Solidarita se rodí z bolesti, a nikoliv z radosti. Každý člověk má blíž k tomu, kdo byl při něm v těžkých chvílích, než k někomu, s kým prožil něco radostného.
Bernard Werber
Den mravenců
Z Nikolčina deníčku – 20. března
Oslava zítřejších Míšenčiných sedmých narozenin je pojata ve velkém stylu. Loni nám bylo moc smutno, a proto jsme se dohodli, že to musíme letos napravit. Štěstí nám přálo tak, že termín spadá do Míšenčiných i Májiných jarních prázdnin a Irenka neměla nic proti tomu, aby s námi Mája strávila celý týden. Ona sama se teleportovala včera. Lenka s Evičkou i s Agillem se teleportovali rovněž včera, dnes ráno dorazily ‚tety‘ Jana a Magda, ale řada hostů pořád ještě chybí. Míša se totiž rozhodla pozvat všechny své kamarády ze SSE – vedle Máji a Evičky také Adámka, Pauliho i Jennina dvojčata – i s rodiči!
„Pověz, sluníčko, kam je všechny uložíme?“
Míšenka se na mě podívala, jako bych spadla s Marsu. „Postavíte si stany na zahradě. A do altánku se taky někdo vejde, ne?“
„Ale, sluníčko, na stan je ještě trochu brzo, nezdá se ti?“
„Třeba tetě Leničce by to nevadilo, když si dokázala hrát na ledovci na polární vílu… A tebe prý tam taky vytáhla. Říkala mi to!“
Proti Míšenčiným argumentům není obrany. Vzhledem k tomu, že kromě dětí jsme všichni bioenergeticky senzitivní, můžeme si spaní ve stanech na zahradě dovolit.
Míša ovšem odbíhá každou chvíli ke komunikátoru netrpělivě očekávajíc, kdy se ohlásí teta Ariana, Sheila nebo Jenny, že jsou připraveny k teleportaci. Chce je u teleportu přivítat osobně ☺
Nakonec dorazili v opačném pořadí: Jenny s dvojčaty (Tony se omlouvá, ale někdo musí držet službu), pak Sheila s malým Paulim a nakonec Ariana. Nejprve tedy Adámek, pak teta, ale ta zůstává u teleportu.
„Ještě mám pro vás překvapení, ale musíte mě tu nechat samotnou.“
Po čtvrthodině se konečně otevřely dveře ložnice a v nich se objevil…
„Strycu! Jak se vede? Už dlouho jsem vás neviděla… naposledy na Vánoce!“
Starý pán se usmívá. „Nemusíš na mě křičet, děvčica… Myra mi spravila ouška tak dokonale, že slyším jako pes – dokonce i ultrazvuk!“
Pak zaslechl rozhovor mezi Janou a Magdou o Míšenčině návrhu na stavbu stanů.
„S tím si nedělejte starosti, když je vás tu tolik, může vás část přenocovat u mě. Místa tam mám dost.“
„Ale, strycu,“ oponuje Lucka, „teď jste se vrátili z cesty, musíte si taky odpočinout…“
Soused se rozesmál: „Odpočinout, odpočinout… co si myslíš, Lucinko, že jsem tam ty čtyři měsíce dělal? Že jsem tam doloval uhlí nebo co? Celou dobu jsem se procházel v lese, povaloval se na nudapláži a řádil ve vodě s krásnými děvčaty nebo vysedával v salonku a poslouchal hudbu. Dokonce harmoniku tam měli, tak jsem jim mohl zahrát i po našem. O nic jsem se starat nemusel. Jaký jiný ‚odpočinek‘ by sis ještě představovala?“
„To mě těší, strycu, že se vám tam líbilo,“ vstupuji do jejich konverzace.
„Bodejť by se mi tam nelíbilo… A navíc v péči takové senzační doktorky, jako je paní Myra. Moc dobře jsme si spolu rozuměli. Kupodivu hned od té chvíle, kdy mě celý den prohlížela nahatého v ordinaci. Ale stálo to za to. Já jsem tam za ty čtyři měsíce snad omládnul…“
„V tom případě upozorňuji, že Myra je slečna…“ poznamenala Magda zaslechnuvši poslední sousedova slova.
„Cožpak o to, slečna… a pěkná…“ povzdechl si starý pán. „Na pláži a v bazénu jsme se spolu něco navyváděli. Ale o tolik jsem zas neomládl, ty pokušitelko.“
„No představte si,“ obrací se vzápětí ke mně a k Lucce, „ že tady ta… No, člověk snad je jí jen pro blázny. Ale sestřička je to moc šikovná… Všechna čest!“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 24. května
Nová gynekologicko-porodnická klinika na místě starého kamenolomu je připravena k přijetí prvních pacientek. Ceremoniál slavnostního otevření zajistil Vašík Mámil, kterého nedávno jmenoval prezident republiky profesorem a který byl krátce na to zvolen děkanem lékařské fakulty. Čestným hostem, který nakonec slavnostně přestřihl pásku, byl prezident Akademie věd. Za mimozemské přátele se pak zúčastnili doktorka Myreialla, vedoucí SSE a strýček Hill, náčelník antarktické stanice. Ten tady pobývá už celý týden, protože se osobně ujal zdravotních revizí lékařských aparatur dodaných mimozemšťany.
„Z těchto formálních oslav mám vždycky hrůzu,“ svěřuje se mi Jana, když oficiální hosté odešli a zůstaly jsme v celém areálu jen Jana, já a Lenka. „Nejvíc práce mi dalo, abych kolegu Mámila neoslovovala ‚Vašíku‘ místo ‚Vaše Spectabilis‘ – no dovedeš si představit ten trapas? Ještě štěstí, že obě oslovení začínají na stejnou slabiku a že jsem si to vždycky zavčas uvědomila.“
„Abych pravdu řekla,“ přizvukuji kamarádce, „mně taky dalo dost přemáhání, abych o strýčku Hillovi mluvila jako o ‚Jeho Excelenci‘, ale je dobré, že k oficiálnímu otevření touto formou došlo a že se klinika mimozemského typu dostane do povědomí aspoň vědecké veřejnosti, když už účast odmítli zástupci ministerstva zdravotnictví – i když jejich důvody nechápu. Spíš mi to připadá jako výmluvy!“
„Hlavní problém ovšem spočívá v tom, že pan ministr, ač je vlastníkem diplomu doktora medicíny, už se dávno tomuto poslání zpronevěřil. Zdraví považuje za zboží a nejraději by ho prodával někde na tržišti. Chová se s odpuštěním jako hokynář,“ povzdechla si Jana. „Uvědom si, že vybavení kliniky nám umožňuje naprosto soběstačný provoz, co se týče zdravotnického materiálu, potravin, energií… Rozdílová elektrárna odčerpává dokonce teplo z vnějšího prostředí, takže pomocí ní ‚bojujeme‘ proti globálnímu oteplování. Všechny energetické, farmaceutické a další koncerny, které by se na nás mohly přiživovat a honit se za nestydatými zisky, jsou na nás krátké. Takže pan ministr, který je ve vleku různých lobby, ztratil zájem v momentě, kdy si tyto skutečnosti uvědomil, byť i před měsícem svou účast přislíbil. Ta jeho včerejší ‚neodkladná cesta‘ do USA je toho důkazem.“
„Zvlášť tedy poté, kdy byla ukončena blokáda Spojených států a tamní společnosti se snaží, seč mohou o znovuovládnutí světového trhu,“ poznamenala Lenka uvědomivši si význam toho, co konstatovala Jana, „ale… víš co? Zanechejme filosofování a konečně oslavme ten tvůj dnešní svátek. Koukám, že jsme tu zůstaly jen my tři… všichni už jsou pryč.“
Jana se šibalsky usmála a podotkla: „Na to se těším celý den. Pojďte, předvedu vám, jak jsme tady krásně zařízeni. Vždyť tu kliniku mám od tebe vlastně jako dárek k tomu svátku…“
„No tak – zas tolik nepřeháněj,“ krotím její výlevy chvály. „Těch pár výkresů…“
„Já ti dám ‚pár‘ výkresů. Vždyť jsou toho dvě plné skříně. A hlavně, ukázala jsi mimozemským přátelům, že i když máme většinu místností se šestiúhelníkovým půdorysem, lze přesto udělat rovné chodby. Ty neúplné šestiúhelníky sloužící jako šatny a koupelny – to je hotová senzace,“ rozplývá se Jana vedouc nás hlavní chodbou v minus třetím podlaží.
Najednou nás postrčila do jedněch dveří.
„Chceš být moje první pacientka,“ obrátila se ke mně s nečekanou otázkou, „když už jsi mi to tu tak nádherně vyprojektovala?“
„Myslím, Janičko, že tvoje první pacientka už dávno jsem,“ oponuji kamarádce. „Kdopak ti dělal figurantku u zkoušky z gynekologie? A tady na Lenku taky nesmíš zapomenout – ta ti sloužila jako figurantka při všech přípravách, nemýlím-li se!“
„To je pravda, ale domnívám se, že i tato klinika si zaslouží exkluzivní premiérovou pacientku. A kdo jiný by se jí měl stát, když ne ta, která se o výstavbu nejvíce zasloužila a která vytvořila tak nádherný projekt, co říkáš?“
„Zase jsi mě přemluvila,“ vydechla jsem vzrušeně a začala se svlékat, vědouc že toto dobrodružství určitě pouhým vyšetřením neskončí. Jana s Lenkou se totiž svlékly také a všechny tři jsme zamířily do sprchy společně. Když jsme pak opustily sprchu, oblečeny stylově v klinických župáncích, požádala mě Jana, abych chvíli počkala v přísálí, a obě dvě zmizely za dveřmi vyšetřovny.
„V kapse máš pozvánku,“ poznamenala Lenka s potutelným úsměvem na rtech, než za ní tiše zaklaply dveře.
Když jsem s údivem vytáhla z kapsy župánku avízovaný dokument, ihned jsem pochopila, že obě kamarádky se na mě předem důkladně připravily, a vyprskla jsem smíchy. Mnoho času na přemýšlení mi však nedaly. Vzápětí se totiž objevila ve dveřích znovu Lenka majíc na sobě sesterskou uniformu, a vyvolala mě jménem.
Vstoupila jsem do komfortně zařízené vyšetřovny, silou vůle nasadivši kamenný výraz, abych hned na začátku nevypadla z role. Podvědomě mi při tom došlo, že právě tuto vyšetřovnu Jana při oficiální prohlídce vynechala. Vzápětí jsem pochopila proč… Ale to už se slova ujímá ‚sestřička‘ Lenka:
„Dovolte, paní doktorko, abych vám představila naši první pacientku, slečnu Nikolku.“
Jana vstala od svého stolu, obřadně mi podala ruku a vyzvala mě, abych se posadila. Pak mě začala s vážnou tváří zpovídat z mé anamnézy – osobní i rodinné. Lenka mi mezitím založila kartu a jala se sepisovat protokol podle Janina diktátu.
„Tak, a teď mi povězte, slečno Nikolko, proč jste nás navštívila?“ zeptala se Jana na závěr.
Rozhlédla jsem se znovu po vyšetřovně a pak jsem Janě beze slova podala pozvánku. Ta se do ní s vážným výrazem začetla a pak mě požádala: „Ano, odložte si župánek a položte se úplně nahá na stůl.“
Vzápětí mi Lenka připoutala ruce i nohy k polohovacímu zařízení a oči mi zavázala černým šátkem. Cítím, jak stůl stoupá nahoru … naklání se … co to? Náramky se uvolnily a já kloužu někam dolů! Vykřikla jsem leknutím, ale to už jsem se skutálela na širokou pohovku mezi nahou Janu a Lenku. Obě se zmocnily mého těla a provádějí mi důkladnou masáž prsou i lasturky najednou. Vzápětí se rozsvítila umělá slunce a vznikl kalihapický efekt.
Teprve teď se během bezeslovné výměny informací dozvídám, že ani Jana neměla tušení o obsahu pozvánky, kterou mi Lenka iniciativně vpašovala do kapsičky župánku – tou mě totiž pozvala na vyšetření citlivosti erotogenních zón…
V něžnostech jsme setrvaly až do momentu, kdy nás jemný zvuk sirény upozornil, že je konec nabíjení.
„Nechala jsem přece jen zřídit nabíjecí místnost,“ vysvětluje Jana, „ale vzhledem se podobá vyšetřovně, abych nemusela zbytečně vysvětlovat podrobnost kolaudační komisi. Kromě toho jsme na klinice, takže je to i stylové.“
- × - × - × -
Lucka s Míšenkou sedí každá z jedné strany u teleportačního lůžka a sledují, jak se Nikolka postupně zhmotňuje. Konečně se Nikolka protáhla a otevřela oči. První její pohled patří rozzářeným očím dceruščiným. „Ahoj, sluníčko… Jakpak jste to tu beze mne přežily?“
„Ale dobře, neboj,“ chlácholí Nikolku Lucka, zatímco Míšenka se k ní tulí, „Raději poreferuj o tom svém výletu, už se nemohu dočkat novinek.“
„Bylo to velkolepé,“ sděluje Nikolka sestře. „Sice pan ministr zdravotnictví svou účast na poslední chvíli odřekl – ‚neodkladná‘ cesta do Spojených států… Ale přesto se tam dostavila celá řada významných hostí a novinářů tam také byl značný počet, takže doufám, že se klinice reklamy dostane.“
„To je dobře,“ pochvaluje si Lucka, „a když už jsi zmínila ty Spojené státy – jestlipak jste taky sledovali zpravodajství?“
„Nee – to jsme měli? Cožpak o klinice referovaly i světové zpravodajské agentury?“
Lucka se jen shovívavě usmála: „Jistě, že referovaly, vždyť se zúčastnila i Sheila, nemýlím-li se, a ta už se postarala. Jenže o to mi ani tak nejde.“
„A o co ti teda jde…“ vydechla Nikolka a tón jejího hlasu vykazuje známky překvapení.
„Byl vynesen rozsudek vojenského soudu nad pány Birdem, Barnesem a Mayerem,“ sděluje Lucka sestře.
„Ano? A jakpak pánové dopadli?“
„Zle! Celkem se dělí o 225 let žaláře, ale nevím, kdo kolik vyfasoval. Bylo to v nočním přehledu zpráv bez dalších podrobností.“
„Hmm, ač jsou to lumpové k pohledání, tak je mi jich nakonec líto,“ poznamenala Nikolka vstávajíc z teleportačního lůžka.
V té chvíli do okna nakouklo vycházející sluníčko a celá ložnice se naplnila září jeho hřejivých paprsků.
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Zpět na obsah