„…a prohlašuji váš sňatek před Bohem i před lidmi za právoplatně uzavřený. Quod Deus conjuxit, homo non separet.“ Co Bůh spojil, člověk nerozděluj, překládá si v duchu Jana stojíc za snoubenci vedle Xiaolan coby svědkyně. Anthony a Jennifer nabídli tuto poctu oběma medičkám jako projev vděčnosti za obětavou práci pro zraněné dělníky a vojáky.
„In nomine Patriae et Filiae…“
Jana zachovává vážnou tvář, Sličné Akvabely silou vůle zadržují smích a Lenka uprchla.
„… Amen!“
Svatební obřad je skončen a šťastní novomanželé přijímají gratulace přátel. Nutno přiznat, že děvčata už nemají na sobě ohavné trestanecké pláště. Na Halinin návrh vnikly do skladiště prádla a zabavily trenýrky, které použily místo kalhotek, a trička velikosti XXL, která jim slouží jako vzdušné a pohodlné minišaty. Ačkoliv byli na svatbu pozváni i všichni vojáci a oba dělníci, zúčastnila se jen nepatrná skupinka, zato z dívek nechybí ani jedna – tedy kromě Lucky, která zůstává jako host u strýce a tety v krytu.
„Tak vám oběma upřímně blahopřeji k vašemu sňatku uzavřenému ve jménu Vlasti a Dcery,“ směje se vesele Lenka potřásajíc oběma přátelům rukama, „nezlobte se, že jsem utekla, ale už jsem to nemohla vydržet…“
„Cože,“ žasne Nikolka, „on je oddal…“
„…místo in nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti,“ vysvětluje Lenka, „tedy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého…“
„…ve jménu Patriae et Filiae… Vlasti a Dcery,“ doplňuje Jana, „ale já jsem se nemohla smát, když jste mě pozvali za svědka, a tady Xiaolan naštěstí nechápe, oč se jedná, protože křesťanské obřady nezná.“
„Teď už je to jedno, hlavně, že je náš svazek posvěcen a stvrzen,“ a rozzářená Jennifer se objímá s kamarádkami, Markem i Jorgem.
- × - × - × -
Odpoledne je pak věnováno přípravám na zítřejší smuteční obřad. Vojáci kopou dva hroby – jeden společný pro Freda, který spáchal sebevraždu, a jeho kumpány, kteří zemřeli na dehydrataci, a jeden pro Willyho, který v noci podlehl svému zranění a jehož ostatky teď odpočívají rovněž v krytu, který slouží jako márnice.
K vykopání zvláštního hrobu pro Willyho donutila vojáky Nikolka podporovaná všemi bioenergeticky senzitivními kamarádkami, prohlásivši, že by bylo hnusné, aby nešťastný dělník musel i po smrti ležet ve společném hrobě s kapitánem, který je – ač nepřímo – vlastně jeho vrahem.
Osm bioenergeticky senzitivních dívek se dělí na čtyři dvojice, které se chodí střídavě nabíjet, aby byly schopny ostatní bránit, protože vojáci odmítli seržanta Anthonyho poslouchat prohlásivše ho za zrádce a nikdo neví, co by mohli provést. Zbývající dvě – Sličné Akvabely – se hned po svatebním obřadu přestěhovaly ke svým krajanům na jižní ostrov.
„Hlavně, že už se nemusím nabíjet úplně nahá,“ libuje si Nikolka svlékajíc si tričko, „i kdyby se tu objevil někdo cizí, tak být přistižena nahoře bez se dá už snáze snést.“
„V tom ti dávám za pravdu,“ přizvukuje Lenka, protože i mně s mými exhibicionistickými sklony, které mi neustále vyčítáš,“ zasmála se, „je nepříjemné, aby mě úplně nahou okukovali vojáci, které nesnáším pro jejich hnusné zacházení s námi.“
Obě nerozlučné kamarádky se nabíjejí v polokruhovém amfiteátru uprostřed skal na jižním pobřeží. Jejich oblíbená mýtinka byla totiž určena za místo posledního odpočinku zemřelých a právě teď tam vojáci kopou hroby.
„A ty jsi pro ně zvlášť přitažlivá,“ poznamenává Nikolka znovu se kochajíc Lenčinou překrásnou postavou, která jí učarovala už na CPLE.
„Vždyť ty jsi taky krásná,“ přehlíží kamarádku Lenka, „a kdybych tě před nimi nezakrývala, tak bychom se určitě stávaly objekty jejich zájmu na střídačku.“
Nikolka se k ní při těchto slovech znovu přitiskla. Baví ji vyvolávat drobné modrofialové blesky, které dovedou tak příjemně vzrušovat prsní bradavky. Lenka se zasmála a uchopila Nikolku za rameno. Pak si ji otáčí a prohlíží ze všech stran.
„Ani se té Halině nedivím, že zatoužila po tom, abychom jí dělaly modelky. Kdyby si k nám našla ještě nějakou třetí – třeba Rodicu – mohla by vysochat Paridův soud a…“
Tok Lenčiných myšlenek přerušil mohutný blesk.
„Co to vyvádíš, prosím tě?“
„Já nikomu modelku dělat nemíním!“
Lenka se vyděšeně dívá na Nikolčino řádění.
„Ale proč? Co je na tom špatného? Když jsi dělala figurantku Janě u zkoušky, tak proč bys nemohla dělat modelku? Halina je dobrá výtvarnice – vzpomeň si. Kreslila ti ty plánky CPLE a…“
„Je pravda, že mi nakreslila plánky kliniky, když jsem měla bezvládnou ruku – i když mi dalo dost práce jí vysvětlit, že je podstatný rozdíl mezi technickým výkresem a surrealistickou skicou – ale to neznamená, že jí kvůli tomu budu pózovat nahá jako nějaká prodejná…“
„Jdi, prosím tě, vždyť před Halinou nemáme co skrývat. Ona je přece taky jedna z nás.“
„To je sice pravda,“ oponuje znovu Nikolka, „ale na rozdíl od vyšetření, které mi udělala Jana v rámci té zkoušky, má výsledek jejího díla trvalý charakter. To znamená, že ta nahá socha s mou podobou by se taky mohla dostat na veřejnost – proč jinak by mě sochala, že? A to by bylo pro mě tak nepříjemné, že se na to ani neodvažuji myslet.“
„Představ si, že by všechny ženy a dívky uvažovaly stejně,“ snaží se Lenka znovu přesvědčit kamarádku, „tak by lidstvo jako celek bylo ochuzeno o obrovské množství nádherných uměleckých děl – ať už jde o sochy, obrazy, fotografie, filmy…“
„Ano, to máš pravdu,“ a Nikolka postupně zvyšuje hlas, kterým pronáší svou ohnivou oponenturu, „také by bylo lidstvo ochuzeno o spoustu kurev, které se předvádějí ve výkladních skříních bordelů, mnoho manželek by nepřišlo o své partnery a děti o své otce, které zláká nějaká děvka, také by se o ženách neuvažovalo jako o něčem podřadném, co se dá koupit na každém rohu, a podobně. Doufám, Lenko, že Ti tento výčet stačí, a nemusím dál pokračovat.“
Pak se zarazila a pohlédla zkoumavě na nádhernou Lenku: „A ty sama bys to dělala?“
„Mě by to docela lákalo,“ uvažuje Lenka o Nikolčině otázce, „i když ne všechno. V žádném případě bych se neangažovala v pornografii – ta je mi odporná, ale jako modelka pro antickou sochu nebo něžný akt… proč ne?“
„A mohla bych tě o něco poprosit?“ přechází náhle Nikolka do smířlivého tónu.
„Pokud to bude v mých silách…“
„Leničko, nedělej to. Já nevím, jak bych ti to řekla… Ty patříš k okruhu mých nejlepších kamarádek a moc pro mne znamenáš. Víš, podle mého, každá taková věc začíná zpočátku nevinně, nejdřív je to pár něžných aktů, pak o něco víc, a nakonec se z dosud nevinné holky stane kurva, která se před kamerou předvádí za prachy s kdekým. A já bych nesnesla pomyšlení, že… že…“
„Dobře, to ti mohu slíbit, protože takovou kamarádku, jako jsi ty, bych opravdu nerada ztratila,“ a láskyplně k sobě Nikolku přitiskla.
Nikolka, šťastná, že se jí podařilo přesvědčit kamarádku, aby nedělala něco, co se jí příčí, cítí příjemné uvolnění a poddává se Lenčinu laskání, aniž by sama vyvíjela jakoukoliv iniciativu. Je příjemné být jako hadrová panenka v kamarádčiných rukou, nechat se od ní hladit a prohmatávat a trpně čekat co udělá. Nikolka se slastně prohýbá, když Lenčina ruka projíždí po vnitřní straně stehna nohavičkou do klína, když jí Lenčiny jemné černé vlasy šimrají na prsou, když jí Lenčiny prsty vyhmatávají obratle… Lenka se zdokonaluje v lesbických praktikách – a tohle je zase její objev, který jí musím při nejbližší příležitosti oplatit…
„Probuď se, Nikolko…“ – ano, Nikolka usnula v Lenčině náručí, ukolébána jejími něžnostmi, hlavu opřenou o její rameno.
„Co… co… se děje?“
„Musíme se vrátit, Nikolko,“ vysvětluje Lenka, „také další dívky se musí nabít…“
Nikolka se konečně vzpamatovala z něžného opojení a rozpomněla se na další problém: „Lenko, až se vrátíme do tábora, ráda bych tě požádala o pomoc. Anthony si v noci hrál s vysílačkou a zachytil nějaké vysílání ve španělštině…“
„Není nic lehčího, stejně už musíme jít, aby nás mohly vystřídat Jana a Xiaolan.“
Dívky vyrazily zpět do tábora. Když byly na dohled, oblékly si trička.
- × - × - × -
„Podle toho, co jsem zaslechla, se jedná o kubánskou loď plující zpět na Kubu,“ sděluje Lenka, „ale to vysílání je dost rušené a chvílemi vypadává.“
„Tak to můžeme zabalit,“ prohlašuje Anthony zklamaně, „nějaké Kubánce přece nemůžeme potřebovat, vždyť…“
„Právě že ti by se nám nejlépe hodili,“ oponuje Lenka, „pochop, my potřebujeme, aby někdo odvezl ty peruánské Indiány do vlasti. Kdokoliv jiný by je mohl zradit a skončili by v nějakém jiném vězení.“
„Ale Kubánci přece – vždyť je proti nim vyhlášeno embargo. Když se s nimi spolčíme…“
„… tak jenom získáme,“ přerušuje Anthonyho obavy tentokrát Nikolka, „ty a Jennifer se stejně nesmíte na půdě USA objevit, protože tví vojáci budou proti vám oběma svědčit…“
„… takže mám podle vás hledat azyl na Kubě? U Castra?“
„Zatím ano. I s Jennifer, pochopitelně. Neboj, on vás neukousne. Stejně tam dlouho nepobudete, je pro vás přichystáno mnohem příjemnější a pohodlnější hnízdečko, kde se budete cítit jako v ráji,“ chlácholí seržanta Lenka, která se večer dozvěděla od Malik další Jošuovy plány.
„Dobrá, budu vám věřit,“ a Anthony se obrátil znovu k vysílačce. Zatím jen poslouchají. Pak se snaží navázat spojení. V momentě, kdy Kubánci oznámili, že přepojují na příjem, vstoupila do hovoru Lenka:
„Tady zajatecký tábor, opakuji – zajatecký tábor CIA, osvobodili jsme se a potřebujeme vaši pomoc…“
„Nenamáhej se, ztratili jsme spojení,“ oznamuje Anthony, sleduje indikátor úrovně signálu. Pak chvíli manipuluje s aparátem. Po dvou minutách, které se zdají oběma dívkám nekonečné, vítězoslavně zvolal: „Dobrá, máme je, pokračuj!“
Lenka se znovu domlouvá s radistou kubánské lodi. Mluví dlouho. Pak se obrací na Anthonyho: „Chtějí znát naši polohu!“
„Neznám, vím jen, že jsme deset hodin plavby od…“
„Ale my ji přece známe, přerušuje ho Nikolka, „jsme na 12°18′ jižní šířky a 14°40′ západní délky, vždyť to sestra zjistila hned první den zajetí!“
„Jak to mohla zjistit,“ žasne Anthony zatímco Lenka sděluje polohu do vysílačky, „vždyť ani já nevím, zda jsou tady potřebné přístroje…“
„Jediný přístroj, který měla k dispozici, jsou Janiny hodinky,“ vysvětluje Nikolka, „které se mi podařilo ukrýt před zabavením. Gnómon si vyrobila z fošny a latě, libelu, olovnici a tříyardové pásmo jsme objevily v Jorgeově dílně…“
„A jak provedla výpočty?“
„Ona je ředitelka hvězdárny,“ vysvětluje Nikolka, tak asi ví, jak má postupovat…“
„Cože? Tvoje sestra je ředitelka hvězdárny?“
„Ano, co je ti na tom divného?“
„Tak ředitelka hvězdárny… a oni tu s ní zacházeli jako s nějakou…“
Anthony se odvrátil a ztichl. Obě dívky ho tiše opustily a nechaly ho samotného v jeho rozjímání.
- × - × - × -
„Kubánci dorazí nejpozději zítra v noci – spíše už v podvečer, takže nám příliš času nezbývá,“ uvažuje Lenka nad vzniklou situací.
„To tedy znamená, že musíme ihned informovat Indiány – a taky Hill by měl vědět, že…“ spustila Nikolka.
„Ano, máš pravdu. Já přeplavu na jih a ty běž do dílny, ať ti Jorge půjčí klíče, které včera vrátila po Malik Lucka. Ale napřed musíme říci děvčatům, kam jdeme, abychom o sobě neustále věděly. Vojákům – i když už toho mnoho nezmohou – stejně nevěřím.“
V ratejně zastihly Rodicu.
„Ano, beru na vědomí, ale oznamte to i ostatním. Jana a Xiaolan obsadily ošetřovnu, Malik kancelář kapitána Austina a zbývající jsou rozmístěny na dalších strategických místech – u čerpadel, u agregátu, aby vojáci nemohli provést nějakou sabotáž, vysvětluje Rodica.
Nikolka s Lenkou obešly všechna strategická stanoviště a pak se rozdělily. Lenka se vydala k jižnímu pobřeží a Nikolka vyrazila k prameni a pak cestou k mýtině, za kterou stojí údržbářova dílna. Cestou se mohu ještě trochu nabít, uvažuje. Stáhla si tričko a nedbale ho uvázala kolem pasu. Jde sama a plně se vystavujíc slunečním paprskům nasává jejich blahodárnou energii, široko daleko není živé duše. Minula pramen a blíží se k mýtině. Pozdě si uvědomila, že právě zde bylo určeno místo pro poslední odpočinek zemřelých mužů…
Ještě krok, dva – a rázem se zastavila. Před ní zeje vykopaný hrob! Takhle nemožně – hned u cesty, vždyť by tam mohl člověk spadnout… Náhle za ní zapraskala větvička. Bleskurychle odvázala tričko od pasu a otočila se. Před ní stojí šest vojáků. Jeden jí vytrhl tričko z ruky a druhý do ní strčil násadou krumpáče. Nikolka se sice pokusila o obranu, ale násada je suchá a dobře izoluje. A znovu šťouchnutí, tentokrát do žeber. Nikolka zavrávorala, okraj povolil a nešťastná dívka se sesula do čerstvě vykopaného hrobu po proudu nezpevněné zeminy.
„A máme ji, potvoru! Teď přikrýt…“ a vojáci rychle zakrývají hrob připravenými větvemi.
Ještě že jsem jen sklouzla a nespadla, kdybych se zranila, bylo by to horší. Jenže jak teď ven?
„Myslíš si snad, že nevíme, kdo vyřídil kapitána Austina, nadporučíka Rogerse i seržanta Adamse? Těš se! Odměně neujdeš!“
Vojáci kladou další řadu větví podélně a proplétají je mezi těmi, které před tím položili napříč, takže nad Nikolčinou hlavou vzniká mříž.
Až odejdou, tak se vyškrábu nahoru a zvednu to, vždyť je to jen pár větví…
Jenže vojáci neodcházejí. Naopak! Kde se vzala, tu se vzala, dorazila další dvojice.
„Máme blonďatou, šlo to jak po másle, takže svolej kluky, ať pochytáme další.“
Uplynula hodina, která připadá Nikolce jako věčnost. A ke své hrůze zjišťuje, že vojáci vzali hrozbu vážně a ke hrobu přivlekli další tři dívky, které nejsou vybaveny bioenergetickou senzitivitou. Vojáci, když zjistili, že tyto dívky jim nejsou schopny ublížit, strhali z nich trička i trenýrky a házejí je do hrobu úplně nahé odkryvše část mříže. Nikolka je duchapřítomně zachytává, aby se pádem nezranily.
„Hulváti! Sadisti!“ křičí na vojáky bezmocně, „počkejte, až se dostanu nahoru! Zaživa z vás udělám vepřovou pečínku!“
V odpověď jsou dolu shozeny další dvě dívky, rovněž zbavené veškerého oděvu.
- × - × - × -
„Tak co je nového?“
„Pluje sem kubánská loď, bude tu nejpozději zítra v noci,“ odpovídá Jana, „ona ti to Nikolka neříkala?“
„Nicolita? Tu jsem naposledy viděl u svatebního obřadu,“ odpovídá zaraženě Jorge, „u mě nebyla – nebo lépe řečeno – od poledne jsem nebyl v dílně.“
„Ale ona tam šla pro klíče od krytu, už je to dobré tři hodiny,“ informuje Jana údržbáře.
„Klíče od krytu – ty mám tady u sebe, v kapse! Jak mi je včera dala ta vaše Čokoládka, jak se jmenuje… ta černá, sympatická…“
„Malik…“ prohlásila nepřítomně Jana, „Ale KDE JE TEDY NIKOLKA?!“
- × - × - × -
„Zatím ji tam neházej, napřed si s ní trochu pohrajeme, ne?“ slyší Nikolka shora hlasy vojáků, „přivaž jí tady ke stromu… dál od kmene, ať k ní můžeme ze všech stran… ručičku výš … támhle k té větvi, ať nemá dole takovou oporu… a tu druhou taky… ne, ne, tam ne, k té vyšší větvi… pusť mě k tomu ty nemehlo…“
„Kdo to je,“ ptá se jedna z dívek vězněných v hrobě.
„Nevím, není tam vidět a ona mlčí jako zařezaná,“ odpovídá tiše druhá.
„Měly bychom na ni zavolat, aby věděla, že tu jsme,“ uvažuje Nikolka.
„A co by nám to pomohlo, jenom ji ještě více znervózníme, když bude vědět, že nás vězní víc,“ oponuje další z dívek.
„To je pravda…“
„No, konečně jste na to přišli… a teď se podíváme, copak že nám holčička skrývá pod tím apartním oblečkem… To víš, děvče, už dva dny nebyl nástup… ani rozcvička – tak si vás musíme trochu připomenout…“
„Koho to tam vlastně mají? Kdyby se aspoň ozvala, abychom ji poznaly po hlase…“
„Néééé, to nééé“.
„Ale, ale… podívejme se, další se rozpomněla na angličtinu, no ne!“
„To je Urszula… ona přiznala u komise, že opustila kliniku kvůli tomu, že jsme tam musely většinu času trávit úplně bez oděvu, tak proto…“ Nikolka si vzpomněla na překroucený výňatek z výslechu Urszuly, jak ho četla Mořská Vlna u táboráku, a uvědomila si, že tito vojáci sloužili u komise jako eskorta.
„Ale ano, ano, zvedni trochu tu nožičku… vidíš, že to jde, když chceš.“
„Ale co s tím tričkem? Přece ji nebudeme kvůli tomu zase odvazovat?“
„Nu což, na počest chudáka Freda… podej ten tesák…“
„Nééé, to… to… nééé!“
„Nekřič, maličká, vždyť ti nic neděláme, jenom se chceme podívat, jak jsi krásná… nic víc…“
Nikolka zarývá nehty do hlíny.
„Tak vidíš, už to máš za sebou – a ani to nebolelo…“
„Ale mohlo by jí to třeba bolet, aspoň maličko, ne?“
„Ukaž, co to máš pod tou blůzou? Chlape, neříkej mi, že jsi s tím nepočítal – odkud to máš?“
„Vzpomněl jsem si na tu Fredovu výbavičku. Něco odstěhoval na jih a tohle mu zbylo tady ve skříňce…“
„Ten zatracený sadista Fred tady bude strašit i po smrti,“ běsní tiše Nikolka, „co to tam na ní asi vytáhli…“
„Tak, kočko, dáme si nejprve takové zahřívací kolo přes stehýnka… a kdyby se ti to náhodou zalíbilo, tak můžeme jít výš…“
„Nééé – aúúúúú!“
„Tak to je vrchol – oni ji tam bičují!“ Teď už Nikolka nevydržela a vykřikla to nahlas.
„Pomóóóc, Nikol… aúúúú!“
- × - × - × -
„Nejprve se půjdeme podívat do dílny, já určitě poznám, jestli tam byla. A musíme taky prohledávat okolí cesty.“
Jorge, Mark, Jana a Rodica vyrazili směrem k dílně. Když došli k prameni, podivili se udupané trávě a spoustě šlápot v měkké půdě břehu potoka. Jorge se zastavil: „Přátelé, tady není něco v pořádku. Mám takový dojem, že…“
Vtom prudce padl na zem a strhl s sebou Janu. Mark následoval jeho příkladu a strhl Rodicu.
„Tiše,“ sykl, „slyším kroky…“
Kolem prošli tři vojáci. „Musíme vybírat ty, které nebyly zavřené v krytu, já už jsem si toho všiml. Ty nám nic neudělají…“
„Chyť ho,“ naznačila Jana Rodice, kolem níž právě jeden voják prochází nejblíže.
V té chvíli Rodica vyskočila a uchopila ho za límec. Druhého se zmocnila Jana. Třetího chytil Jorge a drtí jeho ruku jako ve svěráku.
„Tak vy připravujete proti nám komplot, ano?“ spustila Jana, „copak děláte s našimi děvčaty?“
„Já – já – nevím, myslím, že – aúúú!“ Elektrická rána zkroutila vojákovi ruku.
„Už sis vzpomněl?“
„Jsou tam – v hrobě… šest.“
„To stačí. Jen vás trochu omráčíme, abyste nás neprozradili…“
Tři elektrické rány zapraskaly vzduchem a tři vojáci klesli k zemi. Jorge je zatáhl dále do lesa mimo cestu, aby je ostatní neobjevili.
„Jak jste to udělaly?“
„Podej mi ruku…“ a Jorge poprvé uviděl, jak z Janiny ruky vyšlehla drobná elektrická jiskra a ucítil slabé mravenčení.
„Tamty jsme pochopitelně obdařily trochu silnější dávkou,“ vysvětluje zkoprnělému údržbáři.
„Aha, takže tenkrát když Nicolita shodila ten plášť a kapitán ji chytil za rameno…“
„…tak dostal nekontrolovanou dávku, protože tenkrát Nicolita ještě neuměla tu energii regulovat. A měl dost, viď?“
„Nevybavujte se tady o bioenergetické senzitivitě, máme důležitější věci na práci!“
A Rodica vyrazila k mýtině mistrně se kryjíc stromy. Za ní Mark, Jorge a průvod uzavírá Jana.
„Kde vykopali ty hroby?“
„Hned u cesty, pitomci,“ ulevuje si Jorge. Málem jsem tam spadnul, když jsem se vracel před polednem z dílny.“
„… Aúúú!“
„Odkud to zaznělo?“ Jana se vrhla vpřed a strnula. U stromu proti ní je uvázána úplně nahá Urszula a dva vojáci ji střídavě šlehají bičem a důtkami. Jeden zepředu, druhý zezadu. Nešťastná dívka už má podlitiny nejen na nohou, ale i různě jinde po těle.
Jana si strhla tričko a Rodica následuje jejího příkladu.
„Proč to…“
„Tiše, Jorge! Pohlídej nám je.“ A dívky uloživše trička Jorgeovi do úschovy, vyběhly na mýtinu.
„Necháte ji, surovci, sadisti!“ Každá z dívek skočila po jednom vojákovi. Klesli k zemi. Dva vojáci se vrhli na Janu – a skončili vedle nich.
Jorge pochopil. Ony jsou bez šatů před vojáky lépe chráněny. Proto jsem je viděl poslední dobou tak často nahé a nejevily zájem o moje trička…
Když se zbylí vojáci rozprchli, odvázala Jana v první řadě Urszulu, která je po přestálých útrapách úplně vyčerpaná.
Jorge mezi tím odkryl mříž z větví, kryjící hrob. A dole uviděl šest nahých dívek, včetně Nikolky. Údržbář postavil mříž užší hranou podle jeho stěny: „Polezte nahoru…“
První vylezla Nikolka a rozhlíží se po mýtině. Její pohled nevěští nic dobrého. Náhle se rozběhla ke kraji lesa, odkud je slyšet hlasy. Ano dva vojáci vlečou další dívku. Elektřinou ne, to bych ji zranila, blesklo jí hlavou vteřinu před tím, než oběma násilníkům naskočily v obličejích obrovské puchýře…
„Tady se polož,“ ukládá Jana ohleduplně vyčerpanou Urszulu na břehu potoka do stínu téhož stromu, pod kterým v první den zajetí ošetřovala ‚omdlelou‘ Lenku. Pak roztrhla dvě trička a udělala z nich chladivé obklady na Urszuliny podlitiny.
- × - × - × -
„Po dnešním otřesném odpoledním zážitku musíme udělat rázná opatření,“ rozhodl Anthony, když se seznámil s řáděním vojáků, kteří mu už včera vypověděli poslušnost.
„Ty omráčené naložíme do člunu, převezeme je na jih, zavřeme je do klecí. Až se proberou, budou mít aspoň o čem přemýšlet – a sem přivezeme několik Indiánů, abychom měli lépe zajištěnou obranu. Za ty dva dny se poměrně dobře zotavili, takže s nimi už můžeme počítat.“
„A já půjdu konečně do toho krytu informovat Hilla,“ rozhodla se Nikolka a požádala údržbáře o klíče.
- × - × - × -
Proč se ty zatracené dveře nechtějí otevřít? Nikolka už po třetí navolila svůj osobní kód, ale všechna snaha marná. Připadá mi to, jako když Ali Babův bratr Kásim zapomněl heslo SEZAME, OTEVŘI SE! a nemohl z jeskyně. Stropní deska nade mnou zapadla – a já nemohu ani dovnitř ani ven… Pak její pohled padl na známou již tabulku na dveřích. Vždyť jsem to tričko odložila… aha… a Nikolka svlékla i trenýrky, které teď nosí dívky místo kalhotek. Pak znovu navolila svůj osobní kód – a dveře se otevřely. Pochopila, že do opěrného bodu mimozemšťanů může vstoupit jedině úplně nahá. Ta tabulka není příkaz, ale návod ke vstupu…
Sotva překročila práh, ucítila ve své náruči povědomé břemeno. „Lucko, sestřičko…“ a svět kolem ní náhle přestal existovat.
- × - × - × -
Když se sestry do sytosti pomazlily, odvedla Lucka Nikolku do přijímací haly.
„Moc se mi tu líbí,“ svěřuje se sestře, „je tu útulno a Hill a Arianou jsou velice milí – víš, že Hill je vlastně můj prastrýc – bratr mého dědečka?“
Lucčina informace vyrazila Nikolce dech. Chvíli sedí neschopna slova a hlavou se jí promítá fiktivní film. Po celých osm měsíců žila na CPLE vedle svého nevlastního příbuzného a jeho ženy…
Ale to už jsou zde i oba mimozemšťané a vítají se s Nikolkou. Ta je jejich přijetím přímo dojata a z očí jí kanou slzy. Jaký rozdíl mezi tímhle ostrůvkem štěstí, přátelství a pohody a krutou realitou zajateckého tábora pár kilometrů jižně odtud…
„Jenom mě moc mrzí,“ sděluje Lucka s lítostí Nikolce, „že jsem strýčka a tetu tak zklamala. Představ si, že ve vodách ostrova se nachází kubánská loď! Taková šance! Mohli by nám pomoci… A mně se ne a ne a nedaří pochopit funkci deklinátoru – to je speciální přístroj k odchylování lodí a letadel z kursu – aby ta loď ‚zabloudila‘ k našemu ostrovu. Dokonce jsem pochopila, jak je nutno postupovat při výpočtu té odchylky, dokonce se mi i podařilo ji vypočítat a Gabriel moje výsledky schválil, ale pak, když jsem měla daný výpočet uplatnit, ten proklatý přístroj…“ a Lucka opět zabořila obličej do sestřiných prsou…
„Ale no tak, nebuď smutná, sestřičko,“ chlácholí Nikolka nešťastnou Lucku, „to víš, někdy i mimozemské metody selžou – a je nutno si pomoci metodami pozemskými. Abys věděla, stejně ses o naši záchranu zasloužila nejvíc…“
„Jakpak?“ ptá se užaslá Lucka.
„Nu, to je tak. Seržantovi Anthonymu se podařilo navázat spojení s tou kubánskou lodí pomocí vysílačky, Lenka znalá španělštiny se s nimi domluvila – a když chtěli znát naši polohu, využili jsme tvého výpočtu, protože ani Anthony ji neznal.“
Lucčina tvář se rozzářila: „Tak aspoň něčím jsem tady užitečná…“
„Odlož tu skromnost, Lucinko,“ vstupuje do dialogu sester teta Ariana, „zapomínáš snad na to, že tvou zásluhou jste získaly přátelství údržbáře Jorgea, když jsi s ním začala mluvit španělsky? Zapomínáš na to, že jsi odhalila hnusné záměry vašich trýznitelů a tvou zásluhou byl dívčí kolektiv udržen v jednotě? Zapomínáš na to, že díky tvému nápadu zatajit znalost angličtiny…“
„Snad ty mé zásluhy nejsou zase až tak veliké, vždyť například Jana s Xiaolan…“
„Lucko! Pochop, že ne každý člověk musí umět úplně všechno a že jedině to, že jste každá vložila do společné věci – osvobození ze zajetí – svoje schopnosti, že jste zůstaly navzájem k sobě solidární a že jste si pomáhaly a podporovaly se navzájem i v těch nejtěžších chvílích a navenek jste vystupovaly vždy jednotně, i když jste se někdy mezi sebou do krve pohádaly…“ aha, moje žárlivá scéna s Janou a hádka s Lenkou ohledně modelek Hillovi neunikly, uvědomuje si Nikolka, „je hlavní příčinou vašeho vítězství. A žádná z vás by neměla své zásluhy na něm ani snižovat, ani zveličovat. Jednotlivec obvykle proti zlu příliš nezmůže. Změny lze dosáhnout vždy jen tehdy, když za společný cíl bojuje svorně celý kolektiv.“
„To je všechno hezké,“ namítá Nikolka, „ale bez vaší pomoci bychom teď stejně trpěly…“
„Nikolko, tys nepochopila, co jsem tady teď říkal? Představ si, že bys byla vybavena bioenergetickou senzitivitou – a využívala této schopnosti jen a jen pro sebe a ostatní dívky bys nechala na pospas vojákům a vyšetřovací komisi…“
„Tedy, Hille, že se nestydíš! Fuuuj! Co si to o mně myslíš? Že bych nechala kamarádku nebo kamaráda na holičkách, mohu-li pomoci?“
„Tak vidíš – a jsou i tací, kteří tak uvažují… Jenže my jsme měli štěstí! Kolektiv, který jsme dali dohromady, se chová navzájem k sobě solidárně – a proto se vám podařilo zachránit. Bioenergetická senzitivita je jen prostředkem k tomuto cíli, nikoliv cíl sám. Je vás šestatřicet – a navíc vaši přátelé Jorge, Mark, Willy, Anthony a Jennifer – a bioenergetickou senzitivitou je vybavena jen čtvrtina z vás!“
„Víte co,“ přerušila dojatá Nikolka filosofickou rozpravu, „já se jdu důkladně prosprchovat, ten pobyt v hrobě mi příliš neprospěl…“
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah