Z Nikolčina deníčku – 27. října, ráno
Sluníčko nakouklo do okna Lucčiny ložnice a celá místnost se rozjasnila. Probudila jsem se a pohlédla na Lucčino lůžko. Je prázdné! Sestřička prospala celý včerejší den i noc a ještě část dne, kdy obě letadla přistála na SSE. Myra mě sice upozornila, že se to může stát, přesto jsem se rozhodla bdít u jejího lůžka. Spánek mě však nakonec přece jen přemohl a teď zjišťuji, že jsem Lucčino probuzení zaspala. Kde může být? Nejspíš v koupelně? Otevřela jsem dveře a málem mě omráčil oblak páry, který se proti mně vyvalil. Z něj se ozývá nadšený Lucčin hlas: „To je senzace! paráda…“
Tiše jsem vstoupila k ní do sprchy, ze které se valí téměř vroucí voda. Objala jsem ji, přitiskla se k ní… Chvíli spolu mlčky stojíme pod vroucí vodou.
„Sestřičko… srdíčko… Tolik jsi mi chyběla…“ šeptá mi po chvíli Lucka do ucha.
„Vždyť ty mně taky… Když jsi zmizela, myslela jsem, že se zblázním. Ještě štěstí, že máme Míšenku, hodného souseda a spoustu fajn přátel a kamarádek…“
Otočila jsem páku sprchy a vroucí voda se změnila na ledovou.
„Copak, že sis to pustila tak horké?“
Lucka se na mne podívala téměř nechápavým pohledem. „Musím ze sebe pořádně smýt špínu té díry, kde jsem byla nucena tak dlouho pobývat. Tam byla k dispozici jen studená voda – a když vypnuli proud a nešla čerpadla, nezbývalo nám, než se občas omýt tou balenou vodou, kterou jste nám posílali v kontejnerech. Dovedeš si to představit?“
„Nedovedu… dovedu… Vždyť v tom internačním táboře… než jsme poznaly Jorgea…“
Lucka znovu přepnula sprchu na horkou. Chopila jsem se iniciativy a roztírám jí po těle novou vrstvu sprchového gelu vytvářejíc bohatou pěnu. Lucinka se celá uvolnila a slastně se protahuje. Po chvíli jsme si role vyměnily. Lucčiny doteky… něžné, vzrušující, mě nenechávají klidnou a podobné příznaky se projevují i u Lucinky.
„Víš co?“ navrhuji sestře, „pojď ven, na sluníčko. Stejně se potřebuješ nabít a já též.“
Vyrazily jsme ven – ale ne k jezeru. Našly jsme si místečko v lese, jen pro nás dvě, a znovu jsme se k sobě přitiskly. Kalihapický efekt nastal okamžitě.
Lucinko, zlato, jak jsem jen mohla bez tebe ten půl rok přežít! Když jsem tě viděla napojenou na ty přístroje tam v tom nevadském bunkru… A přitom stačilo jen málo – všimnout si, že ten lump, co k nám tenkrát volal, zakryl svou identifikaci… Proč jen jsem…
Ale no tak, sestřičko, neobviňuj se … Já jsem si taky měla uvědomit, že to je podraz. V tom počasí přece nemohl teleskop fungovat a také jsem se měla přesvědčit zpětným dotazem. Ten hlas zněl hrozně nepovědomě…
Když mě rozrušila ta zatracená učitelka svým náboženským fanatismem…
Hlavně, že máme Leničku, která ji krotí…
Naše myšlenky se stočily od zlé doby, kterou jsme prožívaly fyzicky odděleně, ale v duchu přece jen spolu, k příjemnějším oblastem. K naší báječné holčičce, která začala před dvěma měsíci chodit do školy, k jejím ‚dobrodružstvím‘ s paní učitelkou…
To nás obě znovu rozněžnilo.
„Niki, ty už zase produkuješ mléko?“ Lucka se mi přisála k prsu… V něžnostech jsme strávily čas až do oběda…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 27. října, odpoledne
„Zítra začneme s prohlídkami zajatců a následně s výslechy,“ oznámila nám Myra, když jsme se po polední pauze sešli ve velkém sále Informačního centra. „Během včerejšího odpoledne a dnešního rána už se všichni vzbudili. Dostalo se jim pečlivého hygienického a dietního zabezpečení. Vaši spoluvězni,“ pokračuje Myra obrátivši se k Lucce a Nancy, „jsou v dosti zuboženém stavu a vy dvě jste to přečkaly celkem bez úhony jen díky své bioenergetické senzitivitě. Přesto se vám budeme pár dní soustavně věnovat i po medicínské stránce, abychom měli jistotu, že jste naprosto v pořádku.“
„Dobře,“ souhlasí váhavě Lucka, „a jak bude naloženo se zajatci? S vojáky, důstojníky, našimi bývalými spoluvězni…“
„To je přece jasné,“ odpovídá Myra, „Až se vojáci zotaví, budou odesláni domů. Důstojníci ovšem budou potrestáni za nelidské zacházení se zajatci. K tomu máme jednak dostatek vlastní dokumentace a dále máme podrobný rozbor situace vyhotovený čínskou rozvědkou. O to se postarala Xiaolan. Co se týče vašich spoluvězňů: Ti zůstanou zatím našimi zajatci – ovšem bude jim poskytnuta volnost pohybu v hranicích základny. Pečlivě vyšetříme, kteří z nich se dopustili skutečně nějakých násilností. Ti pak budou potrestáni. Ostatní se mohou rozhodnout buď k návratu do vlasti, nebo ke spolupráci s námi. V každém případě však zde zůstanou až do doby soudu, protože budeme přihlížet i k jejich svědeckým výpovědím.“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 30. října
Abych to shrnula: Dvě letadla, která byla deklinátorem odkloněna na SSE, přepravovala celkem třicet zajatců – včetně mne a Nancy. Každého zajatce hlídali dva vojáci. Vedle nich tu máme oba důstojníky velící věznici – majora Sirka a kapitána Snella. A samozřejmě, jako zlatý hřeb – poručíka Brandona, který řídil celou akci s mým únosem a následně můj výslech v Chanabádské mučírně.
Dnes Myra svolala krátkou schůzku, na které se chtěla poradit o postupu jeho výslechu.
„Myslím, že bychom měli simulovat jeho vlastní metody,“ navrhuje Mořská Pěna, která měla tu čest stát se jeho první obětí tenkrát v internačním táboře. „Moc by mě zajímalo, jak zareaguje na procedury, ve kterých si tak liboval, jako je svlékání do naha, připoutání na gynekologický stůl, hra s elektrodami…“
„… a nesmíme zapomenout na předchozí ‚orientační‘ lékařskou prohlídku,“ doplňuje Xiaolan, která se sem teleportovala včera, aby mi osobně poblahopřála k vysvobození.
„Tedy, děvčata,“ snažím se krotit jejich vášně, „Nezlobte se, ale moc se mi to nelíbí! To ho pak také chcete mučit!?“
„Samozřejmě, že ne,“ rozesmála se Jenny, ale on je zastáncem teorie, že každý delikvent musí být při výslechu neustále stresován – tak proč mu takové zacházení neumožnit?“
„Konec konců – on by si takové jednání docela zasloužil,“ přizvukuje Anthony. „Když si jen vzpomenu, že se tenkrát chtěl ‚seznámit s anatomií‘ tady mojí Jenny a nařídil mi, abych mu ji předvedl nahou rovnou z klece, do které ji nechal zavřít ten neurvalec Austin…“
„Takže – rozumím-li tomu dobře,“ ujišťuji se, „vy s ním chcete sehrát divadlo…“
„Správně, Lucinko,“ potvrzuje teta Ariana, „a pro tebe bychom tam taky měli báječnou roli, kdybys chtěla…“
„Jakou?“
„Mohla bys fungovat jako tlumočnice,“ navrhuje teta. „Vyřadíme etherické tlumočení, aby to bylo stylové. Musí před vyšetřovací komisí pociťovat, stres, stud, ponížení, nejistotu, strach pokud možno ve stejné míře, v jaké tyto pocity ‚dopřával‘ svým ‚delikventům‘ on sám, když byl v roli vyšetřovatele. A zvlášť pro něj bude stresující, neporozumí-li tomu, o čem se členové komise spolu domlouvají.“
Vzpomněla jsem si na moment, kdy mě z funkce tlumočnice osobně suspendoval, a musela jsem se zasmát.
„Dobrá, beru. Jestli jsem to dobře pochopila, tak chcete, aby si s ním ‚pohrály‘ všechny jeho oběti – já jako tlumočnice, Xiaolan mu udělá lékařskou prohlídku, Nancy bude dělat zapisovatelku…“
„Komisi může předsedat Jenny a Tony bude dělat velitele eskorty,“ doplňuje Nikolka z Menstruačního oddělení.
Sličné Akvabely se nominovaly do funkce dokumentaristek a ze sestřičky bude ‚policistka‘.
Prostořeká Magda poznamenala cosi o policistech a blondýnkách, přičemž blonďatá policistka že bude tedy ‚bomba‘ – ale řekla to takovým tónem, že Nikolka byla první, kterou to rozesmálo.
‚Specialistu pro bezpečnost‘ si zahraje Erigyos (ten také povede podstatnou část výslechu) a ‚výslechovými specialistkami‘ budou Myra a Magda, která už se nemůže dočkat…
Když se nad tím zamyslím, tak složení ‚komise‘ odpovídá dosti přesně tomu, jaké měla komise Jennina a potažmo pak Brandonova v internačním táboře, přičemž dvě komisařky dokonce zastávají tentýž post. Sebe nepočítám, protože já jsem tehdy plnoprávnou členkou komise nebyla.
„Myslím, že pan poručík bude naprosto spokojen,“ uzavírá schůzku Myra, „teď si nacvičíme role a připravíme kostýmy. Za takových čtyři až pět dní bychom to mohli stihnout, co říkáte? A – abych nezapomněla – Rovněž bych byla ráda, aby se zúčastnil jeden svědek… Ale víte co, přátelé, nechejte se překvapit!“
A tak bylo nakonec stanoveno datum ‚divadelního představení‘ na 6. listopadu.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 6. listopadu
Naplánované představení právě začalo. Do vyšetřovny vstupují dva dozorci pod velením Anthonyho. Ozbrojeni věrnými maketami samopalů vedou mezi sebou pana poručíka Brandona. V cele pobývá pochopitelně bez jakéhokoliv oděvu, ale před předvedením k výslechu dostal trestanecký plášť – navlas stejný, jaké jsme byly my nuceny nosit v internačním táboře. Ruce má spoutány za zády a na nohou má řetěz umožňující mu dělat krátké kroky. Oči má převázané černým šátkem.
„Přivedli jsme zadrženého na váš rozkaz, paní předsedkyně,“ hlásí Anthony.
„Děkuji. Sejměte mu pouta a šátek a odstupte ke dveřím,“ vydává Jennifer strohý rozkaz. „Pokusí-li se o útěk, máte právo střílet.“
Lucka poctivě překládá do angličtiny, dodržujíc věrně i dikci rozkazů. Je báječná!
Zarachotily řetězy a poručíkovi je sejmut šátek. Chvíli mžourá, než si jeho oči zvykly na jasně osvětlenou místnost. Eskorta neslyšně ustoupila ke dveřím, makety samopalů namířené na delikventa. Brandon se zmateně rozhlíží po přítomných. Většinu z nás zná. Ale nedáváme mu čas. Slova se ujímá Erigyos – ‚specialista pro bezpečnost‘:
„Paní předsedkyně, dnes, 6. listopadu, byl před zvláštní vyšetřovací komisi předveden zadržený Chris Brandon, věk 42 let, rozvedený, bezdětný. Mateřský jazyk anglický, jiné jazyky neovládá. Zaměstnán jako agent výzvědné služby CIA v hodnosti poručíka. Po jmenování do důstojnické hodnosti sloužil nejprve v internačním táboře na vojenské základně Guantánamo. Před sedmi roky byl zařazen do tzv. ‚Zvláštního odboru pro sledování vesmírných vetřelců‘. Služební postup mu byl zaražen před šesti roky pro nezdařenou akci na půdě Čínské lidové republiky.“
„Doufám, že jsem na nic důležitého nezapomněl, pane poručíku?“ obrací se vzápětí k předvedenému Brandonovi.
Ticho.
„Jste poručík Brandon, agent CIA, jak stojí v dokladech, které byly u vás nalezeny?“
Opět hrobové ticho.
„Dobrá. Kdo mlčí, souhlasí,“ oznamuje předsedkyně – Jenny, „teď bych vás požádala, pane poručíku, abyste odložil plášť a předvedl nám trochu svou anatomii, ano?“
„Dovolte, paní kolegyně…“
Po prvních Brandonových slovech Jenniny rysy ztvrdly. „Myslím, poručíku, že na tu ‚kolegyni‘ je dnes trochu pozdě. Kolegialitu jste měl ctít před sedmi roky, kdy jste naopak projevil obdobné přání ohledně mé tělesné schránky, nepamatujete se?“
„Ne!“
„Ach tak, raději se nepamatujete… Ale to nevadí. Zato my si vaši anatomii prohlédneme hodně důkladně. Ten plášť dolů! Máte na to pět sekund! Jedna… dvě… tři… čtyři… pět!“
Pokynula k eskortě: „Pomozte panu poručíkovi trochu s tím svlékáním…“
Než se Brandon stačil vzpamatovat, dva členové eskorty mu plášť strhli a odhodili do odpadkového koše. Poručík Brandon je ve chvíli nahý, zakrývaje si rukama choulostivé tělesné partie, uprostřed vyšetřovny, které ‚vládnou‘ převážně ženy.
Jenny se znovu obrátila k Brandonovi: „Po celou dobu vyšetřování se nesmíte nijak zakrývat. V opačném případě bych byla nucena nechat vám svázat ruce dozadu.“
Po Lucčině překladu poručík neochotně svěsil ruce volně podle těla.
„Můžete pokračovat,“ obrátil se Erigyos tentokrát ke Sličným Akvabelám. „Proveďte základní dokumentaci.“
„Přistupte k zástěně a postavte se k ní zády, mírně se rozkročte, ruce volně podle těla … tak, a teď čtvrtobrat vpravo … ještě jednou a ještě…“ nařizuje Mořská Vlna postupně Brandonovi, zatímco Mořská Pěna pořizuje sérii fotografií podobných těm, které pořizovala vyšetřovací komise v internačním táboře: Postava ze všech čtyř stran a známá trojdílná fotografie obličeje jako do trestního spisu. Následuje sejmutí otisků prstů, což je můj úkol coby ‚policistky‘.
Po těchto procedurách se ujal slova Erigyos:
„Cílem výslechu je podrobné zmapování nepřátelské činnosti zadrženého vedené proti našim pozemským spolupracovníkům včetně nevybíravých výslechových metod, kterých se snažil proti nim použít. Nyní bude zadržený podroben posouzení zdravotního stavu a způsobilosti podrobit se speciálním výslechovým metodám a případnému následnému trestu. Prosím, paní doktorko, ujměte se svých povinností…“
Xiaolan si změřila Brandona od hlavy k patě. „Nejprve si ho trochu připravíme… Sestro!“
Ve dveřích se objevila Sofie.
„Delikventovi klystýr, dávidlo, vyholit pubické ochlupení a vysprchovat.“
„No dovolte…“ zpěčuje se Brandon zakrývaje si rukama klín.
„Co ty ruce? Ještě naposled vás upozorňuji, že po celou dobu vyšetřování se nebudete nijak zakrývat, nechcete-li, abych vám dala svázat ruce za zády,“ zchlazuje Jenny navztekaného poručíka.
Brandon váhavě uposlechl a drží ruce křečovitě podél těla.
Xiaolan vyslala k Lucce nacvičený signál, aby nepřekládala, a poznamenala k Sofii: „Pak mu dej pořádně napít.“
Ale to už je Brandon pod dozorem eskorty vyveden do přísálí, kde se ho ujímá Sofie. O pohled na ‚očišťování‘ lumpa nemáme zájem – já ani Lucka. Celá komise zůstává ve vyšetřovně. O tom, co se děje v přísálí, svědčí pouze nevábné zvuky přicházející k nám otevřenými dveřmi. Tlumočení se tam ujal jeden z techniků – členů eskorty.
„Výborně, můžeme začít,“ spustila Xiaolan, když eskorta přivedla asi po půl hodině Brandona zpět, „Postav se na váhu… 62 kg, 188 cm… to máme Queteletův index…“
„… 17,542 kg/m² …“ dodala automaticky Lucka, která nosí v hlavě kalkulačku.
„Ach ano, pan poručík si prožil asi tak půlroční půst,“ komentuje jeho neutěšený stav Myra, ale to snadno napravíme.“
Xiaolan se zhostila svých dalších povinností a diktuje Nancy do protokolu zjištěné hodnoty. Po hmotnosti a výšce, u kterýchžto hodnot jsme se zdrželi, následuje krevní tlak, dechová a tepová frekvence. Zdlouhavě přejíždí Brandonovi fonendoskopem po prsou i po zádech. Od této chvíle přestala Lucka překládat, aby poručík nerozuměl. Je samozřejmé, že všechny naměřené hodnoty zapisují příslušné přístroje automaticky do databáze Informačního centra. Jejich diktování má mít na pacienta pouze psychologický účinek.
„Procházej se,“ velí Xiaolan Brandonovi, jakmile skončila se sběrem jeho biometrických dat, „… tak, a ještě zpátky … dobře. Otoč se ke mně zády, rozkroč se… předkloň se a roztáhni si rukama hýždě… víc… ještě! Chceš, aby ti sestra pomohla?“
Poručík zrudl jako karafiát, ale nakonec přece jen poslechl. Xiaolan ho nechává stát v potupné pozici dobré dvě minuty, zdlouhavě mu prohmatávajíc páteř. Pak přikročila k další proceduře – měření teploty v konečníku, přičemž teploměrem neustále mírně pohybuje. Na Brandonovi už začíná být patrné vzrušení.
„Polož se tady,“ nařizuje Xiaolan, ukazujíc na kovový gynekologický stůl „Zadek přes okraj, nohy do třmenů, ruce za hlavu!“
„No dovolte! To je snad pro ženský, ne?“
„To ano, ale pro předvedení pánské anatomie bude stejně vhodný,“ oponuje Jenny. „Nebo snad myslíte, že ne?“
Místo odpovědi si poručík opět zakryl genitálie rukama.
„Jak se zdá, pane poručíku, po dobrém to s vámi asi nepůjde.“ Jenny opět pokynula členům eskorty. Dva muži popadli milého Brandona – jeden za ruce, druhý za nohy – a než se vzpamatoval z leknutí, leží na gynekologickém stole v pozici, kterou předepsala Xiaolan. Ruce i nohy má zafixované koženými náramky. Dozorci odstoupili zpátky ke dveřím.
Xiaolan nasadila poručíkovi na levou paži manžetu tonografu. Od této chvíle je na velké obrazovce nad stolem zobrazována jeho tepová frekvence a každou minutu přeměřen krevní tlak. Pak přistoupila k vlastní prohlídce.
Nejprve Brandonovi pečlivě prohmatala břicho, pak doširoka roztáhla třmeny, aby si bez jakýchkoliv překážek zpřístupnila Brandonovy nejintimnější tělesné partie, navlékla si sterilní rukavice a zdlouhavě vyšetřuje poručíkovy genitálie. Prohmatává varlata, penis, u kterého přetáhla předkožku, prostatu… Zavádí zrcadlo do konečníku… Vše pečlivě zaznamenávají Sličné Akvabely dvěma kamerami ze dvou různých pohledů.
Poručík je sice rudý studem, ale silně se na něm projevuje vzrušení, což signalizuje jak ztopořený penis tak i tonograf svými údaji na obrazovce. Tepová frekvence i tlak jdou strmě nahoru.
„Až na tu podvýživu je úplně zdravý, paní předsedkyně,“ hlásí konečně Xiaolan. „Schopen výslechu s použitím všech donucovacích prostředků!“
Když tuto větu Lucka přeložila, Brandon zbledl a roztřásl se jako osika. Náhle se začíná cítit nesvůj a podivně se kroutí.
„Začíná mít nucení na moč,“ poznamenává Xiaolan, „o to to bude zajímavější…“
„Děkuji, paní doktorko, budeme tedy pokračovat,“ spustila Jenny. Pak se otočila k Erigyovi: „Máte slovo, pane bezpečnostní.“
Xiaolan zanechala Brandona na stole roztaženého a s přehrnutou předkožkou. Stůl je tvrdý, kovový… delikvent se musí cítit značně nepohodlně – ale to je součást psychického nátlaku, který má Brandona k výpovědi přimět, protože nějaké formy fyzického mučení nepřicházejí u mimozemšťanů v úvahu.
„Pane poručíku,“ spustil Erigyos, „můžete komisi vysvětlit, za jakým účelem jste zosnoval únos slečny Lucie?“
Vzhledem k tomu, že máme k dispozici podrobné záznamy z porad vedených v pracovně Černého Ptáka, jedná se jen o to, aby si Brandon uvědomil rozsah svých lumpáren – ne o to, aby nám objasnil to, co už dávno víme.
„Já jsem nic neosnoval! Nevím, o čem mluvíte!“
„Ne? Ale o fingované autohavárii se zraněným člověkem určitě něco víte, že?“
„Opakuji, že já o žádném únosu nevím! Vůbec mi není jasné, o čem je řeč!“
„Nedá se nic dělat, pane poručíku, ale budeme vám muset trochu vyléčit paměť. Věřte, že k tomu máme velice účinné prostředky…“ varuje Erigyos, „Nechcete s námi přece jen raději spolupracovat dobrovolně?“
„Spolupracovat? Dobrovolně? S teroristy? Nikdy!“
„Jen tak pro zajímavost, pane poručíku, proč nás považujete za teroristy?“
„Zlikvidovali jste tři naše družice! Unesli jste naše lidi na svou základnu… Například Jennifer Fournierovou, nadporučíka Briana, Theresu Rayenovou a další. Osvobodili jste zajatce z internačního tábora, unesli jste několik letadel, dokonce jste způsobili, že nefunguje doprava mezi Spojenými státy a zbytkem světa. To všechno lze kvalifikovat jako teroristické činy!“
„Podívejte, Brandone,“ ozvala se tentokrát Jenny, „já jsem nebyla na základnu unesena. Byla jsem tam zadržena, protože jsem tam vnikla neoprávněně. Nancy neoprávněně vnikla do domku slečny Lucie. Podobně Brian. Theresa na základnu také vnikla neoprávněně, protože se všechny státy – včetně USA – zavázaly, že do diplomatického sboru budou jmenovat pouze civilní osoby, kdežto Theresa byla agentka CIA. Zatím si Spojené státy všechno zavinily samy!“
„Myslím, Fournierová, že jste za vlastizrádce považována oprávněně. Chudák Austin to asi zjistil jako první – nedivím se proto, že s vámi naložil tak, jak s vámi naložil!“
„Tak dost!“ Jennifer znovu zapadla do role. „Jak to tedy bylo s únosem slečny Lucie? Ten totiž zase my kvalifikujeme jako teroristický čin!“
„Opakuji, že stále nevím, o čem je řeč,“ stojí si za svým Brandon.
„Nedá se nic dělat, budeme vám tedy muset s tou pamětí trochu pomoci,“ ujímá se znovu slova Erigyos, „ale nebojte, poručíku, není to nic hrozného… vždyť věrně kopírujeme vaše výslechové metody, které důvěrně znáte. Tady slečna Magda vám připojí na citlivé tělesné partie pár elektrodek…“
V té chvíli Magda přistoupila k poručíkovi, navlékla mu jednu elektrodu na obnažený žalud penisu a jemně ozubenou svorkou mu ji obtěžujícím způsobem fixuje k přehrnuté předkožce. Po jejím zákroku Brandonův ztopořený penis zplihl. Pak mu druhou elektrodu zavedla do konečníku.
„Nesnažte se ji vytlačit, poručíku,“ varuje ho během této procedury, „elektroda je vyrobena podle vašeho vzoru a má rozšířený límec za svěračem. To víte… čím kdo zachází, tím také schází. Uvědomujete si, že zatím všechny – i ty nejhroznější zbraně, které jste u vás v Americe vyvinuli, se vždycky nakonec obrátily proti vám? To platí i o vašich análních elektrodách… že drží pevně?“
Po Lucčině překladu se Brandonova tepová frekvence opět zvýšila. Na napětí jeho břišních svalů je opravdu patrné, s jakým úsilím se snaží elektrodu vytlačit ven, ale marně. Nezbývá, než aby si ke svému vlastnímu vynálezu také pogratuloval, ha, ha, ha.
„Takže naposledy, pane poručíku,“ spustil Erigyos, když Magda dokončila svou proceduru, „poreferujte nám o okolnostech únosu slečny Lucie!“
„O jakém únosu pořád blábolíte? Nechápu…“
V té chvíli pokynul Erigyos Myře a poznamenal směrem k nám: „Párkrát do něj ‚blikneme‘ – ale samozřejmě jen tak, aby ho to sexuálně stimulovalo.“
Myra stiskla pár kláves na přístroji. Nejprve vyjelo ze spodní části stolu široké koryto. Pochopila jsem, že by nebylo dobré znečistit podlahu vyšetřovny… Poté se Brandonovo tělo zachvělo a jeho penis se znovu vzpřímil.
„Ještě nic, pane poručíku?“
Ticho. Podle křečovitě stažených svalů a strhaného výrazu v obličeji se Brandon ze všech sil snaží udržet moč. Kdyby ji pustil, byla by to pro něj přece jen příšerná potupa, zvlášť když už nemá šanci zakrýt své sexuální vzrušení. A to vše před svými bývalými oběťmi, které sám neváhal nechat svléknout úplně do naha a některé i roztáhnout na gynekologickém stole – Mořskou Pěnou, Xiaolan, Luckou…!
Po dalším stimulačním šoku – odmítl odpovědět na Erigyovu otázku! – však jeho svěrač povolil a z penisu mu vytryskl mohutný proud moči, který naplnil koryto a stéká jím do vzorkovnice.
„Dobrý výkon, poručíku“ pochválila Myra Brandona prohlížejíc vzorkovnici proti světlu, „skoro dva litry.“
Brandon znovu zrudl, ale to už mu Magda navlékla na penis těsnou plastovou vzorkovnici. Divadlo ještě neskončilo!
„Podívejte se tedy na tohle, poručíku,“ oslovila ho Jenny, když se trochu vzpamatoval.
Na obrazovce proti stolu se rozběhl film… Lučin únos! Fingovaná havárie, ‚zraněný‘ člověk, nad kterým se Lucka sklonila… Síť, uspávací střela… Stop!
„Poručíku Brandone, těžko budete zapírat, že jste o tomhle nevěděl,“ ujal se znovu slova Erigyos. „Upozorňuji vás, že zneužitím soucitu a důvěry – fingování havárie se zraněným člověkem – je v našem právním řádu kvalifikováno jako zvlášť ohavné a zavrženíhodné jednání. Až budete postaven před soud, bude bráno jako přitěžující okolnost.“
„Ale já jsem to přece nevymyslel! To byl Mayerův nápad…“
Erigyos ho ovšem znovu přerušil: „Sice to byl Mayerův nápad, to také víme. Nemyslete si. Ale vy, jste dále užíval výsledků jeho špinavé ‚práce‘ – ač jste věděl, jakými odpornými metodami jich bylo dosaženo! Představte si, poručíku, že byste se stal sám obětí dopravní nehody. Myslím tedy skutečné dopravní nehody, ne nějakého vašeho fingovaného zvěrstva – a tady slečna Lucie nesouc si ve svém vědomí zlou zkušenost z vašeho minulého incidentu – by nezastavila. Ani byste se jí nemohl divit. Chápete, v čem spočívá ohavnost vašeho jednání!?“
Brandon mlčí… Co jiného mu také zbývá.
„Tak, poručíku,“ oslovila ho pro změnu Myra, „teď, když už víte, že vám zapírání a vytáčky nepomohou, nechcete nám vysvětlit ještě tohle?“
Po těch slovech pokynula Anthonymu a ten vzápětí přivedl na scénu další osobu – Myřino ‚překvapení‘. Ve dveřích se objevil – Jorge!!
Z role najednou ‚vypadla‘ skoro celá komise! Já, Lucka, Peruánky, Jenny … všechny jsme se k němu vrhly. Stisky rukou, objetí a polibky neberou konce! Brandon pro nás přestal na drahnou chvíli existovat. Teprve po dobrých dvaceti minutách se Erigyovi a Myře znovu podařilo uklidnit situaci.
„Budeme pokračovat, poručíku,“ oslovila Brandona Myra, „znáte tohoto muže?“
„Ne! V životě jsem ho neviděl! Co to zase na mě hrajete za humbuk?“
„Važte slova, poručíku! Zatím jste se mohl přesvědčit, že vám žádné otázky neklademe jen tak pro nic za nic a že víme, že na všechny znáte odpověď! Tak kdo to je!?“
„Nevím!“
„Tak vám opět osvěžíme paměť…“
Teprve teď se Jorge zahleděl směrem k Brandonovi – a ztuhl. „Amigos! Co to provádíte? Snad jste se nesnížili na jeho úroveň?“
„Ale to ne,“ chlácholí ho Myra, „jenom s ním hrajeme divadlo. Jeho metody pouze napodobujeme, protože chceme, aby se vcítil do psychiky svých vlastních obětí. Připravili jsme mu jen notnou dávku stresu, studu, ponížení a nejistoty. Fyzicky ho však týrat nemíníme. Máme za to, že toto by mu mělo za vyučenou stačit.“
Po těchto slovech Myra znovu stiskla několik kláves a na poručíkově těle jsou opět znát příznaky vzrušení.
„Už sis vzpomněl, kdo jsem?“ oslovil Brandona tentokrát Jorge. Lucka přeložila.
„Ne! Neznám!“
Tak se ti připomenu jinak, ty grázle…“ Jorge si svlékl košili a nastavil před Brandonovy oči svá zjizvená záda. „Už mě poznáváš, surovče?“
„Ne!“
V té chvíli Myra vyslala další dva stimulační šoky. Brandon ejakuloval. Magda sňala vzorkovnici z jeho penisu a poslala ji do laboratoře. Pak zbavila Brandona elektrod a upravila mu předkožku tak, aby mu znovu kryla žalud.
„Ty lotře! Na Guantánamu jsi mě nechal takhle seřezat karabáčem za to, že jsem odmítl svařit dveře klece se zajatcem. Už sis vzpomněl?“
„Ne… A- ano… Já… nevím…“
Z Brandonova penisu vystříkl nový proud moči…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 20. listopadu, ráno
„Všechno nejlepší, děvčica! Doufám, že jsem první…“
Ve dveřích stojí starý pán kyticí růží. Vzpomněla jsem si na obdobný výjev z února, kdy přišel poblahopřát Lence. Své dojetí maskuji tím, že jsem souseda objala a dala mu pusu.
„Absolutně první nejste, strycu, protože my jsme slavili už včera, ještě na SSE. Ale dnes a tady ano.“
Cesta domů – tentokrát s Luckou, znovushledání s Lenkou a Míšenkou – to je pro mne ten nejkrásnější dárek k svátku, jaký jsem si jen mohla přát. Během dneška ještě přibyli Janička, Irenka s Májou a dokonce i docent Mámil!
„Sluníčko,“ tisknu k sobě Míšenku, „na tebe jsem se tolik těšila…“
„Já taky, maminko…“
Z druhé strany se k nám přitulila Lucka. Je to nádherný pocit, když jsme zase všechny tři pohromadě.
„Jak ti jde škola, sluníčko? Líbí se ti tam?“
„Moc, maminko,“ odpovídá Míšenka tentokrát na Lucčinu otázku, „dokonce jsem byla osvobozena z hodin náboženství. Paní učitelka by se prý ze mě zbláznila… Jenom nevím, jak to bude s tím plaváním. Teta chce příští týden odejít za Evičkou…“
„Neboj, sluníčko,“ chlácholím ji, „vezmu to místo ní. Snad to nebude paní ředitelce vadit…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 20. listopadu, večer
„Soud s Brandonem se konal minulý týden. Sečetli jsme mu úplně všechno. Kruté zacházení se zajatci, mučení, Lucčin únos provedený zvláště zavrženíhodným způsobem, držení zajatců v žalostných hygienických podmínkách i ta zrasovaná Jorgeova záda. Šestnáct let trestu experimentace si vysloužil především za to, že odmítl spolupracovat s vyšetřovací komisí i se soudem.“
„Něco podobného se dalo čekat,“ poznamenala Jana, když jsem stručně shrnula události posledních dnů, „a jak byli odměněni ti, kteří se podíleli na osvobození Lucinky – tedy mimo náš okruh, myslím…“
„Čínská vláda dostala očkovací sérum proti ptačí chřipce, Sally je na CPLEN připravována k získání bioenergetické senzitivity … na koho jsme ještě zapomněli?“
„No přece tady na starého pána!“
„To je pravda… On by si také zasloužil nějakou odměnu … a ne malou. Jenže mě nic nenapadá…
„Ne?“
Podívala jsem se udiveně na Janu. „Ty máš nějaký nápad?“
„Vzpomínáš si, Niki, když jsme tu byly v lednu s Irenkou… neukazovaly jste mi s Luckou takový příbalový leták od jakéhosi léku? Myslím, že…“
„Ach ano! To jeho protivné pískání v uších… Počínající hluchota…“
Spojení s Myrou proběhlo okamžitě.
„Máš pravdu, Nikolko. I o starého pána se postaráme. Pošlete mi ho sem. Čím dříve, tím lépe!“
„Strycu, vy byste si taky zasloužili odměnu za pomoc, kterou jste nám poskytovali…“
„Ale Nikolko! Já přece od vás nic nechci. Mně stačí, že jste mi na blízku, že tady mám někoho, koho mohu mít rád a kdo má rád mě, že tu nejsem sám.“
„Ale stejně… Pošleme vás na mimozemskou základnu a paní primářka se vám podívá na ta ouška, co říkáte?“
„Prokristapána – kam až mě to chceš poslat, děvčica? Na Saharu? Jak se tam dostanu? Vždyť já už…“
„Teleportem za dvanáct minut, strycu,“ přerušila jsem ho. „Běžte se osprchovat… A žádné protesty nechci slyšet, abych se nemusela na vás zlobit. Na SSE už to je vyjednané!“
„Teda! To je ale fofr…“
Starý pán zmizel ve sprše.
„Teď jsem zvědavá, jak ho přinutím, aby si přede mnou lehl nahý na teleportační lůžko,“ povzdechla jsem si, když se otevřely dveře koupelny a v nich se objevil soused zabalený do osušky.
„Neboj, o to se postarám,“ prohlásila Jana uchopivši starého pána za ruku. „Pojďte se mnou, ano?“
Asi po čtvrthodině se Jana vrátila z ložnice, kde je nainstalováno teleportační lůžko.
„Už je tam,“ oznámila mi vítězoslavně, „ani se moc nezpěčoval. Když jsem mu řekla, že je nutné, aby se položil na teleport nahý, shodil rozverně osušku, zapózoval a poznamenal: »No jo – gynekoložka. Zas by jednou ráda viděla pořádné chlapisko, že jo?« Pak se pohodlně uvelebil, já jsem stiskla odesílací tlačítko… A Myra ať už si tam s ním dělá, co umí…“
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah