Janiny zápisky – 10. února
Pozn. autora: Dnes je ve skutečnosti 1. ledna 2003 a já mám v sobě celý litr červeného vína, takže mi promiňte, že to bude trochu SM, i když se vůči ‚vítaným‘ klientkám CPLE chovám velice ohleduplně.
Vzbudila mě sestra Agnes krátce po 7. hodině ranní: „Sečno Jano, už je čas, jdeme do vyšetřovny.“
V přísálí vyšetřovny jsem svlékla župan a sestra Agnes mi podala vzorkovnice na moč a na sliny. Po včerejší konzumaci projímadla jsem absolutně vyprázdněná a vyhladovělá. Teprve horká a studená sprcha mě vzpružila natolik, že jsem schopna dokonale vnímat, co se se mnou děje.
Úplně nahá a včerejší vyprazdňovací procedurou připravená vstupuji do speciální gynekologické vyšetřovny.
Sestra Agnes v uniformě ošetřovatelky mě doprovází, můj osobní lékař dr. Hill, profesor Amynill a kamarádka Xiaolan v bílém lékařském plášti se zeleným pruhem přes ramena a na rukávech, které jsem včera dovolila, aby se mého vyšetření zúčastnila, jsou rovněž přítomni.
„Vězte, Jano, že dnes budete podrobena řadě speciálních vyšetření pomocí vysoce citlivých přístrojů, které neznáte, protože pozemská medicína je dosud nezná. Vyšetření jsou však velice nepříjemná,“ vysvětluje mi můj osobní lékař, dr. Hill. „Skutečně se vám už předem velice omlouvám za nepříjemnosti, které budete nucena podstoupit. Jen bych vás chtěl ubezpečit, že během všech vyšetření, byť by byla jinak sebenepříjemnější, nesmíte pocítit bolest, kterou byste nebyla ochotna snášet. To znamená: Žádné vyšetření, kterým vás dnes podrobíme, nesmí překročit vámi snesitelnou bolestivost. Jakmile pocítíte takovou bolest, kterou už nebudete ochotna snášet, dáte mi znamení – např. výkřikem, náhlým pohybem a podobně – a já okamžitě přestanu provádět činnost, která bolest způsobuje. Postup však bude takový, že po odeznění bolesti budu v činnosti, kterou jsem započal, pokračovat, dokud nebude dosaženo vytčeného cíle. To znamená, že ač se jedná pouze o několik málo druhů vyšetření, mohou trvat velmi dlouho – a to v závislosti na počtu a délce přestávek. Vzhledem k tomu, že jste nulligravida, budou ty přestávky s největší pravděpodobností dost dlouhé a vlastní série vyšetření potrvá až do večera. Během té doby vám umožníme v rámci možností maximální možné pohodlí. Je vám to jasné?“
„Ano, pane doktore.“
„Dobře. Lehněte si na vyšetřovací stůl a dovolte, abych vás připoutal k polohovacímu zařízení, neboť během těchto vyšetření vám nebude z technických důvodů povolen vlastní pohyb.“
Kývnutím hlavy jsem dala najevo, že s podmínkami vyšetření souhlasím. Lehla jsem si na vyšetřovací stůl a doktor Hill mi k němu upoutal ruce i nohy.
„Nejprve musím maximálně otevřít vaši pochvu,“ informuje mě doktor Hill, „to v určitých fázích způsobuje bolest, takže mi dáte vždy vědět a já na chvíli přestanu, dokud se neadaptujete.“
Polohovací zařízení zvedá a roztahuje mé nohy a doktor Hill šetrně rozevírá mou vagínu speciálním roztahovákem. Počíná si velice ohleduplně. V momentě, kdy jsem pocítila bolest a nepřirozeně jsem sebou trhla, přestal s rozevíráním mého poševního vchodu.
„Chvíli vás nechám odpočinout a pak zkusím vaši vagínu otevřít ještě víc, protože by to pro další průběh vyšetřování bylo výhodnější.“
„Můžete pokračovat,“ řekla jsem mu, když první nápor bolesti pominul.
Opět cítím sílící tlak na poševní vchod, ale dokud opět necítím bolest, nechávám doktora, aby pokračoval v rozevírání mé vagíny. Chápu, že například při porodu to musí být mnohem horší, protože dítě tlačící se ven si poroučet nedá. Ještě čtyřikrát jsem pocítila bolest a čtyřikrát mě doktor nechal odpočinout, než otevřel roztahovákem můj poševní vchod natolik, aby byl spokojen.
„První ze série vyšetření slouží k posouzení kvality vaší děložní sliznice,“ informuje mě doktor po té, kdy maximálně otevřel roztahovákem mou pochvu. To se provádí speciálním přístrojem zvaným histografický metroskop, ale nejprve odebereme stěry s vaší děložní sliznice.“
Cítím, jak mým děložním hrdlem šetrně proniká štěteček. Pak mi doktor zavedl přímo do dělohy sondu jakéhosi speciálního přístroje. Cítím nepříjemný, ale ne bolestivý pohyb v útrobách. Jako kdyby mi tam tudy prolézal nějaký obtížný hmyz. Tento nepříjemný pocit trvá snad nekonečně dlouho. Začínám cítit hrůzu z toho, co mě dnes ještě čeká, když už toto vyšetření, které právě podstupuji, přiřazuje doktor Hill k těm méně náročným.
Konečně sonda opouští mé lůno a doktor Hill stanovuje přestávku nechávaje však mou vagínu stále úplně otevřenou roztahovákem. A nemýlila jsem se. Když jsem se z prvního vyšetření dostatečně vzpamatovala a uklidnila, oslovil mě opět doktor Hill:
„Vaše děložní sliznice je aspoň vzhledově velice kvalitní a schopna přijmout a vstřebat laktogenní sérum. Teď však to bude trochu horší, protože potřebujeme zjistit, jak dalece je vaše děloha roztažitelná a jak se při tom změní poloha vašich břišních orgánů. Teď do vaší dělohy zavedu takový zvláštní předmět podobný dětskému nafukovacímu balónku a budu ho pod tlakem napouštět fyziologickým roztokem. Vždycky, když to začne bolet, dáte mi ihned vědět.“
Vlastní zavedení balónku do dělohy ještě není tak strašné. Podobá se zavedení endoskopické sondy jako během minulého vyšetření. Ale pak…
Pociťuji značný tlak v útrobách a chce se mi vytlačit stolici. Doktor Hill zřejmě postřehl můj pocit – psycholog je to věru znamenitý – a chlácholivě ke mně promluvil: „Klidně ten svěrač uvolněte a klidně tlačte, nemůže se nic stát, vždyť jste úplně vyprázdněná.“
Uposlechla jsem jeho rady a skutečně – tlak v útrobách se stal mnohem snesitelnější. Přesto však po chvíli pociťuji téměř nesnesitelnou bolest. Připadám si jako omámená a slyším hlasy přítomných osob jakoby z dálky. Xiaolan se ptá na cosi, co vidí na obrazovce přístroje, profesor Amynill jí odpovídá. Cítím se na omdlení. Připadám si, jako bych padala kamsi hluboko dolů…
„Už je to v pořádku?“ slyším hlas profesora Amynilla opět jakoby z dálky.
Kamarádka Xiaolan mě drží za ruku a druhou rukou mi jemně hladí prsa. Chlácholivě ke mně hovoří čistým esperantem: „Jonjo, amikino mia kara, eltenu, jen tio ne estas tiom terura, kiel ĝi aspektas.“ {Janičko, přítelkyně moje milá, vydrž, vždyť to není tak strašné, jak to vypadá.} Uvědomuji si tuto skutečnost především proto, že Xiaolanin hlas nezní strojově, ale přirozeně. Jsem jí vděčná za její přítomnost i za to, že ke mně v této těžké chvíli hovoří přímo jako člověk a ne prostřednictvím étherického tlumočení.
Po delší přestávce, kterou mi lékař poskytl na zotavení, ke mně promluvil profesor Amynill: „Budeme pokračovat. A nepřepínejte se jako před chvílí. Není třeba, abyste bolest snášela až do mdlob!“
Tlak se opět zvyšuje a pocit bolesti se dostavuje mnohem dříve než na začátku výkonu. Doktor – jako by se se mnou sžil – okamžitě ustal v provádění výkonu.
„Chvíli si zase odpočiňte.“
Z vyšetřovacího stolu mám dobrý výhled na hodiny. I přes tmavé brýle vidím, že je skoro deset hodin. Jsem tedy už téměř tři hodiny na vyšetřovacím stole. Po dvaceti minutách svoluji, aby doktor pokračoval. Zpočátku nic necítím, ale postupně se tlak zase nepříjemně zvyšuje. Přestávky jsou teď delší a častější. Teprve kolem 12. hodiny, když už mé břicho připomíná těhotnou ženu před porodem, doktor končí s napouštěním fyziologického roztoku do mé dělohy.
Nechává mě zase asi půl hodiny odpočinout a pak mi jemně prohmatává břicho a konečník zjišťuje změnu polohy jednotlivých břišních orgánů a tvar a polohu roztažené dělohy. Vždycky však, když dám najevo bolest, přestane a nechá mě chvíli odpočinout. Teprve kolem 14. hodiny vypouští fyziologický roztok z mé dělohy, což mi přináší nepopsatelně slastný pocit. Nakonec odstraňuje roztahovák z mé vagíny a uvolňuje mé ruce a nohy z náramků polohovacího zařízení.
„Teď máte hodinu na odpočinek a občerstvení. Pak se pustíme do podrobného vyšetření prsou.“
„Může zůstat Xiaolan se mnou?“
„Samozřejmě.“
Sestra Agnes a Xiaolan mě doprovodily do salónku.
„Musíte jíst zase po malých dávkách jako v den generálního vyšetření,“ upozorňuje mě sestra Agnes nabízejíc mi můj oblíbený jogurt.
Snědla jsem jogurt a slastně jsem se uložila na lehátko. Vzápětí jsem usnula.
Sestra Agnes mě vzbudila v 15.30 a doprovodila mě znovu do vyšetřovny.
„Posaďte se a hodně se nadýchněte,“ ukazuje doktor Hill na sedačku připomínající svou konstrukcí zvětšeninu židličky se stolečkem na krmení malých dětí. Stolička i deska stolu je ale čalouněná.
Posadila jsem se na čalouněnou sedačku a nadýchla jsem se.
„Tak, a teď zadržte dech …“ doktor přitiskl hranu desky stolu na můj hrudník. Deska je na okraji vyříznuta do oblouku, takže téměř dokonale kopíruje křivku mých žeber. Doktor přitiskl hranu na můj hrudník co nejtěsněji a teď zvedá desku stolu tak, aby na ní moje prsa volně ležela.
„Dobře, a teď zkuste zhluboka dýchat … Nepřekáží vám při tom hrana stolu?“
Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Když jsem zjistila, že mi hrana stolu v dýchání opravdu nepřekáží, dala jsem to doktorovi najevo kývnutím hlavy.
Sestra Agnes připoutala mé ruce k polohovacímu zařízení, které je součástí i tohoto vyšetřovacího stolu, a doktor zkusmo nastavuje mé paže do různých poloh sleduje současně pohyby a polohu mých prsou ležících na stole. Když se ujistil, že jsem se s polohovacím zařízením dobře sesynchronizovala, pustil se do vlastní práce.
Jak se dalo předpokládat, začal důkladným prohmatáním mých prsou a masáží ztopořených bradavek. Pak však přešel k vysoce specializovaným vyšetřovacím metodám.
„Jano, jak už víte, obsahuje každý váš prs 58 hlavních laloků mléčné žlázy. Z každého laloku ústí do vaší prsní bradavky jeden mlékovod. My teď provedeme toto: Několik mlékovodů v každém prsu si vybereme a postupně do nich zavedeme tenoučkou sondu přístroje, který se nazývá lactiferoskop. Sondy jsou mikroskopických rozměrů, přesto na sobě nesou složité přístroje, kterými můžeme vidět vnitřek mlékovodu a pozorovat ho na monitoru. Při tomto zákroku platí obdobná pravidla jako ráno – jakmile pocítíte bolest intenzity, kterou už nemíníte snášet, uděláme přestávku na adaptaci – i když už by to nemělo být ve srovnání s tím, čemu jste byla podrobena ráno, tak hrozné. Sonda bude mlékovod pouze monitorovat, nebude ho ale nijak roztahovat. Naším cílem je proniknout mlékovodem co nejhlouběji.“
Po těch slovech vyjel z desky stolu proti mému levému prsu podivný přístroj, který jsem opravdu v životě neviděla, a doktor masíruje mi intenzivně bradavku levého prsu, aby byla co nejvíce ztopořená, navléká mi na ni zvláštní plastikovou přírubu. Je studená, zřejmě chlazená, aby mi bradavka zůstala ztopořená. Pak cítím v levém prsu zvláštní mravenčení a svědění. Nemohu se však ani poškrábat, protože mé ruce pevně vězí v náramcích polohovacího zařízení. Mravenčení mě začíná kupodivu vzrušovat. Můj dech se prohlubuje a mravenčení ustává.
„Takže je to dobré, Jano, že to nebolí? Ale přestávku si udělat musíme, protože byste mohla dosáhnout orgasmu, což teď nemohu potřebovat.“
Po chvíli, když se můj dech zklidnil, jsem opět pocítila nepříjemné mravenčení. Tentokrát už hluboko v prsu.
„Nu výborně, jsme na konci hlavní větve mlékovodu. Ani jsem nepředpokládal, že to půjde tak hladce. U pozemšťanky je to premiéra.“
Doktor mě nechává chvíli odpočinout a pak cítím nové mravenčení.
„Teď jde sonda zpátky,“ informuje mě Xiaolan dívající se na obrazovku.
Doktor zavádí sondu střídavě do mlékovodů v levém a v pravém prsu. Po několika sondážních zásazích jsem se dokázala zvláštním způsobem uvolnit, takže mi vyšetření začalo způsobovat rozkoš. Doktor musí práci často přerušovat ne kvůli bolesti, ale proto, abych se předčasně ‚neudělala‘. Vyšetřování skončilo ve chvíli, kdy jsem dosáhla bouřlivého orgasmu i přes nesmírnou lékařovu pozornost.
„Musíme tedy končit. Děkuji vám, Jano, za vynikající spolupráci. Teď si jděte hlavně odpočinout. Jistě toho máte za dnešek dost,“ rozloučil se se mnou profesor Amynill.
Za asistence sestry Agnes jsem se osprchovala, snědla jsem další porci jogurtu a vzápětí jsem usnula.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah