Z Nikolčina deníčku – 18. března – pokračování
Statio Saharensis Exoterra – SSE… Ačkoliv funguje už více než sedm let, jsem tu dnes vůbec poprvé. Své dny u mimozemských přátel jsem trávila nejprve na CPLE v mimoprostoru a potom výhradně na antarktické stanici – zatímco Lucka tady prožila několik měsíců zabývajíc se záležitostmi kolem Nancy Moareové, Lenka tu pracuje od Jošuova odchodu – před tím, od narození Evičky – pobývala se svým manželem na CPLEN. Sheila je tady taky jako doma, protože se sem často uchyluje během svých cest po světě. Malí Pauli a Evička dokonce považují zdejší základnu za svůj domov…
Teleportovala jsem se jako poslední. Nejprve byla na řadě Lenka, pak děti, Sheila a já. Ještě před svou vlastní teleportací jsem se rozloučila se sousedem a přesměrovala jsem nám určené telefonní hovory na hlavní komunikátor SSE.
„Nechtěly byste mě trochu seznámit se zdejším prostředím,“ obracím se ke kamarádkám, když jsme se po teleportaci osprchovaly.
„Ale jistě, jistě,“ usmívá se Lenka, „vnitřní zařízení znáš z CPLE a CPLEN – to příliš odlišné není, ale venku je to nádherné. Moc ráda ti tady všechno ukážu, ale nejprve se musíme přihlásit.“
Pravda, docela jsem za těch pár let zapomněla, jak to vlastně při pobytu na mimozemské sanici chodí. Ale asi by bylo dost nezdvořilé zadat prostě svůj osobní kód na první evidenční klávesnici a dát tak o sobě formálně vědět. Proto jsem hned po té vyrazila v doprovodu Lenky a Sheily za vedoucí SSE, doktorkou Myreiallou. Znám ji v podstatě jen z videokonferencí, osobně jsem se s ní vlastně nikdy nesetkala – a to ani tehdy, když pár dní působila na CPLEN vyšetřujíc zajaté americké vojáky.
Lenka to vyřešila po svém – popadla mě jednoduše za ruku a táhne mě rovnou z přísálí ven z areálu. Ani mě nenechala, abych si natáhla aspoň župánek. „Myreialla? Co myslíš, jak nás asi přijme?“
Nemýlila se. Doktorka Myreialla, vedoucí SSE řádí nahá v bazénu. Když nás zahlédla přicházet, ‚doplácala se‘ ke břehu a docela samozřejmě se přivítala s Lenkou a Sheilou – jako by se s nimi rozloučila někdy před hodinou.
„Je mi potěšením,“ obrátila se vzápětí ke mně, „že mohu na půdě SSE přijmout tak vzácnou návštěvu, jako je objevitelka a implementátorka takzvaného ‚astronavigátorova tajemství‘. Možná, že to ani nevíte, slečno Nikolko, ale jste osobnost známá po celé galaxii…“
„To mě sice moc těší, paní doktorko, ale jak se tu tak na vás dívám, asi jste si z mého objevu mnoho nevzali – aspoň tady se jím vůbec neřídíte…“
Mezitím se totiž kolem nás shlukli další členové osazenstva stanice – Jenny, Magda, Sofie, dvě další Myreialliny kolegyně, které neznám jménem, jeden z techniků, který tenkrát u nás montoval teleport – a maně si vzpomínám, že na první CPLE vedl naše ranní rozcvičky, a oba američtí piloti, kteří požívají na SSE azyl. Všichni ‚jak je pánbůh stvořil‘ – právě totiž vylezli také z bazénu.
„Ale, no tak, Niki,“ oslovila mě Lenka, aniž jsem se dočkala Myreialliny odpovědi, „tady jsme přece na nudistické pláži, tak co bys prosím tě chtěla… A kromě toho… Přece si nebudete vykat!“
„To je vlastně pravda,“ podává mi Myreialla ruku, „přátelé mi říkají ‚Myra‘ …“
Mimoděk jsem pohlédla na Sofii. Vzpomněla jsem si, jak i ona nás seznamovala se svými přáteli na nudistické pláži v Eresu, a rozesmála jsem se.
„No vidíš, takhle tě mám ráda,“ pochvaluje si Lenka.
Ani jsem se nestačila seznámit se všemi přítomnými, když vtom se ozvala siréna.
„Pojďme, pojďme do Informačního centra,“ pobízí nás technik obraceje se ke mně s vysvětlením: „To je signál, že jsou k dispozici další závažné informace.“
A skutečně! Telefonuje starý pán – ještě štěstí, že mě před odchodem napadlo přesměrovat telefonní hovory na komunikátoru…
„Děvčica, tak jsi to odhadla správně! Byli to falešní policajti – a našim klukům se podařilo je zadržet. Jenom nevím, co tomu řeknou na Ministerstvu zahraničí, až jim přijde nóta z americké ambasády. Dost se totiž obávám, že se to zase zahraje do autu a bude ticho po pěšině…“
„Děkuji moc za zprávu, strycu, a nebojte, tentokrát to nezapadne. I kdyby vyšetřování zase zastavili, nic jim to nepomůže. Předala jsem totiž celou záležitost tisku. Už jste četli dnešní noviny? Kvůli nim si totiž na mě vyjeli!“
„Ale kdež, děvčica, celou dobu sleduji dění před vaším domkem, kdy bych na nějaké noviny vzal čas… Ale podívám se do nich, jen co…“
„Co se stalo? Strycu! Jste tam…?“
Ozval se až po chvíli: „Jo, jo, jsem tady… teď jsem si totiž všimnul… že zase namontovali tu špionážní kameru. Musím vymyslet, jak ji zlikvidovat, aby mě při tom nezaregistrovala.“
„S tím si nedělejte starosti,“ vstupuje do rozhovoru technik, „o to se postaráme sami. Důležité je, že jste nás na to upozornil.“
Starý pán se s námi rozloučil a relace je skončena.
„Víte co, děvčata,“ obrátila se k nám vzápětí Myra, „užívejte si zatím vody a sluníčka. Já jdu zařídit slavnostní oběd. Musíme přece nějakým důstojným způsobem přivítat tak vzácnou návštěvu. A po obědě si uděláme poradu, abychom se dohodli, jak dále postupovat při vysvobozování Lucky.“
Nádherný bazén v srdci Sahary! A kolem něj svěží zeleň. Celý les mladých stromků, které se mají opravdu k světu. Kdo by si kdy pomyslel, že se dá uprostřed vyprahlé pouště stvořit tak velkolepé dílo. Vyrazila jsem na obhlídku přírodních krás základny doprovázena Lenkou, Sheilou a dětmi. Vedle Míšenky a Evičky se k nám přidali i Pauli a Jennina dvojčátka, tedy celá dětská kolonie.
„A tomuhle vy tady říkáte ‚bazén‘? Vždyť je to hotové jezero…“ podivuji se.
Vodní nádrž má pravidelný šestiúhelníkový tvar a její jednu stranu odhaduji na nějakých 800 až 1000 metrů. Viděla jsem toto vodní dílo zatím jen na obrazovce komunikátoru a nějak jsem si ani neuvědomila, že je tak rozsáhlé. To muselo Američany pořádně ohromit, když začali se špionážními lety. Budu se na to muset zeptat pilotů…
Chvílemi jdeme po břehu, chvílemi plaveme ve vodě. Nespěcháme, není kam… Na protilehlý břeh jezera jsme se dostali asi tak za hodinu. Sheila mě cestou seznamuje s technologiemi zúrodňování pouště, zatímco Lenka se plně věnuje dětem.
„I Paul se do prací na tomto projektu zapojil. Teď právě je s jednou skupinou odborníků tady ‚nedaleko‘ – tedy asi tři a půl tisíce kilometrů od nás – v poušti. S Antarktidou se před pár léty nadobro rozloučil…“
„A jak často se spolu vůbec vidíte?“
Sheila se jen pousmála: „Náhodou se vídáme velice pravidelně. Práce na zúrodňování Sahary jsou organizovány tak, aby lidé, kteří se na nich podílejí, měli i dostatek odpočinku a čas na své blízké. Takže po měsíci práce následují dva týdny dovolené. Diskoletem trvá cesta sem jen pár minut, takže k časovým ztrátám nedochází. Mně jenom stačí, abych si sama svou práci naplánovala v souladu s Paulovým harmonogramem.“
„A malý Pauli…?“
„Ten je tady naprosto v bezpečí. Dětí se tu vždycky někdo ujme, ale nejvíce tíhnou k Lence – no podívej…“
Lenka právě nafukuje veliký lehký míč ‚na vodu‘ – ani jsem si nevšimla, že s sebou vůbec něco brala, vždyť jsme si vyrazily úplně nahé a bosé, bez jakýchkoliv zavazadel… Je to tak příjemné brouzdat se bosýma nohama v jemném písku nebo ve svěží měkké trávě a nasávat celým tělem blahodárnou sluneční energii!
Sheila jakoby četla moje myšlenky: „Měla ho nasazený na hlavě jako koupací čepici…“
Ale míč už je ve vodě a děti hurá za ním.
„Půjdeme pomalu zpátky, děvčata,“ poznamenává Lenka, „abychom dorazily včas k tomu slavnostnímu obědu.“
Děti se ve vodě honí za míčem, Lenka je tam s nimi a směruje je zpět k základně. Skočily jsme se Sheilou rovněž do jezera a zapojujeme se do hry. A tak střídavě cestou ve vodě i po břehu dosahujeme pomalu ale jistě svého cíle chvíli před tím, než se ozvala siréna svolávající osazenstvo základny ke společnému obědu.
Oblékly jsme sebe i děti a vyrazily jsme do slavnostně prostřené jídelny. Myra si dala opravdu záležet. Příprava jídel je záležitostí automatů, stačí jen pár minut na jejich naprogramování, ale slavnostní výzdobu jídelny žádný robot nezařídí.
Konečně se mohu sejít téměř se všemi členy posádky základny. Chybějí jen ti, kteří mají nějaké služební povinnosti – dva technici ve velíně výrobní linky a Ray – jeden ze ‚zajatých‘ pilotů. Ten vystřídal Tonyho na dispečinku.
„Neboj, slavnostního oběda se také zúčastní,“ slibuje Myra, „zajistili si s kolegy střídání.“
Po obědě, u kterého se podle Myřina slibu opravdu vystřídalo celé osazenstvo, následuje hodinový klid na lůžku – a při té příležitosti jsme byly s Míšenkou také ubytovány. Máme k dispozici nádherné apartmá v jedenáctém patře s okouzlujícím výhledem na jezero. Je to vlastně poprvé, kdy mám při pobytu u mimozemšťanů i přímý kontakt s vnějším prostředím, s přírodou! V mimoprostoru to byla jen iluze a antarktická základna je vybudována hluboko ve skalním masívu, kde žádná okna ani být nemohou. Cítím se tu velice příjemně.
Míšenka usnula a já se slastně protahuji na lůžku. Hodinová siesta však uplynula poměrně rychle a nastávají mi nové povinnosti. Nejprve tedy ‚válečná porada‘ avizovaná Myrou hned při našem příchodu. Sešli jsme se ve velkém sále Informačního centra a Myra začala bez dlouhých úvodů: „Nejprve se spojíme s antarktickou stanicí a se Statione Lunaris. Kolega Erigyos má totiž pro nás nějaké novinky.“
S těmito slovy stiskla několik kláves na komunikátoru a velkoplošná obrazovka zazářila matným stříbřitým jasem. Vzápětí se na ní zjevila povědomá tvář vedoucího technika SL, Erigya, který si mou sestřičku tolik oblíbil.
„Zdravím vás všechny z lunární stanice,“ spustil svým měkkým příjemným hlasem, „… no ne, koho to mezi vámi nevidím… Nikolko, ahoj!“
Pokývla jsem na pozdrav a Erigyos se znovu ujal slova: „Zatím se podařilo oživit zdejší stanici a vypustit první komunikační družici. Pracovně jsem ji nazval Lucie I – na počest té, které má přinést vysvobození. Teď je nutné vypočítat korekce její orbity, aby obíhala podle našich potřeb. To si musíte udělat ze Země, odsud to nezvládneme. Až dosáhne definitivní dráhy, vypustíme ještě Lucii II. Předpokládám, že k tomu dojde nejpozději do týdne. Pak ovšem bude také nutno ji správně navést. V té chvíli budeme moci začít s vlastní blokádou, jak navrhují kluci ze spojovacího útvaru. Už se nemohu dočkat! A dále navrhuji vypustit Lucii III – jako záložní spojovací uzel, protože kvůli sledování bunkru máme nedostatečné pokrytí východní polokoule.“
„Sice to v původním plánu nebylo,“ ozval se doktor Hill z antarktické stanice, „ale tvůj návrh přijímám, protože je přínosný.“
„Díky, šéfe!“
Erigyos se s námi rozloučil a obrazovka pohasla. Ne však na dlouho. Steve z dispečinku oznámil, že technici připravili novou sérii snímků z bunkru.
Obrazovka se znovu rozsvítila, tentokrát nás však nikdo neoslovuje. Jen bylo spuštěno promítání série černobílých fotografií, jak je pořídila jedna z komunikačních družic. Zpočátku není vidět žádný rozdíl oproti minulým snímkům. Na lehátku je vidět ‚mumii‘ zabalenou do hliníkové fólie, ze které je vyvedena změť drátů, trubiček a hadiček. Nad ní se sklání několik postav v laboratorních pláštích a se sterilními rouškami na obličejích.
Ale pojenou se ráz fotografií změnil. Postavy v laboratorních pláštích si navlékly rukavice a začaly ‚mumii‘ rozbalovat. Fotografie jdou za sebou poměrně rychle, ale přece jen pomaleji než film, protože si jednotlivé statické snímky jasně uvědomuji.
Konečně je mumie úplně rozbalena a před námi se zjevilo Lucčino tělo. Sestra má na obličeji neustále nasazenou masku, ale jinak je úplně nahá. Do všech tělesných otvorů má zavedeny trubičky, hadičky a dráty, tak jak to předpokládala Jana, jenže přes hliníkový obal se to dalo jen tušit. Mimo to má po celém těle rozesety elektrody od EKG a dalších přístrojů, jejichž účel tenkrát Jana neuměla určit. Laboranti se jali trubičky a hadičky nahrazovat, jenže v té chvíli byl oznámen konec přenosu. Bunkr se dostal mimo zorné pole komunikační družice.
„Můžeš promítnout ještě jednou tu poslední sérii,“ požádala jsem Myru, „a pokud možno pomaleji…“
Myra beze slova stiskla několik kláves na komunikátoru a fotografie se zjevují znovu.
„Teď to na chvíli zastav, prosím…“
Na obrazovce je právě jeden z mála snímků zabírající pohled na Lucku, který není zakryt některým z laborantů nebo jeho stínem, takže si mohu sestřičku důkladně prohlédnout. Zatajil se mi dech… Lucka je dost pohublá, zřejmě dostává méně výživy, než by potřebovala. To je ale asi tak všechno, co se dá ze snímku usoudit. Je jen černobílý a poněkud neostrý. Sestřička má na obličeji stále masku, takže z něj už se nedá vyčíst nic.
Beze slova jsem se zvedla a opustila jsem Informační centrum. Chci být sama…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 21. března, ráno
První jarní den… Míšence je právě dnes šest let a je to poprvé, kdy slaví narozeniny bez Lucky. Sedíme spolu ve svém apartmá nad zmrzlinovým pohárem, ale nechutná nám. Je nám smutno… Celé tři dny mám před očima tu poslední Lucčinu fotografii a nemohu se toho pohledu zbavit…
Je pravda, že nezměrným úsilím techniků se podařilo navést Lucii I na definitivní oběžnou dráhu a dnes bude vypuštěna Lucie II, takže nejpozději do týdne bude moci být zahájena připravovaná blokáda, ale stejně je to všechno na dlouhé lokte. Jenže musím uznat, že přímý útok na bunkr by mohl ohrozit na životě či zdraví i Lucinku, o jejíž záchranu bojujeme, takže uvidíme, jak se plánovaný zákrok mimozemšťanů osvědčí.
Sheila vydala už třetí článek ze série o Lucčině únosu a včera jsme zaznamenali první ohlasy veřejnosti – demonstrace před velvyslanectvím Spojených států v Číně a v Itálii. Jenže dnes nemám na sledování zpráv tu pravou náladu. I když mě včera Jenny zaučovala, abych mohla také pracovat na dispečinku, což se mi moc líbí, protože je to místo, kam plynou nejčerstvější zprávy, dnes jsem se raději do žádné služby nepřihlásila kvůli svému tesknému duševnímu rozpoložení…
Míšenku před chvílí odlákaly děti, které si vyrazily s Lenkou do lesa. Abych nakonec nad nepřízněmi osudu nerozjímala tak docela sama, začetla jsem se do tebe, můj deníčku, chystajíc se vylíčit své pocity. Z letargie mě náhle vytrhl povědomý hlas: „No tak, Niki, neseď tady jako hromádka neštěstí a pojď se taky trochu pobavit!“
Zvedla jsem nepřítomně oči.
„Ty mě snad nevnímáš?“
Konečně jsem si uvědomila, že nade mnou stojí Magda, Janina spolužačka, která jí nevědomky pomohla při útěku z tajné služebny jednotky pro boj s organizovaným zločinem.
„Víš, Magdi, já dneska asi…“
Popadla mě za ruku a vytáhla mě z křesla. „Tak už snad bylo toho smutku dost, ne? Děvčata se chystají na plážový volejbal a Sofie mi tě doporučila za parťačku, prý jsi moc dobrá.“
„Jenže já dneska…“
Magda to vyřešila typicky po svém. Popadla mě za ruku, vytáhla mě z křesla a postavila mě před zrcadlo.
„Tak už přestaň dělat fóry, shoď ten župan a jdeme trochu na sluníčko. Vždyť jsi celá zelená jako po otravě houbami. S tím musíme něco udělat,“ prohlásila svým jadrným jazykem.
Musím konstatovat, že nepřeháněla. Při pohledu do zrcadla jsem se lekla sama sebe a dospěla jsem k názoru, že má vlastně pravdu. Natáhla jsem se po deníčku, abych ho uklidila, ale učinila jsem to dost neobratně, takže spadl na zem. Magda se pro něj pohotově shýbla a uchopila ho za rozevřené zadní desky. Z knížečky vypadl složený list papíru…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 21. března, odpoledne
Nancy zmizela! Je sice stále zaregistrována k pobytu ve svém apartmá, ale už víme, že tam ve skutečnosti není. Myra nakonec vydala příkaz technikům, aby otevřeli dveře pomocí administrátorského hesla.
„Ona si na dnešek požádala o dovolenou a vyvázala se ze všech služeb,“ sděluje Myra. „Jak jsi vlastně přišla k tomu dopisu?“
„Ani nevím, vypadl mi z deníčku…“
Myra se na chvíli zarazila: „Vypadl z deníčku… vypadl z deníčku… Kdy jsi vůbec viděla Nancy naposledy?“
„Včera večer… byla u mě na návštěvě, vzpomínaly jsme na události před šesti roky… ano, a ten deníček ležel na stole. Asi tam ten dopis nenápadně založila.“
Dopis sice zůstává v archivu Informačního centra, ale opsala jsem si ho do deníčku…
SSE 19. března
Milá Nikolko, milí všichni,
včerejší série snímků z Nevadského bunkru mě nemůže nechat klidnou. Naštěstí přesně vím, kde se Lucka nachází a dokonce jsem poznala dva její ‚ošetřovatele‘ – když si na jednom snímku měnili roušky.
Protože jsem Lucce za mnohé zavázána, rozhodla jsem se k návratu do vlasti. Budu předstírat útěk ze zdejší základny a nabídnu se tajným službám jako znalkyně zdejších poměrů. Pokusím se dostat do Lucčiny blízkosti a být jí podle svých možností nějak nápomocna.
Zdraví a líbá
Nancy
„To je od ní holý nerozum,“ děsí se Jenny, kterou Myra přizvala k neodkladné poradě, „zajímalo by mě, jak se chce dostat do Lucčiny blízkosti. Kdo jí po šesti létech vůbec uvěří. Já mám spíš obavu, aby neskončila v některé tajné věznici nebo v internačním táboře.“
„Nancy je ale bioenergeticky senzitivní, ne? To by se jim nemuselo vyplatit,“ poznamenávám.
Jenny se na mě podívala a v jejích očích lze číst smutek. „To snad je Lucka taky,“ pronesla po chvíli, „jenže oni už zřejmě přišli na to, jak se ochránit. Obávám se spíš, že Nancy bude sdílet Lucčin osud…“
Po této události už nemá o plážový volejbal nikdo zájem…
- × - × - × -
Mimozemšťané zatím nemají o Nancyině osudu žádné zprávy, ale nám doufám nebrání nic v tom, abychom se za ní sami podívali…
„Mám tady nějakou Moareovou, pane plukovníku. Trvá na tom, že se s vámi musí ihned setkat v neodkladné záležitosti. Schůzku s vámi sjednanou nemá, jak jsem zjistil z vašeho itineráře. Přijmete ji, nebo…“
Černý pták po tajemníkových slovech vyskočil z křesla, jako by hořelo. „Cože??!! Moareová? Nancy Moareová??!!“
„Nancy Moareová,“ potvrdil plukovníkův osobní tajemník naprosto nechápaje bouřlivou reakci svého šéfa.
„Ať jde okamžitě dál,“ nařizuje plukovník Bird, „a… celý můj program na dnešní odpoledne zrušte, Jacku!“
„Rozkaz, pane plukovníku!“
Tajemník Jack zmizel a místo něj se ve dveřích objevila agentka Nancy Moareová – kdysi jedna z nejschopnějších, ale teď už více než sedm let držená v zajetí na základně mimozemských vetřelců. Do zajetí upadla během nezdařené akce, kdy se pokusila o únos té kreatury… Ale to se nedávno podařilo Brandonovi a jeho lidem. Bude koukat, břídilka… uvažuje Černý pták prohlížeje si vstoupivší ženu od hlavy k patě.
„Poručice Nancy Moareová,“ zahlásila se Nancy předpisově, „dovolte mi s vámi promluvit, pane plukovníku!“
„Moareová! Jak to vypadáte?“ spustil Černý pták, aniž by se s navrátivší agentkou pozdravil, „špinavá, potrhaná… to jste se před návštěvou u mne protahovala roštím, či co?“
„Jsem už týden na útěku. Podařilo se mi uprchnout ze základny mimozemšťanů na Sahaře, pane plukovníku,“ vysvětluje Nancy, „a ještě jsem se nestačila dát do pořádku, promiňte.“
„Dobrá. V jaké záležitosti jste za mnou přišla?“
Nancy se na plukovníka udiveně zahleděla. „Chci se přihlásit opět do služby…“
„Aha, do služby,“ mumlá si Černý pták spíše pro sebe, „ale to…“
Pak se na Moareovou znovu zahleděl.
„Do služby! Podívejte se na sebe, jak vypadáte! Vy potřebujete nejprve důkladnou koupel a pak podrobnou lékařskou prohlídku, abychom zjistili, zda jste v zajetí a při útěku neutrpěla nějakou újmu – vždyť vypadáte hůř než bezdomovec! A potom nějaký čas na zotavenou. Až se dostanete trochu do formy, tak rozhodneme, co s vámi dál. Jestli si vás vůbec necháme, protože po té vaší zpackané sólové akci, kdy jste porušila veškeré předpisy a rozkazy a jednala jste na vlastní pěst… Doufám, že mě chápete.“
Plukovník pokynul Nancy, aby se posadila. Přistrčil před ní sklenici a láhev minerálky. Pak zapnul magnetofon a na stůl před Nancy postavil mikrofon.
„Tak spusťte, paní poručice!“
„O čem mám…“
Plukovník jen netrpělivě mávl rukou. „Okolnosti vašeho zajetí, jak s vámi zacházeli a jak se vám podařilo utéci!“
„Dne 1. března před sedmi roky jsem dostala za úkol sledovat se dvěma příslušníky FBI obydlí kolaborantů s vesmírnými vetřelci kdesi v Evropě. Už si nepamatuji, jak se to tam jmenuje,“ spustila Nancy váhavě. „Bezpečnostní kamera totiž zaregistrovala v tomto místě pohyb záhadných osob. Když jsme dorazili na místo, zjistila jsem, že mezi osobami, které se ve sledovaném objektu nacházejí, je i Robert N., přezdívaný Lucie. Tehdy po něm bylo vyhlášeno pátrání a já jsem se rozhodla, že se ho zmocním. Chtěla jsem tak učinit sama, protože jsem s ním měla nevyřízené účty z dřívějška. Jenže jsem přecenila své možnosti a sama jsem byla zajata vesmírnými vetřelci. Dopravili mě na svou základnu, kterou si protiprávně zřídili uprostřed Sahary. Tam mě celou dobu drželi v podzemní cele, ve které jsem musela pobývat úplně nahá, a kde na mně prováděli různé lékařské pokusy.“
Nancy barvitě popisuje nejhrůznější hororové scény a občas upije minerálku. Teprve když Černý pták vyměnil už druhou kazetu, chýlí se její ‚příběh‘ ke konci.
„Občas mi dovolili ‚za dobré chování‘ pobyt venku. Ale i tam jsem byla bez jakéhokoliv oděvu. Tak se stalo i před sedmi dny, kdy jsem se měla možnost procházet v lese, který obklopuje areál základny. Nechávali mě tam pobíhat úplně volně, protože celé území základny je chráněno silovým polem, které není možno překročit. Dostala jsem se až na letiště. Tam zrovna připravovali náklad. Oděvy! Nepozorovaně jsem sebrala to nejnutnější – blůzu, kalhoty a boty. Potom mě napadlo, že bych se mohla dostat pryč celkem snadno. Bedny do letadla nenakládají lidé, ale roboti! Zahrabala jsem se do jedné bedny s těmi hadry a nechala se naložit do letadla. Přistáli jsme kdesi v Africe, nevím kde.
Dva dny jsem se skrývala poblíž letiště – a vyplatilo se mi to. Předvčírem se mi podařilo vniknout – rovněž nepozorovaně – do jednoho amerického letadla… Bezpečnostní poměry na afrických letištích jsou příšerné, šéfe … Tu halenu a kalhoty mám na sobě prakticky celý týden – nedivte se proto, že vypadají tak, jak vypadají.“
Černý pták poslouchá Nancyiny bajky a usmívá se ‚pod fousy‘ – tahle naivka si myslí, že jí to všechno sežeru. Jednak je tu svědectví nadporučíka Briana – budiž mu země lehká – a řady vojáků, kteří prošli jako zajatci oběma mimozemskými základnami. A potom… Máme vysledováno, že jejich disková letadla slouží pouze ke spojení mezi saharskou základnou a Bamakem, jenže od doby, kdy se Malijci začali paktovat s mimozemšťany, žádné soukromé americké letadlo nesmí na tamním letišti přistát. Jedině vojenské stroje dopravující tam naše vyjednávače – a pochybuji, že by se do takového letadla mohla slečna Moareová nějak dostat. Sice mi není jasné, proč si vymýšlí takové báchorky. Nu což… přistoupím klidně na její hru, ale pořádně jí to osladím!
„Dobře, slečno Moareová, děkuji za obsáhlou výpověď.“
Plukovník vypnul magnetofon a zavolal tajemníka: „Jacku, zajistěte mi vůz a šoféra, povezeme tady slečnu Moareovou do vojenské nemocnice.“
„Rozkaz!“ a tajemník mizí ve dveřích.
Černý pták ho však zarazil: „Moment, Jacku, ještě jsem neskončil. Hned jak vyjedeme, zavolejte mým jménem ředitele nemocnice, doktora Hurta. Požádejte ho, aby se tam na slečnu připravili – celá komise: kardiolog, neurolog, gynekolog, dermatolog, ortoped… On už bude vědět. A také aby pro ni připravili samostatný pokoj. Věc spěchá a je velmi naléhavá!“
„Zařídím, šéfe!“ a tajemník se opět chystá zmizet v předpokoji.
„Ještě jsem vás nepropustil, pane tajemníku,“ osopil se na něj tentokrát plukovník přecházeje na oficiální hantýrku. „Tady ty kazety dáte přepsat osobě prověřené pro styk se státním tajemstvím. Vyhotovíte tři výtisky. Dva do trezoru a jeden přivezete za námi do nemocnice. Teď můžete odejít!“
Sotva za tajemníkem zapadly dveře, Černý pták se obrátil k Nancy: „Několik dní si pobudete ve vojenské nemocnici, aby si mohli páni doktoři udělat celkový obrázek o vašem zdravotním stavu a aby mohli zmapovat stopy, které na vás zajetí nutně muselo zanechat. Samozřejmě, že veškeré poznatky předložíme světové veřejnosti jako důkazy o porušování lidských práv na základně vetřelců z vesmíru.“
Vtom se ozval telefon. Plukovník chvíli poslouchal a nakonec poznamenal: „Ano, děkuji.“ „Tak jdeme,“ obrátil se vzápětí k Nancy, „vůz už čeká.“
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah