Z Nikolčina deníčku – 27. března
Nancyin odchod ze základny začíná působit problémy. Dnes bylo totiž zahájeno školení části osazenstva z řad pozemšťanů ohledně obsluhy komunikačních družic, protože dosavadní technická obsluha se bude v nejbližší budoucnosti věnovat řízení blokády – a tím pádem je málo lidí do jednotlivých služeb. Včera byla na oběžnou dráhu vypuštěna Lucie II, ale z neznámých důvodů se technikům ještě nepodařilo ustálit na definitivní orbitě Lucii I.
Tři technici v čele s Erigyem stále dlí na Statione Lunaris, ale vinou nepříznivého vývoje situace nemohou zatím vypustit Lucii III. Tady na stanici ovšem citelně chybějí. Na dnešní odpoledne proto byla svolána další velká porada, ke které se přes komunikátor připojily i posádky SL, CPLEN a ještě několik dívek a zdravotních sester, které vesměs znám velmi dobře z předchozích pobytů u mimozemšťanů a kterým není Lucčin osud lhostejný.
„Nedá se nic dělat,“ rozhodl nakonec strýček Hill, „za Nancy musíme nutně najít vhodnou náhradu. Kdybychom před čtyřmi měsíci věděli, co se tady bude dít, byl bych požádal generálního o silnější posádku. Ale stalo se…“
„Jsem ochotna znovu se ujmout práce zdravotní sestry, „ozvala se ‚moje‘ Conchita.
Doktor Hill se zamyslel: „To nám ale moc nepomůže, my potřebujeme spíš technicky zaměřeného odborníka. Nebo někoho, kdo je pro základní technické práce aspoň vyškolen…“
„Vždyť tady máte mě, ne?“ ozvala jsem se konečně. „Nancyinu práci už docela v pohodě zastávám, ještě dvacátého – před svým odchodem – mě do toho zasvěcovala. Konec konců, teď si uvědomuji, že až moc důkladně. Zřejmě počítala s mým ‚nástupnictvím‘ dopředu, vědoma si důsledků svého nešťastného partyzánského plánu…“
„To ale nestačí, protože tebe i Nancy jsme chtěli zaškolit na místo dispečerky některé z komunikačních družic. Do kursu jste měly nastoupit ještě s Rodicou příští týden. V momentě, kdy se klukům podaří ustálit Lucii I a Lucii II na definitivní dráze, už budete muset být vyškolené,“ namítá Myra.
„Dostáváme se do obtížně řešitelné situace,“ mudruje Hill. „Pravda, jako další dispečerka se nám včera přihlásila Rodica, což je vynikající, protože spojovací technika je jí blízký obor, ale to je pořád málo. Ta Nancy nám udělala pořádnou čáru přes rozpočet…“
„Nezbude tedy nic jiného,“ ozvala se náhle teta Ariana, „než abych se toho dočasně ujala já a sem na CPLEN může na moje místo zdravotní sestry nastoupit Conchita.“
„Dobře, miláčku,“ rozhodl po krátkém uvažování Hill, „i to je řešení.“
„Výborně! A vezmi s sebou Adámka,“ navrhuje iniciativně Lenka, „ať se zase jednou dostane mezi děti.“
„Dobře, vezmu ho s sebou – tedy pokud to nebude vadit tady mému…“
Hill se jen pousmál. „Lenička má pravdu. Žije tu mezi samými dospělými, pobyt na SSE by mu určitě prospěl.“
Vzápětí pokračuje: „Jak vlastně Nancy opustila základnu a co má vůbec v plánu? Nesvěřila se přece jen někomu z vás – tedy kromě toho vysvětlujícího dopisu Nikolce…“
O slovo se přihlásil jeden z techniků: „Prověřoval jsem záznamy všech teleportů. Použila stroj s administrátorskou pravomocí a přesunula se do Kalifornie, do domku své krajanky Patricie. Ta je ovšem mimo. Nancy opustila její domek jedenadvacátého v šest dvanáct místního času – nebo aspoň tehdy zrušila ochranné pole. Od té doby jsme její stopu ztratili. Ochranné pole jsem uvedl v činnost hned, jak jsem tyto skutečnosti zjistil.“
„A co její satelitní telefon?“
„Opustila základnu bez našeho vědomí a nebyla jím tedy vybavena,“ upřesňuje Myra.
„Pravda… Děkuji za zprávy a končím poradu,“ rozloučil se po technikových slovech strýček Hill a zrušil spojení. Obrazovka potemněla…
- × - × - × -
„Vítejte, plukovníku,“ hlaholí doktor Hurt na celou chodbu, „copak máte tak závažného a naléhavého, že bouráte pracovní plán celého našeho ústavu?“
„Zdravím vás, doktore,“ opětuje Černý pták ředitelův pozdrav, „případ je velmi závažný, ale předpokládám, že to nebudeme řešit na chodbě…“
„Promiňte, plukovníku,“ omlouvá se ředitel otevíraje dveře své pracovny, „pojďte dál a posaďte se.“
„Dáš si kávu, čaj nebo…“ obrací doktor na tykání, sotva jsou trochu v soukromí.
„Ne, ne, nic si nedám. Nebudeme to zdržovat. Mám tady s sebou Nancy Moareovou… to je naše agentka, které se podařilo uprchnout ze zajetí mimozemských vetřelců. Vaším ústavem prošlo několik desítek našich vojáků, kteří se odtamtud také vrátili. A tví lékaři jim vystavovali ta nejlepší zdravotní vysvědčení. Podle nich u většiny dokonce došlo k výraznému zlepšení oproti stavu před jejich misí.“
„Jistě, Jimmy. A za tím si také stojíme…“
Černý pták zvedl významně obočí: „Tak vy si za tím stojíte… Jenže ta Moareová strávila v zajetí sedm let a tvrdí, že mimozemšťané na ní prováděli řadu drastických pokusů…“
Potměšilý úsměv na plukovníkově tváři nenechává doktora Hurta na pochybách. Jimmy tvrzením Moareové nevěří a chce, abychom ji usvědčili ze lži. Přitom jí chce dát co proto a trochu si s ní i pohrát, jak ho znám…
„To tedy znamená,“ ujišťuje se doktor, „že budeš chtít důkladnou prohlídku a podrobnou dokumentaci, že, a …“
Plukovník pokýval hlavou, ani nenechal doktora Hurta domluvit.
„V tom případě… víš co? Zařadím tě rovnou mezi členy vyšetřovací komise a budeš přímo u toho.“
„Ve funkci dokumentaristy,“ doplnil Černý pták návrh svého přítele z dětství, „to je konec konců můj původní obor… A mimo to – ta Moareová je ‚kus‘ – to jsem si uvědomil i přes její momentálně zanedbaný zevnějšek!“
„Fajn, beru,“ rozhodl po krátkém zaváhání doktor Hurt. „Takže se do toho hned pustíme.“
Poté zvedl telefon a vyžádal si z kartotéky zdravotní dokumentaci poručice Nancy Moareové.
„A teď se seznámíme s pacientkou,“ podotkl vytáčeje další číslo, „kde ji máš?“
„V čekárně před přijímací kanceláří.“
Po chvíli se ve dveřích objevila zdravotní sestra: „Přejete si, pane řediteli? Pardon, dobrý den,“ pozdravila vzápětí povšimnuvši si ředitelova hosta.
„V čekárně příjmu je pacientka. Nancy Moareová,“ sděluje sestře doktor Hurt. „Vyzvednete ji a předveďte nám ji do pětky v prvním suterénu. Můžete odejít.“
- × - × - × -
Šestičlenná lékařská komise se sešla přesně za deset minut přímo ve vyšetřovně č. 5 v prvním suterénu. V jejím čele sám doktor Hurt a jako dokumentarista plukovník James Bird. Lékaři právě studují Nancyinu dosavadní zdravotní dokumentaci a plukovník si se zájmem prohlíží vybavení vyšetřovny. Místnost je značně rozlehlá a vysoká. Vedle běžných zařízení jako je váha, lehátko, vyšetřovací stůl a některé přístroje – ultrazvuk a EKG, je tu i značný výběr gymnastického nářadí. V rohu pak vchod na toaletu a do koupelny.
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a vzápětí vstoupila sestra.
„Mám tady tu pacientku – Nancy Moareovou, pane řediteli.“
„Dobrá, počkejte s ní chvíli v předpokoji.“
„Pustíme se do práce, pánové,“ rozdává úkoly ředitel. „Navlečte si pláště a roušky, necháme si ji předvést. A vy se můžete chopit kamery, plukovníku, ať to máme zachyceno všechno pěkně od začátku“
Černý pták první uposlechl ředitelova ‚rozkazu‘ a předpisově se oblékl – jako ostatní lékaři v bílém plášti a se sterilní rouškou přes obličej. Tu si upravil zvlášť pečlivě, aby ho Nancy nemohla poznat. Do ruky uchopil kameru.
Doktor Hurt otevřel dveře a zavolal: „Sestro, předveďte pacientku.“
Do vyšetřovny vstoupila sestra vedouc za sebou Nancy Moareovou, která má na sobě potrhaný a špinavý oděv.
„Ach jo, tak ještě nějakého zřízence, aby…“ zamručel doktor Hurt nespokojeně a zvedl telefon. Když se po chvíli zřízenec dostavil, pokynul mu doktor, aby zůstal u dveří, a oslovil Nancy:
„Vítám vás, slečno Moareová, ze zajetí a dovolte, abych se představil: Jsem doktor Archibald Hurt, ředitel nemocnice a byl jsem požádán vaším nadřízeným, plukovníkem Birdem, abych u vás nechal provést podrobnou prohlídku před lékařskou komisí. Do ní byli nominováni tito specialisté: kardiolog, neurolog, gynekolog, ortoped a já jako předseda,“ představuje doktor Hurt jednotlivé členy komise. „Vedle toho je zde přítomna sestra, která bude celou prohlídku protokolovat, a laický zřízenec pro pomocné práce. V zajetí jste prý značně trpěla a soudě podle vašeho zevnějšku to asi žádný med opravdu nebyl…“
„Ano, pane řediteli,“ hlesla Nancy.
Doktor Hurt pohlédl na chvíli do svých papírů. Pak se opět obrátil k Nancy: „Dobrá. Vzhledem k závažnosti vašeho případu budeme celé vyšetření podrobně dokumentovat v podobě videozáznamu. Za tím účelem byl přizván i odborně vyškolený kameraman. Doufám, že neprotestujete, protože takto získané materiály by nám měly posloužit k účinnějšímu boji proti řádění vesmírných vetřelců na planetě Zemi.“
Nancy jen přikývla, což ovšem doktor Hurt nepovažuje automaticky za souhlas a předkládá jí ‚revers‘. „Raději nám svůj souhlas podepište, slečno Moareová. V takto závažných situacích pouhé ústní projednání obvykle nestačí.“
Nancy bez dlouhého přemýšlení podepsala dva listy papíru – jednu kopii pro komisi a druhou pro sebe.
„Výborně, můžeme začít.“
Doktor Hurt pokynul sestře, aby usedla ke klávesnici počítače jako protokolistka a spustil: „Vyvolejte šablonu speciálního protokolu č. 3, iniciujte dnešní datum a automatické generování jednacího čísla. Máte? Tak zapisujte: Dnešního dne byla do našeho ústavu předvedena poručice Nancy Moareová, stáří 38 let, svobodná, bezdětná, toho času bez trvalého bydliště. Dle svého prohlášení strávila 7 let v nepřátelském zajetí. Máte?“
Když sestra přitakala, pokynul doktor k plukovníkovi: „Uděláme několik záběrů, pane kolego.“
Pak se obrátil k Nancy: „Otáčejte se … pomaleji bych prosil … ano, tak. A ještě jednou, ale ty ruce vzpažte… Výborně. Stačí.“
A znovu spustil diktát protokolu. „Pacientka je týden na útěku, zevnějšek zanedbaný, oděv v dezolátním stavu. Na sobě má…“
„Zujte se a předejte boty ke kontrole zřízenci,“ obrátil se znovu k Nancy.
Nancy se vyzula a podala svou obuv zřízenci. Ten nadiktoval svůj posudek.
„Svlékejte se, slečno Moareová. Pomalu, ať může sestra protokolovat,“ nařídil pacientce vzápětí doktor Hurt.
Nancy se zarazila v rozpacích. „Ale, pane doktore… já pod tím už nic nemám…“
„Snad si nemyslíte, slečno, že vás budu prohlížet oblečenou – a ještě k tomu v takových špinavých cárech!“
„A nemohla bych dostat aspoň ‚anděla‘? Přece tu nebudu úplně nahá… To jsem mohla rovnou zůstat na té Sahaře…“
„Vyloučeno,“ prohlásil doktor Hurt, „prohlídku takového charakteru, jakou si vyžádali vaši nadřízení, podstupují pacienti zásadně v plné nahotě.“
„V tom případě budu nucena podat na vás stížnost pro porušování lidských práv. Jak vidím, je tady kromě lékařů také kameraman a laický zřízenec, což se neslučuje s…“
„Nezapomínejte, slečno Moareová,“ přerušil doktor pacientku netrpělivě,“ že jste podepsala revers, v němž jste s prohlídkou i dokumentací vyslovila svůj souhlas. Kromě toho jste stále ve služebním poměru. Váš odpor by mohl být chápán jako neuposlechnutí rozkazu. Se všemi následky, pochopitelně!“
Doktorův hlas ztvrdl a Nancy pochopila, že jde opravdu do tuhého.
V době trestu mě to deptalo… Když jsem se stala hostem stanice a později jsem začala spolupracovat s mimozemšťany, tak mě to vyloženě těšilo a vzrušovalo. Asi mi tady chybí ta atmosféra a pocit, že to dělám dobrovolně… Sice bych se teď mohla vzepřít, celou komisi paralyzovat a utéci, ale tím bych asi Lucce příliš nepomohla. Co se dá dělat, budu svou hru hrát dál…
„Tak nestůjte tady jako solný sloup a svlékejte se!“ opakuje doktor Hurt znovu svůj příkaz, vytrhuje Nancy ze zamyšlení.
Nancy na doktora zmateně pohlédla.
Doktor Hurt pokynul zřízenci. „Pomozte tady slečně se svlékáním…“
Zřízenec přistoupil zezadu k Nancy a dvěma hmaty z ní strhl rozedrané hadry – blůzu a kalhoty.
„Potrhaná bavlněná blůza s potiskem a plátěné kalhoty ze surového lnu,“ diktuje zřízenec sestře do protokolu. „Je to chatrné jako papír…“
Sestra poctivě zapisuje protokol i se závěrečnou poznámkou. Zato Černý pták zírá na nahou Nancy jako na přízrak, zcela zapomínaje na svou funkci dokumentaristy. Před očima se mu totiž náhle zjevil nejkrásnější výtvor přírody, jaký kdy v životě viděl… Ze snění ho probudil až další doktorův rozkaz: „Uděláme zase pár záběrů. Pomalu se otáčejte…“
Plukovník automaticky zvedl kameru a namířil objektiv na zázrak přírody, který se začal opravdu poslušně otáčet.
„… ještě jednou, slečno Moareová. Tentokrát se více rozkročte a ruce za hlavu, ano?“
Plukovníkovi hrozí roztržení kalhot v rozkroku…
„To stačí, teď se vymočte pro laboratoř,“ a doktor podává Nancy vzorkovnici.
Ta jen protočila panenky a stojí opět v rozpacích s nádobkou v ruce. „To mám udělat tady? Před vámi? Vždyť…“
„Slečno Moareová! Já jsem nucen dodržovat předepsaný protokol. Vymočit se musíte před svědky, aby nebylo pochyb o původu moče – to kvůli drogám, infekcím a podobně!“
Nancy s povzdechem přiložila nádobku ke svému klínu a jala se ji plnit obsahem svého močového měchýře. Každý její pohyb zaznamenává kamera v plukovníkových rukou.
„Jdeme do koupelny, slečno,“ rozhodl doktor Hurt, když mu Nancy odevzdala naplněnou vzorkovnici.
„Sestra vám dá klystýr. Obsah střev půjde rovněž do laboratoře. A pak se musíte důkladně umýt, jak se tak na vás dívám,“ oznamuje doktor Nancy. „Říkáte, že jste už týden na útěku… To jste se nemohla dát někde cestou trochu do pořádku?“
Nancy po doktorovi zle loupla očima. „Nemohla, doktore! Ty rozbité boty a potrhané šaty jsou mým jediným majetkem, nemám ani zázemí, ani peníze, a když se mi jako zázrakem podařilo dostat až sem, tak se mnou jednáte jako s nějakou… feťačkou, či co!“
Ale to už se jí ujala sestra: „Ohněte se tady přes vanu a rozkročte se…“
Nancy cítí, jak jí sestra do konečníku nejprve vmasírovala vazelínu a vzápětí do ní zavedla trubičku irigačního přístroje…
„Teď vydrž, děvče… a trochu se uvolni, pak to není tak nepříjemné…“
Plukovník pilně pořizuje další záběry Nancy v opravdu potupné poloze. Sestra mezitím spustila napouštění vody.
„Kolik toho je,“ ptá se doktor.
„Pět a půl pinty,“ odpovídá sestra.
Nancy pocítila obrovský tlak v útrobách a začala se svíjet.
„Ještě chvilku, děvče,“ chlácholí ji sestra.
Po pěti minutách, po které byla Nancy nucena držet vodu v sobě, ji sestra podala průhledný plastový kbelík: „Tak to tam můžeš pustit… Všechno musí být vidět pro dokumentární účely!“
Nancyina úleva je ovšem vykoupena další ponižující procedurou, kdy z ní nejprve s hlukem odcházejí plyny a pak teprve voda s fekáliemi, vše opět poctivě zaznamenáno plukovníkovou kamerou.
„To pro laboratoř stačí,“ rozhoduje doktor, „ale sestra provede proceduru ještě několikrát, dokud z vás nepoteče čistá voda!“
Teprve po čtvrtém výplachu střev je doktor spokojen a dovolil Nancy vlézt pod sprchu. Vše opět zdokumentováno.
„Dobrá. Ještě odběr krve, abychom měli všechen materiál pro laboratoř pohromadě, a můžeme přistoupit k vlastnímu vyšetření.“
Sestra vykonala poslední doktorův příkaz a znovu usedla ke klávesnici počítače. Zřízenec je vyslán se všemi vzorky do laboratoře.
„A my pokračujeme, slečno Moareová. Postavte se na váhu…“
Nancy beze slova splnila příkaz.
„Tak to máme… 170 liber,“ diktuje doktor Hurt sestře do protokolu, „a výška… postavte se zpříma zády ke zdi, slečno Moareová, ruce volně podle těla … šest stop.“
Sestra zaznamenává naměřené hodnoty do protokolu, zatímco Černý pták dělá další dlouhý záběr kamerou.
„Dobrá. Ještě vám přeměřím tlak a pak se vás na chvíli ujme kolega ortoped…“
Plukovník mezi tím přestal natáčet a upřeně zírá na nahou Nancy, která právě vstala z lehátka, na kterém jí doktor Hurt měřil tlak.
„Od poslední celkové prohlídky jste shodila pět liber, jak se tak dívám,“ poznamenává ortoped, „ale nezdá se, že by Vám to způsobilo nějakou újmu. Projděte se několikrát po místnosti…“
Nancy vyrazila a plukovník opět zvedl kameru.
„Ještě jednou, ano… to by stačilo… Vzpažte, předkloňte se… ještě víc… Výborně,“ pochválil doktor Nancyin výkon, když se i s napjatýma nohama dotkla rukama prstů u nohou.
„Teď nám předveďte pár dřepů… dobře… a se zátěží,“ žádá ortoped podávaje Nancy dvacetiliberní činku. Plukovník pořizuje dlouhé záběry Nancyiných pohybových kreací a hlavou se mu přitom honí ty nejbujnější erotické fantazie.
„Výborně, to by stačilo. Přejděte nám po kladině…“ požaduje dále ortoped, „ano, a ještě pozpátku… skvělé!“
Plukovníka fascinují harmonické pohyby Nancyina pevného zadečku a ideálně vyvinutých prsou harmonicky ladících s celou její postavou natolik, že přestává chvílemi natáčet a na nahou dívku jen tupě zírá… Nebýt občasných Hurtových posuňků, zapomněl by docela na své povinnosti.
„Ještě se párkrát přitáhněte támhle na hrazdě… ještě jednou… a teď zkuste udělat výmyk. Paráda! Posaďte se na lehátko, ještě vám po tom výkonu změříme tlak…“
Nancy se pět ujal doktor Hurt a ortoped zatím diktuje sestře svůj posudek: „Pacientka je ve výborné fyzické kondici,“ diktuje ortoped do protokolu, „postava souměrná, poměr výšky a hmotnosti ideální, svalstvo harmonicky vyvinuté, držení těla bezvadné.“
Následuje vyšetření neurologické. Nancy uléhá na vyšetřovací stůl a příslušný specialista jí nejprve proklepává gumovým kladívkem a pak přejíždí po celém těle rádélkem s ostrými ostny, aby posoudil její reflexy a nervové odezvy. I on nakonec sděluje do protokolu, že z jeho hlediska je pacientka naprosto v pořádku – dokonce má některé reflexy vyvinutější, než je obvyklé u pacientů jejího věku a u člověka vůbec. „Celé její tělo je jedna erotogenní zóna, poznamenává na závěr svého protokolu, „takže jsem zvědav na vaše závěry, pane kolego.“
Jeho poslední slova patří gynekologovi, který se Nancy vzápětí sám ujímá: „Posuňte se zadečkem ke kraji stolu, slečno Moareová, nohy do třmenů a ruce za hlavu.“
Vzápětí zafixoval Nancyiny končetiny kovovými náramky a třmeny doširoka roztáhl. Před plukovníkovýma očima se otevřel nádherný ničím nerušený pohled na Nancyiny nejintimnější tělesné partie a opět zapomíná natáčet. Až silné dloubnutí do žeber, které mu uštědřil doktor Hurt, ho přimělo k tomu, aby konečně zvedl kameru.
„Pacientka v pubické oblasti hladce vyholena,“ diktuje mezitím gynekolog do protokolu, navlékaje si sterilní rukavice, „zevní rodidla bez zjevných abnormalit, velká labia růžová, dobře prokrvená.“
Dvěma prsty roztáhl Nancyiny velké pysky a odkryl pohled do ústí jejího pohlavního ústrojí. „Rovněž tak malá labia,“ pokračuje v diktování. Pak zavedl do Nancyiny pochvy zrcadlo a rozevřel lžíce. Plukovníkovi se naskytl pohled do dívčina nejintimnějšího nitra. Jeho rouška mokvá slinami, které mu nezadržitelně tečou z pootevřených úst, a těžce dýchá. Další štulec od doktora Hurta ho přiměl k tomu, aby se znovu ujal svých povinností.
„Sliznice růžová, nezjizvená,“ diktuje mezitím gynekolog sestře do protokolu, „ústí močové trubice mírně vyvýšené, čisté, dobře přístupné. Klitoris zvětšený, citlivý na dotek, ochotně se topoří a snadno opouští kožní řasu.“
Doktor obnažil žalud Nancyina poštěváčku a několikrát ho silněji stiskl. Dívka sebou trhla a pootevřela ústa. Její dech se zrychlil.
„Teď vám do pochvy zavedu dva prsty, slečno Moareová,“ sděluje jí doktor vyňav zrcadlo. „Uvolněte břišní stěnu, abych vám mohl prohmatat vnitřní orgány.“
„Pacientka uvolněná, dobře vyšetřitelná,“ diktuje doktor do protokolu, „snadno lze vyhmatat dělohu i vaječníky. Při pohmatovém vyšetření žádné abnormality neshledávám. Pacientka je abnormálně senzitivní, produkuje značné množství vaginálního sekretu…“
Sestra pečlivě zapisuje doktorovy poznámky a plukovník cítí, že bude každou chvíli ejakulovat.
„Ještě se podíváme na prsa, uděláme ultrazvuk a předám vás kolegovi kardiologovi.“
Plukovník mezi jednotlivými záběry tupě zírá na lékařovo počínání. Ten právě prohmatává a hněte dívčina pevná prsa. „Prsy souměrné, pevné, pružné, mléčné žlázy silně vyvinuté, bradavky citlivé, tmavě růžové, dvorce vystouplé, silně pigmentované. Ani při hluboké palpaci nenalézám žádné známky abnormalit. Máte to? Výborně! Podíváme se na prsa i na bříško ultrazvukem…“
Doktor natřel Nancyino břicho i prsa gelem a přejíždí po nich sondou. Při tom hledí na monitor přístroje a diktuje další rozsáíhlou pasáž protokolu.
„Řekl bych, že pacientka evidentně kojila, aniž by porodila. To si nedovedu vysvětlit…“
„To by odpovídalo zjištění toho… toho… jak se jmenoval ten doktor, co zemřel nedávno tam na Guantánamu… aha Rummler,“ poznamenává doktor Hurt. „A zdá se, že i u slečny Moareové vyvolali vesmírní vetřelci laktaci pro svoje pokusy, i když ostatní výsledky prohlídky nenasvědčují tomu, že by s ní bylo jinak špatně zacházeno…“
„Hmm, to by tedy odpovídalo,“ pokyvuje gynekolog soustavně hlavou. „Jo, a abych nezapomněl, uděláme ještě stěr s děložního čípku pro laboratoř.“
Natáhl si nové rukavice, roztáhl Nancyiny nohy až téměř do rozštěpu a znovu jí zavedl do pochvy zrcadlo. Pak do ní zasunul výtěrový štěteček.
V té chvíli se už Černému ptáku nedostává dech. Upustil kameru a odvrátiv se od pacientky strhl si roušku. Vzápětí vyvrcholil vydávaje ze sebe nezadržitelné slastné výkřiky…
Nancy uslyšela podivné zvuky a zpozorněla. Zvedla hlavu zrovna v okamžiku, kdy se Černý pták neovládl a opět na nahou dívku pohlédl.
„Plukovníku! Co tady pohledáváte!?“ vzkřikla hněvivě.
Plukovník tu náhle stojí jako zmoklá slepice a marně se snaží zakrýt rozrůstající se skvrnu, která mu v rozkroku prosakuje přes spodní prádlo, kalhoty i lékařský plášť.
Nancy sebou všemožně trhá pokoušejíc se opustit gynekologický stůl, ale ruce i nohy má naneštěstí pořád ještě upoutány v kovových náramcích. V té chvíli se k ní z druhé strany vrhl doktor Hurt, a zatímco její pozornost stále poutá zkompromitovaný plukovník, píchl jí do stehna uspávací injekci a stiskl píst…
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah