Školní budovou zazněl zvonek oznamující konec hodiny. Pro většinu dětí začíná další přestávka, ale pro prvňáčky je to dnes signál oznamující konec vyučování. Dveře třídy se otevřely a nejmenší školáci vedeni učitelkou jdou způsobně ve dvojstupech do šatny.
„Míšo, vyřiď mamince, aby přišla za mnou do školy, ano?“ zadržela učitelka blonďatou usměvavou holčičku ve dveřích.
„To nejde,“ oponuje Míšenka rezolutně, „maminku Lucinku nám ukradli zlí lidé a maminka Niki je v Africe, aby ji zachránila.“
„Prosím tě, co mi to tady vyprávíš za pohádky? Kdopak se tedy o tebe stará, když tatínka nemáš?“
„Teta Lenka, přece…“
„Teta Lenka… Dobře, tak ať tedy přijde do školy teta. Ukaž, napíšu ti to do notýsku…“
Míšenka přelétla zrakem novou učitelčinu poznámku a udiveně se zeptala: „Co jsem udělala špatného při náboženství?“
Učitelka vytřeštila oči. „Ty, ty umíš číst?“
„Umím. I psát. A taky umím…“
„Dobře, tak ať to teta podepíše a přijde, když se o tebe teď stará.“
„Na shledanou…“ a Míšenka vyběhla ze školy za ostatními dětmi.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 5. září
„Ty jsi učitelce neřekla, že Míšenka umí číst i psát a dokonce i v několika jazycích?“
„Ne,“ odpovídám udiveně na první Lenčinu otázku, sotva jsme se u komunikátoru přivítaly, „ta učitelka se zajímala u zápisu hlavně o to, že je Míšenka nemanželské dítě a o podobné nesmysly. Co umí nebo neumí … nevím. Asi ji to nezajímalo. Od Míšenky chtěla jen básničku a kresbičku. Proč se na to ptáš?“
„Protože Míšenka včera přinesla poznámku, že se nevhodně chová při hodině náboženství. Ona si ji před učitelkou přečetla a jala se jí vyptávat, co že jako při tom náboženství provedla. Učitelka z toho byla v šoku a pozvala si mě do školy. Tam jsem se dnes odpoledne dozvěděla, že při úvodní hodině, kdy jim učitelka vyprávěla o stvoření světa a o prvotním hříchu, kdy se Adam s Evou ukryli, protože se styděli, že jsou nazí, tak se prý Míšenka zeptala, před kým že se styděli, když tam byli sami a pánbůh že je stejně vševědoucí a ještě k tomu je sám stvořil.“
„Ano? A jak ti to paní učitelka vysvětlila, sluníčko? To by mě samotnou zajímalo.“
„Nevysvětlila,“ stěžuje si Míšenka, „jenom mi řekla, že se nesluší vyptávat na takové věci. Napřed jsem si myslela, že nám vypráví pohádku. Tu samou, jako teta Lenička ve školce. Jenže, maminko! Paní učitelka si asi myslí, že se to stalo doopravdy! Tak jsem se zeptala…“
- × - × - × -
„Teto, co je to ‚plavky‘?
„Plavky? To jsou takové šatičky na koupání a plavání, sluníčko,“ zasmála se Lenka, „jestli chceš, ukážu ti je na obrázku.
Lenka rozevřela před Míšenkou jeden z reklamních letáků, kterými byla přednedávnem zaplevelena poštovní schránka a které ještě nenaházela do odpadků. Letní výprodej.
„Tak takhle to vypadá,“ a ukazuje jí nabídku poslední módy.
Míšenka nevěřícně zírá na předváděné modely. „Teto, a v tom se dá plavat? Já bych se bála, že se utopím…“
„Ale vždyť my se v plavkách přece nekoupeme, sluníčko. Proč se vlastně po něčem takovém sháníš?“
„My si je máme zítra přinést do školy. Budeme mít plavání místo tělocviku. A já nevím, co to je! Paní učitelky se už raději na nic neptám, abys zase nemusela do školy…“
„Aha, do školy,“ pobrukuje si Lenka, „víš co, pojď, půjdeme spolu do obchodu a nějaké si vybereš, ano?“
„Do obchodu? To mě nebaví…“ oponuje rozmrzele Míšenka. „Necháme je vyrobit automatu.“
„Jenže automat nemá plavky v repertoáru, sluníčko…,“ vysvětluje Lenka. „Mimozemští přátelé takové věci považují za zbytečnost.“
„Já taky, teto.“
„Jenže ve škole se bez nich neobejdeš.“
„Tak dobře,“ povzdechla si rezignovaně Míšenka. „Půjdeme do obchodu… Ale, teto…, opravdu se v nich neutopím?“
„Proč myslíš?“
„No, jednou jsem moc zmokla. Když jsem si pak svlékla to mokré tričko, bylo hrozně těžké…“
„Neboj, neutopíš se. Teta Ariana tě přece naučila plavat moc pěkně, ne?“
„Naučila. A žádné plavky jsme k tomu nepotřebovaly…“
„Já vím, sluníčko, že bez plavek je to pohodlnější,“ povzdechla si Lenka, „ale ve veřejném bazénu, kam budete chodit se školou, to nejde. A paní učitelky se klidně ptej, na co chceš. Od toho v té škole je. Kdyby se jí zase něco nelíbilo, ráda si s ní popovídám.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 12. září
S Luckou si teď telefonujeme každý den několikrát, takže máme neustále čerstvé informace o dění ve věznici i o chování vojáků vůči zajatcům – i když tedy, teď za situace, kdy mají naše děvčata věznici pod kontrolou, k žádným provokacím ani nepřístojnostem nedošlo. Vojáci, kteří byli vtaženi do diskoletu, nám ovšem neposkytli žádné informace, které bychom neznali. Důstojnický sbor je zřejmě záměrně nechává v nevědomosti.
„Už dal Snell nějak najevo, že Američané dostali nótu od uzbecké vlády, podle které mají do půlky listopadu základnu vyklidit,“ ptám se Lucky.
„Ne. Zatím je ‚ticho po pěšině‘ a Snell se tváří, jako by se nic nechystalo,“ komentuje Lucka chování zástupce náčelníka věznice, „dokonce se ani nezmínil o tom, že připravují naši deportaci do Turecka.“
„Mluvíš s Lucinkou?“
Za mnou stojí teta Ariana.
„Ano, chceš se s ní taky pobavit?“
Ariana přikývla a přebrala ode mne telefon. Pak k mému údivu spustila jazykem mimozemšťanů. Sice se ho také učím, ale v žádném případě v něm nejsem natolik zběhlá jako Lucka nebo Lenka, takže nerozumím skoro nic.
„O jakém ‚druhém plánu‘ jsi to mluvila?“ zeptala jsem se Ariany, hned jak jsme se s Luckou rozloučily.
„Představ si, že plukovník Paddy O’Connor, nástupce Černého Ptáka, právě vypravil tajného posla do Kanady, odkud se má spojit s kapitánem Snellem a předat mu ‚druhý plán‘ vyklizení věznice v Chanabádu. Právě před chvílí to odposlechl Erigyos.“
„Tááák! On na nás pan plukovník ‚šije boudu‘ – podívejme se! A v čem spočívá ten jejich ‚druhý plán‘?“
„Do Turecka budou přesunuti jen někteří vojáci – jako kamufláž. Zajatci budou však následně deportováni na Portoriko.“
„V tom bude asi něco víc,“ uvažuji nahlas, „Američané přece vědí, že známe přesně dění na základně. Proto také poznáme, kdo je kam deportován…“
„To je pravda a proto se musíme chovat obzvlášť obezřetně. Kdo ví, zda nemají v záloze ještě nějaký ‚třetí plán‘ nebo…“
„… nebo dodatek k tomu ‚druhému plánu‘ – jak právě nadiktoval plukovník poslu,“ dodává Erigyos právě vstoupivší do dveří.
„Odešla jsi trochu předčasně,“ obrátil se vzápětí k Arianě.
„A co je v tom dodatku?“ zeptaly jsme se s Arianou unisono.
„Ta cesta do Turecka bude fingovaná a skončí katastrofou!“
- × - × - × -
„Nezlobte se, paní doktorko, že jsem si vás znovu nechala pozvat, ale to, co vaše svěřenkyně vyvádí ve škole, opravdu nemá obdoby. Občas mi to připadá jako záměrná provokace. My začínáme každé ráno vyučování modlitbou Páně, jak je na každé křesťanské škole zvykem. Míša mi jeden den tvrdí, že se modlit neumí. Druhý den mi pak recituje ‚Otče náš‘ nejlépe z celé třídy, ale užívá archaického jazyka a nakonec dodá… moment… někam jsem si to poznamenala… aha, tady: ‚Nebo Tvé jest království i moc i sláva na věky.‘ Nechápu, kde k tomu přišla. Jenom mi mate ostatní děti…“
Lenka napjatě poslouchá ředitelčiny litanie a nemůže se ubránit úsměvu. „Ale, paní ředitelko, vždyť to tam přece je. Podívejte se…“
Lenka sebrala majestátní výtisk Bible, přesně týž, který ležel na katedře při zápisu, a nalistovala modlitbu Páně (Mat 6,9–13). „Vidíte, a tady pod poznámkou (j) máte přesně ten dodatek, proti kterému brojíte.“
„Paní doktorko! Snad mi nechcete tvrdit, že šestileté dítě dokáže studovat složitý text Bible včetně poznámek pod čarou… K tomu jste jí dala podnět sama, že?“
Lenka stěží zadržuje smích. „Paní ředitelko, u Míšenky by mě ani nepřekvapilo, kdyby si tu poznámku s textem spojila. Ale my máme doma k dispozici Bibli podle překladu kralického, připraveného péčí Jednoty bratrské, jejímž posledním biskupem byl J. A. Komenský, a tam je pochopitelně ‚Otče náš‘ přímo v textu v plném znění. Ekumenický překlad, který máte k dispozici vy, je kompromisem mezi textem katolickým a protestantským, takže je ten dodatek v poznámkách pod čarou, pochopitelně.“
„Dobře. Ale Míše vysvětlete, že my tu poslední větu ve škole neříkáme,“ požaduje ředitelka rezolutně.
„Asi byste tu modlitbu neměli nahlas vyslovovat vůbec,“ oponuje Lenka.
„Je to zvykem na všech školách, tak nechápu…“
Lenka ředitelku netrpělivě přerušila: „Předně ne na všech školách, ale jen na těch, které byly zaprodány církvi. A potom – račte si přečíst úvod k této modlitbě.“
Lenka znovu nalistovala příslušnou kapitolu a označila inkriminované místo:
A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu.
Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. (Mat 6,5–6)
„Nezdá se vám, paní ředitelko, že tím, že děti nutíte, aby se modlily veřejně, vychováváte je vlastně k pokrytectví? Aspoň tak praví sám Ježíš Kristus. Jaká vyšší autorita na vás, jako na pravověrnou křesťanku, by ještě měla platit?“
„Paní doktorko…“ ředitelka zaklapla Bibli lapajíc po dechu, „mám takový dojem, že s vámi není rozumná řeč. Budou-li se podobné incidenty opakovat, budu nucena to ohlásit výš. Není možné, aby mi jedno dítě, které ještě ke všemu ani není v péči rodičů, soustavně nabourávalo školní učební program a cizí osoba je v tom podporovala.“
„Dovolte, paní ředitelko, ale já nejsem pro Míšenku žádná cizí osoba. Znám ji vlastně od kolébky a beru ji jako vlastní. Ostatně, její matka se zase stará o moje dítě, když došlo k tomu, k čemu došlo.“
„Takže vaše dítě je zřejmě také nemanželské, paní doktorko, že?“ poznamenává uštěpačně ředitelka. „Tedy nezlobte se, ale ve vašich rodinách musí panovat opravdu příšerné poměry!“
„Předně mi vysvětlete,“ Lenka už poněkud zvyšuje hlas, „jakými myšlenkovými pochody jste dospěla k závěru, že moje dítě je nemanželské. Není. A i kdyby bylo, tak to není vaše starost, natožpak abyste odsuzovala Míšenku za to, že nezná svého otce.“
„Když jste své dítě nucena svěřit do péče třetí osobě…“ míní ředitelka, „a kromě toho – opětné zavedení křesťanské výchovy na našich školách má mimo jiné za cíl znovu upevnit funkce rodiny a vést žáky k úctě k rodičům, tak jak to má celá křesťanská morálka ve svém programu.“
Po ředitelčiných slovech se Lenka zmocnila Bible, znovu nalistovala Evangelium podle Matouše a vzápětí předložila ředitelce další pasáž:
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. (Mat 10,34–36)
„Jestlipak jste četla tohle, když tady tak bájíte o křesťanské morálce ohledně ochrany rodiny? To je opravdu bohulibý program…“
Ředitelka chvíli tupě zírá na těch několik řádek textu z posvátné knihy, zatímco se Lenka zvedá k odchodu.
„Promiňte, paní ředitelko, ale už musím jít, aby tam Míšenka nebyla dlouho sama. Ještě byste byla schopna mě obvinit, že zanedbávám péči o svěřené dítě. Vysvětlíte mi to příště. Zatím na shledanou.“
Lenka opustila učebnu zanechavši zkoprnělou ředitelku nad textem, který zřejmě vidí poprvé, aniž by se dočkala odpovědi na pozdrav.
- × - × - × -
20. září – Zatím nic nenasvědčuje tomu, že bychom měli základnu opustit a stěhovat se do Turecka nebo na Portoriko. Kapitán Snell mlčí jak hrob a když jsem se ho zeptala přímo, zle se na mě osopil. Nejprve mě podle svého zvyku zahrnul proudem sprostých nadávek a pak mi oznámil, že mi do toho nic není a všechno že se dozvíme, až bude čas.
Samozřejmě, že jsem před ním zmínila jen to Turecko, protože o cestě na Portoriko ‚oficiálně nevím‘ a podrobnosti mi Ariana sděluje výhradně jazykem mimozemšťanů, abychom se neprozradily, protože pořád ještě nevíme, kde našly americké tajné služby skulinku v zabezpečené komunikaci, kudy se jim daří nás občas odposlouchávat.
23. září – Začíná podzim a já už skoro tři čtvrtě roku pobývám v zajetí. Naštěstí se situace obrátila a já mám neustále čerstvé zprávy z domova i od mimozemských přátel. Díky satelitnímu telefonu jsem neustále ve spojení jak se sestřičkou, tak i s Míšenkou a Lenkou, která se o ni teď stará, tak i se strýčkem Hillem, tetou Arianou a vlastně se všemi přáteli. Dokonce i se ‚svou‘ observatoří jsem se spojila a daří se mi odsud koordinovat několik výzkumných úkolů.
Denní režim věznice má za tu dobu také své zajeté koleje. Dopoledne se chodí nabíjet Nancy, já odpoledne a v rámci své vycházky otevřu zaslaný kontejner. Vojáci ho vyloží a rozdělíme se o zásoby. Pak do kontejneru vložím své zápisky a opět ho uzavřu. Je sice pravda, že teď, když máme satelitní telefony (Nancy také jeden obdržela, abychom měly komunikační prostředky zálohované), nemusela bych už Kroniku vést, ale mě to aspoň zabaví a přátelé tak dostávají mnohem ucelenější a souvislejší informace.
25. září – Po dlouhé době došlo k dalšímu incidentu. Ráno si vyrazila Nancy ven, ale zjistila, že to nejde. Vojáci totiž dokončili opravu horní mříže, která byla vyvrácena ‚vymazávacím zařízením‘ čínského komanda, a opatřili ji jiným zámkem.
„Odpoledne mě pustí ven, abych otevřela kontejner,“ chlácholím rozrušenou kamarádku, „a pak, až ta mříž bude otevřená, tak ji zničím, aby se to nemohlo opakovat.“
„A co když kontejner nechají neotevřený a tebe ven nepustí?“ oponuje Nancy.
„To je jednoduché. Zásoby máme na dva týdny a je samozřejmé, že rukojmí živit nebudeme. To taky oznámíme vojákům při nejbližší příležitosti. Nabíjet se můžeme elektřinou stejně, jako jsme to dělaly, než tě napadlo vyjít ven.“
„Co jim oznámíš?“
Zasmála jsem se: „Že rukojmí živit nebudeme. Kolik máme zásob – do toho jim pochopitelně nic není!“
27. září – Nancyina obava se vyplnila. Už třetí den nemůžeme ven na sluníčko. Ani já ani Nancy. Přistoupily jsme k nouzovým opatřením. Zásoby jídla ponecháváme spoluvězňům, samy žijeme z elektřiny a svou bioenergií maximálně šetříme, abychom se hned tak nevysílily.
Rukojmí jsou omezováni. Oba důstojníci – Sirk a Brandon, dostávají pouze vodu, vojáci na den navíc dva suchary a kousek sušeného masa. Všechna rukojmí jsou pozavírána v celách po jednom a daleko od sebe, abychom jim znemožnili vzájemnou komunikaci.
Nepříjemné ovšem je, že si nemůžeme vyměňovat zprávy s přáteli pomocí satelitních telefonů. Nemáme signál. Ještě štěstí, že sem do podzemí pronikají aspoň synchronizační impulsy pro tvorbu ochranného pole.
30. září – V poledne se objevil voják a nařídil mi, abych šla otevřít kontejner.
„Myslím, že bychom to měli udělat podobně, jako když Snell zadržoval kontejnery se zprávami,“ navrhuje Nancy a současně s ovladačem abarického přístroje mi podává i fotoplastické lano.
„Dobrý nápad,“ poplácala jsem ji přátelsky po rameni a vyrazily jsme obě.
Počkej,“ zadržela mě, „ty bikinky shodíme taky. Pět dní jsme se nenabíjely, takže bude dobrá každá ploška nechráněná oděvem…“
Nevím, zda za tím nebyly spíše její exhibicionistické sklony, ale nakonec jsem uznala, že to bude bezpečnější, a k nelibosti svých muslimských spoluvězňů jsme vyrazily ven jenom v sandálcích. S námi jde několik spoluvězňů jako nosiči.
Vytlačily jsme s Nancy všechny vojáky ven a pak jsem vyrazila ke kontejneru, zatímco kamarádka zabraňuje vojákům ve vstupu do chodby.
„No ne,“ jsou první Snellova slova, sotva mě spatřil, „tak naše holubička se nám zase předvádí v celé své kráse… Úchvatné! Smím vědět, zda je to roucho Adamovo či Evino?“
„Kapitáne,“ oslovila jsem ho celkem klidně, „ve vlastním zájmu si nechejte ty své debilní poznámky od cesty, nebo s vámi zatočím tak, že na to nezapomenete ani v pekle, až se tam bude vaše hříšná duše škvařit, jasné?“
Poté jsem k jeho nelibosti zamířila k rozbitému plotu. Tam jsem kolem sebe vytvořila široké ochranné pole a chopila jsem se satelitního telefonu, abych se mohla s přáteli poradit o dalším postupu. Nejprve jsem si pochopitelně popovídala se sestřičkou, a Míšenkou a Lenkou, pak jsem si nechala zavolat tetu Arianu a bavíme se její mateřštinou, protože si musíme vyměnit informace strategického významu takovým způsobem, aby byl jejich obsah utajen i při případném odposlechu.
„Ten kontejner už tam trčí čtyři dny,“ oznamuje mi Ariana. „V době, kdy jste byli odříznuti od venkovního světa, byla uskutečněna první část plánu navrženého plukovníkem Paddym O’Connorem. Včera vypravili letadlo ‚do Turecka‘, které cestou ‚zmizelo a dosud se nenašlo‘. Na palubě jste měli být všichni. Ty, Nancy, vaši spoluvězni i vaše rukojmí. Máme záznam průběhu operace na základně pořízený komunikační družicí i retrospektivní záznam celé cesty letadla.
Lidé, kteří měli být údajně na palubě, byli ‚vynášeni‘ z budovy věznice ‚spící‘ na nosítkách a s maskami na obličejích. Udělali jsme rentgenové snímky. Jelikož byly všechny postavy pro rentgenové paprsky absolutně průhledné, usuzujeme, že se jednalo o plastové figuríny. Letadlo také neletělo do Turecka. Je utopené uprostřed Indického oceánu.“
„Zajímavé,“ komentuji ironicky celou operaci, „ale po tom letadle se přece také musí pátrat a vůbec – jak je ta katastrofa vysvětlována?“
Náčelník základny v Chanabádu vydal promptně tiskové prohlášení, v němž obviňuje z únosu letadla ‚vetřelce z vesmíru‘ a poukazuje na obdobné případy – dvě neúspěšné cesty poručíka Brandona a také na maření lovu velryb a delfínů. Prohlášení dnes proběhlo světovými sdělovacími prostředky – tiskem, rozhlasem, televizí i Internetem – tedy kromě blokovaného území USA. Tam se dostane, až ho nějaký kurýr přenese pěšky přes hranice tedy s několikadenním zpožděním.“
„Ale to je nehoráznost! Udělali jste něco pro to, abyste toto lživé nařčení vyvrátili? Vždyť ty mi to oznamuješ tónem, ze kterého mohu usuzovat, že z toho máš radost!“
Teta Ariana se rozesmála: „Uhodla’s, Lucinko. Máme z toho radost, ani si nedovedeš představit, jakou. Protože za pár dní bude celá základna deportována skutečně – a to na Portoriko. Tehdy ovšem opravdu zasáhneme. Vaše letadlo bude uneseno sem, na SSE. Erigyos už má připraveny a nasimulovány všechny výpočty. Ty dvě neúspěšné Brandonovy cesty byly vlastně jeho pokusy. Velice úspěšné pokusy, takže se vůbec nemusíte obávat jakékoliv nepříjemnosti.
A až budete tady, u nás a v bezpečí, teprve potom odhalíme celou tu lumpárnu připravenou Paddym O’Connorem a realizovanou velitelským sborem Chanabádské základny. V ten den také naráz skončí blokáda Spojených států a řadoví občané se dozvědí, jak to všechno bylo.“
„Dobře jste to vymysleli,“ pochvaluji plán přátel, „a teď poslyš, co tady teď provedeme my: Já zase přetáhnu kontejner v abarickém poli až ke vchodu do podzemí a všechny zásoby si necháme pro sebe. Vojáci nedostanou nic. Dohodly jsme se na tom s Nancy poté, když nám Snell zabraňuje v přístupu na sluníčko a také v telefonování, protože v podzemí jsme mimo signál.“
„Jistě, Lucinko. To klidně udělejte. A upozorni toho ignoranta Snella, že stále zadržuje tři kontejnery. Dokud je nepřipraví k transportu, bude ten jeden jediný kontejner shazován pouze obden a na tobě bude, kolik z jeho obsahu si necháte a co zbude pro vojáky.“
Rozloučila jsem se s Arianou a požádala jsem ji ještě, aby předala telefon Nikolce. Ráda bych se s ní ještě potěšila. Bavíme se však jen o rodinných záležitostech. Žádné poznámky ani narážky na to, o čem jsme debatovaly s Arianou. Po půlhodině, když už jsem cítila, že jsem plně nabita sluneční energií, rozloučily jsme se a já jsem se vrátila ke vchodu do podzemí, abych vystřídala Nancy, která se také zoufale potřebuje nabít.
„Moment, moment,“ huláká na mě Snell neurvale, „tohle jsme si nedomluvili! Nahoru jsem dovolil vyjít jenom tobě, abys otevřela kontejner!“
„Nebojte, kapitáne. Kontejner samozřejmě otevřu, ale nejprve musíme zařídit důležitější věci. Například informovat své přátele o tom vašem incidentu a poradit se s nimi, jak vás za něj potrestat… Na otevření kontejneru je do večera času dost, co říkáte?“
Odpovědí mi byl nesouvislý proslov proložený proudem opravdu sprostých nadávek, jejichž význam mi později musela objasnit Nancy.
„Tak ty bys mi ještě chtěla vyhrožovat nějakým trestem? … Taky by se … mohlo stát, že tě ty jedna … nemusím ven pouštět vůbec. Můžete si tam dole třeba shnít! … Stejně už tady bude všemu konec, ty jeden … a pak se uvidí, kdo s koho! … Tady to už bude zřejmě poslední zásilka, takže nebudeme závislí na těch … A pak se připrav! Za všechno zaplatíš! Za vzpouru! Za braní rukojmí! Za …!“
Nechala jsem ho, až se vyřádí a počkala jsem na návrat Nancy držíc ve své moci volnou cestu z nádvoří do podzemních prostor.
Když se Nancy po čtyřiceti minutách nabíjení vrátila, zaujala moje místo a já jsem se vydala lhostejným krokem ke kontejneru. Když jsem se k němu přiblížila, nastavila jsem gravitační zrychlení kolem něj na obvyklou hodnotu, dotkla jsem se ho a vytvořila jsem kolem sebe ochranné pole. Pak jsem k němu připojila fotoplastické lano. To je sice neviditelné, ale Snell podle mých pohybů okamžitě poznal, k čemu se chystám.
„Ty …! Snad to nechceš zase zabavit všechno pro sebe! Já ti ukážu, ty … …“
Poté rozkázal vojákům, aby utvořili ‚zeď‘ mezi kontejnerem a vchodem do budovy. Míří na mě asi dva tucty samopalů. Jestli ten šílenec dá pokyn ke střelbě, nedovedu si představit ten masakr… Pomalu jsem rozvinula lano, přičemž dělám spoustu dalších naprosto zbytečných pohybů, aby vojáci nepochopili význam mého počínání.
„No ne! Podívejme se, co na holubičku platí,“ posmívá se škodolibě Snell, „nakonec nám tady předvede tanec svatého Víta, ne?“
Jenže moje počínání spěje ke kritickému okamžiku… Abych mohla kontejner odtáhnout v abarickém poli, musím já stát pevně na nohou. Nemohu se s ním přece vznášet ve vzduchu. Potřebuji se od něj vzdálit aspoň na tři metry, nejlépe ale na délku lana. A teď: Jsem chráněna silovým polem, kontejneru se však musím dotýkat. Kdybych se ho pustila, silové pole by mě od kontejneru odmrštilo, protože přece jen ten kontejner váží víc než já. Takže musím aspoň na okamžik zrušit silové pole, od kontejneru odskočit a pole znovu vytvořit – tentokrát jen kolem sebe. Vědí to ti vojáci? A chystají se po mně vystřelit v tomto momentě? Nevím…
Lano už mám rozvinuté na zemi a v ruce držím jeho konec. Satelitní telefon i ovladač barostatu mám pověšené za poutka na krku. Uvažuji, jak se z této nezáviděníhodné situace dostat. A pak mě to napadlo!
Přitiskla jsem se nohou k jedné vzpěře trojnožky, na které kontejner stojí. Pak jsem si uvázala druhý konec fotoplastického lana pevně kolem pasu. Dotkla jsem se kontejneru opět rukou a jala se ho obcházet tak, aby se lano kolem něj namotávalo. Když jsem ho konečně namotala tak, že se kontejneru lehce dotýkám tělem, chopila jsem se ovladače barostatu. Nastavila jsem gravitační zrychlení na nulu a vznesla jsem se od země i s kontejnerem. Pak jsem zmenšila tloušťku silového pole na několik centimetrů a jemně jsem se od kontejneru odtáhla. Okamžitě jsem pocítila tah lana. Ochranné pole mě odpuzuje od kontejneru značnou silou. Prudce jsem vzpažila, abych svůj let obrátila zpět k zemi, a vzápětí jsem zatáhla za lano tak, aby se začalo odvíjet, přičemž kontejner začal pochopitelně rotovat. Ale manévr se podařil! Hladce jsem přistála na zemi a jsem oddělena od nic nevážícího kontejneru, aniž bych byla nucena úplně zrušit silové pole.
„Všechny zásoby zabavujeme pro sebe,“ oznámila jsem Snellovi po úspěšně provedené akci, když jsme vyprázdnili kontejner. „Pokud chcete, aby bylo něco dodáno i vám – a to až pozítří – necháte mě teď v klidu vrátit kontejner doprostřed nádvoří. A měli byste vrátit i ty tři, které dosud zadržujete!“
Když kapitán pochopil, že mu nic jiného nezbývá, nechal odvelet strážní četu pryč z nádvoří a dal na chvíli pokoj. Vrátila jsem kontejner, nastavila jsem kolem něj gravitační zrychlení 6 g jako obvykle a vrátila jsem se do podzemí. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem zapomněla nějakým způsobem zamezit našemu novému uvěznění. Až rachot z horního podlaží mi prozradil, že jsme opět uvězněni a nemůžeme ven…
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah