Z Nikolčina deníčku – 18. května, noc
Ještě dnes večer jsem se teleportovala k Janě, abych byla co nejblíže Praze, kde musím projednat dvě důležité záležitosti. Janičku jsem viděla naposledy v únoru (tedy osobně, nepočítám její účasti ve videokonferencích), takže její přivítání bylo opravdu bouřlivé. Ihned po povinné desetiminutové aklimatizaci na teleportačním lůžku mě zatáhla do koupelny, kde jsme se zase jednou dosyta vyřádily. Po tom ranním generálově přiznání, že aktivity Černého Ptáka ohledně Lucčina únosu se dějí za zády administrativy Spojených států a že by mi mohlo k osvobození Lucinky pomoci podání stížnosti přímo na velvyslanectví, mi opět zvedlo náladu, protože se mi zazdálo, že není nic jednoduššího…
„Tak povídej, co je u mimozemských přátel nového, jak pokračují práce na osvobození Lucky, jak se daří strýčkovi a tetě…“ spustila hned, jak jsme opustily koupelnu a usadily jsme se vedle sebe na pohovce.
„To je trochu moc otázek najednou… Zítra chci navštívit velvyslanectví a podat stížnost na plukovníka Birda, že nechal Lucku unést za zády amerických úřadů. A taky mám připraveno trestní oznámení na úředníky ministerstva zahraničí.“
„Tak rychle? Vždyť – aspoň podle toho, cos mi řekla do komunikátoru před teleportací, víš všechno toto vlastně ode dneška!“
„To je pravda, ale stížnost mi pomohla připravit Jenny a trestní oznámení vypracovala Malik. Nezapomínej, že je právnička a o Lucčin případ se zajímá intenzivně od samého počátku. Dnes ráno jsme se o celé záležitosti dozvěděli, odpoledne už byly připraveny oba dokumenty, před chvílí jsem se sem teleportovala a zítra ráno už budou v Praze. Nač čekat, že?“
„No tedy! To je ale fofr! Kdyby takhle pracovali všichni advokáti…“
Zasmála jsem se. „Malik není nějaký tuctový advokát, který v první řadě kouká na to, kolik mu ta která kauza vynese. Malik je především naše kamarádka a Lucčin osud ji tíží stejně jako nás všechny.“
„O tom nepochybuji… Zvlášť tedy, když se mimozemšťané postarali i o téměř zázračné povznesení afrických národů.“
„To je fakt,“ přitakávám Janě. „A způsob, jakým to provedli, je opravdu geniální. Ne nějaké rozdávání almužen, ale zavedení obrovského množství pracovních příležitostí. Vždyť jen na zúrodňování Sahary se podílí tolik lidí, že před tím snad nebylo tolik pracovních míst v celé Africe,“
„Vedle toho zřízení škol a sítě zdravotnických zařízení…“
„Zdravotnických zařízení… Málem bych se ti zapomněla svěřit, že jsem se s Agillem domluvila na opětovném dárcovství mléka. Myra se přede mnou zmínila, že ho mají nedostatek,“ sděluji kamarádce.
„Ano? A kdy začínáš?“
„No, zítra odevzdám dokumenty a na tom velvyslanectví bych si s nimi chtěla trochu popovídat. Večer se musím teleportovat zpátky a pravděpodobně skončím na Menstruačním – tedy pokud se mi po těch stresových situacích udrží pravidelný cyklus. Hned potom mi Agill připraví laktogenní sérum a…“
„Tedy, ty to ale bereš hákem od podlahy. Což takhle malá příprava v podobě masáže prsou?“
Při vzpomínce na Janiny úžasné techniky jsem pocítila vzrušení. „Proč ne?“
Bez dalšího otálení jsem vyrazila do Janiny vyšetřovny a pohodlně se uvelebila na stole. Odložit nemám co, protože jsem se od teleportace ještě neoblékla – a konec konců, proč taky, když jsme tu s Janičkou samy… Ta mi vzápětí zavázala oči šátkem, aby u mě vyvolala submisivní pocit, což je při masáži velice příjemné.
Teď už jen vnímám její doteky. Roztírá mi po prsou masážní olej. Přejíždí mi po nich lehce prsty. Ležím uvolněně na stole a propadám snění. Před zavázanýma očima mi probíhá jako film celý řetěz událostí, krásných i méně příjemných chvil, které jsem v Janině společnosti prožila. Nádherné bazény, tělocvičny a salónky CPLE, vyšetřovna, kterou jsme si ‚obsadily‘ pro svoje výzkumy, jsou střídány příšernou gynekologickou prohlídkou u asistenta Rummlera. Následuje únos, internační tábor v rovníkovém Atlantiku, potupná přijímací prohlídka, služba v jídelně, pranýř. Kryt a setkání se strýčkem a tetou, Jana a Xiaolan jako ošetřovatelky dělníků a vojáků. Osvobození. Další rok v nádherném prostředí CPLEN. A teď zase ten karambol s Luckou…
Jana v masáži přitvrzuje. Tře mi prsa celými dlaněmi. Postupuje v kruzích a tiskne mi prsa čím dál tím víc, až je přímo hněte. Nakonec mi stimuluje bradavky. Už jsem vzrušená na nejvyšší míru. V nejlepším však přestává.
„Nevystřídáme se?“
Jen jsem přikývla. Jana zaujala moje místo a já jsem si navlékla její plášť. Pak jsem jí zavázala oči a jala se roztírat olej po jejích prsou. Opět se začínám vzrušovat, protože Jana mléko produkuje a jakmile ji trochu víc stisknu, pár krůpějí na bradavkách se jí objeví. Sice ne mnoho, protože mléko denně odsává, ale je právě uprostřed cyklu, takže je její produkce značná.
Neodolala jsem a zapojila do hry i jazyk. Pod rukama cítím Janino vzrušení a už to sama nemohu vydržet. Strhla jsem si plášť, zvedla jsem Janičku se stolu, položila ji na koberec a přitiskla jsem se k ní. Vroucně mě objala. Laskáme se na intimních místech, vnikám prsty do její jeskyňky a ona zase do mé. Postupně se stáčíme do své oblíbené polohy 69 a orgasmu dosahujeme téměř současně. Přestože nejsme v nabíjecí místnosti, projevuje se kalihapický efekt, takže každá prožíváme hned dva různé orgasmy – ten svůj i ten kamarádčin. Je to něco nádherného a nepopsatelného. Konečně jsem se otočila a pohlédla Janičce do očí. Znovu mě objala a naše rty se spojily v dlouhém polibku.
„Musíme se ale pořádně nabít,“ pronesla konečně Jana, když jsme se od sebe odtrhly. „Vyvolaly jsme kalihapický efekt při orgasmu, což je značně vyčerpávající, a ty chceš jet zítra hned ráno do Prahy…“
Odebraly jsme se do nabíjecí místnosti a vydržely jsme tam téměř do půlnoci.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 19. května
Sedm hodin ráno – a venkovní teploměr už ukazuje 18°C. Výborně, zaradovala jsem se. Aspoň se budu cítit bezpečněji. Místo spodního prádla jsem si oblékla plavky a přes ně lehké letní šatečky zapínané na suchý zip. Do Prahy jsem dorazila krátce po deváté hodině. Nejprve jsem navštívila Státní zastupitelství pro Prahu 1, kde jsem podala trestní oznámení na úředníky Ministerstva zahraničních věcí, a pak jsem vyrazila na Velvyslanectví USA. Lidem, stojícím frontu na víza, jsem nejprve musela vysvětlit, že já o vízum žádat nejdu a že je předbíhat nemíním.
Na recepci jsem oznámila, že jdu podat stížnost na jednání státních zaměstnanců Spojených států. Po několika telefonátech, trapné bezpečnostní prohlídce a následném nekonečném čekání mi recepční připnula na šaty jmenovku s nápisem GUEST a nějakým číslem. Pak jsem byla členem ochranky odvedena do druhého patra a uvedena do kanceláře, která je rozdělena po celé délce pultem oddělujícím část pro návštěvy od vlastního pracoviště. Tam sedí za stolem jediný úředník. Můj průvodce mu beze slova předal jakési lejstro a zanechal nás o samotě.
„Dobrý den. Já jsem…“
Úředník jen netrpělivě mávl rukou a skočil mi do řeči, aniž by mě nechal domluvit:
„Co si přejete, paní architektko,“ spustil na mě rovnou anglicky dívaje se při tom střídavě na mě a na monitor počítače, aniž by se obtěžoval zjistit, zda mu rozumím. Zřejmě byl už dopředu zpraven o tom, kdo jsem.
Předložila jsem mu stížnost, kterou pro mě vypracovala Jenny, a DVD se záznamem Lucčina únosu a řádění falešných policistů.
„Zajímavé, zajímavé. A jak jste se dostala k těmto materiálům?“
Vysvětluji, že se jedná o retrospektivní záznam událostí pořízený mimozemšťany na mou žádost poté, když moje sestra zmizela.
„Takže… rozumím-li tomu dobře: Vy využíváte a zneužíváte pokročilé zpravodajské technologie ke sledování občanů Spojených států. A s tím se jdete ještě chlubit na ambasádu, ano?“
„Pokud vaši občané páchají trestnou činnost…“
Nenechal mě ani domluvit. „Pokud občané Spojených států páchají trestnou činnost, je k posouzení takové činnosti kompetentní pouze soud Spojených států. Cizí státní příslušník nemá právo…“
„Ale čin, který spáchal plukovník Bird a jeho lidé, se bezprostředně týká mé rodiny, pane. Já tady nevystupuji jako soudce, ale jako žalobce!“ skočila jsem mu nakvašeně do řeči. Sice cítím, že je to neslušné, ale zase – na hrubý pytel patří hrubá záplata…
„Moje sestra byla dokonce zavlečena na vaši základnu v Chanabádu, kde byla uvězněna v hygienicky naprosto nevyhovujícím prostředí a dokonce i mučena! Jak se tyto praktiky slučují s vaším bojem za dodržování lidských práv?“
„Tak to byla vaše sestra, která v Chanabádu vyvolala vzpouru vězňů! A vy si jako myslíte, že po tomto incidentu…“
Úředník větu nedokončil a zvedl telefon. Došlo mi, že má v úmyslu povolat ochranku.
„Položte to!“
Udiveně na mě pohlédl. Telefon však nepoložil; dokonce začal volit číslo.
Přeskočila jsem pult a vyrazila jsem mu sluchátko z ruky, přičemž jsem mu uštědřila elektrickou ránu. Sice jen mírnou, ale zavrávoral a padl do křesla.
Ze sluchátka se ozývá hlas: „Oddělení ochrany. Máte přání?“
„Promiňte, to je omyl,“ omluvila jsem se a zavěsila.
Úředník se mezitím vzpamatoval a výhružně se proti mně postavil. Je to hromotluk – o dvě hlavy větší než já – a zřejmě se domnívá, že bude se mnou brzy hotov. Bleskurychle jsem shodila šaty a přehodila jsem je přes pult za sebou. Teď stojím proti němu v plavkách. Právě včas! Uchopil mě v pase a pokusil se mě judistickým chvatem povalit na podlahu. V té chvíli jsem ho zpacifikovala silným elektrickým výbojem.
Došlo mi, že teď už je na podávání stížnosti pozdě. Ač Černý Pták jednal protiprávně i z hlediska americké legislativy, mnou dodané materiály úředník vyhodnotil jako produkt špionáže a to je podle jejich kriterií mnohem závažnější aféra než přehmat jejich zpravodajce.
Pohlédla jsem na omráčeného úředníka a uvědomila jsem si, že jsem se na chvíli stala paní jeho kanceláře. Odtáhla jsem ho trochu stranou, abych o něj nezakopávala, a přistoupila jsem k jeho počítači. Podíváme se, co tam má zajímavého…
První, co jsem spatřila, byla série mých fotografií, na kterých jsem úplně nahá! Po chvíli jsem si uvědomila, že už jsem ty obrázky někde viděla. Ano! Pocházejí ještě z internačního tábora. Zřejmě se jim část materiálů přece jen podařilo odeslat ještě před tím, než Mořská Pěna donutila jednoho člena komise přeformátovat disk jejich počítače. No počkejte, vy lumpové!
V první řadě jsem vypnula spořič obrazovky, aby mi nemohl zabránit v dalším přístupu. Pak jsem se jala prohlížet otevřenou databázi. Tak tady mám přehled o tom, které naše občany oni špiclují, došlo mi, když jsem prozkoumala několik záznamů. Nuž dobrá… Pokusila jsem se některé údaje smazat, ale nejde to. Tenhle úředník má právo jen pro čtení. Zřejmě to nebude žádné velké ‚zvíře‘ – obývá kancelář sice sám, ale bez předpokoje a bez sekretářky…
Ale mohu si to aspoň zkopírovat, napadlo mě, a potom ty lidi varovat. Sáhla jsem do kabelky a vytáhla dva paměťové krystaly o vysoké kapacitě, které mimozemšťané přizpůsobili pro rozhraní USB. Při bezpečnostní prohlídce na ně není šance přijít. Jsou sice v kovovém pouzdře, ale jsou maskovány jako rtěnka. Vrazila jsem každý z nich do jednoho USB portu úředníkova počítače a spustila jsem kopírování. Vtom jsem zaslechla zasténání. Otočila jsem se. Úředník se právě probral a teď na mě tupě zírá, jak manipuluji s jeho počítačem – pořád ještě v plavkách. Přistoupila jsem k němu. Nečekaně mě chytil za lýtko a snaží se mi podtrhnout nohu. Poctila jsem ho další elektrickou ranou se slovy: „Ještě se trochu prospi, zlato, ano?“
Kopírování databáze trvá nějak dlouho. Ozvalo se zaklepání na dveře. Co teď? Vtom mi bleskl hlavou šílený nápad! Vrhla jsem se k omráčenému úředníkovi, strhla jsem mu kravatu i košili a rozepnula mu kalhoty.
Nové zaklepání na dveře.
Odhodila jsem podprsenku tak, aby viditelně ležela přes moje šaty na pultě, a přitiskla se k omráčenému úředníkovi. Právě včas! Ozvalo se jemné pípnutí, dveře se otevřely a dovnitř nahlédl člen ochranky.
„Pardon… promiňte…“ ozvalo se nerozhodné zakoktání a dveře opět zaklaply.
Situace je zachráněna, ale na jak dlouho? Když jsem si však představila, jak se mi podařilo úředníka zkompromitovat a jakým narážkám a posměchu bude vystaven, musela jsem se zasmát. A co teprve, až se to donese k jeho nadřízeným…
Pohlédla jsem na monitor. Odhad kopírování: ještě deset minut!
Ale co… Za deset minut se dá stihnout věcí… Aspoň se mu ještě pomstím a nadělám mu v kanceláři pořádnou paseku! Vytáhla jsem jeden šanon z otevřené registratury a jala se dokumenty v něm uloženými krmit skartovačku. Je opravdu výkonná! Za deset minut jsem zlikvidovala půlku jednoho regálu.
Vtom zazvonil telefon. Jednou, dvakrát, třikrát… Znechuceně jsem zvedla sluchátko a zavěsila, aby mě to cvrlikání neznervózňovalo. Pak jsem pohlédla na monitor. Kopírování je u konce. Vytáhla jsem krystaly z portů, uložila je do kabelky a přehoupla jsem se na druhou stranu pultu. Už, už jsem vztahovala ruku po svém oděvu, když vtom se dveře opět rozlétly. Tentokrát bez zaklepání. Do místnosti vtrhly čtyři gorily v maškarádách a míří na mě samopaly. Instinktivně jsem si přehodila kabelku přes rameno a vytvořila jsem kolem sebe ochranné pole. Trochu jsem to přehnala, protože pult za mnou zlověstně zapraskal a část, kterou z něj ochranné pole vyrvalo, byla odmrštěna takovou silou, že proletěla zavřeným oknem. K mému zděšení s sebou vzala moje šaty i s podprsenkou. Tak! A teď mi nezbude, než vyjít na veřejnost nahoře bez… Někde na pláži by to samozřejmě nevadilo, ale uprostřed města asi vyvolám pozdvižení, blesklo mi hlavou. Jenže na takové úvahy zatím není čas. Nejprve se musím dostat odsud. Pak se uvidí, co podniknu dál.
„Dovolíte, pánové, abych prošla?“ požádala jsem se sladkým úsměvem na rtech zkoprnělé strážné.
Zastoupili mi cestu. „Odevzdejte kabelku a nastavte ruce,“ nařídil mi jeden z nich, významně mi potřásaje před očima náramky.
Postupuji drobnými krůčky vpřed a ochranné pole vytlačuje gorily ze dveří. Nesmím udělat žádný prudký pohyb, abych některého z nich nezranila nebo nezabila. Za tu dobu spolupráce s mimozemskými přáteli, vyzbrojena a chráněna jejich pokročilými technologiemi, jsem si podvědomě vštípila zásadu, že všechna zranění a případné ztráty na životech si může protivník způsobit jedině sám svou vlastní vinou. Já se takového prohřešku dopustit nesmím, leda v případě náhlého a neodkladného nebezpečí, když už se nedá nic jiného dělat.
„Stůjte, nebo budeme nuceni použít donucovacích prostředků!“
Zasmála jsem se, „Nezdá se vám, pánové, že jsem vás trochu předběhla? Jestli jste si toho nevšimli, tak donucovacího prostředku používám právě teď já!“
Postoupila jsem o další dva kroky. Strážný, který se držel vší silou kliky dveří, nevydržel nápor ochranného pole, které obklopuje mé tělo v síle asi dvanácti centimetrů, a pustil se. Pole ho odmrštilo takovou silou, že prudce narazil hlavou do protějších dveří a zhroutil se na zem. V té chvíli se zbývající tři gorily proti mně vrhly, ale ochranné pole nezklamalo. Vzhledem k tomu, že jsem vlastně skoro nahá – mám na sobě pouze kalhotky – daří se mi ochranné pole ovládat velice lehce a s minimálními ztrátami energie.
„Co se to tady děje?“ – Protější dveře se otevřely a v nich se objevila rozezlená úřednice. „Cožpak se dá v takovém kraválu pracovat?“
Vzápětí spatřila čtyři členy ochranky bezmocně se válející v jednom chumlu uprostřed chodby a vyděšeně se na mě podívala. Postoupila jsem směrem k ní a moje ochranné pole ji nezadržitelně zatlačuje zpět do její kanceláře. Vstoupila jsem za ní, zrušila jsem ochranné pole a zavřela za sebou dveře.
„Co… chcete…“
Změřila jsem si ji pohledem. Je sice o hlavu vyšší než já, ale podle nohou vyčuhujících jí ze sukně je dost hubená, i když v té blůzičce na to nevypadá. Třeba se to povede.
„Svlékni si blůzičku!“
„Co… cože?“
„Dělej, nemám času nazbyt!“ Uchopila jsem ji za ruku a svůj příkaz jsem doprovodila mírným elektrickým šokem. Vzápětí jsem sáhla do kabelky a položila před ní na stůl fialový papírek.
„Víš, co to je, děvče?“
„Tisíc… korun…“
„Správně,“ zaradovala jsem se, „a za těch tisíc korun si tvou blůzičku půjčím! Dělej, než si to rozmyslím!“
Váhavě rozepnula knoflíčky a blůzičku položila na stůl.
Sáhla jsem znovu do kabelky a před zkoprnělou úřednicí se objevil zelený papírek.
„A ty dva tisíce…?“
„Ještě podprsenku, drahá…“
„Ale vždyť… já už tady nic na sebe nemám! Jak se dostanu domů? Bez blůzičky bych to ještě ustála, ale…“
„To už je tvůj problém, děvče. Teď dolů tu podprsenku a budeme kamarádky. Jinak…“
Roztřásly se jí ruce.
„Otoč se!“
Podprsenku jsem jí rozepnula sama a vzápětí jsem si ji oblékla. Je mi sice trochu těsná, ale na tu chvíli, kdy ji budu potřebovat k průchodu ven z ambasády, se to dá vydržet.
„Ukaž, otoč se zpátky…“ požádala jsem úřednici.
Poslušně se otočila. Prsa má opravdu malá, ale pevná. Trčí jí dopředu jako nárazníky – tu podprsenku by snad ani nepotřebovala. Pod tenkou blůzičku si ji však vzít musí…
„Není to tak hrozné, s tím domů dojdeš,“ poznamenávám se smíchem. Ale měla bys trochu víc jíst, nebo skončíš jako anorektička.“
Krajková podprsenka s kalhotkami od plavek příliš neladí, ale je to pořád lepší, než abych své poprsí vystavovala na odiv hladovým očím strážných. Až budu mimo areál, obleču si ještě blůzičku a bude to v pohodě.
Blůzičku jsem si přehodila přes kabelku a zanechavši polonahou úřednici jejímu osudu jsem vyrazila ven z kanceláře. Chodba je prázdná, pomlácené gorily někam zmizely. Pohlédla jsem na jmenovku na dveřích. Sarah Madock (Miss), stojí na kovovém štítku ozdobným písmem vedle její fotografie. Ale nikde není označení funkce nebo útvaru. Nevadí. Sestoupila jsem po schodišti do přízemí a vstoupila jsem do recepce.
Zadrželi mě dva příslušníci ochranky.
„Jak to, že jdete bez doprovodu?“
„Trefím sama!“
„U koho jste byla?“
„Nevím, neuznal za vhodné, aby se mi představil!“
„Takže teď půjdete s námi, abychom zjistili, kdo vlastně jste a co tady pohledáváte!“
Ustoupila jsem o pár kroků vzad a vyvolala kolem sebe ochranné pole. Pak jsem se jala postupovat drobnými krůčky vpřed. Pomocí ochranného pole tlačím oba členy ochranky před sebou jako buldozer. Náhle jsem se zastavila a instinktivně jsem se otočila. Za mnou stojí další člen ochranky s namířenou pistolí.
„Ne! Nestřílej, nebo…“
Pozdě! Z pistole vyšla rána a nešťastný střelec se s výkřikem sesul k zemi drže se za prsa.
Obrátila jsem se zpět k těm dvěma, kteří stojí ve dveřích.
„Pánové, mějte rozum a ustupte. Nebo chcete shodit se schodů…?“
Zkoprnělí strážní ustoupili a nechali mě volně projít. Prošla jsem ulicí kolem velvyslanectví za nejbližší roh a oblékla jsem si blůzičku. Je poněkud volnější než podprsenka a poměrně dlouhá, takže mi slouží spíše jako minišaty. Přivolala jsem si taxík, kterým jsem se nechala odvézt na nádraží a krátce po poledni jsem se uchýlila do bezpečí Janiny rezidence. Tam jsem se v první řadě zbavila škrtící podprsenky.
Co ale teď? Nejprve by to chtělo shrnout fakta: Tak za prvé: Černý Pták a jeho kumpáni zosnovali únos Lucky bez vědomí amerických úřadů. Jenže Američané jsou na cizích územích beztrestní. Hlavou se mi táhnou otřesné případy… V Soulu vjeli džípem do houfu školních dětí na přechodu pro chodce! V Itálii pilot shodil letadlem lanovku a zabil dvacet lidí. Dostali se před americký soud, pravda. Ale nakonec byli osvobozeni…
Za druhé: Lucka vyvolala vzpouru vězňů – a za to bude zřejmě souzena bez ohledu na to, zda v té věznici byla držena po právu či protiprávně.
Z toho tedy plyne, že i kdyby byl Černý Pták postaven před soud a jeho rejdy uznány za protiprávní, Lucce to zřejmě nijak nepomůže…
Po čtvrté hodině dorazila Jana.
„Tak povídej, jakpak jsi dopadla?“ vyjela na mě otázkou sotva se objevila ve dveřích.
„Nijak slavně,“ odpovídám smutně, „Lucka je obviněna ze zosnování vzpoury vězňů v Chanabádu. Ale přece jen jsem něco získala. A tomu nafoukanému byrokratovi jsem na památku trochu vyčistila kancelář!“
Zasunula jsem krystaly do portu komunikátoru a předvedla jsem Janě databázi sledovaných osob.
„Podívej, ty jsi tu taky. Lenka, Lucka… a dokonce i Vašík Mámil. Měla bys ho varovat.“
„No, to je ale pěkné. Co ostatní? Sličné Akvabely, Xiaolan…“
„To nevím. Ten úředník měl přístup jen k části databáze obsahující údaje o našich občanech. Magda a Irenka jsou tu vedeny pochopitelně také…“
Naštěstí jsou v databázi uvedena i telefonní čísla, adresy a další kontakty. Myslím, že se spousta našich obyvatel bude moc divit, až dostanou dopis nebo email s přehledem údajů, které o nich vedou úřady cizí země…“
„Ukaž, podívám se, co se jim podařilo shromáždit o mně… No ne! Tak oni sem dostali i ty fotky z internačního tábora. A tady to jsou snímky ze služebny u Kladna – zase nahaté obrázky, hmm, ani jsem nepostřehla, že mě tam taky nafotili. Budu se muset na to vyptat Magdy. A ty komentáře taky nejsou k zahození.“
Zahleděla jsem se na obrazovku. Jana je pro ně ‚objekt č. 44751258‘ – to je uvedeno vždy v záhlaví dokumentu a pak už se hovoří jen o ‚objektu‘ bez čísla či dalšího upřesnění.
Objekt uprchl z tajné služebny bezpečnostní služby a prozradil jeho existenci místnímu i světovému tisku. … Objekt si buduje opevněné sídlo … Objekt se opakovaně stýká s mimozemskými vetřelci a uvádí do praxe jejich pokročilé technologie bez součinnosti se světovým společenstvím. … Objekt … Objekt …
„Myslím, že se domluvím se Sheilou a vydáme to jako erotický humoristický kalendář.“
„No teda! To je mi ale nápad! Můžete tam přidat třeba i moje materiály a popřípadě se domluvíme i s ostatními děvčaty, ať je to pestřejší. Lenka a Magda určitě nebudou proti. Jenom si na těch obrázcích rozostříme nebo pozměníme obličeje,“ navrhuji Janě, „a jeden exemplář určitě pošlu Černému Ptákovi.“
„Proč ne? Až tam najde tady tu sérii obrázků, jak mě vyšetřuje ten doktor na služebně, tak se určitě zase udělá přímo v kanceláři…“
„Víš co?“ navrhuji Janě, když jsme se pobavily nad těmi bláboly. „Nahrajeme to do Informačního systému a já si u tebe počkám na večerní zprávy, jestli tam bude o mně zmínka. Pak se musím teleportovat zpátky.“
Nemýlila jsem se.
Dnes krátce po desáté hodině vnikla do budovy Velvyslanectví Spojených států v Praze šílená žena. Omráčila jednoho úředníka, v jehož kanceláři poté zničila řadu důležitých dokumentů a nakonec značně zdemolovala i zařízení kanceláře. Při následném útěku zranila pět členů ochranky, z toho jednoho těžce. Přes veškeré úsilí Policie se ji nepodařilo zadržet. Vedení Velvyslanectví ve spolupráci s Policií České republiky zvažuje zpřísnění bezpečnostních opatření.
„Je zajímavé, že po mně nevyhlásili pátrání a že se vůbec nezmiňují o tom mém extempore se slečnou Sarah…“
„Zřejmě se skutečný stav věci snaží udržet v tajnosti a ten tvůj incident se slečnou Sarah nepovažují za tak důležitý,“ míní Jana, „i když… zítra by to mohlo být sousto pro bulvární tisk. Podívám se po tom, a kdyby…“
„Počkej, tiše…“ přerušila jsem proud jejích úvah, aby nám neunikla další zajímavá zpráva:
Jak jsme vás již včera informovali, došlo v peruánských Andách v oblasti Cordillera Blanca k havárii ultralehkého letadla se třemi cestujícími na palubě. Peruánský pilot se dvěma americkými vědeckými pracovníky zajímajícími se o nové archeologické nálezy v lokalitě Chavín de Huantár zřejmě ztratil v mlze orientaci a zmizel pozemní kontrole z radaru. K pátrání po zmizelých osobách byla po dohodě s peruánskou vládou vyslána americká vojenská jednotka.
„No jasně! To je další z lumpáren vymyšlených Černým Ptákem,“ informuji Janu uléhajíc na teleportační lůžko, „ale sličné akvabely už byly varovány, takže nepředpokládám, že by padly do léčky, jako Lucinka…“
„Ale jistě. Dvojčata si už poradí. Tak se měj moc hezky a všechny tam pozdravuj.“
„Budu, budu. A ty zase nezapomeň tu blůzičku a podprsenku poslat na americkou ambasádu slečně Sarah Madock. Děkovný dopis pro ni je v kapsičce té blůzky.“
Jana mě naposledy políbila a stiskla odesílací tlačítko.
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah