Ještě že jsem se nabila dost cestou, i když cítím, že bych potřebovala získat té energie mnohem více. Celou dobu až do setmění se u mé klece zevlouni netrhli. Hlídačů je tady jak much, to je pravda, ale jak jsem pochopila později, většinou se jen poflakují po ostrově, do tábora chodí jen sporadicky. Dnes odpoledne jsem tu byla pro ně podobnou atrakcí jako předevčírem Jennifer.
Když se setmělo, vojáci se vytratili a zajatecký tábor se ponořil do ticha. Zkroucená Jana už je celá ztuhlá. Konečně se odvážila pohnout pravou rukou. Cítí, jak se uvolňuje poškozený náramek a opatrně přikládá ruku k mříži, aby jeho náraz o kovovou konstrukci nevyvolal poplach. Všimla si totiž, že Indiáni v okolních klecích nemají při sobě žádné kovové předměty.
Manévr se podařil a Jana si konečně vytáhla z pusy roubík. Hlavně musím dbát toho, aby mi klíče nespadly na zem, protože připoutaná levá ruka mi brání v učinění předklonu. Jana raději stále přidržuje látku ústy. Konečně se jí podařilo klíče uchopit. Jsou dva. Jeden od náramků, druhý od klecí. Jana v první řadě uvolnila i levou ruku a pak nohy. Teď musím pokud možno neslyšně odemknout klec. Ještě štěstí, že dívky spoustu zámků a závěsů během posledních dnů namazaly. Nikolka získala od Jorgea celou konev strojního oleje. Prohlásila, že se to vyplatí, protože útěky Indiánů z klecí tak budou co nejdéle uchovány v tajnosti – a teď se její bezvadný nápad skutečně osvědčil právě mně!
Opatrně otevřela dveře, vystoupila z klece a rozkošnicky se protáhla. Pak se rozhlédla kolem sebe. Stojí nahá ale svobodná uprostřed zajateckého tábora, kde jsou v okolních klecích zavřeni lidé! Lidé – v tak nelidských podmínkách! Jana uvažuje o slovech sestry Ariany, která vysvětlovala, jaké duševní drama zabraňuje Mořské Vlně v nalezení bioenergetické rovnováhy – a pochopila.
Přistoupila k první kleci a odemkla zámek. Pak ke druhé, ke třetí… Otevírá bohatě namazané dveře rychle a nehlučně, ani je už nepočítá. Jen podvědomě cítí, že Indiáni otevřené klece vzápětí opouštějí a rozptylují se po okolí. Náhle na její rameno dopadla čísi ruka, ale hlídač už neměl šanci vyhlásit poplach, protože Jana, ač plně soustředěna na práci s jedním hůře funkčním zámkem, je stále ve střehu. Omráčený voják padl k Janiným nohám. Dívku v první chvíli napadla myšlenka, o které přemítala celou dobu, kdy ji vojáci bezostyšně okukovali nešetříce tu obdivnými, tu kritickými či oplzlými poznámkami, kterými hodnotili její tělesné partie. Seberu mu uniformu a konečně se obléknu!
Právě osvobozený Indián stojící před ní okamžitě pochopil její záměr a bezvládného hlídače jí přidržel, aby měla pohodlnější práci. Jana skutečně svlékla vojákovi uniformu, kterou si ihned přivlastnila. Indián však pokračoval a zbavil vojáka i spodního prádla. Pak ukázal na prázdnou klec. Jana se tiše zasmála. Společnými silami zatáhli vojáka do klece a Jana za ním zamkla dveře. Když byli hotovi, postavil se Indián před Janu a naznačuje jí, aby se opět svlékla, přičemž se střídavě dotýká ukořistěné uniformy a dívčiny ruky. Když neuspěl, postavil se za Janu a opět se dotkl uniformy a pak ruky. Jana pochopila – a svlékla se. Ten Indián mi tady nedělá žádné návrhy – ani milostné, ani chlípné – on jen postřehl, že bez oděvu budu před vojáky bezpečnější. Jana předala uniformu Indiánovi – a ten se vydal pomalu za ní vstoupiv tak do jejích služeb jako nosič.
Náhle proťal ticho úzkostný výkřik a Jana se bez prodlení rozběhla tím směrem. Indián nesoucí ukořistěnou uniformu vyrazil za ní. «Interrogatorio…» zaznělo z jeho rtů téměř neslyšně.
Výslech, přeložila si Jana v duchu téměř latinsky znějící španělské slovo a přidala do kroku. V té chvíli ji Indián strhl k zemi a sám zalehl vedle ní. Ano čtyři dozorci vlečou jednoho Indiána směrem k barákům v čele podkovy, které tvoří ‚technické zázemí‘ tábora. Zřejmě ví, co ho při výslechu čeká, jinak by se nevzpouzel, uvažuje Jana a uvědomuje si, že v noci žádná z kamarádek na jižním ostrově dosud nepobývala a že právě v noci se konají výslechy – aspoň podle svědectví před nedávnem zachráněných děvčat. Zároveň si však uvědomuje, že Indiána nemůže zachránit. Je úplně nahý a je nesen tak, že každý ze čtyř vojáků ho drží za jednu končetinu. Kdybych teď zaútočila na kteréhokoliv z těch vojáků, tak současně zraním i zajatce – a omráčit ho mohu jedině elektrickou ranou. Když ho spálím, nemusí upadnout do bezvědomí a prozradí mě. Strhne se poplach – a co když má někdo z nich místo samopalu pistoli… to bych byla ztracena a Indiánům bych příliš nepomohla. Musím jim ho nechat na pospas a vystavit tak útrapám výslechu. Doufejme, že to bude jejich poslední oběť.
Jana stiskla ruku svému průvodci na znamení díků, počkala, až eskorta zmizí z dohledu a vyrazila pomalu za nimi. Celkem je tu asi 200 vojáků, jak řekl Jorge Lence, uvažuje horečně. Část jich přespává na našem ostrově a dá se předpokládat, že část vojáků, kteří pobývají stále zde, bude taky v noci spát… A v Janině hlavě uzrál plán…
“Do you speak English?” {Mluvíte anglicky?}
“I understand, only,” {Jenom rozumím} odpověděl Indián tiše. Pak se ale na chvíli ztratil a přivedl jiného Indiána, kterého Jana také vysvobodila z klece. Cosi mu řekl kečuánsky.
Nový Indián se otočil k Janě a spustil dobrou angličtinou: „Já mluvím anglicky.“
Jana se mile usmála a sdělila mu: „Sežeňte ostatní osvobozené kamarády. Budeme vyhledávat osamělé stráže, já je budu omračovat a vy je budete zavírat do klecí. Musíme ale pracovat naprosto tiše.“
„To by nebylo moudré,“ namítá Indián, „protože shromáždíme-li se, budeme pro ně snadným terčem. Proto vždycky, když nás tvoje družky osvobodí, ihned se rozptýlíme – a jim také nezbývá, než se rozptýlit. Tak vydržíme mimo klece mnohem déle…“
Jana se krátce zamyslela a pak se zeptala: „Víte, že oni v těch samopalech mají slepé náboje?“
„Nevíme, to nám nikdo neřekl…“
„Škoda, už jste si s nimi mohli poradit dávno…“
„Nemohli, i kdybychom to věděli,“ namítá Indián, „protože většina je vysílená a neschopná boje. Žijeme tady ve strašných podmínkách, zkrouceni v malých klecích. Jídlo podřadné kvality dostáváme v malém množství jedenkrát za den.“
Jana cítí, jak se jí v krvi hromadí adrenalin a její rysy ztvrdly. Pak se rozhodla: „Vyberte pár těch, kteří jsou na tom fyzicky nejlépe, a v první řadě navštívíme zdejší spižírnu!“
Skladiště potravin hlídané dvěma vojáky padlo do rukou vzbouřenců pár minut poté, kdy bylo objeveno. Jednoho strážného omráčila Jana, druhému na krk skočili dva Indiáni a nedovolili mu, aby vykřikl. Pak ve vší tichosti vynášejí přímo konzumovatelné potraviny, především suchary a sušené maso. Rozdělují je mezi ostatní. Z klecí už je osvobozena většina Indiánů a jejich místo zaujímá dvanáct zlikvidovaných strážných.
Škoda, že holky jezdily na jižní ostrov jen ve dne, kdy se musely skrývat před přesilou. Teď v noci většina vojáků spí a se strážemi si snadno poradíme, uvažuje Jana, ale postupně dospívá k názoru, že si počíná přece jen trochu neuváženě. Noc není nekonečná. Ráno tady stejně bude přesila, mě mohou chytit – třeba do sítě – a zavřít do klece. Spotřebovala jsem spoustu energie a nabít se mohu až ráno po východu Slunce. To už bude pozdě…
Srdceryvný výkřik ji vyburcoval z chmurných myšlenek. „Co se děje?“
Oslovený Indián odpověděl jediným slovem: „Mučení!“
Jana si uvědomila, že jedno komando má u výslechu Indiána, kterého vlekli ti čtyři, před kterými ji její ‚nosič‘ strhl k zemi.
Mučení elektrickým proudem, blesklo jí hlavou, ale elektřina – to je pro mne zdroj energie!
Dívka se rozhlédla. Ano v několika místnostech se svítí! Hledá vedení – a našla je. Vydala se podle sloupů sledována dvěma Indiány. Došla k rozvaděči. Jenže z rozvaděče vede izolovaný kabel na stožár. A holé dráty se ztrácejí ve tmě.
„Vylezu nahoru a zkratuji jim vedení,“ oznamuje Jana svým průvodcům.
„Nelez tam! Vždyť tě to zabije!“ děsí se oba Indiáni.
„Právě, že mě ne,“ usmála se Jana a šplhá po sloupu výš, až nahoru. Když se pověsila každou rukou za jiný fázový vodič, ucítila blahodárný tok energie, které se už nemusí bát a které se jí téměř nedostávalo. Zároveň také zhasla většina světel v oknech přízemních baráků. Nahá Jana se přitáhla jako na bradlech a přehodila nohu přes třetí vodič. Zhasly poslední žárovky…
- × - × - × -
V posádce panuje bezvládí. Mořská Pěna obtěžkána mohutným balíkem dokumentace dorazila na ošetřovnu a sděluje Xiaolan, že na východním ostrůvku má dalších šest zraněných elektrickým proudem, z toho jeden případ má i těžkou popáleninu na ruce. Seržant Anthony mezitím vyrazil s několika vojáky ze své čety, aby raněné přivezli.
„Co tady s nimi budeme dělat?“
„Mám nápad. Sice bláznivý, ale mohl by se podařit,“ uvažuje nahlas Xiaolan, „včera se tady bavila Lucka s tím zraněným námořníkem. Mimochodem – děkuje vám za záchranu, když se na něj jeho kolega vykašlal a zbaběle uprchl. A také se dozvěděla, že jejich loď včetně posádky kotví v tomto přístavu poprvé a nikoho tu neznají.“
„A jakou v tom vidíš pro nás výhodu?“
„Značnou. Stačí, aby se někdo spolehlivý převlékl do uniformy Jeffa Austina, vydával se za něj a přesvědčil kapitána lodi, aby nemocné a raněné odvezl, protože tady pro léčbu jejich záhadné choroby nemáme prostředky.“
„A co chudák Willy?“
„Toho si tu necháme,“ chlácholí Xiaolan Peruánku, „kdyby ho ten debil nevyhnal do práce, kde omdlel a znovu se uhodil do hlavy, tak už mohl být v pohodě. Doufám, že se mi ho podaří nakonec postavit na nohy…“
„Ale kde seženeme někoho, kdo se domluví s tím kapitánem?“
„Myslela jsem, že Jorge…“
„Jorge to být nemůže – a to ze dvou důvodů,“ oponuje Mořská Pěna.
„Proč?“
„Ale, Xiaolan, sama víš, že Jorge by svou mohutnou postavu do té Austinovy uniformy vůbec nenarval. Kromě toho je o dvě hlavy větší, nohavice by měl v půli lýtek… A potom – ta jeho mizerná angličtina by na kapitána asi neudělala ten správný dojem…“
„Anthony to také být nemůže,“ postupuje Xiaolan vylučovací metodou, „protože se do té uniformy také nevejde – a kapitán lodi už ho zná…“
„Takže ze spolehlivých přátel zbývá jedině Mark,“ konstatuje Mořská Pěna představujíc si v duchu jeho postavu, „ta uniforma na něm bude trochu plandat, ale výškou odpovídá…“
„Můžeme ho trochu vycpat,“ navrhuje Xiaolan.
- × - × - × -
„To už vám zase sebrali ty pláště? Já se z nich zblázním, pojďte, dám vám trička…“
„Děkujeme, Jorge, ale nám to takhle vyhovuje,“ chlácholí údržbáře Lenka vystavujíc své nádherné nahé tělo slunečním paprskům, „to je totiž nejúčinnější způsob naší ochrany před tou elektrotorturou, jak už jsem se ti to snažila jednou naznačit…“
Mýtinka v půli cesty k Jorgeově dílně je opravdu ideálním místem k nabíjení. Obě dívky se opírají zády o prohřátou kůru několikasetletého stromu a nohy jim hladí svěží tráva. Kromě údržbáře tudy nikdo nechodí – a Jorge se vrací do dílny jen proto, že si ráno zapomněl cosi vzít. „Aha, tak dobře. Nebudu rušit,“ a Jorge pokračuje dál cestou do své dílny.
„O čem jste spolu tak rozverně laškovali? Snad ti nedělal návrhy,“ škádlí Nikolka kamarádku.
„Vůbec ne, vždyť by nám mohl dělat tátu – a já na starší nejsem. Ale nabízel nám trička a nadával na vojáky, že nám zase sebrali pláště. Tak jsem mu vysvětlila, že bereme sluneční lázeň na ochranu před elektrotorturou, protože dneska – kupodivu – jsou v tom vojáci nevinně.“
„Nevím, čím to je,“ svěřuje se Nikolka kamarádce, „ale Jorge je jediný, před kterým se cítím i nahá ještě docela v pohodě…“
„Jorge na nás hledí spíš jako na dcery než jako na ženy,“ vysvětluje Lenka, „vidí v nás ta svoje dvojčata a dává to svým chováním a vystupováním dost jasně najevo.“
„To bude opravdu asi tím,“ dává Nikolka Lence za pravdu, „kromě Marka a Willyho tu také jiné přátele nemá, když si uvědomíš, jak s ním vojáci jednají a jak se o něm vyjadřují. A on navíc vidí, že se ti vojáci chovají podobně i k nám! Zacházejí tu s námi jako s nějakými otrokyněmi… A mně už všechny ty nahaté rozcvičky, nástupy, očisty a promenády lezou krkem. Sama ze své vůle bych nikde na veřejnosti nahá nevystupovala – na to jsem příliš stydlivá a puritánská… Víš, já jsem to ještě nikomu nesvěřila, ví to vlastně jen Lucka, ale pro mne je to něco nevýslovně hrozného, když musím strpět, aby se mě dotýkali ti cizí chlapi. Cítím se hrozně pošpiněná, a proto mi také tak velmi chyběla Lucka, když jsem se jí nemohla dotknout, přitulit se k ní a vyplakat se.“
„Mně to obvykle nevadí. Slunění a koupání bez plavek – i na veřejných plážích – mě docela baví a já se docela ráda předvádím, pokud to dělám dobrovolně. Ale než jsme získaly bioenergetickou senzitivitu, měla jsem z těch vojáků opravdu hrůzu a hnusilo se mi to. Odpuzují mě především tím, že to na nás vynucují násilím.“
„Cožpak ty, ty máš…“
Nikolka větu nedokončila, protože se v té chvíli hlasitě ozvala charakteristická nedokonalá angličtina vracejícího se údržbáře: „Ale, ale! Copak to tady provádí velebný pán? Asi ztratím úctu před jejich stavem!“
Nikolka instinktivně strhla plášť s větve, kam si ho před nabíjením pověsila, a pohotově si ho navlékla. Zapnout už ho však nestačila… Jorge, vraceje se z dílny, vleče za sebou kněze, který měl původně celebrovat Fredův pohřeb a jehož klientela se v tomto směru náhle dost zvětšila. Drží ho za opasek rozepnutých kalhot…
„No né, co to máš za úlovek,“ a Lenka upadá do záchvatu smíchu. Pak obrací ze španělštiny do češtiny: „On-on si při našich nástupech zakrývá oči…“
„… a vzývá svatou pannu,“ doplňuje Nikolka rovněž se kuckajíc smíchy při pohledu na vyjeveného velebníčka, „a zatím…!“ Objala Lenku, přičemž se její nezapnutý plášť rozevřel. Střídavě kamarádku k sobě tiskne a odstrkuje, takže mezi nimi přeskakují drobné blesky.
„Ča-ča-čarodějnice! Čarodějnice a-a-a lesby!“ Kněz se snaží vytrhnout Jorgeovi opasek svých kalhot vyrážeje ze sebe nesouvislé výrazy, „Hrůza! Vždyť obcování osob stejného pohlaví je proti Boží přirozenosti. V Písmu stojí psáno…“
„… že kněží mohou naprosto nedůstojným způsobem šmírovat slunící se ženy a při tom se sexuálně ukájet…“ doplňuje Nikolka pohotově velebníčkovy litanie zapínajíc si plášť, „ale už si nevzpomínám, který prorok takový ušlechtilý rituál propagoval, ha, ha, ha…“
„Chceš-li, tak ti pomohu v tvém bohulibém počínání,“ oslovila náhle stále nahá Lenka kněze latinsky přistupujíc k němu z druhé strany a vystavujíc mu tak na odiv svoje nádherné vnady.
„Apage, mulier, instrumentum diabolae!“ zhrozil se kněz snaže se sám ustoupit.
Lenka vyprskla smíchy.
„Co to blábolí?“ zeptala se Nikolka rozesmáté kamarádky.
„To asi mělo být instrumentum diaboli – odstup, ženská, nástroji ďáblův,“ překládá Lenka postupně do češtiny i do španělštiny, „jenže velebný pán si tak trochu plete latinské deklinace a z ďábla učinil ďáblici.“
Jejímu veselí podléhá však jenom Nikolka.
Jorge nadále zachovává vážnou tvář a drží jeho opasek jistě a pevně, takže kněz pouze zavrávoral. Jediným výsledkem jeho snažení je to, že se mu kalhoty ještě více sesmekly. Ale to už vážnou tvář neudržel ani údržbář a rozesmál se také. Pustil opasek a kalhoty spadly úplně. Kněz náhle stojí uprostřed mýtinky jako hromádka neštěstí.
„To máte z toho, důstojnosti, že se neoblékáte podle předpisů.“ ujímá se slova opět Nikolka, „jak to, že nemáte fialové kšandy!“
„Proč, proč … zrovna … fialové … kšandy?“
„Nu, aby vám nepadaly kalhoty, přece,“ vysvětluje Nikolka nechápavému velebníčkovi, „podívejte se na sebe, jak vypadáte. Kdyby se tak na diecézi dostala zvěst o tom, jak dodržujete slib cudnosti…“
Kněz sklopil oči. Vtom k němu znovu přistoupila Lenka a zvedla mu spodní cíp košile. Ukazuje se, že velebný pán zřejmě dosáhl vyvrcholení.
„Vir, de quo egreditur semen coitus, lavabit aqua omne corpus suum et inmundus erit usque ad vesperum,“ cituje Lenka z patnácté kapitoly třetí knihy Mojžíšovy, „Vestem et pellem quam habuerit, lavabit aqua et inmunda erit usque ad vesperum.“
„Cože?“ ptá se Nikolka kamarádky vidouc hrůzu v knězových očích.
„Jenom jsem mu zarecitovala z bible – Muž, z něhož by vyšlo símě scházení, zmyje vodou všecko tělo své, a bude nečistý až do večera. Každé roucho i každá kůže, na níž by bylo símě scházení, zeprána bude vodou, a nečistá bude až do večera.“
„Takže bychom ho měli dopravit k prameni a učinit zadost slovům Hospodinovým,“ zasmála se Nikolka a Lenka zatím vysvětluje Jorgeovi, proč kamarádka propadla veselí.
Jorge se dlouho nerozmýšlí. Uchopil kněze opět za opasek a vleče ho k prameni. Kněz se ani nevzpírá, bojí se, aby o kalhoty nepřišel úplně, aniž si uvědomil dosah citátu, kterým ho Lenka před chvílí počastovala. Teprve když došli k prameni potoka, pochopil, proč Lenka citovala právě tuto biblickou pasáž. A Nikolka ho nenechala na pochybách: „Nu, na co čekáte, důstojnosti? Račte zmýti vodou všecko tělo své a zeprati vodou roucho své…“
„Teď, tady, před vámi,“ hrozí se kněz.
„Ale ano, teď, tady a před námi. Když už sis nás tak důkladně prohlédl, že ses z toho ‚udělal‘, tak nám taky popřej to potěšení…“
- × - × - × -
„To snad už bude poslední odběr,“ povzdechla si Nikolka, zatím co Xiaolan hledá vhodnou nádobu, „i když nevím, jak to uděláme, když včera ten neurvalec Rogers zničil vibrační podprsenku…“
„Neboj, to zvládneme,“ chlácholí Nikolku drobná Číňanka, „udělám ti senzační orientální masáž prsou. Určitě to bude pro tebe příjemnější než nějaký strojek, byť i by byl od mimozemšťanů.“
Nikolka odkládá plášť, usedá na židli, skládá ruce za hlavu a podle Xiaolaniných pokynu se mírně zaklání, aby svá prsa co nejlépe zpřístupnila.
Xiaolan zavazuje kamarádce oči – „to aby ses plně oddala mým podnětům,“ vysvětluje Nikolce.
Ale ta už cítí její jemné, ale přesto dráždivé doteky. Jaký je vlastně rozdíl mezi Janou a Xiaolan? Jana příjemným způsobem vyšetřuje, Xiaolan zase báječně masíruje, uvědomuje si Nikolka a cítí, jak její bradavky tvrdnou a staví se do pozoru. Xiaolan jemně hněte obě mléčné žlázy – střádavě jednu mezi prsty a druhou proti hrudníku. Po několikerém vystřídání Nikolka cítí, že mléko poteče téměř samovolně. Ale i Xiaolan dokázala svým šestým – vskutku orientálním – smyslem určit ten pravý okamžik, kdy jsou Nikolčina prsa připravena vydat svůj poklad takříkajíc spontánně. Jednou rukou přidržela nádobu proti bradavce levého prsu a silně stiskla mléčnou žlázu. Mléko vystříklo a Nikolka cítí, jak napětí v prsu povoluje a zaplavuje ji slastná únava. Stejně příjemný pocit se dostavuje při vyprazdňování pravého prsu. Nikolka vzrušeně dýchá a slastně se prohýbá…
Idylka je náhle přerušena třemi vojáky v čele se seržantem Adamsem, kteří vtrhli na ošetřovnu a když nenašli Xiaolan u nemocných a zraněných, poctili svou ctěnou návštěvou pokojík pro personál. Tam zastihli obě dívky uprostřed něžných hrátek, kterými Xiaolan zpříjemňuje Nikolce poslední odběr mléka.
„Tak ony s těmi lesbickými orgiemi nepřestanou,“ hřímá seržant a odtrhává vztekle Xiaolan od Nikolky, „Tak ono jim nestačilo, že jsme tamty dvě přistihli včera ráno! Ono jim asi moc brzo otrnulo! Dokonce zdejší prostředí pojímají jako nějaký sado-maso salón,“ poznamenává vítězoslavně vida Nikolku nahou na židli se zavázanýma očima.
Pak si všiml plechovky s mlékem i několika kapek na Nikolčiných bradavkách a spustil nový vítězoslavný povyk: „Nuž podívejme se! Tak takhle to tedy je. Ona ji tady místo večerního rozkazu dojí! To jsem tedy netušil, že budu mít ještě na stará kolena pravé mateřské…“
A Adams zmocniv se plechovky upíjí Nikolčino mléko vydatnými doušky sledován závistivými pohledy svých podřízených. Pak postavil téměř prázdnou plechovku na stůl a vrhl se k Nikolce.
„Ještě si musím vyzkoušet, jak to chutná přímo od zdroje…“ a sápe se po jejích odhalených prsou. Teprve teď se Nikolka vzpamatovala a Adams zaplatil první dotek ochrnutou pravou rukou. Zbývající vojáci se kupodivu ‚bratrsky‘ rozdělili o zbytek mléka a vidouce, že s dívkami nejsou žádné žerty, chystají se opustit tiše ošetřovnu.
Xiaolan si však uvědomila nebezpečí – co když vyhlásí poplach! – a pohotově jim zastoupila cestu.
Vojáci se snaží uvolnit si dveře násilím. Jsou paralyzováni třemi silnými elektrickými výboji.
„S nočním odlivem odpluje loď,“ sděluje Xiaolan šokované kamarádce, „Mark se vydával za Jeffa Austina a přesvědčil kapitána, že tady pro nemocné a zraněné nemáme vhodné podmínky. Až se Rogersovi, felčarovi, Adamsovi a tady těm třem splaší prostaty, tak se z nich zjeví. Měly bychom navrhnout Anthonymu, aby napsal části vojáků dovolenky a poslal je rovněž touto lodí pryč. Čím méně vojáků tady zůstane, tím lépe pro nás…“
Jak se ta Nikolka úžasně změnila, libuje si Xiaolan, jakmile jí Jorge sdělil, že je její sestra v krytu, spadla z ní veškerá tíseň, dokáže zase ovládnout své emoce a racionálně uvažuje.
- × - × - × -
Večerní rozkaz se už nekoná. Anthony jakožto poslední velitel, který na ostrově zbyl po ranní likvidaci poručíka Brandona Mořskou Pěnou a večerní likvidaci seržanta Adamse Nikolkou, už ho nesvolal. Vojáci se už dívek otevřeně bojí a stáhli se na své ubikace, odkud nevycházejí ven. Mnozí z nich s povděkem přijali Anthonyho návrh na ‚zaslouženou dovolenou‘ v délce jednoho měsíce, aniž by tušili, že na ostrov se už nikdy nevrátí.
„Aspoň tady budeme mít méně obtížných pasažérů pro Kubánce,“ libuje si Nikolka, když zjistila, že její návrh vyšel.
Anthony se proto ani nepozastavil nad tím, že když se vrátil člun z jižního ostrova, který tam poslal hned po odplutí lodi pro Janu, které ze své úřední moci prominul trest, byl řízen Indiány a Jana vystoupila na břeh v uniformě seržanta, který měl na jižním ostrově ráno převzít službu.
„Jsou nazí, zavřeni v klecích a Indiáni je opečovávají. Kladla jsem jim na srdce, aby s nimi jednali slušně a zdrželi se všech pomstychtivých nápadů,“ informuje Jana dívky i seržanta Anthonyho.
„Jak jste to dokázali, vždyť jich tam bylo kolem padesáti,“ zhrozil se Anthony, když mu Jana ‚podala hlášení‘.
„Nakonec to bylo docela snadné,“ směje se dívka, „Vyřadila jsem agregát. Zůstali bez elektřiny. Stráže chodily po dvou – daly se odstranit docela bez hluku. Pak jsme vnikli na jejich ubikace – spali jak zařezaní – tak jsem je postupně omráčila a Indiáni je svázali. Byli si svou bezpečností tak jisti, že hlídky poslali jen do tábora – a ubikace zůstaly bez dozoru!
Ráno připlul člun s denní službou – celkem 40 vojáků a seržant. A protože Indiánů je třikrát tolik, už jsem ani zasahovat nemusela. To, co mám na sobě, je seržantova uniforma…“
- × - × - × -
„Jdeš právě včas,“ vítá Janu radostně Mořská Pěna, „připravujeme táborový oheň a máme opravdu exkluzivní palivo…“
„Co to je?“ prohlíží Jana úhledný balík.
„To jsou dokumenty vyšetřovací komise,“ informuje Peruánka Janu, „a místo zpěvu a scének si z nich budeme před jejich exekucí předčítat. Mohu ti garantovat, že se náramně pobavíme. Tady máš ukázku.“
Jana nevěřícně hledí na list papíru, který jí Indiánka podala. Pak si začala v duchu překládat:
PŘÍSNĔ TAJNÉ
Central Intelligence Agency
Zvláštní odbor pro sledování vesmírných vetřelců
Už záhlaví dokumentu vyvolala na Janině obličeji úsměv: „Jako malé děti…“
Oznámení jistého doktora Rummlera, odborného asistenta gynekologicko-porodnické kliniky v Praze (CZ)
Dne 15. ledna se dostavil výše jmenovaný na pražskou služebnu FBI, kde oznámil, že objevil stopu dvou delikventek, které jsou hledány v souvislosti s mizením a záhadným objevováním železničních vozů, kteréžto úkazy jsou výsledkem nekontrolovaného řádění mimozemských vetřelců.
…
Delikventka Nikola … a při podrobném vyšetření prsou u ní objevil výraznou laktaci, ačkoliv se jedná o nulligravidu, tj. o ženu, která ještě nikdy neotěhotněla.
… …
Podezřele se chovala rovněž jako figurantka během praktické části zkoušky kandidátky Jany
… …
Našemu informátorovi se zdálo, že si obě dvě počínají jako dokonale sehraná dvojice. Figurantka se nechala kandidátkou vyšetřovat úplně nahá a její úkol se jí snažila všemožně usnadňovat…
… …
Závěr:
Delikventky sledovat, abychom zjistili jejich další kontakty, a ve vhodné chvíli je zadržet.
S informátorem naložit dle zvyklostí.
Jana dočetla záznam a pohlédla na kamarádku: „Myslím, že to bude první hezký večer, který tady po čtyřech týdnech hrůz prožijeme. Nevíš náhodou, co vlastně s tím Rummlerem provedli? Naložit dle zvyklostí…“
„Pobývá v luxusní kleci na základně Guantánamo,“ oznamuje oběma dívkám Nikolka, která přišla právě ve chvíli, kdy Jana položila otázku, „včera to sděloval Rogers felčarovi.“
„Dobře mu tak!“ a Jana objala Nikolku, „doufám, že už se na mě nezlobíš?“
Nikolka se k Janě přitiskla: „Vůbec ne, spíš naopak, musím ti poděkovat, protože jsem díky tobě opět nabyla energetické rovnováhy a nemusím se bát, že někoho nechtěně zraním, zvláště pak sestru. Víš, že odešla do krytu?“
Náhle padl její zrak na zápis, ze kterého si Jana před chvílí četla: „Měla jsi pravdu. Tady máme přímý důkaz o Rummlerově podlosti – ale potrestal se sám. Tenhle zápis podepsaný tím Brianem – já bych ho uschovala pro docenta Mámila, aby věděl, s jakým člověkem několik let spolupracoval.“
„Ale nedělej to,“ cožpak se musíme i my snižovat k jejich špinavým praktikám? Rummler už dostal za vyučenou tak, že dnes svého činu určitě hořce lituje – a Mámilovi tím stejně nijak nepomůžeš… Tak jako tak si bude muset najít nového asistenta.“
Nikolka dala nakonec Janě za pravdu a vrátila zápis do balíku. Pak se otočila k Mořské Pěně: „Necháme tu naše ‚doktorky‘ u Willyho – a hurá na dříví, než se úplně setmí! Toho táboráku se už nemohu dočkat!“
- × - × - × -
„Obě jsme skvěle vycvičené,“ oznamují Malik a Obereja Lucce, když se hodinu před západem Slunce vrátily z nabíjení a zjistily přítomnost další kamarádky, „ale ty jsi ve styku s našimi mimozemskými přáteli vlastně prvně, viď?“
„Ano, ale mám pocit, jako bych s nimi žila už celou řadu let,“ svěřuje se šťastná Lucka oběma dívkám se svými prvními dojmy.
„Nerad vás ruším,“ vstupuje do hovoru doktor Hill, „ale vzhledem k novým událostem na ostrově musíte opustit kryt do půl hodiny,“ oznamuje právě se vrátivším dívkám. „Loučíme se však jen dočasně. Jde totiž o to, že budete pověřeny speciálním úkolem. Toto,“ a podává Obereje vzorkovnici, „je pseudomortikum určené pro toho zraněného dělníka Willyho. Nechť mu celou dávku namíchá Xiaolan do vody a nechá ho přípravek vypít. Willy zdánlivě zemře. Nechť ho nechá Anthony ráno přenést do krytu – a já se ho tady ujmu.“
„Nechápu, strýčku,“ vstupuje do Hillova výkladu Lucka, „proč se kolem toho musí dělat tolik zbytečných opatření. Teď, když posádce velí Anthony a může ho sem dopravit zcela legálně…“
„Ono by to tak bylo nejjednodušší, ale dovolit si to nesmíme,“ vysvětluje Hill, protože pak by vyšly najevo vaše ‚spojenecké‘ svazky s dělníky – a ti by pak byli souzeni jako vlastizrádci. Nezapomínej, že na ostrově je dost vojáků na to, aby mohli svědčit proti nim.“
„To je sice pravda, ale v tom případě – co Jennifer a Anthony? Ti přece stojí na naší straně zcela otevřeně…“
„Pochopitelně, že ti se do vlasti už vrátit nemohou. Snažíme se však o to, aby takový osud stihl co nejméně našich přátel. Proto postupujeme tak, jak postupujeme. Je pravda, že např. Xiaolan by mohla namítat, že tak bude pošpiněna její profesionální čest, ale to my už vezmeme na sebe, neboj.“
„Promiň, Lucko,“ ozvala se po chvíli Malik, „proč oslovuješ Hilla ‚strýčku‘ – netušila jsem, že jsi recesistka…“
„On je můj prastrýc,“ vysvětluje Lucka zkoprnělým kamarádkám, „ale já mu říkám ‚strýčku‘, protože ten ‚prastrýček‘ je přece jen zbytečně dlouhý…“
„Děvčata, běžte už! Slunce za chvíli zapadne a soumrak je v tropech krátký. Ať jste do tmy v táboře. Ariana vás doprovodí.“
„A my se pustíme do práce,“ oznámil Hill Lucce, když trojice žen odešla.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah