Slyšeli jste, že řečeno jest: „Milovati budeš bližního svého, a nenáviděti budeš nepřítele svého.“ Ale jáť vám pravím: Milujte nepřátely vaše, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlte se za nepřátely a protivníky vaše, abyste byli synové Otce vašeho, jenž jest v nebesích; ježto slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé.
Mat 5,43–45
„A teď mi řekni, co uděláme s tou agentkou, kterou má ‚v práci‘ doktor Zemill,“ zeptal se Gabriel potutelně, pozoruje na monitoru gymnastické výkony, které předvádí nahá Jennifer využívajíc mříží své cely jako cvičebního nářadí.
„Především nesmíme připustit, aby se dostala do styku s ostatními klientkami a aby zjistila pravý důvod existence ústavu – nebo – lépe řečeno – jeho možnosti.“
Jošua se na chvíli odmlčel, čehož Gabriel okamžitě využil: „Nejprve bychom si měli shrnout, jak se sem vlastně dostala a co už se jí podařilo zjistit – a to včetně zkušeností, které získala při pobytu v Experimentačním oddělení. Vždyť ona je léčena autofarmaky stejně jako ostatní, jen hemiatriny dosud nemá k dispozici…“
„To je pravda, ale podle zjištění doktora Zemilla u ní začne za čtyři dny menstruace, což znamená, že první cyklus u ní bude završen. Jenže by tu potřebovala zůstat ještě aspoň dva měsíce, aby byla vyléčena aspoň z té nikotinové závislosti, a trest jí končí za pět dní. Pak má být vyhoštěna, takže…“
„Takže co…, zopakoval Gabriel uštěpačně Jošuův bezradný povzdech. „Ředitelem jsi tu ty, tak musíš kvalifikovaně rozhodnout! A nesmíš při tom zapomenout, že jsme jí odstranili z prsou silikonové implantáty a že jí za to musíme poskytnout vhodnou náhradu.“
„Gábi,“ škádlí Jošua svého věčného oponenta jménem, na které je alergický, „ty máš neuvěřitelnou schopnost smíchat dvanáct témat dohromady a pak chceš, abych já k nim dělal závěry. Když dovolíš, začneme od začátku:
Agentka CIA – to je jedna jejich ‚tajná služba‘ sem vnikla – nevím, zda je lépe říci vinou nebo díky – nepozornosti jednoho člena naší sledovačky, který zastává funkci ‚průvodčího lůžkového vozu‘ v našem transdimensionálním teleportu, když zaujala místo jedné skutečně vybrané dívky odkudsi ze Severní Ameriky. Uspala jí chloroformem a byla nalezena jejich policií na lavičce na nástupišti. Dnes je na ní kvůli tomu pohlíženo jako na narkomanku a máme vůči ní také dluh. To už ale řeší několik našich lidí na místě a předpokládám, že se sem v nejbližší době dostane a tady už ji dáme do pořádku fyzicky i psychicky.
Jenže Jennifer, jak se naše agentka jmenuje, se dopustila několika zásadních chyb. Předně – v časové tísni nestačila to uspané děvče prohledat a zmocnit se dokladů. Uložila se tedy v kupé, které nebylo vybaveno hypnopedickým zařízením a nedostala tedy pasivní lekci esperanta, kterého zde obecně užíváme jako mezijazyka pro étherické tlumočení. Když to ‚průvodčí‘ zjistil, bylo už pozdě. Protože tu však máme několik anglicky mluvících sester z Británie a Austrálie, je angličtina do étherického tlumočení zapojena. Proto nemá šanci se anglicky domluvit – leda tak venku, mimo areál, kde ‚kouzlo‘ nefunguje. Prozatím je tlumočení vypnuto jen v Experimentačním oddělení, kam jsme nasadili jako sestry dvě Australanky.
Když opustila teleport, už byla soustavně sledována a bylo jí umožněno, aby se po areálu téměř svobodně pohybovala. Dvě sestry z CPRE – tedy naše děvčata – jí ‚umožnily‘ odpozorovat její vlastní přístupový osobní kód, který jí dovolil vstup i do části personálních prostor. Jediný zákrok, který provedl iniciativně už ‚průvodčí‘ byl ten, že znefunkčnil veškerý arzenál, který s sebou vláčela v tom nemožném kufru. Kdyby jen tušila, že se celou dobu opatrovala jen s hromadou nepotřebného železa…“ Jošua se pobaveně usmál, ale za okamžik dokončil souhrn poznatků o příchodu a činnosti agentky CIA na CPLE:
„Když mi však šéf sledovačky dal hlášku, že se Jennifer chystá k úniku, byla zadržena. Jako prvotní záminka posloužil požární poplach, který vyvolala díky své nikotinové závislosti. Pak už ses aktivně účastnil i ty se svými lidmi.“
„To jistě. K výkonu trestu jsme ji připravili znamenitě – Svlékni se do naha! Vymoč se! Budeme na tobě dělat pokusy… Myslím, že už to musel být pro ni strašlivý šok. Kdyby jen tušila, že se vlastně o žádné skutečné pokusy s novými přístroji nejedná, že to jsou jen naše mnohasetleté vyšetřovací metody poprvé však užité na pozemšťanech…“
„Ale teď musíme splnit dva zásadní úkoly,“ přerušil Jošua proud Gabrielových úvah, „nejprve musíme prodloužit ten její pobyt, protože za pár dní jí trest vyprší a její odvykací léčba není dosud skončena. A za druhé – musíme jí nějak kompenzovat ty implantáty.“
„Po konzultaci s profesorem Amynillem by bylo asi nejrychlejší vyvolat u ní jeden až dva laktační cykly s využitím speciálně upraveného laktogenního séra, po kterém by se její prsa zaručeně zvětšila, i když její mléko by dosud bylo kontaminováno zplodinami kouření, takže jako xenofarmakum bude nepoužitelné. Jenže to je úkol na tři měsíce a ona má být za deset dní vyhoštěna.“
„Nemýlím-li se, tak součástí trestu je i ztráta povědomí o čase, takže si ji tu můžeme držet, jak dlouho chceme, podle libosti, ne?“ medituje Jošua polohlasně.
„Ale pochop – to je agentka v důstojnické hodnosti! A s časem si snad poradí i bez přístrojů! I kdyby se jen těmi menstruačními cykly měla řídit. Takže …“
„… Takže co? Asi najít novou záminku. Dobře. Ale … agentka CIA, říkáš? Nevím tedy, jak můžeš navrhovat, abychom u ní vyvolali laktační cyklus. To by mohlo být nebezpečné.“
„Nechápu proč,“ ohradil se Gabriel, „stejně už ji léčíme autofarmaky, takže vyvolání…“
„Pochop přece,“ skočil Jošua Gabrielovi do věty, „že v tom je podstatný rozdíl. Léčba autofarmaky probíhá skrytě a ona o tom neví. Kdežto vyvolání laktačního procesu snadno zpozoruje, a ač není matkou, snadno pozná, co jí z prsou vytéká. Zjistí tak, že se nějakým způsobem dá vyvolat laktace i u nulligravid. A pak…“
„Pak co??“
„Jednoho dne bude vyhoštěna – a uvědom si laskavě, komu ona slouží, a představ si ty následky! Oni budou schopni laktogenní sérum připravovat, protože to na rozdíl od přípravy autofarmak není tak složité. Pak zneužijí této léčebné metody komerčně a spoustě žen z takzvaného ‚třetího‘ světa nastane peklo na zemi.“
„No dovol, ty tady z našich léčebných metod děláš vyloženou apokalypsu. Proč by mělo těm ženám nastat peklo na zemi? Nechápu…“
„Tak ti to tedy vysvětlím ‚po lopatě‘ – když jinak nedáš: Myslíš si, že jejich slečinky ‚z lepší společnosti‘ budou ochotny podstoupit nutná vyšetření a dovolí, aby u nich byl vyvolán laktační proces, aby mohly darovat své mléko? To určitě ne! Oni za mrzký peníz získají právě dívky ze ‚třetího‘ světa a jejich mléko pak budou prodávat za ‚nekřesťanské‘ peníze právě těm… A dárkyně nejcennějšího xenofarmaka budou žít v hrozných podmínkách. Domníváš se snad, že budou mít všestrannou péči, stravu, hygienu, kulturní a sportovní vyžití, možnost vzdělávání a spolupráce, jako mají námi angažovaná děvčata? Omyl, kamaráde! Oni na ně budou pohlížet hůř než na dojné krávy – možná, že jim nejprve z recese začnou říkat ‚dojnice‘ a za pár dní se to ujme jako oficiální označení. A největší zisk z toho budou mít právě ti, kterým ‚naše‘ agentka slouží – i když jedinou jejich zásluhou bude jen to, že jim přinesla zprávu o existenci laktogenního séra, které na ní bylo aplikováno.“
„Ty jsi opravdu specialista jen na katastrofické scénáře…“
Jošua opět přerušil tok Gabrielových myšlének: „A nakonec – vedle léčebných přípravků – budou schopni toto mléko zařadit do potravinového řetězce. Začnou z něj vyrábět šlehačku, máslo, tvaroh, sýry, jogurty… Ujmou se toho ty jejich debilní reklamní agentury, které na tom pochopitelně také budou chtít vydělat, a pak si dovedu představit…“
„Tak si to raději nepředstavuj a navrhni jiné řešení. Zatím však – “ a zde Gabriel udělal významnou pauzu, „ – jsi byl ty sám realizátorem všech nápadů, proti kterým’s před tím brojil. Jen si to uvědom: Zřízení kliniky – co kdyby se to dozvěděl Otec?! – étherické tlumočení – pravda, Otec zmátl jazyky, ale my potřebujeme, aby se mezi sebou domluvily – požádáme je o spolupráci – jenže my už jsme jim prozradili funkci autofarmak, teď jim ještě prozradíme funkci xenofarmak a navrch jim sdělíme, k čemu je potřebujeme; co když nebudou chtít spolupracovat; a co ten Otec, až se to dozví… – … –
A skutečnost? Spolupráce klape, děvčata jsou skvělá… Takže si dovoluji předpovědět další sled událostí: Nakonec sám uznáš, že bude nejvhodnější u té dívky, u té ‚agentky‘ vyvolat laktaci – a nejen to – rovněž i připustíš, aby byla zařazena mezi ostatní klientky. Tím ti chci hlavně znovu připomenout, že zatím jsi realizoval všechny moje nápady, které jsi ze začátku ostře zavrhoval… “
„Tak už přestaň s tím špičkováním, Gábi! Jen abych trochu zchladil tvé nadšení: Pravý účel naší potřeby xenofarmak jsme jim zatím ještě nesdělili…“
„…, ale hned při prvním večírku, který jsme uspořádali na počest prvních dvou spolupracovnic, na to málem přišly samy, a kdyby …“
„Tak Gábi! Neskákej mi pořád do řeči! Samozřejmě, že bude vhodnější, když jim to řekneme nakonec sami; a to dříve, než na to přijdou vlastním cíleným výzkumem, ale vyvolat laktaci u té agentky a prozradit jí tak…"
„… a to mi říkáš TY? TY, který hlásáš ‚Miluj své nepřátele‘? TY si opravdu myslíš, že ta dívka je skutečně natolik zkažená a zvrhlá, že by dokázala…“
Rozhovor mezi Jošuou a Gabrielem pomalu přerůstal v hádku.
„… já přece netvrdím, že ona je můj nepřítel, ale vím, komu slouží …“
„… slouží, slouží. A co si s ní vážně pohovořit? Na napravování hříšnic jsi přece taky specialista …“
„… ale právě takoví, kterým ona slouží, mě před dvěma tisíci pozemskými roky ukřižovali …“
„… Vidíš, a stejně’s jim odpustil. A oni teď řádí tvým jménem a ten popravčí nástroj mají ve znaku… Dokonce i s tvou nepodařenou sochou, porušujíce tak ‚druhé přikázání‘ Boží…“
„S tím už laskavě přestaň! Jsme teď v tak tíživé situaci, že opravdu nemám chuť si hrát na nějaké božstvo!“
„…Snad jsem tak moc neřek’ abys na mě musel řvát…“
„Tak promiň, Gábi, ale ty dovedeš člověka vždycky ‚vytočit‘ a pak se divíš… Tak dobře. Dostal jsi mě. Sdělíme děvčatům pravý důvod potřeby xenofarmak a u ‚agentky‘ vyvoláme laktaci, abychom jí nahradili újmu na její ženskosti. Prozradím ti, že Amynill konzultoval tuto záležitost i se mnou, ale ty’s mě nakonec přesvědčil. To děvče bude mít výstavní prsa. A s ostatními ji třeba taky seznámíme… Jsem jen zvědav, jak se nám odvděčí.“
Na Gabrielových rtech zazářil úsměv: „Třeba nám nakonec poděkuje, ale tu budeme muset přesvědčit činy. Nikoliv slovy. A než u ní k laktaci dojde… a jak jí tady takovou dobu udržet… Toť otázka…“
„No, tak si s ní trochu pohrajeme… Nebude jí u nás lehko, ale za své utrpení dojde bohaté odměny.“ A potutelný úsměv se rozzářil i na rtech Jošuových.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah