Z Nikolčina deníčku – 25. ledna
Ach jo, další ze sedmých výročí – tentokrát to opravdu černé. Ale dnes nejsme unášeny letadlem neznámo kam. Procházíme s Janou pozemky, které nedávno koupila a na kterých by chtěla vybudovat kliniku ‚mimozemského typu‘ pro nastávající maminky.
Před třemi dny skončily chřipkové prázdniny, Irenka s Májou se teleportovaly domů, ale Janička zůstala. Včera jsme odcestovaly spolu, abych si udělala správný obrázek o místě budoucí stavby. Bude to můj první samostatný projekt, tak si musím dát záležet.
Dnešní počasí je pravé lednové. Je několik stupňů pod nulou a od noci hustě sněžilo až skoro do poledne. Teprve před chvílí se trochu roztrhaly mraky a – světe, div se – vykouklo i sluníčko – ještě že jsme raději počkaly. Ne, že by nám ta chumelenice mohla v obhlídce nějak zvlášť vadit, ale viditelnost byla přece jen snížená.
„Snažím se co nejvíce vyjít vstříc tvým představám, jak ses mi nedávno svěřila kalihapickou cestou,“ poznamenávám k Janě shlížejíc do úctyhodné jámy, která tu po těžbě zbyla, „a docela tě potěším – bude stačit jen srovnat dno a vydá nám to na čtyři podzemní podlaží.“
„To bude úplně stačit,“ raduje se Jana, „na SSE je jich sice sedm, ale ve srovnání s ní můžeme s klidem vypustit ‚tajné‘ oddělení, protože zajatce držet nebudeme, bazén s mořskou vodou také oželíme a rovněž tak patro se zařízením transdimensionálního teleportu.“
„Výborně, takže čtyři podzemní patra budou stačit. Úplně dole bude situováno těžké strojní zařízení – rozdílová elektrárna, drtičky a třídičky odpadu, úpravna vody a vše, co k tomu patří. V minus trojce prádelna, sklad prádla a nezdravotnického materiálu. V minus dvojce budou laboratoře a sklady biologického materiálu. Minus jednička – rehabilitační bazény, v přízemí šatna, přijímací kancelář, vstupní vyšetřovny…“ nastiňuji Janě projekt podle vzoru CPLEN.
„Jistě,“ souhlasí Jana, „a potom můžeme vynechat ta dvě patra s nabíjecími agregáty.“
„To je samozřejmé. A také vidím, že svah je skloněn k jihu, takže celá stavba bude ze severu chráněná skálou, o tom jsi při výběru místa také uvažovala, nebo je to náhoda?“
„To je náhoda,“ usmála se Jana, „takhle dalece jsem při výběru místa neuvažovala. Chtěla jsem jen, aby se jednalo o souvislý pozemek těsně sousedící s tím, který jsem koupila jako první, takže se teď dají bez problémů spojit.“
Jsou čtyři hodiny odpoledne a obloha se zase začíná od západu zatahovat, opět těžkými černými mraky. V několika minutách je prakticky tma, přestože má Slunce zapadat až za čtyřicet minut. Zvedá se vítr a začíná hustě sněžit.
„Zdá se, že pro dnešek tady končíme,“ povzdechla si Jana obracejíc své kroky k domovu. Dávám jí za pravdu. Musíme se vrátit. Ono se to nezdá, ale projít celým Janiným ‚panstvím‘ není jen tak. Nově pořízené pozemky mají značnou rozlohu. Na mapě to tak sice nevypadá, ale když se člověk seznámí s ‚hmatatelnou podstatou‘ toho, co je zakresleno na papíře… Domů jsme dorazily až po západu Slunce podobajíce se sněhulákům.
S ulehčením jsme shodily boty, džíny a zimní bundy a rozvěsily je ve vstupním vestibulu na věšáčky, aby uschly. Zimní oblečení nosíme jen pro forma – díky své bioenergetické senzitivitě je ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme, ale nechceme na veřejnosti na sebe zbytečně upozorňovat. Pokrývky hlavy a rukavice nenosíme vůbec, abychom měly i v zimě aspoň nějaké části těla nechráněné oděvem a mohly se snáze bránit případnému útoku. A jelikož jsme si dnes vyrazily s Janou ‚jen‘ na obhlídku pozemků, to znamená, že jsme ani neuvažovaly o tom, že bychom zabrousily na nějakou návštěvu nebo zašly do restaurace, oblékly jsme si džíny a bundy rovnou na plavky, takže jejich stržením nabýváme okamžitě velice stabilního obranného potenciálu. A proč ty plavky? No pochopitelně – nemíním se vystavovat útočníkům a případným svědkům na odiv nahatá.
Je sice pravda, že nám tajné služby – jak se aspoň zdá – dávají pokoj, ale ona ta obrana není určena jen proti nim. Stačí, když si vzpomenu, co se stalo loni v zimě Lence… Ta měla jakési řízení v Brně – a tak se rozhodla, že u nás pár dní pobude. Pak vyrazila na nádraží a s oblékáním se nijak nezatěžovala. Bosýma nohama vjela do zimních bot, na nahé tělo dlouhý zimní kabát. Ať nahá či oblečená, tělesnou teplotu si dovede udržet podle svých potřeb. Ve vlaku ani na úřadech kabát odkládat nepotřebuje…
Ale cestou zpět na nádraží ji přepadla banda opilých chuligánů – ‚fanoušků‘ vracejících se z hokejového zápasu… Lenka sice nevytvořila kolem sebe ochranné pole, ale zareagovala opravdu instinktivně. Při první ráně, kterou dostala, roztrhla suché zipy, shodila kabát a čtyři útočníci, kteří se na ni v té chvíli sápali, se jí najednou válí u nohou kroutíce se v křečích. Ostatní na ni tupě zírají. Jednoho pobudu však napadlo zavolat policii a Lenku nařkli, že přepadla ona JE! Policisté ji navíc obvinili z exhibicionismu…
Pro jistotu však zadrželi i chuligány, a když se na stanici pomocí pokusů přesvědčili, že se Lenka svlékla opravdu jen z obranných důvodů, propustili ji a chuligánům se vysmáli, že je dokázala zdecimovat jediná holka. Vyvázli však bez trestu, což mě dost pobouřilo – a šla jsem si ‚vylít srdce‘ ke starému sousedovi. Vysloužilý policista mě sice s pochopením vyslechl, ale náladu mi tentokrát příliš nepozvedl: „Podle toho, co mi tady vyprávíš, děvčica, tak se Leničce vlastně nic nestalo – a oni je nemají z čeho obvinit. Takový už je zákon…“
„Zákon… ano, na ochranu lumpů, jak říkají naši mimozemští přátelé… Představte si, strýcu, že by se obětí jejich útoku stala jiná žena, která není vybavena obrannými mechanismy jako já, Lucka, Lenka a další moje kamarádky. Mohli by ji zmlátit, oloupit, znásilnit, zranit – možná i zabít! Ale protože ‚náhodou‘ padli na dívku bioenergeticky senzitivní, která se dokáže ubránit – tak je všechno v pořádku a vlastně se nic nestalo. Dokonce jsou útočníci vystaveni potupnému posměchu, že si s jednou ženskou neuměli poradit. Jinak by to zřejmě byli hrdinové, ne? Opravdu! Moc hezké zákony tady máme. Vždyť příliš nechybělo – a z útočníků mohly být ‚před zákonem‘ oběti!“
Ale to je jen taková odbočka – když jsem se podívala na nás dvě, jak jsme si vyrazily ven ‚vymóděné‘.
Dvěma nacvičenými hmaty jsem svlékla zbytek oblečení, protože teď je na řadě pochopitelně sprcha. Kradmo sleduji Janičku uvažujíc, jakou rošťárnu bych jí mohla ve sprše provést ☺ Ta už má dole kalhotky, zápasí však s háčkem u podprsenky – nějak divně se jí zkroutil.
„Počkej, podívám se na to…“ Kupodivu jde háček snadno odepnout, aniž bych se s ním musela nějak zvlášť mořit. Stačí jeden rutinní hmat – a zapínání je volné. Podprsenka padá na zem… Až teď jsem teprve pochopila, že mě Jana ve vymýšlení nějakého ‚sprchového‘ žertíku předběhla opravdu originálním nápadem. Náhle mě uchopila do náručí, otevřela dveře vedoucí ven …
„Co to děláš…“ překvapeně jsem vyjekla kroutíc se v jejím sevření jako žížala, ale to už se válím úplně nahá v hluboké závěji, která se mezitím stačila vytvořit přede dveřmi.
„Tak ty takhle! No počkej, ty potvůrko, já ti ukážu…“
Jsem v mžiku na nohou a házím po ní sněhovými koulemi. Vyběhla za mnou a koulovačka nabývá na intenzitě. Vtom jsem se Janě dostala do zad a strhla jsem ji k zemi. Ztratila jsem však rovnováhu a padla vedle ní.
„Tak, a teď ti ukážu, zač je toho loket, ty jedna…“
Jednou rukou jsem jí roztáhla stehna a druhou jí cpu do jeskyňky sněhovou kouli. Jana se kupodivu ani moc nebrání. „Áááách… ještě… ještě…“
Vymodelovala jsem ze sněhu místo koule váleček a zavedla jí ho hluboko do pochvy. Cítím, jak se mi vlní pod rukama rozkoší. Zavřela oči…
Vstala, až když rozpustila sníh ve své lasturce.
„Polož se na záda…“
Rozkošnicky jsem se rozvalila do závěje a roztáhla stehna. Naše souhra je dokonalá. Nejprve mi tře závojíčky sněhovou koulí, pak mi dovnitř zavádí sněhový váleček.
Utlumila jsem trochu bioenergetickou senzitivitu a pocítila jsem chlad sněhu na citlivém místě. Zaplavila mě vlna rozkoše…
Senzační pocit! Zavřela jsem oči a nechávám na sebe působit chlad sněhu zespoda a doteky teplých Janiných rukou shora… Její prsty se zabývají mými prsy, zatímco mi v jeskyňce roztává sněhový váleček. Teprve, když jsem ucítila, že mi z lasturky vytéká už jen voda, otevřela jsem oči.
Ale to už Jana vymyslela novou ‚sněhovou proceduru‘.
„Tady se polož na břicho,“ ukazuje na další hlubokou závěj, „… a vstaň…“
„Kdybychom do toho nalily sádru,“ komentuji otisk svého poprsí, „tak mám nádhernou sochu. Ještě, že tu není s námi Halina, ta by se toho hned chytla ☺“
„No to je senzační nápad, vyzkoušíme to? Sádru bych dala vyrobit automatu…“
„To snad ani ne. Radši se sama otiskni tady vedle. Je to docela příjemné, zvlášť když utlumíš bioenergetickou senzitivitu. Krásně to štípe do bradavek…“
Nakonec po sněhu ‚válíme sudy‘ a vůbec dovádíme jako malé děti.
Když jsme se konečně vrátily dovnitř, zjistily jsme, že už je sedm večer. Hrály jsme si nahé ve sněhu skoro tři hodiny! Konec konců – proč ne? Tady si to můžeme dovolit; Janina rezidence je obehnána zdí a ochranné pole je zapnuté…
„Tak, a teď sprcha, večeře a pořádně se znovu nabijeme. Vyčerpaly jsme příliš mnoho energie,“ rozhodla Jana.
Je fakt, že ve sprše už jsem Janě nic neprovedla, ale co já vím, třeba zítra…☺
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 28. ledna
„Odpoledne budeme mít návštěvu,“ sděluje mi Jana vrátivši se od komunikátoru, „ohlásil se kolega Mámil.“
Je s podivem, že jsem se s ním ještě nesetkala, ačkoliv s ním Janička více než šest let spolupracuje – začala už jako studentka…
„Dobře – a co připravíme na uvítanou?“
„Hlavně hodně kafe,“ zdůrazňuje kamarádka, „nejraději by se v něm koupal…“
Představa vysokoškolského kantora koupajícího se ve vaně s kávou mě docela pobavila, takže jsem to asi trochu přehnala a donutila jsem automat, aby tohoto nápoje vyprodukoval dvě dvoulitrové konvice.
„Bude to stačit?“
Jana vyprskla smíchy: „Ale – snad jo. Záleží na tom, jak dlouho ho tady zdržíme. On tady u mne totiž ještě nikdy nebyl, takže sem jede spíš na exkurzi než na návštěvu.“
„Tak to jsem zvědavá, co řekne té tvé luxusně zařízené vyšetřovně – tedy… pokud mě nebude chtít hned vyšetřovat, aby si ji vyzkoušel, ha, ha, ha!“
Dopoledne uběhlo v přípravách na vzácnou návštěvu jako voda a před brankou zastavila zelená Fabie.
„Zajeďte dovnitř, pane kolego,“ volá na něj Jana otevírajíc vrata.
Vůz zaparkoval proti hlavnímu vchodu a z něj vystoupil… Na první pohled jsem ho poznala, ačkoliv jsem ho naposledy viděla před nějakými pětadvaceti léty jako pětiletá holčička! Vašík Mámil, Lucčin spolužák z gymnasia. Docela mě to přivedlo do rozpaků. Ještě štěstí, že tenkrát, když mě k němu Lucka vedla na prohlídku, byl zrovna mimo.
„Janičko… já ho přece znám. Jak se mám, prosím tě, k němu chovat? Před pětadvaceti roky…“
„Neboj, já tě představím občanským jménem a chvíli ho necháme ‚podusit‘, jestli pozná, kdo vlastně jsi. Co říkáš…“
Na dlouhé dohady však není čas, protože vzácná návštěva stojí právě ve dveřích…
„Vítám vás, pane kolego, ve své chaloupce,“ žertuje Jana, „a zároveň dovolte, abych vám představila paní inženýrku-architektku Nikolu N., která se ujala prací na projektu nové kliniky. A toto je můj šéf a nejbližší spolupracovník, docent Mámil, paní inženýrko.“
„Těší mě, pane docente, že vás poznávám.“
Podali jsme si ruce a Vašík si mě zkoumavě prohlíží, aniž by mou ruku pustil. Pak poznamenal: „Nikola N., Nikola N., – to je mi nějaké povědomé…“
Najednou přelétl po jeho tváři vítězoslavný úsměv, objal mě, přitiskl mě k sobě a zvolal: „Já už vím, kdo jsi. Ty jsi Nikolka, Lucčina sestra!“
„Ano, pane docente…“
„Víš co, nech si toho ‚pana docenta‘ od cesty. Já jsem Vašek Mámil, spolužák tvé sestry – a před pětadvaceti léty jsme si přece tykali, což se na to nepamatuješ?“
„No tak – to by chtělo pusu na opětovné tykání,“ směje se Jana.
Znovu mě k sobě přitiskl a tentokrát jsme se i políbili.
„Jenže – co vy dva?“ spustila jsem, když jsme se s Vašíkem z objetí pustili, „vy jste nejbližší spolupracovníci – a vykáte si? Jak to tady pak bude mezi námi vypadat?“
„No, to máš těžké,“ pouští se do výkladu Jana, „pan kolega je přece můj šéf, těžko mu mohu tykání nabídnout – a on zase takové gesto zřejmě čeká ode mne jako od ženy…“
„Co se dá dělat,“ rozhodla jsem, „budu to tedy muset zprostředkovat sama: Vašíku, to je moje kamarádka Jana; Janičko, to je můj kamarád Vašík…“
Že si mají dát na tykání pusu, jsem je už upozorňovat nemusela ☺
Ale to už sedíme u stolu, popíjíme kávu, kterou Vašík zbožňuje, a Jana ho seznamuje se svým projektem nové kliniky.
„Tady Nikolka zná tu architekturu nejpodrobněji, a tak jsem ji požádala o pomoc. Stavba bude rozlehlá, protože chci, aby měly nastávající maminky maximální komfort, byly v pěkném, příjemném a klidném prostředí. Jak už jsem vám – pardon, ti…“ opravila se, „… říkala, budu mít k dispozici celou mimozemskou technologii, nejen co se týče zdroje energie, úpravny vody a tak, ale i vybavení vyšetřoven a porodních sálů.“
„Jak jsou ty vyšetřovny a sály vlastně vybaveny?“ zajímá se Vašík, „pořád o tom jenom básníš, ale abys předložila nějaký katalog, vyobrazení nebo aspoň výkresy…“
„Vždyť proč si myslíš, že jsem tě pozvala k sobě,“ brání se Jana.
„Asi kvůli Nikolce, ne?“
„Jistě, to taky – ale hlavně proto, že já tady mám jednu kompletně vybavenou vyšetřovnu k dispozici.“
Sotva Jana vyřkla tuto větu, jako by Vašíka píchnul šídlem. Vyskočil z křesla tak prudce, že jsem se až lekla.
„A to jsi mě na takovou exkurzi nemohla pozvat už dávno? To mi musíš předvést. Hned!“
Vyrazili jsme do Janiny vyšetřovny.
„Základem je vyšetřovací stůl vybavený polohovacím zařízením,“ vysvětluje Jana, „přičemž celé zařízení ovládá lékař trojicí pedálů. Pedály jsou umístěny po obou stranách stolu, v hlavách i v nohách. Všimni si, že ať u toho stolu stojíš kdekoliv, vždycky máš aspoň jednu trojici ovládacích pedálů na dosah svých nohou.“
Vašík obchází stůl ze všech stran a zkouší dostupnost ovládacích prvků.
„Dobře. A k čemu to polohovací zařízení slouží?“
„Pacientka leží na stole, pochopitelně úplně nahá, ruce a nohy má připoutány k ramenům polohovacího zařízení a…“
„Mohl bych to vidět názorně.“
„Ale jistě… Nikolko, nechceš si zahrát na figurantku?“
„No, když nebudeš chtít, abych se také svlékla, tak proč ne?“
„Hmm, ale v těch šatech toho zase Vašík mnoho neuvidí…“
„No dobrá, ale vezmu si plavky. Stejně se jedná jen o demonstraci polohovacího zařízení,“ nabízím ze zdvořilosti aspoň částečné služby.
„Jenže tady jde především o demonstraci toho, jak polohovací zařízení zpřístupňuje k vyšetřování právě ty tělesné partie, které se pod plavkami skrývají,“ namítá Jana.
„No to snad nemyslíš vážně,“ zlobím se na Janu už docela otevřeně, „To sis měla místo mne pozvat na návštěvu Lenku. Ale mám nápad: Zahraj si na figurantku sama – a já Vašíkovi předvedu funkce zařízení na tobě.“
„Pro mě, za mě… budu klidně dělat figurantku, na to jsem zvyklá ze studentských let,“ směje se Jana, „ale… myslíš, že tu obsluhu zvládneš?“
„No dovol! Snad jsem to po těch sedmi létech, kdy jsem ti dělala ‚sestřičku‘ na CPLE, zase tak úplně nezapomněla!“
„Dobrá tedy,“ přistupuje Jana na můj návrh, „tak tady chvilku počkejte, jdu se osprchovat.“
Po těchto slovech zapadla do dveří vedoucích do sprchy rovnou z vyšetřovny.
„Ona má Jana vyšetřovnu ‚mimozemského typu‘ zařízenou včetně příslušenství? Lucka mi totiž vyprávěla, že součástí každé vyšetřovny je sprcha, záchod a velká odkládací kabina…“
Vzpomněla jsem si na poměry na ‚jeho‘ klinice, když jsem před sedmi roky podstupovala tu příšernou prohlídku u jeho asistenta Rummlera, a pobaveně jsem se zasmála: „Jistě. Co sis myslel, že mimozemšťané pracují polovičatě? Sice to není tak rozlehlé jako u nich, ale prostorné ano. Pojď se podívat.“
Otevřela jsem dveře vedoucí do ‚odkládací kabinky‘ a hygienického příslušenství. Slyšíme hučení sprchy a na věšáčcích na protější zdi vidíme rozvěšené Janiny šaty a prádlo, v rohu několik skříněk, vlevo zrcadlo zobrazující celou postavu, stolek, dvě křesla…
„Tohle je ‚odkládací kabinka‘ – fakt? Vždyť já mám stěží tak velkou ložnici v paneláku…“ kroutí hlavou Vašík.
„Ano, to je odkládací kabinka… ale víš co?“ napadlo mě bleskově, „připravíme Janě malé překvapení!“ V rychlosti jsem shodila šaty, otevřela jsem jednu ze skříněk a navlékla jsem si sesterskou uniformu. Nepožádala jsem ho, aby se otočil – přece jen jsem také trochu provokatérka, ha, ha, ha… Zahlédl mě na chvíli jen ve spodním prádle: „Hmm, teď je mi docela líto, že ses neuvolila dělat tu figurantku sama…“
„Dělej, svlékej to sako a vezmi si tohle, ať to stihneme, než se Janička osprchuje,“ nabádám ho ke spěchu mávajíc mu před očima bílým doktorským pláštěm, aniž bych komentovala jeho obdivnou poznámku adresovanou přednostem mé tělesné schránky.
Sotva zapjal poslední knoflík, otevřely se dveře sprchy a v nich se zjevila nahá Jana, čerstvě vysprchovaná, v ruce koupací čepici.
„Koukám, Vašíku, že už se mě nemůžeš dočkat… No téééda, vy jste se na mě nachystali, jen co je pravda!“
Vašík se jen pousmál: „Nikolka mi předvádí také příslušenství… Mohu se podívat dál?“
„Jistě, jistě,“ vede Jana Vašíka do sprchy, „tady je vlastní sprcha, hned vedle záchod, na druhé straně je pak lehátko, na kterém může sestra pacientku vyholit nebo kde může pacientka chvíli relaxovat po případném klystýru… Všechno v klidu a pohodě, žádné »Dělej, nemáme čas! Jak to, že ještě nejsi svlečená!« jako to dělala ta megera…“
„Já vím,“ povzdechl si Vašík, „ale ta už naštěstí odešla do důchodu, jak sama víš. Nikdo ji nezdržoval…“
Mezitím se Jana obrátila ke mně: „Sestřičko, mohla byste mi vzadu svázat vlasy, abych měla dobře odhalená prsa?“
Svázala jsem jí vlasy do úhledného drdolu, právě tak, jak mi to na CPLE nesčíslněkrát dělala moje osobní sestra Conchita, a vrátili jsme se do vyšetřovny. Jana se pohodlně uvelebila na vyšetřovacím stole, natáhla nohy a ruce položila volně podle těla. V té chvíli jsem si uvědomila, že další část ‚exkurze‘ je plně v mé režii a že těch sedm let…
„Toto je základní poloha pacientky,“ spustila jsem dosti sebevědomě, „před vlastním vyšetřováním je nutno se přesvědčit, že klouby ramen polohovacího zařízení korespondují s velkými klouby pacientky – kyčle, kolena, ramena a lokty… no teda, ty potvůrko! Že jsi ten stůl nachystala původně pro mě,“ obracím se k Janě, když jsem zjistila, že nastavení ramen odpovídá mým biometrickým parametrům.
„Jistě, vždyť jsme si včera hrály a ty jsi na tom stole přece ležela, ne?“
To jsem si tedy naběhla. Teď si bude o nás Vašík myslet kdoví co. Janě to vycinkám, až návštěva odejde, ale teď mě přivedla do ještě větších rozpaků!
„Je tedy nejprve nutno upravit délku ramen a potom k nim pacientce připoutáme ruce i nohy, vidíš? Takhle…“ a navlékám Janě náramky.
„Dále je nutné, aby se pacientka s polohovacím zařízením sžila,“ napovídá Jana
„Pravda, to ale teď předvádět nebudeme, my už jsme zvyklé. Ovšem s novou pacientkou se to nacvičit musí.“ vysvětluji Vašíkovi.
„My tedy přistoupíme rovnou k obsluze stolu během vyšetřování. To znamená, že pacientka je už se stolem sehraná a musí na něm ležet zcela uvolněně, aby si její polohu mohl lékař nastavovat podle svých potřeb. Chceme například vzpažit levou ruku…“ Sešlápla jsem pedál… Jenže místo levé ruky jsem vychýlila Janinu pravou ruku do strany – a protože jsem to nečekala, dostala jsem ránu polohovacím ramenem rovnou na žaludek. Uskočila jsem stranou a rameno se zastavilo. Uvědomila jsem si chybu a podařilo se mi sešlápnout správnou kombinaci tak, aby se rameno vrátilo do výchozí polohy.
„Promiň,“ omlouvám se, „přece jen v tom nejsem zase až tak zběhlá, ale už jsem si vzpomněla. Levou rukou pohneme takhle…“
Tentokrát se akce zdařila a Janina ruka je vzpažena.
„Všimni si, Vašíku,“ komentuje Jana,“ že moje ruka je pevně držena ramenem polohovacího zařízení, nemusím nijak napínat žádné svalové partie, takže je k vyšetření přístupný celý levý prs včetně naprosto uvolněného hrudního svalstva. Vyzkoušej si to…“
„To je opravdu úžasně sofistikované zařízení,“ pochvaluje si Vašík důkladně prohmatávaje Janiny zpřístupněné tělesné partie, „a neuvěřitelně to usnadňuje práci. Předpokládám, že je to velice příjemné i pro pacientku… Nikolko, zkus ohnout tu ruku v lokti, aby se dostala úplně za hlavu. Půjde to?“
„Mělo by to jít, určitě… ale raději uhni trochu stranou.“ Ještě štěstí, že jsem ho upozornila. Zase jsem to trochu ‚zvorala‘ a Janina ruka se přímo vymrštila směrem nahoru.
„Musí se to napřed natrénovat,“ komentuje Jana. „Jednak si lékař obsluhuje stůl sám a za druhé musí dávat pozor, aby si nevyrazil zuby…“
Vašíkovo přání jsem splnila zase až na druhý pokus.
„Senzační,“ nešetří obdivem, „naprosto bez překážek vyšetřitelné podpažní uzliny… A jak to vypadá při vyšetřování břicha a rodidel?“
„Nohy roztáhneme a mírně zvedneme pánev,“ napovídá mi Jana.
Sešlápla jsem ‚příslušnou‘ kombinaci. Janina pánev se sice zvedla, pravda. Ale místo abych jí roztáhla nohy, překřížila jsem jí jednu přes druhou…
Jana se rozesmála: „Takhle by se asi zachovala nějaká opravdu stydlivá pacientka, ale to zase Vašík nic nevyšetří…“
No počkej, on tě ten humor přejde… napadlo mě, vzpomenuvši si na správnou kombinaci – a sešlápla jsem pedály. Janiny nohy jdou pomalu od sebe… pořád víc a víc, ale já stále držím polohovací pedály sešlápnuté. Jana jde do rozštěpu! Vím, že si to mohu dovolit, každá dívka, která prošla tělocvičnami CPLE a CPLEN, to dokáže – ale tohle vzalo Vašíkovi dech! Chvíli třeští oči na Janin poševní vchod, který se při takovém roztažení už samovolně otevírá, a pak se nevěřícně zeptal: „Nebolí tě to?“
„V pohodě,“ usmívá se Jana, „ale s pacientkou bez gymnastické průpravy to raději nezkoušej…“
Vašík si navlékl chirurgické rukavice a rozevřel Janiny závojíčky: „Dobrá práce, Nikolko. Docela bych se obešel i bez zrcadel. Takhle nádherně zpřístupněnou pacientku jsem ještě v životě neměl.“
Chvíli prohlíží a prohmatává Janinu vagínu. Pak se otočil ke mně: Ještě jí dej ty nohy k sobě a pokrč je v kolenou, aby se uvolnila břišní stěna. Já zase raději uhnu, kdyby…“
Tentokrát se mi podařilo splnit jeho přání na první pokus.
„Opravdu! Nádherné uvolnění, to by se nám to vyšetřovalo, mít tohle u nás na klinice…“
Jana si s potěšením nechává prohmatávat břicho, dokonce jsem v jejích očích zahlédla záblesk vzrušení. Ale exkurzi ukončil náhle Vašík. Pohlédl na hodiny a …
„Páááni! To už jsme tu takovou dobu? Děvčata, moc se mi to tady líbí, ale musím se vrátit. Ono pořád sněží, kdoví jaká bude cesta – a já mám letní pneumatiky…“
Zatímco se převléká a obouvá, vrátila jsem Janu do základní polohy a odpoutala jsem ji od polohovacího zařízení. Pak jsem se obrátila vyčítavě k Vašíkovi: „Fakt musíš odejít? Zrovna teď, když jsem konečně zase přišla na to, jak se ten stůl ovládá…“
Vyprovázíme ho k autu – Jana v Evině rouše, jak právě slezla se stolu.
„To ti není zima, děvče?“
„Ale kdepak!“ Jana mu podala na rozloučenou ruku, ale Vašík vzápětí ucukl – „Aúú!“
„Možnosti bioenergetické senzitivity ti předvedeme příště…“ poznamenávám, když se loučí se mnou.
„Tak co mu říkáš?“ ptá se kamarádka, když jsme za jeho autem zavřely vrata.
„Je fajn. Vždyť Lucce tenkrát moc pomohl, když nám bylo nejhůř … ale ztrapňovat jsi mě před ním nemusela…“
„Vždyť jsi mi to odvedla vrchovatě – takhle vystavená jsem v životě před nikým nebyla… Ale víš co? Pojď mě raději dodělat – nebo se zblázním…“
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah