Z Nikolčina deníčku – 23. února, dopoledne
Dnes je to sedm let od našeho osvobození z internačního tábora, ale místo oslav máme jen starosti a trápení. Ráno jsme telefonovali na Policii. Praporčík Váňa nemá službu a soused toho využil, aby zjistil, jaké je oficiální stanovisko našich úřadů k únosu Lucky. Službu mající operátor nás přepojil na tiskovou mluvčí – a ta nám sdělila to, co starý pán předpověděl.
„Na případ bylo uvaleno informační embargo.“
Neudržela jsem se a zvýšila jsem hlas: „Jenže se jedná o mou sestru! Je to má jediná blízká osoba, chápete to?!“
„Opakuji, že na případ bylo uvaleno informační embargo,“ odpovídá tupě tisková mluvčí.
Přerušila jsem spojení.
„Kdyby tam místo ní nainstalovali magnetofon, tak ušetříme na daních,“ komentuji její profesionální výkon.
„Ono by to vyšlo nastejno,“ oponuje Lenka, „protože by zase museli platit za autorská práva té hlasatelce – pokaždé, když by se ta věta z magnetofonu spustila…“
„Asi bys udělala nejlépe, kdybys kontaktovala přímo ministerstvo vnitra,“ míní soused.
„A taky to udělám! Jenže ne telefonicky, ale pěkně osobně!“ rozhodla jsem se.
Pokouším se navázat spojení s Janou. Není doma a satelitní telefon má vypnutý.
„Paní odborná asistentka je u porodu,“ sděluje mi spojovatelka na klinice, „mám jí něco vyřídit, až skončí?“
„Ne, děkuji. Zavolám později.“
Janu jsem zastihla až po třech hodinách.
„Janičko, mohly bychom u tebe pár dní pobýt? Máme nějaké řízení v Praze, víš, kvůli únosu Lucky… Kdo všechno? Já, Lenka a děti… Fajn, díky. Budeme se těšit.“
„Co říkala?“
Smutně jsem se na Lenku usmála: „Služba jí končí v šest večer. Kolem sedmé bude doma a teprve pak se můžeme teleportovat. “
„Nevadí,“ chlácholí mě kamarádka, „zatím využijeme času k tomu, že vyrobíme další kopie toho DVD. Určitě se nám budou hodit.“
Lenčin nápad přišel v pravou chvíli. Připravíme co nejvíce kopií, které jistě potřebovat budeme, a zároveň nepromarníme čas, který nám do teleportace zbývá.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 23. února, večer
Jana dorazila domů až před osmou a okamžitě nám dala o sobě vědět. „Snažila jsem se ‚utrhnout‘ co nejdříve, ale opravdu to nešlo, moc se omlouvám.“
Čtyři teleportace po 12 minutách – to je 48 minut – a jsme všechny v Janině rezidenci 18 km od Prahy! Žádným jiným dopravním prostředkem bychom to nedokázaly!
Je to necelý měsíc od chvíle, kdy jsem se tady s Janou loučila za mnohem příjemnějších okolností. Za tu dobu jsem s projektem nové kliniky dost pokročila, ale práce je na něm stále dost. Snažím se co nejvíce využít jámy po těžbě a zároveň je nutné navrhnout stavbu tak, aby vhodně zapadla do krajiny. Jenže teď nemáme na nějaké projekty a studie náladu – ani já ani Jana. Její první otázky se samozřejmě týkají mé nešťastné sestry.
„Mám na oddělení takový kolotoč, že jsem se ještě ani nedostala k tomu, abych si prohlédla záznamy z retrospektivu,“ přiznává se, „jenže Vašík je mimo a jedna kolegyně marodí. Moc se omlouvám, ale asi si mě příliš neužijete.“
Vyvolala jsem na komunikátoru retrospektivní záznam. Jana chvíli pozoruje dění na obrazovce a pak rozhořčeně vykřikla: „To je teda hnus! Oni fingují nehodu se zraněným člověkem, jen aby mohli někoho přepadnout. Zajímalo by mě, který lotr se k tomu propůjčil… Vrať to kousek!“
Opravdu! Tady je vidět ‚zraněnému‘ přímo do obličeje. Jana fotografii vytiskla a pozorně si ji prohlíží.
„No prosím! A ještě má oči v sloup… Dobře to hraje, pacholek jeden! Jak je ale možné, že si té ‚nehody‘ už nikdo jiný nevšiml?“
Spustila jsem další části záznamu. Uzavírka na silnici, policajti odklánějí dopravu… Najednou odklízejí zátarasy… Projíždí Lucčino auto. A zátarasy jsou znovu postaveny – právě včas. Kdyby ten řidič přijel o půl minuty dříve, tak by tu celou proceduru musel vidět – měli z pekla štěstí…
„Ti policajti jsou falešní,“ vysvětluji Janě. „Uniformy ukradli, poznávací značky aut padělali. Ty retrospektivní záznamy, které jsi teď viděla, jsem převedla na DVD a předala Policii. To všechno se jim podařilo zjistit ještě před tím, než bylo vyšetřování případu zastaveno a ministerští úředníci zabavili veškeré materiály.“
„To nejdůležitější se jim zabavit nepodařilo,“ poznamenává Jana, „a jsem zvědavá, co udělají, až jim ty záznamy z DVD předvedeš.“
„Asi příliš nadšeni nebudou…“ usmála jsem se. „kdyby věděli, že máme zatím devět exemplářů a další můžeme kdykoliv vyrobit…“
Ale doba pokročila. Retrospektivní představení přece jen trvá přes tři hodiny, blíží se půlnoc a je nejvyšší čas zalehnout. Jana musí být ráno v sedm na klinice. Konec konců – i já bych chtěla být v Praze co nejdříve. Jediná Lenka je relativně v pohodě, protože zůstává doma u dětí. Dobrou noc, deníčku.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 24. února
Ministerstvo vnitra… Ponurá ‚kachlíkárna‘ na Letné. Nikdy bych si nepomyslela, že do těchto zdí někdy vstoupím. Ale okolnosti mě k tomu nutí. Přece jen nemohu dopustit, aby byl případ mé unesené sestry jen tak beze všeho smeten se stolu. Ale ke komu se tady obrátit? Nerozhodně se rozhlížím…
„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci, slečno?“
Za mnou stojí mladík v uniformě.
„Dobrý den, potřebovala bych se informovat ohledně vyšetřování jednoho případu… jak bych vám to řekla… Jedná se o trestný čin únosu a já bych ráda…“
„Trestný čin únosu... Ale to se musíte obrátit na Policii, tady je ministerstvo…“
„Jistě, vím,“ skočila jsem mladíkovi do řeči, „ale vyšetřování případu bylo zastaveno vašimi úředníky, přestože jsem Policii poskytla značné množství důkazního materiálu. Proto…“
„V tom případě bych vám doporučil, abyste se nejprve informovala na Policejním prezídiu. To je kousek odtud, ve Strojnické ulici. Projděte tady do Veletržní a pak vlevo uvidíte Strojnickou, je to číslo 27.“
Mladík mě vyvedl až na křižovatku a ukázal mi, kudy mám jít.
Policejní prezídium jsem snadno našla. Horší už bylo zjistit, s kým bych měla vlastně jednat. Úředníci si mě přehazovali doslova jako horký brambor – nikdo nic neví, nezajímá se, nebyl informován, není to v jeho kompetenci. Nakonec se nade mnou slitovala jedna úřednice v sekretariátu. Chopila se telefonu a jala se zjišťovat okolnosti náhlého ukončení vyšetřování Lucčina případu. Slyším jen jednu stranu rozhovoru, ale moudrá z toho nejsem – a úřednice, jak se zdá, taky ne. Nakonec se ke mně obrátila s otázkou: „Kdo vedl vyšetřování u vás na kraji?“
„To nevím. Ve styku jsem byla jen s praporčíkem Váňou.“
Znovu řada telefonátů a nakonec mi sdělila skutečnost vpravdě ohromující: „Policejní ředitelství Jihomoravského kraje potvrzuje, že vyšetřování případu bylo ukončeno na příkaz Ministerstva vnitra, ale žádný náš úředník kompetentní k takovému zásahu se k tomu nehlásí.“
„Takže vedle falešných policajtů se vyskytli i falešní ministerští úředníci, nebo jak tomu mám rozumět? Na Policejní ředitelství si jen tak jako na výlet přijedou dva maníci, prohlásí se úředníky Ministerstva vnitra, zastaví vyšetřování případu, zabaví důkazní materiály a zmizí beze stopy… Cožpak je to vůbec možné?“
„To právě budeme muset nejprve sami vyšetřit. Nechejte mi tady na vás kontakt a také ty materiály, které jste mi předvedla – pokud můžete,“ požádala mě nakonec úřednice.
Hned po návratu jsem zavolala praporčíku Váňovi.
„Potřebovala bych vědět hodně přesně, pokud možno v řádech minut, kdy se tam u vás objevili ti ministerští úředníci, kteří zarazili pátrání.“
„Promiňte, slečno Nikolko, já to nevím. Zrovna jsem byl v terénu, musel bych se zeptat náčelníka. Vydržíte to do zítřka? Já dnes nemám službu a nerad bych vzbudil podezření, že vynáším utajované informace.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 25. února, dopoledne
Praporčík Váňa se ozval krátce před osmou hodinou: „Zmínil jsem se jen tak mimochodem před náčelníkem o těch ministerských úřednících. Prý u nás byli 21. odpoledne kolem čtvrt na tři. Přesněji si to nepamatuje. A ještě něco – včera se o případ zajímala inspektorka z Policejního prezídia.“
Poděkovala jsem praporčíkovi za informace a neprodleně jsem navázala spojení se strýčkem Hillem.
„Potřebovali bychom ještě jeden retrospektivní záznam,“ sděluji mu hned, jak jsme se přivítali. „Bylo by to možné?“
„Pro retrospektiv není nic nemožného. Jenom potřebuji znát přesné souřadnice místa činu a čas. Pak už je to jen otázka výpočtu a odražení příslušného obrazu zpět na Zem.“
„Ano, to máme. Dne 21. února kolem 14:15 dorazili na Policejní ředitelství Jihomoravského kraje dva falešní ministerští úředníci…“
„To mi stačí, ale uplynuly už čtyři dny. To znamená, že budeme potřebovat dva dny na nastavení tachyonového zrcadla a dalších šest dní na vrácení odraženého světla. Výsledky budeme mít tedy k dispozici nejdříve za osm dní. A také nějaký čas na výpočty a úpravy… Někdy mezi sedmým a devátým březnem by mohly být obrázky hotové.“
„Dobře, děkuji, strýčku. Už víte něco… o Lucince?“
Strýček pokýval hlavou: „Ano, už se nám podařilo prosvítit podzemní bunkr a máme nějaké obrázky. Jen co budou zpracované do přijatelné podoby, tak se ozvu. Pravděpodobně ještě dnes večer.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 25. února, večer
Zatímco já hlídám komunikátor, Lenka ukládá děti k spánku. Jana by měla dorazit každou chvíli – zase se zdržela na klinice. Už měla být půl druhé hodiny doma…
Je devět hodin a deset minut, když se téměř současně staly tři věci: Do obývacího pokoje vstoupila Lenka, které se konečně podařilo uspat obě holčičky, vzápětí za ní vstoupila Jana a zároveň se ozval komunikátor. Okamžitě jsem přijala hovor. Na obrazovce se objevila unavená tvář tety Ariany.
„Vidím, že jste tam všechny tři, to je dobře,“ raduje se. „Jak se daří dětem?“
„Cožpak o to, děti už spí,“ hlásí se o slovo Lenka. „Ale my jsme tu už jako na trní…“
„Chápu, tak se posaďte… Janičko, ty taky… a sledujte, co se nám podařilo vypátrat. Sice jsou to jen statické obrázky – fotografie, ale i tak to stojí za to…“
Vzápětí se na obrazovce objevila první ze série fotografií. Na lehátku leží jakási mumie. Je zabalena do podivné stříbřité látky, na obličeji má masku. Z masky i obalu vedou celé svazky drátů a hadiček.
„Spektrální analýzou jsme zjistili, že ten obal je hliníkový,“ ozývá se z komunikátoru Arianin hlas, „a teď se ještě podívejte, k jakým přístrojům je Lucka připojena.“
Ariana zobrazila další fotografii.
„Tohle je běžné zařízení ARO,“ komentuje obrázek Jana, „přístroje pro sledování dýchání a srdeční činnosti. Podle těch křivek se zdá, že je Lucka po zdravotní stránce naprosto v pořádku – aspoň co se základních životních funkcí týče.“
Na obrazovce se objevuje další fotografie.
„Aha, takže to jsou vývody z močové trubice a konečníku, aby měli k dispozici veškerý biologický materiál, který Lucka produkuje… A teď mě napadlo… počkej, vrátíme se ještě k té předchozí fotografii s tou maskou na obličeji … to je ona… Nemýlila jsem se. Jedna ta hadička slouží k podávání umělé výživy. To už je jasné, posuň to dál…“
Ariana promítla další fotografii.
„Hmm, tak tohle neznám. Není to nic, co by mi připomínalo vybavení ARO nebo nějaké specializované vyšetřovny.“
Prohlížíme si podivnou značně složitou aparaturu skládající se z řady různých měřidel a kontrolních světýlek. Ariana vysílá rychle za sebou celou dlouhou sérií fotografií podivného aparátu. Je vidět, že indikátory měřidel se pohybují a kontrolní světýlka blikají.
„Zajímavé, ale opravdu to neznám,“ opakuje Jana s lítostí v hlase.
„A tohle?“ ptá se Ariana zobrazujíc další snímek.
„To ano, to je EEG – tedy elektroencefalograf,“ vysvětluje Jana. „Slouží ke sledování mozkové činnosti při neurologických vyšetřeních, jenže jsem ty křivky nikdy nestudovala a neumím je interpretovat.“
Fotografie zmizela a místo ní se opět objevila Ariana.
„To je prozatím všechno. Nové obrázky budou pozítří, až se družice zase dostane nad bunkr. Ale… děvčata! Nezapomínáte se nabíjet? Je důležité, abyste měly neustále dostatek energie. Nevíte, co se může stát. Pro tebe to platí taky, Janičko! Žiješ jen svou prací a na bezpečnost zapomínáš!“
Sotva se s námi teta Ariana rozloučila, shodily jsme veškeré oblečení a vyrazily jsme do nabíjecí místnosti pamětlivy jejího varování. Matně si uvědomuji, že jsme se naposledy nabíjely společně s Lenkou v den jejího příchodu ke mně – to už je skoro týden, a ještě k tomu málo jíme, protože se na nás události hrnou závratnou rychlostí – únos, pátrání, prohlížení a zpracování retrospektivních záznamů, intervence na ministerstvu a teď fotografie Lucky připojené k několika záhadným aparátům… aspoň že Janička z těch obrázků vyčetla, že sestřička netrpí zdravotními potížemi!
Obě kamarádky jako by vycítily moje rozpoložení a každá se ke mně přitulila z jedné strany. Kalihapický efekt vznikl ve zlomku sekundy. Komunikujeme beze slov… Výměnu informací však považuji za tak důležitou, že se pokusím ji slovně interpretovat jako rozhovor.
Jana: „Jak je vůbec možné, že někdo Lucku tak snadno vylákal?“
Já: „Ten den jsme byly s Míšenkou ve škole u zápisu a ředitelka mě do značné míry rozrušila. Je to náboženská fanatička. Pořád jsem na to musela myslet, a když zazvonil telefon, v rozrušení jsem nezkontrolovala číslo volajícího. Hovor jsem přijala a pak už bylo pozdě…“
Lenka: „V jakém smyslu fanatička?“
Já: „No, mlela něco o tom, že Míšenka je nemanželské dítě, dokonce to zapsala do nějakého svého formuláře, a vykládala cosi o úpadku křesťanské morálky a že to zrovna není vizitka spořádané rodiny… Pak ještě zjistila, že Míšenka oslovuje ‚maminko‘ mě i Lucinku a jala se nám tam předčítat nějaké praštěné poučky z Bible – že lesbické vztahy jsou ohavnost…“
Jana: „A to jste si nechaly líbit?“
Já: „Byla jsem z toho úplně vedle, protože jsem vůbec nepředpokládala, že v jednadvacátém století může ještě někdo takhle uvažovat – aspoň tedy v civilizované části světa, kam údajně patříme. Naštěstí Lucka si vzpomněla na to, jak prý Lenka Arianě demonstrovala středověký útisk křesťanských žen, a sdělila jí, že jako žena nemá ve škole co pohledávat. Dokonce jí cosi přečetla z Bible na oplátku…“
Lenka: „Lucka je senzační! To mě moc těší, že jste se jí nedaly…“
Z Lenčina těla přitom vyzařuje směs obdivu, radosti, veselí a dobré pohody – nevím, jak bych to nejlépe popsala, to se musí opravdu prožívat.
Pod vlivem Lenčina kalihapického působení cítím úžasné uvolnění. Zavřela jsem oči a ještě více jsem k sobě kamarádku přitiskla. Opakuje se něco, co jsem prožívala tenkrát v internačním táboře, když jsme se s Lenkou nabíjely mezi skalami na jižním pobřeží. Opět se poddávám Lenčinu laskání, aniž bych sama vyvíjela jakoukoliv iniciativu. Je příjemné být jako hadrová panenka v kamarádčiných rukou, nechat se od ní hladit a prohmatávat a trpně čekat, co udělá. Slastně se prohýbám, když mi Lenčina ruka projíždí po vnitřní straně stehna do klína a jemně mi rozevírá závojíčky, když mě Lenčiny jemné černé vlasy šimrají na prsou, když mi Lenčiny prsty tisknou bradavky…
Ze sna jsem se probudila, až když zazněla výstražná siréna oznamující konec nabájení.
Nezbývá mi, než abych blahořečila osudu, že mám Lenku nablízku. Byla mi velikou oporou už tenkrát v internačním táboře a dnes se opět osvědčilo její optimistické založení a schopnost v každé situaci ze sebe vyzařovat obrovská kvanta pozitivní energie. Díky ní cítím, že znovu nabývám své vnitřní duševní rovnováhy, což je pro řešení tíživých problémů, do kterých jsme se s Luckou dostaly, opravdu velice důležité.
„Až začne Míšenka chodit do školy, tak se k vám na čas teleportuji a tu ředitelku se pokusím zpacifikovat,“ navrhuje Lenka u večeře.
S díky jsem přijala.
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah