Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sestr, ano i té duše své, nemůž býti mým učedlníkem.
Luk. 14,26
„Poslyšte, plukovníku,“ oslovil ministr Paddyho O’Connora, Birdova nástupce ve funkci, zkoumavě ho pozoruje přes brýle, „předpokládám, že nebudete provádět stejné vylomeniny jako Černý Pták. Jeho totiž s největší pravděpodobností čeká vojenský soud. Ale předpokládám, že vy jako instruktor Akademie, kterého na toto místo doporučil sám náčelník generálního štábu, jste si vědom své odpovědnosti naší demokracii a že se vyvarujete činů, které by mohly dále poškozovat už tak pošramocenou reputaci Spojených států ve světě.“
„To bych velice nerad, pane ministře. Problém ovšem spočívá v tom, že jste mě postavil před hotovou věc a já navíc nemám ani potuchy, co vlastně Černý Pták – tedy pardon, plukovník Bird provedl, že byl tak promptně zbaven funkce a dokonce prý i vojenské hodnosti. Slyšel jsem, že se prý spřáhl s těmi mimozemšťany a výsledkem je naše totální mezinárodní izolace. Je to vůbec pravda?“
„Víte, plukovníku, nesmíte věřit všemu, co se píše v novinách. Černý Pták má sice tuto neutěšenou situaci na svědomí, ale ne proto, že by se s těmi vetřelci spřáhl. Právě naopak – on spáchal proti nim incident; zosnoval únos jednoho kolaboranta. A následky vidíte sám.
„Dobře. A ode mne se tedy očekává co? Nezlobte se, pane ministře, ale já jsem v tomto směru úplně mimo obraz…“
„Vaším úkolem, plukovníku, a to prvořadým úkolem – bude koordinace činností vedoucích k tomu, aby byla zrušena dopravní a informační blokáda Spojených států! Přičemž situace je následující: Vetřelci podmiňují ukončení blokády vrácením zajatců. To my ale nemůžeme provést jen tak, beze všeho, protože by pak klesl respekt ostatního světa před námi a k vetřelcům by se přidala i ta hrstka věrných spojenců, kteří nám ještě snad zbyli.“
Ministr zmlkl a plukovník se na delší dobu zamyslel
„A ještě něco,“ vyrušil ho náhle ministr z rozjímání, „prostřednictvím vetřelců nám byla předána nóta uzbecké vlády. Do 15. listopadu máme opustit a vyklidit svou základnu v Chanabádu. Oficiálně je to prý reakce na vysvědčení o dodržování lidských práv v zemi, které jsme Uzbekům předali v květnu, ale moc bych za to nedal, že v tom mají ti vesmírní lumpové prsty.“
„Cože? Já se mám starat i o vojenské základny? To snad je problém armády a ne CIA…?“ ohrazuje se Paddy O’Connor.
„To jistě. Ale součástí základny je i tajná věznice, kde jsou drženy osoby, o které mají vetřelci zájem. To ovšem znamená, že se o tuto základnu postarat musíte.“
„Dobrá…“ mručí nespokojeně plukovník, „Jak se mám ale postarat o základnu mimo naše území, se kterou není zajištěno spojení?“
„Milý plukovníku,“ usmívá se škodolibě ministr, „právě proto jste byl jmenován do této funkce vy! Do tří dnů mi dejte vědět, jak chcete tento úkol řešit a hlavně vyřešit. O ostatním později.“
- × - × - × -
„Dovolte, pane ministře…“
„Nezdržujte se těmi oficialitami, plukovníku, a přejděte rovnou k věci!“
„Vždyť ano… Navrhuji vyslat posla, který pěšky překročí hranici s Kanadou, odkud se spojí s naší základnou v Chanabádu. Předá jim následující instrukce:
Všichni zajatci – včetně těch dvou, o které jde především, budou koncem října deportováni na Portoriko, což je naše území nezasažené blokádou. Podle zpráv, které se mi dostaly touto cestou, mají vojáci na základně dostatek prostředků k tomu, aby mohli tento manévr uskutečnit.“
„Ale, plukovníku, to přece situaci neřeší! Zajatci budou na Portoriku, tedy změní jedno vězení za druhé – a blokáda potrvá dál…“
„Nechte mě domluvit, pane ministře! Kanálem, který zajišťují a kontrolují vesmírní vetřelci, nařídíme majoru Sirkovi, aby…“
„Plukovníku! Sirkovi nic nenařídíte, protože na základně došlo ke vzpouře a Sirk je držen jako rukojmí. To jste se za ty tři dny neseznámil s poměry na základně a hlavně ve věznici?“
„Promiňte, pane ministře, ale tohle mi uniklo… Dobře. Tak jeho zástupci – nařídíme, aby vyjednával o přemístění našich vojáků včetně materiálu a pochopitelně i zajatců do Turecka, což je tam náš nejbližší spojenec v NATO. Během přepravy pak dojde ke katastrofě. Letadlo ‚zabloudí‘ a zmizí. Nikdo nepřežije. Katastrofu označíme za dílo mimozemských vetřelců – jen si vzpomeňte na ty Brandonovy cesty. Tím zabijeme hned tři mouchy jednou ranou: ‚Zbavíme se‘ zajatců, kteří tak nebudou moci být vráceni, a očerníme vetřelce v očích světové veřejnosti. Zároveň pomine důvod pro další blokádu našeho území. Zajatce už držet oficiálně nebudeme… A přesto je budeme mít. Na Portoriku! Tam je dopravíme pár dní po té strašné ‚katastrofě‘ – v jejím stínu tak, aby to veřejnosti uniklo. Kolem té ‚cesty‘ do Turecka a zásahu vetřelců ovšem budeme muset udělat velký rozruch, aby se ten druhý plán podařilo udržet v tajnosti.“
„No, nevím, nevím, plukovníku. Ale asi to bude to nejrozumnější řešení. Aspoň prozatím. Třeba to vyjde. Zlomte vaz…“
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah