Z Nikolčina deníčku – 15. ledna
Tak nevím… Je či není sedmička pro mne šťastné číslo? Před týdnem jsme s Luckou oslavily sedmé výročí mého návratu z CPLE a dnes nás poctila svou vzácnou návštěvou Janička – právě v den sedmého výročí její zkoušky z gynekologie, při které jsem pro ni vystupovala jako figurantka.
Zatímco na 9. leden vzpomínám s láskou, protože to bylo tenkrát opravdu shledání, které mi přineslo radost, ten 15. leden je takový rozporuplný. Na jedné straně znovushledání s milou kamarádkou – ale na druhé straně ten otřesný zážitek v nehostinné vyšetřovně pod rukama neurvalého asistenta Rummlera a jeho nechutné sestry. Ještě dnes mi přechází mráz po zádech, když si na to vzpomenu…
Zanechejme však nepříjemných vzpomínek, když máme takovou milou návštěvu. A musím hned poznamenat, že Jana nepřišla sama. Vzápětí za ní se na teleportačním lůžku zhmotnila malá Mája, pak několik příručních zavazadel a nakonec i Irenka.
„No ne, paní doktorka si na nás po delší době vzpomněla,“ utahuje si Lucka, zatímco Mája se shání po Míšence.
„Počkej, počkej,“ krotí ji Irenka, „víš, že se po cestě musíme vždycky osprchovat.“
Všechny tři zapadly do koupelny a my s Luckou mezitím připravujeme občerstvení. Na prostřeném stole nesmí chybět velká mísa lákavě vonícího šťavnatého ovoce a nazdobené zmrzlinové poháry, které všechny zbožňujeme. Z koupelny se ozývá veselý Májin smích – to ji děvčata zřejmě sprchují studenou vodou. Vzápětí však šumění sprchy ustává a kamarádky opouštějí koupelnu, aniž by se obtěžovaly s nějakým oblékáním. Ostatně – jsme tu samy, tak proč se neuvolnit jako za starých dobrých časů na CPLEN, zvláště když podmínky teleportace k tomu přímo svádějí. Spontánně jsem si svlékla tričko, abych nezůstala pozadu – od návratu z CPLEN, kde jsem si zvykla na volnost, doma spodní prádlo pokud možno nenosím – nemám zapotřebí se zbytečně škrtit ☺ – a Lucka následuje mého příkladu.
Mája sebrala se stolu dva poháry a se slovy: „Taky Míše…“ zmizela v dětském pokoji.
„Už se jí nemůže dočkat,“ směje se Irenka, „básní o ní už od včerejška, když jsem jí řekla, že se chystáme k vám na návštěvu.“
„Moc se omlouvám, že jsem se dříve neozvala,“ ospravedlňuje se Jana navazujíc na předchozí Lucčinu narážku, „ale měla jsem opravdu napilno. Absolvovala jsem s kolegou Mámilem několik konferencí a seminářů, do toho mi přišla obhajoba disertační práce a celý ten maratón skončil právě předvčírem. Už jsem z toho tak utahaná, že jsem se rozhodla dát si pár dní pauzu.“
„No, to je rozumné rozhodnutí – zvláště pak od doktorky, není-liž pravda?“ škádlím kamarádku pro změnu zase já.
„No, no, no! Jen si ze mne utahuj, ty jedna…“ ohrazuje se Jana, „raději poreferuj, jaké bylo rozloučení s Jošuou a jeho spolupracovníky. Kdyby to aspoň ohlásili natolik dopředu, abych si na ně udělala čas. Jenže jsem už byla přihlášena na tu konferenci a dokonce jsem tam i dvakrát sama přednášela – to bych byla pěkně nabourala program!“
„Ale, no tak, Janičko,“ chlácholím nešťastnou kamarádku, „to jejich rozhodnutí bylo tak náhlé, že nejsi jediná, kdo se nemohl zúčastnit. Třeba tady Lucinka taky nebyla, Malik, Xiaolan a Peruánky jak by smet’. Ale Jošua s Gabrielem to chápou a sami se omlouvají, že k takové situaci došlo. Raději povídej, co nového u vás na klinice. Nedávno jsem četla v novinách, že jste ne…“
Jana mě ani nenechala domluvit: „No samozřejmě! Aby se toho ti podplacení pisálkové hned nechytli! Ale nemá cenu se nad tím rozčilovat. Prosadit auto- a xenofarmatickou léčbu je opravdu hra o nervy. Vás dvě přece nemusím o jejích výhodách nijak zvlášť přesvědčovat. Jenže se do toho zamíchaly lobbyistické skupiny nadnárodních farmaceutických společností, jejich ‚experti‘ mě označili div ne za šarlatánku a pojišťovny to odmítly hradit. No, dovedeš si představit, že by všechny ty jejich preparáty, na kterých vydělávají takové nekřesťanské peníze, najednou nikdo nekupoval? A přitom v mnoha případech více škodí, než prospívají.“
„No to máš tedy pravdu,“ vkládá se do hovoru Lucka, „stačí si přečíst pár ‚příbalových letáků‘ s informacemi pro pacienty – Niki, kde je to povídání, co nám včera přinesl ukázat starý pán… aha, tady, podívej…“ a Lucka před Janou rozložila inkriminovaný leták.
„No, to je opravdu pěkné,“ poznamenává Jana pročítajíc letáček, „k čemu ten utrejch vlastně slouží? To tady napsáno ani není… Irenko, znáš to?“
„Ukaž, co to máš…“ natahuje se Irenka pro letáček, „aha, tohle. No to má utlumovat pocit pískání v uších při počínající hluchotě.“
„Jenže to může ‚v ojedinělých případech‘ rozleptávat žaludeční sliznici,“ poukazuje Lucka na oddíl ‚nežádoucí účinky‘. „A tohle se fakt někdo odváží vyrábět! A prodávat! Starý pán to hodil rovnou do odpadků prohlásiv, že si raději zvykne na to protivné pískání, než aby si vypěstoval žaludeční vředy,“ interpretuji téměř doslovně sousedův výrok vynechávajíc sérii šťavnatých nadávek na adresu nejmenovaného koncernu, pochopitelně.
„Ale je to klinicky testováno, schváleno a registrováno Státním ústavem pro kontrolu léčiv, hrazeno pojišťovnou,“ doplňuje rozhořčeně Irena, „zatímco naprosto bezpečná a ve všech směrech prospěšná autofarmaka a xenofarmaka připravovaná z čistě biologického materiálu bez jakékoliv chemie schválena nejsou – s odůvodněním, že jsou to přípravky pouze pro individuální použití, které nelze v lékárnách distribuovat.“
Irena se během svého proslovu čím dál víc rozohňuje, dokonce se i postavila a já jsem si při pohledu na její nádhernou postavu podvědomě vzpomněla, jak vypadala při přijetí na CPLEN a jak blahodárný vliv na ni auto- a xenofarmatická léčba měla. Bez jakékoliv plastické operace či jiného drastického zásahu jí zmizela ohyzdná jizva po císařském řezu, znovu nabyla vládu nad ochrnutým břišním svalstvem – vyloženě zkrásněla a omládla. Ani se nedivím, že se vrhla do studia této problematiky u doktora Zemilla a dokonce získala diplom podepsaný samotným profesorem Amynillem.
„Maminko,“ vměšují se do našeho rozhovoru přibíhající děti, „maminko, Mája už chodí do školy.“
„Ano? A líbí se ti tam? Míšenka taky od září půjde.“
Odpovědi jsem se však už nedočkala. Holčičky si nabraly zásobu ovoce a zmizely opět v dětském pokoji.
Pak jsem se zklamaně obrátila k Ireně: „To abyste se za chvíli zase teleportovaly zpátky. Mája se musí na ráno pořádně vyspat, ne?“
„Právě, že ne,“ uklidňuje mě kamarádka, „ve škole jsou chřipkové prázdniny, ta lidská mutace ptačí chřipky je opravdu svinstvo – a u nás teď hrozně řádí. Ještě štěstí, že aspoň my jsme vůči ní imunní – právě díky xenofarmakům.“
„Prosím tě – a kde berete xenofarmaka? Vždyť…“
Irenka se jen pousmála a lehce si stiskla dvěma prsty prsní bradavku. Objevilo se pár kapek mléka.
„Pracujeme s Janou na gynekologicko-porodnické klinice. A když si umíme vyvolat uměle laktaci, tak proč toho nevyužít? Jednak darujeme mléko dětem, jejichž maminky nemají to štěstí – a docela nám to stačí i k výrobě xenofarmak pro vlastní potřebu. Je sice pravda, že pro výrobu xenofarmak je kvalitnější mléko Janino, protože je nulligravida, ale ani to moje není k zahození. Konec konců, co ti budu povídat – i Mája se občas přijde napít, přestože je jí dávno šest pryč.“
Mimoděk jsem si vzpomněla na výklady Sličných Akvabel o kojení sedmiletých indiánských dětí a také na to, že i Míšenka s potěšením pila moje a Lucčino mléko ještě před necelými dvěma roky, ale pak ztrácela zájem, až laktace u nás spontánně ustala.
Obrátila jsem se k Janě: „To musí být asi pro pacientky zážitek, když mléko daruje sama paní doktorka, co?“
„Jistě, jistě, Nikolko. Je to velice příjemné, ale mnohem příjemnější by bylo, kdybychom těchto metod mohly použít přímo u těch maminek k vlastní produkci. Jenže to nemůžeme, protože k tomu jsou nutná další vyšetření a příprava autofarmak – a to na naší klinice zatím nelze z důvodů, které jsme vám tady právě nastínily.“
„Asi největším zadostiučiněním by pro vás bylo, kdyby se k auto- či xenoarmatické léčbě utekl nějaký ten farmaceutický magnát, až by zjistil, že ty jeho povedené preparáty mu opravdu škodí,“ rozvíjí novou teorii Lucka.
„Nevím, nevím, zda by se k tomu snížil – pro tyhle lidi jsou peníze na prvním místě a takovým činem by mohl poškodit reputaci své firmy. Jenže my jsme za vámi přišly s návrhem – tedy přesněji za tebou,“ obrací se Jana ke mně zdánlivě měníc směr hovoru.
„Za mnou – s návrhem?“
Jana odložila na stůl misku od dojedeného poháru a chvíli si mě zkoumavě prohlíží. Pak spustila: „Paní inženýrko-architektko, nechtěla byste se ujmout projektu nové kliniky?“
„Kliniky? No, ne že bych z toho byla odvázaná, víš, že já razím názor ‚od doktorů raději dál‘ – a teď bych jim měla projektovat instituci…“
„Ne ‚jim‘ ale nám,“ ujímá se slova pro změnu Irena.
„Vám dvěma? No, to je něco jiného. Vy se chcete udělat pro sebe?“
„Něco na ten způsob,“ pokračuje zase Jana. „Už dlouho uvažuji o zřízení kliniky ‚mimozemského typu‘ pro péči o riziková těhotenství. Tady Irenka bude zastávat místo vedoucí auto- a xenofarmatické laboratoře. Získala přece diplom od samotného profesora Amynilla, tak proč toho nevyužít. A protože se nám moc líbí takové uspořádání, jaké má CPLEN, tak jsme si myslely, že by ses toho mohla ujmout – když máš o tom nejvíce vědomostí. Ty šestiúhelníkové moduly dávají pocit prostoru a psychologicky působí dojmem volnosti. Jenom, chodby kdyby byly rovné. Ty klikaté mě dost deptají.“
„I to by se dalo zařídit,“ přemítám nahlas nad Janinými požadavky, „ovšem za předpokladu, že by část modulů sousedících s chodbami měla jen poloviční rozlohu.“
„To snad by ani nevadilo. Třeba ta hygienická část by nemusela být tak rozlehlá, stačila by poloviční, i těch 28 m² je pro koupelnu až hrůza,“ navrhuje pro změnu Lucka, která též se zájmem poslouchá.
„Co vám to však bude platné, když tento druh léčby není oficiálně schválen a pojišťovna to nehradí,“ podivuji se nad nápadem kamarádek, „kde byste jako braly pacientky?“
„To je právě ono,“ prohlašuje triumfálně Jana, „my jsme přesvědčily ke spolupráci docenta Mámila…“
„On když mě naposledy viděl, tak ani příliš neprotestoval,“ doplňuje Irenka a znovu se postavila, aby zdůraznila, čím docenta Mámila tak snadno přesvědčila.
„Nakonec jsme s ním domluveny tak, že on nám bude posílat pacientky-dobrovolnice. Od mimozemšťanů máme slíbenou výrobu všech stavebních plastových prefabrikátů, montáž rozdílové elektrárny, úpravny vody a vůbec celou přístrojovou výbavu. Energii, vodu, jídlo atd. budeme mít vlastně zadarmo, takže budeme na nějakých pojišťovnách naprosto nezávislé. Jedinou finanční zátěž tedy bude představovat daň z nemovitosti – ale to je vzhledem ke královské rentě, kterou nám mimozemšťané pravidelně vyplácejí, naprosto nezajímavá položka,“ vysvětluje Jana podstatu projektu.
„To není špatně vymyšleno, ale kde to vlastně chceš postavit?“ kladu Janě zásadní otázku.
Jana otevřela jeden z kufříků, které teleportovaly s sebou, a vytáhla složený list papíru.
„Tady.“
Rozložila jsem na stole katastrální mapu a prohlížím si plochu vybarvenou žlutým fixem.
„Aha, to je tam, jak jsi tenkrát koupila tu nemovitost, ale…“
„Správně,“ přerušila Jana mou načatou námitku, „dokoupila jsem sousední pozemky včetně zrušeného kamenolomu. Tam už je vyhloubena značně velká díra, usnadní to stavbu podzemní části, ne?“
„Možná, že ano, ale musela bych to vidět v reále. Máš vůbec představu, co všechno tam chceš vybudovat?“
„Jistě. Rizikové těhotenství je ‚běh na dlouhou trať‘ a já bych právě chtěla, aby ty nastávající maminky měly zajištěn veškerý komfort. Ne jednu postel v šestilůžkovém pokoji a jeden společný záchod na konci chodby vlevo, rozumíš? To je pobyt na několik týdnů, v komplikovanějších případech i na několik měsíců před porodem. Takže si pro každou pacientku představuji samostatné apartmá, kde by mohla přijímat návštěvy a popřípadě je tam nechat i přespat, kdyby přijeli z větší dálky. A samozřejmě klubovny a společenské místnosti, aby si každá pacientka mohla rozhodnout, zda bude ten dlouhý čas trávit sama nebo ve společnosti ostatních…“
„No, to mi snad ani nemusíš vykládat,“ přerušuji Janu, „on mi stačil ten pobyt v nemocnici, když mě tenkrát porazil ten pirát na přechodu.“
„Vidíš, takže bohaté zkušenosti pacientky máš, nemusím ti sáhodlouze vykládat, oč mi vlastně jde.“
„Pěkně děkuji za takové zkušenosti,“ ohrazuji se nakvašeně – i když… kdyby se to nestalo, tak jsem se s mimozemskými přáteli možná ani neseznámila. Ale to si nechávám pro sebe…
Vtom Lucka pohlédla na hodiny. „Měly bychom se také trochu nabít, ne? Zvláště vy po té cestě,“ upozorňuje.
To je pravda, a zrovna teď se to hodí. Děti si před chvílí odnesly do dětského pokoje další část ovoce a zapomněly za sebou zavřít dveře. Slyšíme jejich štěbetání, Mája se Míšence svěřuje se školními zážitky – zřejmě se jedná o historky vesměs veselé, protože se v jednom kuse smějí.
Vyrazily jsme do nabíjecí místnosti, kterou nám mimozemští technici zařídili na způsob letní zahrady. Zapnula jsem umělá slunce a rozvalily jsme se rozkošnicky v trávě. Teď může nastat to pravé dobrodružství – naplno se projeví kalihapický efekt, a…
Lehce jsem se dotkla Irenky, se kterou jsem se nesetkala už dlouho. Spontánně se přivinula ke mně, cítím její hebkou pleť jemně vonící bylinkami, jak se nedávno sprchovala. Přejíždím jí rukou po bříšku…
Cítíš, jak se mi to krásně srovnalo? I tu dělohu už mám v naprostém pořádku, uvažujeme o sourozenci pro Máju – předává mi Irenka informace beze slov, jak už to kalihapie umožňuje. Jsem moc ráda, že tě zase po dlouhé době vidím, sděluji jí zase já, ale to už si navzájem prokazujeme intimní něžnosti – hladím a tisknu jí prsa, až vystřikuje mléko. Moc mi v tomto směru připomíná Lenku, což samozřejmě vlivem kalihapie rovněž vycítila. Nediv se, jsem taky pravnučka mimozemšťana a jeho geny zapracovaly. Takže mám prsa stavěná skoro stejně jako Lenička.
Mazlím se s nádherně tvrdými bradavkami, zatímco ona se dobývá do mého klína… Po porodu Míšenky se mi vchod trochu uvolnil, ale vlivem předchozí léčby na CPLE a CPLEN se mi po čase zase stáhl, i když jsem kliniku krátce po šestinedělí opustila. Dokonce i Jana, která mně v rámci našich něžných hrátek provedla několik vyšetření, vyjádřila údiv nad tím, že jsem ve stavu, jako bych nikdy nerodila.
Stejně je divné, že se u žádné z nás neprojevují známky nějakého stárnutí. Fyzicky se pořád cítím jako mladá dívka těsně po pubertě, ačkoliv jsem po dítěti a překročila jsem třicítku. Ostatně – Lucka to cítí podobně a pětatřicetiletá Irenka také vypadá o dobrých deset let mladší.
To jsou vedlejší účinky prodělané auto- a xenofarmatické léčby a dlouhodobé laktace, předává mi Irenka opět kalihapickou cestou informace.
Pojednou jsem ucítila další mohutný kalihapický vjem – to se mě dotkla Jana, která se zaobírá Luckou – a okamžitě nastává myšlenkové propojení nás všech čtyř.
Nemohou nás tu přistihnout děti?
Rušivý prvek do harmonie našich duší vnáší Irenčina obava.
Ale kdež, uklidňuje ji Lucka, jakmile jsou zapnuta umělá slunce, svítí nad dveřmi výstražný signál a Míšenka ví, že sem v té době nesmí. Jen jednou neuposlechla – a ošklivě se popálila, musely jsme ji teleportovat na CPLEN. Tam ji dali snadno dohromady, takže to na ní nezanechalo žádné trvalé následky, ale moc dobře si pamatuje, že to bolelo. Teď si dává pozor. To víš, někdy dítěti varování nestačí a musí se samo přesvědčit. Tohle naštěstí dopadlo dobře…
Měníme si partnerky – já se věnuji Janičce a Lucka Irence. Nové vjemy, nový proud informací. Ani Janička za těch sedm let nijak nezestárla a touha po intimních něžnostech je u nás stále stejná. Tulíme se k sobě, vzájemně si vsouváme do pusy jazyky, Janiny prsty mi rozevřely závojíčky. Teď mi – ááách – přejíždí klitoris… Zmocňuji se ústy jejích bradavek a opět po dlouhé době jsem ucítila chuť jejího mléka. Tento počin Janičku nádherně vzrušil a vnikla mi do pochvy několika prsty. I mě už vzrušuje každičká část Janina nádherného těla. Spontánně se obracíme do polohy 69… Orgasmus… Nás obou, současně! Každá prožíváme hned dva naráz – ten svůj i ten partnerčin… Úžasný, nepopsatelný pocit, který jsem ještě nikdy nezažila!
A také už vím, že budu projektovat kliniku ‚mimozemského typu‘ – příští týden se teleportujeme k Janě, abych si obhlédla terén. Všechno to jsme si ‚řekly‘ ve zlomku sekundy a beze slov.
Teď jsem se na chvíli vrátila k začátku dnešního zápisu a docela se mi zdá, že i u toho patnáctého ledna se moje emoce a vzpomínky nakloní spíše k tomu pozitivnímu, ať už je to dnešní sedmé výročí jakkoliv rozporuplné. Co říkáš, deníčku?
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah