Dveře krytu jsou otevřeny a dvě čtveřice vojáků vstupují s párem nosítek. Na chladné zemi leží osm postav – sedm vojáků a Willy. Ten zemřel jako poslední a je tedy nejblíže vchodu.
„Na toho bychom stačili jen dva, nechápu, proč… Nééééé, nech mě!!!! Pomóóóc!!!“ a voják, který se právě octl Willymu nejblíže, pustil nosítka a zděšeně prchá z krytu srážeje několik dalších vojáků k zemi.
„Co se stalo?“
„Néééééé!! Já nechci!! Pomóóóóc!!“
Zděšení a hrůza koukají z očí dalšímu vojákovi, který následuje příkladu svého kumpána.
„Velebný pane, on… on… on na mě sáhnul! Hrůza!“ a prchající voják se vytrhl zadrževšímu ho knězi a prchá pryč, daleko od krytu, ve kterém se !hrůůůůza! vyskytuje obživlá mrtvola!!
Willy se opřel o opuštěná nosítka a vstal. V té chvíli opustili kryt i zbývající k smrti vyděšení vojáci.
Jediný, kdo zachovává klid, je kněz, který k Willymu přistoupil a podepřel ho, aby neztratil rovnováhu.
„Jak je ti, synu?“
„Ujde to, jen mám hrozný hlad… a žízeň,“ pronesl Willy první slova.
Kněz dovedl zesláblého dělníka na ošetřovnu, kde se ho ujaly obě medičky.
„Přišel jste o práci, velebný pane,“ oznamuje mu Jana se smíchem, „doufám, že toho nelitujete?“
„Tak tohle je snad jediná ztracená práce, které opravdu nelituji…“
Pro pořádek musíme uvést, že Lenka, Nikolka a Jorge zamlčeli před ostatními přáteli incident z předvčerejšího nabíjení – ne kvůli knězi, který jim, jak se svorně dohodli, může být ukradený, ale kvůli tomu, aby neutrpěla důstojnost Jennifeřina a Anthonyho sňatku.
„Nevím, co se to se mnou stalo,“ svěřuje se Willy oběma svým ošetřovatelkám, „večer mě přestala najednou bolet hlava. Pak jsem usnul a zdál se mi takový zvláštní sen. Ležel jsem dočista nahý na podivném stole, ke kterému jsem měl přivázané ruce i nohy – ale ten stůl mi s nimi hýbal nepravidelně sem a tam. Nade mnou se skláněla překrásná dívka. Na sobě měla okouzlující průsvitný župánek a kupodivu žádné spodní prádlo. Pamatuji si její postavu i výraz v obličeji do posledních detailů. A ta oblečená – neoblečená dívka mně jezdila po celém těle nějakým štětečkem. Nevynechala ani čtvereční palec. Hrozně mě to lechtalo, ale já jsem se nemohl smát, protože mi do pusy vedla jakási hadička, ze které pořád něco teklo a já jsem musel pořád jenom pít a pít a pít. Jenže to, co jsem pil –bylo to teplé a sladké – ihned ze mne vytékalo hadičkou, kterou jsem měl zavedenou do konečníku. Pak se sen rozplynul a já jsem se probudil v krytu oblečený ve svém pyžamu a nade mnou se skláněl voják. Chtěl jsem se o něj opřít, abych se mohl postavit, jenže on najednou zařval, jako kdyby ho vraždili…“
„A co hlava? Bolí? Nebolí?“
„Hlava – nebolí, vůbec nebolí! To bylo naposled, než jsem usnul…“
„Asi by ses měl trochu najíst, viď?“ ptá se Jana, „vždyť poslední tři dny jsi vlastně jenom pil, a Xiaolan vyráží do kuchyně nečekajíc na Willyho souhlas.
- × - × - × -
„Musíme se přesvědčit, zda jsou opravdu mrtví, aby to nedopadlo jako se strojníkem,“ prohlásil jeden z vojáků, který si uzurpuje velení jednotce odmítající poslouchat seržanta.
„A jak se chceš přesvědčit?“
„Tak, jako se to dělá v kriminálech. Rozpálíme železa…“
„Pojď pryč! U toho opravdu nemusíme být,“ otřásla se odporem Nikolka a vleče Lucku, se kterou zvědavě sleduje počínání vojáků, ven z krytu nečekajíc jejich návratu.
„I když ty jejich prašivé mrtvoly si takové zacházení plně zaslouží,“ dodává cestou.
Pohřeb zemřelých mužů se odbyl za neúčasti dívek i většiny vojáků. Jen Nikolka požádala Lenku, aby se s ní šla na smuteční obřad podívat – „jak zase bude velebný pán okouzlovat publikum svými moudry“. Kolem hrobu stojí k Nikolčině údivu jen hrstka jeho bývalých kumpánů a poslouchají velebníčkovy bláboly „o čistých duších, které čeká blaho v království nebeském,“ jak Lenka Nikolce přeložila jeho chatrnou latinu.
- × - × - × -
„Mohla jsem sice zůstat v krytu až do konce,“ sděluje Lucka kamarádkám, „ale chtěla jsem se rozloučit s dělníky, Jennifer a Anthonym, kteří nás dnes večer opustí spolu s Indiány a se zbytkem vojáků.“
„A co bude potom,“ ptají se ostatní dívky.
„Zítra ráno vstoupíme všechny do krytu a budeme teleportovány na novou CPLE. Příští noc bude celé souostroví zničeno, aby byly zahlazeny stopy po našich mimozemských přátelích,“ informuje Lucka o nejbližších plánech mimozemšťanů.
- × - × - × -
„Máme tři hodiny k tomu, abychom pochytali zbývající vojáky a odzbrojili je, aby mohli Kubánci bezpečně přistát.“
„Já si myslím, že to nebude až tak těžký úkol. Většina jich je na jihu v klecích, protože po tvém odchodu do krytu jsme přivezli pětašedesát Indiánů, a ti nám pomohli pochytat tu partu násilníků, kteří vás včera terorizovali,“ vypráví Jennifer Nikolce příběh včerejšího odpoledne, „a navrch ještě několik dalších, které Tony označil za potenciálně nebezpečné. Ta hrstka vojáků, kteří se zde ještě volně pohybují, není o mnoho větší než ta, která se zúčastnila pohřbu. Když ještě vojáci byli poslušni Anthonyho, přijali také návrh na dovolenou a dost jich odjelo tou americkou lodí, která původně přivezla nového šéfa vyšetřovací komise.“
„Co se vůbec s tou komisí stalo? Mořská Pěna většinu vyřadila z pracovního procesu…“
„Všichni odjeli,“ směje se Jennifer, „Brandon prohlásil, že s takovou tlupou břídilů nelze spolupracovat – a sám vzal do rukou elektrody pod proudem!“
- × - × - × -
„Mohu se zdržet jen krátce,“ informuje kapitán kubánské lodi, která podle plánu dorazila do přístavu ve večerních hodinách, seržanta Anthonyho, „nerad bych zde byl zadržen Američany nebo Brity.“
„Myslím, že dvě hodiny docela postačí. Jenom nevím, zda nás všechny poberete, protože je nás přes dvě stovky, z toho šedesát šest zajatců.“
„Pro vás naštěstí – i když z ekonomického hlediska pro nás naneštěstí – se vracíme s prázdnou lodí. Američané nám překazili obchod kvůli embargu, nevím, jak nás vyčenichali. Ale teď – dobře jim tak! Zajatce spoutáme a naložíme do nákladního prostoru – budou tam mít určitě větší pohodlí než v těch klecích,“ a kapitán se otřásl odporem, když si připomněl poměry, se kterými se před pár minutami osobně seznámil, „a pro ostatní se také místo najde, i když to pochopitelně nebude cestování luxusní třídou.“
- × - × - × -
Poslední stisky rukou, poslední polibky, poslední objetí – a tři dělníci, Jennifer a Anthony opouštějí zůstávající dívky. V poslední chvíli se ještě ke kapitánovi obrací Xiaolan, která si s sebou vede Lucku jako tlumočnici.
„Kapitáne, buďte tak laskav,“ překládá Lucka Xiaolaninu řeč, „a odevzdejte tento dopis na čínské ambasádě v Havaně. Ráda bych očistila své jméno a jméno svých přátel.“
- × - × - × -
„Zítra! Už zítra ráno nadobro opustíme tady to hrozné místo,“ raduje se Jana objímajíc Lenku.
„A nás mezi sebe nevezmete?“
„Ale ano, sdílená radost – dvojnásobná radost,“ a Jana dělá ihned vedle sebe místo Nikolce a Lucce.
Všechny čtyři sedí v trávě před údržbářovou dílnou, kam si přišla Lucka doprovázená sestrou připomenout první setkání s opravdovým přítelem, který dívkám všemožně pomáhal od prvních chvil zajetí, a kde ke svému milému překvapení narazily na obě kamarádky. Je teplá jasná tropická noc a Lucka se zalíbením pozoruje jižní oblohu, kterou zná jen z map a kterou neměla možnost za celou dobu zajetí si důkladně prohlédnout.
„To místo samo o sobě není hrozné,“ uvažuje polohlasně Lenka slastně se protahujíc v trávě, „vždyť je to učiněný ráj na Zemi. Tady ten vonící les, hebká tráva, pramen s čistou vodou, jemný písek na pobřeží… co krásnějšího si člověk může přát? Hrozné je jen to, že tohle místo bylo zneužito k tak nelidským účelům…“
„Víte co,“ projevuje své přání Lucka, „vyprávějte mi o životě u mimozemšťanů a o vašich zkušenostech a dojmech. Já jsem žila u nich jenom dva dny a v zápalu práce jsem ani nestačila strýčka a tetu důkladně vyzpovídat. Když jsme pracovaly u nás doma, tak se vše točilo kolem dokumentů mého dědečka, takže jsem se z reálií také nic nedozvěděla. A teď mezi nimi budeme žít, ani zatím nevíme jak dlouho…“
„Cožpak o to,“ spustila Jana držíc Lucku za ruku, „mně se ten život na klinice docela zamlouval. Vládla tam taková příjemná, přátelská nálada, klid, pohoda. Vlastně jsme se nemusely o nic starat – sama’s to překládala kapitánovi. Měly jsme tam knihovnu, bazény i tělocvičny, kulturní salónky, klubovny, komfortní ubytování i stravování, všestranně zajištěnou hygienu, lékařskou péči – a hlavně: nikdy nám tam neprovedli nic proti naší vůli.“
Nikolka poslouchá Janin chvalozpěv a pak dodává: „Pravda, to všechno jsme tam měly k dispozici a všechny jsme toho vrchovatě využívaly. Jenom mi ze začátku dost vadilo, že jsme tam musely většinu času trávit úplně bez jakéhokoliv oděvu. A přiznám se, že mi to bylo dost nepříjemné a trvalo mi dost dlouho, než jsem si na to trochu zvykla.“
„Tak o tom mě teta Ariana informovala dost podrobně – to je totiž výsada žen, pohybovat se ve společnosti bez oděvu,“ navazuje Lucka na Nikolku, „ale – ač mi tuto možnost nabídla, stejně jsem si zamilovala takový ten okouzlující župánek – no, jak jsi se v něm tak nenadále objevila doma…“
„Ano, ten je opravdu ‚okouzlující‘ – hlavně má hodně kapes,“ libuje si Nikolka.
„… na ty tvoje poznámkové bloky,“ skáče jí do řeči rozesmátá Lenka, „mně se naopak ten život bez šatů docela zamlouval.“
„Tady jsme absolvovaly ty rozcvičky a nástupy taky úplně nahé – a nemohu říci, že bych z toho byla odvázaná,“ oponuje Lucka.
„Ale, Lucko, v tom je podstatný rozdíl,“ chlácholí kamarádku Jana, „tady ti úchylové nás vlastně sprostě sexuálně obtěžovali a svým chováním a vystupováním nám při každé příležitosti dávali najevo, že jsou něco extra a že my jsme nějací tvorové podřadně kategorie, kteří ani nemají s lidmi nic společného…“
„… a náleží-li jméno ‚člověk‘ vám, tak milerád se člověčenství odříkám…“ přerušila Janin výklad Lenka citujíc z jednoho epigramu Karla Havlíčka Borovského.
„Ano,“ navazuje Jana na Lenčin citát, „tady je to skutečně na místě.“
„Jenže mimozemšťané,“ pokračuje Lenka, „ti na nás hleděli přímo se zbožnou úctou.“
„Zvlášť na naše prsa, jak správně odhalily Sličné Akvabely,“ doplňuje Lenčinu poznámku Nikolka.
„A ty se divíš? Vždyť odtud očekávali záchranu…“
Janina poznámka vyvolala u Lucky vzpomínky na výzkum, který prováděla u sestry před měsícem, když se poprvé od Jany dozvěděla, podle jakých kritérií byly dívky na CPLE vybírány, a její ruka mimoděk zabloudila pod Nikolčino tričko.
„A mně osobně se ta volnost na CPLE vyloženě líbila,“ ujala se slova Lenka, aniž by tušila, co se právě teď děje v její bezprostřední blízkosti, „líbilo se mi to především proto, že to tam bylo bráno jako norma a nemusela jsem mít nepříjemný pocit z toho, že na mne bude někdo blbě zírat nebo že to bude oplzle komentovat. To bylo obzvlášť příjemné. A – konec konců – nechápu, proč musíme být navlečeny v těch vojenských hadrech, když nás tu teď nikdo nemůže obtěžovat a když se tu můžeme v těchto chvílích cítit právě tak příjemně, volně, svobodně a nenuceně, jako na CPLE.“
„Jak se zdá, budu dnes dříve svlečená než ty,“ škádlí Lenku Nikolka, „tady Lucka už na tom začala pracovat…“
„To je nápad! Pojďte, zahrajeme si,“ navrhuje Jana, „jsme tady čtyři, to je takový ideální počet…“
„Tak to jsem tedy zvědavá, jakou hru si vymyslela naše ‚vědátorka‘ – takhle veselou už jsem tě dlouho neviděla, pořád jen ležíš v těch svých knihách,“ vyjadřuje Lenka svůj údiv nad náhlou Janinou rozverností.
„Můžeme se svlékat navzájem,“ vysvětluje Jana pravidla hry, „a každá z nás se bude snažit svléknout ty druhé a sama zůstat oblečená.“
„To není špatný nápad,“ raduje se Lenka, „ale co dostane vítězka za odměnu?“
„Vítězce pak každá splníme jedno přání,“ rozhodla Jana – autorka hry.
„Dobře. Jenže to předpokládá, že ty hadry se sebe navzájem asi serveme,“ děsí se Nikolka.
„A co má být,“ podporuje Janin návrh Lenka, „škoda jich nebude!“
„Ale nesmíme se při tom navzájem zranit!“ upozorňuje kamarádky Lucka.
„To dá rozum, že se při tom bude vyvíjet násilí jen proti těm hadrům,“ uklidňuje Lucku Jana.
„Kdybychom měly na sobě ty trestanecké pláště,“ uvažuje Nikolka, „tak stačí jen trochu trhnout, a…“
„To je pravda – ta trička jsou pevnější,“ poznamenává Lucka, která byla svědkem toho, jak snadno Nikolka roztrhala její plášť, když jí fixovala nohu do dlahy, „ale zase jsou to XXL a jsou nám hrozně volná, takže nebude problém si je navzájem stáhnout…“
„A jak si to představuješ?“ zeptala se neprozřetelně Lenka.
„Asi takhle,“ – a Lucka stáhla tričko s Lenky jediným pohotovým hmatem. Nutno přiznat, že se Lenka ani příliš nebránila.
„Tak co, kdo bude dřív bez šatů,“ laškuje vesele krásná černovláska, která se trenýrek zbavila už odpoledne a tričko byl její poslední kousek oděvu.
„To není fér,“ zlobí se naoko Nikolka, vyskočivši se země, „ona tu byla už polonahá!“
„Vždyť ji můžeš snadno dohnat!“ a Jana, která dosud sedí v trávě, hmátla Nikolce pod tričko a stáhla jí trenýrky ke kotníkům.
„No tohle!“ A Nikolka, odkopnuvši trenýrky stranou, popadla Janu za horní okraj trička. Ta ovšem pohotově vzpažila a Nikolka odhazuje svou kořist na hromádku tvořenou Lenčiným tričkem a svými trenýrkami.
„A pak ses bála, že se při tom zraníme,“ kucká se Lenka smíchy. Svou poznámkou však upoutala na sebe Lucčinu pozornost. Toho využila Nikolka k tomu, že stáhla Lucčino tričko zezadu. Lucka se otočila, čehož ovšem zase využila Lenka a stáhla jí trenýrky.
„Tak – a teď tu máme Nikolku v tričku a Janu v trenýrkách,“ dodává rozverně. „Co s nimi provedeme?“
„Co by, svlékneme je taky!“ a Lucka uchopila Nikolku za tričko s vítězoslavným výkřikem: „Tričko za tričko!“
Ale Nikolka instinktivně připažila a tričko si pevněji přitiskla k tělu. Lucka musela několikrát trhnout, než povolil šev a z Nikolčina trička zbyl jen roztržený hadr. To Lenka byla rychlejší a úspěšnější. Zbavila Janu trenýrek prvním hmatem.
„Nedá se nic dělat, Nikolka je absolutní vítězka,“ nezbylo, než aby Jana oznámila výsledek hry.
„Dobře, ale já jsem zase byla svlečená jako první – a tak budu jako první plnit Nikolčino přání,“ hlásí se Lenka ke své povinnosti.
„Vlastně ano!“ Já jsem vyhrála,“ raduje se Nikolka, „tak to se mi splní můj sen…“
„Jaký?“ ptá se udivená Lucka sestry.
„Já jsem si celou dobu přála, abychom se pomazlily a pomilovaly ve čtyřech…“
Poté, kdy Nikolka vyslovila své přání, zavládlo na chvíli před Jorgeovou dílnou hrobové ticho. Jana, Lenka i Lucka hledí na Nikolku, přes jejíž obličej se míhají stíny větví, kterými pohupuje lehký vánek. Nutno dodat, že Jana s Lenkou, které přišly na ‚místo činu‘ krátce po setmění jako první, rozsvítily v dílně světlo, které proniká oknem ven – to aby neseděly v úplné tmě.
„A nebudeš zase žárlit? Já bych moc nerada…“
„Ale, Janičko! Vždyť už jsme si to dávno vysvětlily. Já jsem se jenom bála, aby tady Lucka neutrpěla šok z fyzického kontaktu, který byl téměř vynucen vnějšími okolnostmi, ale nakonec se ukázalo…“
„Janička je náhodou báječná kamarádka,“ přerušila Lucka sestřin zmatený výklad tisknouc se něžně k Janě, „a vůbec všechna naše děvčata jsem si oblíbila,“ a přitáhla si k sobě Lenku z druhé strany.
Nikolka beze slova přistoupila k sestře zepředu a přitiskla se k nim tak, aby na svém těle cítila každé aspoň kousek.
Po chvíli mlčení se ujala slova opět Jana: „Ten tvůj nápad se mi moc zamlouvá, co kdybychom ho realizovaly formou dalších erotických her?“
„A jak by sis to představovala?“ ptá se Nikolka.
„Nu, jednu hru už jsme si zahrály – to bylo to svlékání, takže bychom mohly pokračovat… třeba poznáváním?“
„Tak dobře, vysvětli pravidla, a když se mi to bude líbit…“
Jana nenechala Nikolku domluvit: „To se ti bude určitě líbit. Podívej, mimozemšťané nás přijímali na kliniku na základě mohutnosti mléčné žlázy. Takže my se teď budeme snažit podle toho jedna druhou poznat. Jedné z nás vždycky zavážeme oči, ostatní si postupně lehnou na trávu, aby se to nedalo odhadnout podle výšky. A ta z nás, která bude mít zavázané oči, prohmatá těm ostatním prsa s cílem poznat, která je která – ale pochopitelně, že nesmí sahat jinam. Vlasy, obličej a všechno od pasu dolů je tabu. Na regulérnost soutěže budou dohlížet zbývající dvě. A mluvit smí jen ta se zavázanýma očima.“
„Hezky jsi to vymyslela,“ pochvaluje Nikolka Janu, „a hned mohu začít – jsem vítězka.“
„Dobře. A další pořadí bude podle té minulé hry. Nejprve ty, pak já, Lucka a nakonec Lenka, která byla svlečená jako první. S těmito slovy se Jana sehnula k hromádce odhozených textilií a sebrala Nikolčino roztržené tričko, kterým jí zavázala oči.
Nikolka poklekla do trávy a jenom slyší její šustot, jak si vedle ní kdosi lehá. První z dívek uchopila její ruku a položila ji na svá prsa. Nikolka pochopila. Může začít. Prohmatává prs oběma rukama – technikou, kterou jí před měsícem předvedla Jana. Jana! Já už si nepamatuji přesně počet jejích laloků! Ale určitě jich má méně než Lenka, takže když napočítám více než 66 laloků, je to Lucka a když méně, je to Jana.
Ale Nikolčiny úvahy brzy berou za své. Především proto, že přestala prsa své kamarádky vyšetřovat a začala se s nimi docela spontánně mazlit. Něžně je hladí, jemnými stisky dráždí bradavky a nakonec se neudržela a začala prsa líbat. To pochopitelně vyvolává spontánní milostné odezvy u zkoumané dívky – a Nikolka, aniž by se něčeho dopočítala, po krátké chvíli poznala svou sestru – nikdo jiný taktovým způsobem nereaguje! Tuhle hru Jana tedy nedomyslela, protože já kamarádky poznám podle úplně něčeho jiného. Pak se s Luckou ještě trochu mazlí dráždíc její bradavky jazykem. Po chvíli se rozhodla pokračovat: „Už vím, kdo to je,“ pronesla nakonec sebejistě, „můžete se vyměnit.“
Lucka vstala. Na její místo uléhá další dívka a přitáhla si Nikolčinu ruku na prsa. Tentokrát Nikolka nezaváhala. Jediným hmatem nalezla bradavku a pod ní velký prsní dvorec, který jinak opticky zvýrazňuje krásu prsou. V té chvíli ucítila pod rukama, jak se zkoumaná dívka ‚charakteristicky‘ zavlnila – a bez dalšího rozmýšlení požádala o poslední výměnu. Ale to už bezpečně ví, že poslední zkoumanou dívkou je Jana – a tak oznámila výsledek: „První byla Lucka, pak Lenka, nu – a ty jsi Jana.“ Při těchto slovech si strhla tričko s očí a přitiskla se k Janě celým tělem.
„Jsi skvělá, báječná,“ uznávají kamarádky Nikolčin úspěch, přičemž ji Jana vroucně líbá. To už však nevydržela Lenka a zmocnila se Lucky, která se ovšem nijak zvlášť nebrání. Vždyť Lenka je báječné děvče – držela skoro celý týden nad vodou psychicky zdeptanou sestřičku, když jsme se nemohly navzájem dotknout – a Lucka vědoma si Lenčiných kvalit a čistých úmyslů, bez zábran se jí oddala. A Lenka si uvědomuje, že obě sestry se cítí slastně v submisivních rolích. Jako včera z Nikolky, tak dnes z i Lucky se stává hadrová panenka s rozkoší přijímající Lenčiny něžnosti. Obě kamarádky klesly do trávy a Lenka jemně hladí Lucku po celém těle. Její hmaty postupně nabývají na síle a její prsty intenzivně hnětou Lucčina prsa. Pak se přesouvají pomalu po bříšku ke klínu. Lucka instinktivně roztáhla nohy a uvolnila tak ze sevření topořící se penis – a Lenka jako další kamarádka má poprvé možnost seznámit se podrobně s Lucčinými genitáliemi. Dvěma prsty jemně přehrnula Lucčinu předkožku a palcem hladí žalud penisu, přičemž druhou rukou si citlivě pohrává s poklady Lucčina klína.
V té chvíli Lucka intenzivně zatoužila po Lenčině nádherném těle. Bloudí svými prsty po jejích pažích i stehnech a uvědomuje si, že pevné a pružné Lenčiny svaly slouží dívce především k pohybu a ne k předvádění. Proto je její postava tak svůdná a proto provokovala vojáky, aniž by se o to úmyslně snažila, dochází Lucce, a postupuje dál v objevování kamarádčiných krás. Pouť svých rukou pak končí na Lenčiných nádherných prsou s velkými dvorci a vzrušením ztopořenými bradavkami.
Jaké to vlastně je – oddat se kamarádce a dovolit jí úplně všechno, a Lenka zjistivši, že její tělo Lucku maximálně vzrušuje, přenechává jí postupně iniciativu. Lucka ani nezpozorovala proměnu Lenčina chování. Je plně zaujata jejími ladnými liniemi a cítí v místech dotyku její vzrušené nervové záchvěvy. Lenka instinktivně roztáhla a pokrčila nohy, ruce si složila za hlavu a odkryla tak celé své tělo Lucčiným něžnostem. Lucka už vzrušením zhluboka dýchá, její prsty sklouzly do Lenčina klína a její ústa se zmocnila jejích prsou. Jazykem intenzivně vzrušuje ztopořené bradavky, zatímco její prsty vnikají do štěrbiny mezi Lenčinými stydkými pysky. Z Lenčiny uvolněné vagíny vytéká proud teplého sekretu, který Lucka jemnými pohyby roztírá po svém i Lenčině těle. Pak uléhá do trávy vedle Lenky a rukou, kterou pronikla pod jejími zády, ji valí na sebe. Lenka vzrušená na nejvyšší míru, se pevně tiskne k Lucce a jejich rty se spojují a jazyky proplétají. Lenka cítí Lucčin ztopořený penis mezi stehny a slastně zavírá oči znovu hnětouc Lucčina prsa. Lucka přijímá Lenčiny podněty s nevýslovnou rozkoší. Nechává se od ní hladit a prohmatávat…
- × - × - × -
Nikolka opětuje Janiny polibky a pouští se do milostné hry s jejím tělem. Vždyť já v tomto směru Janu pořádně neznám – ta naše něžná chvilka před měsícem na koleji byla téměř násilně přerušena časovou tísní… A Nikolčiny prsty jemně bloudí po Janině těle pátrajíce po erotogenních zónách. Jana má proti mně výhodu – zná moje tělo téměř zpaměti, kdežto já … ale na druhou stranu to může být nevýhoda – už jí bude chybět radost z objevování. Nikolka si uvědomuje, že Jana asi uvažuje podobně, protože její iniciativa ustává. Rozkošnicky se uložila na trávu a nechává Nikolku nerušeně zkoumat a objevovat své tělo. Cítí její prsty bloudící po jejích prsou a břiše, zajíždějící jemně mezi stydké pysky a hladící klitoris. Janiny intimní oblasti jsou opravdu velmi citlivé a vzrušivé. Nikolka cítí vlhkost pronikající z Janiny uvolněné pochvy a pod druhou rukou cítí divoce bušící Janino srdce. Přitiskla svá ústa na její prsa a jemně tiskne topořící se bradavky mezi rty. Jana přerývaně dýchá a její dýchací pohyby dmou její prsa proti Nikolčině obličeji. Nikolka stimuluje Janiny bradavky jazykem a několika prsty zajíždí do její pochvy. Je překvapena jejím opravdu velkým klitorisem, který stále ještě tvrdne pod jejími doteky a téměř se vysouvá z pochvy. Janina ‚milostná šťávička‘ teče proudem a Nikolka cítí její teplo na své ruce. Bouřlivé svalové stahy nenechávají Nikolku na pochybách, že Jana dosáhla vrcholu. A nemýlila se.
Jana přestává se svou pasivitou a něžně laská Nikolku po celém těle instinktivně vyhmatávajíc její nejcitlivější oblasti, jak je zná z vyšetření na CPLE. Nikolka se slastně prohýbá a uvolňuje svaly na rukou i nohou kouzelným dotekům Janiných rukou, které dokáží pod svalem vyhmatat kost, aniž by to působilo bolest. „Nepospíchej,“ šeptá roztouženě a nechává se prohmatávat jako před měsícem v Rummlerově ordinaci. Jana si počíná opravdu zručně a snaží se Nikolčin orgasmus oddalovat, aby si kamarádka vychutnala rozkoš co nejdéle. Její ruce ani ústa nezahálejí. Jemně stimulují Nikolčiny bradavky i klitoris a cíleně ji přivádějí k extázi. Jana cítí pod svýma rukama zrychlený tlukot Nikolčina srdce, mezi stehny proud jejího sekretu a v obličeji její zrychlený dech. Přesunula se znovu k jejímu klínu a vyhmatala ztopořený klitoris. Stačí několik silnějších stisků – a pod Nikolkou se pohnula země…
- × - × - × -
Lucka si postupně uvědomuje, že její tělo zkoumají už tři páry rukou – to Jana a Nikolka, když se dosyta pomazlily a pomilovaly, přitulily se k ležící Lucce každá z jedné strany a zvyšují tak intenzitu vjemů plných rozkoše, kterou jí až dosud poskytovala jen Lenka. Její ruka sklouzla z Lenčiných prsou do dívčina klína a Lucka opojená rozkoší i touhou znovu vniká svými prsty do štěrbiny mezi Lenčinými stydkými pysky. Cítí mohutný proud milostné šťávičky, kterou je Lenčina jeskyňka přímo přeplněna, a spontánně ji rozmazává po svém těle i po tělech ostatních dívek. Ale to už se nezadržitelně blíží orgasmus a mohutná ejakulace.
V té chvíli si Lucka uvědomila, že se stala prvořadým objektem zájmu všech tří kamarádek a přitiskla si je něžně na sebe.
„Nějak jsme zapomněly na pokračování hry,“ připomíná Jana.
„Ale, Janičko,“ chlácholí ji Nikolka, „ta tvoje druhá hra se trochu minula účinkem, protože jsem Lucku a Lenku poznala podle jejich milostných reakcí a ne podle nějakých laloků. Třeba tady Lenka – sáhni jí jen na prsa a ucítíš, jak charakteristicky se slastně zavlní, okamžitě se jí ztopoří bradavky a zduří jí dvorce…“
A všechny tři se soustřeďují na zkoumání Lenčiných projevů erotické rozkoše. Lenka, která už je předchozími Lucčinými hmaty vzrušena na nejvyšší míru, instinktivně zanechává všech iniciativ a nechává se laskat všemi třemi kamarádkami jako před chvílí Lucka. Zjišťuje, že je to nesmírně příjemné. Její erotogenní zóny jsou bez přestání cílem zájmu zbývajících tří kamarádek a Lenka cítí nesmírné blaho. Náhle se pod ní zatočil svět! Podněty na prsou, na břiše i v klíně se slily v jeden mohutný vjem umocněný polibky na ústa i na slastně zavřená oční víčka. Lucka, Jana i Nikolka – ač každá na jiné části Lenčina chvějícího se nádherného těla – pocítily současně mohutné orgastické stahy všech jejích svalových skupin v momentě vyvrcholení…
„A podle čeho jsi poznala mne,“ zeptala se Jana, když byla Lenka ‚hotová‘ a dívky ustaly v jejím vzrušování.
„Tebe jsem musela vyeliminovat – zbyla’s mi jako poslední, když jsem před tím bezpečně poznala Lucku a Lenku,“ řekla se smutným povzdechem Nikolka, „protože nám dvěma se ještě nikdy nepoštěstilo, abychom se důkladně poznaly i po erotické stránce. Před měsícem u tebe na koleji nás honil čas – kvůli té tvé zkoušce – až dnes jsem měla možnost se důkladně seznámit s tvými reakcemi …“
„Dnes je právě ta nejlepší příležitost, abych se i já s Janičkou taky důkladně seznámila,“ skočila Nikolce do řeči Lenka, „zatím se jen ona zaobírala námi a vyšetřovala nás opravdu důkladně – mne i Nikolku, dokonce jsme jí dělaly figurantky, zatímco…“
„Jenže ty jsi byla v tomto směru nepřístupná. Teprve tady, Nikolka, ti ukázala…“ Nedopověděla. Roztoužená Lenka přitiskla k sobě svou dlouholetou kamarádku a ucpala jí ústa svými.
- × - × - × -
„Necháme je spolu,“ šeptá Nikolka sestře, „je to po mnoha létech známosti jejich opravdu první intimní soužití…“
Lucka se místo odpovědi k Nikolce přitulila a zahrnuje ji svými pozornostmi. Hladí její vlasy a prsa, mazlí se s její jeskyňkou a pokrývá její tělo polibky. Nikolka si znovu uvědomuje, jak je to krásné moci se potěšit s nejmilejší bytostí, kterou v životě má, vzpomněla si na ten hrozný týden, kdy se musela přemáhat a držet se zpátky, aby jí náhodou neublížila, a zabořila svůj obličej do jejích prsou. Kéž by tato noc nikdy neskončila… Nikolka poslouchá ozvy sestřina srdce a lehce pohybuje hlavou, aby Lucka cítila na břiše její jemné vlasy. A Lucku samozřejmě vzrušuje Nikolčino nádherné tělo, jehož křivky nabyly po další laktaci ještě svůdnějších tvarů. A Lucka dnes už podruhé vyvrcholila, přičemž cítí, že ani Nikolka nezůstává pozadu.
- × - × - × -
Jana si také uvědomila, že se takto intimně sbližuje se svou dávnou kamarádkou vlastně poprvé. Položila se uvolněně do hebké trávy a zavřela oči. Ano, Lenka – dosud naprosto nepřístupná – a během několika dní našla neskonalé potěšení v dívčí lásce. To Nikolka mi ji takhle pěkně připravila – a Jana si slastně vychutnává Lenčiny něžnosti. Neskonale ji vzrušuje jazyk na bradavkách a prsty ve vagíně. Lenka po pouhé týdenní zkušenosti nabyla skutečně zázračných vědomostí o ženském těle a bohatě jich využívá. Cítí, jak se Jana vzpíná pod jejíma rukama a bouřlivě přiráží proti jejím prstům. Ale i Lenka cítí novou vlnu vzrušení, kterou jí způsobuje zkoumání Janina těla. Zvláště její klitoris nabývající opravdu nezvyklých rozměrů.
Jana se postupně dostává do erotické extáze a přestává se kontrolovat. Vydává slastné steny a výkřiky, zhluboka a zrychleně dýchá…
Její výkřiky rozkoše vzbudily pozornost Nikolky a Lucky, které se po právě prožitém orgasmu k sobě momentálně láskyplně tisknou bez jakýchkoliv dalších vzrušivých aktivit. A Jana náhle cítí na svém těle tři páry rukou, které ji prohmatávají opravdu důkladně, přičemž dívky své počínání komentují parodujíce v milostných frázích protokoly diktované Janou při jejich vyšetřování. A Jana cítí, že i tyto slovní komentáře jsou vedeny záměrně tak, aby jí přiváděly k ještě intenzivnějšímu vzrušení, a jsou pronášeny šeptem, aby po hlase nemohla rozpoznat, která z kamarádek je jejich autorkou.
„… ach, ta hebká pleť … a jemné vlasy… pevná prsa … a ta něžná teple mokrá lasturka plná ‚milostné šťávičky‘…“
a kamarádky ji roztírají nejen po jejím těle, ale i po sobě navzájem.
Lucka cítí pod svýma rukama Janinu zrychlující se srdeční činnost. Nikolce se už podařilo vniknout do Janiny uvolněné pochvy čtyřmi prsty a Lenka, která ulomila trn z jakéhosi poblíž rostoucího keře, přejíždí lehce – aby ji neporanila! – Janě ostrým hrotem přes prsa a břicho na vnitřní stranu stehen a na chodidla. Je to jako kdyby na mně současně pracovali gynekolog, neurolog a masér, prolétlo Janě hlavou v momentě, kdy dosáhla nádherného orgasmu.
„Dala’s nám dost zabrat, než jsme tě udělaly,“ směje se Nikolka roztírajíc si po těle zbytek Janina sekretu, „ale doufám, že budeme mít ještě někdy příležitost se pomazlit.
„Ale jistě – třeba hned,“ a Jana Nikolku něžně hladí po prsou, „protože se mi zdá, že jsi poslední, kterou jsme dneska ještě ‚neudělaly‘…“
„To je pravda,“ přizvukuje Lucka, „teď je na řadě sestřička!“
„Jak to,“ vždyť už jsem si užila dneska dvakrát – a opravdu skvěle,“ brání se naoko Nikolka.
„To ano, ale vždycky jen v páru – tady s Janou a pak s Luckou,“ oponuje Lenka, „Teď si tě podáme všechny tři najednou – jako jsme si to před chvílí dělaly navzájem.“
Nikolka se zachvěla slastným očekáváním. Doteky a něžnosti všech tří dívek už důvěrně zná. Jak asi budou ladit dohromady? Rozkošnicky se položila do trávy na Janino místo a odevzdala své nahé tělo péči kamarádek.
Tohle je Lucka – ověřuje si znovu, že má ruka je opravdu dokonale vyléčená, uvědomuje si Nikolka cítíc prsty pomalu jedoucí po jejím pravém předloktí a paži. Spontánně se uvolňuje a s potěšením si nechává prohmatávat svaly až na kost. Ruka se přesouvá k rameni a pak na prsa. Ale to už další ruka něžně hladí Nikolčino břicho a směřuje ke klínu. Skutečně – být vzrušována na několika místech najednou je senzační – a Nikolka se začíná zmítat ve vlnách rozkoše. Pod rukama kamarádek, které jí hnětou prsa, prohmatávají paže, stehna, břicho i vagínu se Nikolka začíná vzrušením zmítat a sladce vzdychá: „Ještě – ano … tak je to krásné … pokračuj … nepřestávej…“
Lucčiny polibky se přesouvají z úst na prsa a čísi ruka něžně hladí Nikolčiny blonďaté vlasy. V uvolněné vagíně cítí novou ruku, jejíž citlivé prsty jemně tisknou zvětšující se klitoris a ‚milostná šťávička‘ už teče proudem. V té chvíli ucítila Nikolka v pochvě Lucčin penis a začala intenzivně přirážet. Její srdce se rozbušilo jako splašené a její ruce instinktivně hledají Lucčina prsa. Ale nahmataly jen jemné vlasy kamarádek, se kterými si teď hrají… To Lenka a Jana se zmocnily každá jednoho Lucčina prsu svými ústy…
Ano, takhle vášnivě jsem si to milování opravdu představovala, prolétlo hlavou Nikolce v momentě, kdy dosáhla orgasmu a kdy Lucka naplnila její lůno svým ejakulátem.
Všechny čtyři leží v hebké trávě jedna přes druhou a stále se vzájemně hladí.
„Teď by to chtělo pořádnou sprchu,“ zasnila se Jana.
„Vždyť nám v tom nikdo nebrání,“ a Lucka vrhla pohled k Jorgeově dílně. Sprcha ‚určená pouze pro jednu osobu‘ naposledy posloužila postupně všem čtyřem dívkám. Když se umyly teplou vodou a osvěžily studenou, vyrazily zpět do tábora.
„Také se musíme podívat, jak se daří ostatním…“
Už zdálky je vidět světlo a ozývá se hlahol. Dívky sedí u táborového ohně, Sličné Akvabely hrají na kytary, které objevily na ubikacích posádky, a Malik tluče na improvizovaný buben.
„Nu vida, máme to i s muzikou,“ raduje se Nikolka, „takže se s ostrovem rozloučíme skutečně kulturně.“
Jejich příchod vyvolal pozdvižení.
„On tu ještě někdo zůstal a obral vás o trička!?“
V Urszuliných očích se zračí zděšení.
„Ale kdepak, Urszulko,“ chlácholí ji Nikolka, „jenom jsme se zbavily těch vojenských hadrů. Zítra se stěhujeme na novou CPLE – a tak si zvykáme na její pořádky…“
„Aha,“ oddechla si Urszula. Ale poslední Nikolčina slova zaslechla Rodica, která v ten moment strhla své tričko a vhodila je do plamenů.
„Takhle ne,“ směje se Lenka, musíte se také svlékat navzájem, jako jsme to udělaly my,“ a vysvětluje pravidla Janiny hry.
Nastala všeobecná vřava při které si dívky strhávají trička i trenýrky navzájem a každá ukořistěná část oděvu končí v plamenech táborového ohně. Naštěstí se žádná z dívek nebrání – dokonce ani Urszula, která prohlásila, že se jí to sice moc nezamlouvá, ale že nebude trhat partu.
„Zítra by ses těch hadrů stejně musela zbavit, protože do opěrného bodu mimozemšťanů se jinak dostat nelze,“ chlácholí ji Nikolka svěřujíc jí tak svou zkušenost z poslední cesty do krytu.
„Ale co budu dělat na klinice, když už jsem uzdravená? Vždyť už jsem byla propuštěná…“
„… a vidíš, jak to dopadlo!“
„Takže to už se nikdy nebudu moci vrátit domů? To mě zase někdo unese? Nikolko…“
Nikolka vzala vyděšenou Urszulu za ruku a chvíli jí podržela. Urszula náhle ucukla: „Aúú, to hrozně pálí, co to děláš?“
„Z kliniky se zase vrátíš, ale až tě znovu propustí, budeš umět tohle! To aby ses napříště ubránila … i přesile!“
„Správně!“
Obě dívky se ohlédly. Za nimi stojí usmívající se Lucka, kterou kolem pasu objímá…
„Ariano!“
„Přišla jsem se s vámi také pobavit,“ informuje Ariana dívky vhazujíc do plamenů svůj laborantský plášť, „je to moje první opravdu volná chvilka za poslední měsíc.“
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah