Republika Peru, Cordillera Blanca, zříceniny starého chrámového komplexu Chavín de Huantár, chráněná kulturní památka UNESCO, 3 200 m n. m.
„Mám tady něco zajímavého,“ oznamuje Mořská Pěna sestře.
Chavínská kultura patří k nejstarším na území Peru. Je datována do období 700 – 300 př. n. l. A právě zde se podařilo Sličným Akvabelám získat povolení k dalšímu archeologickému průzkumu. Ministerstvo kultury ocenilo především skutečnost, že na výzkum nejsou požadovány žádné prostředky ze státního rozpočtu a že bude prováděn odbornicemi z řad místního obyvatelstva – a co víc, čistokrevnými Indiánkami, nositelkami inckých tradic. Chavínská kultura je sice předincká, ale potomci jejích nositelů buď už vůbec nežijí, nebo byli Inky asimilováni.
„Tak se pochlub, copak ti ta zázračná mašinka prozradila?“
Mořská Vlna se sklání nad monitorem petroskopu, přístroje k průzkumu skal a silného zdiva, kterým přispěli do výzkumu mimozemští přátelé.
„Poslyš, sestřičko, mně se zdá, že tam je dost rozsáhlá dutina. Ale to by znamenalo…“
Mořská Pěna nedopřála sestře, aby dokončila myšlenku: „Jaké ‚by znamenalo‘ – snad znamená, ne?“
„Jistě, promiň, znamená,“ přistupuje Mořská Vlna na sestřinu opravu. „Jenže musíme zjistit, kudy se tam lze dostat. Nezdá se, že by to byl přírodní útvar. Ta prostora je pravidelná…“
Mořská Pěna se znovu pozorně zahleděla na monitor: „Ano, máš pravdu! To je nesporně lidský výtvor. A dokonce…“
„Paní doktorko, máte tady návštěvu!“
Obě sestry se otočily po hlase dělníka, jednoho z těch, kteří přijali nabídku stát se členy expedice. Oslovení pochopitelně patří vedoucí expedice, Mořské Pěně, ale i její sestra je doktorka historických věd a navíc – ani dělník není schopen poznat, která je která…
„Tak se podíváme, Pedro, koho jsi nám sem přivedl,“ a Mořská Pěna postoupila o dva kroky vpřed, aby uviděla návštěvnici za rozložitou postavou dělníkovou.
„No ne, kdopak se to odhodlal k návštěvě těchto míst tak vysoko v horách. Není to snad slavná Sheila Trentová d’Abdera?“
Novinářka se přivítala s oběma sestrami a pohlédla na dělníka.
„To je Pedro, předák jedné skupiny našich dělníků,“ napravuje Mořská Pěna své opomenutí.
„Já jsem vás poznal hned, jak jste se po paní doktorce sháněla,“ sděluje Pedro Sheile tiskna nabídnutou ruku. „Podle fotografií v časopisech. Do expedice jsem se jako dělník přihlásil na základě jednoho vašeho článku.“
Sheila se jen přívětivě usmála a spustila: „Výborně! Takže vám určitě nebude vadit, když i vy se stanete jedním z hrdinů mé další reportáže…“
„To určitě ne,“ zasmál se Pedro, „vy píšete moc hezky.“
Sheila se vzápětí obrátila k Mořské Pěně: „Musím také o vás napsat reportáž, když už se zabývám referováním o lidech, kteří pracuji s pomocí mimozemské techniky. Zatím jsem se věnovala zúrodňování a zalesňování Sahary, obnově zdrojů pitné vody, ochraně ohrožených druhů – a na vás jsem skoro zapomněla…“
„Ó, snad nás taky nepovažuješ za ohrožený druh?“
Poznámka Mořské Vlny vyvolala úsměv jak na novinářčině tváři, tak i u dělníka, který Sheilu se zájmem sleduje.
„Cožpak o to, vy jste okouzlující dvojčata, takových je na světě opravdu málo…“
„To máte pravdu,“ využil Pedro pauzy, kterou Sheila udělala, „jsou opravdu okouzlující. A kdybyste je viděla, jak se chodí opalovat až támhle pod vrchol – a docela nahé… Promiňte, paní doktorko,“ obrací se dělník k dvojčatům, „ale na to se nedá nedívat…“
„To nás těší, Pedro, že se ti líbíme,“ poznamenává Mořská Vlna s úsměvem.
„No, vy se líbíte nejen mně, ale úplně všem klukům – jenže… nezlobte se na mě, paní doktorko, já si myslím, že to příliš zdravé není. Tak vysoko v horách už to ultrafialové záření může být dost nebezpečné, ne?“
„To máte pravdu, Pedro, vám by to opravdu nesvědčilo,“ vložila se do hovoru Sheila, „ale my se bez toho neobejdeme.“
Pak se otočila k dvojčatům: „Odpoledne mi to vaše místečko musíte ukázat. Taky se potřebuji nabít…“
„No ne,“ vydechl Pedro, „– a taky úplně beze všeho?“
Sheila to už nevydržela a rozesmála se: „Jistě, jistě. To je totiž nejúčinnější.“
„Snad nám nechceš tvrdit,“ škádlí kamarádku Mořská Vlna, „že jsi sem vážila cestu jen proto, abys zjistila, jak se tady nabíjíme a abys mohla předvést své půvaby taky našim dělníkům…“
„To zrovna ne,“ navazuje Sheila konečně na původně začatý rozhovor, „ale musela jsem tu původní sérii reportáží na čas přerušit kvůli tomu incidentu tajných služeb…“
„Jistě, Lucinka má přednost. My tady sledujeme přes satelitní telefon všechny konference, které se jí týkají,“ ujímá se opět slova Mořská Vlna, „a zajímá to všechny členy expedice. Nejen nás dvě…“
„Takže víte, že se nezdařil Erigyův plán…“
Dvojčata jen smutně pokývala hlavou.
„Dobře. Udělám teď reportáž o vás a pak se zase vrhnu na tajné služby,“ vysvětluje Sheila.
Mořská Pěna ji vzala za ruku a beze slova ji přitáhla k monitoru petroskopu.
„Něco jste objevili? Hmm, to vypadá zajímavě…“
„Všimněte si,“ oslovila Mořská Pěna Sheilu i Pedra, kterému pokynula, aby rovněž přistoupil k monitoru, „že strop té prostory je skoro dvacet metrů pod podlahou chrámové zříceniny. A nikde ve skále není ani náznak nějaké trhliny, nějaké škvíry nebo čehokoliv, co by prozrazovalo místo vstupu do podzemí. Přitom je jasné, že se nejedná o přírodní výtvor. Půdorys dutiny se odsud shora jeví jako naprosto pravidelný šestiúhelník…“
„Naprosto pravidelný šestiúhelník,“ vykřikla Mořská Vlna do sestřina výkladu.
Pedro na dvojčata nechápavě pohlédl.
„Šestiúhelníkové místnosti jsou běžné na obou mimozemských základnách,“ vysvětluje mu Mořská Vlna.
Ale to už se ujímá slova Mořská Pěna: „Shora vchod zřejmě neexistuje. Budeme muset prozkoumat skálu z boku. Zdá se, že mimozemšťané při své tehdejší návštěvě využili chrámového komplexu – nezáleží na tom, zda ještě sloužícího nebo už zchátralého – a vybudovali pod ním prostoru záměrně.“
„Mám dojem,“ poznamenává Sheila, „že jsem přišla právě včas…“
„To asi ano,“ souhlasí Mořská Vlna.
„Zkusíme prozkoumat nejprve úbočí na východní straně,“ rozhoduje Mořská Pěna. „Jednak je to snazší a za druhé je tam i vyšší pravděpodobnost úspěchu. Ze západní strany by bylo třeba budovat delší tunel, “ a obrací se k Pedrovi.
„Potřebujeme ještě dva kluky, abychom mohli přestavět aparaturu.“
„Hned to bude, paní doktorko,“ a dělník mizí ve dveřích – nebo lépe v otvoru, který po nich původně zbyl. Vzápětí přivádí svou partu a celý komplet těžkých přístrojů je vynesen z rozvalin chrámu – i za asistence dvojčat a Sheily, která také přiložila ruku k dílu.
„Teda, paní doktorko,“ poznamenává obdivně Pedro, „vy ale máte páru. Opravdu bych ji nechtěl od vás držet…“
Mořská Vlna se jen usmála.
Dělníci kotví petroskop na východním svahu dvacet metrů pod úrovní základů chrámové zříceniny. Sheila se zájmem pozoruje sehranou Pedrovu partu při práci. Celá procedura je hotova za necelou půlhodinu.
„Teď je asi nejvhodnější doba na polední pauzu,“ poznamenala Mořská Pěna pohlédnuvši na hodinky, „zveme tě na oběd a pak se půjdeme chvíli nabít. Až se vrátíme, může být zahájen další výzkum.“
- × - × - × -
Náhorní rovina těsně pod vrcholem je opravdu rozkošné místo pro nabíjení a právě sem zavedla dvojčata Sheilu Trentovou d’Abdera.
„No ne, máte tady opravdu pěkné nabíjení. Jenže je sem vidět z tábora … sama bych sem nahá rozhodně nešla, ale s vámi mi to nevadí. Ve třech je to přece jen něco jiného,“ navazuje Sheila na Pedrovy poznámky.
„Tady v Peru se to tak nebere,“ vysvětluje Mořská Vlna Sheile, „většina zdejších žen se chová naprosto bezprostředně a nestydí se za to, co je naprosto přirozené. Má-li např. nucení, tak si kdekoliv, kde to na ni přijde, sedne na bobek – spodní prádlo obvykle nenosí – rozprostře kolem sebe sukni a …“
„Ani mi neříkej,“ přerušila ji Sheila, „i v centru Limy musí člověk koukat, kam šlápne…“
„Je docela normální,“ navazuje tentokrát Mořská Pěna, „že maminka kojí dítě v parku na lavičce nebo třeba v autobuse. Dítě má hlad, proč by mělo čekat, až si maminka najde nějaké soukromí, že?“
„Snad mi nechcete tvrdit,“ podivuje se Sheila, „že i vy jdete někde po ulici, a když se vám najednou chce…“
„No, to zrovna ne,“ přerušila Sheilu Mořská Pěna, „protože aspoň my to považujeme za nehygienické. Ale naše nabíjení je pro nás přirozená potřeba, a to, jakým způsobem je provozujeme, hygieně neodporuje.“
„Děkuji za poučení,“ směje se Sheila. „Jen mi ještě vysvětlete, proč vás dělníci oslovují ‚paní doktorko‘, když jste dvě?“
„Protože oni nejsou schopni nás od sebe rozeznat – a tak to oslovení, ačkoliv je v jednotném čísle, si vztahujeme na sebe obě.“
„Taky řešení,“ povzdechla si Sheila jsouc v rozpacích, zda ji odpověděla Vlna nebo Pěna…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 29. dubna
Právě když jsem dnes měla službu na dispečinku, ozvala se Mořská Pěna se žádostí o velkou videokonferenci.
„No ne, copak, že si Sličné Akvabely také na nás vzpomněly,“ škádlím kamarádku.
Mořská Pěna (tedy, doufám, že to byla ona, že se Mořská Vlna nehlásila přes satelitní telefon své sestry) mi jen oznámila, že jejich expedice učinila významný objev, se kterým chtějí seznámit přátele a také požádat mimozemské odborníky o konzultaci.
Musím tedy zařídit několik záležitostí: Oznámit žádost Mořské Pěny Myře a Hillovi a spustit program přípravy konference. Ten spočívá v tom, že se přepojí náš hlavní komunikátor do konferenčního režimu, vyšle zainteresovaným osobám zprávu na satelitní telefony a nakonec spustí sirénu, aby všichni přítomní věděli, že se něco chystá.
Myru i Hilla jsem sehnala snadno. Oba souhlasí. Spustila jsem tedy program přípravy konference, a zatímco přístroje pracují, vybavuji se s kamarádkou: „Copak máte tak zajímavého, že chceš konat videokonferenci?“
„Právě včera večer se nám podařilo najít vchod do prostor pod zříceninami chrámového komplexu Chavín de Huantár – a podle všech známek usuzujeme, že je to místo, kde po sobě zanechali spoustu zajímavého materiálu právě mimozemští přátelé.“
„Myslíš jako Jošua a spol.?“
Mořská Pěna se mi právě chystala odpovědět, když jsem dostala signál od komunikátoru, že je vše připraveno k zahájení konference. Náš rozhovor přerušil jekot sirény. Ta je rozvedena do všech místností i ven, aby byla slyšitelná úplně všude.
A teď už přicházejí první zájemci o informace. Vidím mezi nimi Myru, Erigya, Agilla a další. Jako poslední přichází Sofie. Opět chybí Lenka, která se jako obvykle stará o děti, takže jí budu zase mít co vyprávět…
Dnešní konference je zvláštní v tom, že její předsedající nesedí u komunikátoru, ale u satelitního telefonu, takže mně, jakožto dispečerce, přináleží poněkud více povinností než obvykle. Musím podle dispozic Mořské Pěny koordinovat přenos informací, které mi poskytuje, a zajišťovat jejich nahrávání do Informačního systému, protože satelitní telefon přece jen nemá tolik možností jako plně funkční komunikátor.
„Máme tady několik velice zajímavých nálezů,“ spustila Mořská Pěna hned, jakmile se přivítala se všemi účastníky konference a představila své spolupracovníky a hosty.
Mezi nimi je i náměstek ministra kultury Peruánské republiky a Sheila Trentová d’Abdera, která si dala na čas pauzu od tajných služeb a Lucčina problému, „aby tato problematika čtenářům nezevšedněla,“ jak prohlásila krátce před svou teleportací na jihoamerický kontinent. Příští týden se chce ovšem do informování veřejnosti o tomto případu opět pustit.
„Nejprve tedy to hlavní,“ pokračuje Mořská Pěna, „dvacet metrů pod zříceninami chrámového komplexu Chavín de Huantár se nám podařilo objevit pomocí petroskopu šest místností vybudovaných v nitru skalního masívu. Místnosti jsme objevili postupně – nejprve nám petroskop odhalil šestiúhelníkovou prostoru pod hlavní chrámovou lodí a vchod jsme našli průzkumem východního úbočí skalního masívu. Během dvou dnů se nám podařilo rozebrat kamenné kvádry, jejichž maskování nám petroskop spolehlivě odhalil. Ovšem to, co jsme objevili uvnitř…“
Mořská Pěna se odmlčela a vyslala sérii fotografií.
„Tohle je soubor přístrojů užívaných naší předchozí misí,“ ozval se náhle Erigyos, „tedy – myslím misi, která na Zemi působila před tím, než se svého úkolu ujali Jošua a Gabriel.“
„Vypadá to tak,“ poznamenává Myra prohlížejíc fotografie, „třeba tohle… Nikolko, vrať tam jeden obrázek zpět – ano, děkuji, to je ono. Tohle jsou typické lékařské přístroje z té doby.“
„Takže bůh Con Ticci Viracocha, po němž jsem pojmenovaná…“
Mořská Pěna větu nedokončila.
„Ano, Con Ticci Viracocha byl Jošuův předchůdce, ale nebyl to bůh. A svou misi nedokončil,“ povzdechla si Myra. „Ztratili jsme s ním spojení.“
„Vy?“
„Myslím tím naši civilizaci,“ upřesňuje Myra nevěřícnou otázku Mořské Vlny.
Nastalé ticho přerušil opět Erigyos: „Jaké tam panují podmínky?“
„Kde?“
„V těch podzemních prostorách, myslím,“ upřesňuje svůj dotaz Erigyos.
Slova se ujala Mořská Vlna: „Je tu sucho a zdá se, že i stálá teplota. Takhle hluboko ve skále k velkým teplotním výkyvům ani docházet nemůže.“
„Takže by některá zařízení mohla být i funkční,“ uvažuje Erigyos, „možná, že by stálo za to, abych se k vám teleportoval a…“
„Nepřipadá v úvahu,“ zamítl Erigyův nápad tentokrát strýček Hill. „Teď je důležitější postarat se o osvobození Lucky. Pokud tam ty přístroje vydržely bez úhony skoro tři tisíce let, tak těch pár týdnů ještě počkají.“
Už jsem se hrozila, že dojde k dalšímu názorovému střetu mezi Hillem – šéfem expedice, a Erigyem – vedoucím technikem SSE. Lenka mi později vysvětlila, že Erigyos je blázen do historické techniky asi tak jako ona do antiky, ale Lucku on přímo zbožňuje, takže ani není divu, že Hillovy argumenty nakonec uznal.
- × - × - × -
„Tedy, Barnesi,“ poplácává Černý pták svého kolegu po rameni, „to se vám podařil tedy opravdu husarský kousek – vyslechnout celou jejich konferenci. Tak oni tady řádili už před třemi tisíci roky. Bez našeho vědomí! To by mě zajímalo, který břídil byl tenkrát šéfem CIA! Oni tu kdovíjak dlouho působí, dokonce tu nechali celou technickou výbavu…“
„Mám takový dojem, že v té době ještě ani neexistovaly Spojené státy, vždyť to není tak dávno, když jsme s velikou pompou oslavovali 200 let,“ dovolil si namítnout Barnes přehlédnuv lišácký záblesk v očích plukovníkových.
Černý Pták jen netrpělivě mávnul rukou, aby přerušil kolegovu přednášku. „Zklamal jste mě, Barnesi. Doufal jsem, že se aspoň zasmějete. Nějak se vám nedostává smyslu pro humor.“
Plukovník rozložil na stole mapu Jižní Ameriky a zabodl prst do jednoho místa v peruánských Andách. „Tady jsou pozůstatky jejich původní základny. A jestli ty přístroje jsou funkční – aspoň zčásti… Chápete, Barnesi, vůbec význam toho vašeho dnešního úlovku?“
„Chápu, plukovníku. Jenže co je to platné nám? Jednak nad tím výzkumem drží ochrannou ruku vesmírní vetřelci – vždyť to řídí ty dvě Indsmenky, co to s nimi táhnou už od začátku – potvory! Napřed studovaly u nás – a když se jejich kolaborace provalila a byl jim zakázán vstup na naše území, drze dostudovaly ve Španělsku! To je prý náš ‚spojenec‘ v NATO. Hnus! Navíc se tak děje se souhlasem peruánské vlády. Vždyť jste sám viděl, že patronem je náměstek ministra kultury.“
„No tak, Barnesi! Proč tolik skepse? Vládní úředníky si koupíme a pro materiál pošleme jednotku rychlého nasazení. Ty fotografie, které se vám podařilo zachytit, nám práci značně usnadní, nemyslíte?“
„Obávám se, plukovníku, že bychom v tom momentě rozehráli už druhou ‚černou‘ akci a pochybuji, že nám na to budou stačit prostředky. Kromě toho se mi zdá, že něco začínají tušit i na ministerstvu – zvlášť po té, kdy na veřejnost pronikl ten váš povedený ‚pornosnímek‘ s Nancy Moareovou v hlavní roli,“ namítá Barnes a z jeho hlasu znovu zaznívá skeptický tón.
„O tom raději nemluvte, Barnesi! Až zjistím, který dobrák to na veřejnost vytáhl, osobně z něj udělám nadívanou sekanou. To si zapamatujte!“
Černý pták na zdůraznění svých slov vstal a bouchl pěstí do stolu, až mu na něm poskočil telefon. Pak se opět zahleděl na mapu.
„Podívejte, Barnesi. Ta jejich ‚expedice‘ se skládá z těch dvou potvor a party nějakých osmi nádeníků sehnaných kdoví kde. Ty si konec konců můžeme koupit taky – pochybuji, že by jim ministerstvo kultury rozvojové země mohlo zaplatit víc než my. A se dvěma ženskými si už nějak poradíme, ne? Mohli bychom například aplikovat osvědčený postup, který předvedli Mayerovi hoši, a v Chanabádu by se snad pro ně ještě dvě místečka našla. Co říkáte?“
„No, konec konců – možná, že je to schůdná cesta, plukovníku. Jen ta fingovaná nehoda by musela být letecká a ne automobilová…“
„To vím taky, Barnesi. Pro dnešek děkuji za informace a stavte se zítra, uděláme si poradu ještě s Mayerem. Specializuje se sice na Východní Evropu, ale ty jeho metody jsou docela účinné a snad nám něco vhodného navrhne i pro Andy.“
„Dobrá, plukovníku, zítra na shledanou.“
Když za Barnesem zapadly dveře, Černý pták sbalil mapu Jižní Ameriky a zatáhl žaluzie. Pak se usadil do křesla, zapnul červený nápis NERUŠIT! nade dveřmi a spustil přehrávač DVD. Barnes mi neměl tu Moareovou připomínat. Sám nechápu, co mě k ní pořád tak přitahuje…
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah