„… a tak mě napadlo, že bychom mohli přece jen uvést do provozu ten výrobní automat. Jako odpad by posloužily ty samopaly, pistole a konec konců i veškerá munice a další smetí, kterým nám Američané ‚platí‘ za potravinovou pomoc. Automatu pak využijeme k výrobě pohonných hmot, aby odsud ta jejich jednotka ‚rychlého‘ nasazeni konečně vypadla,“ navrhuje Mořská Vlna Myreialle.
„To nemáte špatně vymyšleno,“ přikyvuje souhlasně vedoucí SSE. „Prodiskutujeme to s Erigyem, hned jak mu skončí služba na Lucii III. Když už jste zprovoznili elektrárnu, abarický přístroj a teleport, snad se vám podaří i toto, i když výrobní automat je zařízení nepoměrně složitější.“
A tak se stalo, že ještě téhož dne večer byl uveden s Erigyovou pomocí do provozu výrobní automat, který byl pod chavínským chrámovým komplexem zanechán mimozemšťany před téměř třemi tisíci let…
„Ještě jednou ale opakuji, že automat nemá atest o zdravotní nezávadnosti, proto s jeho pomocí nesmíte vyrábět ani potraviny ani kosmetické a hygienické potřeby,“ zdůrazňuje znovu Erigyos.
„To už opakuješ aspoň po desáté… Ale stejně by nás docela zajímalo, k výrobě čeho byl používán v době, kdy naposledy fungoval,“ poznamenala Mořská Pěna sledujíc, jak v otvoru na odpadky mizí další krabička nábojů.
„To lehko zjistíme, jen co ho trochu ‚nakrmíte‘ tím vojenským harampádím. Předpokládám, že v paměti programátoru by mohlo zůstat něco uloženo. Krystaly jsou věčné…“
Asi po hodině ‚krmení‘ hlásí indikátory připravenost aparatury k práci. Mořská Vlna nedočkavě stiskla opakovací tlačítko dávajíc tak automatu příkaz k opětovnému zhotovení naposledy vyrobeného produktu. Po necelé čtvrthodině k jejímu údivu vypadla z automatu vibrační podprsenka značně podobná těm, kterých dívky používají k odběrům mléka…!
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 5. srpna
„Neměla bych ji přivítat sama, co myslíš,“ obracím se k Myře s otázkou.
„Asi ano – je to konec konců tvoje ‚dítě‘ – tedy… obrazně, pochopitelně,“ dodala, když spatřila náznak údivu v mém obličeji, „… a před tím odlož ten župánek, aby se necítila v podřízeném postavení, až vstane z teleportačního lůžka.“
To mě konec konců taky napadlo. Odhodila jsem župánek do špíny a vyrazila jsem k výtahu. Za necelé dvě minuty už vstupuji do teleportačního sálu…
Sarah se zhmotnila pár minut po mém příchodu. Otevřela oči a udiveně se rozhlédla. Nakonec její pohled spočinul na mně.
„Buď vítána na Statione Saharensis Exoterra, Sally!“
Pokusila se pozvednout z lůžka. Jemně jsem ji přitiskla zpět. „Aspoň deset minut zůstaň ležet,“ domlouvám jí chlácholivým hlasem, „zavři pěkně oči a odpočívej…“
„Odpočívej, odpočívej,…“ brumlá si polohlasně pro sebe, „… vždyť už skoro celý týden nic jiného nedělám.“
Je tedy fakt, že dalo Janě trochu práce Sarah sehnat. Když vyšel v SAN ten článek, už byla propuštěna z práce a jiný kontakt jsme na ni neměli. Nakonec Janu napadlo spojit se s reportéry, kteří jí za obsáhlý rozhovor prozradili, ve kterém hotelu je nešťastná dívka ubytována čekajíc na odlet. Naštěstí pro ni omezuje dopravní blokáda možnosti kompetentních úředníků velvyslanectví natolik, že dosud není rozhodnuto, kam mají ‚podezřelou‘ vlastně deportovat. Nabízí se jedině Aljaška, Havaj, Portoriko nebo už tak přeplněné San Diego, či některé z dalších příhraničních měst v sousedství Kanady a Mexika. Kromě toho se jedná o poměrně nákladnou záležitost vzhledem k neustále klesající hodnotě amerického dolaru.
„Předpokládám, že ten týden pobytu u naší kamarádky Jany byl mnohem příjemnější, než neustálé výslechy a podezírání ze strany vašich úřadů a pronásledování dotěrnými novináři … i když tedy jen díky nim tě Janička našla.“
„Hmm, Joanie… je fajn… že mě našla…to je fakt, už to bylo nad mé síly. Jak tě vůbec mohlo napadnout posílat mi ten balíček? Oni když zjistili, že mi děkuješ a že mi za to ještě platíš, byli ochotni mě obvinit ze spolčení s teroristy… Kdyby se tam zrovna nenachomýtli ti reportéři z toho bulvárního plátku a nezveřejnili to, tak bych už mohla být taky uklizena někde … raději na to ani nepomýšlet.“
„Cožpak u vás ve Spojených státech není zvykem dodržovat listovní tajemství? Ten balíček byl přece adresován tobě – a ne ambasádě!“
„Jenže všechno, co na ambasádu přijde, prochází kontrolou. Tebe přece taky kontrolovali… Prozradíš mi, jak jsi dokázala propašovat tu trhavinu, kterou jsi Billovi rozmetala půlku kanceláře?“
„Ale já jsem s sebou žádnou výbušninu neměla. Časem pochopíš, jak k tomu došlo, teď by se mi to asi vysvětlit nepodařilo.“
„No dobrá… Ale už bych snad mohla vstát, ne?“
Zasmála jsem se. „Ty jsi do toho vstávání nějak žhavá… Tak pojď, jdeme se osprchovat.“
„To už zase? Vždyť jsem se sprchovala před chvílí u Joan…“
„No a co má být? Tady u nás je normální se sprchovat několikrát – ba přímo mnohokrát denně.“
„Aha. A kvůli tomu tu neustále pobíháte nahatí… U Joanie taky. Jestli to půjde takhle dál, tak celý textilní průmysl zkrachuje,“ rozčiluje se naoko Sally, ale z očí jí při tom kouká deset čertů. Asi si docela porozumí s Magdou, napadlo mě v duchu. Magda se dnes ovšem přestěhovala na Menstruační…
„Proč jsi mě vlastně obrala o šaty, když jsi na nahotu zvyklá?“
„Pochop, Sally, že je něco jiného pobývat nahá na místě, kde je to obvyklé, a něco jiného je to uprostřed Prahy. Dovedeš si představit, jaké bych vzbudila pozdvižení?“
„Hlavně, že víš, jaké bys vzbudila pozdvižení ty! A já snad ne?“
„Ale no tak, Sally, ty jsi přece měla řadu možností, jak nějaký oděv získat – i kdyby ses třeba jen zabalila do ručníku. Kdežto já jsem měla možnosti omezené, protože na té ambasádě na rozdíl od tebe nikoho neznám. A konec konců. Slíbila jsem ti, že když mi pomůžeš, budeme kamarádky. To pořád platí. Já jsem Niki.“
Stiskla mou nabízenou ruku, vstala z teleportačního lůžka nechala se odvést do koupelny. Teprve teď mi došlo, že ona není zvyklá pobývat na nějakých nudaplážích – ba ani nahoře bez se venku neobjevuje. Světlé obrysy plavek na jejím jinak pěkně opáleném těle vypovídají samy za sebe. Pečlivé vyholení jejích intimních oblastí je Janina práce, jak přiznala později.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 9. srpna
Podle očekávání jsem dnes skončila na Menstruačním, kde střídám Magdu – ale tentokrát tu mám společnost v podobě Sally. Ta se sem přestěhovala hned po hypnopedické pasivní lekci esperanta, takže ani neprošla vstupní lékařskou prohlídkou. S Magdou se ale spřátelila velice rychle – přesně podle mého očekávání. Ta za námi krátce po obědě přišla na návštěvu – samozřejmě úplně nahá, jak se naučila od Lenky a Jany.
„Tak co, vy dvě? Nenudíte se?“
„Ve dvou to ani nejde,“ usazuji prostořekou kamarádku, „kdybys jen slyšela, co mi tady Sally před chvílí vyprávěla o těch dopisech a emailech, které jsme spolu rozesílaly našim spoluobčanům sledovaným americkou administrativou podle těch kontaktů z té okopírované databáze …“
„A to by mě zrovna zajímalo, když jsem se na tom podílela. Měli na ambasádě radost?“
Sally se rozesmála: „Ra… radost! Náramnou! Hned z toho udělali aféru ve smyslu, že já jsem tu databázi prodala a že tady Niki mi vlastně platí za to – a ne za zapůjčenou blůzičku a podprsenku. To prý byl jen maskovací manévr! Já jsem přitom ani nevěděla, že nějaká taková databáze existuje. Natožpak abych k ní měla přístupová práva. Jenže ti osli z bezpečnostního si myslí, že nad ně není a že sežrali veškerou moudrost světa, takže mě napřed vyhodili z práce a pak jsem měla na krku trestní stíhání. Obvinili mě ze spolčování s nepřítelem, z hackerství, ze zneužití služebního postavení…
Pak se k tomu ještě přidala řada rozhořčených protestů vašich občanů. Ty informace pro ně jste načasovaly přesně do momentu zahájení blokády, takže frontu žadatelů o víza nahradila fronta stěžovatelů, která byla asi tak třikrát delší.“
„To nám ukázali ve zprávách,“ pochechtává se Magda, „a ty rozhovory s novináři a reportéry byly opravdu zajímavé. Máme to zaznamenané. Asi bych se měla pustit do překladů, abys z toho taky něco měla, když za to údajně můžeš.“
„Já za to přece nemohu,“ brání se rozhořčeně Sally, „já jsem k tomu přišla jako slepá k houslím! Teď jsem sice tady – ani nechápu, jakým zázrakem jsem se tu ocitla. V posledních dnech si připadám jako ve cvokárně. Co vlastně se mnou bude dál?“
„Co by bylo? Až ti skončí menstruace, pár dní si odpočineš, pak si tě vezme do práce doktor Agill a udělá ti důkladnou vstupní prohlídku. Na jejím základě ti předepíše dietu, léčebné procedury a případná další doplňková vyšetření. Taky se pro tebe najde nějaká vhodná práce, která tě bude bavit.“
„A co mi bude ten váš doktor léčit, když jsem docela zdravá?“
Shovívavě jsem se usmála: „To se ti jen zdá. Každému lze zdraví nějak vylepšit. Vždyť podívej se na sebe, jak jsi hrozně vychrtlá. Když ses přede mnou tam na ambasádě svlékla, skoro jsem se tě lekla…“
„No a co mám jako dělat,“ vyjela Sally po mně nakvašeně. „Myslíš, že mi to nevadí? Ale i když vyloženě žeru, nic to se mnou nedělá…“
Je tedy pravda, že Sally se cpe od rána do večera a pořád má hlad. Jídelní automat by mohl vyrábět jen pro ni.
„Tak vidíš, sama nevíš, co s tím. Ale tady se toho zbavíš docela určitě,“ ujímá se slova opět Magda, „tady si zatím poradili se vším.“
„A to vám mám věřit? Vždyť už si mě podávali univerzitní profesoři, kapacity z různých klinik – státních i soukromých a stálo mě to neuvěřitelnou spoustu času, peněz i nervů…“
„Tak tady tě to bude stát jen ten čas,“ ubezpečuji novou kamarádku. „Nervy ti zůstanou ušetřeny a peníze ještě sama dostaneš – už jen za to, že jsi mi pomohla v nouzi. Pak taky za práci a za odevzdaný biologický materiál.“
„Za… biologický materiál? Jaký? Vždyť já přece nic… neodevzdávám! Aspoň tedy o ničem nevím!“
„Zatím ne,“ vysvětluje Magda, „protože to, co odevzdáváš teď – tedy jako menstruační krev, moč, vzorky slin, a tak – to zatím slouží jen pro tvou potřebu. Na základě důkladné prohlídky ti z těchto materiálů budou připravovat autofarmaka a za nějaký čas tě požádají o svolení, aby i tebou produkovaných látek mohli využít i jako xenofarmak pro jiné lidi. Například všechny ženy, jak tu jsme, odevzdáváme jako xenofarmakum mateřské mléko, které je ceněno nejvíce. Vedle toho to krásně formuje postavu…“
„Mateřské mléko! , prosím tě, Maddie,“ (Sarah s oblibou užívá anglických zdrobnělin vlastních jmen. Protože však etherické tlumočení na vlastní jména zásadně nijak nereaguje, znějí její repliky občas trochu podivně…) „co to plácáš za nesmysly – já přece žádné děti nemám, kde bych přišla k nějakému mléku?“
„To uvidíš…“
„Ale, no tak, Magdi,“ vstupuji opět do jejich rozhovoru, „podívej, jak je z těch tvých řečí vyděšená! Vždyť ani neví, o čem mluvíš.“
„No, cosi už mi naznačovala Joanie,“ poznamenává Sally, „ale stejně z toho spoustu věcí nechápu. Nebo snad je něco pravdy na tom, co vysílali jednou v televizi, že mimozemšťané dělají z pozemských žen dojné krávy a že…“
„Aha, to je zase ta americká propaganda. Kdopak to v té televizi vykládal?“
„Ann Dylanová, členka diplomatického sboru…“
„Aha, já už si na to vzpomínám. Taky to máme nahráno v Informačním systému. Ale tomu nevěř, Sally. Mimozemšťané ti nikdy nic neudělají bez tvého výslovného souhlasu. To už ta povedená diplomatka raději neřekla.“
Uprostřed naší debaty vstoupil Agill, aby zkontroloval své pacientky – tedy mne a Sally. V zápalu diskuse jsme si ho zpočátku zřejmě nevšimly, takže zaslechl naše poslední věty.
„Ale, ale? Doufám, děvčata, že svou novou kamarádku příliš neděsíte. To by od vás nebylo vůbec hezké!“
„Ani mě moc neděsí… Jenom mi prorokují nějakou důkladnou prohlídku – doufám tedy, že zase přehánějí, zvlášť tedy Maddie. Ta si nikdy neodpustí, aby mě trochu poškádlila,“ povzdechla si Sally, „za ty dva dny jsem si s ní pěkně užila…“
„V tomto směru tě neškádlí,“ zastává se Magdy Agill, „důkladnou prohlídku opravdu potřebuješ, ale musíme počkat aspoň tři až čtyři dny po menstruaci. Jestli ovšem chceš, může mi při ní asistovat tady Magda jako sestřička. Je opravdu moc šikovná…“
Po úvodní výměně názorů nás Agill jemně prohmatal a provedl nám masáž uvolňující odtok menstruačních zplodin, rozloučil se a odešel.
„Zapomněla jsem se ze-zeptat…“ zakloktává se Sally, „při té… důkladné pro-prohlídce… se budu muset celou dobu zase předvádět ta-takhle…úplně… nahatá?“
„To si piš, že ano – a trvá to skoro celý den!“ zachechtala se Magda a vyrazila z místnosti za Agillem, aby jí neutekl.
- × - × - × -
18. srpna – Kapitánovi Snellovi asi zase něco ‚přelétlo přes nos‘. Když jsem v poledne uzavírala prázdný kontejner, vyptával se mě, co jsem do něj vlastně dala. Na rovinu jsem mu oznámila, že kontejnery samozřejmě slouží i k výměně zpráv, ale že se tak děje od samého začátku, kdy jsou kontejnery shazovány a že si toho mohl všimnout už dávno.
„Takže ty si tady docela veřejně ‚pouštíš holuby‘ (to znamená v jejich hantýrce odesílání nekontrolovaných dopisů vězni mimo areál věznice, jak mi později vysvětlila Nancy), ano? Tak tomu uděláme přítrž! Tady jsi v zajateckém táboře a budeš se podle toho chovat, jasné?“
„Dovolte, kapitáne, abych se mírně pousmála nad vaší pošetilostí. Jak mi v takové činnosti chcete zabránit?“
„Poznáš, holubičko…“
19. srpna – Když jsem dnes vytáhla z kontejneru dopis, dozvěděla jsem se, že kapitán nechal včerejší kontejner odklidit z nádvoří, takže ho diskolet nemohl odnést. Samozřejmě tím zabránil předání zpráv ode mne. Myra navrhuje, abych veškerý obsah kontejneru rozdělila jen mezi spoluvězně. Vojáci nedostanou nic, dokud kontejner nevrátí.
To sice není špatná taktika, ale nejprve je ovšem nutno vymyslet způsob, jak dostat celý obsah kontejneru jen k nám do podzemí. Nerada bych, aby vojáci ublížili našim spoluvězňům – a kdybych si přivedla na pomoc Nancy, tak by se to mohlo docela klidně stát, protože by pak zůstalo podzemí bez ochrany a vojákům není co věřit. Sama obrovské množství zásob nepoberu a nechám-li kontejner bez dozoru, mohli by ho vojáci zabavit podobně jako včera v noci ten prázdný. Třebaže do uzavřeného kontejneru nemají šanci se dostat, zabránili by přístupu k zásobám i nám. Obsah zásilky jsem nakonec rozdělila obvyklým způsobem a do prázdného kontejneru jsem umístila zprávu se zdůvodněním, proč jsem Myřino doporučení neuplatnila. Teprve když jsem náš podíl potravin dopravila do bezpečí, vrátila jsem se na nádvoří a zle jsem se obořila na Snella:
„Kapitáne, mám tady zprávu, že jste zabránili odevzdání včerejšího kontejneru. Pokud nebudete kontejnery i nadále vracet, jsou toto poslední zásoby, které jsme dostali!“
Úmyslně vyřvávám na celé nádvoří, aby mě slyšelo co nejvíce vojáků. Vztahy mezi vojáky a důstojníky jsou totiž velice napjaté už od doby, kdy vojáci ode mne obdrželi informace o propadu americké měny, kteroužto skutečnost před nimi velitelé tajili. Kdyby teď měli přijít kvůli striktnímu dodržování jednoho článku vězeňského řádu o zdroj zásob, nebylo by daleko ke vzpouře. Nehledě tedy k tomu, že vězeňský řád jako celek je aspoň mně a Nancy pro smích. Kdyby nebylo našich bezbranných spoluvězňů, tak už bychom byly dávno pryč…
Protože však nevím, pro jakou taktiku se kapitán zítra rozhodne, napsala jsem celý dopis ještě jednou do písku.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 20. srpna
Kapitán Snell si z Lucčina proslovu žádné poučení nevzal a opět nechal kontejner odklidit z nádvoří. Podle všech známek rovněž zbytku posádky zatajil tříměsíční ultimátum uzbecké vlády. Do jeho vypršení – tedy do 15. listopadu, musí americká armáda základnu v Chanabádu opustit a vyklidit. Jsem zvědava, kdy s tím vlastně hodlají začít a jak chtějí naložit s vězni.
Vraťme se ale k dnešku. Na základě Lucčina včerejšího obsáhlého písečného dopisu, kde vysvětlila důvody, proč nemůže uplatnit Myřin nápad, bylo rozhodnuto, že součástí výbavy kontejneru bude i abarický přístroj, s jehož pomocí může Lucka kontejner nadlehčit a dopravit ho bez námahy až ke vchodu do podzemí. Pak už jí ve vyložení zásob nebude nic bránit. Podrobný návod vypracoval Erigyos.
Montáž nového kontejneru však zabere trochu času, takže se zajatci budou muset bez zásob pár dní obejít. Podle předchozích Lucčiných dopisů však lze usoudit, že zajatci nežijí ze dne na den a že se dostatečně předzásobili pro případ nouze.
„Nebudou-li kontejnery dva až tři dny shazovány,“ míní Lenka, „možná si kapitán Snell uvědomí, že Lucčina hrozba – a je to opravdu Lucčina hrozba – o zaražení dodávek tady nikdo před tím nehovořil – není planá, a že to vojáky přinutí k navracení kontejnerů a tím i Lucčiných dopisů, aniž bychom proti nim museli uplatnit nějaké další sankce.“
- × - × - × -
23. srpna – V poledne k nám sestoupil sám veliký Snell s vítězoslavným úsměvem v obličeji.
„Kdopak to tady blábolil nesmysly o tom, že žádné další zásoby nedostaneme?“
Ovšem, v předchozích třech dnech, kdy dodávky zásob opravdu ustaly, se mi obloukem vyhýbal.
„On byl shozen další kontejner?“
„Jistě. Sice trochu jiný než ty tři předchozí, ale na kontejneru snad nezáleží. Důležité je to uvnitř. Takže se rač obtěžovat nahoru…“
„Myslím, kapitáne, že by vám neuškodila lekce slušného chování. Aspoň tedy co se jednání se ženami týče,“ poznamenala provokativně Nancy, která stojí vedle mě.
„Se ženami? Tak ať si stáhne kalhotky a předvede nám to své ‚ženství‘ – he?“
„Sprosťáku!“
Začínám mít slovní potyčky mezi kapitánem a Nancy dost. Ví moc dobře, že je Snell tuctový hulvát a neurvalec – a ještě k tomu má snahu jednat s námi stále jako s vězni, aby neztratil ‚dekorum‘ před podřízenými, takže řeči tohoto typu jen přiostřují už tak napjaté vztahy mezi námi a jím. Rozhodla jsem se proto udělat této provokaci přítrž. Ale neodpustila jsem si použití stejně hrubého slovníku, protože Nancy má konec konců pravdu.
„Tak už se mi kliďte z cesty, kapitáne, ať mohu jít nahoru.“
Účinky ochranného pole vydají za všechny argumenty. Kapitán už byl několikrát svědkem toho, jak voják, který se nějakou – třeba i nešťastnou – náhodou ocitl v mé blízkosti, byl ode mne odmrštěn takovou silou, že sebou plácl na zem. A svou vlastní zkušenost spojenou s vyválením se v rozteklém asfaltu má taky. Bez dalšího komentáře se sebral a vystupuje po schodech nahoru. Po chvíli jsem vyrazila za ním. Nancy zamkla mříž a zůstala na stráži.
Uprostřed nádvoří stojí opravdu kontejner trochu jiného typu. Je rovněž válcový, ale obě podstavy jsou ve tvaru polokoulí. Místo, aby stál přímo na podstavě, což pochopitelně není možné, je dole opatřen trojnožkou.
„Tamty už jim asi došly, že?“ poznamenává jedovatě Snell, když jsem otevřela kódové zámky a vytáhla dopis.
Jsem však zabrána do čtení dopisu a neberu jeho posměšnou otázku na vědomí.
„Něco jsem se tě snad ptal, ne?“
„Ach ano… tamty jim došly, tak posílají kontejner nového typu. Ten už těžko zabavíte, kapitáne!“
„Jsem zvědav, jak tomu chceš zabránit!“
„Poznáš, holoubku,“ oplácím mu odpověď jeho vlastními slovy.
Pak jsem si pečlivě prostudovala Erigyův dopis a uchopila jsem do ruky dálkový ovladač abarického přístroje. (Erigyos mi vysvětlil, že vlastní abarický přístroj je tvořen těmi dvěma polokoulemi na podstavách kontejneru.)
„Podle návodu jsem od kontejneru ustoupila na vzdálenost čtyř metrů a stiskla jsem několik tlačítek na ovladači. Pak jsem se sebrala a beze slova se vracím do podzemí.
„A co zásoby? Snad ti v tom monstru neposlali jen dopis a mobil?“
„Představte si, kapitáne, že už tomu asi tak bude…“
Konec konců – o mobil mohu přece požádat a budeme ve spojení neustále. Jak to, že to před tím nikoho nenapadlo? Ani mě, ani mé přátele… Až když si kapitán spletl s mobilem dálkový ovladač abarického přístroje!
„Tedy – zásoby tam jsou,“ pokračuji po krátkém zamyšlení, které vyvolala kapitánova poznámka o mobilu, „ale JEN pro nás. Vy nedostanete nic, dokud nevrátíte ty tři předchozí kontejnery! Tenhle je poslední, takže zásoby budou dodávány obden…“
„S tvými šifrovanými zprávami? Ani náhodou!“
Mávla jsem netrpělivě rukou a zmizela jsem v chodbě, aniž bych Snellovu poznámku nějak komentovala.
„Nancy, pojď se mnou. Musíme vytlačit z podzemí všechny vojáky. Zásoby, které přišly, jsou určeny jen pro nás, proto jim musíme zabránit, aby se jich zmocnili. Tak tomu bude do doby, než vojáci vrátí ostatní kontejnery.“
„Ale…“ Nancy se na mě zmateně podívala, „jak to chceš udělat? Samy dvě na to nestačíme – potřebovaly bychom někoho třetího, aby hlídal kontejner!“
„Kontejner se ohlídá sám,“ usmívám se tajuplně.
„Jak, prosím tě?“
„Přes kódové zámky se nedostanou…“
„… ale mohou ho zabavit celý – neotevřený. A nebudeme mít nic ani my!“
„Tak se pojď podívat…“
Cestou nahoru vytlačujeme všechny vojáky před sebou. Vystupují – sice neochotně, ale nic jiného jim nezbývá, nechtějí-li být ‚převálcováni‘ na schodech naším ochranným polem. V bezpečné vzdálenosti za námi jdou čtyři vybraní spoluvězni, kteří budou odnášet zásoby do podzemí.
„Tak to bychom měli. Teď rozviň silové pole kolem sebe více do šířky, aby se nedostali vojáci z kanceláří ke vchodu ani na schodiště vedoucí dolů. Já jdu pro kontejner.
Nancy se postavila na určené místo a vyhlédla na nádvoří.
„Co to tam k čertu vyvádějí?“
„Co by? Snaží se zabavit kontejner, jak jsi sama předpokládala. Jenže on teď váží asi čtyřicet tun – a nemohou se k němu beztrestně přiblížit, protože…“
V té chvíli se ke kontejneru přiblížil další voják – a zhroutil se vedle něj na zem.
„Co se mu stalo?“
„V okruhu asi dvou metrů kolem kontejneru vládne teď vyšší gravitační zrychlení, takže tělo vojáka náhle ztěžkne natolik, že se neudrží na nohou.“
Zanechala jsem Nancy na stráži a vyrazila jsem ke kontejneru. Když jsem se přiblížila k hranici zvýšeného gravitačního zrychlení, stiskla jsem opět pár tlačítek na ovladači. Gravitační zrychlení se okamžitě změnilo na hodnotu 4,9 m/s² a já se mohu ke kontejneru bez obav přiblížit. Kolem něj už ale leží pět vojáků. Ti, když zjistili, že se opět mohou pohybovat a že mají dokonce poloviční váhu, na nic nečekali a vyrazili mohutnými skoky pryč – co nejdále z dosahu mého ochranného pole. Po několika metrech ovšem abarické pole přestává účinkovat a vojáci jsou opět strženi k zemi. Hurónský smích jejich kolegů je jim odpovědí.
Znovu jsem otevřela kontejner a tentokrát jsem k údivu kapitána Snella, který mě z povzdáli nevraživě sleduje, vytáhla asi desetimetrové fotoplastické lano, které může volně procházet ochranným polem. To jsem podle návodu upevnila silnými karabinami k trojnožce a pak jsem se jala pomalu odstupovat od kontejneru rozvinujíc lano za sebou. Když se napjalo, stiskla jsem podle návodu několik kláves na ovladači. Kontejner se odlepil od země a teď se vznáší nade mnou. Táhnu ho za sebou na neviditelném laně jako pouťový balónek. Snadno jsem ho dopravila až těsně k ústí chodby a jala jsem se opatrně zvyšovat gravitační zrychlení. Kontejner přistál přesně podle mých představ. Teď už jen stačí, aby moje a Nancyino ochranné pole zabránilo vstupu vojáků, a naši spoluvězni mohou nerušeně vynést všechny zásoby do našeho skladiště v podzemí.
Do vyklizeného kontejneru jsem uložila další části Kroniky vzpoury, zbytek archivu a kartotéky vězňů, popis dnešní zásobovací akce a návrh na zaslání satelitního telefonu. Pak jsem ho v abarickém poli znovu přetáhla doprostřed nádvoří a zvýšila jsem kolem něj hodnotu gravitačního zrychlení na 60 m/s². Každý, kdo se k němu přiblíží, je rázem 6× těžší. Jsem zvědava, jak ho budou odklízet…
24. srpna – Dnes jsem vyšla na nádvoří už dopoledne, abych se přesvědčila, že je kontejner na svém místě. Je! Je a vojáci s ním nemohou hnout. Sice se o to na Snellův rozkaz zřejmě pokoušeli, protože v jeho blízkosti leží pět vojáků drcených přetížením šesti ‚gé‘. Vrátila jsem se do podzemí pro ovladač, abych je vysvobodila, ale Nancy mi ho zabavila: „Nechej je být. Když jsou nepoučitelní, tak ať trpí. Osvobodím je až těsně před příletem diskoletu.“
Jenže! V momentě, kdy už byl diskolet na dohled, bylo pozdě… Dispečer diskoletu má k abarickému přístroji administrátorská práva, takže náš ovladač vyřadil z činnosti. Pak reversoval gravitační zrychlení v okolí kontejneru. Ten se vznesl a vojáci ležící pod ním jsou k němu přilepeni jako mouchy k mucholapce. V několika sekundách se kontejner zanořil do nákladní komory diskoletu a poklop se uzavřel…
„Co teď s nimi bude?“ Poprvé slyším obavy v kapitánově hlase.
„Co by? Stanou se zajatci na SSE. Určitě to bude pro ně příjemnější než pro nás tady.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 26. srpna
Venku je ‚ošklivé počasí‘ – i když tedy pro Saharu blahodárné. Oblohu zakrývají těžké černé mraky a hustě prší. Sedíme s děvčaty právě u snídaně a Míšenka projevila přání ‚osprchovat se v dešti‘. Připomnělo mi to osmý červen před šesti roky, kdy jsme se všechny tři společně vrátily z CPLEN. Tehdy taky hustě pršelo a my jsme se v dešti ‚sprchovaly‘ s Luckou – a bylo to přímo úžasné.
Hned po snídani jsme vyrazily. Přidaly se k nám Lenka, Sofie a ostatní děti. Déšť ještě zhoustl a je čím dál tím chladnější, ale dětem to evidentně nevadí. Nakonec je musíme zahnat pod střechu skoro násilím. Děti jsou sice solidně otužilé hlavně Lenčinou zásluhou, protože s nimi venku tráví převážnou část dne a děti si užívají sluníčka, vody i lesa. Bioenergeticky senzitivní však nejsou – to lze zařídit až po pubertě, jak nás poučil kdysi strýček Hill, takže jim ta půlhodinka na chladném dešti musí zatím stačit.
„Tak vidíš, sluníčko. Naposledy jsem se ‚sprchovala v dešti‘ před šesti roky na svatého Medarda,“ sděluji Míšence po návratu. „Málem bych zapomněla, jak to může být příjemné.“
„Dnes máme ovšem den svatého Rufa…“ poznamenala jakoby mimochodem Lenka.
„Ano? A v čem je den svatého Rufa tak významný?“ zeptala jsem se udiveně.
„Vedle toho, že toho dne roku 1278 padl v bitvě na Moravském poli král železný a zlatý,“ spustila Lenka, „zbývá nám přesně týden do zahájení nového školního roku. A tak jsem si myslela, že je nejvyšší čas, abychom s Míšenkou odcestovaly domů. Za ten týden se mi ji snad podaří trochu zcivilizovat…“
Je tedy fakt, že Míšenka – a nejen ona, ale i ostatní děti žijící na základně, pobíhají celé dny venku bez šatů a oblékají se jen do jídelny. V tomto směru má Lenka pravdu – nehledě navíc k tomu, že Míšenka si bude muset zase zvyknout na pouliční provoz a na další nebezpečí, která na ní mohou doma číhat. Tady se do okruhu dvou kilometrů chodí zásadně pěšky, na delší vzdálenosti je možno se dopravit elektrickým diskoletem s kolmým startem, a místa, kde mohou diskolety přistávat, jsou oplocena, takže tu žádná dopravní nehoda nehrozí. Vzduch je tu krásně čistý – žádná auta, žádné výfukové plyny, žádní kuřáci… žijeme si tu jako v pohádce.
„Asi se s tím budu muset smířit,“ povzdechla jsem si. „Já se odsud nemohu hnout kvůli záchraně Lucky a ty zase budeš Míšence více platná s ohledem na fanatickou ředitelku školy.“
„Vždyť jsem ti to přece slíbila,“ připomíná Lenka.
„A vezmeme s sebou taky Evičku?“ stará se Míšenka.
„Nevezmete, sluníčko. Ty budeš chodit do školy s dalšími dětmi, kdežto Evička by tam byla sama. Tady jí bude líp.“
„Ale budeme si každý den telefonovat, viď maminko…“
„To víš, že budeme. Budeš si volat nejen se mnou, ale i s Evičkou, Adámkem, Jenny, Peggy, Paulim…“
„I s tetou Arianou?“
„S kým budeš chtít, sluníčko.“
A tak tedy v den svatého Rufa, ve výroční den bitvy na Moravském poli, byly Míšenka s Lenkou teleportovány do našeho domku na jižní Moravě. Odpoledne nejprve pochopitelně Lenka, aby zkontrolovala funkci bezpečnostních systémů, a potom Míšenka. Tu jsme teleportovali v noci ve spánku. Naposledy jsem ji políbila na tvářičku a pak mi zmizela s očí. Po jejím odchodu na mě padla vlna smutku…
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah