„Baf!“
Podpraporčík zděšeně vyjekl a otočil se po zvuku. „Teda, Františku, ty máš ale blbý… tento! Nejraději bych ti jednu…“
„To by ti strach nedovolil. Radši poreferuj, co je nového a jaká byla noc. Náčelník tu bude co nevidět a víš, že si na ty tvoje barvitě líčené historky nepotrpí. Mě zase frustrují ta suchá služební hlášení…“
„Cožpak o to, noc byla výjimečně klidná, kluci zasahovali jen dvakrát. Pár minut po desáté před hospodou v Lažánkách – porvali se tam dva opilci a tekla tam krev. Pak v půl dvanácté taková kuriózní autonehoda u Budkovic – sváteční řidička si vyrazila po dlouhé době autem z vytápěné garáže. Najednou prý zaslechla za sebou šramot, otočila se po něm a přistála v příkopě a ještě k tomu převrácená na bok, takže se z auta nemohla dostat. Volala o pomoc, do mobilu ječela jako pominutá – snad jako by ji tam někdo vraždil, či co. Nakonec se ukázalo, že v době, kdy auto nepoužívala, zabydlely se v něm myši. Ona nebyla ani tak vystresovaná z vlastní nehody, jako z toho, že v té myší společnosti byla nucena strávit těch pár minut, než kluci dorazili.
Jo, a krátce před jednou… no poslechni si to sám. Původně jsem slíbil, že to smažu, ale ona je to taková psina, že… zkrátka nějaká ženská – buď pomatená nebo nalitá – hlásila zmizení sestry jménem Robert. No slyšel jsi někdy takovou volovinu?“ a podpraporčík přehrává svému kolegovi Nikolčino hlášení.
„Hmm, trochu jsi to přehnal, ne? Ten její hlas rozhodně nezní opile a pomateně taky ne. Spíš byla rozrušená… Přehraj to ještě jednou!“
„Tak co jsi z toho vypozoroval, Fanoušku, ty jeden koumáku?“
František si místo odpovědi spustil rozhovor ještě do třetice – tentokrát však zarazil přehrávání v momentě, kdy Nikolka nadiktovala SPZ Lucčina auta.
„Tak tohle auto jsem dneska určitě viděl,“ a policista zalistoval ve svém ‚úředním‘ notesu, „no jasně! Tohle auto stojí otevřené a bez řidiče tam kousek od nás – v zatáčce pod viaduktem. Nahlásil jsem ho dopravákům, když jsem teď jel do práce!“
„A sakra! Tak to tam raději pošleme hned výjezdovku se psem.“
„Správně! A té ženské ses měl omluvit, ne? Ono to vypadá, že její obavy nebyly liché!“
„Tak jo, zajedu tam hned, stejně to mám při cestě…“ mručí podpraporčík dosti nespokojeně.
„Počkáme, až přijde náčelník. Požádám ho, aby mě pustil s tebou. Docela by mě zajímalo, co se tam vlastně stalo…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 19. února, ráno
Po celý zbytek noci jsem oka nezamhouřila. Jen jsem se převalovala na posteli a trnula obavami o nešťastnou sestru. Teprve k ránu jsem na chvíli usnula, ale krátce po sedmé mě vzbudil zvonek. Ječí jako na poplach. Pohlédla jsem na monitor. Před brankou stojí policejní auto a policista, který zazvonil, právě rozmlouvá s naším sousedem. Naházela jsem na sebe nejnutnější spodní prádlo, přes něj zimní bundu a vyšla jsem ven.
„Dobrý den!“
„Dobrý, dobrý, Nikolko,“ volá na mě soused, „tady kluci našli Lucčino auto!“
„Kde?“ vydechla jsem úzkostně.
„V zatáčce hned za viaduktem,“ promluvil konečně policista, „potřebujeme, abyste se na to šla s námi podívat!“
„Ano, hned. Jen co se trochu obléknu. A vezmu s sebou dítě, nebude to vadit? Nemám hlídání.“
„Malou můžeš nechat u mě,“ nabízí se starý pán.
Oblékla jsem sebe i Míšenku a vyrazily jsme. Míšenky se ujal soused a já jsem nasedla s policisty do jejich služebního vozu.
„Nejprve bych se vám měl omluvit,“ prohlašuje jeden policista cestou, „ale to vaše noční hlášení bylo dost zmatené. Naštěstí to auto objevil tady František … tedy praporčík Váňa dnes ráno, když jel do práce – a náš bývalý kolega, váš soused, mi vysvětlil, jak se to má s vaší sestrou…“
Než jsem si vůbec stačila rozmyslet odpověď, jsme na místě. Lucčino auto stojí otevřené a opuštěné v zatáčce za viaduktem. Kolem pobíhají policisté se služebním psem.
„Prosím, podívejte se, zda se z auta něco neztratilo,“ požádal mě jeden policista.
„Zatím jen víme, že řidič opustil auto, přešel na druhou stranu silnice – a tady stopa končí,“ oznamuje psovod.
„Na první pohled vidím, že zmizela kabelka s doklady a lékárnička,“ oznamuji policistům, „ale to je tak asi všechno.“
V závěsu pod palubní deskou jsem našla Lucčin telefon napojený na hlasitý poslech. Je zapnutý a displej indikuje dva zmeškané hovory. První dnes v 00:18:18 – to je můj pokus; druhý v 00:22:11 – je vidět, že vrátná z observatoře měla týž nápad jako já…
„Kdy vaše sestra odjížděla?“
„Sestra vyrazila krátce po tom telefonátu,“ uvažuji nahlas, „a to bylo podle indikace ve 20:07:18 – to znamená, že vyjela krátce po čtvrt na devět a sem tedy musela dorazit před půl… Vždyť je to vlastně necelé dva kilometry od domova!“
„Dobře. Vyhlásíme po vaší sestře pátrání. Povolal jsem odtahovou službu,“ oznamuje mi vzápětí praporčík Váňa, „Předáme auto vaší sestry na technickou expertizu. Teď vás odvezeme zpátky a požádáme vás o nějakou její fotografii ze současné doby. Jo, a technik sejme otisky prstů – vám i vaší holčičce, abychom je vyloučili při prohlídce vozu…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 19. února, dopoledne
Policisté si odvezli několik Lucčiných fotografií a její popis, který dal mistrně dohromady starý pán podle policejních kriterií a který jsem já doplnila o popis jejího posledního oblečení. Nakonec odebrali otisky prstů – mých, Míšenčiných i sousedových, protože i jeho občas Lucka sveze.
„Když se to stalo, měla ses hned poradit se mnou,“ říká starý pán lítostivě, „takhle její stopa značně vychladla…“
„Ale strycu, přece vás nebudu budit v jednu v noci…“
„Nikolko, mně to nevadí – a zvlášť když jde o tak vážnou věc!“
Uprostřed rozhovoru se ozval komunikátor. Vrhla jsem se po něm jako čert po hříšné duši a přihlásila jsem se. Na obrazovce se zjevila ustaraná Hillova tvář.
„Tak už víme, co se stalo, Nikolko, ale není to nic veselého… Koho to tam máš?“
Pokynula jsem starému pánovi, aby přistoupil blíž.
„To je náš soused, vysloužilý policista,“ informuji Hilla, „on nám tady pomáhá při tom pátrání. Policie objevila Lucčino auto necelé dva kilometry od domova, v zatáčce u viaduktu, a odvezli si ho na technickou expertizu…“
„To je od nich hezké, ale asi toho příliš nevypátrají. Podívejte se sami – tedy upozorňuji, že jsme retrospektivní záznam museli upravit. Vzhledem k denní době a zatažené obloze to bylo velice nejasné, ale nakonec se nám přece jen podařilo dosáhnout uspokojivé ostrosti i kontrastu, bohužel jen v černobílé kvalitě…“
Po těchto slovech spustil na obrazovku komunikátoru retrospektivní záznam událostí ze včerejšího večera. Sledujeme Lucčino auto od odjezdu ve 20:17:13 – datum a čas běží pod obrázkem. Blíží se k viaduktu… zatáčka… 20:21:01… auto zastavuje… Proč??
Lucka vybíhá držíc v ruce lékárničku. Na silnici leží člověk… Lucka se k němu sklání, zkoumá jeho tep na zápěstí, pak ho otáčí a poslouchá, zda dýchá. Obraz se trochu posunul a zastavil. Je vidět auto naražené na pilíř viaduktu. Vypadá to, jako by ten člověk po nárazu z auta vyletěl.
„Je divné, že to nabourané auto na místě činu ráno vůbec nebylo,“ upozorňuje soused, „to by se o tom kluci přece zmínili…“
„Ani se nepamatuji, že by tam po něm byla brzdná dráha,“ dodávám, „a kromě toho – ta silnice je dost frekventovaná. Jak je možné, že tam za tu dobu nikdo jiný neprojel a té havárie si také nevšiml.“
Ale to už se ‚film‘ rozběhl znovu. Lucka ke zraněnému poklekla, když vtom je oba přikryla hustá síť! Lucka se marně snaží vyprostit. Protože se zraněného nedotýká a do sítě se ještě víc zamotala, nemůže kolem sebe vytvořit ochranné pole, aby ho nezabila! Vtom sebou podivně trhla… Obraz se znovu posunul. Teď vidíme čtyři muže v izolačních oděvech, kteří Lucku i ‚zraněného‘ vyprošťují ze sítě a nakládají je do dodávky s tmavými skly. Jeden z nich vytáhl cosi z Lucčina zátylku. Jehla! I bez vysvětlování je mi jasné, že po Lucce vystřelili uspávací injekci.
Ale gauneři na místě činu ještě neskončili. Z Lucčina otevřeného auta sebrali kabelku s doklady, která ležela na sedadle spolujezdce, a sebrali lékárničku, kterou Lucka upustila, když se snažila vyprostit ze sítě. Pak vypustili ‚nabourané‘ auto a všechny věci přidali do dodávky. Nakonec do ní nasedli také a rozjeli se směrem na Brno…
„Teď už je mi to jasné,“ poznamenává starý pán, „to byla fingovaná havárie a místo auta použili nafukovací maketu! Proto tam nezůstaly žádné stopy po brzdné dráze nebo po poškození pilíře!“
Celá akce proběhla velmi rychle – časová indikace ukazuje 20:24:15 – stačily jim k tomu pouhé tři minuty!
„Teď to nebudeme zdržovat,“ ozval se Hill. „Posunu obraz k cíli dodávky…“
Na obrazovce přeskočily tři signální pruhy a časový indikátor ukazuje 21:47:20 – posunuli jsme se o hodinu a čtvrt.
„Tohle je letiště Brno-Tuřany,“ informuje Hill.
Dodávka právě přijíždí k jakémusi letadlu. Čtyři muži v oděvech jednotky rychlého nasazení do něj stěhují ‚náklad‘ z dodávky: maketu auta, dvě uzavřené bedny, spící Lucku. Nakonec nastoupili sami. Dodávka odjíždí. Zřejmě jim při únosu asistoval ještě někdo další. Ale to už startuje i letadlo.
„No, a to je prozatím všechno,“ informuje nás Hill. „Jejich letadlo teď už sledujeme s dvacetisekundovým zpožděním. Po přistání v Londýně ve 23:18:11, kde si udělali delší přestávku a kde přeložili náklad do většího letadla, se nám podařilo vysledovat start v 5:22:11. Teď jsou nad Atlantikem, to znamená, že letadlo míří nejspíše do Spojených států.“
„A co kdybyste ho odklonili deklinátorem? Když Lucka dokázala vyslat falešné navigační signály velrybářským lodím…“
„Cožpak o to, my je můžeme pomocí deklinátoru odklonit z trasy, ale kde je donutíme přistát? Letadlo není loď, ta když zabloudí, tak se nic moc nestane. Ale letadlo se ve vzduchu neudrží věčně, my nevíme, kolik mají pohonných hmot a znamenalo by to zajistit pro ně přesnou navigaci. K tomu tady ale nemám odborníky, protože všichni navigátoři opustili Zemi s Jošuou. Nemohu přece dělat experimenty s řízením cizího letadla metodou ‚pokus - omyl‘ a připustit, aby byly ohroženy životy lidí na jeho palubě – zvlášť když tam je Lucinka!“
„Dobře – a co tedy navrhuješ?“
Hill jen smutně zavrtěl hlavou. „Zatím nemůžeme udělat nic. Budeme sledovat letadlo, a jakmile přistane, zase se ozvu.“
- × - × - × -
Hned v úvodu dnešního zpravodajství si vyslechněte mimořádnou pátrací relaci. Policie české republiky vyhlašuje celostátní pátrání po Lucii N. narozené … Na obrazovce se zjevila Lucčina fotografie.
„To je trochu pozdě,“ obrací se Nikolka k sousedovi, „když víme, že už je dávno za hranicemi. Jenže jak to sdělit Policii, aby nám uvěřili. Odvolávat se na retrospektivní záznam – to by asi nedopadlo dobře.“
… a je podezření, že se mohla stát obětí trestného činu. Zároveň žádáme všechny řidiče, kteří včera, tj. 18. února, v době od 20:00 do 21:00 hodin projížděli úsekem silnice číslo…
„Tohle by ale mohlo pomoci,“ poznamenává soused, „protože kdyby přece jen někdo viděl aspoň tu přípravu fingované havárie, mohlo by to vnést do vlastního únosu aspoň trochu světla.“
… aby se přihlásili na Krajské správě Policie České republiky… nebo na telefonním čísle …
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 19. února, odpoledne
„Letadlo právě přistává,“ oznámil mi Hill, hned jak jsem se přihlásila, „a to na jakémsi letišti v Nevadské poušti. Jenny i Nancy potvrdily, že tam jsou tajná výzkumná pracoviště Pentagonu.“
Hillova tvář na obrazovce mezitím zmizela a objevil se obraz předávaný retrospektivem.
„Podařilo se nám zredukovat časový odstup na pouhých sedm sekund,“ oznamuje mezitím technik Hillovi.
Letadlo právě dojíždí k odbavovací hale. Kolem je několik osob v uniformách, dvě dodávky a sanita. Vzápětí jsou k letadlu přistaveny schůdky a ven vystupuje posádka. Do letadla vstupují dva zřízenci s nosítky doprovázeni lékařem. Po chvíli vynášejí ven Lucku. Poznávám ji jen podle oblečení, protože má na obličeji masku dýchacího přístroje. Není však uložena do sanitky, ale do jedné z dodávek. Sanitou odjíždí lékař.
Retrospektiv teď sleduje dodávku ve které je odvážena Lucka. Opouštíme letiště. Přejíždíme široký písečný pás. Cesta z letiště není nějak zvlášť udržovaná a dodávka sebou značně kymácí. Jízda naštěstí netrvá dlouho. Vjíždíme do areálu obehnaného ve třech řadách ostnatým drátem a jednotlivé brány se za dodávkou zavírají. Na dodávku už čeká další parta lidí. Lucka je vynesena z auta ven a vzápětí je vnesena do nízké přízemní budovy.
„Musím přestavět retrospektiv, abychom viděli dovnitř okny,“ poznamenává technik. „Až to bude, zase se ozveme.“
„Zkusím zavolat klukům, jestli se náhodou někdo nepřihlásil na tu polední výzvu,“ navrhuje starý pán.
Přestavěla jsem komunikátor na telefonování a navolila jím požadované číslo.
„To jsi ty, Fanoušku? Já jsem se jen chtěl zeptat… fakt? No to je skvělé, a co ses dozvěděl?“
Přepnula jsem komunikátor na hlasitý poslech.
„… a byl docela rozezlený. Stěžoval si, že uzávěra nebyla včas nahlášena, že ti policisté, kteří odkláněli dopravu, byli značně arogantní a že nechápe, proč si z lidí děláme blázny. Napřed prý uzavřeme šestikilometrový úsek silnice, uděláme dvacetikilometrovou objížďku a pak vyzvídáme, kdo tam tudy projel. To prý máme vědět sami, koho jsme si tam pustili a proč.
To tedy znamená, že tam v té době byla uzávěra, o které my nevíme. Zdá se, že vedle pátrání po slečně Lucii budeme muset vyhlásit pátrání i po bandě falešných policajtů.“
„Pátrání po slečně Lucii můžete zastavit,“ informuje onoho Františka starý pán. „Už víme, že byla unesena a momentálně je ve Spojených státech. Ovšem ty falešné policajty byste se měli pokusit vypátrat. Vinou zmetkových zákonů už je naše reputace dost narušena a tohle teď přilije ještě olej do ohně. Jestli to ten chlap dá k dispozici novinářům, tak se máte na co těšit. Sice mě dost mrzelo, když mě po převratu poslali předčasně do výslužby, ale teď vám, kluci, opravdu nezávidím. Věříš mi to?“
„Cože? Slečna Lucie byla unesena? Víte kým? Budete podávat trestní oznámení?“
Starý pán si jen povzdechl: „To asi ne. Je to s největší pravděpodobností dílo CIA nebo FBI nebo někoho podobného. To se bude muset řešit přes ministerstvo zahraničí. Díky za zprávu a zatím se měj.“
„Ten František… to byl praporčík Váňa?“
„Jistě, Nikolko, to byl Váňa. On bydlí tady kousek ve vedlejší vesnici a známe se dost dobře. Je velice svědomitý a spolehlivý – a hlavně … má ten správný ‚policajtský instinkt‘. Mohl by to dotáhnout hodně vysoko…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 19. února, večer
Komunikátor se znovu ozval až v šest večer. Hill mi pouze oznámil, že se sice podařilo pomocí retrospektivu nahlédnout oknem do budovy, kam byla Lucka přenesena, ale je to jen vstup do podzemí.
„Tam se retrospektivem nedostaneme, ale nechal jsem změnit dráhu jedné z našich komunikačních družic tak, aby nad nimi přelétala. Budeme dělat fotografie pronikavým kosmickým zářením.“
„A co Lucka…!“
„Lucce se nic nestane, je bioenergeticky senzitivní. A pokud dojde k poškození zdraví tamního personálu, klidně se k tomu přihlásíme a vyléčíme je. Tedy výměnou za Lucinku…“
„To by taky bylo řešení,“ uvažuji, „ale… nevím…“
Vtom se ozval starý pán: „Mohu vás o něco požádat?“
„Jistě,“ odpověděl překvapeně Hill.
„Kluci mi hlásili, že podle svědectví jednoho řidiče byla v době únosu na silnici, po které Lucinka jela, uzávěra. Ale falešná. To znamená, že se na únosu podíleli i další lidé. Nemohli byste tou vaší zázračnou technikou zjistit, jaké události na té silnici se kolem únosu odehrály? Kdo tam kdy odkláněl dopravu, kdo a kdy tam aranžoval tu fingovanou havárii…“
„To by neměl být problém, jdu to hned zařídit. Zatím dobrou noc.“
Rozloučila jsem se s Hillem a uvažuji o tom, jak celou záležitost vysvětlit Míšence. Vidí, že se děje něco vážného, ale zatím jsem se nedostala k tomu, abych jí to přijatelným způsobem vysvětlila. Jenom vyděšeně kouká na projekce z komunikátoru a napjatě poslouchá, aby jí neuteklo ani slovo, ale sama se na nic neptá a je zticha jako pěna.
„Děvčica,“ ozval se zase soused, „tož já taky půjdu domů. Omrzuji tady celý den…“
Smutně jsem na něj pohlédla: „Já jsem moc ráda, že jste tu se mnou byli, strycu, asi bych se tu sama zbláznila…“
Když odešel, Míšenka mi zabořila hlavičku do prsou a rozplakala se.
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah