Slunce je ještě nízko nad obzorem, ale Antická Bohyně už řádí v průzračné vodě bazénu. Kolem je nezvykle pusto. Touto dobou už tu bývá vidět Myreiallu, Jenny i Anthonyho, občas se zde vyskytne i některý z techniků. Lence to však nevadí.
Evička ještě spinká, na tu mám dobrou hodinu čas, pomyslela si. Právě dosáhla protějšího okraje bazénu a obrátivši změnila způsob, jako by plavala polohový závod. Jenže se pohybuje jen volným rekreačním tempem. Když dorazila zpět, vystoupila z vody, položila se na lehátko a vystavila své nádherné nahé tělo slunečním paprskům. Po chvíli ji přece jen udivilo, že je tady stále samojediná. To už začíná být podezřelé… Nevěřícně se rozhlíží. Opravdu! Nikde široko daleko není živá duše.
Smutno je člověku samotnému, pomyslela si po chvíli Lenka a vyrazila zpět do nitra stanice, aby zjistila příčinu nepřítomnosti přátel tam, kde je očekávala. Nejprve se přesvědčila, že se Evička dosud neprobudila, a pak vyrazila do Informačního centra, kde je stálá služba, takže se nemůže stát, aby tam bylo také liduprázdno.
„Podívejme, Lenka! Naše Antická Bohyně se byla osvěžit v bazénu,“ dobírá si ji Erigyos dříve, než ho stačila pozdravit. „běž do velkého sálu, jsou tam skoro všichni. Došlo k mimořádné události, jenže tys vyrazila ven ještě před tím, než Myreialla svolala poradu!“
„Co se stalo?“
Technik už nestačil Lence odpovědět. Ozval se totiž komunikátor a Erigyos sedící v dispečerském křesle se k němu bleskurychle otočil.
Lenka tedy přidala do kroku a vyrazila přikázaným směrem. Velkého sálu dosáhla v několika sekundách. Tiše se usadila do jednoho z prázdných křesel a zaposlouchala se do debaty, která je po promítnutí retrospektivního záznamu v plném proudu.
„… to letadlo teď sledujeme s dvacetisekundovým zpožděním. Nikolku jsme se snažili kontaktovat, ale zřejmě je někde mimo, protože se nehlásí. A satelitní telefon má vypnutý!“
„Dobře, zkoušejte to každé dvě hodiny,“ doporučuje Myreialla. „Letadlo míří podle kursu někam do Spojených států, a dokud nepřistanou, tak nám nezbývá, než je jen sledovat.“
„Co se vlastně stalo,“ ptá se Lenka Raymonda, který sedí v sousedním křesle.
„Došlo k únosu Lucky. Kluci u retrospektivu teď sledují letadlo, ve kterém je přepravována přes Atlantik!“
Únos! Dávali si dost dlouho na čas, aby nás ukolébali, aby otupili naši ostražitost… a teď, po šesti létech… Hrůza! Lenka se otřásla odporem.
„Jak se to stalo?“
Pilot odvedl Lenku do vedlejší klubovny a spustil komunikátor. „Takhle, podívej…“
Lenka sleduje záběry z jízdy Lucčina auta, její pokus o záchranu člověka z havarovaného auta pod viaduktem, její chycení do sítě a uspání vystřelenou injekcí. Pak ve zkrácené verzi převoz na brněnské letiště, odlet do Londýna, přeložení do jiného letadla i současnou cestu nad oceánem.
„A co je s Nikolkou… a s Míšenkou!?“
Raymond jen pokrčil rameny: „Nikolka to prý ohlásila někdy v jednu v noci a to, co vidíš, je výsledkem nočního retrospektivního pátrání, které bylo ihned po tom zahájeno. Myreialla svolala poradu hned, jak byly záznamy připraveny ve vyhovující kvalitě. Jenže teď se nám nepodařilo Nikolku kontaktovat…“
„Dvě hodiny však už uplynuly,“ připomíná Lenka, „měl by být učiněn další pokus…“
Raymond přikývl a oba vyrazili zpět do velkého sálu. Přišli opravdu včas. Doktor Hill právě navázal spojení s Nikolkou z antarktické stanice a hlavní komunikátor SSE je do konference rovněž připojen. Lenka už podruhé sleduje nám již známý retrospektivní záznam. Když přenos skončil, Lenka vyhledala Myreiallu: „Dokončím rozdělané práce, předám službu u agregátu a teleportuji se k Nikolce, aby tam nebyla sama. Máš něco proti tomu?“
„Dobře, ale dnešní dozor bys ještě měla absolvovat, protože musíme za tebe sehnat náhradu. Je nás tu málo a čtyři technici jsou zaneprázdněni výpočty pro retrospektiv a sledováním letadla.“
Abychom čtenáře uvedli do ‚obrazu‘ ohledně dění na SSE: Agregáty na výrobu potravin a léčiv pro africké země běží automaticky, ale přece jen si občas vyžadují lidský zásah. U agregátů je tedy naplánována nepřetržitá služba. Osazenstvo se střídá po dvou hodinách. Nejedná se sice o nic obtížného, znamená to jen sedět ve velíně agregátu a v pravidelných intervalech zkontrolovat funkci jednotlivých systémů, ale je to přece jen rutinní činnost ubíjející pozornost a soustředění, proto je zakázáno délku služby protahovat. Lenka drží službu s Agillem, svým manželem, a dnes na ně má přijít řada od osmnácti do dvaceti hodin.
Ve volném čase se Lenka věnuje studiu historie mimozemšťanů. Její odborné publikace vyvolaly značný ohlas ve světových vědeckých kruzích. Momentálně má rozepsanou další knihu, tentokrát vědecko-populárního zaměření, která má být přístupná široké veřejnosti.
„Ale samozřejmě. Jen bych požádala někoho, aby si se mnou službu vyměnil. Do večera je přece jen dlouhá doba a já už jsem tady jako na trní…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 19. února, noc
Starý pán odešel a já tady zůstávám sama s malým dítětem, šílená hrůzou z toho, co se vlastně děje s mou nešťastnou sestřičkou. Skoro hodinu trvalo, než se mi podařilo Míšenku uchlácholit a uspat, a teď ani nemohu uvěřit, že se mi to vůbec podařilo. Sama bych potřebovala, aby totéž někdo provedl se mnou. Převaluji se na posteli ze strany na stranu a je mi jasné, že zase neusnu. Místo spánku se mi honí hlavou ty nejšílenější představy…
Moje Lucinka! Kam jí jen zavlekli a co s ní chtějí provádět? Že by ji chtěli držet jako rukojmí a vydírat tímto způsobem mimozemšťany, aby například zastavili pomoc rozvojovým zemím? Nebo ji chtějí vyměnit za domnělé zajatce? To by bylo hrozné… Obě agentky – Nancy i Theresa – jsou hosty stanice a ani jedna po návratu nijak zvlášť netouží. Nancy tedy určitě ne, jak se nechala několikrát slyšet. Rovněž tak Ray a Steve, piloti havarovaných bombardérů. O Jenny a Tonym raději ani neuvažuji – moc dobře vědí, co by je čekalo. Tenkrát před šesti roky byli zajatí důstojníci vyměněni za příslib toho, že dělníci ukrývající se na Kubě se mohou vrátit ke svým rodinám, aniž by byli úřady pronásledováni za pomoc, kterou nám poskytli, a že se tajné služby Spojených států zdrží veškerých aktivit namířených proti pozemšťanům, kteří s mimozemšťany spolupracují nebo spolupracovali. Ale představitelé americké administrativy dodrželi slib jen částečně. I když nám dali na čas pokoj, dělníci jsou stále na Kubě. Byli obviněni z ‚kolaborace s teroristy‘. Jenny s Tonym jsou i nadále vedeni jako vlastizrádci a nezbývá jim, než aby zůstávali v azylu na SSE. Teď – po únosu Lucinky – se ale může mnohé změnit. Co když se terčem pronásledování stanou i další děvčata? Musím je varovat! Usedla jsem znovu ke komunikátoru – ale právě v tu chvíli se ozval sám. Přijala jsem hovor.
Na obrazovce se zjevila – Lenka!
Lenka, Lenička… Skutečně někdo, s kým se mohu o své chmurné starosti bez zábran podělit. Starý soused, který mi tady dělal celý den společnost, je pravda velice milý, dívá se na nás jako na dcery – ale přesto není zasvěcen úplně do všeho. Kdežto Lenička… Škoda, že mě samotnou nenapadlo, abych kontaktovala buď ji, Janičku nebo vůbec kteroukoliv z dalších kamarádek sdílejících naše tajemství.
Neubránila jsem se a z očí mi vyhrkly slzy.
„Ale no tak, Niki,“ snaží se mě Lenka uklidnit svým měkkým hlasem.
Najednou jsem uslyšela šustot. Ohlédla jsem se. Za mnou stojí Míšenka. Chytla mě za ruku… Přitulila se ke mně…
„Mám se k vám teleportovat?“ navrhuje Lenka.
Přitiskla jsem k sobě malou a vzhlédla jsem opět k Lence. „Mohla bys?“
„Ano,“ přitakala kamarádka, „předala jsem službu a vyvázala jsem se ze všech povinností.“
Teprve teď na monitor pohlédla i Míšenka. „A vezmeš s sebou Evičku?“
„Vezmu, to víš, že vezmu. Připravte teleport…“
Spící Evička se zhmotnila za několik minut.
„Nesmíš ji vzbudit, je ještě malá,“ nabádám Míšenku.
„Neboj, maminko, nevzbudím. Ale bude spinkat se mnou v pokojíčku, viď?“
Opatrně jsem vyzvedla spící dítě z teleportačního lůžka a přestěhovala je do druhé postýlky v dětském pokoji, ve které nedávno spala malá Mája. Míšenka se uvelebila ve své a spící Evičku pozoruje. „Budu ji hlídat, ano? A ty zatím můžeš přijmout tetu.“
Míšenka má na svůj věk docela rozumné nápady – a zrovna tenhle se mi přesně zamlouvá. Zanechala jsem obě holčičky o samotě a vrátila jsem se k teleportačnímu lůžku. Lenka se právě zhmotňuje. Vrhla jsem se k ní v momentě, kdy kontrolky odsignalizovaly konec přenosu. Zavřela jsem oči. Lenka mě něžně objala…
Ale idylka netrvá dlouho. Lenka si na rozdíl ode mne zachovala chladnou hlavu a ‚přebírá řízení‘. Vyvinula se z objetí a vstala z teleportačního lůžka. Její pohled padl v první řadě na komunikátor.
„Koukám, že jsem přišla právě včas. Podívej – nemáš zapnuté ochranné pole…“
Opravdu! Po odchodu starého pána jsem na tak důležitou ‚drobnost‘ zapomněla – a po tom, co se včera stalo, se jeví jako hrubá nedbalost! Lenka ji ihned napravila a pak mě vzala jemně za ruku. „Pojď se pořádně nabít! Cítím, že jsi celá vyčerpaná…“
„Ano… ale napřed se podíváme na děti.“
Míšenka si zatím přitáhla svou postýlku těsně k Eviččině a teď spinká držíc ji za ručičku. Lenka se jen usmála a vyrazily jsme. Nejprve pod sprchu a pak do nabíjecí místnosti. Přitiskly jsme se k sobě a v momentě jsem vyvolala kalihapický efekt. Vzápětí sdílíme všechny své myšlenky, plány a obavy. Aniž bychom mezi sebou prohodily jediné slovo, vím, že mimozemšťané neponechali nic náhodě. Varovali všechny dívky, zdravotní sestry i polárníky ze stanice Amundsen-Scott – současné i bývalé. Těm dokonce nabídli azyl, protože nejsou bioenergeticky senzitivní.
Je až neuvěřitelné, jaký rozsah prací dokázala za pouhý jeden den vykonat ta hrstka lidí, kteří na obou stanicích zbyli. Samozřejmě, že i Lenka má na nich značnou zásluhu. Proto se také nemohla teleportovat dříve!
Celou dobu nabíjení jsme tentokrát využily jen k přenosu myšlenek. Na sexuální radovánky nemám náladu, i když mě za normálních okolností nádherné Lenčino tělo nenechává klidnou. Jenže právě teď nejsou ‚normální okolnosti‘ – situace je velmi vážná a Lenka to konec konců také dává najevo…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 20. února
Dnes byl ale nabitý den, už jsem ani nedoufala, že si vše stačím ještě poznamenat. Tak tedy:
Komunikátor nás vzbudil hned v pět hodin ráno. Teta Ariana mě požádala, abych přivolala starého pána, že pro něj má záznamy o činnosti těch falešných policajtů. Zvedl telefon hned po prvním zazvonění, jako by na něj čekal.
„Strycu, mohli byste přijít? Máme ty záznamy…“
Ani nečekal, až dokončím větu: „Hned tam jsem, děvčica!“
Na chvíli jsem odstavila ochranné pole, aby mohl bezpečně vstoupit. Přivítal se s námi velice vřele – Lenčina přítomnost ho obzvlášť potěšila – neskrývá svůj obdiv k tomu, jak se vypořádala loni s těmi chuligány… Posadili jsme se ke stolu k šálkům s kouřící kávou a spojili jsme se znovu s Arianou.
„Máme tady podrobný záznam toho, co se ve vašem okolí stalo v době Lucčina únosu,“ spustila, hned jak se pozdravila se starým pánem. „Jedná se o interval mezi 19:40 a 21:10 dne 18. února. Záznamy jsou dva – každý z jedné strany silnice, která byla uzavřena bandou falešných policajtů.“ Arianina tvář zmizela z obrazovky a místo ní se rozběhl film. Sice jen v černobílé verzi, podobně jako záznam vlastního únosu, jak jsme ho viděli včera ale velice kvalitní. Mimozemští technici si dali na jeho úpravách opravdu záležet… Podařilo se jim dokonce zachytit detaily obličejů, čísla na uniformách a hodnosti na náramenících. SPZ jejich automobilů… Starý pán je nadšen: „To je senzační důkazní materiál,“ raduje se, „mám dojem, že to ti lumpi mají spočítané…“
„Pokud už nejsou někde za hranicemi,“ poznamenávám skepticky.
Promítání záznamů skončilo a Ariana se s námi rozloučila.
„Moment, moment,“ protestuje soused, „potřeboval bych to vidět ještě jednou a opsat si ta čísla, abychom zjistili, co je to za auta a …“
„Ale jistě,“ chlácholím ho, „teď už je to nahráno v Informačním systému a můžeme si to prohlédnout kdykoliv, aniž bychom k tomu potřebovali někoho ze základny. Rovněž tak i záznam vlastního únosu, který jsme viděli včera.“
„A mohl by to vidět také František? Má dnes sice volno, ale ti lumpové, co poškozují dobré jméno Policie, mu leží pěkně v žaludku.“
Přikývla jsem na souhlas a starý pán ho ihned zavolal. Praporčík Váňa se dostavil za necelou půlhodinku a pozorně si prohlédl oba záznamy – jak vlastní únos tak i související okolnosti.
„Jak jste k tomu vůbec přišli?“ ptá se s pochybnostmi v hlase.
Starý pán ho ve stručnosti informoval o našich stycích s mimozemskou základnou.
Praporčík Váňa jen pokýval hlavou a zeptal se: „Dobrá, ale jsou ty záběry opravdu věrohodné? Jakým způsobem se k nim ti mimozemšťané dostali?“
„To je naprosto přesný dokument,“ ujímám se výkladu. „Mimozemšťané dokáží zachytit odražené světlo pomocí přístroje zvaného retrospektiv. Takto získané informace platí u nich za soudní důkaz.“
„Dejme tomu,“ pobrukuje si praporčík pod vousy. Pak se rozhodl: „Kdybyste mi mohla ten dokument nějak předat… šlo by to? Během včerejška přišlo ještě několik dalších stížností na tu neohlášenou uzavírku a náčelník dokonce nařídil pátrání po neznámém pachateli. A tvrdíte-li, že se jedná o autentický dokument, mohly by nám tyto informace značně usnadnit práci…“
„Požádám o povolení k vytvoření videozáznamu na DVD v běžném formátu,“ nabízím mu, „ale některé statické obrázky vám mohu vytisknout hned jako fotografie.“
Rozloučil se s námi a vyrazil s dvěma desítkami fotografií na stanici. Spojila jsem se znovu s Arianou a požádala ji o svolení, zda bych mohla retrospektivní záznamy transformovat a vypálit pro potřeby Policie na DVD. „Předpokládám, že by jim to při pátrání dost pomohlo, ale nemají k dispozici komunikátor,“ vysvětluji.
Ono se to nezdá, ale příprava a zhotovení DVD nosičů s dokumentací únosu mě zaměstnaly až dlouho do noci. Ale musím to dodělat! Praporčík Váňa se pro ně staví zítra ráno cestou do práce. Ještě štěstí, že tady mám Leničku. Postarala se o děti a o domácnost, takže jsem se této práci mohla nerušeně věnovat. Teď se však musím pořádně nabít, jsem hrozně unavená…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 21. února, ráno
Dnes jsme měly zase časný budíček. Tentokrát je to praporčík Váňa, který se stavil pro připravené dokumenty na DVD.
„Zjistili jsme spoustu zajímavých věcí,“ informuje nás, „ale teď na to není čas. Spěchám do práce. Stavím se večer.“
Vzápětí za ním dorazil starý pán – s nádhernou kyticí růží…
„Dobré jitro přeji… Kdepak máme tu oslavenkyni?“
Pravda! Lenka má dnes svátek! Málem bych to ani nezaregistrovala… Na starého pána je ovšem spolehnutí. Nepamatuji se, že by někdy na mě nebo na Lucku zapomněl. A jak se zdá, teď do okruhu svých ‚favoritek‘ zahrnul i Lenku… Ale o tom už jsem psala včera.
Dnes tedy budeme slavit – i když bez Lucinky je tady neuvěřitelně smutno. Na stole se zase objevují zmrzlinové poháry a na Lenčinu počest popíjíme horkou čokoládu, kterou má tak v oblibě. Pozvali jsme starého souseda i na oběd, ale hned po jídle odešel. Prý si potřebuje ještě něco zařídit. Staví se však ještě večer, aby si vyslechl novinky od praporčíka Váni.
Odpoledne se ještě ozvaly s gratulacemi pro Lenku Jana a Irena, ale jen telefonicky. S miminky se prý ‚roztrhl pytel‘ a Janička je v jednom kole majíc plné oddělení. Vašík Mámil je ještě k tomu na dovolené – vyrazil si na lyže do Jizerek… Irenka je zase kdesi v zahraničí na nějakém symposiu.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 21. února, večer
Po příjemném uvolnění, způsobeném v této napjaté situaci oslavou Lenčina svátku, dostáváme studenou sprchu! Krátce po půl sedmé dorazil praporčík Váňa se zprávami, kterým se mi ani věřit nechce:
Poznávací značky na autech falešných policajtů jsou padělané. Nikdy nebyly žádným dopravním inspektorátem vydány. Jejich uniformy jsou však pravé a byly ukradeny před půldruhým rokem z jednoho skladu … „… ale vážení, to co vám tady teď povídám, jste se ode mne dozvěděli jako už ráno! Jasné?? Odpoledne totiž přišlo z ministerstva vnitra nařízení, kterým se zastavují pátrání jak po slečně Lucii tak i po bandě falešných policajtů a po okolnostech vlastního únosu. Nařízení přivezli dva ministerští úředníci a zároveň zabavili veškerý materiál, který jsme až dosud k celému případu nashromáždili. Dnes večer jsem u vás nebyl a nic jsem vám neřekl!“
„Co teď budeme dělat?“ ptám se starého pána, když praporčík odešel.
Smutně pokýval hlavou: „To se dalo možná i čekat a mohli jsme to sami předpokládat, když víme, že v tom mají prsty tajné služby. Teď si hlavně musíme počínat tak, abychom neohrozili Františka, když nám to už prozradil. To znamená, že počkáme dva až tři dny, aby to nebylo nápadné, a pak se budeme zajímat o postup dalšího pátrání, jako bychom nevěděli, co se stalo. Uděláme to v době, kdy František nebude mít službu, a zařídíme se podle toho, co se dozvíme oficiální cestou.“
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah