Z Nikolčina deníčku – 12. března
Dnes jsem se vrátila z další návštěvy na Ministerstvu zahraničních věcí a jsem zle zklamána přístupem lidí, kteří jsou placeni z našich daní.
Zpočátku to vypadalo dost nadějně, tajemník ministra zahraničních věcí dokonce vznesl žádost o vysvětlení případu na Velvyslanectví USA v Praze, ale odpověď, kterou mi dnes tlumočil, je značně vyhýbavá. Administrativa Spojených států o žádném únosu neví. Požádala jsem tedy tajemníka, aby americké straně předložil DVD s důkazními materiály, jenže jeho reakce byla podrážděná a odmítavá. Veškerá jednání s ním ztroskotávají na ‚ohledech ke spojenci v NATO‘, ‚ohled na zájmy světového společenství‘, ‚nutnost boje proti terorismu‘ a já nevím, nač ještě je nutno brát ohledy. Zbláznila bych se, kdybych si to měla jen pamatovat. Komu ti lidé vlastně slouží? Mně určitě ne!
„Janičko, v Praze končíme, už není za kým jít,“ sděluji lítostivě kamarádce.
Počkaly jsme, až děti usnou, a teleportovaly jsme se zpět do našeho domku. Za celé dva týdny jsme skoro ničeho nedosáhly – jen víme, že všichni lidé, kteří se na únosu podíleli, zmizeli z našeho území. A abych nezapomněla: Janička konzultovala Lucčiny křivky z EEG s kolegou neurologem, který podle nich dospěl k názoru, že Lucka spí.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 13. března
„Mám nápad,“ svěřuji se hned ráno Lence, „co kdybych požádala Sheilu, aby celou věc pořádně ‚rozmázla‘ v novinách? Pamatuješ, jak mistrně dovedla americkým úřadům zatápět během svého pobytu na CPLEN?“
Sheila Trentová d’Abdera, která prožila na CPLEN skoro celé své těhotenství a jejímuž malému Paulimu pomáhala Jana na svět, novinářka, která tehdy uváděla na pravou míru všechny ty ohavné lži a špínu, kterou americká propaganda neváhala nakydat na hlavu mimozemšťanů a jejich přátel. Proč mě to nenapadlo už před třemi týdny, hned jak byla Lucka unesena…
„Sheila? Vidíš, taky nás to mohlo hned napadnout,“ přizvukuje Lenka. „Zrovna nedávno jsem zase četla jeden její zajímavý článek … aha, tady.“
Lenka sedící u komunikátoru stiskla několik kláves a na obrazovce se objevilo pojednání o pokrocích v zúrodňování a zalesňování Sahary.
„No ano, to je přesně její styl, ani nemusím hledat jméno autora,“ poznamenávám, sotva jsem si přečetla pár vět.
„Dobrá, zjistíme, kde je a pozveme ji na návštěvu,“ navrhuje Lenka. „Přece s ní nebudeme tak závažnou věc vyřizovat po telefonu, to se nehodí.“
Usedla jsem ke komunikátoru a navolila číslo Sheilina satelitního telefonu. Máme štěstí. Sheila se ozvala okamžitě.
„K vám na návštěvu? Pravda. U vás jsem ještě nikdy nebyla…“
„Ale jedná se o pracovní návštěvu,“ napůl žertem a napůl vážně vstupuje do našeho rozhovoru Lenka, „víš, co se stalo s Luckou…“
„No tak… něco vím a detaily mi sdělíte na místě… aha, vy asi chcete celou záležitost prohnat sdělovacími prostředky, že?“
„No, právě proto tě sháníme…“
„Opravdu byste mi ten případ svěřily?“
Ačkoliv Sheilu nevidíme, podle zabarvení jejího hlasu mohu usoudit, že jí oči zazářily vzrušením a radostí.
„To já dělám moc ráda. Kdy se mohu u vás objevit?“
„Třeba hned,“ pobízím kamarádku ke spěchu. „Teleport už je připraven.“
Zasmála se: „Tak rychle to nepůjde. Napřed se k nějakému musím dostat sama. Večer budu u Čokoládky v Bamaku, takže se ozvěte a domluvíme se. Právě před dvěma dny jsem totiž dokončila práce na dalších saharských reportážích.“
Do večera je přece jen dlouhá doba, a tak vyřizuji poštu a další neodkladné záležitosti, které se mi tady za čtrnáct dní nahromadily.
„No, prosím,“ podávám Lence jeden dopis, na němž je jako odesilatel uvedena škola, „podívej se na to…“
… že nový školní rok bude dne 1. září zahájen ve zdejším chrámu sv. Mikuláše slavnostní bohoslužbou, kterou přislíbil celebrovat sám papežský nuncius…
Lenka dočetla pozvánku a pohlédla na mě. Vtom ji kupodivu cosi rozesmálo. Když se uklidnila, zeptala se: „Vy tady máte chrám svatého Mikuláše?“
„Asi ano, možné to je, když to tam je napsáno… Proč?“
„No, ono to jméno Mikuláš vzniklo z řeckého Nikoláos, takže ty jsi vlastně nositelkou ženské obdoby jména patrona zdejšího kostela, i když tu jsme přejali z francouzštiny – Nicole.“
Představa, že bych mohla být patronkou kostela, mě docela pobavila, takže sdílím s Lenkou její veselí.
Odpoledne věnujeme dětem. Vyrazily jsme s nimi do probouzející se přírody. První jarní den přijde sice až za týden, ale sníh už roztál a teploty se drží trvale nad nulou. Dnes se dokonce i mraky roztrhaly a vykouklo sluníčko. Výlet je však poznamenán tragickými událostmi kolem Lucky. Děti se od nás nesmějí vzdalovat a my s Lenkou jsme si oblékly trička s krátkým rukávem a minisukně, i když se to vzhledem k dosavadnímu charakteru počasí mohlo zdát některým zimomřivým jedincům poněkud výstřední.
S expoziturou mimozemšťanů v Bamaku jsme se spojily krátce po sedmé hodině večer, hned jak obě holčičky usnuly. Odpolední výlet je znamenitě unavil, ha, ha, ha.
„Jsi připravena?“
Sheila jen pokývala hlavou a zmizela ze zorného pole kamery. Místo ní se objevila Malik.
„Připravujeme s Xiaolan návrh rezoluce pro nejbližší zasedání Valného shromáždění OSN. To se bude konat přesně za čtrnáct… ne, za patnáct dní.“
„Ale mezitím může Sheila protáhnout celou záležitost světovým tiskem, ne? Aspoň to bude účinnější,“ napůl se ptám a napůl oznamuji kamarádce. „Myslím, že jsme to v tajnosti před veřejností drželi dost dlouho. Jenže co se dá dělat. Když chtějí mít Američané další mezinárodní ostudu…“
„Samozřejmě, já s tebou souhlasím. A také se divím, že jste to neudělali dřív – tedy ať už ty nebo Hill.“
Debatujeme s Čokoládkou o okolnostech únosu, se kterými právě před chvílí sama seznamovala Sheilu, informuji jí o svém jednání na Policejním prezídiu, Ministerstvu vnitra i Ministerstvu zahraničních věcí. Ani jsem si nevšimla, že se Lenka mezitím vytratila z obývacího pokoje a teď se vrací z teleportační místnosti doprovázejíc Sheilu.
Od chvíle, kdy jsme před šesti léty odcházely s Luckou a Míšenkou z Kliniky, viděla jsem ji vlastně jen jednou – po prvé po dlouhé době počátkem ledna během loučení s Jošuou. Při tak významné události pochopitelně nemůže novinářka Sheilina formátu chybět. (Její články a reportáže pochopitelně čteme s Luckou pravidelně.) Jenže tam byl takový blázinec, že jsem ani neměla možnost si s ní trochu popovídat. Jen jsem si všimla, že je z ní hotová ‚výstavní kočka‘ – pobyt na Klinice jí opravdu velice prospěl.
Teď se přede mnou zjevila zcela nahá – pochopitelně, před chvílí vstala z teleportačního lůžka – takže si ji mohu prohlédnout celou od hlavy k patě – a mohu na ní oči nechat. Jaká zázračná proměna se to s ní udála!
„No ne, ty jsi zkrásněla…“ vydechla jsem úžasem místo pozdravu.
Se Sheilou jsme opravdu důvěrné kamarádky, dokonce důvěrnější než s mnohými z ostatních dívek, s nimiž jsem žila více než dva roky na CPLE a CPLEN – přece jen jsem s ní v době těhotenství strávila nepoměrně víc času, protože jsme měly společný program. Maně se mi vybavila vzpomínka na její první návštěvu bazénu, kdy se v přísálí kriticky prohlížela v zrcadle. …ale bratr trval na tom, abych před cestou do polárních krajů trochu přibrala, protože tělesný tuk je zde vynikajícím tepelným regulátorem vhodně doplňujícím termokombinézy… vybavuje se mi jako ve snu její tehdejší výrok. Po ‚oplácání‘ není ani stopy, zato křivka jejích boků je přímo okouzlující.
„Půjdeš se s námi osprchovat a nabít,“ ptá se kamarádka hned po té, když jsme se přivítaly. Teprve teď jsem si uvědomila, že Lenka je rovněž vysvlečená. S radostí jsem následovala jejího příkladu a vyrazily jsme do koupelny.
„Měly bychom Sheilu taky ‚zasvětit‘, ne?“ poznamenává Lenka s potutelným úsměvem na rtech, když jsme se navzájem důkladně prosprchovaly horkou i studenou vodou.
Jenom jsem přikývla.
„Do čeho mě chcete…“
Sheila otázku nedokončila, neboť jsem ji v tu chvíli popadla za ruce, Lenka za nohy – a jedním ladným pohybem jsme ji postavily doprostřed vany. Ani neměla čas se vzpamatovat a do prsou se jí zařízl ostrý proud ledově studené vody z masážní trysky. Vyjekla leknutím a trhla sebou takovou silou, že jsem ztratila rovnováhu a teď se válíme ve vaně po sobě navzájem. Lenka ovšem využila situace a provádí nám vodní masáž prsou střídavě.
Konečně se Sheila vzpamatovala z leknutí a rozesmála se. „Tak tomuhle vy říkáte ‚zasvěcení‘? To je tedy opravdu originální…“
Opět jsme Sheile nedopřály, aby větu dokončila. Vzpamatovala jsem se z překvapení, postavila jsem se, rozkročila jsem se nad ní a roztáhla jsem jí stehna. V té chvíli Lenka namířila masážní trysku do její lasturky.
„No teda! Počkejte, vy dvě, až… až…“ Rozchechtala se.
Pozdě jsem pochopila, že její smích má otupit naši pozornost. Vysmekla se mi ze sevření a vrhla se po Lence. Vzápětí se zmocnila hadice s tryskou a namířila ji do mého otevřeného klína. Ostrý proud vody pronikl mými závojíčky a celým tělem mi zacloumala vlna rozkoše!
Ani nevím jak, ale znovu ležím na dně vany a slastně se svíjím. Je to poprvé po dlouhé době, kdy mi toto někdo udělal. Naposledy jsme takhle řádily ve vaně s Luckou a Sofií tenkrát, když sestřička utekla z CPLEN. S Luckou… Ale Lucinka přece… Znovu si uvědomuji naši svízelnou situaci a posmutněla jsem. Hrátky ve vaně mě rázem přestávají těšit. Sheila sice stále soustředěně masíruje mou jeskyňku vodním proudem, ale Lenka si všimla náhlé změny ve výrazu mého obličeje a zavřela vodu. Pak mě jemně zvedla ze dna vany a přitiskla si mě k sobě. V té chvíli si mého rozpoložení všimla i Sheila a přitiskla se ke mně z druhé strany.
Odvádějí mě do nabíjecí místnosti. Novou energii opravdu potřebuji, sama cítím, že jsem úplně vyčerpaná. Přes Arianino varování na nabíjení často zapomínáme a mohlo by se nám to jednou krutě vymstít. Umělá slunce svítí naplno. Zavřela jsem oči a nechávám na sebe působit kalihapické vjemy. Přebírám informace současně od Lenky i Sheily… Obě kamarádky jako by se navzájem doplňovaly. Přes nejcitlivější části svého těla přijímám dokonalou souhru uklidňujících impulsů od Sheily, která mi dráždí prsní bradavky svými ústy, i proud pozitivní energie vysílané Lenkou, která jemně zpracovává můj klitoris svým jazykem. Já jen nečinně ležím na trávě a cítím se úžasně uvolněná. Chce se mi spát… Opravdu si připadám jako ve snu a vím, že obě kamarádky přesně znají mé momentální duševní rozpoložení, protože přenos informací je vzájemný – i já tuto souhru vjemů vytvářím.
K orgasmu jsme dospěly všechny tři současně a zase zázrak! Každá z nás prožívá nejen orgasmus svůj, ale i obou kamarádek. Cítím, jak se Země pode mnou otáčí…
Z krásného snu mě probudila siréna signalizující konec nabíjení. Umělá slunce zhasla.
„To bylo nádherné,“ vydechla jsem celá okouzlená novým nenadálým zážitkem.
S potěšením zjišťuji, že i Lenka a Sheila sdílejí moje nadšení.
„Mám takový dojem,“ promluvila konečně Sheila, „že se nám dnes podařilo něco opravdu nezvyklého – posunuly jsme kalihapii na vyšší úroveň. Podařilo se nám vytvořit vlastně nové umělecké dílo spočívající v souhře našich hmatových vjemů… Jakousi krasohmatovou nebo kalihapickou symfonii nebo jak by se to mělo nazvat…“
„Kalihapickou symfonii,“ opakuje jakoby bezmyšlenkovitě Lenka, „… to už by zasloužilo také samostatné pojmenování. Co takhle… synhapie – líbí se vám to?“
„A proč zrovna synhapie?“ ptám se.
„No, tak jako symfonie je vlastně souhra zvuků – souznění,“ vysvětluje Lenka svůj návrh, „tak synhapie je souhra hmatových vjemů…“
Čas pokročil, blíží se půlnoc a já zapisuji tyto řádky do tebe, můj deníčku, dokud jsou mé pocity z tohoto úžasného večera živé. Až vysvobodíme Lucinku – a já věřím, že se nám to podaří, musíme jí takovou nádhernou synhapii předvést. Opravdu to stojí za to!
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 14. března
Ráno se vracíme do syrové reality. Lucinka je už skoro celý měsíc v drápech tajných služeb a my jsme v pracích na jejím osvobození vlastně nikam nepokročily. Sheila je jednou z našich dalších nadějí. Sedíme spolu u snídaně, na stole šálky s horkou čokoládou, kterou zbožňuje Lenka, a zasvěcujeme Sheilu do všech podrobností únosu, které jsou nám známy, a seznamujeme ji s dosavadními výsledky svého pátrání.
Sheila naslouchá pozorně a trpělivě. Když jsme skončily, má ve svém novinářském bloku několik stránek hustě popsaných poznámkami.
„Já jsem v té době připravovala další reportáž ze zúrodňování Sahary, protože to je zatím nejrozsáhlejší akce, kde mimozemšťané nabídli svou pomoc. Jenny mě informovala o únosu jen telefonicky a varovala mě před možným útokem tajných služeb i na mou osobu,“ spustila Sheila po krátké pauze. „To je pro mě docela reálné nebezpečí, protože tajným službám ležím v žaludku už od té doby, kdy jsem začala činnost mimozemských přátel na Zemi propagovat. Značné projevy nevole vyvolal už můj první článek Polární víla – “ Sheila významně pohlédla na Lenku, „a to jsem ještě ani nevěděla, o kom vlastně píšu.
Včera odpoledne mi Čokoládka promítla pár záběrů z retrospektivu, ale pak jste se ozvaly vy, takže jsem se okamžitě teleportovala. O rozsahu informací, které se zatím podařilo získat – tedy ať už retrospektivní záznamy nebo výsledky policejního pátrání – jsem zatím neměla ani tušení. Ale jak vidím, budu muset napsat celou sérii článků, protože najednou by mi to v žádných novinách nevzali a kdybych to zestručnila, asi by z toho pak čtenáři nebyli moudří.“
„To už necháme na tobě,“ obracím se k Sheile po jejím poněkud delším proslovu, „ty jsi profesionálka a jistě víš, jak to napsat, abys čtenáře zaujala, a hlavně, abys je získala na naši stranu.“
„Takže, děvčata, když dovolíte, pustila bych se hned do práce, ať zbytečně neztrácíme čas…“
Po těch slovech Sheila usedla ke komunikátoru a pustila se do prvního článku ze zamýšlené série. Abychom ji nerušily, vyrazily jsme opět ven s dětmi. Počasí je pro vycházku do přírody jako ušité a včera jsme se čerstvě nabily, takže proč toho nevyužít, že?
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. března
Včera vyšel v několika světových denících první ze série Sheilou připravovaných článků – věrný popis okolností únosu včetně fotografií z retrospektivních záznamů – a dnes se dostavila první reakce ‚oficiálních míst‘.
Brzo ráno nás z postelí vytáhl zvonek. S údivem jsem pohlédla na hodiny. Ukazují čtyři hodiny a dvacet minut. Před brankou stojí dva policejní vozy s pražskou poznávací značkou. Mám jim otevřít, nemám jim otevřít… Zapnula jsem domácí telefon a zeptala se policisty stojícího u branky, jaký je důvod jejich příjezdu v tuto noční hodinu.
„Jste slečna Nikola N.?“
„Ano, to jsem já, osobně…“
„Pak mám pro vás příkaz, abyste nám vydala všechny materiály týkající se únosu pana Roberta N, neboť se jedná o předmět státního tajemství.“
Jeho arogantní tón mě opravdu přivedl do varu: „Jednak nejsem osoba, která se zavázala k držení státního tajemství, za druhé se jedná o materiály, které se týkají mé osoby a mé rodiny – a vy, protože jste zastavili pátrání, na ně nemáte žádný nárok. Za třetí mám všechny důvody k tomu, abych vás považovala za falešné policajty, kteří se v tomto případě vyskytují až příliš často. A za čtvrté – všechny materiály už jsem stejně předala nezávislému tisku!“
„V tom případě vám nařizuji ze své úřední moci, abyste nám umožnila vstup do objektu. Máme povolení k domovní prohlídce a budete-li nám ve vstupu bránit, vynutíme si ho silou.“
„Ale jistě, poslužte si…“
S těmito slovy jsem rozšířila působnost ochranného pole i před prostor branky. Nic netušící policajt od ní odletěl takovou silou, že se zastavil až o jeden z policejních vozů, přičemž svým zadkem urazil zpětné zrcátko.
Ponechala jsem policajty jejich osudu a zavolala jsem telefonem starého pána. Kupodivu zvedl sluchátko hned po prvním zazvonění, jako by můj telefonát očekával. „Strycu, promiňte, že vás budím…“
„Ale, nic se neděje. Vždyť mě vzbudili ti pobudové před vaším domkem. Nadělají takového kraválu…“
Teprve teď mi došlo, že náš domek je perfektně izolován i proti hluku, proto nás vzbudil až ten zvonek.
„Jak se zdá, máme zase před svým domkem nějakou podezřelou návštěvu,“ pokračuji v telefonickém rozhovoru. „Nemohli byste nějak zjistit, zda ti pánové jsou praví policisté nebo zase nějaká bouda?“
„Právě jsem si je prohlížel triedrem pro noční vidění,“ směje se starý pán pobaveně do aparátu, „a viděl jsem, jak parádně odletěl od branky. To se ti, děvčica, opravdu povedlo. Ale oni mají pražské značky, tak daleko bohužel moje známosti nesahají. Co ti vlastně chtějí?“
„Mají prý povolení k domovní prohlídce a mám je pustit do objektu po dobrém, nebo prý sem vniknou silou, ha, ha, ha…“
Starý pán chvíli přemýšlí. „Já to zjistím přes naše kluky – a pokud o tom také nebudou vědět, pak se určitě jedná zase o nějaký podraz. Jen tak mimochodem – ten jejich příjezd takhle v noci… už to je mi krajně podezřelé!“
„Dobře, děkuji, strycu.“
Rozloučila jsem se, přerušila jsem spojení a obrátila se k děvčatům: „Co s tím budeme dělat? Teď abychom se tady ‚zabarikádovaly‘ a nevylézaly ven. Nejdál můžeme na zahradu…“
„V tomhle prostředí se prostě pracovat nedá,“ shrnuje situaci Sheila. „Předpokládám, že ještě dnes, nebo nejpozději zítra, vyhlásí pátrání i po mně, a budeme tu jako ve vězení.“
„Mám nápad,“ ozvala se Lenka, které byla právě zkontrolovat děti, „teleportujeme se na SSE. Všechny záchranné práce mimozemšťanů se stejně dějí odtamtud, takže budeme uprostřed dění. Sheilo, ty můžeš psát články stejně dobře odkudkoliv, kde je připojení k Internetu. Holčičky se ještě nevzbudily, můžeme je snadno teleportovat. Stejně chodí spát nahé podle našeho vzoru…“
Lenčin nápad přišel opravdu v pravou chvíli. Bez dalšího rozmýšlení jsem přistoupila ke komunikátoru a navázala spojení se SSE.
„Saluton, Nikolinjo, kiel vi fartas? Mi vin jam longe ne vidis…“ {Nazdar Nikolko, jak se ti vede? Už dlouho jsem tě neviděl…}
Na obrazovce se zjevila usmívající se Anthonyho tvář. Zřejmě má dnes službu na dispečinku.
„Ahoj, Tony, moc ráda tě vidím. Prosím tě, mohl bys připravit teleport? Máme tu horkou půdu pod nohama…“
„Ale jistě, jistě, s radostí! Už se na tom pracuje…“
Pohlédla jsem na kalendář. Uplynul právě měsíc od únosu mé Lucinky a naše úřady, místo aby mi pomohly, nechávají nás napospas cizím tajným službám a jejich kolaborantům. Co nám zbývá? A tak jsem se vlastně poprvé dostala na saharskou stanici mimozemšťanů…
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah