4. října – Naše věznění už je nějaké dlouhé. Nemáme představu o tom, co se děje venku, zda byl poslán další kontejner nebo jak pokračuje vyšetřování ‚havárie‘ letadla, které mělo údajně mířit do Turecka a z jehož zmizení byli obviněni mimozemšťané.
Vzhledem k tomu, že obsah posledního kontejneru jsme zabavili jen pro sebe, máme zásoby ještě na tři týdny. Protože předpokládáme, že dříve nebo později budeme deportováni, je množství zásob potravin i vody postačující. Horší už to je s možnostmi nabíjení. Na sluníčko nemůžeme, tak se s Nancy střídavě nabíjíme z elektrické sítě. Elektřinu nám naštěstí zatím nevypnuli, protože musí mimo jiné pohánět ventilátory a my tady máme jejich rukojmí.
7. října – Vydala jsem se na průzkum podzemí, abych zjistila, zda odsud nevede nějaký jiný východ. Co kdyby byly pod touto středověkou – možná že i starověkou – pevností vybudovány nějaké podzemní chodby?
Navlékla jsem se do Brandonovy uniformy a obula si jeho boty, abych šetřila energií, protože z podzemí čiší nepříjemný chlad. Sestoupila jsem do minus šestého podlaží. Tam už není elektřina zavedena, musím proto žárovku ‚živit‘ ze svých vlastních zdrojů. Vypadá to, jako by Američané ani o těchto prostorách nevěděli nebo je spíš ani neprozkoumali. Zámek u mříže na schodišti byl rzí prožrán natolik, že se mi ho podařilo urazit jediným silnějším úderem kladiva, které jsem našla ve výbavě mučírny.
Sestupuji do zatuchlého vzduchu, který se obměňuje jen nepřímo – přirozenou cirkulací, protože nucená ventilace končí v minus pátém. Jsou tady také vězeňské kobky, ale zřejmě už dlouho neužívané. Mříže mnoha z nich jsou vyvrácené a všechny jsou tak zrezovatělé, že se jich kusy oddrolují už při pouhém doteku. Všechny kobky jsou prázdné. Na konci chodby je však jedna kobka uzavřena. Její mříž je ovšem také zrezivělá. Posvítila jsem dovnitř…
Paprsek světla ozářil lidskou kostru! Na jakém hrozném místě jsem se to ocitla! Tato část věznice zřejmě sloužila v dávných dobách jako hladomorna nebo něco podobného, když tady zůstaly zapomenuté lidské ostatky a je hlavně ostudou amerických vojáků že takovým barbarským způsobem znesvětili toto pietní místo!
Rozhodla jsem se k návratu. Cestou zpět jsem orientačně prohlédla všechny kobky, avšak v žádné z nich už jsem naštěstí nějaké podobné nemilé překvapení neobjevila. Ale přece jen jsem nakonec byla úspěšná v tom, co jsem původně hledala! V místech, kde by mělo schodiště pokračovat dále dolů, zazněl můj krok v okované vojenské botě podezřele dutě. Posvítila jsem si žárovkou dolů a proklepala jsem podlahu kladivem. Ano! Je tu kamenný poklop. Jenže už se musím vrátit. Potřebuji se nabít a poradit se s Nancy, jak budeme pokračovat dál. Přece jen bude lépe, když budeme jedna o druhé vědět, kde je a co tam dělá, zvláště tedy v naší nezáviděníhodné situaci.
8. října – Vystřídaly jsme se s Nancy. Já hlídám u horní mříže a ona vyrazila na průzkum podzemí. Vrátila se po třech hodinách docela nadšená. „Je tam podzemní chodba a vede ven z pevnosti. Můžeme se chodit nabíjet na sluníčko. Místo, kde chodba končí, je hluboko pod pevností ve skalách a zdá se, že je to místo lidmi zapomenuté. Nikde ani lidská duše.“
10. října – Cestu ven jsme objevily v pravý čas, protože ti lumpové přece jen vypnuli elektřinu. V podzemí se teď obtížně dýchá, a proto novou cestou vyvádíme pravidelně ven jak naše spoluvězně, tak i rukojmí. Těm ovšem nasazujeme pouta, protože kdyby jich nebylo, určitě už by proti nám vojáci dávno podnikli něco razantnějšího. A hlavně: máme signál a můžeme opět telefonovat, takže máme čerstvé zprávy z domova.
11. října – Snell se konečně uráčil nás znovu kontaktovat. Přišel !!dokonce osobně!! vyjednávat o podmínkách, za kterých jsem ochotna otevřít nový kontejner a podělit se s nimi o zásoby.
„Necháte nám volný východ a znovu zapnete elektřinu.“
Přece mu nebudu vykládat, že jsme objevili podzemní chodbu, a kde ústí. O kontejneru vím. Teta Ariana mě včera informovala, že už tam čeká třetí den.
„Dobře, ale předvedete nám svá rukojmí. Chceme se přesvědčit, že s nimi slušně zacházíte!“
S tím jsme pochopitelně souhlasili. Nancy ovšem oba důstojníky i vojáky upozornila, aby se neopovážili prozradit existenci podzemní chodby, jinak že už se ven nedostanou, i kdyby byl znovu vypnut proud a oni se měli udusit.
- × - × - × -
„Nezlobte se, paní doktorko, že jsem si vás znovu pozvala, ale vaše svěřenkyně mi komplikuje vyučování čím dál tím víc. Vedle toho, že mi klade nemístné dotazy v každé hodině náboženství, působí mi problémy i při tělocviku – tedy konkrétně při plavání, které máme zajištěno dvakrát měsíčně. Uvažovala jsem dlouho nad tím, co mám udělat, ale nakonec jsem se rozhodla, že bude nejlepší, když bude z těchto hodin uvolněna.“
„Domnívám se,“ poznamenává Lenka, „že bude-li Míšenka uvolněna z hodin náboženství, prospěje to oběma stranám.“
„Asi jste mi dobře nerozuměla, paní doktorko. Uvolním Míšu z hodin plavání. Z náboženství ji uvolnit nemohu, protože naše škola je sponzorována Svatým stolcem a výuka křesťanské věrouky je povinná pro všechny žáky.“
„Copak hrozného vám provedla?“ usmívá se Lenka dobře vědouc, oč učitelce jde, protože Míšenka se jí se svými zážitky svěřuje velice podrobně.
„Když dovolíte, začala bych tím plaváním. Míša je naprosto neukázněná, ve vodě vyvádí vyloženě psí kusy, potápí se, ačkoliv to není dovoleno, než se stačím zorientovat, objeví se na druhé straně bazénu… Pochopte prosím, že máme s kolegyní na starost patnáct dětí, které se mají učit plavat. Nemohu hlídat pořád jen ji.“
„Nedivte se. Míšenka umí plavat od tří let, řádila v bazénu celé prázdniny, takže ji nějaká výuka bude asi těžko zajímat. Vaši zodpovědnost samozřejmě nechápe, ale mohu vám nabídnout spolupráci v tom smyslu, že budu vaše hodiny plavání navštěvovat a mohu se s vámi podělit o zodpovědnost za část dětí – včetně Míšenky, pochopitelně.“
„To je sice pěkné,“ komentuje Lenčin návrh ředitelka, „ale vaši nabídku nemohu přijmout z jednoho prostého důvodu: nestačily by nám mzdové fondy. Pochopte, že…“
„Moment, zadržte, paní ředitelko. Nepamatuji se, že bych se zmiňovala o nějaké mzdě. Já za to nic nechci. Budu to dělat jen proto, že mě to baví. Jsem ochotna podepsat s vámi příslušnou smlouvu o spolupráci – a to bez nároku na odměnu.“
„Dobře,“ medituje ředitelka, „ale stejně se musím poradit s právním oddělením krajského školského úřadu, protože to je nestandardní postup.“
„Prosím, jednejte, jak uznáte za vhodné, ale když dovolíte, já přijdu už pozítří bez ohledu na úřední mašinérii,“ oznámila Lenka ředitelce. „Rozhodně nepřipustím, aby Míšenka byla z těchto hodin uvolněna. Bylo by jí to líto.“
„Dobře,“ souhlasí ředitelka po krátkém zaváhání, „a teď k tomu náboženství. Podle plánu pro 1. třídu seznamuji děti formou pohádek s nosnými biblickými příběhy, přičemž je nutno zdůrazňovat jejich vliv na formování křesťanského myšlení. To je informace jen pro vás. Takhle to dětem pochopitelně nepodáváme. Začíná se samozřejmě Starým zákonem – Stvoření světa; Stvoření člověka; Prvotní hřích; Kain a Ábel; Potopa světa; Babylonské zmatení jazyků; Zkáza Sodomy a Gomory…“
„To jsou opravdu příběhy hodné Stvořitele,“ usmívá se Lenka nad výčtem příběhů, které mají být ‚vhodnou formou‘ naservírovány šestiletým dětem. „Tady ovšem skutečně velmi záleží na podání a na jejich následném rozboru…“
„A o to tu jde! O nějakém rozboru není v plánu výuky řeč,“ stěžuje si učitelka, „děti je mají nejprve přijmout tak, jak jsou. Jenže Míša má právě tendenci k těm rozborům, čímž dělá v očích ostatních dětí z Boha hlupáka, zločince a já nevím, co všechno. Jak prý může být Bůh považován za spravedlivého, když Ábelovu oběť přijal a Kainovu ne. Když byli z jeho vůle zrozeni oba, měl se prý k nim k oběma chovat stejně. U Potopy světa se podivovala nad tím, proč Bůh zničil to, co stvořil. Když prý je vševědoucí, tak mohl přece dopředu vědět, jak to dopadne…“
Lenka už se směje zcela otevřeně. „Jsem jen zvědava, jak budete šestiletým dětem objasňovat podstatu příběhů Abrahamových v Egyptě, kde se z něho vyklubal první – jak bych to řekla slušně … pánem bohem požehnaný kuplíř. Podobně příběh jeho otrokyně Agar, se kterou nejprve zplodil syna a pak je vyhnal bez prostředků do pouště. Můžeme pokračovat přes příběh Díny a Šekema nebo příběh Josefa a Putifarky. A to jsme teprve u Genesis, první knihy Mojžíšovy, přičemž jsem ani zdaleka nevyčerpala všechna její úskalí. V Exodu, druhé knize Mojžíšově, pak máme takové zářné činy svědčící o dobrotě a spravedlnosti Hospodinově – deset egyptských ran, následuje …“
„Ale také desatero Božích přikázání,“ přerušila ředitelka Lenku nakvašeně.
„Jistě, jistě. Například takové přikázáni ‚Nesesmilníš‘ bude pro prvňáčky …“
„Paní doktorko…“ ředitelce už lezou oči z důlků, „paní doktorko, jak vás tak poslouchám, podle té série příběhů, které jste jen tak ‚náhodně‘ vyjmenovala, dospívám k názoru, že ve vašem pojetí je Bible nejspíš nějaký pornografický bestseller. To snad nemyslíte vážně…“
„Bible, paní ředitelko, je vzácná kulturní památka, jedno z vrcholných děl starověké literatury – ovšem nesmí se z ní a hlavně z jejího náboženského obsahu dělat norma občanského života. Před chvílí jsem zmínila otrokyni Agar, například. A teď uvažujte: Kdyby byl Bůh tou nejdokonalejší, nejspravedlivější bytostí, jak se ho snaží církev svatá prezentovat, myslíte, že by připustil takovou ohavnost, jako je otroctví? Nezdá se vám, že naše společnost dospěla ve svém vývoji za ty tři až čtyři tisíce let přece jen trochu dál?“
„Paní doktorko, mám dojem, že v těchto věcech spolu těžko najdeme shodu, protože vy zřejmě křesťanskou věrouku neuznáváte, ale budu vám vděčná aspoň za tu pomoc v hodinách plavání, protože vaše svěřenkyně je opravdu ‚číslo‘ k pohledání.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 11. října, odpoledne
Konečně! Po více než týdenním odmlčení se Lucinka znovu ozvala! Sice máme obrazové zpravodajství z dění na základně, víme, že probíhají usilovné přípravy k evakuaci, protože listopad se nezadržitelně blíží, ale nevíme nic o náladě, která na základně panuje a hlavně – naše děvčata jsou bez informací.
Před třemi dny, kdy se kamarádky poprvé ozvaly, byl okamžitě vyslán diskolet se zásobami, který jsem osobně řídila. Teprve dnes ho však Lucka otevřela. Kapitán Snell naštěstí dodržel slovo a nechal znovu zapnout elektřinu, což je nejdůležitější. Cestu ven mají děvčata zajištěnu jinudy, ale stejně je dobře, že mohou vycházet horem, protože je to kratší a pohodlnější.
Takže to jsou zprávy z dopoledne. Večer pak už se nemohu dočkat, až se ozve Míšenka se svými školními zážitky. Copak jen to bude dnes? Předvčírem zase byla Lenka ve škole a z ředitelky si dělala vyloženě blázny. Docela jsem se bavila, když mi to vyprávěla.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 11. října, večer
Tak povídej, sluníčko, copak bylo dneska ve škole?“
Na vyprávění historek ze školy se Míšenka vždycky moc těší.
„O přestávce jsem četla dětem pohádky zezadu ze Slabikáře a paní učitelka nás pak za to všechny pochválila, že nezlobíme, když odejde ze třídy. A taky s námi dnes byla teta na plavání. Kvůli něčemu se tam pohádala s jedním pánem, ale já už jsem byla dávno v bazénu a nedávala jsem pozor.“
„Cože?“ oslovila jsem Lenku, „tak ty už řešíš i nějaké konflikty kvůli plavání? Já jsem myslela, že s tou ředitelkou diskutuješ jen otázky náboženství…“
„To by ses divila, kam až jsou ti fanatici schopni zajít. Představ si, že jsem vyšla ze sprch do bazénu a zastavil mě tam nějaký…“
„Plavčík?“ napovídám Lence.
„Plavčík? To těžko. Dovedeš si představit plavčíka v mnišské kutně? Oni tam mají ‚mravnostní‘ dozor…
»Slečno!«
»Jsem vdaná, pane!«
»Promiňte, paní. Náš bazén je sponzorován Svatým stolcem a koupání ve dvoudílných plavkách zde není dovoleno!«“
V té chvíli za mnou vybuchla sopka… Otočila jsem se. No samozřejmě! Rozchechtaná Magda a za ní v závěsu Sally. Ty dvě se hledaly tak dlouho, až se našly.
„Tak ono tam není dovoleno… hihihi … koupání ve dvoudílných plavkách. A co bez plavek?“ pochechtává se Magda.
„Nebo ve skafandru,“ navrhuje Sally.
Na Lence je ovšem vidět, že se také znamenitě baví. „»To jsem nevěděla,« omluvila jsem se mu a vzápětí jsem se nevinně zeptala: »Který díl si mám odložit?«
Obrátil oči v sloup a zavrávoral. Toho jsem využila a než se vzpamatoval, skočila jsem do bazénu. Sice pak vedl nějaký dosti vzrušený rozhovor s ředitelkou, ale ta se nakonec o ničem nezmínila, i když jsme pak šli ještě zpátky do školy.“
„A co příště,“ ptám se Lenky pobaveně, „ opatříš si nějaké jednodílné? Co vůbec měla na sobě ta ředitelka?“
„Ředitelka? Ta měla nějakou kombinézu, zřejmě neoprenovou nebo jakou. Vypadala v ní jako mumie. To Sallyino označení ‚skafandr‘ by se k tomu docela hodilo. A já? Do bazénu budu chodit i nadále v bikinkách, ať se ten mnich třeba staví na hlavu a odstrkuje se ušima. Mně je to úplně jedno. Za chvíli by mohli chtít, aby se ženy zahalovaly jako někde v Arábii, ne?“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 16. října
„Už známe termín evakuace,“ oznamuji Myře horkou novinku hned, jak jsem se dnes vrátila ze služby na Lucii III, „před hodinou přenesl kurýr přes kanadskou hranici depeši velitele základny v Chanabádu a telefonoval ji plukovníkovi. Celou akci naplánovali na pětadvacátého října.“
„Dobře, večer si uděláme poradu, naše řady se totiž rozšíří. Ale Ariana nechť to oznámí Lucce hned, jak bude volat. Ne, aby tě napadlo oznamovat jí to sama. Teď už si nesmíme dovolit žádnou chybu…“
„Kým budou naše řady rozšířeny?“ ptám se Myry překvapeně.
„Každou chvíli se sem teleportují Peruánky. Sličné Akvabely. Právě před chvílí jsme přijali poslední nálezy z jejich archeologického výzkumu a hned jak bude osvobozena Lucka, Erigyos se bude věnovat jejich průzkumu. V chavínském chrámovém komplexu bude vybudováno rozsáhlé muzeum pod záštitou vlády Republiky Peru.“
Pravda. Na to jsem nevzpomněla. Ale práce kolem osvobozování Lucky, především dispečerská služba střídavě na Lucii III a na komunikační družici, v jejímž akčním rádiu se nachází chanabádská základna, pak sledování dění doma – osudy Lenky a Míšenky…
Když to všechno sečtu, nezbývá mi na sledování dalšího dění skoro čas. Ještě štěstí, že projekt Janiny kliniky už mám skoro dokončen.
- × - × - × -
18. října – Za týden – aspoň tedy podle plánu Američanů – bychom měli opustit tato místa. Jak to jen chtějí provést? Podle chování vojáků se k něčemu opravdu schyluje. Když se vyjdu nabít ven na sluníčko, skoro nikdo se o mě nestará, jen dvoučlenná hlídka samopalníků se snaží budit dojem, že mě hlídá. Dřív na mě dozírala skoro celá četa… Tentýž poznatek mi sdělila Nancy. Včera jsem znovu otvírala kontejner a rozdělovala zásoby. Nikdo se nestaral o to, kolik přidělím nám a kolik vojákům – jako by je to nezajímalo.
„Vypadá to krajně podezřele,“ varuje mě už po kolikáté kamarádka, „jedno ze základních pravidel pro výzvědné a zásahové jednotky říká: »Když chceš něco provést pravou rukou, snaž se upoutat pozornost protivníka ke své ruce levé.« Dávej si proto pozor na to, co se oni snaží dělat vskrytu a ne na to, co dělají zjevně.
20. října – Zjišťuji, že Nancy má zřejmě pravdu. Těm lumpům se nejspíš podařilo objevit naši druhou cestu ven – podzemní chodbou, protože v noci na dnešek se ozval strašlivý výbuch, který otřásl snad samými základy skály, ve které je věznice vybudována. Ráno jsme pak zjistili, že podzemní chodba je zavalena sutinami a kamením, naprosto neprůchodná a nadále nepoužitelná k vycházení ven. Rovněž tak horní mříž je znovu uzamčena a my nemůžeme vycházet.
„Předpokládám,“ obracím se k Nancy, „že se chystá deportace a že oni nechtějí, abychom byli svědky příprav. To ovšem znamená, že oni proti nám přece jen ještě chystají nějakou nepřístojnost, nemyslíš?“
„No právě! Něco chystají, my nevíme co – jenže my určitou výhodu máme také: oni nevědí, že my víme – že my víme o fingované havárii letadla letícího ‚do Turecka‘ i o deportaci, která proběhne za pět dní na Portoriko. Jenom nevím, proč se před námi pokoušejí svou činnost skrývat, když se jejích výsledků stejně co nevidět dočkáme.
22. října – Dnes byl vypnut elektrický proud. Jsme bez energie. Nemáme možnost nabít se ani sluneční energií ani elektřinou ze sítě. Ještě štěstí, že to všechno za tři dny skončí!
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 25. října, dopoledne
Nastal den D! Všichni technici v čele s Erigyem napjatě sledují záznamy komunikační družice nad Chanabádem. Důvod, proč byli zajatci odříznuti od energie, je teď jasný. Vojáci přece jen přišli na to, k čemu slouží nadměrný odběr elektřiny a zabránili tak Nancy a Lucce v nabíjení.
Teď vynášejí z podzemí bezvládné zajatce. Jsou zřejmě něčím uspáni, zabaleni do aluminiových folií a na obličejích mají masky. Jen odhadem lze mezi nimi rozpoznat dvě ženské postavy podle vystouplého poprsí – Lucku a Nancy.
Na letištní ploše je připraveno pět obřích letadel, do kterých byl po tři dny nakládán vojenský materiál. Dnes tedy nastupují cestující. Zajatci jsou vnášeni do dvou z nich, přičemž Lucka a Nancy jsou podle všeho odděleny. Rukojmí jsou osvobozena a oba důstojníci – Sirk i Brandon – se ujali svých velitelských povinností. Tedy jen Sirk. Brandon nemá komu velet, protože Uzbekové – ‚katovi pacholci‘ ze základny zmizeli už v den, kdy vypukla vzpoura.
„Nevadí, hoši,“ laškuje Erigyos jakoby s vojáky rozmlouval, „sebereme vám obě letadla…“
„To bychom museli udělat, i kdyby Lucku a Nancy neoddělili,“ upřesňuji. „Jednak musíme zachránit všechny zajatce – to by nám Lucka nikdy neodpustila, když si kvůli nim tolik protrpěla. A za druhé – nemáme jistotu, že jsme odhadli naprosto bezpečně, které ‚mumie‘ skrývají právě naše děvčata.“
Ale teď už začíná jít do tuhého. Startuje první letadlo – s částí zajatců. Erigyos přiskočil k jednomu deklinátoru a uvedl ho do provozu. „Tenhle tedy bude ‚navigovat‘ letadlo číslo jedna,“ oznámil všem přihlížejícím, „podle výpočtů a nastavení programu bude let trvat asi tři až pět hodin. Záleží na tom, jak se budou tomu deklinátoru bránit, až zjistí, že jsou navigováni někam úplně jinam, než původně chtěli. Ale nemají šanci, stejně je nakonec dostaneme tam, kam chceme my.“
Další letadlo odstartovalo za půl hodiny, ale to na palubě zajatce nemá. Třetí letadlo, čtvrté! To má na palubě zajatce! Erigyos spouští do provozu druhý deklinátor. Připravil se na všechno. Pět letadel – pět deklinátorů. Ale nakonec pracují jen dva.
S napětím sledujeme pohyb obou námi navigovaných letadel. Když Erigyos dělal pokusy s Brandonovým letadlem, panovalo mezi námi bujaré veselí – pozorovat pilota, jak se marně snaží udržet kurs, pak jejich přistání nejprve na hladině oceánu a podruhé v Černém moři. Až bude Brandon u výslechu, musím se ho pozeptat, jak se mu to líbilo.
Ale dnes je to vážné. Nesmíme dopustit, aby letadla zabloudila. Na monitoru deklinátoru se ukazují parametry letu – výška, rychlost, kurs – a na hlavní obrazovce komunikátoru je promítána dráha obou letadel. První je značena žlutě, druhá modře. Červená čára vyznačuje kurs, který chceme, aby letadlo dodržovalo, a nevýraznou šedou čárou je vyznačen kurs, kam mělo letadlo původně letět. Na vedlejších dvou obrazovkách sledujeme retrospektivní obraz obou letadel zpožděný o pouhé dvě sekundy.
Je opravdu zábavné pozorovat, jak pilot zmatkuje, snaží se nabrat kurs na Portoriko, ale deklinátor ho vždy odchýlí. Škoda, že nevíme, co se na palubách obou letadel skutečně odehrává. Zda piloti už oznámili Brandonovi a Sirkovi, že mají potíže, nebo zda to stále ještě tutlají… Spojení se zemí už ale ztratili. To Erigyos zařídil krátce po startu druhého letadla se zajatci.
„Tak, a jsou odříznuti od země. Nebylo by moudré udělat to už prvnímu letadlu. To další by pak nemuselo také startovat,“ objasňuje Erigyos své manévry. „Teď ovšem jsou obě letadla pro pozemní kontrolu bezprizorná, což znamená, že je musíme sami chránit.“
„Před čím,“ zeptala se udiveně Sally.
„Před protivzdušnou ochranou států, přes jejichž území letadla přelétají,“ podává Erigyos vysvětlení shovívavě se usmívaje. „Ale to tě mohlo, děvče, napadnout hned. Vždyť to byla iniciativa vaší vlády – sestřelit každé letadlo, které se nehlásí pozemní kontrole. Což o těchto dvou strojích platí dvojnásob, protože na svých palubách nesou ‚kolaboranty s vesmírnými vetřelci‘ – tedy ‚teroristy‘ – zvlášť tedy, když se nehlásí a letí úplně jinam, než mají…“
„Už to chápu,“ povzdechla si Sally.
„Jak je ta ochrana zajištěna?“ zajímá se pilot Ray, který s napětím sleduje toto divadlo.
„Pomocí deklinátoru, naší stanice a dvou komunikačních družic je kolem obou letadel vytvořeno silové pole, které…“
Erigyos nedořekl větu, protože v té chvíli došlo k prvnímu útoku – nad územím Saudské Arábie. Na monitoru retrospektivu se v té chvíli objevil temný mrak, z něhož však letadlo po chvíli vyletělo.
„Raketa se vypařila po nárazu do silového pole. Piloti ani nemuseli mít tušení, že letadlo bylo ohroženo,“ vysvětluje Erigyos dění na obrazovce, „klidně pokračujte, aspoň vám trochu zaprší.“
V té chvíli se objevil mrak i kolem druhého letadla a vzápětí za ním další.
„Vzhledem k tomu, že likvidace raket je ekologická, je to od těch střelců opravdu záslužná činnost,“ libuje si Erigyos sleduje snahy arabské protivzdušné obrany.
Ale to už letadla opouštějí vzdušný prostor Arabského poloostrova a ocitají se nad Rudým mořem…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 25. října, odpoledne
„Budeme přistávat,“ baví se Erigyos jakoby s piloty tiskna postupně několik kláves na deklinátoru. Druhý přístroj obsluhuje jeho kolega, protože obě letadla letí téměř v závěsu, ačkoliv mezi jejich starty byla devadesátiminutová prodleva. Pilot prvního letadla však kladl houževnatější odpor, takže se nakonec časový rozdíl změnil v opačný. První letadlo směřuje na naši základnu téměř od severu, z Alžírska, to druhé od východu. Právě před chvílí přelétlo nigersko-maliskou hranici.
„Je to k nevíře, ale druhé letadlo bude přistávat jako první,“ rozhodl Erigyos a znovu přestavěl parametry deklinátoru.
V té chvíli byl zahájen přistávací manévr proti vůli pilota. Letadlo už máme téměř nad hlavou. Vyběhla jsem z Informačního centra ven a sleduji přistání v reále. Stroj se dotkl kraje přistávací dráhy a klouže po pěně brzděn silovým polem. Uvědomila jsem si, že pilot, který brání přistání všemi prostředky, samozřejmě nevysunul podvozek – i s tímto detailem však Erigyos počítal! Letadlo klouže ‚po břiše‘ na pěnovém polštáři…
Ale to už mi nad hlavou krouží druhý stroj. Pochopitelně. Technici musí letadlo nasměrovat do osy druhé dráhy, která už je pokrytá pěnou. I tento manévr se zdařil bez jediné nehody. Posádkám obou letadel také konečně došlo, že proti silovému poli nemají žádnou šanci. Vypnuli motory. Teď už jen zbývá vniknout do letadel…
Jenže uzavřené letadlo je svět sám pro sebe. Vrátila jsem se do Informačního centra, kde máme ze vnitřku letadel obrazové informace. Ačkoliv se Erigyos snaží navázat s posádkou spojení, nějak se mu nedaří. Pochybuji o tom, že by v tomto směru mimozemská technika selhala. Spíš se zdá, že posádka letadla s námi komunikovat nechce. Podle ‚obrazového zpravodajství‘ tvoří posádku každého letadla dva piloti a navigátor, který byl samozřejmě bez práce, a pak ‚cestující‘ – patnáct zajatců a třicet vojáků, přičemž vojáci drží zajatce v šachu – míří na ně svými zbraněmi. Zbytek kabiny je naplněn vojenským materiálem.
„Je jasné, že násilím do letadel vniknout nesmíme, nechceme-li ohrozit zajatce,“ uvažuje nahlas Myra.
„Dobře, ale jak dlouho budeme muset čekat, než se naši ‚američtí přátelé‘ dovtípí, že kapitulace je nevyhnutelná,“ namítá Magda, která celou operaci napjatě sleduje z Menstruačního oddělení.
„Neboj,“ chlácholí ji Myra, „pomůžeme si jinak. Uspíme je!“
„Jak? Aby to nedopadlo jako v Beslanu, kde…“
„Ale, no tak, děvčata! Snad si nemyslíte, že budeme postupovat stejně barbarským způsobem a že do letadla napumpujeme nějakou chemikálii? Máme prostředky účinnější a naprosto bez rizika použitelné,“ chlácholí nás Myra.
Ale to už pozorujeme, že jsou obrazy letadel lehce ‚zvlněny‘ – neklamný signál toho, že je kolem nich vytvořeno silové pole, které brání vyrovnávání tlaku vzduchu s okolím.
„Co bude teď?“ ptám se pro změnu já.
„Teď spustíme generátor dormizační radiace,“ informuje nás Erigyos. „Během deseti minut budou všichni spát jako nemluvňata…“
A skutečně! Neuplynula ani Erigyem stanovená doba a obraz v kabinách obou letadel se změnil k nepoznání. Ruce vojáků se zbraněmi klesly a vojáci sami jsou zabořeni do křesel. Neklamná známka toho, že všichni ‚spí spánkem spravedlivých‘ – jak obrázek vyhodnotila Magda.
Erigyos zrušil silové pole a požádal oba piloty – Raymonda a Steva, aby se pokusili letadla otevřít. Stalo se. Teď vynášíme spící posádku z letadel. Vojáci jsou odzbrojováni, pochopitelně svlékáni úplně do naha a umísťováni ve vězeňských celách v minus sedmém podlaží. Po jednom. Jejich prádlo a uniformy končí ve špíně.
Podobně je prozatím naloženo i se zajatci – jsou zbaveni masek, hliníkových obalů i veškerého oblečení, které je okamžitě ekologicky likvidováno.
„Ty hadry jsou chatrné jako papír, ani nemá cenu je čistit,“ komentuje Erigyos své počínání.
I zajatci jsou však prozatím umísťováni do vězeňských cel – tedy kromě Lucky a Nancy, pochopitelně. Ty jsou sice rovněž zbaveny oděvu, ale jsou umístěny do svých apartmá v jedenáctém podlaží stanice. Já sama jsem se okamžitě odstěhovala k Lucince a hlídám její spánek. Chci, abych byla první, koho uvidí, jakmile se vzbudí…
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah