Z Nikolčina deníčku – 18. února, ráno
Dnes má Míšenka svůj velký den! Vedeme ji s Luckou k zápisu do první třídy. Zdá se, že jí Mája vylíčila tuto instituci v růžových barvách, protože už od rána je celá netrpělivá a nakrucuje se před zrcadlem, nemohouc se rozhodnout, které šatičky si má k této slavnostní příležitosti vybrat.
„Ještě s tím oblékáním počkej, sluníčko,“ domlouvá jí Lucka, nevěřícně zírajíc na roztahanou skříň, „zápis je až odpoledne, teď se tam ještě učí ostatní děti, víš?“
Tiše jsem se postavila za Lucku a bavím se jejich vpravdě ‚filosofickým‘ rozhovorem.
„Ale musím si nějaké vybrat,“ oponuje Míšenka,“ za chvíli bude oběd, a já nevím, jestli ty modré, nebo ty zelené… koukni! Ty jsou jako obloha, ty zase jako naše zahrádka…“
„Tak si vezmi ty modré,“ radí Lucka. „Zahrádka je teď pod sněhem…“
„Jenže na obloze jsou mraky a ten sníh už je špinavý – a já nemám černé šatičky, ani by se mi nelíbily!“
„Tak si vezmi támhle ty červené, aby to obloze ani zahrádce nebylo líto,“ navrhuje Lucka.
Proti Lucčinu kompromisu Míšenka kupodivu neprotestuje. Oblékla si červené šatičky a párkrát se otočila před zrcadlem. „Ty jsou taky pěkné, maminko,“ raduje se.
„Tak dobře. Ty ostatní ukliď zpátky do skříně, aby se na ně neprášilo, ano?“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. února, odpoledne
„Tak další… Prosím pojďte dál, posaďte se. Jmenuji se Štefková a jsem ředitelka zdejší školy.“
Ani jsem nezaregistrovala, že máme na naší škole novou ředitelku. Paní Pilná, za které jsem sem chodila já, rozhodně není v důchodovém věku. Přestože jsem sem vkročila prvně po dvaceti létech, měla jsem dojem, že tu pořád působí. Ještě nedávno jsem ji viděla, jak šla okolo nás do práce… pravda, ale nikdy jsem s ní o poměrech ve škole nemluvila.
Není však čas na rozjímání, ředitelka se ujímá slova: „Jakpak se jmenuješ, holčičko?“
„Míšenka…“
„Míšenka… a dál?“
„Míšenka N.“
„Ano? A jakpak se jmenuje maminka?“
„Maminka je Niki, Nikolka, Lucinka…“
„Podívejme se, to má maminka tolik jmen?“
„Má,“ prohlašuje Míšenka rezolutně.
„Hmm, šikovná holčička. A jestlipak umíš třeba nějakou písničku, básničku nebo modlitbičku?“
Míšenka se obrátila ke mně: „Maminko, co je to modlitbička?“
„To je vlastně taky taková básnička, víš? Ale pověz paní ředitelce nějakou básničku, vždyť jich znáš dost…“
„Třeba tu o té křišťálové studánce, jak mě jí učila teta Lenka?“
„Třeba tu. Ta je přece pěkná, ne?“
Míšenka se otočila k ředitelce a spustila: „Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes…“
Když bezchybně a docela obstojně zarecitovala všechny tři sloky, ředitelka obdivně pokývala hlavou a pokynula Míšence, aby se posadila do lavice. Položila před ní čtvrtku a pastelky. „Básničku umíš moc hezkou, ještě mi zkus tu studánku namalovat, ano?“
Míšenka se bez dalšího pobízení pustila do práce. Čtvrtka už se plní typickou dětskou kresbou – zelené stromečky znázorňující les a kapradí, červené kvítky znázorňující vřes. Teď se pustila do vlastní studánky – když v tom došlo k drobné nehodě: „Jé, maminko, mně se ulomila pastelka…“ obrací se Míšenka tentokrát k Lucce.
„Ukaž, hned to napravíme,“ nabízí se ředitelka, ale vtom si uvědomila, že Míšenka oslovuje ‚maminko‘ mě i Lucku.
„Kterápak je vlastně tvoje maminka,“ ptá se podávajíc jí ořezanou pastelku.
„To je maminka Niki, Nikolka a to je maminka Lucinka,“ prohlásila Míšenka samozřejmě a pustila se znovu nevzrušeně do rozdělaného výkresu.
„Dobrá, a my se pustíme do té úředničiny,“ obrátila se ředitelka k nám zanechavši Míšenku, aby dokončila svou kresbičku.
Vytáhla obsáhlý formulář a položila ho na stůl. „Jméno dítěte – píše se Michala nebo Michaela? Máte s sebou křestní a rodný list? A váš občanský průkaz bych prosila.“
„Jistě, tady…“ a podávám ředitelce svůj občanský průkaz a Míšenčin rodný list.
„Křestní list jste s sebou nevzala?
Udiveně jsem pohlédla na ředitelku: „Křestní list? Ten pochopitelně vůbec nemáme!“ Na slovo ‚vůbec‘ jsem dala zvláštní důraz.
Ředitelka mezitím vyplňuje podle dodaných dokladů jednotlivé kolonky ve svém formuláři. Pojednou se obrátila ke mně.
„Otec neznámý? Tedy, paní architektko, to není zrovna dobrá vizitka spořádané rodiny. Nevím, nevím – to znamená, že Míšenka je nemanželské dítě…“
„To přece není nic neobvyklého,“ namítám, „nežijeme snad už ve středověku, aby se do úředních dokumentů zapisovaly takovéhle blbosti.“
„Ale podle nového nařízení krajského školského úřadu takovou skutečnost v patrnosti vést musím,“ namítá ředitelka mávajíc mi před očima formulářem. „Tady, prosím!“
Skutečně! A hned pod kolonkou ‚Lože‘ – do které už ředitelka vyplnila nemanželské – jsou tři kolonky ‚Vyznání‘ pro otce, matku a dítě.
Vtom do mě Lucka šťouchla ukazujíc prstem na přední stěnu učebny. Po levé straně tabule visí obraz prezidenta a státní znak, po pravé straně – obraz papeže a kříž. Na katedře pak majestátní svazek Bible!
Ředitelka postřehla Lucčin posuněk a zeptala se jí: „Kdo vy vlastně jste?“
„To je moje sestra,“ oznámila jsem ředitelce dřív, než se Lucka zmohla na slovo.
„Takže vy jste vlastně Míšenčina teta, rozumím-li tomu dobře!“
„Néne, to je taky moje maminka,“ brání Míšenka Lucčina rodičovská práva. „Tety se jmenují Lenička, Janička, Irenka a Ariana.“ V zápalu diskuse jsme si neuvědomily, že Míšenka už má výkres dávno hotový a teď pozorně naslouchá naší vzrušené debatě.
„Taky maminka!“ opakuje ředitelka s povzdechem Míšenčino oznámení, „takže – rozumím-li tomu dobře, vy dvě žijete spolu a vychováváte dokonce dítě! Z toho by se dalo usuzovat, že spolu i obcujete ve smyslu…“
Ředitelka už mi opravdu pije krev! „A i kdyby – do toho vám konec konců nic není,“ ohrazuji se nevědomky zvyšujíc hlas. „To jsou naše intimní a rodinné záležitosti nemající nic společného s prospěchem a chováním žáků. Jen ukažte, kolik dětí je schopno v necelých šesti létech namalovat takhle hezký obrázek nebo tak pěkně recitovat básničky!“
„To je sice pravda,“ namítá ředitelka rovněž zvyšujíc hlas, „ale my musíme též dbát na to, aby byla zachována a znovu upevněna křesťanská morálka. A lesbické vztahy jsou z tohoto hlediska ohavné. Chápete to?“
Po těchto slovech uchopila Bibli a cosi nalistovala. Čtěte, prosím!“
Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost. Lv 18,22
„Pochopte prosím, že ve jménu zachování křesťanských tradic…“
„Promiňte, paní ředitelko, můžete mi půjčit tu Bibli?“ Tentokrát přerušila ředitelčinu řeč Lucka. Hlas sice nezvyšuje, ale určité napětí a vzrušení je z jejího tónu cítit.
„Ale jistě…“
Lucka v Bibli chvíli listuje. Pak zřejmě objevila, co hledala, protože se k ředitelce obrátila s vítězoslavným úsměvem na rtech: „A vy, paní ředitelko, jste opravdu pravověrná křesťanka a řídíte se pravidly a ponaučeními, která vám Bible ukládá?“
„To je přece samozřejmé,“ ohrazuje se rozhořčeně ředitelka, „jinak bych přece nemohla být jmenována do funkce ředitelky školy!“
„Ale jak se zdá, tak Bibli přece jen dokonale neznáte, že? Nebo si z ní berete jen to, co se vám právě hodí do krámu!“
Tentokrát už i Lucka mírně zvyšuje hlas. Musí to v ní už pořádně vřít. Takovouhle ji opravdu neznám…
„Jak to myslíte?“
Lucka nastavila ředitelce před oči právě vyhledanou pasáž a dodala: „Nechápu tedy, jak můžete na základě tohoto…“ Lucka ukazuje prstem jednu větu, „vykonávat své povolání!“
Nahlédla jsem Lucce přes rameno.
Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti. (1 Timoteovi 2,11-15)
„Podle té vaší Bible, paní ředitelko, vy coby věřící křesťanka, máte být doma pod mocí svého muže a v bolestech mu rodit děti. Toť váš úděl křesťanské ženy! Jako učitelka nemáte ve škole co pohledávat!“
Ředitelka hlučně zaklapla Bibli a odložila ji zpět na katedru. Aniž by nějak komentovala Lucčino extempore, zahleděla se znovu do svého formuláře.
„Jsme vlastně hotovy. Přečtěte si zápis, podepište ho na znamení správnosti, a 1. září přiveďte holčičku do školy.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. února, večer
„Ještě štěstí, že v tom rodném listě vystupuješ jako svobodná matka a otec je ‚neznámý‘ – kdyby tak vyšlo najevo, že Míšenka je plodem incestu…“ poznamenává Lucka, když jsme malou uložily ke spánku.
„No a co,“ oponuji, „ona by se taky nezbláznila – a kdyby ano, byl by od ní pokoj! Ale vůbec jsem netušila, jak máš nastudovanou Bibli. To, jak jsi ji utřela, byl opravdu husarský kousek.“
„Náhoda,“ usmívá se Lucka, „tímhle totiž Lenka dokládala Arianě diskriminaci křesťanských žen ve středověku, no a já jsem si na to při té příležitosti vzpomněla. I když… nemýlím-li se, ten text zní trochu jinak, než předvedla Lenička, bylo tam ještě cosi o tom, že ‚žena se má učit mlčeti‘ – budu se jí muset zeptat, jak je to možné. Ale to podstatné tam konec konců je.“
„A taky je mi divné, že má naše škola novou ředitelku – Štefková, Štefková – v životě jsem to jméno neslyšela. Ty ano?“
„Kdepak,“ povzdechla si Lucka, „ta se sem buď přistěhovala, kdo ví odkud, nebo sem dojíždí. Budu se na to muset přeptat bývalé ředitelky Pilné, jen co ji někdy uvidím. A nechápu, proč páni radní zaprodali naši školu církvi! Neměly bychom Míšenku raději přehlásit někam jinam? Co když se teď bude po ní ta ředitelka vozit…“
„To ani náhodou! Tady máme školu deset minut pěšky od domova – nebude přece Míšenka hned od první třídy dojíždět někam do horoucích pekel jenom kvůli tomu, že je nová ředitelka náboženská fanatička. Kdyby něco, oznámíme to na školský úřad!“
„Jen aby to bylo co platně,“ pochybuje Lucka, „podívej! Tohle jsem našla na Internetu, když jsi malou ukládala do postýlky…“
A Lucka přede mne položila záznam z nedávné tiskové konference papežského nuncia a krajského hejtmana – člena SKO, která na podzim s převahou vyhrála mimořádné volby do krajského zastupitelstva.
„Opravdu… moc hezké. Budeme tady na tom pomalu hůř než v Polsku nebo na Slovensku, kde mají ve školách fráterníci hlavní slovo! Z toho zákonitě vyplývá, že nemá cenu shánět se po jiné škole, protože široko daleko to bude podobné. A vůbec se mi nechce stěhovat někam mimo náš kraj. Doma jsme přece tady, ne?“
Znechuceně jsem odložila výtisk a zahleděla jsem se do seznamu potřeb pro 1. třídu, který nám ředitelka předala odpoledne při zápisu.
„V podstatě všechno může vyrobit náš automat,“ uvažuji. „Možná, že …“
Do mého rozjímání se ozval telefon. Tedy přesněji – ozval se komunikátor, signalizující, že nám někdo telefonuje. Přijala jsem hovor.
„… Koho že sháníte? Aha, Lucku. Je vám špatně rozumět… Lucinko, máš telefon!“
Zatímco se Lucka dohaduje s kýmsi na druhém konci drátu, odběhla jsem se podívat na Míšenku. Ta už spinká, zlaté vlásky se vlní na polštářku a v obličeji má klidný výraz, jako by se usmívala. Asi se jí něco hezkého zdá…
„Niki, srdíčko,“ volá mě náhle Lucka.
Vrátila jsem se do obýváku. „Copak máš pěkného?“
„Právě že pěkného nic. Jenom musím do práce, přijela mi tam zahraniční delegace. Chtějí si prohlédnout teleskop, který mi zdokonalili mimozemšťané, a také se chtějí seznámit s autorkou předpovědi rozpadu komety, jak jsem vyrozuměla.“
„Teď, na noc?“ podivuji se.
„No a co? V noci jsou přece lepší podmínky pro astronomická pozorování – to bys mohla vědět i beze mne…“
„A kdo ti vlastně volal? Vůbec jsem ten hlas nepoznala!“
„To byl kolega Pavel. Také si stěžoval, že mi špatně rozumí. Asi budeme muset dát na naší observatoři opravit telefon nebo linku…"
Lucka mi dala pusu na rozloučenou, sebrala kabelku s doklady a vyrazila ven.
„Kdy se vrátíš?“
„Nevím. Tak za dvě, za tři hodinky…“ odpovídá mi otevírajíc venkovní dveře.
„Při takhle zatažené obloze toho tím teleskopem opravdu hodně uvidíte,“ uvědomila jsem si náhle a volám to ještě za ní, ale už je pozdě. Venkovní dveře zaklaply a za chvíli jsem uviděla červená koncová světla odjíždějícího auta.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. / 19. února, noc
„Vrátnice…“ ozval se mrzutě zastřený ženský hlas.
„Promiňte, že ruším, chtěla jsem se jen zeptat, zda má paní ředitelka ještě to jednání…“
„Jaké jednání? Teď, o půl noci… A kdo vlastně volá?“ Vrátná do telefonu otevřeně zívá…
„Já jsem její sestra.“
„To jsi ty, Nikolko?“
„Ano…“ Konečně jsem poznala hlas staré paní, která si jako noční vrátná přivydělává k důchodu. Bydlí kousek od nás a zná mě ještě jako malou holčičku.
„Promiň, já jsem usnula a jak jsem rozespalá, vůbec jsem tě nepoznala…“
„Lucka odjela krátce po osmé do práce, prý tam má nějakou zahraniční delegaci kvůli tomu zdokonalenému teleskopu a …“
„Já sloužím od šesti večer, Nikolko, a žádná delegace sem nedorazila. Ani našinci ani nikdo ze zahraničí. Teleskop je mimo provoz, když je obloha takhle zatažená, a už tady vůbec nikdo kromě mne není…“
„Jenže ona tvrdila, že jí volal Pavel…“
„Tak ten jí určitě nevolal, protože je v nemocnici. Dnes odpoledne uklouzl, zlomil si nohu a museli mu to operovat, takže teď vyspává po narkóze. Jeho žena mi volala krátce po šesté, hned jak jsem přišla do práce. Chtěla, abych ho ráno omluvila!“
Mám docela štěstí, že slouží právě ona. Je hrozně upovídaná, což mi někdy, když volám Lucce, vadí. Ale dnes jsem aspoň ráda, že z ní nemusím páčit každé slovo.
„To ale znamená, že ten telefonát byl falešný… A mně se hned zdálo, že…“
„Počkej, ty říkáš, že někdy v osm večer… Já si zobrazím údaje naší ústředny… Ne, Nikolko. Nikdo odsud v osm večer nevolal. Poslední odchozí hovor tady mám já v sedmnáct čtyřicet osm, když jsem se hlásila dispečerce v agentuře. Pak už nic!“
„Ale kde tedy Lucka je, když ne v práci? To vypadá, že ji někdo vylákal, aby jela do práce, a pak… zmizela!“
„Nikolko, to se mi taky nelíbí… Měla bys to asi oznámit na policii!“
Rozloučila jsem se s upovídanou vrátnou a zkusila jsem nejprve zavolat Lucku na její satelitní telefon. Ve sluchátku se ozývá nekonečné vyzvánění a nakonec se dozvídám, že se účastník nehlásí… To znamená, že Lucčin telefon je sice zapnutý, ale majitelka ho nebere – buď nechce, nebo nemůže, nebo ho neslyší…
Zobrazila jsem si seznam příchozích hovorů. Tady to je: ve 20:07:18, ale místo čísla volajícího jen tři hvězdičky. To znamená, že ten někdo volal z mobilu a zapnul maskování své identifikace! Ach jo! Taková neopatrnost… Že jsem si toho nevšimla hned, když jsem ten hovor přijímala! Jestli se sestřičce něco stane, do smrti si to neodpustím! Ale to je tím rozrušením z toho zápisu. Kvůli fanatické ředitelce… Vrátná má asi pravdu, oznámím to na policii. Volám linku 158…
„Policie České republiky – poslouchám.“
„Chtěla bych oznámit zmizení své sestry.“
„Kdy zmizela?“
„Večer po osmé hodině. Někdo jí vylákal telefonem, aby jela do práce…“
Hlas na druhé straně mě posměšně přerušil: „Po zmizelých pátráme, až když uplynou tři dny. Za tu dobu se jich stejně většina vrátí a jen bychom zbytečně plýtvali prostředky.“
„Jenže ona mi ani nebere mobil a vrátná mi sdělila, že do práce nedorazila!“
„Tak dobrá. Jak se jmenuje, kde bydlí, kde pracuje a jakou SPZ má její auto? Zjistím, jestli nebyla například obětí dopravní nehody…“
Sdělila jsem policistovi adresu bydliště i pracoviště a SPZ Lucčina auta.
„Dobře, a ještě jak se vaše sestra jmenuje?“
„Lucie…“ v té chvíli jsem si uvědomila, že mluvím s úřední osobou, a opravila jsem se, „… vlastně Robert N.“
„Tak moment! Zmizela vaše sestra nebo bratr?“
Zazmatkovala jsem: „Sestra, vlastně původně bratr… Robert…“
„Víte co, paní nebo slečno? Nejprve se vyspěte z té opice a pak si rozmyslete, zda vám opravdu někdo zmizel a jestli je to sestra nebo bratr. Když hned zavěsíte, tak tenhle rozhovor smažu a nebudeme vás popotahovat za zneužití tísňové linky. Máte štěstí, že jsem dnes v dobré náladě!“
Raději jsem zavěsila. Co teď, když jsem to takhle ‚zvorala‘? Pak mě napadla spásná myšlenka – oznámím to strýčkovi Hillovi!
Znovu jsem uvedla do provozu komunikátor… po chvíli se na obrazovce zjevila tvář službu majícího technika. Je to jeden z těch, kteří montovali teleport u nás v domku.
„Ahoj, Nikolko!“ Tebe rád vidím… no ty vypadáš… copak se ti stalo?“
„Zmizela Lucinka!“
„Cože?“
Ale to už se na obrazovce zjevila vedle technika i strýčkova tvář. Sděluji oběma podrobnosti z telefonického rozhovoru s vrátnou.
„Dobře, teď se jdi vyspat, my se ihned spojíme se SSE, nastavíme retrospektiv a propátráme trasu, po které Lucinka jela. To bude ale několik hodin trvat…“
Rozloučila jsem se s oběma mimozemšťany a jdu si lehnout, i když mi je jasné, že dnes v noci těžko usnu…
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah