Z Nikolčina deníčku – 2. června
A je to tady! Před dvěma dny Malik přivezla z Washingtonu ostrou nótu jako odpověď na ultimátum ohledně propuštění našich děvčat na svobodu. Dokument končí výsměšnou poznámkou samotného ministra obrany, že je opravdu moc zvědav, jak budou vesmírní vetřelci blokovat veškerou dopravu mezi Spojenými státy a zbytkem světa.
Dočkal se! Včera úderem poledne světového času ultimátum vypršelo a minutu po té spustil Erigyos vysílání blokovacích impulsů. Aparatury družic Lucie I na severu a východě a Lucie II na jihu a západě jsou v té chvíli připraveny kdykoliv vytvořit silové pole kopírující ve vzdálenosti 28 km tvar pobřeží. Jižní a severní hranice jsou naopak kopírovány v hloubce 28 km na území Spojených států, aby Mexiko a Kanada blokádou netrpěly.
Sleduji dráhy lodí pokoušejících se dostat do amerických přístavů, jak mi tento obraz zprostředkovávají kamery obou družic. Loď plující odkudsi z jižního Tichomoří míří do přístavu v San Franciscu, ale nějak se nemůže trefit… Vždycky jakoby sklouzne po hraně neviditelného silového pole k severu nebo k jihu – podle toho, z které strany se do přístavních vod pokouší vplout. Po čtvrtém marném pokusu kapitán boj vzdává a loď končí v San Diegu. Tento přístav je tak blízko mexické hranice, že je silovým polem odříznut od zbytku USA, zato ale má spojení se světem.
Spojené státy nelze ale ani opustit. Lodě sklouzávají po vnitřní hraně pole a vracejí se zpět k pobřeží. Obdobně se děje i letadlům. Provoz z vnějšku je odkloněn buď do Kanady, nebo do Mexika, a letadla pokoušející se území Spojených států opustit, jsou vracena zpět.
„Jsem zvědava, jak dlouho to vydrží,“ směje se Myra sledujíc podobné pokusy na Atlantském pobřeží. „Ale dokud naše děvčata nebudou na svobodě, nemohou Američané počítat s tím, že bychom blokádu zrušili.“
„Zajímavý způsob boje,“ komentuje Erigyův vynález Ray, „taková účinnost bez jediného mrtvého nebo zraněného… Co kdyby ale došlo k čelnímu nárazu do silového pole?“
„K tomu nemůže dojít, protože obě družice trvale pobřeží i hranice pouze monitorují. Teprve tehdy, blíží-li se loď nebo letadlo, je vyvoláno silové pole. A to vždycky tak, aby po něm příslušný dopravní prostředek ‚sklouzl‘ – nikdy ne tak, aby do něj narazil,“ objasňuje metodu blokády Erigyos.
„Hmm, zajímavé. A co třeba ryby, ptáci, mouchy…“
Erigyos se zasmál. „Ne, tak takové objekty pochopitelně silovým polem neblokujeme. Rovněž tak případné plavce ani rekreanty na pramičkách. Ale motorové čluny a plachetničky už mají smůlu. Na hranicích rovněž neblokujeme zvěř nebo jednotlivé chodce či cyklisty. Ale v každém případě blokujeme motorová vozidla všeho druhu, jezdce na zvířatech i skupiny chodců či cyklistů převyšující pět osob.“
- × - × - × -
4. června – Něco se stalo! Nevíme sice co, ale zřejmě se jedná o nějakou závažnou událost. Vojáci, kteří jsou určeni ke styku s námi a dodávají nám zásoby, přestali se svými poznámkami a komentáři ohledně mých a Nancyiných předností, jsou zamlklí a vyhýbají se jakékoliv konverzaci. Jejich jedinou reakcí na naše otázky je ne, nic nevím, co je vám do toho apod. Když se odpoledne objevil kapitán Snell a Nancy se ho zeptala, jak pokračují jednání ohledně našeho propuštění, hrubě ji odbyl slovy, že to hned tak nebude a jestli ti mizerní CENZUROVÁNO nedají pokoj, tak že tu spíš shnijeme zaživa, než abychom se těšily na to, že se odsud dostaneme. „Taky se může stát, že vás tu necháme chcípnout hlady, jestli se ti CENZUROVÁNO včas neumravní!“
„A jak si zodpovíte, chcípnou-li tu s námi i vaši důstojníci – občané Spojených států?“ popíchla jsem ho pro změnu zase já.
„Nebudou to jediní občané Spojených států, kteří chcípnou, jestli… Ale co je ti vůbec do toho! Přece se nebudu zpovídat nějaké CENZUROVÁNO…“
Kapitán se ke mně otočil zády a odpochodoval po schodech nahoru.
7. června – Dohodly jsme se s Nancy, že se budeme obě střídavě nabíjet přes celou noc a pak že já budu hlídat u mříže a ona vyjde pod ochranou silového pole na výzvědy. Problém je totiž v tom, že zdroj elektrické energie, který máme k dispozici, není tak vydatný, jak bychom potřebovaly. Rozvody slouží pouze k osvětlení. Jediné těžší spotřebiče jsou dvě lednice, které mají sloužit k chlazení nápojů pro dozorce. Ty jsme pochopitelně vypnuly, protože do nich stejně nemáme co uskladnit, ale jedná se o padesátilitrová nedochůdčata, která stejně příliš elektřiny nespotřebovávají, takže je ten světelný okruh snadno udržel.
Nápad, že bychom pod ochranou silového pole mohly uprchnout, jsme probíraly dlouhé hodiny hned na začátku vzpoury, ale nakonec jsme ho zavrhly. Nabití energií je nedostatečné k tomu, abychom udržely silové pole kolem sebe delší dobu, a protože neznáme prostředí, mohlo by se stát, že bychom nevydržely. Pak by nás ovšem znovu uvrhli do kobek, kde přístup k elektřině není. A kdyby se nám nakrásně uprchnout podařilo, mohli by se pak mstít na našich spoluvězních – což by od nás bylo neomluvitelné sobectví.
Výzvědnou výpravu si však dovolit můžeme. V podzemí teď udržíme pole bez nabití čtyři hodiny nonstop, proto je vyvoláváme jen v případě, že se poblíž mříže vyskytuje nějaký voják. Jinak pochopitelně energií šetříme. Venku nám energie musí vydržet déle, protože budeme snáze přijímat synchronizační impulsy.
8. června – Je to senzace! Nancy opustila podzemí deset minut po deváté pod ochranou silového pole, aniž by se vojáci zmohli na odpor. Pro jistotu vyšla ven úplně nahá, aby mohla energií šetřit co nejvíce. A vrátila se po domluvených čtyřech hodinách nadšena. (Hodinky jsme zabavily důstojníkům. Já mám Brandonovy, Nancy Sirkovy.)
Její návrat byl však doprovázen incidentem se třemi vojáky, kteří se snažili bránit jí ve vstupu do podzemí. To ovšem Nancy vyřešila velice radikálně. Dva vojáky zatlačila silovým polem až ke schodům a pak je shodila dolů. Třetí uprchl. Oba shozené pak odzbrojila a zavřely jsme je do kobek. Vedle dvou důstojníků teď držíme jako rukojmí i dva prosté vojáky.
„Venku krásně svítí sluníčko, takže jsem se nabila aspoň na dva dny! Jestli chceš, můžeš hned vyrazit, ať se pořádně nabiješ taky, dokud je Slunce vysoko nad obzorem. Až se vrátíš, tak si popovídáme.“
Samozřejmě, že jsem příležitosti ihned využila. Ven jsem se dostala snadno rovněž úplně nahá, jen v sandálcích – po Nancyině vzoru. Když už je příležitost k nabití, tak ať to stojí za to! Nancy za mnou zamkla mříž a já vystupuji po schodech nahoru. Vojáci mě sice nevraživě sledují, ale energie mi dosud stačí na to, abych je dokázala udržet v bezpečné vzdálenosti.
To vymazávací zařízení ale nadělalo spoušť! Následující mříž je vyvrácená a musím přeskakovat sutiny. Sál, ve kterém byla mučírna, má propadlý strop a zřícenou stěnu sousedící s chodbou. Uzbečtí dělníci odklidili zatím jen část trosek zdiva, aby se vůbec dalo jít dál po schodech nahoru. Tady byla další vyvrácená mříž, ale tu už dělníci odstranili a teď pro ni vyzdívají nové zárubně. V tuto chvíli se tu ale žádný dělník nevyskytuje a rozdělaná práce stojí. Vystoupila jsem po dalším bloku schodů. Ty už jsou uklizené a dá se po nich chodit bez jakýchkoliv překážek. Nakonec mě čeká cesta chodbou ven.
Sluneční jas mě sice oslepil, ale za chvíli jsem přivykla a porozhlížím se po novém prostředí. Smutný to pohled! Všude samý písek, beton a asfalt. Je tak rozpálený, že se roztéká a lepí se mi v něm podrážky sandálků. Snažím se jít pískem, a tam, kde to nejde, po betonových obrubnících. Jsou sice úzké, ale nelepí. Vojáci mě pozorují z povzdáli, neodvažují se přiblížit. Neslavný osud dvou jejich kumpánů je od jakékoli akce proti mně zřejmě odrazuje.
Dvůr věznice je obehnán vysokou kamennou zdí, která je na několika místech rozbořena. Tudy zřejmě vnikli dovnitř členové přepadového komanda a dělníci zatím průrvy nestačili opravit. Vždyť uvnitř mají dosud práce jako na kostele! Prošla jsem až k jedné z průrev ve zdi. Kdybych chtěla, mohla bych snadno utéci, ale z morálních důvodů to udělat opravdu nemohu. Za zdí je vidět letištní plochu. Zůstávám stát na nejprudším slunci a všemi póry svého nahého těla nasávám blahodárnou energii. Je to opravdu úžasný pocit, když vím, že teď jsem naprosto nezranitelná, a kdyby se vojáci přece jen nějaké nepředloženosti odvážili, šeredně by to odskákali, přičemž by si to zavinili sami…
Asi po hodinovém pobytu na slunci jsem pocítila, že už jsem optimálně nabitá. Ochranné pole vyvolávám velice lehce. Družice musí být přímo viditelná, příště už si mohu bez obav vyrazit v plavkách, aby mě vojáci tak hladově neočumovali.
Vydala jsem se na další průzkum. Vstoupila jsem znovu do budovy věznice, ale tentokrát jsem se vydala po schodech nahoru. V prvním poschodí je technické zázemí – kuchyně, sklad, prádelna, údržbářská dílna… Aspoň podle nápisů na dveřích, které jsou povětšině zamčené. Jen v kuchyni a v prádelně se pracuje, ale kupodivu samí Američané. Ani jeden uzbecký zaměstnanec. Druhé poschodí skrývá ubytovnu mužstva.
Vojáci sice sledují každý můj krok, ale drží se v uctivé vzdálenosti. Uvědomila jsem si, že se ještě musím porozhlédnout po přízemí budovy, které jsem poněkud zanedbala. A podívejme se! Tady jsou kanceláře velitelství – ale všechny dveře jsou rovněž zamčené. Možná, že by se daly vyrazit silovým polem – tedy aspoň ty, které se otevírají dovnitř místnosti, ale sama zatím raději nic nepodnikám. Vojáci přece nemusejí být hned od začátku seznámeni se všemi našimi možnostmi.
Pohlédla jsem na hodinky. Do vypršení smluvené doby mé průzkumné výpravy zbývá dvacet minut. Rozhodla jsem se vrátit k Nancy, aby neměla o mne obavy Pak se musíme důkladně poradit o dalším postupu. Cestou sleduji zákruty chodby, abych si udržela povědomí o orientaci budovy. Konečně se naši muslimští spoluvězni dozvědí, kde vlastně je ten jihozápad. Ne, že by mi nějak zvlášť záleželo na tom, kterým směrem jsou při svých věčných modlitbách otočeni, ale na druhou stranu si myslím, že by soužití s nimi mohlo být snazší, když uvidí, že pamatujeme i na jejich ‚potřeby‘.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 12. června
Lucka a Nancy se objevují pravidelně venku. Poprvé – před čtyřmi dny – úplně nahé, ale teď v bikinkách – sice ohavných uniformních khaki hadrech, ale hlavně, že už se nemusejí před vojáky předvádět nahé. Chodí se nabíjet! Je to docela dobrý obrat k lepšímu. Dokonce jsem si vyměnila služby na Lucii III s Tonym, který pracuje jako dispečer u družice monitorující Chanabádskou základnu, abych měla možnost sestřičku aspoň pravidelně vidět, když už se s ní nemohu bavit.
„Kdyby vyšly ven obě najednou,“ uvažuje Erigyos, „mohli bychom pro ně poslat diskolet. Ale zřejmě to nejde, když se venku střídají, a nemůžeme riskovat jejich bezpečí.“
Mně také není jasné, proč děvčata prostě neutečou, když se mohou nabíjet na sluníčku, což je nejvydatnější zdroj energie vůbec. Ale asi k tomu mají své důvody. Zvláště Lucka je úžasně vynalézavý tvoreček, takže nepochybuji o tom, že kdyby to jen trochu šlo, určitě by se o útěk aspoň pokusily.
„Podívej, jak si od nich ti vojáci udržují odstup,“ upozorňuji tetu Arianu, „to znamená, že děvčata mají nad nimi navrch. Kdyby tomu tak nebylo, určitě už by s nimi dávno zatočili.“
„Nezapomínej ale,“ upozorňuje mě Ariana, „že Američané mají své vojáky rozlezlé po celém světě… jako obtížný hmyz… a teď najednou jsou ti vojáci odříznuti od zásobování z mateřské země. Všechno musí nakupovat v místě pobytu a začínají být závislí. Během příštího týdne až dvou – tedy, pokud nebudou naše dívky propuštěny na svobodu, bude následovat vedle blokády dopravní ještě blokáda informační – k tomu už má Erigyos skoro všechno připraveno, teď to vlastně jen dolaďuje. A bez spojení není velení!“
„Za chvíli nebudou mít za co nakupovat. Proto také na všech základnách houfně propouštějí místní zaměstnance,“ upozorňuji Arianu, „pro nás díky blokádě, pro Američany vinou blokády, americký dolar prudce klesá. Včera už byl poměr 4,40 USD za jedno euro, dnes 6,80 a nikdo neví, co se stane zítra…“
- × - × - × -
14. června – Možnost útěku jsme s konečnou platností zavrhly. Pod ochranou silového pole bychom mohly vyvést všechny spoluvězně v počtu 28 osob i čtyři naše rukojmí, zmocnit se letadla… ale co potom? Nancy předpokládá, že by byli schopni nás sestřelit bez ohledu na to, že jsou rukojmí na palubě.
Zdráhají se nám dodávat zásoby – včera dokonce byla Nancy nucena vniknout do skladiště mocí. Vylomila dveře silovým polem a zmocnila se dvou balíků konzervovaných hotových jídel, které musíme ohřívat na svých tělech, aby je naši spoluvězni nemuseli jíst studené. My s Nancy nic nejíme. Vystačíme si se sluneční energií.
„Skladiště je víc prázdné než plné,“ svěřuje se mi hned po návratu. „Ta Snellova poznámka, že zřejmě chcípne víc amerických občanů, než jen Sirk a Brandon, začíná mít reálný rozměr. Kdyby bývali vojáci mohli, tak mě určitě uškrtili, když jsem ty konzervy zabavovala.“
17. června – V posledních dnech je situace stále napjatější. Skladiště je úplně vymetené; zbylé zásoby potravin zřejmě někam přestěhovali – a my jsme zatím nevypátraly kam. Je hloupé, že musíme pracovat odděleně; vždycky jedna hlídá a druhá jde na výpravu. Kdybychom spoluvězně opustily, obávám se toho nejhoršího…
„Je škoda,“ povzdechla si Nancy, „že nemůžeme dát o sobě zprávu mimozemským přátelům. Včera jsem dokonce vnikla do Snellovy kanceláře a pokusila jsem se telefonovat – jenže oni mají přímé spojení jen v rámci pobočkové ústředny Hovor ven se musí objednat. To je z důvodu kontroly…“
„Ale my vlastně o sobě zprávu dát můžeme,“ vykřikla jsem, jak mě ta myšlenka najednou napadla, „a to dokonce tak, že oni ani nebudou mít tušení, jakou zprávu posíláme!“
„Fakt? A jak to chceš udělat?“
„Neříkala jsi, že mimozemšťané nás neustále sledují retrospektivem?“
„To ano,“ pokyvuje Nancy hlavou, „a nejen retrospektivem, ale i zpravodajskými satelity. Erigyos kvůli tomu vypustil další tři družice, z nichž dvě… Lucy! Já už tuším, co se stalo tak závažného, že je tady taková bída o potraviny! Erigyovi se zřejmě podařilo uvést do chodu dopravní blokádu Spojených států! Vysvětloval mi to tehdy tak, že žádný dopravní prostředek nebude schopen Spojené státy opustit a žádný nebude moci dosáhnout blokovaných území.“
„Zkusíme se tedy vojáků zeptat přímo. I když nám odmítnou odpovědět, aspoň podle jejich okamžité reakce bychom mohly odhadnout, zda je tvůj předpoklad správný. A teď k tomu spojení s přáteli: Když nás sledují, napíšeme jim dopis velkými písmeny do písku, aby byli schopni si ho přečíst – ať už pomocí kamerového systému nebo retrospektivem…“
„Jenže ty jsi řekla, že vojáci ani nepoznají, že předáváme nějaké poselství…“
„To samozřejmě poznají, ale nebudou vědět, co je v něm. Nech to na mě. Uvidíš…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. června
Před dvěma dny jsem na Menstruačním vystřídala Magdu. Od rána do večera teď sleduji přenosy družic, jak mi je přátelé posílají z jednotlivých dispečerských stanovišť. Občas mě přijde někdo navštívit, ale ponejvíce se stýkám a Agillem a Sofií – ‚osobním lékařem‘ a ‚osobní sestrou‘. I když už se nekonají každodenní podrobné prohlídky jako za pobytu na CPLE, v době menstruace jsem vzorně opečovávána – zvlášť když jsem na oddělení sama.
Krátce před jedenáctou se v komunikátoru ozvala teta Ariana: „Nikolko, máme zprávu od Lucky, podívej!“
Na obrazovce vyvstal věrný sestřin obraz. Stojí v khaki bikinkách uprostřed jednoho z písečných pásů a nějakou hůlkou kreslí do písku podivné znaky. Dochází mi, že se jedná o písmo mimozemšťanů.
„A co píše…“ vydechla jsem vzrušeně.
Získaly jsme s Nancy kontrolu nad věznicí, překládá Ariana, ale nemůžeme uprchnout. Samotným by se nám to podařilo, ale nechceme nechat Američanům napospas dalších 28 spoluvězňů včetně tří uzbeckých dozorců, kteří se přidali na naší stranu. Vedle toho, že se můžeme nabíjet na sluníčku, jsou zárukou naší bezpečnosti čtyři rukojmí; dva vojáci a dva důstojníci; poručík Brandon a major Sirk – sám náčelník věznice. Jedna z nás musí proto hlídat vstup do věznice a druhá může chodit na ‚výpravy‘ – jako teď zrovna já. Dalším problémem začíná být nedostatek potravin pro naše přátele. My s Nancy snadno vyžijeme ze sluneční energie. Zdravím sestřičku i dcerušku, Nancy mi prozradila, že jsou u vás. Lucka.
Neubránila jsem se a z očí mi vyhrkly slzy… Vzápětí se otevřely dveře a v nich se objevila Lenka. Úsměv jí září od ucha k uchu. „Tak co tomu říkáš – pěkně se tam obrátily poměry… Ale Niki… No tak, co je s tebou?“
Přitiskla jsem ji k sobě. „Toho si nevšímej, to jsou slzy štěstí… Hlavně, že našly způsob, jak nám dát o sobě zprávu. Škoda, že my se nemůžeme nějak spojit s nimi.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 22. června
Tři týdny dopravní blokády Spojených států dělají divy se světovou ekonomikou. Jedno euro se dnes prodává za 16 dolarů a předpověď na zítřek je 18,50. Jediné státy mimo blokádu jsou Aljaška, Havaj a Portoriko. Pochopitelně také přístav San Diego, o kterém jsem se už zmiňovala, a pár dalších měst při mexické a kanadské hranici.
Malik ovšem zase nepochodila. Po ostré telefonické výměně názorů s ministrem zahraničí přišla s oznámením, že Američané nebudou jednat pod nátlakem a že dokud blokáda nepomine, nebudou o propuštění zajatců uvažovat – zvlášť když se děvčata spojila s ‚teroristy‘ vězněnými na chanabádské základně.
„Nezbývá než zahájit i blokádu informační,“ rozhodl strýček Hill na konferenci, kterou Malik uspořádala ihned po svém telefonátu.
„Kdy mám blokádu zahájit?“ zeptal se Erigyos.
„Malik připraví text nového ultimáta. Američanům dáme na splnění podmínek opět dva dny, takže 25. června ve 12:01…“
„Co bude ta blokáda obnášet,“ ptám se Erigya hned po skončení konference.
„Překrytí veškerého vysílání naším rušivým signálem. Ve Spojených státech přestane fungovat rozhlas, televize, mobilní telefony a vůbec všechno, co využívá ke komunikaci elektromagnetických vln. Vedle toho přerušíme telefonní kabely s Mexikem a Kanadou.“
„Tak to se mají Američané na co těšit,“ zasmála jsem se.
- × - × - × -
„Podle petroskopického průzkumu je tady ta místnost úplně poslední,“ informuje Mořská Pěna Erigya sedícího u komunikátoru, „teď je ještě otázka, k čemu slouží tady ta monstra.“
„To první vypadá jako jeden z nejstarších modelů teleportu. Docela by mě zajímalo, zda je funkční a do jaké míry je kompatibilní s modely, které instalujeme dnes. A to druhé bys mohla poznat sama, ne?“
„Připomíná mi to tak trochu jídelní automat…“
„Správně, Sličná Akvabelo,“ použil Erigyos dívčiny letité přezdívky.
„Ten by se nám právě teď docela hodil. V táboře Američanů je o potraviny vyloženě bída. Ta vaše blokáda je tedy účinná, jen co je pravda…“
„To bych raději nezkoušel. Ten aparát je starý nějaké čtyři tisíce let. I kdybychom ho uvedli do provozu, musel by projít zdravotní revizí. Totéž se týká i teleportu. Uvedeme-li ho do provozu, nedoporučoval bych pomocí něj přepravu osob. Ale potraviny bychom vám posílat mohli.“
„Myslíš, že bychom byli schopni ho uvést do provozu?“
Erigyos se jen pousmál: „Proč ne? Pokud je funkční… Když se vám podařilo zprovoznit abarický přístroj, tak tohle už je hračka. Pozvi sem sestru a ještě dva dělníky, pustíme se do toho hned.“
- × - × - × -
24. června – Nancy se nemýlila! Jakmile jsem se před kapitánem Snellem zmínila o dopravní blokádě, vyjel po mně jako býk po muletě. Ochranné pole ho odmrštilo jako pingpongový míček asi dva metry ode mne, kde sebou plácl jak široký tak dlouhý rovnou do roztékajícího se asfaltu, což vyvolalo bouři smíchu u jeho podřízených.
To by asi tak byla ta úsměvnější část mého dnešního záznamu. Horší je, že se ani mně ani Nancy zatím nepodařilo vypátrat, kam vojáci ukryli zbytek potravin. Zásoby konzerv, které Nancy vojákům zabavila před deseti dny, se vůčihledě tenčí, přestože jimi maximálně šetříme. Spočítaly jsme, že i když snížíme denní příděl na polovinu, vystačíme nanejvýš do konce měsíce – tedy ode dneška za šest dní.
26. června – Jak se zdá, vojáci hladovějí. Možná, že my máme větší zásoby potravin, než oni. Sepsala jsem všechny svoje domněnky do písku, aby byli mimozemšťané o vývoji na základně informováni.
Vedle toho však se stalo ještě něco důležitého, protože Snell dneska řval na vojáky tak hrozně, že to bylo slyšet až k nám do podzemí. Když se pak vrátila Nancy ze své ‚výpravy‘ na povrch, oznámila mi, že dva vojáci byli před jejíma očima do krve seřezáni karabáčem. Nedokázala však zjistit, co se tam nahoře stalo. Všichni vojáci před ní ustupují. „Musely bychom tam být obě dvě a některého z nich – nejlépe samotného Snella – vzít ‚do kleští‘ a pořádně ho vyzpovídat. Jenže to nejde. Kdoví, co by ostatní vojáci provedli tady se zajatci. Jedině, že bychom je vyzbrojily…“
„Na to zapomeň, děvče. Dokud jsem tady já a mohu do zdejšího dění zasahovat, žádné krveprolití nepřipustím – ani z naší strany, ani z jejich strany. Ta dopravní blokáda je účinná – podívej se, jak to na základně vypadá! Jsou v koncích. Propustili všechny Uzbeky, potraviny mají zřejmě na příděl – ten výprask, kterého jsi byla svědkem, měl zřejmě ostatní odradit od krádeží zásob. To je nejpřirozenější vysvětlení.“
„Asi máš pravdu, ale my také déle než týden nevydržíme…“
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah