Jennifer se vyžívá v nádherné vodě bazénu, čas si neuvědomuje. Když uplynula povolená hodina, s velikou lítostí vystoupila na břeh, osušila se pod horkovzdušným sušákem a s povzdechem, který mohl vyjadřovat jak zvědavost, tak i obavy, vstoupila do inerciální transportní skříně.
„Tak co, děvče, jak se ti líbí náš bazén?“
„Fantasticky…“ vydechla Jennifer obdivně, držíc dozorce za ruku.
„Chvěješ se… proč?“
„Vzpomněla jsem si na tu nepříjemnost během cesty a…“
Dozorce pustil její ruku a přivinul si dívku pevněji k tělu. „Myslím, že už by to nemuselo být tak zlé. Tady se opravdu jedná jen na poprvé o nezvyklý zážitek.“
Dozorce rozsvítil kapesní svítilnu jako při předchozí cestě a zadíval se jí do očí. „Proč jsi sem vlastně vnikla s tím arzenálem?“
„Pátrala jsem po mizejících lůžkových vozech a stopa mě přivedla až k tomu vlaku v San Franciscu, tak jsem do něj nastoupila, jenže jsem netušila, kam se dostanu…“
„A to jsi musela páchat násilí na té dívce, která sem měla být dopravena původně?“
„Nechtěla jsem, ale tak zněl rozkaz. A já… plním rozkazy!“
„I když jsou špatné? Jestlipak víš, že lidé, kterým sloužíš, zašli tak daleko, že tu dívku nechali zavřít do psychiatrické léčebny jako narkomanku?“
„To… nevím…,“ Jennifer se začala opět chvět. „… a – i kdyby … odsud jí stejně nepomohu. Ani nevím, kde vlastně jsem…“
„Vždyť tady pobýváš už čtvrtý měsíc, to’s to ještě nezjistila?“
„Čtvrtý měsíc, pravda – ale z toho tři měsíce jako vězeň – bez práva na informace, bez práva na…“
„Výčtem svých omezovaných práv nic nespravíš, Jennifer, protože v tvém případě se jedná o riziko povolání. Než ses dala na špionáž, předpokládám, že ses seznámila i s riziky… A ještě něco: Představ si, že bys padla do rukou jiné kontrarozvědce než té naší – skončila bys určitě mnohem hůř!“
„O tom nepochybuji.“
Dozorce přitiskl dívku k sobě pevněji a položil jí ruku na srdce. V té chvíli pocítila Jennifer opět vlnu úzkosti a opět dozorce pevně objala. Tentokrát však nepříjemný okamžik trval jen tak krátce, že si Jennifer ani neuvědomila, že k němu došlo. Jako když se náhle podíváš z okna v nejvyšším patře mrakodrapu dolů, pocítíš závrať – a hned se zase odvrátíš.
„Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby se tvým lidem dostalo do rukou tajemství laktačního procesu, například?“
„Raději o tom nebudeme … mluvit …“ Jennifer si vzpomněla na hrůzný sen a opět se zachvěla. Dozorce, ke kterému se tiskla a který stále drží svou ruku na jejím srdci, pocítil, že dívku zachvátila opět vlna tísně a úzkosti. Tentokrát už to však nebyl průvodní jev cesty v nezvyklém dopravním prostředku.
„To ale není moje cela,“ podivila se Jennifer, když se dveře skříně otevřely a naše dvojice se octla v nádherně zařízeném salónku.
„To není.“
Hlas disciplinárního komisaře se ozval za dívčinými zády. Otočila se.
„Posaď se u nás, Jennifer.“
Jennifer se otočila a ztuhla. Dozorce, který ji doprovázel cestou v inerciální transportní skříni, se změnil k nepoznání. Stojí před ní v civilním oděvu a s milým úsměvem v obličeji ukazuje na jedno z křesel. Jennifer se posadila.
„Takže – dnes je 30. dubna a promíjí se ti zbytek trestu. Celé dva měsíce jsi byla vystavena kontrole mé a mého prvního náměstka, Gabriela. Jmenuji se Jošua a jsem ředitelem CPLE. Tato zkratka znamená Clinica puellaris exoterra – a pokud umíš latinsky, tak si sama přeložíš, že to znamená Mimozemská dívčí klinika.“
„Takže jsem někde – ve vesmíru nebo jak tomu mám rozumět?“
„Ne tak docela. CPLE je zřízena ve virtuálním mimoprostoru a doprava je zajišťována transdimensionálním teleportem. Ten byl instalován do toho ztrácejícího se lůžkového vozu, po kterém jsi tak bezvýsledně pátrala.“
„A co teď – se mnou budete dělat dál…?“ Jennifer sedí celá zmatená v křesle a pokoušejí se o ní mdloby.
„To teď záleží na tobě. Máš zatím dvě možnosti. Zůstat u nás, dokončit terapii a úplně se vyléčit. Nebo se vrátit ihned na Zemi, ale tam ti hrozí velké nebezpečí. Ti, kterým sloužíš, se s tebou mazlit nebudou…“
„A po vyléčení se se mnou mazlit budou?“
„Taky ne, samozřejmě, ale budeš proti nim patřičně vyzbrojena – jak fyzicky, tak i psychicky.“
„A třetí cesta … by neexistovala?“
Dívčina otázka přivedla oba nejvyšší představitele CPLE do značných rozpaků.
„Jakou třetí cestu si představuješ?“
„Zůstat u vás navždy, pane řediteli…“
„Navždy? Proč…“
„Protože já ty lidi znám. Ti mě budou pronásledovat vyzbrojenou či nevyzbrojenou a doženou mě buď do blázince nebo do hrobu… Ony se mi zdály takové divoké sny, ale když jsem si uvědomila, že všechno to, co jsem v nich viděla, by se mohlo lehce stát, přestala jsem po návratu toužit. A obávám se, že i ostatní dívky, které zde žijí a které se zřejmě vrátí, nebudou ušetřeny pozornosti tajných služeb … zvlášť, když jste si nedávali pozor a upoutali jste jejich pozornost. CIA není jediná tajná služba a já nemám představu, kdo všechno se ještě o ztráty lůžkových vozů zajímá…“
„Jennifer,“ Jošua pohlédl s obdivem na krásnou dívku, která sedí před ním v plné nahotě a vyznává se ze svých hříchů i obav, „Jennifer, domnívám se, že tvoje obavy by mohly být opodstatněné a budeme o nich vážně jednat. Zatím ti navrhuji zařazení do některé pokročilejší terapeutické skupiny. Přestáváš být dnešním dnem potrestaná vězeňkyně a stává se z tebe řádná klientka CPLE. Jedinou podmínkou je, že se omluvíš té dívce, kterou jsi násilím uspala, abys mohla místo ní odcestovat do mimoprostoru. Teď se vrátíš do své cely a budeš na 36 hodin uspána, abys mohla absolvovat pasivní lekci esperanta. Jinak nebudeš ostatním rozumět.“
„Děkuji za laskavost, pane řediteli. A ohledně té lekce: Mi pensas, ke tio ne estas necesa, ĉar mi jam sufiĉe bone komprenas. Mi mem sukcesis dum unu monato multon lerni. – Myslím si, že to není potřeba, protože já rozumím docela dobře. Za měsíc jsem se dokázala sama naučit dost .“
„To je vynikající. Takže tě předáme rovnou tvé osobní sestře, aby tě seznámila s pravidly pobytu na klinice. Měj se hezky.“
Zkoprnělá Jennifer zůstala sedět v salónku, dokud si ji nevyzvedla její osobní sestra.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 1. května
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. … jak divně zde znějí Máchovy verše! ‚Venkovní‘ teplota se drží na −48°C, místo vonícího borového háje ledovec a uvnitř areálu +28°C, spousta nešťastných přátel – vzdálených příbuzných zničených přetechnizovaným prostředím a já jediná pozemšťanka, která zná tajemství jejich tragédie. A konečně – není pozdní večer, ale časné ráno. Kdo ví, co nám dnešní, jinak vpravdě sváteční den přinese…
Pak jsem si však uvědomila, že jsem se Hillovi ani Arianě nezavazovala mlčením a vzpomněla jsem si na jistý citát, který vložil velký francouzský spisovatel Alexandre Dumas do svého slavného románu Hrabě Monte Cristo – „Sdílená bolest je poloviční bolest a sdílená radost je dvojnásobná radost“ – a dospěla jsem k názoru, že se musím s těmito závažnými informacemi svěřit ostatním děvčatům.
„Včera mi doktor Hill prozradil podstatu existence kliniky,“ spustila jsem hned ráno po snídani, když jsme se sešly v klubovně. „A kromě toho mi sdělil také jednu technickou informaci, která bude asi zajímat vás dvě,“ obracím se k našim ‚technickým kádrům‘. Nikolka a Rodica zpozorněly.
„Prohlásil, že energetickou rovnováhu mimoprostoru nelze udržovat do nekonečna, že venkovní teplota už podkročila −45°C a že se blíží den, kdy budeme muset mimoprostor opustit. Ale neřekl mi, kde je ta kritická hranice…“
Rodica tázavě pohlédla na Nikolku, která se vzápětí zvedla a vyrazila k nejbližšímu venkovnímu teploměru.
„Už jenom −48°C,“ sděluje zamyšleně po svém návratu.
„Tak, a teď to hlavní – my všechny, jak tady sedíme, jsme poznamenány jejich genetickým kódem a jsme potomky kohosi, kdo se zachránil před biblickou potopou!“
Obracím se ke Sličným Akvabelám: „A hlavním poznávacím znamením jsou nadměrně vyvinuté mléčné žlázy. To je ten důvod, proč jeví tak eminentní zájem o naše prsa…“
„Dobře, ale to určitě není důvod, proč nás tady už pět měsíců drží a těží z nás veškerý možný i nemožný biologický materiál,“ medituje Halina, „ať mi nikdo nevykládá, že se nade mnou jen tak pro nic za nic slitovali a zbavili mě té příšerné obezity, se kterou jsem dlouhá léta nemohla hnout…“
Pravda. Halina se změnila k nepoznání. Je z ní ‚výstavní kočka‘ a s Lenkou a Rodicou tvoří trio, pro které je jakýkoliv oděv přítěží. Největší objem tuku z ní odešel ‚mléčnou cestou‘ – jak si pochvaluje nakrucujíc se se zalíbením nahá před zrcadlem.
„Jsi na správné stopě, Halino, ale nebylo by od tebe hezké, abys to brala jako obchod. Vzpomeň si například na Urszulu a na další dívky, které byly odeslány domů vyléčeny, aniž by byly našim hostitelům jakkoliv prospěšné.“
„Halino, nechápu, proč tady rozvíjíš takové divoké teorie, když ještě ani nevíš, co všechno se včera Jana dozvěděla,“ ‚usazuje‘ ji Rodica.
„Správně! Povídej dál,“ vyzývají mě unisono Sličné Akvabely – jak se zdá, jednovaječná dvojčata opravdu spolu soucítí a čtou si navzájem myšlenky…
„Pokračovala jsem včera ve vyšetřování Ariany,“ ujímám se opět slova hledíc při tom významně na Nikolku, která při mých slovech znatelně zpozorněla, „a zjistila jsem nesmírně zajímavou věc – ona není schopna se sexuálně vzrušit…“
„To platí jen o ní nebo o všech mimozemšťankách? Zatím jen víme, že to platí o mužích…“
„Jak to víte?!“ Sličné Akvabely přerušily Nikolčinu poznámku opět unisono.
„Protože jsme s nimi tančily úplně nahé vídeňské valčíky – čtyři dívky, čtyři muži, na střídačku čtyři série během večírku po první aplikaci laktogenního séra,“ informuje Nikolka ostatní dívky.
„Čtyři … dívky? Které?“
Otázku položila Lenka rozhlížejíc se po ostatních.
„My dvě,“ ukazuji na Nikolku, „sestra Agnes a sestra Conchita. A těmi muži byli profesor Amynill, Hill, Erymill a tvůj Agill,“ dávám Lence vyčerpávající odpověď.
„Tak to jste tedy ‚zabodovaly‘ – jen co je pravda. A ti muži … také s vámi tančili … nazí?“
Vidím, jak se Lence toužebně lesknou oči a její ruka mimoděk zabloudila ke stydkým pyskům.
„Tak to zdaleka ne, odložili jen pláště – ale i to by je snad mělo vzrušit, ne?“
Nikolka se podívala dlouze na Lenku a na jejích rtech se objevil podivný úsměv.
„Tak už nám ale řekni,“ vložila se do debaty dosud jen naslouchající Xiaolan, „co jsi vlastně na Arianě objevila tak důležitého.“
„Arianě se vůbec netvoří vaginální sekret. To znamená, že není schopna si vyprodukovat důležitou vlastní surovinu, ze které se připravují autofarmaka.“
„Takže – oni potřebují námi produkovaná xenofarmaka pro vlastní léčbu!“
„Ano, Xiaolan, je to tak,“ potvrzuji kamarádčin závěr.
Konečně jsme se dostaly in medias res – k jádru věci. Žádná z nás nemluví, jen se po sobě díváme. Všechny víme, že nejdůležitějším zdrojem xenofarmak je – naše mléko. Všechny pohledy se nakonec soustřeďují na Rodicu. Ona je názorný příklad využití xenofarmak, na ní jsme se mohly samy, na vlastní oči i prsa (jak později poznamenala Lenka) přesvědčit o jejich léčebné síle.
„Já jsem ochotna ‚tu káru tlačit dál‘ – už jen z titulu solidarity,“ prohlásila naše žena činu, Xiaolan, „konec konců – ty necelé tři laktační cykly mi nesmírně prospěly.“ S těmito slovy svlékla župan a jala se marnivě pózovat před zrcadlem dávajíc si záležet, aby vynikla především křivka jejích prsou – takovou Xiaolan vidím dnes poprvé.
Xiaolan svým výstupem strhla i nás ostatní. Zřejmě si jako první uvědomila, co je odměnou za dárcovství mléka. Strženy jejím příkladem svlékáme všechny župany, prohlížíme navzájem svá nahá těla a pozorujeme samy sebe v zrcadle. Doprostřed této zábavy vstupuje sám profesor Amynill.
„Copak tady dnes tak bouřlivě oslavujete, děvčata?“
„Je první máj, lásky čas,“ parafrázuje Lenka Máchovy verše, které mi tanuly na mysli dnes ráno hned po probuzení. Lenka má ovšem romantickou duši, takže mě to nepřekvapuje. Avšak profesor Amynill – vědec citem i rozumem – se nad její recitací pozastavil: „Lásky čas – když venku mrzne až praští, to mi nejde nějak dohromady…“
„My to bereme podle kalendáře,“ obhajují Lenku dvojčata, „a ten první máj dnes snad opravdu je, ne?“
„Děvčata … nechci vás zklamat. Ale v mimoprostoru je čas velice pružný pojem, víte? Poznáte to po návratu domů…“
„Vy nás chcete poslat domů, přestože cíl, za kterým byla CPLE vybudována, nebyl dosud splněn?“
Můj protest způsobil, že profesorovy oči – zvlhly…
„Zdá se, že někdo z personálu přece jen ztratil zábrany … a …“
„… a zasvětil nás do problému, doplnila jsem profesorovu nedopovězenou větu, když se mu zlomil hlas, „Jenže neznáme detaily. Ujmete se toho?“
„Asi to tak bude lepší. Co byste ještě chtěly vědět?“
„Která xenofarmaka potřebujete?“
„To je snadné uhodnout, Jano. Mléko, vaginální sekret a menstruační krev…“
„Takže skoro všechno,“ konstatuje Halina.
„Kolik toho potřebujete?“ Nikolčina otázka vyvolala u profesora nové rozpaky.
„Asi značné množství,“ konstatuji pro změnu já.
„Ano, značné množství. Potřebujeme nějak zapojit … všechny dívky na klinice … a těch dnes je 144 – včetně vás. Vlastně 145, ale ta jedna je nevyužitelná…“
„Kuřačka?“
„Ano, Nikolko, ta bývalá kuřačka.“
„To mohu mléko darovat i já,“ ptá se s údivem i nadějí v očích Rodica.
Profesor si nahou dívku beze slova přitáhl k sobě a zkušenými hmaty hodnotí základ nově se tvořící tukové tkáně. Pak Rodicu požádal, aby se položila na stůl a pečlivě jí prohmatal prsa.
„Postav se na váhu… 58 kg – to je Queteletův index …“
„16,765, pane profesore,“ doplnila Rodica automaticky. Kalkulačku nosí v hlavě, jak sama říká…
„Pořád málo, Rodico. Možná, že by ti laktace prospěla, ale obávám se, že tvoje mléko bude zatím nevyužitelné.“
„Tak to se mnou zkuste, pane profesore…“ Kdyby mezi námi nebylo étherického tlumočení, určitě by zněl Rodicin hlas prosebně.
„Zkusíme to tedy. Domluvte se s Gavrillem. Ale teď se budeme muset poradit na dalším postupu prací. Potřebujeme hlavně přesvědčit těch zbývajících 137 dívek…“
„Kolik na to máme času?“ pokládá zásadní otázku Nikolka.
„Teplota klesá asi o pět stupňů za týden. Teoreticky bychom mohli přečerpat veškerou vnější energii až téměř k absolutní nule, tj. kolem −270°C, ale není to možné. Při teplotě pod −180°C zkapalní vzduch a atmosférický tlak uvnitř areálu zničí celou stavbu. To znamená, že máme ještě asi půl roku, Tak ostatně byl celý projekt naplánován. Vzhledem k tomu, že potřebujeme autofarmaka nejméně ze čtyř menstruačních cyklů, máme na agitaci nejvýše šest týdnů.“
Amynillův výpočet nám tedy stanovuje nejzazší lhůtu k opuštění kliniky a k dokončení úkolu, pro který byla založena.
;
„Jak si tu agitaci představujete, pane profesore?“
Profesor se zahleděl na Sličné Akvabely s nadějí v očích: „To nechám na vás, protože vy lépe rozumíte duším pozemských dívek než já. Ze strany CPLE budou učiněna následující opatření: 1. Máte přístup kamkoliv v celém areálu kliniky – kromě laboratoří a energetického centra, kde by pro vás mohlo být nebezpečno. 2. Máte právo na jakékoliv informace, o které požádáte.“
„V tom případě bychom měli začít těmi informacemi,“ spustila Xiaolan. „Teď víme, že vaše ženy trpí nedostatkem – přesněji absencí vaginálního sekretu. A já se ptám, ony ani nemenstruují?“
„Víte co, Xiaolan,“ opáčil profesor, „Začneme od začátku.“
Profesor se proti svým zvyklostem posadil a objednal si pití. Pak si přitáhl k sobě nejbližší informační skříňku a stiskl na ní několik kombinací tlačítek. Místnost potemněla a na protější stěně se rozběhl film.
„Naše civilizace se rozvinula do vysokého stupně dokonalosti,“ komentuje profesor obrazy na stěně. „Avšak – na úkor životního prostředí.“
Na stěně jsme viděly hustou oranžovou mlhu – smog. Lidé chodí v přírodě s filtry na obličejích a v uzavřených prostorách jsou zabudovány filtry do větracích zařízení. Do budov se vchází přetlakovými komorami…
„Tak. Teď znáte příčinu. Obrovské úsilí několika generací bylo nutno vynaložit, abychom životní prostředí vyčistili, ale následky přetrvávají dál,“ vysvětluje profesor.
„Děti rodíme ze zkumavek, protože – ale tragédii našich žen znáte. Menstruace se projevuje jen u části z nich, vaginální sekret u nich vymizel úplně a vůbec se neumějí sexuálně vzrušit. Tragédii však prožíváme i my, muži. Nám se totiž vůbec netvoří semenná tekutina a sexuálního vzrušení rovněž nedosahujeme, jak jste se přesvědčily vy dvě.“ Při tom pohlédl na mě a na Nikolku.
„Vajíčka a spermie musíme získávat speciálními vakuovými pumpami, což není vůbec nic příjemného ani jednoduchého. Jedinou naší spásou jsou vaše darovaná xenofarmaka, pomocí nichž lze … ale Rodica je toho názorným příkladem.“
„Jak probíhá autofarmatická léčba u mužů?“ Xiaolanina otázka zaujala všechny posluchačky.
„Muži nemenstruují, pochopitelně, takže hemiatriny je nutno nahradit xenofarmaticky – mlékem. Muži však poskytují také xenofarmakum – semennou tekutinu, která zbavena spermií slouží k výrobě laktogenního séra. Jako autofarmakum je nepoužitelná. Souběžně pracující CPRE – Clinica puerilis exoterra…“
„… tedy Chlapecká mimozemská klinika,“ přeložila promptně Lenka,
„… která,“ pokračoval Amynill ve výkladu, „má teď k dispozici 6 klientů ve vašem věku. Zachází se tam podobně jako s vámi. Všichni slíbili darovat svá xenofarmaka ve prospěch váš i náš. Výsledky vidíte samy – “ pohlédl na Rodicu.
„A oni nepotřebují naše xenofarmaka, naše mléko?“
„Jistě že by to bylo vhodné, a když dáte souhlas…“ zodpověděl Amynill Lenčinu otázku nedokončiv však větu.
„Jenže my tady jsme už čtyři měsíce a našeho biologického materiálu jste získali jistě dost na to, abyste si mohli vyzkoušet jeho účinnost, ne?“
„To je pravda, Jano, ale víte, zatím byl tento materiál používán výlučně autofarmaticky. Prvními dárkyněmi je tady vás šest ve prospěch Rodicy.“
„Neříkejte nám, pane profesore, že Rodica spotřebovala taková kvanta xenofarmak…“ namítla Xiaolan.
„To jistě ne, ale opakuji znovu, že my od vás pro jiné užití nemáme souhlas. Pochopte, že…“
„Pane profesore! Vy nám chcete tvrdit, že ono značné množství biologických látek přišlo vniveč?“ Lenka mluví zásadně rovnou esperantem, takže v jejím hlase je slyšet rozhořčení.
„Ne, Lenko, není to tak zlé. Většina materiálu je zakonzervována a dá se použít. Stačí dát souhlas, a …“
„Máte ho mít!“
„Já taky souhlasím…“
…
A tak jsme toho dne zpečetily akt solidarity s našimi ‚stvořiteli‘ – jinak tedy našimi vzdálenými příbuznými.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah