Začátek srpna – a na finančním úřadě mají o zábavu postaráno, neboť – jak si
každá čtenářka jistě pamatuje – má být na základě usnesení parlamentu navracena
DPH na pochutiny zkonzumované v rámci tzv. »antiteroristického dne«, a
navíc ještě i polovina spotřební daně na slivovici vypitou při této příležitosti.
„Co blbnou, slepice nenažrané. Cožpak nevědí, že DPH za červenec vyřizujeme až
25. srpna, a má-li obchodník malý obrat, tak až na konci čtvrtletí. to jest
až 25, října?“ ptá se mladší úředník.
„Tak takhe o nich nemluv, i když tě docela chápu,“ spustil starší úředník,
„i když doporučuji se tím zabývat hned teď. Ty dvě nedostanou z peněz
daňových poplatníků ani korunu, a když je vyřídíme hned, nebudeme se s nimi
muset zatěžovat, až přijde doba DPH na červenec. V ty dny budeme mít práce až
nad hlavu.“
„Ale o navracení daní mají žádat muži, kteří připravovali občerstvení pro danou
akci,“ upozorňuje mladší úředník staršího. „No, a tady jsou řádně vyplněné dva
formuláře, které jsou napsány na ženy – slečny Krátkou a Malou. Ty ale měly za
úkol obcházet daný prostor v rouše Evině, pokud možno se psy, a od mužů se
měly nechat zvát na občerstvení. Co je tohle za blbost?“
„Co ty víš, kdo ty pochutiny nakupoval…“ namítá starší úředník.
„A jako další zádrhel – ony nepředložily požadované účtenky, abychom věděli,
kolik peněz za co utratily a abychom podle toho vypočítali daňovou vratku.
Požadují jen 3 525 Kč každá, a účast na akci dokládají jen fotograficky,
i když tedy těch fotografií je opravdu požehnaně,“ upozorňuje mladší úředník.
„Jenže – jejich případem se zabývat budeme muset,“ oponuje starší úředník,
„protože se jedná o členky městského zastupitelstva, jedna z nich je
dokonce členkou městské rady, a nebylo by dobré si je poštvat proti sobě.“
„To je sice hezké, jenže my bez účtenek nemůžeme vracet nic, byť i bychom měli
celou akci perfektně zdokumentovanou fotograficky. K vyplacení daňové
vratky je totiž třeba tří okruhů dokumentů – přečti si laskavě propozice!“
stojí si na svém jeho kolega.
„Dobře, ale…“
„Ale, ale! Tak si je sem pozvi, a uvidíme, čím budou argumentovat. Nemají čím!“
rezignuje kolega.
- × - × - × -
„Další!“
Do kanceláře vstoupily dvě městské zastupitelky a čekají, co bude. Začátek
srpna – horký, tropický den – a proti oběma úředníkům v bílých šortkách a
košilích s krátkým rukávem stojí dvě členky SKO , obě zahalené od hlavy
k patě, jako jeptišky.
Oba úředníci jen protočili panenky, uvědomivše si, jak těm dvěma musí být
nesnesitelné vedro.
„Tedy, vážené zastupitelky,“ spustil mladší úředník mimoděk, „podle dat narození
na formulářích je vám oběma necelých třicet let, ale vy vypadáte na sedmdesát…“
„To je nejspíš těmi příšernými hábity,“ poznamenal starší úředník.
„Když my jinak ven nemůžeme,“ ohrazuje se slečna Krátká, takto i městská radní.
„My jsme členky SKO – a…“
„Pokud je mi známo,“ spustil starší úředník, „tak všichni členové SKO v
parlamentní opozici – a je jich tam dvanáct: čtyři poslankyně – z toho tři
mladé a velice pěkné, které by se pro »antiteroristický den« angažovat bez obav
mohly – a osm poslanců – se odmítli této akce zúčastnit, tvrdíce, že se jedná o
protikřesťanskou, satanistickou nemravnost. Takže vy dvě…“
„My jsme tady ve městě volby vyhráli nadpoloviční většinou.
Nejsme v opozici – a dokonce i paní starostka Štefková je z našich řad,“
usměrňuje úředníka slečna Malá. „No, a když už se na půdě města tyto nechutné
orgie odehrály, tak jsme se rozhodly, že z toho taky chceme něco mít.
Tady ještě máte potvrzení zdejšího administrátora SMWC , že jsme se akce
zúčastnily. Nepletu-li se, je to potřeba k doplnění fotografické
dokumentace, kterou jsme vás bohatě vybavily!“
„To je pravda,“ ujal se slova starší úředník, „ale nedodaly jste příslušné
účtenky, které jsou pro výpočet daňové vratky rovněž předepsané!“
„V tom je právě potíž,“ ‚vysvětluje‘ slečna Krátká, „protože jsme dodaly
vepřové z vlastní porážky a slivovici z vlastních zásob – na což
samozřejmě účtenky nemáme.“
„Hmm. S tím propozice nepočítají,“ mne si bradu mladší úředník, „to by se
muselo doložit svědecky… Nejlépe výpovědí paní starostky.“
„To půjde dost těžko,“ upozorňuje slečna Krátká. „Paní starostka Štefková totiž
zmizela neznámo kam…“
„Tak si pozveme toho fotografa,“ navrhuje starší úředník.
„Dobře, slečny. Řešení vašeho případu se odkládá na příští týden. Dostanete
obsílky hned, jak se domluvíme se svědkem,“ rozhodl mladší úředník a obě
zastupitelky vypoklonkoval z kanceláře.
…
„Nějak ses do toho zamotal,“ upozornil starší mladšího. „Svědka sice pozveme,
ale bez příslušných dokladů jim nějakou vratku vyplatit stejně nemůžeme.“
„Aspoň nebudou moci tvrdit, že jsme pro to neudělali všechno, co jsme mohli,“
ospravedlňuje se mladší úředník. „A mimo to – nezapomeň, že jsou to sotva třicátnice, ale v těch nemožných hábitech vypadají na sedmdesát. Naproti tomu na těch fotografiích…“
„Aha. Já už chápu, oč ti jde,“ zachechtal se starší úředník, aniž nechal svého
kolegu domluvit.
- × - × - × -
„Ahoj, Míro,“ pozdravil následující pondělí ráno, krátce po deváté hodině,
starší úředník pozvaného svědka (jinak tedy svého – a tedy i Nikolčina,
pochopitelně! – spolužáka).
„Ahoj,“ pozdravil se Míra se spolužákem a na mladšího úředníka se přátelsky
usmál. „Jenom nechápu, proč jste mi poslali dvě obsílky, lišící se o hodinu.
Jelikož jsem nepochopil, která vlastně platí, přišel jsem už teď…“
„Správně jsi přišel,“ objasňuje domnělý ‚faux pas‘ starší úředník. „Za hodinu
přijdou obě zastupitelky. Jenže s tebou jsme se chtěli dohodnout na
detailech, nu, a proto jsme takhle ty pozvánky koncipovali. Ta druhá je záměrně
pro ně, chápeš?“
„Dobře. Ještě mi vysvětlete, proč…“
„Protože my je zkrátka a dobře z peněz daňových poplatníků vyplatit
nemůžeme,“ pokračuje v objasňování situace kamarád, „ale bez peněz je
vyhodit taky nemůžeme. Jsou to členky městského zastupitelstva. Jedna dokonce i
městské rady…“
„Nemůžete je oficiálně vyplatit – a co já s tím?“
„Právě, že jsme se s vámi chtěli domluvit na speciálním postupu,“ ujal se
slova mladší úředník. „Prohlédněte si ty fotografie, které ony poskytly jako
dokumentaci případu. Poznáváte je?“
„Samozřejmě. To je moje práce. Všechny! A můžeme začít hned od začátku – tak
tady na těch osmi se svlékají; všimněte si, pánové, že jsou oblečeny ‚naostro‘ –
pod těmi svými nemožnými ‚jeptiškovskými‘ hábity nemají žádné spodní
prádlo.“
„Zřejmě jim je v těch nemožných hadrech horko,“ poznamenává mladší úředník.
„Může být,“ souhlasí Míra a pokračuje ve svém výzkumu fotografií. „Pak tu máme
dvanáct fotografií. Každá z nich je sama – už úplně nahá – na čtyřech
z nich, nu a na posledních čtyřech jsou spolu v družné zábavě
s dalšími nahými ženami. Račte si všimnout, že slečna Malá má s sebou
dokonce mopslíka. Dále tu máme 17 fotografií, na kterých ony buď samy, nebo
spolu posedávají u stánků s občerstvením a pitím, nu a na těchto třinácti
opět provozují promenádu. Takže obě zastupitelky dodaly celkem 50 fotografií
dokumentace. Tedy – ono nás tam fotografovalo víc, to je pravda. Ale tyhle
fotografie bezpečně poznávám jako svoje dílo. Pokud chcete, doplním je ještě asi
deseti až dvaceti dalšími, kde si obě slečny nechávají hladit, prohmatávat a
líbat prsa, a dokonce tady nabízejí pánům své vagíny, nebo se podívejte, tady
laškují spolu navzájem. To je také zajímavé,“ pokračuje Míra ve své přednášce,
ukazuje další své fotografie, které součástí fotodokumentace, dodané oběma
zastupitelkami, ani nejsou.
„Výborně, výborně. My bychom ještě potřebovali, abys k těm fotografiím
uplatnil svá autorská práva,“ objasňuje svou strategii starší úředník.
„V tom případě bych raději nedoporučoval přidávat k nim ty moje dodatky,“
spustil Míra váhavě. „Račte si uvědomit, pánové, že ony jsou na těch
fotografiích ve velice choulostivých situacích, a kdyby na mě podaly stížnost u
Úřadu pro ochranu osobních údajů s tím, že mi nedovolily
fotografovat je takto…“
„Ale klid, klid – ony ty fotografie použily jako dokumentaci té nemravné žádosti,“
namítá mladší úředník, „a mě by moc zajímalo, které právo by bylo upřednostněno,
kdybychom my argumentovali tím, že…“
„Hmm, ony by nejspíš takové právo neuplatnily, protože jsou si vědomy toho, že
samy porušují práva autorská,“ přerušuje starší úředník svého kolegu, „takže
tam ty další fotografie klidně přimíchej, a nějaké – popřípadě i značně mastné
poplatky za autorská práva bys mohl požadovat. I s těmi přídavky, protože
ony se k podání nějakého trestního oznámení neodváží při vědomí už toho,
co tam samy namíchaly.“
„Dobře. A co tedy navrhujete?“ přerušil kolegovy úvahy mladší úředník.
„Já bych navrhoval napřed je nechat argumentovat,“ uvažuje starší úředník
nahlas, „pak bychom mohli vyložit své protiargumenty, včetně tvých autorských
práv, která by mohla činit, řekněme deset korun za každou fotografii – pro
každou zastupitelku, samozřejmě. Pak bys prohlásil, že je můžeš jen stěží
identifikovat, aby svlékly ty hábity, no a mohli bychom se dohodnout na nějakém
kompromisu… Jo, a pak bych měl v záloze jedno opravdu efektní řešení –
zaplatily by všechny náklady s identifikací spojené. Tedy, pokud byste do
toho šli se mnou. Mohl bys tu s námi zůstat i po jejich odchodu, abychom
se spolu dohodli na detailech…“
„To jistě,“ souhlasí Míra, „ale asi by bylo vhodné, abych teď odešel a vrátil
se až po jejich příchodu, aby neměly tušení, že jsme se na ně už domlouvali.
Rovněž tak to zařídíme opačně. Odejdu před nimi a vrátím se sem, až ony
bezpečně odejdou. Ale ony mají za půl hodiny dorazit, teď už mám nejvyšší čas
odejít!“
Míra tedy odsouhlasil strategii obou úředníků a opustil finanční úřad.
…
„Další!“
Tak, jako před týdnem, do kanceláře vstoupily dvě městské zastupitelky a čekají,
co bude. Druhý týden srpna se od začátku měsíce příliš neliší – horký, tropický
den – a proti oběma úředníkům v bílých šortkách a košilích s krátkým
rukávem stojí tytéž dvě členky SKO, obě – jak jinak – zahalené ve svých
nemožných černých hábitech od hlavy k patě, jako jeptišky.
Oba úředníci opět protočili panenky, uvědomivše si, jak těm dvěma musí být opět
nesnesitelné vedro, ale navenek na sobě nedávají nic znát. Jen starší úředník
nahlédl do chodby, zda už se dostavil ‚svědek‘. Míra právě vystupuje po schodech.
„Výborně, dobrý den, pane svědku, pojďte dál a posaďte se u nás,“ vítá Míru
starší úředník, jako by ho dnes viděl prvně.
„Dobrý den. Přišel jsem na základě obsílky, kterou jsem od vás minulý týden
obdržel,“ podává Míra úředníkům inkriminovaný papír tak, aby jeho obsah zhlédly
i obě zastupitelky.
„Pane svědku,“ spustil starší úředník, „přistupte ke stolu, předložte svůj
občanský průkaz a sdělte nám své jméno, věk, stav a povolání.“
„Jaromír N.; 44; rozvedený; revizor Českých drah…“
„Dobře, děkujeme vám. Jelikož vystupujete jako svědek, ve věci Vracení DPH a
poloviny spotřební daně na slivovici, týkající se konzumace pochutin dne 4.
minulého měsíce na akci »Protiteroristický den«, jsem povinen vás upozornit, že
máte právo nevypovídat, pokud byste svou výpovědí poškodil osobu blízkou. Je
některá z přítomných žadatelek pro vás osoba blízká?“
„Ne,“ reaguje pohotově Míra.
„Rozumím-li tomu dobře, tyto žadatelky vašimi blízkými osobami nejsou.
Vypovídat proto můžete. Vezmeme vás teď pod přísahu. Vstaňte, položte pravou
ruku na Ústavu ležící na stole a opakujte po mně: »Já, Jaromír N, přísahám na
svou čest a svědomí, že budu mluvit jen čistou pravdu a nic, než pravdu. Jsem si
vědom právního postihu za křivé svědectví, kdybych se dopustil vědomé lži.«“
Míra svědomitě odříkal přísahu diktovanou mu starším úředníkem, a znovu se posadil.
„Nu, slečny zastupitelky, pana svědka máme pod přísahou,“ oznamuje zcela
samozřejmě mladší úředník, „takže se vás ptám:, Mate k jeho osobě nějaké
dotazy?“
„Jenže my uznáváme jen přísahu na Bibli,“ oponuje slečna Malá.
„Slečno Malá! SKO vyhrála volby tady ve městě i v kraji,“ souhlasí starší
úředník, „avšak na celostátní úrovni – v parlamentě – jste
v hluboké opozici, takže se budete muset smířit s tím, že Česká
republika je sekulární stát a že se u nás přísahá na Ústavu.“
„No, dobrá. I když tedy ateistovi – a ještě ke všemu rozvedenému – není co věřit,“
poznamenává slečna Krátká.
Mírovi se zdá, že městská radní papouškuje někdejší slova starostky Štefkové,
ale pak si uvědomil, že ani jedna z obou slečen nebyla tenkrát členkou té
‚přestupkové‘ komise. Zřejmě naučený blábol ze schůzí, nebo školení SKO…
„Já, jako ateista, zase nevěřím pánbíčkářům, takže to vyjde asi tak na stejno,“
poňouká obě zastupitelky Míra.
„Problém ovšem nespočívá v tom, zda si navzájem věříte, nebo ne,“ obořil se na
obě protivné strany mladší úředník, „ale zda vy, zastupitelky,
máte k panu svědkovi nějaké otázky!“
„Ano, já mám jednu zásadní otázku,“ ozvala se slečna Malá. „Zajímalo by mě, zda
nás pan svědek poznává na fotografiích, které jsou jeho dílem.“
„Fotografie jsou mým dílem, ale neobdržel jsem od vás poplatky za autorská práva.
Nebojte, naúčtuji si je. A na otázku, zda vás poznávám, mohu říci jen tolik:
Nu, docela bych řekl, že ano, i když tedy… Slečno, mohla byste odložit ten
příšerný hábit, abych vás mohl s postavou na těch fotografiích porovnat?
Vždyť vás dělá o mnoho desítek let starší. Ostatně – divím se, že vám
v těch nemožných hadrech není horko…“
„Ale… vždyť já pod tím nic nemám, přece nemůžete chtít…“
„Mohu chtít,“ ohradil se Míra. „Vždyť na těch fotografiích taky nic nemáte. Jak
je mohu porovnat, když…“
„No, ale to by znamenalo, že… že…“ zakoktává se slečna Malá.
„Já vím, co by to znamenalo,“ uvádí Míra konverzaci do roviny, kde ji chtěl mít,
„jenže já si nemohu pomoci, když vy v těch příšerných hábitech vypadáte
jako staré baby – a já bych chtěl ty fotografie porovnat s realitou.
Vždyť se podívejte na ty fotografie a potom do zrcadla. Uvidíte, že moje
požadavky jsou zcela oprávněné.
Mladší úředník iniciativně vyběhl z kanceláře a přinesl zrcadlo
z koupelny.
Obě slečny se do zrcadla zahleděly a přímo se zhrozily svého zjevu.
„Tohle že jsme my?“ táže se nevěřícně slečna Krátká.
„Ano, to jste vy,“ potvrzuje mladší úředník. „A nedělejte, jako byste se nikdy
v zrcadle neviděly…“
„Neviděly. My se totiž do zrcadla nedíváme, ani doma takovou věc nemáme,
protože jako členky SKO…“
„Rozumím-li tomu dobře,“ přerušil ‚výklad‘ slečny Malé starší úředník, „tak
členové SKO mají zakázáno dívat se na sebe do zrcadla, ano?“
„Hmm, zakázáno to přímo nemáme,“ ohrazuje se slečna Krátká, „ale máme takové
doporučení – tedy jako nedívat se na sebe do zrcadla, protože to je projevem
marnivosti, a my…“
„Aha, projev marnivosti…“ pobrukuje si mladší úředník.
„Ale na druhou stranu musíte uznat, že takto – v těch příšerných hábitech
– jste na těch fotografiích těžko identifikovatelné,“ upozorňuje starší úředník.
„Jenže… My bychom se musely poradit… my… my…“ zakoktává se znovu slečna Malá.
„To bychom před vámi stanuly zcela nahé,“ ujímá se slova slečna Krátká, „a vy
jste tu samí muži. To přece…“
„Což o to – poradit se spolu můžete. A gardedámy si navzájem také dělat můžete.
Račte do vedlejší kanceláře, tam dnes nikdo není a nebudete tam tedy rušeny,“
otevírá jim mladší úředník ochotně dveře.
…
Když se za slečnami dveře zavřely, ujal se slova Míra – (Jsa v časové
tísni, spustil rychlostí moderátorky na Nově): „Necháme je, aby se
svlékly úplně do naha, důkladně si je prohlédneme a až odejdou, domluvíme se na
vyúčtování. Já si řeknu o nehorázný honorář za autorství těch fotografií. A pak
se jim ze svého složíme za ten striptýz, když není z čeho vypočítat daňovou
vratku. Pro nás pro každého to bude jen pár stokorun. Ještě, že jsou ty dvě tak
hladové po penězích, že budou ochotny svléci se před námi do naha i za těch pár
šupů, které nakonec dostanou. Jen tak mimochodem – ony se na tom občerstvení
nijak nepodílely. Jen se snaží zneužít situace. Docela bych…“
Mírovu rychlou řeč přerušilo klapnutí dveří. Obě slečny vešly do kanceláře –
zřejmě už se poradily.
„Tak, na čem jste se usnesly, slečny zastupitelky…“ otázal se starší úředník.
„Přistoupíme na vaše podmínky, když už jsme se do toho pustily…“ prohlásila
slečna Malá. Ku podivu se ani nezakoktává.
„Dobře, tak svlečte ty nemožné hábity,“ vyzval je mladší úředník.
„To právě ne,“ upřesňuje slečna Malá. „Nejprve bude identifikována jedna
z nás a druhá jí bude dělat gardedámu. Pak se zase prohodíme. Obě najednou
se svlékat nebudeme.“
„Dobře, jak si račte přát,“ souhlasí starší úředník.
„To ale půjde uskutečnit velmi těžko,“ ozval se starší úředník, „protože na
mnoha fotografiích jste obě dvě – a my budeme chtít určitě od pana svědka, aby
vás identifikoval obě.“
„No, ještě uvidíme, až na to přijde řada…“ prohlásila neurčitě slečna Krátká.
„Která z vás se podrobí identifikaci jako první?“ zeptal se vzápětí mladší
úředník.
„J-já…“ pronesla slečna Malá, přičemž se znovu zakoktala a zčervenala studem.
„Takže vy, dobrá…“ pronesl s napětím v hlase starší úředník. „Odložte,
prosím, ten hábit – tady, na židli…“
Slečna Malá nejprve váhavě odložila kapuci a vrchní část svého oděvu, přičemž
se zjevily její nádherné blond vlasy, pěkná plná prsa s velkými, ale málo
pigmentovanými dvorci a daleko vystupujícími růžovými bradavkami, a poněkud
povolené bříško. Se sportem se slečna asi příliš nekamarádí.
„Tak dál, pokračujte,“ nabádá ji mladší úředník, zjevně se nemoha dočkat, až ji
uvidí celou ‚rozbalenou‘.
Slečna Malá si cudně zakrývá pravou rukou nahá prsa. Levou rukou se snaží
uvolnit sukni svého hábitu, ale zjevně se jí nedaří, neboť má zip na pravé
straně – a pravou ruku má opravdu velmi zaměstnanou…
„Slečno, buď zaměstnáte svou pravou ruku vhodnějším způsobem, nebo vám mám
pomoci?“ zeptal se starší úředník. „Nezapomeňte, že za okamžik budete muset svá
nahá prsa stejně odhalit, abychom je mohli porovnat s fotografiemi…“
Slečna Malá po jeho slovech znovu celá zčervenala studem jako odborářský prapor,
ale konečně si dala říci a rozepla zip pravou rukou. Uvědomivši si úředníkova
slova, ani se nepokusila přikrýt si nahá prsa levou rukou. Ze sukně spadlé na
zem prostě vystoupila a nechala ji ležet. Rukama si totiž bleskurychle zakryla
své ohanbí.
„Tak takhle ne, slečno Malá,“ upozornil ji starší úředník. „Chlívek nám
z kanceláře dělat nebudete. Tu sukni seberte, složte ji a uložte ji na
židli k hornímu dílu vašeho odění.
Stalo se a slečna Malá se pánům konečně předvádí v rouše Evině. Na další
zakrývání zřejmě rezignovala. Teď tu před oběma úředníky a svědkem Mírou stojí,
jak ji ten její pánbůh stvořil.
„Pane svědku,“ oslovil Míru mladší úředník, „můžeme vás požádat o identifikaci
této slečny s tou na fotografiích?“
„Nu, ono těch fotografií, jak sám poznamenáváte, je povícero,“ mne si Míra
špičku nosu. „Pokud by to slečně nevadilo, mohla by podle těch fotografií
zapózovat, aby se mi jednotlivé snímky snáze identifikovaly?“
„Slyšela jste, slečno Malá?“ obrátil se k nahé zastupitelce mladší úředník.
Vezměte si libovolnou z fotografií a zaujměte stejnou pozici, jakou jste
zaujala během fotografování, aby se mohl pan svědek vyjádřit.“
„No jo,“ podotýká slečna Malá, ale na této fotografii se teprve svlékám –
a svůj oděv mám…“
„Tak si vezměte jinou fotografii, na které jste už nahá…“ usměrňuje její
počínání starší úředník, „… třeba tuhle tu –“ a podstrčil jí jednu
z fotografií přimíchaných do ‚důkazního materiálu‘ Mírou…
„Jenže…“ hrozí se slečna Malá, tady ležím na zemi a kdosi mi prohmatává prsa…“
„Nevadí. Položte se na stůl,“ navrhuje mladší úředník. „Já vám budu prsa
prohmatávat, a tady pan svědek celou situaci posoudí.“
„Dobře,“ souhlasí slečna Malá po krátkém váhání, a uléhá na stůl, aniž by dále
nějak protestovala. Peníze jsou přece jen peníze… Ruce skládá za hlavu, přesně
tak, jak ukazuje fotografie, čímž bez zábran vystavila svá nahá prsa pohledům i
hmatům.
„Výborně, to je téměř ono,“ souhlasí Míra. „I když tedy – ta prsa bych
prohmatával spíš takhle, aby to bylo stejně přesně, jako na té fotografii.“
Míra odsunul úředníkovy ruce a položil na prsa slečny Malé své.
„Takhle to zkuste,“ obrátil se pak k mladšímu úředníkovi.
Mladší úředník se jal prohmatávat prsa slečny Malé stejným způsobem, jaký mu
ukázal Míra.
„Ano, teď je to přesně stejně tak, jako na fotografii. Slečnu Malou bezpečně
poznávám.
Ale ještě by to chtělo jednoznačně potvrdit.“ – a Míra podal úředníkovi další
ze svých podvržených fotografií, kde kdosi slečnu Malou náruživě prstuje,
přičemž má své prsty zavedeny hluboko do její vagíny…
„No, ale to si oficiálně nemůžeme dovolit,“ hrozí se mladší úředník. „Je
zakázáno dotýkat se bez ochrany cizí sliznice…“
„Cožpak vy nemáte k dispozici chirurgické rukavice a vazelínu?“ táže se
překvapeně Míra.
„Vlastně – ne-nemáme…“ koktá mladší úředník.
„A co nám brání dojít pro to do lékárny?“ zeptal se starší úředník, startuje ke
dveřím. „Vždyť je to kousek, jen přes ulici…“
„Zapomněli jsme se jen slečen zastupitelek zeptat, zda budou ochotny tyto další
náklady na identifikaci zaplatit,“ zarazil mladší úředník svého kolegu.
„Ale ano,“ souhlasí slečna Krátká. „Pokud je to pro naši identifikaci nezbytné…“
Po jejích slovech starší úředník vyběhl z kanceláře.
„Mně se chce to… čůrat…“ sděluje nejistě slečna Malá pár minut po jeho odchodu.
„Můžete si doběhnout na záchod – na konec chodby a vpravo,“ sděluje jí věcně
mladší úředník.
„Jenže… mně se chce moc! Nahá tam nepůjdu,“ kroutí se slečna Malá, „a než bych
se stačila obléknout, tak…“
„Tak se vyčůrejte tady do lavoru – a já to pak vynesu. Ne však zadarmo…“
navrhuje mladší úředník podávaje jí (až neuvěřitelně pohotově!) předmětnou nádobu.
„A to mám…“ čůrat tady, před vámi už raději neřekla. Místo toho si nad
lavor přičapla na bobek, roztáhla si stydké pysky – a z její lasturky
vytryskl mohutný zlatožlutý proud.
Za necelých pět minut se vrátil z lékárny starší úředník – právě, když
slečna Malá pustila moč do lavoru – a nevěří vlastním očím. „Co se to tady děje?“
„Slečně se moc chtělo čůrat, a než by se stačila obléknout a doběhnout…“
informuje ho mladší úředník.
„Aha, chápu,“ přerušil starší úředník výklad svého kolegy. „Ale, jak vidím, už
jste vyčůraná (mezitím mladší úředník odklidil lavór do vedlejší prázdné
kanceláře), tak si zase lehněte na stůl, ať můžeme pokračovat…“
Slečna Malá, stále vysvlečená do naha, tedy ulehla na stůl a iniciativy se opět
chopil mladší úředník. Z paklíku chirurgických rukavic dvě vyňal, natáhl si
je, bohatě je natřel vazelínou a sklonil se nad slečnu Malou. Náhle se zarazil.
„Nejste náhodou ještě panna?“
Naprosto si neuvědomil, že na fotografii je slečna Malá prstována velice
důkladně, do vagíny že má zavedenou celou ruku, takže se vlastně jedná o
‚fisting‘, a že už tento počin by měl vést ke ztrátě panenství, i když jinak
tuto skutečnost fotografie neprozrazují. Jen tak mimochodem – panenství
obou slečen nemá s nějakou ‚identifikací‘ opravdu nic společného. Jenže
slečna zastupitelka… Ale co. Škoda slov…
„Nejsem,“ zapýřila se slečna Malá.
„Jen tak mimochodem – kdy a jak jste o panenství přišla?“ zeptal se Míra.
„No… to mi bylo asi sedmnáct… nebo šestnáct…? – a tenkrát jsem to zkoušela…
myslím… okurkou, a…“ pronáší koktavě slečna Malá, aniž by si uvědomila, že
přítomným pánům právě do tohoto nic není.
„Dobře. Panna už nejste, avšak my musíme dokončit identifikaci,“ poznamenal
mladší úředník a zavedl slečně tři prsty do rozpálené pochvy.
„Dělám to dobře?“ zeptal se pro jistotu Míry, který střídavě studuje fotografii
a hmatatelnou podstatu před sebou.
„No, mně se zdá, že to takhle není,“ uvažuje Míra nahlas. „Slečna má mít ruce
za hlavou a vy máte mít do její pochvy zavedenou celou pravou ruku. Levou jí
pak máte pomačkávat břicho pod pupíkem…“
„Asi takhle?“ požaduje mladší úředník potvrzení změněné polohy jak slečniných,
tak i svých rukou.
„To by mohlo být,“ Souhlasí Míra. „Teď to přesně odpovídá fotografii a slečnu
bezpečně poznávám. Ale ať se zatím neobléká. Ještě ztotožníme slečnu Krátkou a
pak samozřejmě aspoň jednu fotografii, kde jsou zachyceny spolu.“
„Dobrá,“ souhlasí starší úředník. „Slečno Malá, můžete opustit stůl, a vy, slečno Krátká, se svlékněte.“
„Ne, ne, slečno Malá, neodcházejte,“ nabádá ji starší úředník. „Slíbila jste přece, že budete dělat slečně Krátké gardedámu!“
„Dobře, zůstanu tedy…“ vydechla slečna Malá, samozřejmě stále do naha vysvlečená.
Slečna Krátká mezitím váhavě odkládá vrchní díl svého ‚jeptiškovského‘ hábitu a hned si levou rukou stydlivě zakrývá svá obnažená prsa. Přece jen se trochu poučila z ‚karambolu‘ své kolegyně, která si prsa zakryla pravou rukou, a pak nemohla rozepnout zip po pravé straně sukně. I když tedy je jasné, že o chvíli později stejně bude nucena svá nahá prsa plně a bez zábran odhalit. Avšak teď rozepíná zip u sukně – a ta padá dolů. Slečna Krátká si nejprve stydlivě zakryla volnou pravou rukou svou pubickou krajinu. Pak se k pánům otočila zády, sukni sebrala a složila ji na svůj vršek. Když se ovšem ohnula, vyšpulila na přítomné pány svůj pěkně rostlý zadeček i svou vagínu. Teprve, když sukni složila a ‚předpisově‘ uložila, obrátila se k pánům čelem a postavila se do vzorného pozoru.
„Nutno tedy přiznat, že máte mnohem větší smysl pro pořádek, než vaše kolegyně,“ poznamenal starší úředník. „Zřejmě jste sportovkyně, že?“
Slečna Krátká studem celá zčervenala jako červená řepa – těžko říci zda tento stav byl vyvolán její plnou nahotou, úředníkovou pochvalnou poznámkou, nebo obojím.
V každém případě si pánové všimli, že se jedná o typickou černovlasou ‚peroxidku‘, protože její ‚blond‘ vlasy jsou u kořínků černé, zbytky jejího vkusně upraveného pubického ochlupení jsou rovněž černé jako uhel, a celé její nahé tělo vykazuje značné množství pigmentu. Její pěkná plná prsa jsou pevná a pružná, dosud nepovislá a úžasně harmonizují s celou její postavou. Velké prsní dvorce má pigmentované tmavě do hněda, její růžové bradavky jsou nádherně ztopořené a navíc – je úplně celá rovnoměrně opálená, jako by řadu dní strávila na nudapláži. A navíc má krásné ploché zpevněné bříško – je znát, že své rozkošné tělíčko často trápí někde v posilovně, nebo že hodně sportuje jinak. To přimělo staršího úředníka k mimovolné otázce: „Slečno Krátká, vy se chodíte pravidelně opalovat někam na nudapláž?“
„Ne,“ zapýřila se slečna Krátká opět studem, „opaluji se nahá doma, na zahradě…“
„Žije v bytě 1+1 a k dispozici nemá ani balkón, natož pak zahradu,“ špitl tiše starší úředník k Mírovi. „Bydlím v sousedním domě…“
Slečna Krátká však jeho poznámku zaslechla – a zrudla studem znovu. Žádný z pánů jí však upřesňující otázku nepoložil.
„Které fotografie chcete ztotožňovat, pane svědku?“ zeptal se Míry mladší úředník – bez ohledu na to, že je slečna Krátká, právě ‚vykolejená‘.
„Asi tuhle… a tuhle,“ ukazuje Míra oběma úředníkům dvě fotografie, které samozřejmě on sám do ‚důkazního materiálu‘ přimíchal. Na jedné z nich si slečna Krátká nechává rovněž prohmatávat prsa – a to opravdu velice tvrdě. Na druhé je patrné, že jí kdosi zavedl dva prsty do konečníku.
„Dobrá,“ souhlasí starší úředník, „tak se do toho pusťte.“
Slečno Krátká, položte se na stůl a složte ruce za hlavu,“ požádal ji starší úředník.
Když se tak stalo, přistoupil k ní mladší úředník a zabořil jí své ruce do prsou – každou rukou jí tvrdě stiskl jeden prs, až slečna poněkud zaúpěla, protože ‚útok‘ podobného druhu naprosto neočekávala (o přimíchaných fotografiích totiž nic nevěděla).
„Hmm, to by téměř odpovídalo,“ porovnává Míra slečnu s fotografií, „Jenom palec levé ruky jí musíte položit na hrudní kost… Ano, teď je to přesně ono…“
Míra ukazuje staršímu úředníkovi fotografii a nabádá ho, aby ji také porovnal s nahou slečnou ležící na stole.
„Tak, to bychom měli,“ libuje si Míra, když mu i starší úředník odsouhlasil, že slečnu radní poznává. „Teď se pustíme do ztotožnění druhé fotografie.“
„Dobře. Slečno Krátká, ruce nechejte za hlavou, výborně, mírně zvedněte zadeček a trochu víc roztáhněte nohy… Ještě víc… ano, to bych řekl, že je ono…“
„Já taky,“ pokyvuje Míra souhlasně hlavou.
„A teď si natáhni chirurgickou rukavici, dva prsty si natři vazelínou a zaveď je slečně do konečníku,“ instruuje starší úředník mladšího, ukazuje mu předmětnou fotografii.
„Ano, chápu,“ poznamenal mladší úředník, když si fotografii důkladně prohlédl. „Asi takhle? Tedy, Fuuuj, slečno Krátká, vy ale máte zasviněný konečník. Budeme vás muset pořádně vypláchnout.“
Pak se obrátil ke staršímu úředníkovi: „Nechtěl by sis zaběhnout ještě jednou do lékárny? Tentokrát pro klystýrový přístroj, několik gumových zátek a fekální mísu…“
„Ale jo, klidně,“ odvětil starší úředník a zmizel ve dveřích, které za ním mladší úředník promptně zavřel.
„Já… j-já…“ zakoktala náhle slečna Krátká.
„Copak?“ zeptal se jí mladší úředník.
„Taky se mi chce to… no, to…“
„Čůrat?“ zeptal se docela zasvěceně mladší úředník.
„Ano…“ vydechla slečna Krátká a znovu zčervenala jako čínská vlajka.
„Hmm, a stihnete doběhnout na záchod?“
„Asi bych tam doběhla, ale… ale…“
„Ale… co?“ zeptal se mladší úředník.
„Nahá tam nepoběžím, a už se asi nestihnu to, obléci…“
„Tak to pusťte taky do lavóru,“ navrhuje mladší úředník – a přináší lavór s močí slečny Malé.
Slečna Krátká už nezaváhala ani sekundu. Rovněž i ona si přičapla na bobek, roztáhla si stydké pysky – a její moč se za okamžik smísila s močí slečny Malé.
V té chvíli se vrátil starší úředník z lékárny, a vida situaci, nastalou mezi tím v kanceláři, opět významně pokýval hlavou. Mladší úředník vynesl lavor do vedlejší místnosti, aby moč v kanceláři nepáchla, a potom pokynul slečně Krátké, aby znovu ulehla na stůl.
Stalo se – a mladší úředník se jal slečnu Krátkou opečovávat. Naplnil nádržku klystýru teplou vodou, několik kapek tekutého mýdla taky udělalo své – a pak už zavedl do konečníku slečny Krátké hubičku přístroje a začal do jejích útrob napouštět mýdlovou vodu. Míra si všiml, že úředník naplnil nádržku celými čtyřmi litry vody…
Bříško slečny Krátké se po několika minutách zvětšilo, jako kdyby měla před porodem, a Míra zaregistroval zcela prázdnou nádržku přístroje. Mladší úředník se však nedal ničím zdržovat – vytáhl z konečníku slečny Krátké hubičku hadice a místo ní jí tam velice obratně vrazil gumovou zátku.
„Teď vám bříško pěkně promasíruji, aby se ten svinčík ve vás pohnul,“ oznámil jí mladší úředník – a pustil se do důkladné masáže jejích napuštěných útrob. Slečna Krátká pocítila bolest. Několikrát zavyla jako raněná hyena, ale teď už ječí jako parní siréna.
Mladší úředník masáž trochu zmírnil a jen tak mimochodem se slečny Krátké zeptal, kdy a jak přišla o panenství ona.
„T-to bylo-óóóó, jauauau-úúúúú, když nám oběma-a-a-a-áááááááá bylo patnáct… Aúúúú,“
vyráží ze sebe koktavě mezi výkřiky bolesti. „T-ten-n-krát jsme-e-e-ééééééé si pozvaly jednoho-o-óóóó, fajn klu-u-ka-a-a-áááááá, a-a-a ten nás o to-o-o-óóóó připravil. M-m-my jsme-e-ééé ch-chtěly jen ze z-z-zvědavosti-i-íííí po-poznat, j-j-jaké-ééééé t-to j-j-je-e-ééééééé. J-j-jenže n-nás při tom n-nachytala-a-áááááá její máma-a-a-a-ááááááá a-a-a odvedla nás obě n-n-na prohlídku n-na gyn-gynekologi-i-i-íííííííííííííííííííííííí. Poslali n-n-nás do n-n-emocnice-e-e-ééééééé, tam nám dal-i-íííííí k-klystýr, uspali-i-ííííííííííí nás a-a-a následovala-a-a-ááááá ky-kyretáž. Pak nás d-d-ali-i-íííííííííí n-n-na převýchovu-u-úúúúúúú d-do kláštera-áááááá, SKO…“
„Ty mrcho jedna zrádná!“ obořila se na ni slečna Malá, chystajíc se ji fyzicky napadnout. „Přece jsme si slíbily, že si tu pravou verzi ponecháme jako své tajemství – a ty…“
Samozřejmě, že nebýt staršího úředníka a Míry, (mladší úředník se nadále nevzrušeně věnuje masáži napuštěného břicha slečny Krátké) její záměr by se i zdařil, protože nahá slečna Krátká ležící na stole s napuštěnými útrobami, by byl pro ni snadný cíl. Ale starší úředník s Mírou slečnu Malou snadno zadrželi, a Míra na ni zle vyjel, podržev ještě v paměti její báchorku o okurce.
„A my vám zase nedarujeme vaši sprostou lež!“ oznámil jí proto. „Teď si tady sednete, ani se nehnete, nebo…“ Když slečna Malá uviděla jeho gesto, přeběhl jí mráz po zádech…
Mladší úředník mezitím dokončil přípravu slečny Krátké. Vytáhl jí zátku z konečníku, podložil ji fekální mísou a za opětovné tvrdé masáže břicha jí nařídil, aby vypustila obsah svých střev. Když páchnoucí fekální mísu vynesl do záchodu a vymyl ji, natáhl si čistou rukavici, natřel ji bohatě vazelínou, zavedl slečně Krátké prst do vyčištěného konečníku a požádal Míru o ‚identifikaci‘.
„Do toho konečníku jí zasuňte dva prsty – tak! Teď je to ono, slečnu bezpečně poznávám.“
Chvíle pro pomstu za hrubou provokaci slečny Malé nastala vzápětí. Totiž – Míra se rozhodl ztotožnit jako poslední další ze svých ‚podstrčených‘ fotografií. Na ní se do objektivu usmívají obě slečny, ale jsou brány poněkud ze strany, takže je jasně vidět prst slečny Krátké zavedený do konečníku slečny Malé.
„Tak, slečny, postavte se do stejné pozice, jako na fotografii,“ spustil Míra. „Slečno Krátká, navlečte si chirurgickou rukavici, já vám ji natřu vazelínou… tak, a teď zaveďte prst do konečníku slečny Malé!“
„… ale fuj, co to je?“ vytáhla slečna Krátká prst zaneřáděný stolicí.
„To je jednoduché,“ poznamenal mladší úředník. „Tak slečnu Malou vypláchneme také. Vedle toho, že si slečna Krátká nezaneřádí další rukavici, zcitlivíme tím sliznici konečníku slečny Malé tak, že po zavedení prstu slečny Krátké vykouzlí slečna Malá na obličeji týž blažený výraz, jako má na fotografii, a pan svědek bude moci slečny snáze identifikovat.“
Proti návrhu mladšího úředníka se snaží protestovat pouze slečna Malá, ale její protest zanikl v následné akci, kdy oba úředníci nahou slečnu Malou popadli a položili na stůl. Než se nadála, měla do konečníku zavedenou hubičku klystýru a mýdlová voda proudí do jejích útrob. Po několika minutách, když už se nádržka vyprázdnila, vytáhl mladší úředník ze slečnina konečníku hubičku a místo ní jí tam vrazil gumovou zátku.
„Taky vám trochu rozhýbám obsah střev,“ poznamenal jen tak mimochodem, a začal jí napuštěné útroby tvrdě masírovat. Slečna Malá úpí a vyje bolestí – a do toho se jí Míra zeptal, jakže to bylo přesně ohledně ztráty jejího panenství. Když slečna Malá potvrdila mezi sténáním a úpěním verzi slečny Krátké, přestal mladší úředník masírovat její břicho, podložil ji fekální mísou, vytáhl zátku z jejího konečníku a milostivě jí dovolil, aby obsah střev vypustila. Nezapomněl jí při tom pomačkávat její břicho…
Slečna Malá je vypláchnutá, odporně páchnoucí fekální mísa je vynesena, a Míra může pokračovat v ‚identifikaci‘.
Obě nahé slečny se znovu postavily do téže pozice, jako na fotografii, slečna Krátká zavedla prst do konečníku slečny Malé – a ta na svém obličeji skutečně vykouzlila onen blažený výraz, na který byl před chvílí upozornil mladší úředník.
Po skončení ‚identifikace‘ se Míra rozloučil s oběma úředníky i s oběma slečnami, a na oko odešel ven.
„Dobře, slečny,“ spustil starší úředník. „Identifikace proběhla v pořádku, vaše nároky vyúčtujeme a vyúčtování i vrácenou částku obdržíte do patnácti pracovních dní. Můžete se obléknout a odejít.“
…
Po odchodu obou zastupitelek opět dorazil Míra.
„Tak, k čemu jste dospěli?“ zeptal se hned mezi dveřmi.
„Nu, máme tady šedesát tvých fotografií,“ spustil starší úředník. „To znamená šest set korun pro každou,“ a jal se sestavovat vyúčtování.
„Ony chtějí 3 525 Kč každá. Takže po odečtení ‚poplatků za tvoje autorská práva to dělá 2 925 Kč. Odečteme-li materiál nakoupený v lékárně – tj. svazek chirurgických rukavic, vazelínu, klystýrový přístroj, gumové zátky a fekální mísu – ony ty zdravotnické potřeby nejsou levné – tj. 1 200 Kč, bude to opět po šesti stech korunách pro každou, tedy 2 325 Kč, počítám-li dobře. Nu, a vstupenky pro gardedámy, bratru po 200 Kč, to už máme pouhých 2 125 Kč pro každou. Naúčtujeme-li si 2× vynesení páchnoucí fekální mísy a její umytí po 500 Kč, budeme na 1 625 Kč pro každou, nu a vynesení toho lavoru s močí bratru za 250 Kč nám srazí výslednou částku pro jednu 1 500 Kč. Pro obě to tedy bude 3 000 Kč, nu a pro jednoho každého z nás za ten vynikající striptýz, kdy nám předvedly i vymočení, a mohli jsme si jejich rozkošná tělíčka důkladně nejen prohlédnout, ale i prohmatat, 1 000 Kč. Souhlasíte?“
„Nu, já proti tomu nic nemám,“ prohlásil Míra.
„Já taky ne,“ přitakal mladší úředník.
„To tedy znamená, že každá z těch dvou hladových ženských dostane 1 500 Kč, místo 3 250, ale vzhledem k tomu, že se třesou na každou korunu, bude jim to jedno. Jinak by se pro těch pár šupů jen tak ochotně nesvlékaly do naha,“ udělal závěr starší úředník.
„Ještě by mě zajímalo, kde jste nabyl těch skvělých dovedností, jako je takové bravurní zacházení s klystýrovým přístrojem, a…“ obrátil se Míra k mladšímu úředníkovi.
„Provozuji po nocích SM salón,“ prozradil mladší úředník Mírovi.
„Ale jednou určitě vynecháte, že?“ zeptal se Míra nevinně.
„Nevím, proč bych měl vynechávat…“ odtušil mladší úředník temným hlasem.
„No přece, až tohle půjdeme zapít,“ informuje ho Míra. „Jistě nebudete chtít trhat partu!“
Autor: © Éósforos, 2020
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah