„Ahoj Lucinko, jak ses měla? Míšenka už asi spinká, že? Nestýskalo se vám moc?“ žene se Nikolka k Lucce a objímá se s ní.
„Počkej, počkej, tolik otázek najednou, jedno po druhém“, oplácí Lucka Nikolčiny polibky mezi slovy, „malá už je v postýlce – to víš, po té včerejší probdělé noci… Ale ona ten rozpad komety chtěla moc vidět a tak dlouho škemrala, až jsem se slitovala a na tu observatoř šla včera se mnou. To víš… kdyby toho nebylo, tak jsem se byla s Jošuou taky rozloučit, ale z některých povinností se zkrátka nelze vyvléci.“
„No prosím – Míšenka s tebou pozorovala kometu? Tak proto ona se tolik bránila tomu, abych ji vzala s sebou. Dokonce jsem ji ani nenalákala na to, že tam bude mít kamarády – Adámka, Evičku… A nemysli si, že se na ni nevyptávali a že se po ní nesháněli. Pěkně jste se na mě domluvily, vy dvě…!“
„No, no, jen to řekni – jaké dvě…“ škádlí Lucka Nikolku.
Ta ji místo odpovědi zahrnuje další sérií vroucích polibků a obratně jí při tom stahuje župánek vlekouc ji do koupelny. Sama je nahá – tak jak právě opustila teleportační lůžko…
Čtenáři jistě odpustí Lucce i Míšence, že se nezúčastnily rozloučení s Jošuou, Gabrielem a dalšími členy sboru mimozemšťanů, když právě včera prolétala perigeem kometa, kterou Lucka před rokem objevila, byla nazvána jejím jménem (tedy – příjmením, pochopitelně – ale to prozrazovat nebudeme ☺) a která se včera dvacet minut před půlnocí přiblížila k Zemi tak, jako žádná jiná známá kometa před ní. Naštěstí byla bez pevného jádra – skládala se z obrovského shluku balvanů, jenž se v zemském gravitačním poli rozpadl na nespočet drobných úlomků, které rozžhaveny pádem do zemské atmosféry vytvořily grandiózní ohňostroj.
„Ta kometa letěla po hyperbolické dráze a do Sluneční soustavy ke své smůle jen zabloudila. Opravdová návštěvnice z hlubin vesmíru – a našla zde svou smrt,“ ospravedlňuje se Lucka, „… kdežto Jošua a spol. neodlétají navždy – za pár let se mají vrátit, aspoň tak to tvrdili, když jsem se s nimi loučila přes komunikátor…“
Ale Nikolka ji už dávno neposlouchá. I to týdenní odloučení od milované osoby udělalo své a společná koupel bývá (jak už víme z minula) tou nejlepší předehrou k dalším něžnostem.
„Dost! Dost!“ zaráží Lucka Nikolku, „vždyť nám ta vana přeteče…“
Nikolka, které se mezitím podařilo zbavit sestru župánku i kalhotek, ji místo odpovědi posadila na okraj vany a podrazila jí nohy. Lucka sebou plácla do vody, až z vany vystříkl mohutný gejzír. Vzápětí se za ní Nikolka vrhla.
„No jo – to ti moc scházelo, ty potvůrko,“ směje se Lucka a tiskne sestru k sobě.
Ta se přes Lucku natáhla k poličce, zmocnila se láhve s koupelovou pěnou a nalila do vody dvojitou dávku. Pěna je hustá a ulpívá na tělech obou děvčat. Lucka se rozkošnicky zavlnila a zmocnila se oběma rukama Nikolčiných prsou. Cítí pod svými prsty tvrdnoucí sestřiny bradavky a vstřícné Nikolčiny pohyby. Sjíždí jí rukama pomalu dolů po bříšku a dobývá se do její jeskyňky. Nikolka instinktivně roztáhla nohy a zároveň hladí Lucčiny vnady… tiskne… hněte…
Jejich pohyby jsou čím dál tím divočejší, až voda stříkající na podlahu uvedla do provozu úklidového robota, který vodu odsává a podlahu vysušuje. To ovšem sestry nevnímají. Vášnivě se věnují jedna druhé snažíce se dohnat vše, co během svého odloučení zameškaly. Po necelé půlhodině už ve vaně téměř žádná voda nezbývá a obě sestry končí na jejím dně v poloze 69.
„Tak to mi opravdu chybělo,“ odpovídá teprve teď Nikolka na Lucčinu řečnickou otázku.
Obě vylezly z vany a vzájemně se sprchují, aby se zbavily pěny, Nikolčiny milostné šťávičky a Lucčina ejakulátu, jimiž jsou potřísněné doslova od hlavy k patě.
„Tak, a teď se musím podívat na Míšenku,“ rozhodla se Nikolka, když se příjemně osvěžena koupelí navlékla do čistého župánku. Opatrně, tiše jako myška vplouvá do dětského pokojíku. Lucka ji následuje jako stín. Jen pozor, pozor, aby dcerušku nevzbudily. Ale ta – jak se zdá – spí po včerejší probdělé noci tak tvrdě, že by vedle ní mohli střílet z děla… Ovšem spokojený výraz na tvářičce spícího děvčátka a rámec bohatých zlatých kadeří lesknoucích se ve zbytcích světla procházejícího dveřmi z ložnice působí na Nikolku uklidňující mocí.
„Je nádherná,“ vydechla Nikolka tisknouc Lucku k sobě. Pak se sklonila nad postýlku a jemně pohladila Míšenčiny vlásky.
„Pojď, už, ať ji nevzbudíme,“ šeptá Lucka a vede sestru do jídelny. Tam ji usadila za stůl a zatvářila se tajemně.
„Copak to na mě chystáš,“ táže se udiveně Nikolka postřehnuvši Lucčin výraz.
Ta místo odpovědi položila na stůl před Nikolku obrovskou porci lákavě vonícího Kung Pao.
„Copak žes mi přichystala takovou nálož? Jako kdybych chodila lámat do skály…“
„Dáme si spolu, ne? Cožpak jsi zapomněla, co je dneska za den?“ táže se Lucka sestry, sama usedajíc rovněž ke stolu.
„Dneska? Co by mohlo být za den,“ medituje Nikolka, „hmm, 9. ledna…“
„Právě! Je 9. ledna – a před sedmi roky…“ napovídá Lucka.
„… jsem se vrátila z CPLE s vyléčenou rukou,“ doplňuje Nikolka, „a také jsme měly k večeři Kung Pao, které jsme spolu jedly z jednoho talíře…“
Lucka jen přikývla o obě sestry se pouštějí s chutí do jídla.
„Ale to není z automatu,“ poznamenává Nikolka, hned jak ochutnala první sousto.
„Správně! To jsem sama stvořila na tvou počest,“ září Lucka. „Chtěla jsem si vyzkoušet, zda to poznáš. Tenkrát, když jsme tu byly samy s Janou, také jsme si uvařily oběd a pozvaly jsme souseda. Tomu moc chutnalo všechno, a ani nepoznal, co je od nás a co je z automatu, i když jsme mu to potom prozradily.“
„No teda! Podívejme se – tak slečny si sem vodí pánské návštěvy za mými zády, dokonce na oběd – a mně se jako nic neřekne?“ čertí se Nikolka.
„No, tenkrát jsme měly s Janou takový nápad a dokonce jsme ho uskutečnily – ale ve víru událostí ta epizoda zapadla a zapomněly jsme se s vámi podělit o výsledek,“ odráží Lucka Nikolčiny výčitky.
„To nevadí,“ pronáší Nikolka smířlivým tónem, „ale musíš uznat, že jsem lepší, když jsem to poznala…“
„Děkuji za poklonu,“ směje se Lucka, „teď si ještě uděláme kafíčko a budeš pěkně vyprávět, jaké to tam bylo a co je nového, ano?“
„Stejně jsem ráda, že jsem zase doma. To rozloučení narychlo nebyl zrovna nejšťastnější nápad. Kdyby nám aspoň dali vědět o svém úmyslu odcestovat v dostatečném předstihu. Nejsi sama, kdo se nedostavil. Spoustě dalším pozvaným to kolidovalo s pracovními povinnostmi. Jana je na nějaké vědecké konferenci s Mámilem, Sličné Akvabely se pustily do archeologického výzkumu kdesi v Andách, Malik a Xiaolan jsou na mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN… Byla tam jen Obereja, Rodica, Sheila Trentová d’Abdera i s manželem a malým Paulim, Jenny s Tonym a dvojčaty – no a samozřejmě Lenka s Agillem a Evičkou …“ spustila Nikolka, když Lucka postavila na stůl dva šálky s vonící kávou.
„Copak teď Lenka vlastně dělá,“ skáče jí Lucka do řeči, „od té doby, co se narodila Evička, se tady příliš neukazuje a hlásí se jen sporadicky…“
„Copak Lenka – ta se vrhla do studia historie mimozemšťanů a dokonce mi předváděla zajímavé prvky shodné s antikou. No, víš, že takové věci si ujít nenechá.“
„A pořád si hraje na Antickou Bohyni?“ chytá se Lucka Nikolčiny odpovědi.
„Lenka je Lenka a na antickou Bohyni si hraje při každé příležitosti. Obléká se jen při oficiálních příležitostech – například teď, když byli přítomni představitelé pozemských institucí, například ministr zahraničí Republiky Mali, předseda čínské vlády a další. Ale jakmile jsme se uchýlily do soukromí – šup, a šaty jdou pryč… Samozřejmě, že jsme si s Lenkou zase dosyta užily lesbických radovánek – na mě si v tomhle směru potrpí. Dvakrát se k nám přidala i Ariana. Když je vzrušená, je úžasně vášnivá a docela mě hřálo u srdce, že jsem se na té její proměně také podílela.“
„No tak, nebuď tak skromná. Je to především tvoje zásluha,“ uvádí Lucka věci na pravou míru, „a ještě pověz, co strýček Hill…?“
„No, samozřejmě, že tam byl – dokonce jako klíčová osoba. Teď totiž povýšil – stal se vedoucím antarktické základny. Zůstávají tady on s celou rodinou a ještě čtyři technici – nutná obsluha stanice.
„A na SSE to teď bude vypadat jak?“ ptá se Lucka. „Ani jsem se s těmi všemi změnami neměla čas seznámit – to kvůli té kometě. Už od konce minulého týdne, hned druhý den po té, co ses teleportovala, se tady s návštěvami ze zahraničí dveře netrhly. Moje předpověď, že během průletu perigeem se kometa rozpadne, přilákala celou řadu astronomů jak z Austrálie, tak i z Ameriky, protože celá ta nádhera byla pozorovatelná jen nad Evropou, západní částí Asie a nad severozápadním cípem Afriky.“
„Tak to jsi tady měla pěkný kolotoč, ani ti to nezávidím. Jak ses mohla vedle toho starat ještě o Míšenku? Měla jsem si ji vzít raději s sebou …“
„Ale, no tak! Když to chtěla vidět, tak jí to přej. Třeba to už víckrát za život neuvidí,“ hájí Lucka sebe i malou.
„Stejně nechápu, co si o rozpadu nějaké komety může myslet pětileté dítě. Když to vezmu podle sebe…“
„Tak za prvé,“ skáče Lucka Nikolce do řeči, „už jí bude za necelé tři měsíce šest – nezapomeň, že ji zanedlouho povedeme k zápisu. A za druhé – moc by ses divila! Po celou dobu nespustila z té podívané oči a vyptávala se mě na takové věci, že jsem nestačila žasnout.“
„Z té bude mít asi učitelka těžkou hlavu,“ poznamenává Nikolka, „když už umí číst a dokonce i počítat se zlomky.“
„Snad to nebude tak zlé, uvidíme. Ale teď spusť ty další novinky, prosím, prosím,“ žadoní Lucka.
Nikolka se nedala pobízet: „Saharská základna je blíž obydlenému světu, proto tam zůstává větší posádka. Vedoucí se stala primářka Myreialla, vedle ní tam ještě působí jako lékař doktor Agill – tedy Lenčin manžel, jako sestry tam zůstaly Magda a Sofie. Dále zůstává šest techniků – musí obsluhovat nejen vlastní stanici, ale i výrobní linky pro potravinovou a lékovou pomoc, která stále plyne do okolních států. Zůstávají i pozemští spolupracovníci, kteří se nemohou zatím vrátit domů – Jenny, Tony, oba piloti a také Nancy a Theresa. Poslední dvě dosud pro vnější svět figurují jako válečné zajatkyně, proti kterým Američané nemají co nabídnout. Ale ve skutečnosti jsou hosty stanice.“
„To je náhodou docela dobře vymyšlené. A co děti, jak ty se mají k světu?“ pokládá Lucka ‚doplňující‘ otázku.
„Děti jsou senzační,“ rozplývá se Nikolka, „zatím tam máme Adámka, čistokrevného mimozemšťánka Hilla a Ariany, a Evičku. Adámkovi jsou čtyři, je tedy o rok starší – a k Evičce se chová jako k sestře. Dost ho vzalo, že se teď bude Lenka s Evičkou stěhovat za Agillem na SSE, ale všichni čtyři – tedy, Hill, Ariana, Agill a Lenka – se dohodli, že dětem umožní častý osobní styk. Na SSE jsou ještě dvojčata Tonyho a Jenny, což teď bude výhoda hlavně pro Evičku.
Důležité je, že se mimozemským přátelům podařilo prolomit ty bariéry, které u nich panovaly v intimním soužití. Hill a Ariana uvažují o druhém dítěti, Lenka s Agillem sice také, ale prý až později. Agill se dokonce vyjádřil v tom smyslu, že ‚staronová technologie výroby dětí‘ je velice atraktivní a že nechápe, jak od ní mohli tak lehkomyslně upustit, ha, ha, ha.“
„Ale – copak Agill, u toho nikdy nevíš, co bere vážně a co s humorem. Já jen vzpomínám, jak se s námi královsky bavil, když se Lenka prvně setkala jen v Evině rouše na ledovci s Alexem a Paulem… a když on se představil. Všimla sis, že ani Agill nebyl s to překládat a musela se toho ujmout Malik?“
„Tak toho jsem si nevšimla. Já jsem jenom zaregistrovala, že jsi přestala překládat a rozesmála ses – a pak jsem napjatě sledovala obrazovku snažíc se aspoň podle výrazu obličejů odhadnout, co se tam vlastně děje. Ještě štěstí, že Čokoládka zachovala klid.“
„Vidíš, Čokoládka – tak ji vlastně začal říkat Jorge. Američané tu ratifikaci smlouvy stále odkládají, a i když už konečně zrušili tu ostudnou vyhlášku, Jenny a Tony se dosud vrátit domů nemohou, protože prý s vetřelci kolaborovali proti zájmům USA a jsou obviněni z vlastizrady,“ informuje pro změnu Lucka Nikolku. „Ostatně – je o tom pojednání zrovna v dnešním vydání Washington Post, podívej se pak na Internet.“
„To se podívám, ale do zítřka to snad vydrží, koukni, kolik už je hodin…“
Obě dívky sice odložily župánky a zamířily do kanafasu, ale novinek je tolik, že se vybavují dále i v ložnici.
„Ani’s mi nepověděla, jak vlastně naši přátelé odcestovali,“ zahajuje Lucka další rozhovor, „žádný talíř ani jiný neidentifikovatelný létající objekt nebyl hlášen…“
„A taky nebude,“ vysvětluje Nikolka, „to, co se před sedmi léty stalo nad Saharou, provedli proto, že tam žádnou stanici neměli. Teď, když už mají na Zemi dvě velké stanice, mají na nich i transdimensionální teleporty a těch použili k teleportaci do mimoprostoru, kde ‚kotví‘ jejich ‚mezihvězdné koráby‘. Z mimoprostoru jsou schopni odletět, aniž by budili pozornost pozemšťanů. Jejich mimoprostorové hvězdolety pak dosahují hypersvětelné rychlosti, to znamená, že od momentu odletu s nimi není možné navázat spojení.“
„Páááni – kde jsi přišla k takovým znalostem?“
„No, taky nás zajímalo, jak vlastně odsud odcestují – a tak nám na toto téma udělal přednášku jejich hlavní inženýr, nějaký Hefaistos…“ – přičemž na slovo ‚nějaký‘ dává Nikolka zvláštní důraz, aby Lucku zase trochu poškádlila, dobře vědouc, že ho sestra zná opravdu velice dobře.
Lucčina reakce dopadla podle jejího očekávání: „Nějaký Hefaistos? – To byl přece šéf SSE, se kterým jsem se takřka denně stýkala během svého poslání ve prospěch Nancy.“
„Vždyť já vím,“ směje se Nikolka.
„A také jsem během našeho pobytu u nich takovou dobu strávila v Informačním centru a nenapadlo mě, abych se zajímala o způsoby jejich cestování vesmírem,“ povzdechla si Lucka.
„Tak si z toho nic nedělej,“ chlácholí ji Nikolka, „teď už to víš. A stejně jsi tam odvedla pořádný kus užitečné práce. Záchrana Nancy, tvoje nápady ohledně ochrany ohrožených zvířat…“
Lucka se zasmála: „Jistě, hlavně Norové a Islanďané mi nemohou přijít na jméno, o Japoncích ani nemluvě. To víš – kvůli těm velrybám…“
„Z toho si nic nedělej, ono je to za čas přejde,“ a Nikolka se k sestře něžně přitulila.
To ovšem Lucku nenechává chladnou a přes pokročilou dobu opět začíná prozkoumávat tajná místečka sestřina nádherného těla. Hladí ji po vlasech, líbá na prsou, a prsty bloudí v jejím klíně. Nic nebrání dnešní druhé vlně něžností a milování. Nikolka už zpracovává sestřiny bradavky jazykem pociťujíc mezi stehny povědomý tlak. Lucka už je vzrušena na nejvyšší míru. Citlivě, ale cílevědomě proniká hluboko do Nikolčiny lasturky… Vzájemné spojení končí nádherným vyvrcholením, kterého dosahují téměř současně, a pak konečně usínají držíce se vzájemně v náručí.
Autor: © Éósforos, 2006–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah