Pedro stojí u teleportu a odklízí z něj těžké balíky se zásobami potravin. Dva další dělníci je odnášejí do provizorního skladiště, za které slouží jedna ze šestiúhelníkových místností vybudovaných mimozemšťany kdysi dávno pod chavínským chrámovým komplexem.
„Ti vaši přátelé snad zešíleli, paní doktorko,“ oslovil pojednou Mořskou Vlnu, která se právě objevila ve dveřích. „Co budeme dělat s takovými zásobami? Vždyť už je toho pro celý regiment na půl roku…“
„Hmm, pro celý regiment… Pedro! Já mám nápad! To teprve uvidíš, k čemu se mohou takové zásoby hodit…“ a Sličná Akvabela vyrazila ze dveří, jako by jí za zadkem vypukl požár.
„Tedy sestřičko, ty máš fakt bláznivé nápady! Ale každý geniální nápad je obvykle šílený… Pustíme se do toho hned odpoledne,“ rozhodla Mořská Pěna z titulu své funkce vedoucí výzkumu, když jí sestra nastínila svůj plán, a dodala: „Doufám, že američtí vojáci z jednotky rychlého nasazení jsou natolik psychicky odolní, aby ten šok vydrželi. Ještě se spojím s Erigyem, aby nám poslal pár působivých rekvizit, a potom…“
- × - × - × -
„Pane kapitáne, mám dojem, že ty dvě strašlivé ženštiny už zase přicházejí,“ hlásí voják na stráži do vysílačky. „Jako obvykle – jsou úplně nahaté a táhnou vozík. Nechápu, co na něm chtějí ještě odvézt, když … proboha! Kapitáne… ony na něm mají naloženou – rakev! Snad nechtějí nakonec žrát nás, když už jim opravdu nemáme co nabídnout…“
V americkém vojenském táboře zavládlo zděšení. Nejenže už jim došly téměř veškeré zásoby potravin, ale celých deset dní nemají ani spojení s vlastí a navrch jim zmocněnec peruánské vlády předal před týdnem ultimátum, podle kterého jsou povinni bezodkladně opustit území Peru. Veškerá podpora ze strany peruánských úřadů byla tímto dnem zastavena. Vojáci však tábor opustit nemohou, protože častými dlouhými cestami za nákupy v okolních městech a vesnicích vyčerpali téměř všechny zásoby pohonných hmot.
Ale to už Sličné Akvabely vstupují do amerického vojenského tábora. Vojáci se před nimi uctivě rozestupují a vyjeveně zírají na náklad jejich vozíku. Nádherné nahé Peruánky prošly pomalým slavnostním krokem až na táborové náměstíčko. Tam odstoupily od vozíku a Mořská Pěna spustila: „No tak, pánové, na co čekáte? Snad si nemyslíte, že se vám s tím budeme ještě skládat?“
„Vy jste nám přivezly … rakev! To má být nějaká provokace?“
Charakteristický zvonivý smích obou sester je kapitánovi odpovědí.
„Ony si zřejmě myslí, že ty rakve budeme v brzké době potřebovat – tedy jestli to takhle půjde dál, pane kapitáne,“ poznamenává seržant – velitel stráže.
„Nechte si své debilní připomínky od cesty, seržante,“ utrhl se na něj kapitán, „nebo je budeme řešit večer při nástupu. A teď rovnou složte tu bednu sám, když si myslíte, že ji budete co nevidět potřebovat!“
Seržant popadl rakev uprostřed, kde předpokládal její těžiště, ale vzápětí zjistil, že je to práce nad jeho síly.
„Ony nám ji přivezly… i s mrtvolou, kapitáne…“ vyjekl a zmateně od vozíku uskočil.
Kapitán pokynul čtyřem nejbližším vojákům. Ti přistoupili k vozíku a se značnou námahou z něj složili rakev na zem.
„Že vám to ale trvalo…,“ poznamenala Mořská Vlna a otočila vozík.
„Zítra na shledanou,“ rozloučila se Mořská Pěna a vyrazila za sestrou.
Sličné Akvabely opustily tábor táhnouce za sebou prázdný vozík, zatímco vojáci tupě zírají na rakev stojící uprostřed táborového náměstíčka.
„Asi jsem to nechal složit v pomatení smyslů, seržante…“ poznamenal kapitán chvíli po odchodu Sličných Akvabel vyděšeným hlasem. „Sežeňte pyrotechnika, ať to napřed prozkoumá. Nerad bych se dostal na oběžnou dráhu… A vy všichni zatím ustupte do bezpečné vzdálenosti!“
Pyrotechnik zkoumá rakev podrobně přes půl hodiny. „Nic nebezpečného na tom nevidím, kapitáne, ale čert ví, co může být uvnitř. Zvlášť, když ty ženské spolupracovaly na osvobozování teroristů…“
„Hmm. A můžeme to aspoň odklidit trochu stranou? Co když je to časované…“
Pyrotechnik se zamyslel. „No, když to vydrželo cestu až sem… na tom kodrcavém vozíku, tak to je zřejmě proti nárazům a otřesům zajištěno. Odklidit jsme to mohli.“
A tak milá rakev skončila ve skalách asi pět set metrů za táborem.
Následujícího dne odpoledne se Sličné Akvabely objevily v táboře znovu. Opět s vozíkem, na kterém je naložena další rakev.
„Přejeme hezké odpoledne, kapitáne,“ haleká Mořská Pěna už z dálky na zkoprnělého důstojníka. „Jak jste spokojeni s kompenzacemi?“
„S kompenzacemi? Jakými?“
Mořská Pěna jen zalapala po dechu. „Jak to – s jakými? Přece s kompenzacemi za potraviny a další zásoby, které jsme si od vás vypůjčili, když jste měli nadbytek a nám se nedostávalo. Teď se karta obrátila, tak jsme předpokládali, že vám naše dodávka přijde vhod…“
„Cože? V té rakvi…“
Kapitán se obrátil k jednomu vojákovi: „Přines šroubovák!“
Vzápětí jsou šrouby vyšroubovány, víko rakve odklopeno a kapitán nevěřícně zírá na zásoby rýže, těstovin, sušeného masa a mléka, balené vody a konzerv s hotovými jídly.
„A… to nám jako … dáváte?“
„Ne, kapitáne. To vám vracíme. Vy jste tu včerejší zásilku neotevřeli, že na mě zíráte tak vyjeveně?“
„Ne… Náš pyrotechnik tu truhlu prohlédl a doporučil ji raději odklidit do skal mimo tábor. Obávali jsme se, že je to časovaná nálož. Pochopte! Přivézt zásoby potravin v rakvi…“
„Kapitáne, vy už jste z té honby na teroristy opravdu zcvoknul,“ vyráží ze sebe Mořská Vlna v záchvatu smíchu. „Nesmíte všechny soudit podle sebe. My spolupracujeme s mimozemšťany, rozumíte? A mimozemšťané NEJSOU žádní teroristé. To jenom vy, Američané, pod vlivem těch svých filmových fantasmagorií typu Hvězdné války, Vetřelec, Superman, Predátor a jim podobných, si představujete, že mimozemšťané přišli Zemi ovládnout. Tak byste možná – co možná… zcela určitě … jednali vy sami, kdybyste se nedej bože na nějakou cizí obydlenou planetu dostali. Nemám snad pravdu?“
„Hmm, když si to myslíte… A ta rakev znamená – co?“
„To je jen taková naše recese, víte? Takové malé upozornění, kam byste se taky mohli dostat, kdybychom se k vám chovali tak, jako vy k nám. A jen tak mimochodem, kapitáne: V té včerejší dodávce bylo i čerstvé pečivo…“
- × - × - × -
4. července – Nancy mě upozornila, že dnes ve Spojených státech slaví státní svátek – Den nezávislosti. Jsem tedy moc zvědavá, jak se to promítne tady na základně… A dočkala jsem se! Tedy – ne ze strany Američanů, ale ze strany mimozemských přátel.
Hned ráno se u mříže objevil kapitán Snell a sdělil mi, že přišel podivný fax s poznámkou, že já ho umím přečíst a že mi ho má odevzdat ve svém vlastním zájmu. Má to udělat veřejně a uprostřed nádvoří.
Poslala jsem jednoho spoluvězně pro Nancy, aby místo mě hlídala u mříže, a požádala jsem kapitána, aby ustoupil, že pak půjdu nahoru sama. Ihned mi bylo jasné, že je to zpráva od přátel a že si chtějí tímto způsobem zkontrolovat, zda jsem zásilku řádně převzala.
Vyšla jsem ven jako obvykle – v bikinkách pod ochranou silového pole. Nancy za mnou zamkla mříž. Na nádvoří věznice postává několik vojáků. Jsou po zuby ozbrojeni samopaly a granáty – nechápu, na co si pořád hrají. Kdyby proti mně zaútočili, přišli by k úrazu sami – a moc dobře to vědí…
„Vložte ty papíry do obálky, tu položte támhle do písku a zatěžkejte ji kamenem, kapitáne.“
Stalo se.
„Teď ustupte na padesát kroků, ať nepřijdete k úrazu…“
Pomalu jsem se přiblížila k zásilce, na zlomek sekundy jsem zrušila silové pole, papíry jsem sebrala a pole jsem znovu vytvořila. Pak jsem otevřela obálku a vytáhla jsem dva listy papíru popsané mimozemskými znaky. Přesvědčila jsem se o tom, že je zásilka úplná a vzápětí jsem se dvakrát pomalu otočila o 360 stupňů držíc oba papíry proti obloze, aby mohly kamery družic přátelům ukázat, co jsem vlastně od kapitána převzala. Pak jsem se pustila do čtení.
„Ten dopis je určen nám všem, kapitáne,“ oznámila jsem Snellovi, sotva jsem přelétla očima první řádky. „Svolejte nástup mužstva.“
„Jakým právem mi tady rozkazuješ?“ osopil se na mě Snell vztekle. „Jednak jsi pořád náš vězeň, ať se ti to líbí nebo ne. A za druhé – já svolám nástup mužstva a ty tady budeš šířit nějakou pochybnou propagandu…“
„Tak dost, kapitáne!“ přerušila jsem rázně jeho výlev námitek. „Jak sám vidíte, jste téměř bez potravin a kromě toho – věznici jsme ovládli my a vy nemůžete proti tomu udělat vůbec nic! To, proč jsme s Nancy už dávno neodešly, vy se svým pokřiveným žebříčkem hodnot asi těžko pochopíte, proto vám to vysvětlovat nebudu. Ale to, že tady chcípnete hlady – jak jste se sám nedávno vyjádřil – snad chápete i bez mých výkladů. Zvlášť tedy, když už nemáte ani za co nakupovat. Jak jsem si právě přečetla, kurs dolaru proti euru je k dnešnímu dni 22,80 a zítřejší odhad je 27,30. Takže – chcete-li zachránit aspoň lidi, tak je svolejte tady na nádvoří!“
„A… nestačilo by, abyste obsah dopisu přečetla jen mně, popřípadě členům štábu?“
Teď už jsem se na kapitána vyloženě utrhla: „Nestačilo! Já a moji přátelé chceme mít jistotu, že všichni vojáci obdrží tyto informace úplné a nezkreslené. Za to pak bude následovat dodávka potravin pro všechny. Pokud nesplníte přání mimozemšťanů, bude dodávka potravin zajištěna JEN pro nás!“
Samozřejmě, že na ekonomický prospěch kapitán slyší a nástup je svolán okamžitě. Pochopitelně se neúčastní vojáci, kteří právě mají službu, ale důležité je, že mohu oslovit většinu mužstva.
„To jsou všichni muži, kterým velím,“ sdělil mi kapitán, když jsem se podivila nad tím, že tak velkou základnu včetně letiště obsluhuje jen kolem padesátky lidí, „já jsem jen zástupce velitele věznice. Samozřejmě, že na základně jako celku slouží vojáků více.“
„Jak je libo,“ poznamenala jsem směrem ke kapitánovi a vzápětí jsem oslovila nastoupenou jednotku: „Vážení, svými mimozemskými přáteli jsem pověřena vám přečíst následující poselství…“
Ukázala jsem vojákům faxovou zprávu a pustila se do hlasitého předčítání:
Statio Saharensis Exoterra, 4. července
Vážení pozemští přátelé,
vaše nezáviděníhodná situace, kdy máte bídu o takové nejzákladnější životní potřeby, jako jsou potraviny, je způsobena tím, že zde na základně držíte protiprávně dvě naše spolupracovnice. Chápeme, že vy za to až tak nemůžete. Jste vojáci, podléháte rozkazům a těžko můžete propustit naše chráněnky o své vůli, nehledě k tomu, že jeden z hlavních viníků, kteří se o tento hanebný stav zasloužili, tedy poručík Brandon, je jejich rukojmí.
Z technického hlediska by pro nás nebylo problémem své chráněnky z vaší moci osvobodit, ale odmítáme užití jakýchkoliv silových řešení, protože by to bylo pošlapání zásad, které tu na Zemi po celou dobu prosazujeme. V žádném případě nechceme klesnout na vaši úroveň.
Jednání o jejich propuštění, která vedeme s kompetentními místy ve Spojených státech, však uvázla na mrtvém bodě. Vaše vláda považuje dopravní a informační blokádu za nepřípustný nátlak a pod nátlakem se prý jednat nedá. Dobře. Potlačíme tedy tu káru dál a uvidíme, kdo to déle vydrží. Vzhledem k blokádě, která trvá už celý měsíc, nakupujete jedno euro za třiadvacet dolarů. Víte to vůbec? Informují vás vaši velitelé o těchto skutečnostech?
„Asi ne, pozoruji-li zděšení ve vašich tvářích,“ poznamenala jsem vzhlédnuvši od papírů.
Dnes slavíte svůj státní svátek, Den nezávislosti. Je jen škoda, že jste se zpronevěřili jeho odkazu. Sami jste tehdy byli pod koloniální nadvládou, sami jste tehdy pocítili tíži embarga ze strany své bývalé metropole – Velké Británie. A teď, místo, abyste si vzali ponaučení z historických zkušeností svých předků a ctili vůli a zájmy ostatních národů, děláte všechno pro to, abyste je sami ovládli. Škoda.
Na rozdíl od vašich představ není naším cílem ovládnutí Země, ale povznesení takzvaných ‚zaostalých‘ národů. Je smutné, že vy sami se ze všech sil snažíte, aby v té ‚zaostalosti‘ setrvaly co nejdéle. Na příkladu obyvatel Severní Afriky vám už šestým rokem předvádíme, kudy vede cesta, ale ponaučení jste si nevzali. Teď jste se sami dostali do potíží. Protože však nejsme jako vy, budeme vám poskytovat pomoc až do doby, dokud nebude dosaženo úspěchu v jednáních na nejvyšší úrovni.
Každý den v poledne vašeho času bude spuštěn nákladní kontejner. Návod na jeho otevření má k dispozici slečna Lucie. Ona bude rozdělovat jeho obsah podle svého vlastního uvážení. V době přistání kontejneru musí být nádvoří liduprázdné, aby nedošlo k úrazu.
Závěrem našeho poselství dovolte, abychom vyjádřili politování nad situací, do které jste se ne vlastní vinou dostali.
Myreialla,
vedoucí SSE
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 22. července
Dnes dopoledne, třetí den po svém návratu z Menstruačního a po dni odpočinku, kdy jsem vstřebávala novou dávku laktogenního séra, jsem si vyrazila s dětmi a s Lenkou trochu ven – k vodě a do lesíka. Odpoledne jsem poprvé řídila sestup zásobovacího kontejneru na základnu v Chanabádu. Včera a předevčírem mě Erigyos podrobně zacvičoval do této činnosti, tak jsem byla moc zvědava, jak to zvládnu na poprvé sama…
Celá procedura probíhá tak, že nad základnu přiletí nákladní diskolet, z jehož spodní komory je spouštěn válcový kontejner v abarickém poli. Pak je nutno opačným postupem vtáhnout do diskoletu prázdný kontejner z minulého dne. Celá operace trvá něco kolem dvaceti minut. Po tu dobu musí být nádvoří z bezpečnostních důvodů liduprázdné. Takto zavedený systém pak slouží i ke vzájemnému předávání zpráv. Tím, že je zajištěno zásobování vlastně i pro nepřítele, zabraňujeme tomu, aby vojáci utvořili živý štít, který by přistání modulu znemožnil. To pochopitelně sdělila Myreialla Lucce hned v tom úvodním faxu, ale byla to informace určená jen pro ni a pro Nancy.
Vzápětí po odletu diskoletu nastoupí Lucka, otevře kódové zámky pomocí hesla, které obdržela v minulé zásilce, a pustí se do rozdělování zásob podle vlastního uvážení. Do prázdného kontejneru pak vloží dopis pro nás, uzavře kódové zámky a kontejner je připraven k vyzvednutí na další den.
Hned v prvním vráceném kontejneru na nás čekalo překvapení v podobě Kroniky vzpoury. Tu teď denně zanášíme do Informačního systému včetně Arianina překladu.
Podle dopisů, které od Lucky dostáváme, se chování vojáků změnilo k nepoznání. Dokonce zajatcům nabídli, že se mohou přestěhovat z podzemí nahoru. To ovšem bylo odmítnuto vzhledem k tomu, že děvčata považují podzemí za bezpečnější.
Vedle toho nakládá Lucka vždy i část kartotéky věznice – dokumentaci jednotlivých vězňů i s popisem a dokumentací výslechových metod, kterým byli podrobováni.
Dnes jsem tedy měla svou premiéru v předání kontejneru. Erigyos byl sice přítomen a připraven k zásahu, kdybych přece jen něco ‚zvorala‘ – ale mně se vše hladce podařilo. Erigyos působil jenom jako ‚katalyzátor‘ – jak se po skončení všech úkonů žertovně vyjádřil.
Večer pak na mne čekalo překvapení v podobě Janina telefonátu. Stalo se to zrovna ve chvíli, kdy Ariana právě nahlas dočetla poslední Lucčin dopis v Informačním centru.
„Nikolko, máš tady telefon,“ hlásí Jenny z dispečinku.
Přistoupila jsem k jednomu z vedlejších komunikátorů v hlavním sále Informačního centra, kam mi Jenny hovor poslala, a uviděla jsem na obrazovce Janinu zasmušilou tvář.
„Co se stalo?“ vyjela jsem na ni s otázkou sotva jsme se pozdravily.
„Máš to oskenované v emailu… Pověřila’s mě přece ‚sledováním listu‘ – jestli se nepletu!“
„Jakého… jo, aha! Toho bulvárního plátku… Super Agent… ne, ne, jinak… Secret Agent Notes, už si vzpomínám. Jenny mě hned upozornila, že mají v názvu chybu, ha, ha, ha! Má tam být Secret Agent’s Notes… A copak si napsal tajný agent do poznámek dnes?“
„Tajný Agent pátral dál v záležitosti nymfomanky řádící na ambasádě a vypátral, že slečna Sarah M. je vyšetřována kvůlivá pomoci, kterou poskytla agentce znepřátelené mocnosti a ještě k tomu za úplatu. Hrozí jí nejen vyhazov ze zaměstnání, ale s největší pravděpodobností i trestní stíhání…“
„To snad není pravda! K tomu, aby mi pomohla, jsem ji přece donutila. A zaplatila jsem jí za potíže, které jsem jí já sama způsobila!“
„Tak to vysvětli Jeho Excelenci…“
„To by asi nemělo cenu,“ ozvalo se v té chvíli za mnou. Otočila jsem se. Teta Ariana právě před chvílí dokončila registraci překladu Lucčina dopisu do Informačního systému a teď napjatě sleduje náš rozhovor.
„Janičko, buď tak hodná, spoj se s tou dívčinou a nabídni jí naším jménem azyl. Lidé, kteří nám pomáhají – byť i nedobrovolně – nesmějí za to v žádném případě trpět!“
„A co když odmítne?“
„To už pak záleží na ní. Násilím se jí pochopitelně vnucovat nebudeme…“
- × - × - × -
„Dnešní dodávkou už vaše zásoby poněkud přeplácíme, kapitáne,“ hlásí Mořská Pěna stojíc nahá v pozoru nad otevřenou rakví, „tady je prosím bilance, ze které vyplývá, jaké zásoby jsme si od vás vzali a kolik jsme vám na oplátku vrátili. Ten přeplatek považujte za úroky…“
„To je mrzuté, slečno, protože naše jednotka se dostala do tíživé situace. Nemůžeme se odtud dostat, protože nemáme dostatek pohonných hmot, s vlastí jsme ztratili spojení a peruánské úřady nám vypověděly veškeré smlouvy o podpoře…“
„Dobře, kapitáne, my vám dodáme další zásoby, dokonce i pohonné hmoty, abyste se dostali aspoň do San Diega, ale musíte za to už zaplatit.“
„To půjde dost těžko, slečno, protože při kursu 1 euro za 36 dolarů…“
„A v naturáliích platit nemůžete?“
„V jakých… naturáliích. Vždyť…“
„Zbraní a střeliva tu máte zatím dost, ne?“
„Vy chcete po nás vojenský materiál? K čemu, prosím vás? Vždyť proti vaší obraně jsou to jen dětské hračky! To je jako kdybychom se my vraceli k lukům, šípům, oštěpům a prakům…“
„K ekologické likvidaci, kapitáne!“
„Aha, k ekologické likvidaci… Dobře. Tak si to vezměte. Hlavně, ať už jsme odsud pryč… A ještě něco, slečno… Ona je to taková choulostivá záležitost… Víte…“
„No tak, co ještě potřebujete, kapitáne? Leze to z vás jako z chlupaté deky!“
„Můžete mi vysvětlit, proč chodíte do našeho tábora zásadně bez šatů? Úplně nahé, jak vás pánbůh stvořil? Mužstvo po vás přímo šílí a já se z toho co nevidět zcvoknu taky! Jste jediné ženské, které máme za tu dlouhou dobu možnost vidět, úžasně krásné, ale nedostupné. I to je součástí vašich bojových metod?“
Dvojčata se nezadržitelně rozesmála svým charakteristickým zvonivým smíchem.
„Děkujeme za poklonu,“ pronesla Mořská Vlna koketně pózujíc, „berte to tak, že je to skutečně jedna z našich ‚bojových‘ metod, ale se sexem nemá nic společného. To je jen vedlejší efekt. Pravou podstatu si necháme pro sebe, když vás s ní vaši nadřízení neseznámili, ačkoliv vědí naprosto přesně, proč se zde pohybujeme v Evině rouše. Aspoň vidíte, jak dalece vám důvěřují. Jste pro ně jen loutky, které vodí na provázku…“
„Slečny! Ten jízlivý posměšný tón bych si vyprosil! Buďte tak laskavé, seberte si ty zbraně k ekologické likvidaci a odejděte z našeho tábora dřív, než mi hrábne…“ zaúpěl kapitán a přikryl si oči dlaní.
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah