„To nemyslíte vážně, vždyť jsem i bosá, to odporuje bezpečnostním předpisům!“
„Právě to chceme vyzkoušet a nemělo by se ti nic stát, i kdybys klopýtla nebo upadla. Nezapomínej, že jsme tě upozorňovali, že pokusy, které s tebou budeme provádět, už byly simulovány pomocí počítačových modelů.“
Jennifer stojí před eskalátorem jedoucím mírnou rychlostí dolů a jejím úkolem je běžet po něm nahoru. Nahá a hlavně bosá dívka se bojí, že kdyby špatně šlápla, mohl by jí bosou nohu eskalátor skřípnout.
„Tak mi předveďte, co se stane, když by hrozilo nebezpečí, že se mi noha uskřípne!“
„Zkus si to. Stát by se to nemělo,“ nabádá agentku doktor Zemill.
Jennifer ví, že i kdyby odmítla, bude k absolvování předepsané procedury donucena hrubým násilím. Nedůvěřivě vstupuje na eskalátor a snaží se běžet nahoru rychleji, než je rychlost eskalátoru směrem dolů. Eskalátor však zrychluje a nahá Jennifer běží vzhůru čím dál tím rychleji. Náhle cítí v podpaží zvláštní dotyk. Dva mechanické kartáče stírají její pot.
přestože se to zdá nebezpečné, je to určitě mnohem příjemnější systém odběru potu, než když mě ohmatávají ti dva úchylové, ale…
Agentčin myšlenkový proud byl přerušen právě tím, čeho se nejvíce obávala. Šlápla vedle. Eskalátor se zastavil a dívka na něj padá setrvačností. Ale neuhodila se, protože důmyslně zkonstruovaný eskalátor náhle zastaviv, vydal signál nouze a proti Jennifer se nafoukl obrovský vzduchový polštář, do kterého se měkce zabořila, aniž by u ní došlo k sebemenšímu poranění.
Když jsem si včera stěžovala na nedostatek pohybu a dozorce mi poradil, abych jako cvičebního nářadí použila mříží své cely, které jsou natolik pevné, že by měly mé síle snadno vzdorovat, netušila jsem, že dnes skončím na lůžku úplně do dna vyčerpaná. Zkuste si někdy běžet nahoru po eskalátoru, který jede dolů. Uvidíte – a hlavně pocítíte, co to obnáší…
- × - × - × - × -
Janiny zápisky – 16. února
Dnes se podrobila speciálnímu gynekologickému vyšetření Halina, poslední členka naší terapeutické skupiny. Nutno přiznat, že pro nás pro všechny to byla obrovská zatěžkávací zkouška náročná fyzicky i psychicky. A pro některé z nás bylo vyšetření provedeno ‚na poslední chvíli‘ – například Lenka – Antická Bohyně – byla vyšetřena 14. února a dnes se přestěhovala na Menstruační oddělení. Mne to čeká podle výpočtu zítra a Nikolku pozítří.
- × - × - × - × -
Můj vězeňský režim je dosti pravidelný. Každý den ráno budíček, odběry, pak si mohu trochu zacvičit na mřížích, sprcha. Snídaně, pokud mi zrovna není předepsáno úplné vyprázdnění a vyhladovění. Pokusy nebo volný den.
Oběd mi předkládají ve dvou porcích. Malou musím sníst beze zbytku před dozorcem, z velké si mohu sníst, kolik je mi libo. Pak mě připoutají k lůžku a vstříknou mi něco do vagíny a do konečníku. Asi po hodině mi obě místa prohmatají a mám zase volnost pohybu po cele. Pokusy, které na mně konají, jsou nejhorší mé životní zážitky. Střídá se to – jeden den pokusy, druhý den odpočinek. Teď mám však nárok na dva dny odpočinku, protože včerejšek byl hrozný. Den před tím mi opět naordinovali hladovku a vyprazdňovací procedury – projímadlo jsem raději dobrovolně pila, abych nebyla zase podrobena ponižujícímu výplachu před členy eskorty.
Ráno jsem musela vypít opět ten hnus, kterým mě napájeli po útoku na ‚pana doktora‘. Opět nic neudržím v žaludku, všechno mnou volně protéká. Pak jsem si musela lehnout na vyšetřovací stůl. Nasadili mi roztahováky na ústa a na konečník. Potom mi do úst vložili cosi…
Cítila jsem, jak do mne cosi leze, jakoby nějaký velký brouk. Jeho tenké nožičky si razí cestu mým jícnem do žaludku a do střev a nakonec mi vylézá otevřeným konečníkem ven. Jeho cesta však trvala velmi dlouho; žaludek mi zřejmě prolézal, jak se říká, křížem krážem. Chtělo se mi zvracet, ale nedařilo se mi to. Když nakonec aparátek ze mne vylezl, musela jsem sebou prolít několik pint ovocné šťávy, než se mi zase vnitřnosti uzavřely.
- × - × - × - × -
Janiny zápisky – 28. února
Ráno během klidového vyšetření mi oznámil doktor Hill, že je připraveno moje laktogenní sérum. Ihned po dokončení ranní hygieny se mám dostavit do gynekologické vyšetřovny.
Absolvovala jsem ještě rozcvičku, pak obvyklá hygiena, sprcha, váha a už na mě čeká moje
osobní sestra, aby mě doprovodila. Předvčírem jsem se vrátila z Menstruačního oddělení současně s Nikolkou, Xiaolan a Sličné Akvabely nás tam včera vystřídaly. Včera Nikolka dostala dávku séra – jako první z nás – a od té doby jsem ji neviděla.
Profesor Amynill mě srdečně přivítal a požádal mě, abych ulehla na lůžko. „Celá procedura trvá asi dvě hodiny, proto se uložte co nejpohodlněji. Potřebujeme jen, abyste pokrčila nohy a mírně je roztáhla.“
Když jsem se uložila, nasadil mi doktor Hill do vagíny roztahovák a začal mi ji otevírat podobně jako při posledním vyšetření. „Dnes to bude jednodušší, protože potřebujeme roztáhnout poševní vchod jen mírně.“
A skutečně; dříve než jsem pocítila první vzrušení, které způsobuje tlak roztahováku, doktor přestal. Pak jsem ucítila, že mi cosi proniká děložním hrdlem. Je to tenká průhledná hadička podobná cévce k vypouštění moči, ale o něco málo silnější.
K lůžku sestra přistavila infuzní stojan a na něj nasadila baňku s medově žlutohnědou tekutinou. Pak sestavila běžnou infúzi, jejíž obsah místo do žíly byl zaveden do mé dělohy.
„Teď to bude možná trochu nepříjemné, protože sérum je nutno před použitím uchovávat v chladu,“ upozorňuje mě profesor Amynill spouštěje infúzi. Sleduji, jak medově žlutá kapalina pomalu protéká hadičkou a blíží se ke svému cíli. Z baňky je hadička plněna po kapkách… Náhle jsem ucítila … co vlastně? Aha, ano, to je ono … kdysi při sexuálních hrátkách mi přítel během mazlení vsunul do vagíny kousek ledu a zastrčil mi ho tak hluboko, že se dotkl děložního hrdla…
„Při jaké teplotě sérum uchováváte,“ vydechla jsem.
„Těsně nad bodem mrazu, Jano, ale cestou přes infuzní systém se poněkud ohřeje. Můžete mi popsat své pocity,“ požádal mě profesor Amynill přikládaje na mou hruď fonendoskop.
„Zatím to příjemně vzrušuje.“
Profesor musí slyšet zrychlující se tlukot mého srdce a prohlubující se dech. Infúze kape pomalu a vzrušující chlad působí jen v místě průchodu hadičky mým děložním hrdlem. Pochvu mám otevřenou roztahovákem a hadička se její sliznice nedotýká. Proud séra je sice stabilní ale slabý, takže stačím kapalinu, která hadičku opouští, zahřívat svým tělesným teplem.
„Dobře, budu teď tok infúze postupně zrychlovat, ale jen do té doby, dokud vám to bude příjemné, ano?“
„Ano.“
Profesor zrychluje tok infúze. Cítím chlad už i uvnitř dělohy, ale zatím to ještě není úplně nepříjemné. Náhle jsem pocítila, že profesor tok infúze opět zpomalil.
„Ještě trochu můžete zrychlit, pane profesore,“ upozorňuji ho.
„Je mi líto, Jano, ale už to rychleji nepůjde. Ba naopak – musíme postupně zpomalovat, jinak nestačíte sérum absorbovat a vytékalo by vám ven.“
Infúze monotónně kape a slyším jen šum přístrojů, jimiž je vyšetřovna vybavena. Pocit vzrušení ustupuje a já jsem nakonec usnula.
Profesorův odhad byl celkem správný. Asi po dvou hodinách mě sestřička probudila.
„Tak jsme hotovi s infúzí, ale vy jste dnes nesnídala.“
Podložila mě tak, abych na lůžku seděla a měla opřená záda, ale zároveň mi pánev a nohy zvedla tak, aby ze mne nemohlo aplikované sérum vytékat. Pak mi přinesla jídelní lístek, na kterém převažovaly mléčné výrobky. Pochopila jsem, že bude asi nejvhodnější vybrat si přímo z nich. Sestra mi na základě mého výběru přinesla mléko, pečivo a sýrovou pomazánku.
Když jsem se najedla, požádala jsem ji, aby mi sehnala některého z lékařů. Přivedla doktora Hilla.
„Pane doktore, můžete mi prozradit, co teď se mnou bude dál?“
Lékař požádal sestru, aby opět upravila lůžko k ležení. Když jsem si znovu lehla, požádal mě, abych mírně pokrčila a roztáhla nohy. Jemně mi prohmatal vagínu a prohlásil:
„Děložní hrdlo je uzavřené, sérum se krásně vstřebává, takže by bylo nejvhodnější, abyste znovu usnula, protože pohybové aktivity jsou teď nežádoucí. Lůžko vůbec neopouštějte až do večera.“
„A co když budu náhodou potřebovat…“
„O to se nemusíte obávat. Naše technika to zařídí.“
Lékař odešel. Sestra stiskla několik tlačítek na ‚nočním stolku‘, jak jsem v duchu pokřtila informační skříňku stojící po straně mého lůžka, a z jejího nitra se ozvala tichá uklidňující relaxační hudba.
Znovu jsem usnula.
Probudil mě sám profesor Amynill: „Tak co, Janičko, jakpak jsme se vyspinkali?“
V místnosti je šero a hodiny nade dveřmi ukazují 8 hodin večer.
„Myslím, že báječně,“ pokračoval nedočkav se mé odpovědi, „protože jsme zaspali i večeři. Ale to si teď nesmíme dovolit…“
Vstala jsem z lůžka a sestra Agnes, která u mě nastoupila odpolední směnu, mě zavedla nejprve do sprchy a pak do salónku vedle vyšetřovny. Tam mě usadila za bohatě prostřený, symbolicky šestihranný, stůl. Po pravici mi sedí nahá Nikolka, jí po pravici její osobní sestra, po mé levici sestra Agnes – která je mi zvlášť milá – a proti nám naši osobní lékaři, Hill a Nikolčin lékař, který se mi před týdnem představil jako Erymill. Je to poprvé, co personál kliniky sedí s námi u stolu, jíme, pijeme a společně se bavíme.
„Tak kdo z nás je tu vlastně pozemšťan a kdo mimozemšťan,“ laškuje Nikolka s doktorem Erymillem.
„Veškerý mužský personál na CPLE jsme mimozemšťané, sestry a ostatní ženský personál jsou pozemšťanky,“ odpovídá lékař.
„A vyskytují se tu někde poblíž mimozemšťanky,“ navazuji nit začatého rozhovoru, „ráda bych se s některou blíže seznámila.“
„Tuším proč,“ směje se potutelně doktor Hill, který zřejmě vycítil i přes strojové tlumočení zvláštní důraz na slůvku ‚blíže‘, „a mohu tě ubezpečit, že tvé touhy budou brzy uspokojeny.“
Docela spontánně jsme si začali všichni navzájem tykat. Padly bariéry, kterými byl až dosud vytvářen neosobní odstup nás – pacientek – a personálu. Ukazuje se, že lékaři i sestřičky jsou veselí a příjemní lidé, kteří umějí držet zábavu na úrovni.
„Není náhodou předepsáno, že k jídlu máte chodit oblečené – aspoň ty župany jste si měly vzít,“ dobírá si nás Nikolčina osobní sestra nasadivši ‚přísný‘ pohled.
„Ale, Conchito, vždyť nás ani jinak než v Evině rouše neznáte, a obávám se, že kdybychom se oblékly, ani byste nás nepoznali,“ vrací jí Nikolka ‚výtku‘ i s úroky.
Conchita se vesele směje a svléká se z uniformy. Agnes ji následuje. Jako duch se v salónku zjevuje profesor Amynill.
„Dost, dost, to už stačí,“ zaráží sestry, které si právě navzájem rozepínají podprsenky, „ty kalhotky si nechte, ať je aspoň trochu odlišen personál od pacientek!“
„Co se to tady děje,“ žasne Lenčin osobní lékař Agill, který právě přišel za profesorem, aby s ním probral postup zítřejší aplikace laktogenního séra své pacientce, vida nás uprostřed veselí.
„Mám dojem,“ spustila Nikolka, aniž by dala někomu možnost odpovědi na Agillův dotaz, že jsme tady čtyři kompletní páry a že bychom si mohli zatančit. Stejně jste nás dnes celý den drželi v posteli – a bez pohybu bych mohla přibrat…“
„Ty určitě,“ dobírám si Nikolku, „… konec konců – dvě, tři kila navíc by ti jen prospěla. A hýbat ses snad mohla už včera, ne?“
„Právě že nemohla,“ Nikolka se na mě dosti nevraživě podívala, „protože mi sérum napouštěli na dvakrát, včera a dnes! Už jsem z toho věčného ležení celá rozlámaná.“ Pak se znovu nadechla; vypadalo to u ní na delší proslov. Nakonec však jenom mávla rukou a prohlásila: „Jelikož to je můj nápad, dovoluji si ještě vyhlásit pro první sérii dámskou volenku!“
S těmito slovy přistoupila k informační skříni a nastavila několik sérií taneční hudby. Pak se koketně uklonila před svým osobním lékařem. Následovala jsem jejího příkladu a zabavila jsem pro sebe doktora Hilla. Přednostu kliniky, profesora Amynilla, zabrala pro sebe půvabná Conchita a doktora Agilla, který právě přišel a vůbec nechápal situaci, ke které v salónku došlo, vzala bez otálení ‚do kola‘ sestra Agnes.
Lékaři odložili bílé pláště, aby jim při tanci nepřekážely. Zůstali jen v bílých kalhotách a lékařských halenách s krátkými rukávy.
Když jsme po čtyřech sériích divoké ‚moderny‘ vystřídaly všechny tanečníky, přistoupila Nikolka znovu k informační skříni, aby zadala nové hudební série. Zadržela jsem její ruku: „Dovol, teď si nastavím hudbu sama.“
Nikolka jen udiveně zírá… „No to snad nemyslíš vážně, už jenom ten výškový nepoměr … chudák Conchita ztrácí na doktora Agilla dobrých 30 centimetrů … například,“ vydechla, když zjistila, že jsem do každé série vpašovala vídeňský valčík.
Má pravdu, všichni čtyři lékaři – a muži-mimozemšťané vůbec – jsou postavou vysocí určitě přes dva metry. Ale přesto to risknu! „Když budeš trochu přemýšlet, třeba přijdeš na to, co je tvým bojovým úkolem,“ odvětila jsem na její udivený povzdech, „a kdyby tě náhodou nic nenapadlo, tak mě chvíli pozoruj.“
„A co mám jako … vypozorovat?“ Její údiv rostl každým okamžikem.
Místo odpovědi jsem ji uchopila do klasického tanečního držení a pevně ji k sobě přitiskla.
„Už chápu… Nějak to dopadne…“
Koutkem oka jsem zahlédla sestru Conchitu, jak pozoruje naši bezeslovnou domluvu, a všimla jsem si, jak jí šibalsky zazářily oči. Zřejmě už z několika mých pohybů vytušila, k čemu se právě chystáme.
Hudba spustila a taneční páry se daly do pohybu v původním složení. V momentě, kdy zazněl vídeňský valčík, pevně jsem přitiskla doktora Hilla k sobě. Všimla jsem si, že Nikolka i Conchita učinily totéž se svými partnery. Jen sestra Agnes zpočátku nepochopila náš záměr – ale opravdu jen zpočátku. Po několika taktech následovala našeho příkladu. Všechny tiskneme silou partnery na svá nahá prsa. Oni mají na sobě jen tenké haleny s krátkými rukávy, takže dotyk musí dobře cítit. Následují další tři série, během nichž si opět měníme partnery. V každé sérii je vídeňský valčík zabudován. Vyzkoušely jsme navzájem každá všechny čtyři mimozemské muže – a výsledek je pro nás velkým zklamáním i obrovským překvapením. Tanec, při kterém jsou v těsném kontaktu s nahou tanečnicí, ani jednoho vůbec nevzrušil!
Avšak nebylo nám dnes souzeno ve výzkumech pokračovat. Po čtvrté taneční sérii rozhodl profesor Amynill z titulu své funkce, že je nejvyšší čas večírek ukončit, protože nás prý zítra čeká náročný den. Blíží se neúprosně k jedné hodině s půlnoci, přetáhli jsme večerku o dvě hodiny.
Uléhám ke spánku plna dojmů. Lékaři včetně primáře tančí s nahými pacientkami a se sestřičkami ‚nahoře bez‘ naprosto se nevzrušujíce, uvolněná zábava, jídlo a pití bez kontroly konzumace, žádné odběry moči a slin. Před rozchodem objednal profesor Amynill perfektně vychlazený sekt a pronesl slavnostní přípitek, v němž nám děkoval za dosavadní vzornou spolupráci, „… ve které, doufám, budeme i nadále pokračovat ke spokojenosti obou stran…“
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah