„Přesně podle scénáře,“ konstatuje Mořská Vlna ukazujíc na letadlo blížící se od severovýchodu k jejich táboru, „teď sleduj, jak budou kamuflovat havárii…“
Lehké letadlo s kolmým startem přistálo na náhorní rovině necelé dva kilometry od stanoviště archeologů a z jeho útrob vystoupili dva muži. Třetí jim zevnitř podává nějaké vaky v khaki barvě. Když vyložili celý náklad, vystoupil i třetí muž a letadlo vzápětí odletělo. Tři muži se jali vaky otevírat. Dvojčata sledují, jak se pod jejich rukama nafukuje gumová troska letadla a vzápětí figuríny ‚pasažérů‘.
„Počkej, zaběhnu pro kameru a pro teleobjektiv, ať to máme zdokumentováno,“ zvedá se Mořská Pěna ze svého stanoviště.
„Klid, sestřičko, všechno je věrně zaznamenáváno retrospektivem se šestisekundovým zpožděním. Myra mě před půlhodinou informovala, že akce vypukla. Jak jinak si myslíš, že bych o tom věděla, když z téhle strany jinak brání výhledu horský hřeben.“
„I ty tajnůstkářko! Tak proto’s mě vytáhla na vycházku do hor! A já pořád myslela, že je to náhoda…“
„Samozřejmě, že není. Ale podívej. Pánové balí vaky, kamufláž je nachystána. Další jednání bude zřejmě až po setmění.“
Mořská Vlna měla pravdu. Dvě hodiny po západu Slunce se ozval rachot prolétajícího letadla přímo nad táborem. Podle zvuku letí od jihozápadu. Letadlo minulo tábor a za několik minut se ozval výbuch.
„Tak, teď ti kašpárci jako ‚havarovali‘ a od nás očekávají, že se půjdeme podívat, co se stalo,“ komentuje dění Mořská Pěna s potutelným úsměvem na rtech.
„A co chceš vlastně dělat?“
„Přece jim nezkazíme radost. Půjdeme se podívat, co si tam pro nás nachystali. Pochop, kdyby se tam nikdo od nás neukázal, mohli by nás obvinit z ‚neposkytnutí pomoci‘ a pak by nás vláčeli svými sdělovacími prostředky…“
„Aha, rozumím,“ zasmála se Mořská Pěna, „ale půjdeme tam chráněny silovým polem!“
Obě sestry neodkladně vyrazily k místu ‚havárie‘ vybaveny lékárničkou a satelitním telefonem. Cíle dosáhly za necelé dvě hodiny. V jeskyni mimo dohled z ‚místa činu‘ odložily veškerý oděv, aby měly možnost ovládat silové pole bez jakýchkoliv zábran, a vyrazily k fingované havárii. Na kraji náhorní roviny leží tři postavy. Dvě na břiše, jedna na zádech. Všechny mají na sobě letecké kombinézy s padákem na zádech. Na ostrohu přečnívajícím sráz nad propastí visí trup letadla.
„Půjdu k nim zleva, ty zprava,“ navrhuje Mořská Vlna tisknouc k sobě lékárničku.
Mořská Pěna jen přikývla a uchopila satelitní telefon. „Budu dělat dokumentaci…“
Když se k místu ‚havárie‘ přiblížily na necelých deset metrů, vyvolaly kolem sebe ochranné pole a Mořská Pěna osvětlila prostor svítilnou, která je součástí telefonu.
„Mám dojem, že se jedná o dvě figuríny a jednoho člověka,“ poznamenala Mořská Vlna, když postoupila ještě o pár kroků blíž, „filmuj to, udělám pokus…“
Přistoupila k postavě ležící na zádech, kterou ohodnotila jako skutečného člověka, tak těsně, jak to jen ochranné pole dovoluje, otevřela lékárničku a sehnula se k ní, což její sestra poctivě zaznamenává. V té chvíli se postava bleskurychle obrátila na břicho a z padákového batohu vylétla síť, do které měla být dívka lapena. Současně vylétla síť i z batohu figuríny ležící za zády Mořské Pěny. Obě sítě však sklouzly po povrchu ochranného pole a jedna z nich přikryla ‚lovce‘ samotného. Jeho pohyb je teď omezen, čehož Mořská Vlna okamžitě využila. Zrušila ochranné pole, z otevřené lékárničky vytáhla nůžky, kterými přestřihla lanko vedoucí k vystřelovacímu zařízení ‚padákového‘ batohu druhé figuríny, a ležícího muže několikrát obrátila. Teď je v síti tak dokonale zabalen, že se nemůže ani hnout…
- × - × - × -
Praha 23. května – Naši čtenáři si jistě vzpomenou na kusou zprávu, kterou zveřejnily téměř všechny televizní a rozhlasové zpravodajské relace před čtyřmi dny, o řádění šílené ženy na Velvyslanectví USA v Praze. Našemu reportérovi se podařilo získat zajímavé a přímo šokující informace! Krásná mladá asi dvacetiletá blondýnka oblečená do lehkých letních šatů vstoupila do budovy kolem desáté hodiny dopoledne a krátce před půl dvanáctou vyběhla ven jen v kalhotkách a podprsence. Řada očitých svědků potvrdila, že dívka je opravdu velmi krásná. Dvě starší ženy však kritizovaly skutečnost, že dívka měla na sobě sněhobílou krajkovou podprsenku, která jí byla evidentně malá a musela ji dost nepříjemně tísnit, a kalhotky, které připomínaly spíš dolní díl plavek než součást spodního prádla, což prohlásily za nevkus.
Části jejího původního oděvu – šaty a horní díl plavek – byly později nalezeny pod rozbitým oknem kanceláře v zadním traktu budovy, ve které skoro hodinu řádila. Obé zabavila policie jako předměty doličné.
Jeden svědek, který si nepřeje být jmenován, se SAN svěřil s tím, že dívku během jejího útěku sledoval, protože mu učarovala svým zjevem. Dívka se po útěku z budovy oblékla v jedné boční ulici do krátkých šatů, zpod kterých jí koukaly právě ony plavkové kalhotky, a pak kamsi odjela přivolaným taxíkem. Pozorný svědek si dokonce zapamatoval SPZ taxíku, takže se nám podařilo kontaktovat i taxikáře. Ten se nechal slyšet, že si dívka poručila odvézt na Smíchovské nádraží, kde její stopa končí.
„Buď měla zpáteční jízdenku, nebo si koupila jízdenku v automatu, nebo cestovala na černo,“ sdělila reportérovi SAN vedoucí směny pokladen po marném zjišťování, u které pokladny a kam si tato atraktivní kráska jízdenku kupovala.
Šokující jsou ovšem zprávy o jejím řádění uvnitř budovy. Vtrhla do kanceláře Billa C., zástupce pověřence pro vojenské záležitosti. Tam se svlékla do kalhotek a nešťastného úředníka bezohledně znásilnila, až ztratil vědomí. Posléze se jala systematicky likvidovat tajnou dokumentaci. Podařilo se jí prohnat skartovačkou více než čtyřicet kilogramů papíru. V nejlepším byla překvapena ochrankou, ale ani poté svého řádění nezanechala. Dokonce se jí podařilo odpálit nálož, jež vyrazila okno kanceláře, kterým vzápětí vylétla ven i část zařízení včetně dívčiných šatů a podprsenky. Tlaková vlna zranila všechny čtyři členy strážní služby natolik, že nebyli nadále schopni výkonu služby. Dívce se však kupodivu nic nestalo, ač byla centru exploze nejblíže!
Následně vtrhla do protější kanceláře, kde donutila slečnu Sarah M., která na velvyslanectví nastoupila před pouhými dvěma týdny jako korespondentka, k tomu, aby jí odevzdala svou blůzičku a podprsenku. Za to jí zaplatila tři tisíce korun se slovy, že si součásti jejího odění za tuto částku půjčí! Pak její kancelář opustila a vydala se na cestu ven z budovy. V recepci se objevila pouze v kalhotkách a podprsence, jak už jsme uvedli výše.
„Příslušníci ochranky byli zřejmě natolik zmámeni jejím půvabem, že ji bez odporu nechali projít ven,“ komentuje její triumfální odchod jeden ze svědků, který stál před budovou už od rána frontu na americké vízum. To by potvrzovala i skutečnost, že si půvabné dívky všiml i další člen ochranky, který prý si právě čistil pistoli, a byl jejím kouzlem uchvácen natolik, že se nešťastnou náhodou postřelil a musel být rychlou záchrannou službou neprodleně převezen do vojenské nemocnice ve Střešovicích. Tisková mluvčí nemocnice nám sdělila, že nešťastný strážný měl štěstí v neštěstí – projektil jen těsně minul aortu!
Pikantní je také osud slečny Sarah M., v jejímž oblečení neznámá dívka ambasádu opustila. Krátce po incidentu vstoupili do její kanceláře vyšetřovatelé v čele s jejím šéfem, aby ji vyslechli jako svědkyni, a našli ji tam polonahou, jen v sukni a s odhalenou hrudí. Nakonec se nad ní slitovala jedna z jejích kolegyň a půjčila jí svou rezervní halenku, kterou naštěstí měla v kanceláři.
„Náhradní oblečení na pracovišti přechovávám od té doby, když jsem se neobratně polila kávou,“ vysvětlila úřednice našemu zpravodaji.
Největší překvapení pro slečnu Sarah M. však bylo, když jí včera přišel poštou balíček s blůzičkou i podprsenkou zpět. K zásilce byl připojen děkovný dopis jakési paní nebo slečny s iniciálami N. N. a další dvoutisícová bankovka.
„Když jsem tady nastupovala do práce – je to moje první zaměstnání! – vůbec jsem netušila, že hned po čtrnácti dnech zažiji takové dobrodružství. A nedomnívám se, že by to byl teroristický útok, jak tvrdí někteří mí spolupracovníci. Ta žena se mnou jednala velice ohleduplně a v žádném případě nemohu říci, že měla v úmyslu mě okrást či oloupit. Oblečení mi přece v pořádku vrátila a ty chvíle stresu a ostudy mi kompenzovala přímo královsky,“ okomentovala poslední počin neznámé dívky slečna Sarah M. a dodala: „Docela ráda bych se s ní opět setkala, pokud možno za méně vyhrocené situace…“
Celá tato příhoda je však stále zahalena tajemstvím. Jak se neznámé ženě podařilo do přísně střežené budovy propašovat razantní trhavinu a pronést ji kontrolami? Proč sexuálně zneužila člena diplomatického sboru? Proč zlikvidovala část tajných dokumentů? Pracuje sama nebo jako členka organizované skupiny? Pátráme dál. Sledujte náš list!
- × - × - × -
Kronika vzpoury
24. května – Mám za to, že by bylo vhodné, aby někdo zaznamenal sled událostí v tajné věznici CIA na základně v Chanabádu i z hlediska nás, vzbouřených zajatců držených zde z velké části neprávem. Dovedu si živě představit, jaké zprávy o nás asi šíří oficiální americká propaganda, a rozhodla jsem se proto v rámci možností zachovat naše svědectví pro případ, že by se nám nepodařilo přežít.
Tyto zápisky vedu v nářečí rodiny strýce Hilla a pochopitelně i příslušným písmem. Nerada bych, aby se tyto materiály dostaly nekontrolovaně do rukou nepřítele. Podaří-li se mi odsud nějak uniknout, vyhotovím pochopitelně překlad.
Nejprve mi dovolte, abych se představila: Jmenuji se Lucie N., je mi 43 let a pracuji jako ředitelka hvězdárny. Dne 18. února v noci jsem byla unesena agenty FBI a nějakým záhadným způsobem jsem se ocitla tady v Chanabádu. Nevím, jak dlouho a kde jsem mezitím pobývala. Povědomí o čase jsem získala teprve před šesti dny, kdy mi datum sdělil náčelník věznice, major Sirk.
Toho dne, 18. května, jsem byla předvedena k výslechu do mučírny, která je součástí věznice. Během výslechu však byla věznice přepadena neznámým ozbrojeným komandem a mně se v nastalém zmatku podařilo utéci a zneškodnit stráže. Následně jsem objevila v jedné z kobek svou věrnou kamarádku Nancy M., se kterou se mi podařilo zmocnit pěti rukojmí, z nichž dvě jsou důstojníky Spojených států – náčelník věznice, major Sirk, a styčný důstojník CIA, poručík Brandon.
S Nancy jsme zabraly místnosti dozorců, kde máme k dispozici spoustu užitečných věcí. Zvláště zbraně a střelivo jsou zastoupeny v hojné míře, ale je tu i „skvěle vybavená trestnice“, jak nás jeden z uzbeckých dozorců poučil. Karabáče, biče rákosky, pouta, řetězy a další trestací a mučicí zařízení zabírají dva velké sály.
Máme k dispozici i veškerou dokumentaci zajatců. Je ovšem s podivem, že o mně a o Nancy není nikde ani čárka, zatímco každý z ostatních vězňů má na své číslo veden rozsáhlý fascikl obsahující mimo jiné i protokoly výslechů a popisy ‚výslechových metod‘ (rozuměj: způsobů mučení), kterým byl ten který vězeň během výslechu podroben – to vše včetně fotodokumentace. Je to opravdu odporné a moc bych si přála, aby to všechno jednou vyplavalo na světlo!
Sirk a Brandon jsou uvězněni v kobkách. Uzbečtí dozorci se přidali na naši stranu po té, když jim velitel eskorty sdělil, jak hrubě a neuctivě s ním major Sirk jednal. Ale pro Američany jsou to rovněž naše rukojmí. Jelikož máme přístup k elektřině, střídavě se s Nancy nabíjíme a poté střežíme vstup do podzemí. Stráž u mříže je však vyčerpávající. Abychom s Nancy dokázaly vyvolat ochranné pole, musíme být úplně nahé. Do podzemí totiž synchronizační signály z družic mimozemských přátel pronikají jen sporadicky a každá část těla zakrytá oděvem je pak prakticky nechráněná. Američané se totiž několikrát pokusili mříž odemknout, otevřít a vniknout k nám silou. Ochranné pole je však naštěstí natolik silné, že se nám daří udržet mříž zavřenou. Střílet po nás se neodvažují. Zkusili to jen jednou – a ten střelec to zaplatil těžkým zraněním.
Američané nám skrz mříž dodávají potraviny a hygienické potřeby. Z naší strany byly stanoveny jasné podmínky: Všechny potraviny a potřeby budou spotřebovávány přednostně námi, a teprve to, co zbude, dodáme našim rukojmím.
Samozřejmě, že ve skutečnosti postupujeme obráceně – nejprve jedí důstojníci a my se připojujeme až po dvou hodinách – teprve, když nabudeme jistoty, že do potravin nebyly přimíchány jedy, drogy nebo uspávací prostředky.
25. května – Dnes je naší vzpouře přesně týden! Už celý týden dokážeme vzdorovat přesile shora. Celý týden už neprobíhají výslechy ani mučení. Také se nějakým zázrakem výrazně zlepšily možnosti naší obrany. Když jsem střídala Nancy na stráži u mříže, upozornila mě, že se jí daří vyvolat ochranné pole mnohem lehčeji. Udělaly jsme si z cárů trestaneckých plášťů aspoň sukénky a požádali jsme Američany o dvoudílné plavky. Jsem zvědava, zda vůbec a jak rychle náš příkaz splní…
Jednání o našem propuštění na svobodu se neuvěřitelně vlečou. Sirkův zástupce, nějaký kapitán Snell, nám dnes k večeru sdělil, že naše požadavky zkoumá jakási ministerská komise – příliš jsme tomu jeho blekotání nerozuměly. Ani já, ani Nancy. A prý máme ještě pár dní vydržet. Chápu, že čas hraje pro ně. My se nemůžeme Sirka a Brandona zbavit, protože oni jako rukojmí jsou zárukou našeho bezpečí, a Američané se nemohou probít sem dolů silou, protože oba důstojníci by byli prvními oběťmi. O to už by se spoluvězni určitě postarali. Major Sirk jim pěkně leží v žaludku…
26. května – Začínáme mít problémy se svými spoluvězni. Jsou to v naprosté většině muslimové a ‚musí‘ se 5× denně modlit, přičemž chtějí být otočeni čelem ke Kaabě a dožadují se, abychom jim ukázaly, kterým směrem to je! Moje sdělení, že musí být při modlitbě otočeni jihozápadním směrem, vzali jako výsměch, protože nevědí, jak je věznice orientována. Já to také nevím, protože nemám k dispozici volnou oblohu ani kompas nebo jinou pomůcku, kterou bych mohla tady v podzemí užít k určení světových stran. A Brandon se Sirkem dělají, že sami ‚nevědí‘. Pěkní důstojníci, jen co je pravda!
O kompas jsem sice požádala, ale ukázalo se, že je nepoužitelný. Střelka se totiž stočí každou chvíli jinak, protože celá pevnost je vyhloubena ve skále a přepážky jsou zřejmě ze železobetonu. Možná že tu jsou i žíly magnetovce nebo nějaké podobné horniny. Muslimové se však nechtějí smířit s tím, že mají smůlu…
27. května – Dnes jsme konečně obdržely s Nancy požadované plavky a nemusíme se u mříže vystavovat vojákům na odiv nahé. Vzápětí jsme se však od Američanů dočkali další provokace – k obědu nám dodali guláš z vepřového masa! To je pro naše muslimské spoluvězně pochopitelně nepřijatelné. Američané prohlásili, že tedy vepřové mají dostat Sirk s Brandonem a pro muslimy dodali ovesnou kaši.
Já a Nancy jsme si ovšem daly guláš s důstojníky, protože kaše bylo málo. Ovšemže v tom byl další podraz! Do kaše byly přidány uspávací prostředky! Ještě štěstí, že na hlídání mříže stačíme jen my dvě s Nancy!
28. května – Ta včerejší lumpárna Američanů měla opravdu nechutnou dohru. Rozlícení spoluvězni se rozhodli, že se pomstí na rukojmích. Sirk s Brandonem byli vyvlečeni až ke mříži, svlečeni do naha a před zraky Američanů každý obdržel pověstných muslimských čtyřicet ran bičem. Zvláště na majorovi se vyřádili! Nedokázaly jsme tomu s Nancy zabránit. Nedovedu si představit, že bychom musely svádět boj na dvou frontách, kdybychom si své spoluvězně znepřátelily.
„Vaši kumpáni budou takto trpět za každý další váš podraz,“ upozornila Nancy vojáky na druhé straně mříže, když byla exekuce vykonána a seřezaná rukojmí byla uvržena zpět do svých kobek.
„Bylo to sice kruté rozhodnutí a ani trochu se mi to nelíbilo,“ svěřila se mi později kamarádka, „ale na druhou stranu uznávám, že ti pánové nahoře si musí uvědomit, že jim žádné podrazy trpět nebudeme!“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 28. května
Konečně, konečně, milý Deníčku, jsem vyšetřila trochu času, abych do Tebe zaznamenala tu spoustu převratných událostí, které se na mě valí ze všech stran!
Když jsem se před devíti dny teleportovala zpět, skončila jsem podle předpokladu na Menstruačním oddělení, protože krev se mi spustila hned ve sprše po opuštění teleportačního lůžka. Celé tři dny jsem byla na oddělení sama, ale tentokrát jsem se nenudila! Bez dechu jsem sledovala retrospektivní záznamy dění na základně v Chanabádu, když ji ‚navštívilo‘ čínské přepadové komando, a následně snahy Američanů o přepadení archeologického naleziště Chavín de Huantár v peruánských Andách. Na poslední dva dny jsem pak dostala milou společnost v podobě Myry.
Základna v Chanabádu je letecká. Slouží Američanům především jako odrazový můstek pro zásahy v Afghánistánu a věznice je jen ‚vedlejší produkt‘ sloužící jako místo pro praktikování ‚tvrdých výslechových metod‘ (rozuměj: mučení). Proto se Američané věnují především hlídání vzdušného prostoru, zatímco čínské komando tam vtrhlo po zemi – přesně podle scénáře, který avizovala Xiaolan. Číňané způsobili na základně strašný zmatek. Než se letci stačili zorientovat, vtrhli do věznice a zlikvidovali stráže u vstupu. Podplacení uzbečtí žalářníci pak zabránili mučení Lucky a volnou ji poslali zpět do podzemí, aby nepřišla k úrazu při přestřelce, která nahoře probíhala. Američanům se však podařilo získat nad bojištěm kontrolu a členové komanda pak byli nuceni vyklidit pole s pomocí přivolaného vrtulníku. Na ústupu se jim podařilo zachránit aspoň podplacené dozorce, které vtáhli jako ‚rukojmí‘ do vrtulníku s sebou, aby zabránili Američanům v útoku na něj. Předpoklad jim však nevyšel a Američané začali po vrtulníku pálit hlava nehlava. Osud ‚spojenců‘ jim mohl být ukraden! Naštěstí však vrtulník letící nízko nad zemí a obratně kopírující terén nedokázali zasáhnout a komando se dostalo do bezpečí.
Američané neuspěli ani v Andách, kde naaranžovali fiktivní leteckou katastrofu, podobně jako nalíčili na Lucku fingovanou autohavárii. Sličné Akvabely však byly varovány a přiblížily se k místu ‚nehody‘ pod ochranou silového pole. Jejich únos se jaksi nezdařil. Navíc se jim podařilo zmocnit agenta, který měl únos provést. Celou situaci zdokumentovaly a materiály odeslaly i s příslušným komentářem na ministerstvo kultury, se kterým jsou v přímém spojení.
Jenže Američané mezitím informovali o ‚havárii‘ světovou veřejnost a požádali peruánské úřady o povolení vyslat do And vojenský pátrací oddíl. Komunikace v peruánské vládě naneštěstí poněkud skřípe. Než se jednotlivá ministerstva navzájem domluvila, Američané povolení získali a pátrací oddíl vyrazil do hor. Tam se jako ‚zázrakem‘ změnil v jednotku rychlého nasazení a základna archeologů je teď neprodyšně obklíčena.
Zajímavé jsou však i objevy, které obě archeoložky učinily. Podzemní komplex skrývá historickou mimozemskou techniku, která i po skoro třech tisících letech neutrpěla na své funkčnosti! Sličným Akvabelám stačilo několik konzultací s Erigyem, aby byly schopny uvést do provozu rozdílovou elektrárnu, generátor silového pole a abarický přístroj. Archeologické naleziště je sice obklíčeno, ale je nedobytné. Obvod chrání silové pole, prostor nad ním beztížný stav. Jediným problémem je zásobování potravinami. A ten vyřešily obě sestry opravdu originálně. Pro zásoby si chodí přímo k Američanům do jejich tábora! Úplně nahé, chráněné silovým polem se v táboře provokativně procházejí jako na promenádě, zabavují si potraviny, hygienické potřeby, oděvní součásti a další věci, kterých se jim právě nedostává, ale nerabují. Opravdu pobírají jen tolik, kolik nutně potřebují pro sebe a své spolupracovníky. Vojáky tím přivádějí k zuřivosti. Střílet po nich se nevyplácí – zkusili to jen jednou, ale pět těžce zraněných a tři mrtví je přesvědčili o tom, že proti oběma dvojčatům hrubou silou nic nezmohou.
Před třemi dny mi skončila menstruace a ihned se mě zmocnil doktor Agill, aby mi aplikoval laktogenní sérum. Celý den jsem pak pochopitelně prospala.
První, s kým jsem se setkala následujícího dne, byl šéf techniků – Erigyos. Oznámil mi dvě velmi potěšující zprávy. Za prvé se mu podařilo převést na geostacionární dráhu jednu z komunikačních družic, které zpočátku monitorovaly dění na nevadské základně. Ta teď sleduje základnu v Chanabádu a vysílá mj. intenzivní synchronizační signály nutné k vyvolání ochranného pole.
„Nemám představu, jak na tom Lucka s Nancy jsou,“ zdůvodňuje svůj počin, „ale podařilo-li se jim vyvolat vzpouru vězňů, určitě mají i nějaký přístup k energii. Proto jsem se rozhodl ke zintenzivnění vysílání, aby záření pronikalo do podzemí intenzivněji, a to i za cenu toho, že nemohu pořizovat fotografie. Nejsou tam vězněna jen naše děvčata, kterým pronikavé záření nevadí.“
A za druhé – vše je připraveno k zahájení blokády Spojených států. Dne 30. května bude vládě USA předáno ultimátum s výzvou, aby naše děvčata byla propuštěna nejpozději 1. června v poledne světového času. Pokud se tak nestane, bude blokáda zahájena téhož dne ve 12:01 hodin podle Greenwichského poledníku. Text ultimáta připravila Malik a teď probíhá schvalovací řízení. Včera večer byla svolána na toto téma porada. Škoda, že jsem ji prospala vstřebávajíc laktogenní sérum, ale nevadí! Ještě téhož dne dopoledne jsem se s jejím průběhem seznámila ze záznamu.
Odpoledne jsem pak věnovala dětem, po kterých už se mi notně zastesklo – zvláště pak po Míšence, to dá rozum… Lenka neskrývá radost nad mým návratem k ‚normálnímu‘ životu a vyrážíme s dětmi k jezeru, v jehož průzračných vodách s takovým nadšením dovedou řádit dlouhé hodiny. Vpodvečer jsem si konečně ‚zabavila‘ Míšenku pro sebe a mazlíme se spolu ve svém apartmá.
„Jé, maminko, tobě zase teče mlíčko. To je pro mě?“
„Vždyť už jsi sama nechtěla, sluníčko… A taky jsi na to dost velká, za tři měsíce jdeš do školy…“
„Nechtěla… Ale Evička má, Adámek, Jenny a Peggy taky… Dokonce i Mája – a ta už do školy chodí!“
„A tobě je to líto? Tak bude i pro tebe, neboj.“
Míšenka se mi zase po dlouhé době přisála k prsu. Saje sice silně, ale obezřetně, aby mě nekousla. Rázem jsem se ocitla v duchu o pár let zpátky, když ještě Míšenka byla maličký uzlíček nového života. Okolní svět pro nás přestal na chvíli existovat… (Jen pro upřesnění: Jenny a Peggy jsou Jennifeřina dvojčátka.)
Včera jsem se opět zapojila do práce. Dispečerská služba na Lucii III však nepřinesla mnoho zajímavého. Černý Pták střídavě řeší problémy, které se na něj valí jak z Peru, tak i z Uzbekistánu, ale jeho rozhodnutí nepřinášejí kýžený výsledek. Nejvíc ho přivádí do varu skutečnost, že zásobování, které obtížně zajišťuje pro svou údernou jednotku v Andách, vlastně slouží i těm, které chce vyhladověním přinutit k rezignaci, ha, ha, ha.
No, a dnešek přinesl další zdroj zábavy – a nejen mně… Navečer se totiž ozvala Janička.
„Tak přece se toho ten bulvár ujal, nezklamali,“ oznamuje mi hned po přivítání.
„Nevím, o čem mluvíš…“
Jana se na mě udiveně podívala. „No přece o tom tvém řádění na velvyslanectví! Sice to pár dní trvalo… no, přečti si to. Ten plátek – Secret Agent Notes – začal vycházet před nedávnem a objevila jsem to náhodou u sestřiček na oddělení. Původně jsem hledala v takových ‚renomovaných‘ listech, jako Blesk, SuperSpy a podobně – ale tam nic. Tihle se však opravdu vytáhli. V emailu to máš oskenované a bav se dobře. Jen tak mimochodem – zdá se, že ten SAN ti docela fandí…
Janin email jsem si otevřela ještě během telefonování a zběžně jsem se zahleděla do textu. „No nééé – a jak přišli na tu nymfomanku?“
„Přečti si to – a pochopíš,“ řehtá se Jana na celé kolo.
„Co tu máte tak veselého? Taky se chci zasmát…“
Za mnou stojí Magda, ze které ještě tečou čůrky vody. Přišla sem rovnou ze sprchy.
„Řekla bys do mě, že bych byla schopna brutálně znásilnit člena diplomatického sboru, až by ztratil vědomí?“
„To jsi fakt provedla!?“
„Chceš praštit? To si o mně vyprávějí na americké ambasádě – koukni…“
Magda se začetla do článku a smíchy se přímo dusí. „… čistil si nabitou pistoli ve vrátnici … to je snad případ pro psychiatra… néé, to néé …“
„No nic, Janičko. Musíme se rozloučit. Já vzkřísím Magdu a pak to přeložím i pro ostatní. Tebe pověřuji sledováním listu…“
„Díky za důvěru a měj se.“
Spojení je přerušeno my s Magdou se pouštíme do překladu…
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah