Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcery se jim zrodily, že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali. … … Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim. …
I. Moj 6,1–4
„A to se při té potopě zachránil jen ten Noe se svou rodinou, nebo jí unikli i jiní příslušníci Homo sapiens, o kterých tvůj Otec neví? Kdyby se totiž podařilo najít námi geneticky poznamenané exempláře, mohli bychom snadno vybřednout ze všech problémů, které jsme si konec konců sami zavinili vlastní neopatrností a nepozorností.“
„Proč tě tak zajímá to předpotopní období, vždyť…“
„Však ty víš moc dobře,“ skočil mu Gabriel neomaleně do řeči, „že po potopě tvůj ctěný Otec zakázal další genetické ovlivňování, takže nám v této svrchovaně nepříznivé situaci nezbývá nic jiného, než doufat, že se podařilo aspoň několika námi geneticky poznamenaným jedincům uniknout zkáze.“
Jošua chvíli mlčky pozoroval Gabriela, doufaje snad, že ještě něco vyčte z jeho výrazu, ale po chvíli položil zásadní otázku: „I kdyby se zachránili, jak je chceš poznat a potom – jak je chceš přinutit ke spolupráci na projektu, když není možné, aby zvěděli pravdu? Víš, že by pak Zemi čekala další hrozná pohroma … ať se na mě nikdo nezlobí, Otec je přece jenom Otec, ale je pořád stejný blázen jako v době, kdy tu potopu na Zemi rozpoutal. A víš moc dobře, že nám styk s lidmi zakázal. Vzhledem k tomu, že nemá šanci potrestat nás, vylije si pak svou zlost na lidstvu jako celku, a kdyby zjistil, že některý ze spolupracujících exemplářů ví, oč jde …“
„Dobře, dobře, máš sice pravdu, ale to platilo v dobách, kdy byl vševědoucí … dneska si raději už nepamatuje nic. A kromě toho – snažíme se konat i v jeho vlastním zájmu, ne? Nebo snad vidíš jinou cestu k záchraně?“
„Právě to je na tom to nejhorší – nevidím. I tak je to však riskantní, i když to uděláme Otci za zády. A kromě toho – dosud jsi mi neodpověděl na zbývající otázky.“
„Hledat je musíme tak, že budeme provádět zevrubná lékařská vyšetření cílových skupin exemplářů Homo sapiens – potřebujeme hlavně co nejvíce deflorovaných nulligravidních samic na počátku fertilního věku a potom několik samců…“
Tentokrát skočil Gabrielovi do řeči Jošua: „No dovol, ty se vyjadřuješ jako nějaký veterinář! Nezapomeň, že byli ‚stvořeni‘ k obrazu našemu!“
„Tak promiň, no. Potřebujeme pozemské chlapce a hlavně dívky poznamenané naším genetickým kódem, ve věku 19 – 24 pozemských let. U dívek je navíc nutné, aby už prožily pohlavní styk a aby neprodělaly ani jedno těhotenství.“
„S tím by se dalo souhlasit, ale dovedeš si představit, co všechno se musí při těch lékařských prohlídkách zjistit, kdo je bude provádět, jakým způsobem chceš takto pracně vybrané jedince přimět ke spolupráci? Nezapomeň, že se jedná o nositele části našeho genetického kódu, budou tedy s největší pravděpodobností obdařeni nadprůměrným inteligenčním potenciálem a já si nedovedu představit, jak chceš před nimi zakrýt …“
„Promiň, ale už se opakuješ. Poslouchej dobře,“ Gabriel spiklenecky mrkl na svého oponenta, „zřídíme někde poblíž Zemi dvě speciální instituce, nazvěme je např. Clinica puellaris exoterra (CPLE) a Clinica puerilis exoterra (CPRE) – ať to zní i trochu poeticky, a do těchto institucí budou naši lékaři z terénu doporučovat ‚podezřelé‘ případy. Tady bude provedeno generální vyšetření a potvrdí-li se předpoklad kolegy z terénu, případ bude izolován na příslušné klinice. Tam bude navenek probíhat léčba pomocí autofarmak, jejichž podstatu jim třeba i prozradíme, a skrytě budeme pracovat na projektu záchrany – a to pomocí zbytků – no, zbytků – ona to stejně bude převážná část – biologického materiálu, který od nich získáme pod záminkou přípravy autofarmak. Je pochopitelné, že z 90 % budou vytěžovány dívky, proto bych doporučoval soustředit se především na ženskou část populace a nasadit do terénu co nejvíce našich ‚gynekologů‘, kteří především budou zprostředkovateli mezi svými pacientkami a CPLE, ale je samozřejmé, že ani ostatní ‚specialisté‘ a ‚praktičtí lékaři‘ nesmějí v našich řadách chybět. A ještě k té tvé poznámce o inteligenčním potenciálu – ušetříme si práci a budeme vhodné jedince vyhledávat především v řadách vysokoškolského studentstva.“
Jošuův obličej zazářil. „Ano, to je schůdná cesta. Ale ještě mi pověz, kde na Zemi chceš vybudovat tak rozsáhlou instituci a jak ji chceš chránit před …“
Gabriel opět skočil Jošuovi do řeči: „Pochopitelně, že nebude přímo na Zemi. Umístíme ji do mimoprostoru – to bude nejlepší, v oblasti budeme simulovat pozemskou gravitaci a krajinu, města, vesnice a podobně – a ‚pacient(k)y‘ tam budeme dopravovat transdimensionálním teleportem. Ten můžeme kamuflovat jakýmkoliv dopravním prostředkem, aniž by na to jejich ‚tajné služby‘ přišly – ale to ti snad nemusím vysvětlovat – konečně – vždyť je to tvůj obor.“
„Jenže si rač uvědomit, že oni vzhledem ke své fyzické konzistenci nemohou v teleportu cestovat jako my, takže cestovní doba bude činit něco přes 36 pozemských hodin… Vlastně ano, půjde to, teď zase mám nápad já… A ty hodiny strávené na cestě budou výhodně využity pro obě strany.“
„Takže si to shrňme: Budeme vyrábět autofarmaka, s jejichž pomocí…“
Nebudeme už dále poslouchat rozhovor mezi Gabrielem a Jošuou, i když je jistě nesmírně zajímavý a bude mít vliv na život mnoha pozemšťanů, a věnujme se příběhům prvních ‚pacientek‘ CPLE.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Zpět na předmluvu Pokračování Zpět na obsah