„Tohle máš dát vypít Willymu a ráno ho máš prohlásit za mrtvého a nechat ho uklidit do krytu,“ sděluje Obereja Xiaolan podávajíc jí vzorkovnici od Hilla.
„A k čemu to bude dobré?“ ptá se Jana místo Xiaolan, které Oberejin požadavek vyrazil dech.
„On nebude skutečně mrtvý. On bude ‚mrtvý‘ jenom jako, rozumíš? A až bude v krytu, tak se ho ujme Hill.“
„Dobře, přistupují obě medičky na Hillův plán, „dáme mu to vypít, on usne – a my půjdeme na táborák. Ráno ho prohlásíme za mrtvého a odneseme ho do krytu. Vojáci budou pohřbeni pozítří – zítra se mají konat přípravy, kopat hromadný hrob a tak,“ vysvětluje Xiaolan.
- × - × - × -
„Tak jdeme, Willy usnul a my teď máme konečně volno. Děvčata staví hranici…“
Obereja s Malik vyjeveně zírají na medičky: „Kdo tady pořádá jaký táborák?“
„Přece Sličné Akvabely – pojďte, bude tam veselo… program se nám postarala vyšetřovací komise a celebrovat ho bude nefalšovaný kněz,“ sděluje kamarádkám Jana.
Už z dálky je vidět plameny vyšlehující z hranice. Vedle ní leží balík dokumentace, ze kterého Peruánky občas vytáhnou nějaké lejstro a předčítají z něj ostatním. Pak je list předán knězi, který nad ním obřadně učiní znamení kříže a pak jej vhodí do ohně.
„Copak to, že se velebný pán ujal tohoto úkolu – a ještě k tomu s takovou obřadností?“
„Nikolka s Lenkou ho nějak záhadně přesvědčily – a kupodivu se ani nevzpouzel. Zřejmě je to jeho reakce na ty naše nahaté nástupy,“ vysvětluje dívkám Mořská Vlna.
U táborového ohně sedí všechny dívky včetně Jennifer a tří Indiánek zachráněných při první výpravě na jižní ostrov. Vedle Jennifer sedí seržant Anthony a oba se svorně drží za ruce. Také Jorge a Mark sedí mezi děvčaty a znamenitě se baví.
„Ty jste neměly zvát,“ hrozí se Malik s Oberejou, „vždyť jsou tak kompromitováni. Hill nás upozorňoval na to, že kdyby se ukázalo, že jsou s námi ve spojení, mohli by být odsouzeni jako vlastizrádci!“
„Tak! Na to jsme nevzpomněly,“ omlouvají se Nikolka s Lenkou, „a teď už je stejně pozdě… Na druhou stranu – bylo by od nás nevděčné, abychom nepozvali přátele, kteří pro nás tolik udělali, nemyslíte?“
„Z výpovědi zadržené delikventky Urszuly…“
Děvčata zbystřila pozornost a poslouchají jeden ze závěrů vyšetřovací komise, který vyhotovil na základě Urszuliny výpovědi odborník na otázky obrany a který teď Mořská Vlna cituje, „… vesmírní vetřelci drželi po blíže nespecifikovanou dobu řadu žen na své blíže nespecifikované základně jako sexuální otrokyně, zbavili je veškerého oděvu, pořádali s nimi orgie pod pláštíkem ‚léčení‘ a vystavovali je tak otevřeně sexuálnímu obtěžování a mravní zkáze…“
Výbuch smíchu přerušil četbu dokumentu. Když se dívky trochu uklidnily, Urszula se ohradila:
„Je pravda, že to ustanovení v Domácím řádu o tom, že všechny povinné akce musíme absolvovat zcela vysvlečené, se příčí mým etickým zásadám, ale na druhé straně uznávám, že jsem léčení podstoupila naprosto dobrovolně, nikdo mě k němu nenutil, a v momentě, kdy jsem po skončení léčby požádala o propuštění domů, stalo se. Nikdo na mě nevyvíjel nějaký nátlak, nikdo mě násilím dále nezdržoval. Nechápu, jak někdo, kdo tady sexuální obtěžování přímo zavedl jako normu chování, může na adresu těch, kteří mě skutečně vyléčili, sepisovat takovou snůšku lží!“
„Tak se už uklidni, Urszulko,“ chlácholí rozhořčenou dívku Mořská Pěna, „a poslechni si tohle, abys věděla, že nejsi jediná, jejíž výpověď zneužili:
„… vyslýchaná dále uvádí, že během pobytu na tzv. ‚klinice‘ si připadala spíš jako v kasárnách, kde byl život svázán přísnými předpisy – musela z neznámých důvodů odevzdávat veškerou moč, musela denně odevzdávat vzorky slin a potu, které byly získávány nucením k fyzické zátěži, vzorky vaginálního sekretu, které byly získávány soustavným drážděním erotogenních zón během různých vyšetření a masáží, které musely zajatkyně absolvovat úplně nahé několikrát denně…“
„To ale není na základě mojí výpovědi,“ hrozí se Urszula, „já jsem jim vyloženě řekla, že jsem tam nebyla zajatá a že mě pustili…“
„Uklidni se, jednak to není na základě tvoji výpovědi, a za druhé – oni tímto způsobem překroutili každou výpověď. Já jsem byla u výslechu dvakrát,“ vysvětluje Mořská Pěna, „jednou u Jennifer a pak u toho Brandona. Z toho druhého výslechu, kde se mě snažili podrobit elektrotortuře, už žádné závěry neudělali, ty teď děláme tady my,“ zasmála se Peruánka svým charakteristickým zvonivým smíchem, „ale poslyšte, jak překroutili moji výpověď – podotýkám, že původní zápisy skartovali, aby už nebylo možno porovnat originál s jejich výplody,“ a Mořská Pěna cituje další ‚dokument‘ vyšetřovací komise:
„Delikventka potvrzuje, že zajaté ženy byly nuceny trávit celé hodiny v plaveckém bazénu úplně nahé a pro potěchu vetřelců neustále bezduše plavat až do úplného vyčerpání. Dokonce byly donuceny k improvizaci synchronizovaného plavání pod vedením jakési mimozemšťanky, která vyčerpané zajatkyně ihned házela zpět do bazénu, kdykoliv se pokusily si odpočinout…“
„To by mě zajímalo, proč vyrábějí takové nehoráznosti – vyložené lži, dělá se mi z toho špatně,“ sděluje Nikolka polohlasně Lence, „vždyť ty hodiny v těch nádherných bazénech s vodou vonící bylinkami…“
Jejich tichý hovor byl náhle přerušen zvoláním Mořské Vlny, která vytáhla z balíku další dokument: „No ne, copak to tady máme?“
„Tak se nejev a přečti to,“ nabádá Sličnou Akvabelu ke spěchu Urszula, kterou teď už rozesmává pomalu každá věta, kterou Peruánky přečtou.
„To půjde těžko přečíst, protože – ale ano, necháme to kolovat, to stojí za podívání! Podívej se, jak se tady tváříš – jako mučednice před vysvěcením!“ a Mořská Pěna posílá Urszule její vlastní
fotografii,
která byla pořízena během vstupní ‚lékařské‘ prohlídky. Fotografie prošla rukama všech přítomných. Urszula ji obdržela jako poslední. „Nu tak ti pěkně děkuji, to jsi mi nemusela dělat…“ a podává snímek knězi: „Velebný pane, ani se na to nedívejte a vhoďte to do ohně rovnou…“
„Prohlédni ten balík, jestli tam jsou ještě nějaké snímky, ať se podíváme, jak se jim líbíme,“ vyzvala Peruánky Lenka.
Mořská Vlna rozhrábla tenčící se hromádku papírů. „Pár jich tu ještě je – ale opravdu jen pár, podívej,“ a vytáhla další dvě fotografie, „tohle je
Jana
a tohle
Nikolka.
Víc už jich tu není…“
„To je divné, je nás tu šestatřicet…“
„Část dokumentů byla oskenována do počítače a skartována,“ vysvětluje Jennifer, bývalá šéfka komise.
„A disk byl přeformátován,“ odhaluje Mořská Pěna osud zbývajících dokumentů.
„Tak nám teď vysvětli,“ obrátila se Nikolka k Jennifer s přímou otázkou, „proč vlastně jste v té komisi plodili z výpovědí dívek takové nehoráznosti!“
„Jošua mě požádal o spolupráci na vašem vysvobození,“ vysvětluje Jennifer kamarádkám, „která měla spočívat v tom, že se jako vrátím ze své mise z CPLE s podrobnými informacemi – to jsem si mohla podle jeho mínění dovolit, protože CPLE v podobě, jak ji známe, už vlastně neexistuje, takže všechny informace jsou stejně zastaralé a pro CIA nepotřebné. Tím jsem měla své zaměstnavatele přesvědčit o svých schopnostech a získat tak vedoucí postavení ve Zvláštním odboru pro sledování vesmírných vetřelců. To se taky stalo. Netušil však, že poslouží k výrobě propagandistických materiálů majících mimozemšťany v očích světové veřejnosti vykreslit v těch nejčernějších barvách. Ten ‚odborník pro bezpečnost‘, který seděl v komisi – to byl vlastně propagandista – a výsledky jeho práce já dnes vidím prvně, protože on se do jejich výroby pustil v době, kdy já už jsem byla sesazena.“
„Co myslíš, Jenny, kolik těch jeho výtvorů opustilo ostrov?“
Jennifer chvíli přemýšlí, než odpoví na další Nikolčinu otázku: „Já doufám, že toho bude minimum, protože v té době nebyl funkční agregát a byli jsme bez proudu. Část toho ale do éteru pustit mohl, protože měl k tomu příležitost po příjezdu Brandona, kdy byl také obnoven provoz agregátu. Jenže to už jsem byla zavřená v kleci na jihu…“
Lenka si mezitím prohlíží zbývající dvě fotografie. „No teda! Vy tady ale máte ránu.“
Nikolka vytrhla z Lenčiny ruky svou fotografii a pozorně se na ni zahleděla. „Jo, máš pravdu, kdybych se takhle dokázala zatvářit před kostelem, tak by se nade mnou věřící asi opravdu ustrnuli…“
„Náhodou, to je moc poučná fotografie,“ hodnotí snímek výtvarnice Halina, „tam z tebe přímo vyzařuje ten odpor k tomu fotografování – a přitom zase ta pěkná postava – tou by nepohrdl ani Playboy… Poslyš, nechtěla by ses dát na dráhu modelky?“
„Ani náhodou – slušná žena se před cizími lidmi nesvléká, pamatuj si to…“
„Podle tebe nejsou modelky slušné ženy?“
„To v žádném případě,“ otřásla se Nikolka odporem.
„Moje fotografie zřejmě byla zničena,“ vstupuje do výměny názorů mezi Nikolkou a Halinou Lenka, „ale garantuji vám, že i přes své exhibicionistické sklony, které mi tady Nikolka tak často zazlívá, by ani ta nikoho nenadchla. Podívejte se třeba tady na Janu – to je přeci totéž…“
Jana s údivem prohlíží svou vlastní fotografii. „Tak to je moje první ‚nahatá‘ fotografie, ale nemohu říci, že bych jí byla nadšena.“
Skupinka je tak zabrána do komentování dvou zbylých fotografií, že ani nepostřehly, že Peruánky už přečetly zbývající dokumenty a že kněz vhodiv poslední list papíru do ohně odešel od hranice sledován Anthonym a Jennifer. Peruánky si odvedly do ratejny své chráněnky, Jorge a Mark odešli do dílny, Xiaolan se vrátila na ošetřovnu a postupně se vytrácejí i ostatní. Jen Lenka, Nikolka, Jana, Urszula a Halina sedí dále u dohořívajícího ohně a živě debatují.
„Nechápu,“ spustila Urszula, „že se někdo sníží k tomu, aby se nechal dobrovolně fotografovat bez šatů…“
Poznámka směřuje evidentně na Halinu, která se ihned ujímá slova:
„Já jako výtvarnice mohu říci, že žena je jedním ze symbolů krásy a tak není divu, že ta, která si to uvědomí a má na to, se určitě nemá za co stydět…“
„Ale vždyť je to skoro stejné jako prostituce! Prodávat svou nahotu za peníze…“
„Proč by se to muselo dělat za peníze?“ přerušila plamennou Urszulinu řeč Lenka, „já jsem sice nikdy nedělala modelku, ale tady Janě jsem dělala figurantku, když se připravovala na zkoušku z gynekologie – to je vlastně taky jako model, ona mi zase sehnala materiály na letošní seminárku. Bereme to jako kamarádskou výpomoc…“
„Tak vidíš! Kamarádská výpomoc! To je přece něco úplně jiného,“ argumentuje Urszula, „kamarádka v žádném případě není cizí člověk.“
Nikolka se zasmála: „Já jsem dělala Janě figurantku přímo při té zkoušce – a dopadlo to tak neslavně, že…“
„… že jsem udělala za jedna – a u Rummlera! To je i tvoje zásluha, tak nechápu, co se ti na tom nezdá.“
„Nu, jenom to, že ten Rummler…“
„Nikolko, prosím tě! Rummler, Rummler! Kdyby nás neudal FBI on, stejně by si nás našli – podívej! Je nás tu šestatřicet.“
„To je nakonec pravda,“ uznává Nikolka.
„Tak vidíš, raději se s námi poděl o svoje zkušenosti z pozice figurantky, to bude určitě zajímavější,“ směruje kamarádku Jana zpět k podstatě diskuse přihazujíc další dříví do ohně, aby neuhasl úplně.
„Já ani pořádně nevím, co mě přimělo k tomu, že jsem na to Rummlerovi kývla,“ uvažuje nahlas Nikolka, „ale zpočátku jsem se zdráhala a nikdy bych na to nepřistoupila. Jenže z jeho řečí nakonec vyplynulo, že budu dělat figurantku tady Janě, a z tónu jeho hlasu jsem vycítila, že se chystá Janu při té zkoušce potopit. To už jsem věděla, že to pro ni musím udělat a že jí na to musím předem upozornit, aby věděla, co se na ni chystá. A byla jsem úplně klidná. Když jsme byly spolu ještě na CPLE, vyšetřovala mě Jana dlouho a pečlivě a přiznám se, že se mi to od ní velice líbilo… Odvážila bych se dokonce říci, že to bylo první lékařské vyšetření, které mi působilo rozkoš a potěšení a vzrušovalo mě. A vůbec celý pobyt na CPLE byl pro mne obrovská zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu.“
„Ale tam také po nás chtěli, abychom se všech povinných akcí zúčastňovaly úplně vysvlečené – a kvůli tomu jsem se rozhodla kliniku opustit ihned poté, kdy jsem byla vyléčena. Takže ani nevím, co se tam s vámi po vyléčení stalo – a pak na mne nějaký chlápek od CIA vyrukuje s nějakými xenofarmaky…“ medituje nahlas Urszula.
„Ty jsi, jak se zdá, ještě puritánštější než já,“ směje se Nikolka, „mně to sice také vadilo, ale jen zpočátku, než jsem pochopila, že u mimozemšťanů je to v rámci společenských konvencí. Sestra Ariana – jedna mimozemšťanka – se chovala úplně stejně. Chodila s námi i do bazénu. Pak jsem si na to docela zvykla. Ke konci už jsem zapomínala i na ten župan; zašlo to tak daleko, že jsem několikrát přišla i o poznámky, které i se zapomenutým županem hodil úklidový robot do špíny… Když jsem pak dělala figurantku Janě, postupně jsem se jí tam svlékla úplně do naha, aniž jsem si uvědomila, že tam je ještě ten Rummler a ta sestra. Zapomněla jsem, že už nejsem na CPLE. Teprve jeho hlas, když na Janu promluvil v ten rozhodující moment zkoušky, mě vrátil do reality.“
„Tím jsi mě tedy dostala,“ poznamenala Jana, „protože to byl pro mě obrovský šok. Je pravda, že Lenka se mi taky dávala k dispozici nahá, ale u ní jsem na to zvyklá. Vím, že s oblibou navštěvuje nudistické pláže a na CPLE ji konec konců viděly oblečenou jen v jídelně, kde to bylo povinné, že? Ale v tvém případě jsem byla zpočátku úplně vedle.“
„Aspoň vidíš, kam až to zašlo,“ argumentuje znovu Urszula, „už jsi to dopracovala tak daleko, že ze sebe necháš dělat pokusného králíka a dokonce lezeš úplně nahá do ordinace – byť i ke gynekologovi!“
„Je fakt,“ medituje Nikolka nahlas, „že ten výstup u té zkoušky – já ani nevím, proč jsem to udělala. Byla to vyložená hovadina, nějaké zmatení smyslů. Cosi mi pořád našeptávalo, abych mu na to kývla. Dnes už vím, že v tomto konkrétním případě jsem udělala dobře, protože bychom se tady s Janou asi nesešly, ale pochybuji o tom, že bych to udělala znovu. To už ani náhodou… Promiň, Jano…“
Pak se obrátila k Lence: „A ty skutečně navštěvuješ ty …“
„…nudistické pláže? Ano, protože při plavání miluji absolutní volnost pohybu a tu mi žádné plavky nezaručí. A divila bych se moc, kdyby tě to po zkušenostech z bazénů CPLE a po několika plavbách na jižní ostrov tady taky nenadchlo.“
„Děvčata, vy tady probíráte nahotu jako nějakou samozřejmost a při tom je to krajně nedůstojné, zahanbující a možná i nemravné… Když si jen vzpomenu na zážitky z posledního měsíce tady…“
„Počkej, Urszulko,“ přerušila její výčitku Halina, „já jako výtvarnice vím, že sehnat model je secsakramentsky těžké, zvlášť když se má předvést bez šatů. Ale my je potřebujeme. Právě tak medici potřebují figuranty. Kdyby je neměli, nedokázali by nakonec nikoho vyšetřit, natož pak vyléčit. To mi tady Jana jistě ochotně dosvědčí.“
„Samozřejmě,“ přizvukuje Jana.
„A co tím chceš vlastně říci,“ oponuje Urszula, „že když se někdo k takové činnosti propůjčí, tak že ho to nepoznamená?“
„Do takové hloubky jsem to nestudovala, ale v každém případě takoví lidé zaslouží obdiv a úctu, nikoliv odsudek.“
„Cože? Obdiv a úctu? Za nemravnosti? Prosím tě, vzpamatuj se! Podle tebe je normální, aby se někdo na povel svlékal na veřejnosti? Ty sama to také děláš?“ Nikolka běsní.
„Nu, když jsem měla 30 kg nadváhu, tak by mě k tomu nikdo nepřinutil, ale teď, s touhle figurou? Klidně. Aspoň tedy pro spolužáky. Oni mi také stáli modelem. Jenže jsem zatím k tomu neměla příležitost – hned po návratu nás unesli tihle…“
„Tak ty by ses klidně svlékla před cizím člověkem,“ žasne Nikolka, „ – do naha? A dobrovolně? Ona ti zdejší lekce nestačila?“
„Jistě je veliký rozdíl mezi tím, když se někdo svléká dobrovolně a když je k tomu nucen násilím,“ bere si opět slovo Lenka, „zdejší pobyt a naše útrapy mají úplně jiný charakter. Mohu je označit jen jediným slovem: HNUS! Násilí, fyzické i psychické donucovací metody, osahávání, mučení, ponižování – to jsou věci, které z hloubi duše nenávidím.
Na druhou stranu – tyto extrémní a stresující podmínky existence mě nezapomenutelným způsobem obohatily i o krásné zážitky. Tady v Nikolce jsem objevila nesmírně obětavou a věrnou kamarádku, která by snad za mě byla ochotna riskovat i život. A já jí vděčím i za otevření cesty do lesbického ráje. Například se svými zdravotními problémy jsem se až dosud svěřovala výhradně lékařům. Nikdy ne lékařkám. První žena, která na mě sáhla, byla tady Jana, ale že lze dívku i fyzicky milovat a mít z toho nesmírně krásné pocity – to mě naučila až právě tady Nikolka.“
„A ty se divíš? Sama jsi vycítila, že mně ta nahota před vojáky vadí, a snažila ses mě vždycky zakrýt vlastním tělem – při nástupech, v jídelně, ačkoliv jsi vždycky riskovala to, že se tak jako první staneš terčem jejich zvrhlých choutek.“
„To je pravda, ale zase jako exhibicionistka tyto praktiky snáším – aspoň psychicky – lépe než ty jako puritánka.“
„Ale všimni si jedné věci,“ vstupuje do vyznání obou kamarádek opět Halina, „kdo po tobě vždycky následoval, když si s tebou vojáci ‚pohráli‘?“
„Já jsem to nesledovala…“
„Přece tady Nikolka, takže to tvoje obětování se mělo jen odkladný účinek,“ oponuje Halina.
„To je pravda,“ uvažuje Nikolka, „ale nechápu, proč zrovna Lenka a já…“
„To je naprosto pochopitelné, vy dvě jste opravdu krásné – jen se znovu podívej na tu fotografii – a proto jste pro vojáky velice vábným terčem. Až si budu hledat nové modely pro svoje sochy, budete první na řadě.“
„Budu o tom uvažovat…“, poznamenala nepřítomně Lenka a nevšimla si při tom podivného záblesku v Nikolčiných očích.
„Děvčata, oheň dohořívá, myslím, že bychom měly jít spát. Za chvíli bude půlnoc,“ zívla Jana a nakazila svou ‚spánkovou epidemií‘ i ostatní.
Nikolka odhodila do skomírajícího ohně svou i Janinu fotografii, obrázky, které vyvolaly tak živou diskusi, a dívky pozorují, jak poslední plaménky olizují nenáviděné dokumenty. Když zbyla z obou obrázků jen hromádka popela, polila Nikolka ohniště vodou, aby náhodou nedošlo k požáru, a dívky vyrazily svorně do své ratejny.
- × - × - × -
Doktor Hill posadil Lucku ke komunikátoru a spojil se s Gabrielem: „Tak jsme připraveni, můžeš mé neteřince vysvětlit, co od ní potřebujeme.“
„Slečno Lucie,“ spustil Gabriel nádhernou češtinou, „nejprve dovolte, abych se s vámi přivítal. Jmenuji se Gabriel a jsem technický ředitel naší základny tady na Zemi. A protože o vás vím, že pracujete jako ředitelka státní observatoře, rád bych využil vaší kvalifikace k tomu, abychom společnými silami urychlili osvobození vás, vašich kamarádek i přátel ze zajetí.“
„Na osvobození pochopitelně budu s vámi ráda spolupracovat, tedy za předpokladu, že na tu práci budu stačit, protože nemám představu, v čem vlastně ta spolupráce spočívá.“
„Dobře, děkuji. Začneme od začátku. Poblíž ostrova se nachází loď – kubánská loď. Pluje z Angoly zpět na Kubu. Dovedete si tu dráhu představit? Ať Vám Hill promítne mapu a vyznačí dráhu té lodi.“
Stalo se. Před Luckou vyvstala v prostoru část zemského glóbu nastaveného tak, aby se ostrov na 12°18′ jižní šířky a 14°40′ západní délky stal jakoby místem pozorování. Užaslá Lucka pozorně sleduje lodní dráhu vedoucí z rovníkové Afriky do Karibiku. Jasně vidí, že lodní dráha vede od ostrova příliš východně. K západu se uhýbá až mnohem severněji.
„Ano, vidím tu dráhu a polohu našeho ostrova. Dráha vede východněji…“
„Ano, správně. Já teď do mapy promítnu polohu lodi na dráze. Protože se pochopitelně pohybuje, uvidíte na té dráze časové souřadnice, aby bylo jasné, kde se loď nachází teď, kde bude za hodinu, kde za dvě hodiny atd.“
Lodní dráhu proťala řada bodů označených časovými údaji.
„Ano, to je mi jasné,“ potvrzuje Lucka.
„Můžete podle tohoto grafu říci, kdy bude loď ostrovu nejblíže?“
„Tak pokud tomu grafu dobře rozumím…“ Lucka soustředěně sleduje lodní dráhu s časovými údaji, „tak teď už se loď od ostrova vzdaluje. Nejblíže byla před pěti hodinami.“
„Výborně, takže teď potřebuji zjistit, jakou odchylku v kursu lodi je nutno udělat, aby se k ostrovu vrátila.“
„V tomto okamžiku by to bylo asi 110° proti směru hodinových ručiček, ale je to jen hrubý odhad, nemám k dispozici žádné přístroje.“
Hill ani nečekal na Gabrielovu výzvu a podal Lucce úhloměrný přístroj. Chvíli trvalo, než pochopila, jak má s mimozemským úhloměrem zacházet, ale nakonec pochopila princip a zručně měří nutnou okamžitou odchylku kursu, aby loď ‚zabloudila‘ k ostrovu.
„V tomto momentě činí odchylka … 112°02′12″ – jenže za chvíli…“
„Připravíme se s rezervou,“ navádí Lucku Gabriel, „zjistěte, jakou odchylku bude třeba udělat za hodinu.“
Lucka znovu měří odchylku, tentokrát jaká bude o hodinu později: „Za hodinu to bude 112°02′48″.“
„Dobře. Teď je nutno správně nastavit deklinátor – to je přístroj k odchylování plavidel a letadel z kursu. Vzdálenost lodi od Vás vypočíst můžete – k tomu máte dostatek informací. Jenže je nutno vypočíst dávku energie, která loď odchýlí.“
„K tomu ještě potřebuji znát hmotnost lodi, výkon šroubů, směr a rychlost mořských proudů, větru…“ uvažuje Lucka nahlas.
„To jsou informace, které se neustále mění,“ vysvětluje Gabriel, „takže deklinátor nastavte jen zkusmo – jednu hodnotu jste vypočetla, to je ta odchylka. Pak zaměřte deklinátor do dráhy lodi – to uvidíte na mapě – a potom vysílejte gravitační vlny v dávkách.
Trvalo však dvě hodiny, než se Lucka aspoň zhruba seznámila s možnostmi deklinátoru a než pochopila, jak má se složitým přístrojem mimozemské provenience zacházet. Změřila novou odchylku kursu a vyslala první zkušební dávku. Loď se začala otáčet, ale dávka energie je nedostatečná. Další dávka loď minula, protože se náhle změnil směr větru – a
„Dost, konec – na další dávku už nemáme energii. Budeme muset počkat do zítřejšího večera, než nám zase Slunce nabije akumulátory,“ ukončuje Lucčinu marnou práci Hill.
„Vždyť dívky říkaly, že v noci se tady užívá jaderné energie a proto je vstup do spojovací chodby uzavřen…“
„Ano, to je pravda, ale není zde základna – jenom nouzový opěrný bod. Proto také noční zdroj energie, který tu máme k dispozici, slouží jen k místní potřebě – abychom zajistili ochranu opěrného bodu a uspokojili naši potřebu. Deklinátor však potřebuje obrovské množství energie, kterou nám může akumulovat pouze Slunce, vysvětluje Lucce Hill a po poradě s Gabrielem přesouvají další pokus na příští večer.
„Tak to je mi moc líto, asi jsem vás zklamala, že?“
„Ale vůbec ne, slečno Lucie,“ oponuje Gabriel, „přece nemůžeme od vás chtít, abyste během několika hodin pochopila všechny možnosti a funkce tak složitého přístroje, jakým deklinátor bezesporu je. A zítra ještě není pozdě – loď bude pořád v jeho dosahu.“ Po těchto slovech se Gabriel s oběma přáteli rozloučil a spojení bylo zrušeno.
Lucka se podívala na strýce smutnýma očima.
„Nebuď smutná, Lucinko, vždyť se tak moc nestalo. Zítra…“
„… zítra, zítra! Ale to osvobození se tak oddaluje,“ namítá Lucka a vypočítává: „To bude ta loď další den cesty od ostrova. Kdyby se ta změna podařila teď, tak je tu ta loď zítra kolem poledne. Takhle tam budou kamarádky trpět další dva dny.“
„Teď už s tím nic nenaděláme,“ chlácholí Lucku strýček Hill, „posaď se a počkáme na Arianu, za chvíli se vrátí od vchodu do krytu. Potom…“
Ani větu nedokončil, když se otevřely dveře a teta Ariana vstoupila do místnosti.
„To jí tady pořád trápíš tím deklinátorem? Dej už jí pro dnešek pokoj a pojďme si udělat hezký večer,“ navrhuje Ariana odkládajíc svůj laborantský plášť a sedá si ke stolu.
„To není špatný nápad,“ ohodnotil Hill manželčin výrok a ztlumil osvětlení, „co si dáš?“ obrátil se k Lucce.
„Když já ani nemám představu, co u vás mohu dostat,“ dívá se Lucka střídavě na strýce a na tetu.
„Cokoliv si budeš přát, Lucinko. Stačí jen zadat požadavek jídelnímu automatu. Fantazii se meze nekladou…“
„Hlavně ne ryby,“ otřásla se Lucka, „celý měsíc tady nejíme nic jiného…“
„Dobře, nech to na mně,“ vstupuje do konverzace Ariana a uchopila do ruky ovladač jídelního automatu.
Před Luckou na stole se začíná prostírat opravdová hostina. Od pečeného kuřete přes zapečenou zeleninu se sýrem a šlehačkový pohár až po čerstvé ovoce. Jenom ryby Ariana eliminovala.
„Dost, teto, to stačí, vždyť takovou horu jídla nespotřebujeme ani my tři dohromady,“ děsí se Lucka, když Ariana doplňuje sortiment saláty, moučníky a zákusky.
„Vždyť se nic neděje,“ chlácholí ji Hill, „co nespotřebujeme, tak se zase rozloží na základní suroviny, je to jen otázka trochy energie – a té tady máme naštěstí dost.“
„Cože? To je všechno syntetické,“ žasne Lucka.
„Samozřejmě, snad sis nemyslela, že kvůli potravě zabíjíme zvířata?“
Lucce po této zásadní informaci zazářily oči radostí. Postupně ochutnává od každého jídla trochu a připadá si spíše jako neukojený zvědavec než jako člověk trpící hladem.
„Ta pečínka je taky syntetická? Vždyť to chutná jako skutečné maso…“
„Samozřejmě, že je syntetická,“ potvrzuje tentokrát Ariana.
„Dobře, moc mi to všechno chutná, ale nebudu se přece přejídat…“ konstatuje Lucka, když si vzala od většiny jídel.
Jediný stisk na ovládacím panelu – a jídlo se stolu mizí zpět v automatu.
Stůl je sklizen – a doktor Hill se zahleděl zkoumavě na svou praneteř.
„Tak by mě zajímalo,“ spustil polohlasně spíš pro sebe než pro své okolí, jak mohl bratr vůbec založit rodinu, když…“
„Když … co?“ Lucce se zadrhl hlas nad strýcovou polohlasnou poznámkou.
„Víš, Lucinko, proč jsme založili kliniku, na které se léčila i tvá sestra?“ zeptal se Hill místo odpovědi a upřel na Lucku znovu zkoumavý pohled.
„Abyste od děvčat získali mléko. Aspoň tak mi to Nikolka vysvětlovala. A – ano, už si vzpomínám, vždyť jsem četla i ten váš pamětní spis, ale v návalu práce a pod vlivem posledních událostí jsem si neuvědomila, že …“
„… že my produkujeme děti ze zkumavek, že nám chybí pohlavní vzrušivost a že to mléko mělo být zdrojem k výrobě léčiv…“
„A jak to dopadlo, podařilo se?“ ptá se Lucka s nadějí v hlase.
„Jen částečně. U několika žen se objevila menstruace,“ shrnuje výsledky osmiměsíčního snažení Ariana.
„Ale to pořád nevysvětluje, jak mohl k dítěti přijít můj bratr,“ navazuje opět Hill na přerušenou nit původních úvah.
„Co já vím z vyprávění,“ vzpomíná Lucka, „tak se s babičkou seznámil krátce před svou smrtí a tatínek se mi narodil už jako pohrobek.“
„Ovšem tady je otázka, jak mohl to dítě zplodit! Vždyť nějaké umělé oplodnění v té době zřejmě ještě nepřicházelo v úvahu… Zůstaly po něm nějaké písemnosti?“
„Cožpak o to, písemností bylo dost, ale většina byla zničena při požáru,“ vypravuje Lucka zážitek z dob dospívání, „podařilo se mi zachránit jen zlomek. Část je vedena postupně v ruštině, ukrajinštině, slovenštině, maďarštině, němčině a češtině. To se dalo snadno přeložit. Ale jsou to jen zápisky cestopisného charakteru – i když nesmírně zajímavé. Pak ovšem se zachovaly ještě dva sešity popsané mně neznámým písmem – to vypadá podobně jako tady,“ a Lucka ukazuje na mimozemským písmem vyvedené nápisy na komunikátoru, „jenže to neumím přečíst…“
„Kdepak je těm dokumentům asi konec,“ uvažuje Hill, „hlavně, aby je nezabavila CIA. Kdoví, jestli s vámi nesebrali i ty materiály…“
„Tak to nevím,“ uvažuje Lucka horečně, „ale když tam vtrhli, tak jsme zrovna slavily dokončení překladu těch částí zápisků, které děda vedl v pozemských jazycích. A nebyly jsme v pracovně, ale v kuchyni. Na stole byly zmrzlinové poháry… ale dokumenty jsme v kuchyni určitě neměly. Leda že by pak ještě udělali domovní prohlídku…“
„Dobře. To všechno zjistíme – a slibuji ti, že ty materiály získáme každopádně zpět – ať už jsou kdekoliv!“
A Hill si znovu zálibně prohlíží svou neteř, jejíž ladné křivky se rýsují přes průsvitný župánek. Bratrovo tajemství je možná klíčem k řešení našeho problému – a že je řešitelný – toť moje praneteř, nejkrásnější důkaz.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah