Kapitola 4

Janiny zápisky – 22. srpna

Včerejšek byl věnován odpočinku, ale dnes jsme se všichni pustili s vervou do práce.

Ze všeho nejdříve musím uvést, že Míšenka, Pauli a Michail Filippovič byli pověřeni bezpečnostní službou, protože jsou k této činnosti kvalifikačně nejblíže. Tedy – plně kvalifikovaný bezpečnostní technik nám opravdu chybí, ale dá se předpokládat, že tito tři by ho mohli spojenými silami nahradit. Každý nechť si uvědomí, že vzhledem k tomu, co se stalo na SSE a CPLEN, je pro nás bezpečnostní problematika zvlášť choulostivá záležitost.

Mája se zapojila do farmaceutických studií u své matky.

David a já – jakožto lékaři – jsme si rozdělili pacientky.

Nu, a Martina, mého synovce, teprve jako medika po 10. semestru, jsem si vzala k sobě, aby nabyl dostatečné praxe. Teorii mu jakožto universitní profesorka budu přednášet po večerech – aspoň tedy tu gynekologickou… A Sofie je nám velice platná jako zdravotní sestra.

…

V první řadě musíme dát do pořádku Rebeccu. Jak už jsem psala minule, nenamítala nic proti pobytu ve společné části kliniky. Původně stydlivá dívčina se teď nahá cítí příjemně a uvolněně (dokonce i v přítomnosti cizích mužů!) – to je jedna věc, ale bezvadně funguje i ta druhá – její rodidla i bříško máme pod neustálou kontrolou. Zpočátku si nemohla zvyknout na to, že ona sama může být nahá kdykoliv a kdekoliv, zatímco muži, pokud chtějí být nazí v její společnosti, se jí musí nejprve dovolit (Etický kodex mimozemšťanů!), ale brzy si na tato společenská pravidla zvykla, už ji nepřekvapují, ani jí nečiní potíže je aplikovat.

Rebecca neprodukuje ono obrovské množství mléka, jako Nikolka, Sheila nebo Irenka tenkrát na CPLEN, což tehdy znamenalo, že ho bylo dost jak pro miminka, tak i pro dárcovské, tzn. xenofarmatické účely. Rebeccu jsem v první řadě důkladně vyšetřila ohledně poškozené dělohy a ochrnutých břišních svalů, navrhla jsem pro ni nejvhodnější terapii a předala jsem ji do péče Davidovi, na kterého se mohu ve všem plně spolehnout. Na pečlivé vyšetření jejích prsou jsem už mnoho nedbala. Jenom jsem věděla, že Rebecca je sice ‚dědičkou božích synů‘ s vysokým počtem LGM (61), ale vzhledem k tomu, že její partner zahynul při teroristickém útoku, a Lea – její rozkošná holčička – je tudíž pohrobek, nemá cenu uvažovat o jeho bioenergetické senzitivitě (i když všechny vedlejší zplodiny jejího porodu jsou pečlivě uchovávány v Haifě). Rebeccu však touto schopností vybavíme, a Leu také, hned jak přejde pubertou.

- × - × - × -

Janiny zápisky – 24. srpna

Za týden u mě dojde k ovulaci. Toho chceme s Davidem využít k tomu, abych u něj i nadále prováděla odběry jeho ejakulátu a eliminovala z něj spermie s pohlavním chromozómem »Y«. Čím více ejakulátu bude k dispozici, tím účinnější pak bude inseminační tekutina, kterou se mi chystá vpravit koncem srpna do rodidel.

David leží – pochopitelně úplně nahý – doširoka roztažené nohy má upoutány na ramenech polohovacího zařízení vyšetřovacího stolu, aby mi bylo jeho pohlavní ústrojí bez zábran přístupné. Mezi nohama má položenu plochou misku na zachycení jeho ejakulátu, a já dráždím jeho erotogenní zóny, snažíc se vyvolat u něj ejakulaci. Sama jsem pochopitelně také v rouše Evině, aby mě mohl bez obtíží hladit po mém nahém těle, zasunovat mi prsty do vagíny i do konečníku, pomačkávat mi prsa a podobně, což mu k vyvolání ejakulace značnou měrou pomáhá.

Právě v momentě, kdy se mi podařilo vyvolat u Davida ejakulaci tvrdým drážděním prostaty třemi prsty přes konečník, přičemž on mi při tom tvrdě hnětl pravý prs, otevřely se dveře vyšetřovny (na klinice jsou zakódovány zámky jen u dveří mezi ženskou a smíšenou částí, jinak jsou všechny místnosti volně přístupné – tedy… kromě toalet a soukromých apartmá na noc, aby nikdo nerušil spící – to dá rozum…) a v nich se objevily dvě nerozlučné kamarádky – Míšenka a Mája.

„Ach, tady je obsazeno, budeme muset jít jinam…“ vydechla Mája zklamaně.

Obě dívky však přesto zůstávají a se zájmem sledují moje počínání.

„Co to děláš, teto?“ zeptala se se zájmem Mája.

Vysvětluji tedy děvčatům, na čem jsme se s Davidem dohodli.

„Nemýlím-li se, tak právě kvůli tomu kdysi utekla maminka Lucinka z CPLEN,“ poznamenala Míšenka. „Nezlob se, teto, ale počít dítě bez lásky – to by mě taky netěšilo.“

„No tak, Míšenko. Tady jde přece o nutnost. Já chápu, že je to takové… technokratické.“ Avšak my nutně potřebujeme, aby první naše dítě byla holčička. Potom už se můžeme s Davidem milovat, jak často budeme chtít a na pohlaví dále narozených dětí už záležet nebude, protože David už bude bioenergeticky senzitivní – a ty děti rovněž. To, že bude první holčička počata oním technokratickým způsobem, v žádném případě neznamená, že ji budeme mít méně rádi, než ostatní děti – a těch my chceme mít hodně, tedy na rozdíl od tvých maminek, které si přály jenom jedno dítě – tebe…“

„Aha, už to chápu,“ ukončila debatu o tomto tématu Míšenka.

„A… teto… Mohu se pak přijít podívat?“ zeptala se Mája. „Mě by to zajímalo z farmaceutického hlediska…“

„Samozřejmě, Májo,“ přitakala jsem blahosklonně.

Májin vědecký zápal je obdivuhodný a projevil se už na gymnasiu. Což teprve, až vstoupí na universitu – tedy: Vstoupí-li tam vůbec a nebude-li závislá jen na maminčiných přednáškách – vzhledem k tomu, co se ve světě děje…

…

„Jenže – vy jste sem původně přišly kvůli něčemu jinému, že? Copak se děje, děvčata?“ zeptala jsem se po chvíli, když už byl David hotov a po téměř neslyšném klapnutí dveří pustil můj prs. (Přiznávám se, že mně to bylo docela líto…)

„Ale, teto…“ spustila skoro nesměle Míšenka, „… Jak sama víš, Mája je těhotná. Nu, a dozvěděla se od maminky, že je nutné provádět u ní masáže prsou. Požádala mě tedy, zda bych jí mohla ty masáže provádět. Ona vůbec netušila, že jako těhotná se musí této důležité proceduře podrobovat už od momentu, kdy se na její těhotenství přijde, a…“

Letmým pohledem jsem zjistila, že obě dívky jsou v rouše Evině. Cožpak o to, u Míšenky to nevadí, ale…

„Májo, nemáš ty mít na sobě kalhotky? Jako těhotná přece…“

Pozorné čtenářky si jistě vzpomenou, že Mája je manželka mého synovce. Proto o bezpečí jejich dítěte obzvláště dbám.

„Klid, teto, klid!“ přerušuje mou výtku Míšenka. „Mája náhodou má na sobě fotoplastické kalhotky, stejné, jako měla na tom svatebním dnu. Moc se jí zalíbily především proto, že v nich vypadá úplně nahá, jako my všechny ostatní, a přesto tomu tak není. Přitom své dítě bezpečně chrání.“

Pro jistotu jsem Máju lehce poplácala po zadečku, abych se přesvědčila, že děvčata mluví pravdu.

„Tak co? Spokojená?“ zeptala se mě Míša sarkasticky.

„Ale ano. Teď, když jsem se přesvědčila…“

„Tak to pro příště! My nelžeme! A nechovej se jako zapšklá tchýně, zvlášť když jí nejsi!“ ohradila se téměř uraženě Míšenka.

„Tak promiň,“ omlouvám se. „Ale přece jenom, víš, jsem teta Májina manžela, a mám takový ‚maminkovský‘ syndrom… no.“

„Ale, Májo, jak to, že nevíš o něčem tak důležitém, jako je těhotenská masáž prsou – zvlášť tedy při tvém vysokém počtu LGM?“ obrátila jsem se vzápětí k Míšenčině kamarádce.

„Promiň, teto, ale nezajímala jsem se o to. Kdyby mě na to maminka neupozornila, tak…“

„Aha, tak…“ pousmála jsem se kysele, vědouc, co teď Máju čeká.

„Jen tak mimochodem – jestlipak víš, jak se taková těhotenská masáž prsou provádí?“ ptám se Míšenky.

„Nevím, ale budu postupovat podobně, jako při samovyšetření. To, si myslím, by nejspíš mělo stačit,“ sděluje mi samozřejmě Míšenka.

„A to právě ne, to je úplně něco jiného. Víš co? Dnes provedeš Máje masáž prsou pod mým dohledem, já tě při tom budu instruovat, a ty jí budeš provádět sama až od zítřka, ano?“

„Ano, teto,“ souhlasí Míša

„Ale, jak se tak na Máju dívám, ta prsa by jí měl masírovat po několik dní někdo jiný, protože – všimni si – ona je má dosti mohutná, a sama říkala, že se už od počátku těhotenství masážím nepodrobovala…“

„Ty myslíš, že by bylo lépe, kdyby se jí ujal Martin?“

„No, to by asi nebylo nejlepší rozhodnutí, protože manžel, nebo osoba blízká, se pro to, co je třeba teď Máje udělat, naprosto nehodí, protože jí to bude dost bolet. Těhotenské masáže jí budeš moci provádět, až bude mít mléčné žlázy dostatečně uvolněné a ty masáže pro ni budou příjemné. Ale vzhledem k tomu, že bude Mája podstupovat masáž poprvé – a ještě k tomu teprve po čtyřech měsících těhotenství, měla by být angažována osoba cizí, nejlépe mužského pohlaví.

„Dobře, a koho tedy navrhuješ? Pauliho?“ zeptala se Míšenka.

„V první řadě bych opravdu uvážila, že Mája má prsa poměrně mohutná. A ta masáž je na poprvé – a ještě k tomu po takové době – přece jen dost náročná. To bude mít mléčné žlázy dost zatuhlé, zvlášť tedy, má-li 66 LGM, jako maminka. Doporučovala bych nejspíš Michaila Filippoviče… Musíte si uvědomit, že čím větší počet LGM žena má, tím intenzivnějším masážím prsou se musí v těhotenství podrobovat. U pozemšťanek, které mají obvykle pouhých 15 – 20 LGM, ovšem nejsou těhotenské masáže prsou nutné.“

„Tak já Michaila zavolám… Mohu?“ zeptala se ještě Míšenka kamarádky.

„Ale ano, klidně…“

…

Je tedy pravda, že naše trojice, která tvoří ‚bezpečnostního technika‘, se pohybuje většinou vně areálu, kde musí být oblečeni, aby zbytečně nedráždili puritánsky založené obyvatelstvo (a tím pádem nemusí čelit i otravování se s policií). Samozřejmě, že mají oblečené miniaturní plavky (Míšenka pochopitelně bikinky) a přes ně jen lehké pláště zapínané na suchý zip, aby je mohli v případě nebezpečí ihned shodit. Takto chodí oblečen i bioenergeticky nesenzitivní Michail Filippovič, který se svým vypracovaným tělem rád chlubí na veřejnosti – i když tedy jako doktorka zastávám názor, že svaly mají sloužit především k pohybu, ne k předvádění – ale co taky chcete od kulturisty, že? Pauli i Míšenka ho ovšem důrazně upozornili, že v případě ohrožení se jich musí chytit za ruce, aby mohli kolem sebe vytvořit ochranné pole, a ne se sám bránit – i když by se zřejmě ve většině případů sám i ubránil. Jenže ‚falešné hrdinství‘ není v tom případě na místě!

Ale sotva vstoupí dovnitř, šaty okamžitě shazují – a to i Pauli a Michail Filippovič, kteří by měli – aspoň podle Etického kodexu mimozemšťanů – po každé všechny ženy požádat o povolení. Avšak my jsme se zde na klinice dohodli, že toho nebude pro muže třeba, pokud bude v místnosti aspoň jedna nahá žena. Takže se scházíme nazí každý den ráno nejen na rozcvičce a ve sprchách, ale i večer na společných poradách. Proto Mája ani neprotestuje proti tomu, aby do vyšetřovny, kde ona pobývá v rouše Evině, dorazil Michail Filippovič. (Konec konců – nazí jsme tu teď momentálně všichni…)

…

Michail Filippovič dorazil po chvíli. Sice je oblečen, ale nám to nevadí…

„Zavolali jsme tě sem proto,“ informuji ho, „že potřebujeme někoho nezaujatého, kdo by tady Máje prováděl těhotenské masáže prsou. A protože ona má prsa opravdu mohutná, napadlo mě, že by ses této práce mohl ujmout ty, jakožto závodní kulturista…“

„Rád bych vyhověl,“ přerušil Michail Filippovič mou řeč, ale domnívám se, že až obdržím omlazovací kúru, vrátím se zase domů, takže…“

„S tím návratem tedy moc nepočítej, protože situace ve světě se dosti přiostřila. Hrozí těžká naftová krize, protože arabské země…“

„Co je mi do ropy arabských zemí, když my jí v Rusku máme dost. Dokonce jsme se zavázali zásobovat celou Evropu – tedy… kromě Norska, to dá rozum…“

„Ale stejně budeš nucen cestovat přes Bamako, protože by nebylo dobrá, aby Baal Segul znal adresy všech teleportů, jak aspoň uvážila Čokoládka.

„No, tak se má cesta o den protáhne, a Čokoládka je fajn děvče, tam se zdržím docela rád,“ oponuje Michail Filippovič. „Ostatně. Za dva měsíce se koná evropský šampionát kulturistů, kterého bych se moc rád zúčastnil…“

„Dobře, zdržovat tě tu nebudeme. Ale několik dnů bys mohl Máje masáže provádět – aspoň do doby, než její mléčné žlázy opět zvláční.“

„To by neměl být problém…“ medituje Michail Filippovič nahlas.

„Dobrá. Nejprve, když, Májo, dovolíš, bych ti udělala takové orientační vyšetření, abychom zjistili, jak se tvé tělo vlivem těhotenství změnilo od poslední prohlídky, kterou ti dělal, nemýlím-li se, loni Agill. Jsi-li už čtyři měsíce těhotná, a zanedbávala jsi prsní masáže…“

„Nejsem proti,“ poznamenala Mája docela rozhodně.

„Dobře. Nejprve, když dovolíš, vyvolám na komunikátoru parametry tvého těla v době Agillovy prohlídky,“ sdělila jsem jí.

Jen souhlasně přikývla.

„Pak tabulku doplním o současné hodnoty, abychom je mohli porovnat.“

Opět souhlasně přikývla.

„Tak fajn…“ a vyvolala jsem příslušnou tabulku.

Pak jsem Máju převážila, přeměřila, a doplnila jsem tabulku o současné hodnoty, abychom je mohli porovnat.

„Nu, a je to jasné! V době těhotenství jsi přibrala (zatím) 6,5 kg, což se projevilo jak v prsou, tak i v pase a v bocích. Ale především prsa se ti zvětšila – z plnějších na plná. Nemusíš se toho nějak moc děsit, protože krátce po porodu se u tebe, jako u osoby bioenergeticky senzitivní, mohou vrátit všechny parametry do ‚normálu‘. Dokonce si budeš moci určit, co a o kolik. Ovšem ta masáž – aspoň tedy ta první, možná i druhá a třetí, po jejím zanedbávání od samého počátku, pro tebe nebude žádný med, a bude to i trochu… v tvém případě asi dost… bolet. Ono 66 LGM je 66 LGM. Michail Filippovič, jakožto vytrénovaný svalovec, by si s tím však měl poradit. Ty další masáže už budou ovšem velice příjemné. Bude ti je moci provádět třeba i Míšenka a budeš si je opravdu užívat. Polož se na stůl, zlato…“

Předpokládám, že když Mája před rokem vydržela ono příšerné roztahování dělohy, (při kterém jsem já omdlela), tak pro ni bude nějaká bolest při uvolňování zatuhlých mléčných žláz stejně ‚procházka růžovou zahradou‘…

„Ráda bych, ale to napřed musíš odpoutat Davida,“ upozorňuje mě Mája.

Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem Davida dosud neuvolnila – a on stále leží nahý na vyšetřovacím stole – i když má volné ruce a mohl se odpoutat sám…

Uvolnila jsem tedy Davida a jeho místo zaujala Mája. Automaticky jsem začala nastavovat ramena polohovacího zařízení podle jejích anatomických proporcí.

„Snad nebude nutné, teto, abys mě poutala…“ začala Mája protestovat.

„Pro první masáže to považuji za nutné, zvlášť s těmi tvými 66 LGM,“ oponuji jí.

„Říkala jsem ti přece, že tě to bude zpočátku bolet!“ a i přes její další protesty jí poutám k polohovacímu zařízení jak nohy, tak i ruce.

Potom nastavuji polohovací zařízení tak, by byla její prsa bez jakýchkoliv zábran přístupná všem pohledům i hmatům, a to zvláště těm nepříjemným a bolestivým, které teď Máju čekají.

„Tak, začneme,“ spustila jsem, když jsem byla hotova s Májiným upoutáním k polohovacímu zařízení vyšetřovacího stolu. „Ty lež naprosto uvolněně, ničemu se nebraň – zvlášť tedy ne tepelně nebo elektricky. Nezapomínej, že ti prsa masíruje Michail Filippovič, který není bioenergeticky senzitivní.“

„A teď ty,“ obrátila jsem se k Michailovi. „V první řadě Májina prsa bohatě naolejuj.“

Stalo se.

„Teď si pozorně prohlédni stavbu Májiných prsou. Vzhledem k tomu, že má košíčky D, což už kvalifikujeme jako plná prsa, asi se budeš s obtížemi dostávat rukou do žlábku mezi nimi, ale je nutné, abys tak učinil. Pak musíš každý z obou jejích prsů tvrdě pomačkat, a to mimo prsní dvorce a bradavky, což ti asi bude činit značné potíže, neboť Mája má dvorce velké a poněkud vystouplé, jak se můžeš sám přesvědčit. Jako černovláska je má ovšem skvěle pigmentované, což je pro tebe optická výhoda.“

Michail Filippovič se pokouší zmáčknout Májin pravý prs. Pravou ruku se mu podařilo zasunout do žlábku mezi jejími prsy až na doraz (aspoň mně tvrdí, že pod svým malíčkem cítí její hrudní kost), druhou ruku položil na pravou vnější stranu Májina pravého prsu (upozornila jsem ho, že musí malíčkem cítit její podpažní jamku) – údajně hotovo…

„Tak, a teď spoj palce obou rukou. Při tom stlač ruce k sobě.

Stalo se, a Mája se zasmála.

„To je málo. Musíš ji zmáčknout opravdu tvrdě. Mája musí cítit, že to bolí!“

Stalo se.

„Jauauau,“ zasténala Mája a zazmítala sebou v ukotvení.

„Ještě aspoň pětkrát to musíš udělat, přičemž Mája bude pociťovat bolest čím dál menší, jak se jí bude mléčná žláza v tomto směru uvolňovat.“

Michail Filippovič jí prs stiskl tímto způsobem ještě asi sedmkrát, přičemž teď už Mája vrní blahem, jako kočka…

„Nu, teď jí nechej pravý prs odpočinout a vrhni se na ten levý…“ nabádám Michaila Filippoviče.

Michail nastavil ruce obráceně a několikrát stiskl Máje pro změnu levý prs.

Mája opět nejprve několikrát zavyla bolestí, ale zbývající stisky si opravdu užívá.

„Nu, a část masáže máme za sebou,“ informuji Michaila Filippoviče i Míšu. „Teď udělej totéž, jenže budeš každý prs tisknout shora a zdola. Je ti to jasné?“

„Ano, je…“ vydechl Michail Filippovič.

„Ale musíš si počínat opět velmi tvrdě. Dva až tři stisky musí Máju opravdu bolet!“

„Jasně!“ To už řekl Michail Filippovič pevným, suverénním hlasem.

„Jauauau,“ zasténala Mája bolestí opět.

„Tak je to správně. Ještě několikrát, dokud bolest nepomine. To bude signál, že je mléčná žláza uvolněna pro dnešek i v tomto směru.

Když jsem poznala, že si Mája začala po několikerém bolestném zaúpění masáže opět blaženě užívat, upozornila jsem Michaila Filippoviče, že jí musí ještě rozmasírovat mléčnou žlázu v levém prsu.

Stalo se, a Mája – po několikerém bolestném zaúpění – opět vrní blahem.

„Nu, a jako zlatý hřeb musíš Máje stisknout tvrdě prs přes dvorec a bradavku pěkně proti hrudníku. Ovšem – musíš se připravit na její téměř nezvladatelnou bolestnou reakci, protože masáž v tomto směru bolí po zanedbání nejvíce – a v případě šestašedesáti LGM si to ani nedovedu představit…“

Moje varování samozřejmě platí i pro Máju…

Ale to už Michail Filippovič napjal své síly a Májin pravý prs ve směru normály tvrdě stiskl. Májina reakce byla nepředstavitelná. Bolestí přímo zařvala a hodila sebou tak prudce, že jeden náramek na noze jí praskl.

„Vidíš, jak je důležité upoutání,“ upozorňuji Máju, vyměňujíc poškozený náramek. „To máš z toho, že jsi masáže prsou už od začátku těhotenství zanedbávala. Bolet by tě měla první stisknutí ještě zítra, možná i pozítří. Pak se tě může ujmout Míšenka. Ale dokud se dějí takovéhle nepříjemnosti, tak si užij Michaila Filippoviče. Ne, že by to Míšenka nezvládla – nebo třeba já, či jiná blízká osoba – ale bylo by nám tě líto, a zatuhlé mléčné žlázy bys neměla rozmasírované nikdy.“

Další stisky pravého prsu už s Májou nic moc neudělaly, ale když jí Michail Filippovič stiskl levý prs ve směru normály, situace se opakovala – až tedy na to, že náramky Májinu prudkou reakci vydržely.

„Tak, to nejhorší máš za sebou,“ chlácholím Máju po úvodních masážních stiscích levého prsu. „Zítra už to tolik bolet nebude, i když v tvém případě se ještě na nějaké to nepohodlí připrav. Nu, a po několika dnech se tě může ujmout Míšenka, a bude to masáž velice příjemná, na kterou se budeš těšit. Aspoň sama cítíš, že ti ta tvá nevědomost přišla draho…“

- × - × - × -

Janiny zápisky – 4 září

David začal s mojí inseminací už 30. srpna hned ráno. Až do včerejška jsem se téměř nemohla přes den pohnout, proto popisuji jeho náročnou práci a svou součinnost až dnes odpoledne, kdy mi dovolil vstát z lůžka.

Nejprve musím uvést základní fakta, která ukazují, s jakou vážností David ke své práci přistoupil. Předně nechal nastěhovat jeden vyšetřovací stůl (z nejbližší vyšetřovny) do našeho společného apartmá, abych zbytečně netrpěla jízdou vozíku – ach jo! Vždyť podlahy na mé klinice jsou udělány přesně podle Nikolčina projektu – hladké, rovné jako mlat a pochopitelně zcela bezbariérové – i prahy mezi dveřmi se dají snadno sklopit a vůbec nepřekážejí. David se tímto stavem věci ovšem nespokojil. Zařídil si vyšetřovnu přímo proti našemu lůžku – a na mé straně. O sesterskou asistenci požádal Sofii.

Nic nenamítal proti přítomnosti Máji a Martina coby ‚stážistů‘ – a já konec konců taky ne, když jsem jim jejich přítomnost odsouhlasila. Jen tak mimochodem: Na škole jsem fungovala jako figurantka tak často, že to ani nedovedu spočítat, a v případech, kdy jsem musela být svlečená (gynekologie, neurologie…) zvlášť. (Mně na CPLEN zase dělala figurantku Lenka.) Takže, když se pro jednou ocitám v roli skutečné pacientky, nic se neděje…

Na Davidův pokyn jsem se zcela vyprázdnila. (Střeva mi Sofie vypláchla několikrát klystýrem, vyčůrala jsem se sama.) Po té jsem se osprchovala a nahá jsem ulehla na vyšetřovací stůl.

David mi zvedl a široce roztáhl nohy, jemně mi rozevřel stydké pysky a pozorně si prohlédl ústí mé močové trubice. Pak požádal Sofii, aby mi zavedla cévku do močového měchýře a vývod do konečníku. Pochopila jsem i bez vysvětlování, že si David nepřeje, abych několik dní vstávala z lůžka. Musím přiznat, že Sofie si počíná opravdu jemně a šikovně, takže i tyto krajně nepříjemné procedury nejsou v jejím provedení až tak hrozné, jak obvykle bývají.

„Dnes ti vstříknu do rodidel část inseminační tekutiny a tenkou sondou ti proniknu i do dělohy, ač tam se obvykle ejakulát nedostane,“ sděluje mi své úmysly David. „Zítra a pozítří budu postup opakovat. Jelikož v některém z těch dnů u tebe nastane ovulace, bylo by moc divné, kdybys neotěhotněla.“

S Davidovým postupem jsem vyjádřila souhlas. Jen jsem ho upozornila, že při průniku do mé dělohy musí jednat velice opatrně, aby sondou nepoškodil děložní sliznici připravenou na příjem oplodněného vajíčka.

Slíbil, že bude sondu do mé dělohy zavádět pod ultrazvukem, aby nebyl nucen spoléhat se jen na to, co cítí pod rukama.

I tento jeho krok jsem odsouhlasila – a vlastní procedura může začít.

David nejprve přiložil k mé břišní stěně ultrazvukovou sondu a na monitoru se objevilo uspořádání mých vnitřních břišních orgánů.

„Uvolni břišní stěnu, Janičko. Máš ji příliš napjatou,“ upozorňuje mě David.

Uvolnila jsem břišní stěnu a plně se odevzdávám do Davidových rukou.

David jemně rozevřel mé stydké pysky a pomohl si gynekologickým zrcadlem, aby má vagína zůstala otevřená, a on aby měl volné obě ruce.

Pak nasál do stříkačky část inseminační tekutiny. Vyměnil jehlu za dlouhou tenkou dutou sondu… Cítím, jak jemně proniká sondou do mé dělohy. Je to nepříjemné, ale ne nesnesitelné. Podobá se to příjmu laktogenního séra. Hledím upřeně na monitor přístroje a vidím moment, kdy mou dělohu zalévá inseminační tekutina.

„Tak, to bychom měli,“ vydechl s ulehčením David, jemně vytahuje z mé vagíny gynekologické zrcadlo.

Teď ještě zaliji inseminační tekutinou tvou vagínu – a budeme pro dnešek hotovi. Tedy – aspoň já budu hotov, protože víc pro nás udělat nemohu. Pak už to nechám na tobě…“

Stalo se. David vystříkal inseminační kapalinou i mou vagínu. Pak uvolnil mé končetiny od polohovacího zařízení a požádal Martina, aby mu se mnou pomohl. Odstěhovali mě na lůžko a David podložil mé nohy polštáři do zvýšené polohy.

„Teď klidně lež, aby z tebe ta inseminační kapalina nevytekla. V měchýři máš cévku, v konečníku vývod, takže nikam nemusíš chodit. Já a Sofie se o tebe budeme starat po všech stránkách.“

Odpoledne jsem usnula…

Večer David jemně prohmatal mou vagínu, aby zjistil, zda se inseminační kapalina dokonale vstřebala, zbavil mě cévky i konečníkového vývodu a dovolil mi na chvíli vstát z lůžka.

Sotva jsem se však trochu protáhla, musela jsem si znovu lehnout. David se ke mně lehce přitulil, jemně mě pohladil po bříšku, pevněji mi stiskl prsa – a jinak nic… Usnuli jsme si navzájem v náručí.

Následující dva dny se stereotypně dělo totéž, proto nemá cenu je popisovat.

- × - × - × -

Janiny zápisky 7 září

Znovu se ujímám svých povinností na klinice, kontroluji své pacientky – a hlavně mě zajímá, jak postupuje léčba Rebeky. To je teď sice ‚Davidova‘ pacientka, ale JÁ jsem jí slíbila, že bude po těžkém porodu opět v pořádku, tak ji nemohu samozřejmě pustit ze zřetele. David to pochopitelně respektuje, takže dnes stojí nahá Rebecca ve vyšetřovně před námi oběma. Její břišní svalstvo je ještě stále ochromené – to ještě několik dní potrvá, ale její vnitřní břišní orgány, především zle zrasovaná děloha, už jsou v normálu.

Stěžuje si však, že jí teče málo mléka, holčička je neustále hladová – a přitom že ona cítí značný tlak v prsou.

Jen tak orientačně jsem jí prsa prohmatala – a v tom mě zamrzelo, že jsem ji při vstupní prohlídce nevyšetřila pečlivěji. No jasně! Že mě to nenapadlo už tenkrát, v Haifě, když jsem jí prvně vyšetřovala prsa.

„Masíroval ti někdo prsa v době těhotenství?“

„Ne, nikdo…“

„Hmm, tak to bude ono. Zatuhly ti mléčné žlázy. Je potřeba je uvolnit,“ sdělila jsem jí. „A vzhledem k tomu, že to bude až po porodu – třeba i ‚předčasném‘, tak to bude dost – raději řekněme, že značně, bolet. Na to předem upozorňuji.“

„Hmm, co se dá dělat…“ zachvěla se Rebecca hrůzou. „Tak se do toho pusťte hned, ať to mém co nejdřív za sebou…“

„Nu, já to dělat nebudu. S tím má určité zkušenosti právě Michail Filippovič,“ sděluji Rebecce.

„To mě chcete předvádět polonahou nějakému cizímu chlapovi?“

Vzhledem k tomu, že Rebecca žije s námi ve společné části kliniky, tak Michail Filippovič samozřejmě už ji nahou mnohokrát viděl, jen ona si asi přesně neuvědomuje, o koho se jedná…

„Ne polonahou, ale úplně nahou, zlato. Ale nemusíš se ho bát. Jednak ho znáš – to je ten kulturista - a on je na nahotu dívek samozřejmě zvyklý.

„Ale já si nemohu vzpomenout, který to je. Vždyť se mezi vás dostanu dost málo!“ brání se rozhodně Rebecca. „Před vámi, jako před doktory, to považuji za zcela normální, ale před cizím…“

„Klid! Je nutné, aby sis také zvykla, zvlášť tedy, když jsi souhlasila s pobytem ve společné části. Konec konců, vždyť ho znáš a on zná tebe – i když tedy ne tak důvěrně, jak by sis představovala. Ale pro to, co ti musí udělat, je to spíš výhoda. A – jen tak mimochodem – my tady přece před sebou žádné tajnosti nemáme. Ani, co se nahoty týče…“ poznamenala jsem, odkládajíc lékařský plášť, pod kterým nic nenosím. Poté jsem jen kývla na Davida, který učinil automaticky totéž.

Když Rebecca uviděla, že jsme teď ve vyšetřovně nazí všichni, přestala protestovat. Zeptala se jen, kdy tedy jí Michail Filippovič uvolní zatuhlé mléčné žlázy.

„Vydrž ještě pár dní, až budeš úplně v pořádku, co se týče krajiny břišní. Nebylo by dobré, abychom se zabývali dvěma vážnými problémy současně, zvláště když už máme rozjetou autofarmatickou léčbu“ nabádám Rebeku. „Vím – to mléko ti bude zatím téci z prsou poněkud obtížněji, ale když už si Lea zvykla, tak snad to taky těch několik dní vydrží…“

Pak jsme se začali s Davidem věnovat tomu, proč Rebecca vyšetřovnu původně navštívila.

„Dobře se nám to vyvíjí,“ pochvaluji si. „Ještě tak jeden, dva týdny – a budeš ‚tam dole‘ úplně v pořádku. Poté ti Michail Filippovič uvolní zatuhlé mléčné žlázy a budeš se moci vrátit domů i s holčičkou.“

„Mně se ale domů moc nechce, když se dnes a denně dozvídám o tom, jaké hrůzy se ve světě dějí – a zvláště pak u nás ty boje s palestinskými teroristy. Když si jen vzpomenu, za jakých okolností zemřel Lein táta a proč je vlastně ze mě samoživitelka… Nemohla bych tady najít práci?“

„Hmm, práci… Jaký obor na té universitě studuješ?“ zeptala jsem se jen ze zvědavosti.

„Kybernetiku…“ odpověděla Rebecca dosti váhavě.

Vtom mě něco napadlo!

„Nu, tak bys mohla nahradit Michaila Filippoviče, až nás opustí,“ navrhuji. „Sice nejsi dostudovaná, ale jeho obor je také dosti vzdálen tomu, co dělá…“

„Aha. A to je co?“ zeptala se Rebecca, tentokrát už docela se zájmem.

„Je vystudovaný elektrotechnik a funguje tu jako jeden z trojice, která nám tady dohromady dělá bezpečnostního technika.“

„To bych snad taky zvládla,“ odvětila Rebecca, tentokrát už pevným hlasem. „Sice mám za sebou jen dva semestry, ale zase je mi ten druh práce bližší.“

„Dobře. Až se vyléčíš a zotavíš, můžeš se k nim ze začátku přidat,“ navrhuji jí. „A až Michail Filippovič odejde, můžeš nastoupit na jeho místo. Během služby tě uděláme bioenergeticky senzitivní, uděláš si kurs sebeobrany…“

„A ten Michail Filippovič… To je ten, který mi má rozmasírovat ty mléčné žlázy?“

„Ano, to je on,“ potvrdila jsem.

„Aspoň ho lépe poznám, i když tvrdíš, že vím, o koho se jedná…“

Jenom jsem si všimla, jak se Rebecce rozzářily oči.

- × - × - × -

Janiny zápisky – 12 září

Dnes je pro mě a pro Davida veliký den. Hned po snídani nás totiž navštívila Irenka.

„Mám pro vás radostnou zprávu,“ sděluje nám už ve dveřích místo pozdravu. „Podle posledního rozboru moči Janička otěhotněla. Kouzlo se podařilo…“

Nedořekla, neboť jsem ji objala a políbila. Vzápětí totéž učinil i David. Irenku jsme usadili ke stolu a David pro ni vydobyl z jídelního automatu přímo slavnostní menu.

„Výborně, holčička se nám narodí někdy začátkem června, podle toho, která inseminace se podařila,“ vypočítává David pravděpodobnou dobu porodu. „Jenom si tě budu muset – dneškem počínaje – víc hlídat. A taky by ses měla s Míšenkou domluvit na pravidelné masáži prsou, abys nedopadla jako Mája nebo Rebecca.“

Vtom mě něco napadlo: „Irenko, jak ty jsi řešila masáže prsou v těhotenství? Ty, pokud si vzpomínám, sis na CPLEN libovala, jak mnoho ti mléko teče, že máš nejen pro Máju, ale že ho můžeš část i darovat. A nepamatuji se, že bys měla mléčné žlázy zatuhlé a že by ti je musel někdo silou uvolňovat.“

„To je taková delší historie,“ zvážněla náhle Irenka – a v očích se jí zaleskly slzy.

„Tak povídej, povídej. Času máme dost – a mě by to z odborného hlediska zajímalo.“

„Mája je totiž ‚vymodlené‘ dítě – jestli tedy víš, co to znamená. Ač jsme se s Milanem vzali už ve druháku, protože jsme spolu chtěli bydlet a naši rodiče byli puritáni, dítě jsme dlouho nemohli mít. Pak jsem o první dítě přišla potratem – a po dobu mého druhého těhotenství si mě Milan opravdu hlídal. Když jsem byla těhotná s Májou, tak se obvyklého styku úplně zdržel. Bál se o to nenarozené dítě, a já taky. Ač on byl vyložený ‚dolňák‘, – mám-li se o něm v tomto směru vyjádřit lidovou hantýrkou – hrál si výhradně jen s mými prsy, pomačkával je a často mi je přímo hnětl. Ale nepamatuji se, že by mi je někdo cíleně masíroval…

Když jste mi pak na CPLEN dali břicho a rodidla do pořádku, těšili jsme se, že teď už budeme moci bez obav pořídit Máje sourozence., Jenže člověk míní, osud mění. Když jsme se s Májou vrátily z CPLEN, zjistila jsem, že se Milan – tedy můj manžel a Májin tatínek – zabil na motorce. Protože jen on měl technické zařízení pro styk se mnou, neměl mě o jeho smrti kdo informovat. Ani jsem mu nemohla jít na pohřeb. Oplakaly jsme ho, ale já už jsem z pietních důvodů nový vztah nenavázala…“

„To je nám opravdu líto,“ poznamenala jsem. „Avšak je taky jasné, že jeho hry s tvými prsy a ono hnětení ti nahradilo nutné masáže aspoň částečně, takže tě zatuhnutí mléčných žláz nepostihlo.“

- × - × - × -

Janiny zápisky – 18 září

Dnes volala Čokoládka. Zajímalo ji, jak to u nás vypadá a proč se neozýváme. Má radost z toho, že se zatím u nás všechno daří a že jsem otěhotněla. Oznámila jsem jí zásadní změnu – totiž že Rebecca zůstává u nás na klinice. S tím Malik souhlasí. Ještě mi doporučila, abych na kliniku přijala osazenstvo Lenčiny hájovny – Magdu, Conchitu, Sally a Elišku. Svůj návrh odůvodnila tím, že tato děvčata jsou odloučena, mimo dění, a bylo by vhodné je rovněž zapojit do ‚odbojového‘ hnutí, protože Baal Segul si dovoluje přespříliš.

„Ovšem, Čokoládko, jak si tu jejich cestu představuješ? Nebylo by dobré, aby Baal Segul získal adresu jejich teleportu. Ono stačí, že tady už máme prozrazené minimálně tři – tvůj, můj a Nikolčin.“

„To je pravda. Proto by mohly cestovat přese mě – přes Bamako. Já jsem se původně domnívala, že tu mám teleport s administrátorskými pravomocemi, obdobně, jako máš ty. Jenže já tady mám teleport se supervizorskými pravomocemi, takže adresa, ze které se ke mně někdo teleportuje, zůstává skrytá. Nu, a až budu děvčata odesílat k tobě, tak se nic neděje, i kdybych adresu zapomněla krýt, protože ta je Baal Segulovi známa. Ovšem – nic mi nebrání skrýt i adresu, kam děvčata odesílám, aby Baal Segul nevěděl, co vyvádíme proti němu. A napříště půjde celý teleportační provoz přese mě, čímž zabráníme Baal Segulovým rejdům.

S Čokoládčinými argumenty nelze než souhlasit. Domluvila jsem se s ní tedy, že dvě dívky odcestují dnes v noci k ní a zítra zbývající dvě. Den si odpočinou u ní a ona je pošle ke mně pozítří a po pozítří.

- × - × - × -

Janiny zápisky – 23 září

V noci na včerejšek přibyly druhé dvě dívky z Lenčiny hájovny – Magda a Eliška. Rovněž i je jsem automaticky ubytovala ve společné části a 22. září byl pro ně dnem odpočinku. Dnes se však budou muset zapojit do dění na klinice, právě tak, jako Conchita a Sally už včera. Conchita a Magda jsou diplomované sestry. Už tak fungovaly na CPLEN a SSE – Conchita dokonce i na původní CPLE. Sester teď máme přímo nadbytek, takže na každou vycházejí asi tak dvě až tři hodiny práce denně, ale to nevadí, protože čím víc je lidí na práci, tím víc času zbývá na zábavu – zvlášť tedy, když nemusíme hlídat ‚mzdové fondy‘, jak je tomu u obvyklých zdravotnických zařízení, kde jsou sestřičky věčně uštvané a v jednom kole, což se pak negativně projevuje ve vztahu k pacientům. Však také na své klinice vyžaduji, aby sestřičky byly milé, ochotné, usměvavé, a aby pacientkám pokud možno ve všem vyhověly.

Horší to bude s pracovním zařazením Elišky a Sally – hlavním důvodem ovšem je, aby se necítily zbytečné a nenudily se. Sally byla na SSE vyškolena pro dispečerskou službu, není tedy důvod jí tuto práci neumožnit, zvlášť když se tím uvolní Míšenka, aby se mohla cele věnovat bezpečnostní službě – a aby mohla provádět masáže prsou nejen Máje, ale i mně.

Pracovní zařazení pro Elišku jsem zatím nevymyslela, ale mohu ji zatím brát jako pacientku, kterou je nutno vybavit bioenergetickou senzitivitou, podobně, jako Rebeccu.

…

Odpoledne se udělalo nádherné počasí, dokonce se ukázalo i sluníčko, a tak se děvčata rozhodla zahrát si plážový volejbal.

Sofie (zřejmě iniciátorka celé akce), Magda, Míšenka, Conchita a Sally vyrazily ven ‚ve sportovním‘, avšak je jich lichý počet, což není zrovna ideální.

Nu, nevadí,“ míní Sofie. „Když si k sobě vezmu Míšenku a Sally Magdu, tak Conchita, která je z nás nejmenší, může dělat sudí. No, a potom se můžeme třeba i vhodně vystřídat.

„Taky bych si šla s vámi zahrát,“ povzdechla jsem si, „ale vzhledem k mému počínajícímu těhotenství by to teď nebylo zrovna dobré, nehledě k tomu, že by nás stejně nebyl počet dělitelný čtyřmi…“

Vtom se otevřely dveře Eliščina apartmá a jeho obyvatelka vyšla na chodbu – jak byla zvyklá z cesty vlakem – ve svých miniaturních bikinkách.

„Kam máte namířeno, děvčata?“ zeptala se zvědavě kamarádek jsoucích v rouše Evině.

„Jdeme si zahrát plážový volejbal,“ informuje ji Conchita. „Tady je brán jako ‚národní sport‘ – to mezi námi kdysi zavedla Sofie, a nám se to zalíbilo.“

„Vezmeme tě s sebou, chceš-li. Můžeš nám dělat třeba publikum,“ navrhuje Magda.

„To už snad by bylo lepší, kdybychom vzaly i Rebeku – a děvčata by si mohla zahrát s námi,“ oponuje Míšenka.

„Jenže ty dvě nejsou bioenergeticky senzitivní a byly by ve značné nevýhodě,“ upozorňuje Sofie.

„Kromě toho by nás byl znovu lichý počet – a samozřejmě nedělitelný čtyřmi,“ dodává Conchita.

„Nu, a co?“ rozvíjí svůj návrh Míšenka. „Tak místo dvojic budeme hrát ve trojicích – a na každou stranu dáme jednu dívku, která není bioenergeticky senzitivní. Například k Sofii a ke mně dáme Elišku, k Magdě a k Sally dáme Rebeku. A Conchita bude dělat rozhodčí, jak už jsme navrhly před tím, protože je z nás nejmenší.“

„Shoď ty bikinky,“ instruuje ji Míšenka, „ať jsi taky ‚ve sportovním‘, a pojď si s námi zahrát. Ještě se stavíme pro Rebeccu…“

„Jen nechápu, proč si mám svléknout ty bikinky. I tak by se mi nepohodlně hrálo!“ skočila Míšence do řeči Eliška.

„Protože Evino roucho je u nás ‚sportovní oblečení‘,“ informuje ji Magda.

Když však Eliška zjistila, že ‚sportovní oblečení‘ znamená v našem pojetí plnou nahotu, začala se strachovat především o svá prsa.

„Ráda bych si zahrála, ale to přece vyžaduje plavky se sportovní podprsenkou, no a já nic takového k dispozici nemám. A hrát bez ní mi připadá značně nebezpečné, protože ty pohyby při hře přece poškozují prsa.“

Musela jsem jí vysvětlit, že ona se svým vysokým počtem LGM se nemá čeho obávat.

Načež Eliška ukázala na Sally a namítla, že bychom jí tedy něco měly vysvětlit.

„Třeba tady, Sally: Pokud vím,“ zdůraznila, „je čistá pozemšťanka s nízkým počtem LGM, jak jste mně samy řekly tenkrát, po vyšetření mých prsou tam, po té komisi…“

„… ale je bioenergeticky senzitivní,“ skočila jsem jí do řeči. „Dívka, která má vysoký počet LGM, nebo je bioenergeticky senzitivní, případně obojí, může sportovat – třeba hrát volejbal – v rouše Evině zcela bez obav, že si prsa nějak poškodí.“

Teprve tehdy, když se jako ‚nevěřící Tomáš‘ důkladným prohmatáním našich prsou přesvědčila, že je nemáme nijak poškozená, ač nahé běžně sportujeme, uklidnila se, shodila své bikinky a k volejbalu se připojila.

Autor: © Éósforos, 2020

Předchozí kapitola         Pokračování         Zpět na obsah