„Takže se do toho pustíme,“ pronesl zlověstným hlasem nový náčelník vyšetřovací komise, poručík Chris Brandon, „a začneme od těch delikventek, které ovládají angličtinu. Nechápu, jak mohla ta ženská připustit, aby se tlumočení zhostila osoba, která je s nimi spřažená.“
Pak se otočil k Lucce: „Rozuměla jsi dobře? Teď tě tady nepotřebujeme. Odejdi.“
Lucka beze slova vstala a opustila místnost.
„Zařiďte, seržante, aby se žádná z delikventek nezdržovala v okolí. Tuhle ženskou odvezte zpátky a přivezte k výslechu jednu z těch Peruánek … Ano, třeba tu, na tom přece nezáleží. Anglicky umějí obě a podle mých dosavadních zjištění patří mezi obviněné, které s vetřelci spolupracovaly nejdéle! Před předvedením obvyklé procedury,“ pokynul ještě lékaři.
Lucka byla vrácena zpět na severní ostrov a Mořská Pěna byla neprodleně odvedena nejprve do sprch a asi po půl hodině převezena na východní ostrůvek a předvedena do nové kanceláře vyšetřovací komise.
Poručík Brandon se otočil k zapisovatelce a jal se diktovat: „Dnes, 17. února, byla k výslechu předvedena Daniela Serazová, peruánská Indiánka ze Zorritos, kmenovým jménem Mořská Pěna, svobodná, bezdětná, věk 19 let, studující oboru archeologie na University of Columbia v USA. Mateřský jazyk kečuánština, dále hovoří plynně anglicky, německy a španělsky.“
„Zapomněl jste na esperanto, latinu a pět dalších kmenových indiánských jazyků, pane,“ přerušila ho klidným hlasem Mořská Pěna a přívětivě se na něj usmála.
„Obviněna z nedovolených styků s vesmírnými vetřelci,“ pokračuje Brandon nevzrušeně, když zapisovatelka zanesla do protokolu údaje doplněné dívkou, aniž by postřehl její dobrou vůli po smíru.
„Klystýr dostala?“ zeptal se Brandon lékaře.
„Ano pane,“ odpověděl lékař, „a vycévkována byla taky.“
Pak si zkoumavým pohledem změřil předvedenou dívku: „Svlékněte se!“
„Je to nutné,“ ptá se stále přívětivě Indiánka.
„Jistě, protože vlastnímu výslechu předchází důkladné lékařské vyšetření. Kromě toho je v těchto případech zvykem, že delikventi se výslechu podrobují zcela vysvlečeni.
Mořská Pěna bez dalších protestů odložila plášť. To jsem moc zvědavá, kdy mi dojde trpělivost, a celou slavnou vyšetřovací komisi zlikviduji. Zatím je nechám, ať si pohrají. Ve finále jim to spočítám, že se budou divit i patama…
„Sandály taky. A postavte se na váhu!“
Pak pokračoval v diktování protokolu: „Výška 5 stop a 9 palců, váha 145 liber.“
Zapisovatelčiny prsty kmitají po klávesnici a Mořské Pěny se ujímá policejní úředník. Otisky prstů a charakteristická třídílná fotografie obličeje doplňují sérii snímků celé postavy pořízenou při vstupní prohlídce.
„Vyšetřete ji, doktore,“ přikázal Brandon.
Lékař přistoupil k nahé pacientce a pečlivě si ji prohlíží: „Procházej se… ruce zvedni nad hlavu… dobře. Přistup ke mně…“
Lékař poslouchá dívčin dech a srdeční rytmus. Pak pečlivě prohmatává její prsa. „Tak ani tato delikventka mléko neprodukuje,“ oznamuje svůj závěr do protokolu.
Pak ukazuje na gynekologický vyšetřovací stůl, jehož zádová část je kupodivu kovová a není pokryta žádnou látkou: „Polož se!“
Zafixoval dívčiny ruce i nohy řemeny. Pak se pustil do pečlivého vyšetření břicha a vagíny, kterou nakonec ponechal značně rozevřenou roztahovákem.
„Je naprosto zdravá, můžete začít,“ obrátil se k náčelníkovi komise.
„Takže, slečno Danielo, budete spolupracovat dobrovolně nebo nás donutíte užít mimořádných prostředků?“
„Jak si tu spolupráci představujete?“ zeptala se Mořská Pěna a v jejím hlase byl znát osten ironie, „Zatím jste mě uvedli do značně ponižujícího postavení a za takových okolností nemůže být o spolupráci řeč, to doufám chápete?“
„Povíte nám například, jak jste přišla k dokladům opravňujícím vás k cestě na základnu vesmírných vetřelců?“
„Říci vám to sice mohu, ale nechci. Protože – co je vám do toho, že?“
„Protože bychom rádi rozkryli strukturu jejich agentury tady na Zemi, aby si u nás nemohli nekontrolovaně dělat, co chtějí.“
„Tak v tom případě vám to neřeknu, protože se jedná o mé přátele – a já přátele zásadně nezrazuji!“
„Tak v tom případě vás k výpovědi prostě donutíme!“
„To by mě moc zajímalo, jak mě chcete donutit, abych vám prozradila své tajemství.“
„Nepochybujte o tom, že máme dostatek prostředků, jak vás k výpovědi donutit. A upozorňuji vás, že se jedná o prostředky krajně nepříjemné – tedy pro vás, pochopitelně,“ vyhrožuje Brandon dívce a významně se dívá na výslechového specialistu.
„Pokud se domníváte, že se vám to podaří…“
„Začni,“ obrátil se Brandon ke specialistovi, který přijel jako další nový člen komise.
Specialista přitáhl ke stolu s ležící nahou dívkou generátor. Na odiv jí vystavuje složitou aparaturu vybavenou spoustou zdířek, tlačítek, vypínačů, měřicích přístrojů, kontrolních světýlek a dalšími rekvizitami sloužícími spíše k zastrašení vyslýchaných než k vlastní činnosti stroje. Pak se jal sestavovat elektrický obvod. Jeden kabel připojil na plochou kovovou desku pod dívčinými zády a na druhý kabel připojil elektrodu, kterou zavedl dívce do otevřené vagíny. Další dva kabely opatřil svorkami, kterými obtěžujícím způsobem stiskl dívčiny prsní bradavky.
„Naposledy se vás ptám, obrátil se Brandon k Mořské Pěně, zda budete spolupracovat dobrovolně.“
Na dívčině tváři se objevil shovívavý úsměv.
Brandon pokynul specialistovi. Ten stiskl krátce vypínač a hned ho zase pustil.
Dívka se ani nepohnula.
„To není možné!“
Specialista přestavěl nastavení aparatury a znovu stiskl vypínač. Tentokrát ho ale nepustil.
Indiánčino tělo se zachvělo a z jejího hrdla vyrazil její charakteristický zvonivý smích: „Vy-vy-vypněte to, vždyť to hrozně le-lechtá…“ směje se dívka z plných plic.
Specialista pohlédl na měřicí přístroje a strnul. Vypadá to, že elektrický obvod není uzavřen, ale jak je možné, že ampérmetr v části obvodu mezi vagínou a generátorem ukazuje 30 mA, zatímco ampérmetr mezi zádovou elektrodou a generátorem je na nule a jeho ručička se ani nehne? Jako by tam byla přibitá!
Specialista přepóloval elektrody.
„Ano, to je lepší, libuje si Mořská Pěna po chvíli, to už docela příjemně hřeje…“
Specialistovi lezou oči z důlků. Zírá na ampérmetr mezi generátorem a zádovou elektrodou, jehož ručička ukazuje ‚za roh‘, zatímco první ampérmetr je na nule.
Náhle se prudce pohnula ručička u druhého ampérmetru. Spadla rovněž na nulu.
„Ona mi úplně vysála akumulátor,“ zařval zoufale specialista, „a to má celých 36 ampérhodin!“
Vrhl se ke stolu, aby se přesvědčil o správnosti zapojení. Neopatrně sáhl na stůl – a na ruce mu naskočil obrovský puchýř. Zádová elektroda je rozpálená jako plotna. Vrhl se znovu ke generátoru – „Ne, nevysála ho, má štěstí! Ale… shořel měřák! Já ti ukážu, zač je toho loket! Ty čarodějnice…“
Specialista stiskl další vypínač a pomalu otáčí regulátorem. Se zalíbením sleduje, kterak se dala do pohybu ručička dalšího měřáku, a čeká, kdy se dívčina prsa zachvějí svíravou bolestí.
Dívka mezi tím o rozžhavenou zádovou elektrodu přepálila řemen poutající její pravou ruku a rozepnula řemeny z ostatních končetin, opatrně vytáhla elektrodu ze své vagíny, štítivě ji hodila na zem a sňala obtěžující svorky s prsních bradavek. Pak vstala se stolu stále držíc obě elektrody – v každé ruce jednu.
Členové vyšetřovací komise se nezmohli ani na jeden pohyb. Nevěřícně zírají na rozžhavený kus plechu, popáleného specialistu, přepálený řemen a zcela volnou delikventku beze známek jakéhokoliv zranění, které právě prochází tělem elektrický proud téměř smrtelné intenzity. A ona stojí úplně nahá, ale vzpřímená a hrdá uprostřed nepřátel. Ve tváři se jí objevil tvrdý výraz. Připomíná Nemesis, antickou bohyni pomsty. Pak její rysy změkly a usmála se na náčelníka komise:
„Nechcete si to taky chvíli podržet? Je to docela příjemné…“ A Mořská Pěna podává obě elektrody Brandonovi.
Ten nevěřícně natahuje přes stůl svou ruku. V momentě, kdy se chopil elektrod, vydal ze sebe srdceryvný skřek a zhroutil se pod stůl. Zkoprnělý specialista se snaží zmocnit se obou elektrod, ale ve zmatku zapomněl vypnout proud a skončil na zemi vedle Brandona.
„Na co čekáte, doktore,“ obrací se ‚delikventka‘ k lékaři komise, když sama vytáhla kabely obou elektrod ze zdířek na generátoru, „ošetřete je. Cožpak nevidíte, že se z toho šoku nemohou vzpamatovat?“
Doktor se sklonil nad bezvládné spolupracovníky a na Mořskou Pěnu se vrhli všichni tři vojáci. Sotva se však dotkli jejího těla, zhroutili se na zem rovněž – zasaženi elektrickými ranami, kterými Mořská Pěna nešetří. Technik a zapisovatelka uprchli a zbývali tedy už jenom dva členové komise – policista a specialista pro bezpečnost. Ten vytáhl pistoli, ale dříve než ji mohl použít, pustil ji z ruky a skácel se rovněž k zemi.
„Tak se do toho pustíme, ne?“ zeptala se Mořská Pěna měkce policisty.
„Do… čeho se … budeme … pouštět?“ koktá udivený policista.
„Nu, do té vaší dokumentace. Přece si nemyslíš, že strpíme, abyste někde předváděli ty naše nahaté fotografie. Posaď se laskavě k té mašince… výborně, a teď hezky přeformátuj disk…“
„Co to je?“
„Aha, pán si hraje na blbečka. Takže se chop té myši… ale kdepak. Já to dělat nebudu! Ať tam hezky zůstanou otisky tvých ctěných prstíčků…“
„Ale já přece…“
„Nechceš povzbudit jednou menší elektrickou ranou? A nedívej se mi na prsa! Na monitor se laskavě koukej!“
Mohla bych se bez překážky obléci, jenže role se obracejí – teď mám navrch zase já. Nahá ho udržím v neklidu a rozpacích…A kromě toho – je to paradox, ale takhle se cítím bezpečnější.
„Tak dobře,“ policista položil ruku na myš. Jeho pohled však stále patří nahé dívce, která ho úmyslně znervózňuje.
„Vidíš, že to jde, když chceš… A teď stiskni levým tlačítkem <Start> … ano, a vyber <Shutdown> … vidíš, jak ti to jde, když chceš,“ rozplývá se sladce Mořská Pěna sledujíc, jak mu z pootevřených úst kapou sliny rovnou na klávesnici.
„Teď zvol <Restart to DOS mode>, ano, správně… nu, a teď hezky stiskni tlačítko <OK>… vidíš, že si rozumíme.“
Počítač si chvíli pohrává s diskem a nakonec se na monitoru objevuje známá DOSovská výzva:
C:\WINDOWS\>
„A teď napiš ‚format c:‘ … krasopisně bych prosila… výborně! A teď stiskni ENTER – ne tak brutálně, ať tu klávesnici nerozdrtíš. Byla by jí škoda…,“ laškuje Mořská Pěna a pase se na policistových rozpacích.
„Ale až to Brandon zjistí, tak…“
„Ten má teď jiné starosti, podívej…“
A opravdu. Doktorovi se konečně podařilo přivést poručíka k vědomí. Ten si teď zmateně prohlíží svou paralyzovanou pravici a doktor se zatím věnuje dalšímu postiženému. Výslechový specialista kromě utrženého elektrického šoku disponuje i obrovským puchýřem na levé ruce.
„Slečno Danielo,“ oslovil dívku náhle uctivě doktor, „nevíte náhodou, co s těmi jejich zraněními?“
„Já? Vy jste snad doktor, tak byste měl vědět sám…“
„Ale já jsem…“
„Dejte je dopravit na ošetřovnu, Xiaolan si snad s nimi poradí…“
Indiánka si konečně oblékla svůj plášť a teď svazuje veškerou listinnou dokumentaci do úhledného balíku – prodavačka v lahůdkářství by se za takovou práci nemusela stydět – a vynáší ji ven z kanceláře: „Večer si uděláme táborový oheň…“ slibuje policistovi, který jen bezmocně lomí rukama.
„Teď mě laskavě převez na druhou stranu a pošli pár vojáků pro zraněné,“ požádala dívka policistu, když se svým břemenem nastoupila do člunu.
- × - × - × -
Lucka opustila přístav a vydala se k lesu. Zjistila, že se už o ni nikdo nestará. Její nohy automaticky zamířily k Jorgeově dílně. Přesto jde pomalu, co noha nohu mine, a sleduje, zda náhodou není špehována. Dosud má v živé paměti Lenčin a Nikolčin incident s Fredem. Jorgeovu dílnu raději přešla a po chvíli se vrací.
„Lucía, taková vzácná návštěva! Rád tě vidím,“ vítá ji údržbář a na jeho rtech se objevuje radostný úsměv, „Tak jak se daří sestře? Už se zbavila té melancholie?“
„Ano, už je to dobré, Jorge, ale chtěla jsem tě požádat o pomoc.“
„Pro tebe všechno, Lucía, copak bys potřebovala?“
„Klíče od krytu!“
„Cože?!“
„Klíče od krytu,“ opakuje Lucka svou prosbu, „ráda bych totiž přišla na kloub jedné věci.“
„Dobře, tady jsou… Až budeš stát proti dveřím, otočíš nejprve malým klíčem v levé a v pravé malé klíčové dírce. V pravé doprava, v levé doleva. Pak teprve zasuneš velký klíč do prostřední klíčové dírky a otočíš po směru hodinových ručiček.“
„Díky, Jorge, a měj se.“ Lucka sebrala klíče a vyrazila známou už cestou zpět k přístavní skále. Dorazila k pancéřovým dveřím a po několika minutách zápolení se jí podařilo otevřít složitý zámek. Pak se opřela do těžkých dveří a s námahou jimi pohnula. Cesta do skály je volná!
Lucka stiskla vypínač nouzového osvětlení a dveře za sebou pečlivě zavřela. Pak se vydala dlouhou podzemní chodbou podle Nikolčina popisu. Šla dlouho. Vůbec nepředpokládala, že ujít čtyři a půl kilometru dá takovou práci. Schodiště. Ano, musím dolů po schodech. To je poslední část cesty, uvažuje Lucka v duchu vzpomínajíc na podrobnosti Nikolčina popisu její anabáze, příkré schody, skoro jako žebřík… tak to by tu bylo. A musím počítat s tím, že… skutečně! Kamenná deska se za mnou zavře, jakmile se dostane má hlava pod úroveň chodby…
Lucka sestupuje po schodech. I tato cesta se jí zdá nekonečná. Ale po určité době cítí, že se vzduch otepluje a schody končí v místnosti s půdorysem poloviny pravidelného šestiúhelníka. V jejím čele jsou jediné dveře opatřené našim čtenářům již důvěrně známou tabulkou:
|
Atentigo por pacientinoj: Demetu ĉiujn vestaĵojn inkluzive de subtolaĵo. Eniru tute senvestitaj. |
A vedle dveří – evidenční klávesnice!
Lucka stojí chvíli bezradně před dveřmi. Kdybych si jen vzpomněla na ten Nikolčin osobní kód… je to dvanácticiferné číslo… 112A AB67 … Ne! Jinak to bylo! 112A BA67 … BB00 … a jak je ta poslední čtveřice? 5541 … ne … obráceně …5514…
A Lucka odloživši plášť na věšák u dveří a sandály do poličky navolila na klávesnici Nikolčin osobní kód… SLÁVA, podařilo se. Dveře se před svlečenou Luckou pohostinně otevřely a Nikolčina sestra stojí tváří v tvář doktoru Hillovi. Je to první mimozemšťan, kterého poznává. Svého dědečka už nezastihla živého… Dívá se na neznámého muže, studuje rysy jeho obličeje – a náhle se v jejích očích zaleskly slzy.
Dědečka znám jen z fotografií, ale ta podoba! To snad ani není možné!
„Pojďte dál, slečno, a buďte u nás vítána, i když za cenu narušení identifikačního systému, protože vy v žádném případě nejste pacientka Nikolka…“
„Promiňte, pane, ale já bych se sem jinak asi nedostala.“
„To je vlastně pravda. Ariano! Máme tu návštěvu…“
„Hned to bude!“
A opravdu. Za chvíli se ve dveřích objevila Hillova žena, nahá, jak právě vyšla ze sprchy. Chvíli pozoruje novou příchozí a pak ukazuje do křesla: „Posaďte se u nás… Já jsem Ariana a toto je můj manžel Hill.“
„A já jsem Lucka, Nikolčina sestra,“ představuje se dívka.
„Dobře. Tak si musíme nejdříve ze všeho udělat pořádek v identifikaci.“
A doktor Hill přistoupil ke komunikátoru. Po chvíli manipulací s přístrojem se obrátil k Lucce:
„Teď vyjděte ven a až se za vámi zavřou dveře, navolte na klávesnici tento kód, který vám byl právě přidělen z ústředí,“ a Hill podal Lucce zapečetěnou obálku, která právě vypadla ze zvláštní schránky na boku komunikátoru.
Když se Lucka znovu přihlásila, tentokrát už svým osobním kódem, posadili se všichni tři k jednomu stolu a rozvinul se zajímavý rozhovor.
„K návštěvě vašeho nouzového opěrného bodu jsem se původně odhodlávala proto, že Nikolka, moje sestra, se dlouho nedokázala soustředit na výcvik a teprve nedávno nabyla schopnost udržet energetickou rovnováhu,“ vysvětluje Lucka manželům, „a já jsem se vážně obávala, aby se psychicky nezhroutila, protože pokaždé, když mě uviděla, tak se roztřásla hrůzou a rozplakala se. Bála se, aby některá z nás nezapomněla na to, že se nesmíme dotknout, aby nedošlo ke zranění. Naštěstí se s celou situací včera dokázala vyrovnat. Ale když už jsem byla psychicky připravena na setkání s vámi, využila jsem dnešní příležitosti – zůstala jsem sama a bez dozoru…“
„Tak to máte tedy obě dvě velké štěstí. Ve vašem případě by se jednalo o vážný problém, protože… postavte se… ano, trochu se rozkročte… ne, nemýlím se, u vás není zatím ještě možno aplikovat bioenergetický stimulátor určený ženám – a stimulátor určený mužům tady jednak nemáme k dispozici – a i kdybychom ho měli, už byste ho vzhledem k aktuálnímu stavu vaší léčby nemohla přijmout…“
„Jak dlouho u nás hodláte pobýt?“ přerušila Ariana manželův komentář.
„Jak dlouho vám to bude milé, paní.“
Pak se podívala znovu na doktora Hilla – a znovu se jí v očích zaleskly slzy.
„Proč pláčete, Lucko? To také prožíváte tak silné citové pohnutí?“
„Skoro ano, ale… vy mi moc připomínáte mého dědečka… Já ho znám jenom z fotografií, ale vy vypadáte téměř jako on…“
„Váš dědeček – “
„Můj dědeček byl astronavigátor na kosmické lodi, která ztroskotala roku 1908 na Sibiři. On jediný se zachránil, ale útrapy pozemského života…“
Doktor Hill vyskočil z křesla. Ani nenechal Lucku domluvit a sevřel ji v náručí. „Takže ty jsi vnučka mého bratra! Vím o tom hrozném ztroskotání, ale vůbec nikdo netušil, že by to peklo mohl někdo přežít a po osudu posádky jsme proto vůbec nepátrali.“
„Škoda, mohli jste ho třeba zachránit…“
„To je pravda, ale zase bych neměl takovou báječnou neteřinku,“ a Hill k sobě Lucku něžně tiskne.
„Tak mě taky nech pomazlit,“ zlobí se na něj na oko Ariana a Lucka chuděrka neví, zda se má věnovat raději prastrýci nebo pratetičce, i když by je vzhledově mohla směle považovat za své vrstevníky.
„A co kdybyste mě napřed vyléčili a pak mi dali to… jak jste to říkali…“
„To s radostí uděláme, Lucinko, ale tady k tomu nemáme prostředky. Převezeme tě na novou kliniku, kterou už budujeme pod ledovcem v Antarktidě. Tam tě důkladně vyšetříme a navrhneme nejlepší metodu léčby.“
„A … strýčku,“ Lucce zpočátku nejde nové oslovení přes rty tak hladce, jak by si přála, „můžeš mi vysvětlit, co se vlastně s Nikolkou stalo? Tedy s Nikolkou a s Mořskou Vlnou – to jsou jediné dvě dívky z těch, kterým byl bioenergetický stimulátor aplikován a které tu energii nejsou schopny ovládat… Tedy… teď už jen naše peruánská kamarádka. Nikolka se z toho za dosti dramatických okolností šťastně dostala.“
„To už je vysvětleno, konzultovali jsme to s ústředím. Ony totiž absolvovaly aplikaci a výcvik bezprostředně po obrovském duševním otřesu. Toto duševní vypětí vyvolalo nepříznivé biochemické a bioelektrické stavy v jejich organismech, takže se teď výcvik nedaří. Ale časem se to poddá i u Sličné Akvabely, neboj. Způsob, jak ovládnout energii vlastní vůlí musí objevit každý jedinec sám – a to objevení je náhlé. To znamená, že jednoho krásného dne tu energii rázem ovládne. Neexistuje zde zvládání postupné. Možná, že to vysvětluji trochu zmateně, ale je to tak.“
„Já pořád nechápu,“ oponuje Lucka, „o jakých otřesných zážitcích mluvíte… mluvíš, strýčku?“
„Nu, to je tak,“ spustila Ariana, „Nikolka přijala stimulátor bezprostředně po tom hrozném ponižování na pranýři. A Mořská Vlna s námi sledovala výjevy ze sousedního zajateckého tábora – a byla svědkem mučení, kterému Fred podroboval ty tři nezletilé dívenky, které jste tam odsud nedávno zachránily.“
„Já jsem myslela, že to je jen Janina teorie…“
„Po pravdě řečeno, ona to byla moje teorie a Jana ti ji jen interpretovala, ale když jsme to konzultovali s odborníkem na tuto problematiku – doktorem Zemillem, tak mou teorii potvrdil,“ uvádí věci na pravou míru teta Ariana.
„Měl bych pro tebe návrh, Lucinko,“ navazuje zase doktor Hill. Bylo by asi moudré, abys tady s námi už zůstala a na ostrov se vůbec nevracela. …
„Jenže…“
„Ne, nepřerušuj mě. Situace na ostrově je značně nepřehledná. Vojáci jsou zcela bez velitelů, protože Mořská Pěna právě před půlhodinou vyřadila ze hry posledního důstojníka. Zítra nad ránem opustí kryt další dvě vycvičené dívky, takže už jich bude deset bojeschopných. Ale ty budou muset ochraňovat ty zbývající, k tomu ještě tři dělníky, Anthonyho a Jennifer. Když tam nebudeš, budou mít o starost méně…“
„Tím chceš říci, že…“
„Ano, tím chci říci, že během dvou až tří dnů budete vysvobozeny a ty k tomu momentálně stejně nemůžeš přispět. Tobě tady nic scházet nebude a o každé události na ostrově budeš podrobně informována.“
„Jenže… až sestra zjistí, že jsem zmizela, tak se zblázní… Vždyť vůbec neví, že jsem tady…“
„Nejpozději zítra jí to řeknou Malik a Obereja. Tedy, pokud jí to už večer neřekne Jorge.“
Lucka se dlouze zamyslela. Pak pohlédla svému strýci do očí: „A nebude to ode mne vypadat jako zbabělost?“
„Nebude, Lucko, vůbec nemusíš mít obavy, protože…“
Za Hillem tiše zapípal jakýsi přístroj a přerušil jeho tok myšlenek. Luciin strýc se otočil ke komunikátoru a vede dlouhý rozhovor v jazyce, kterému Lucka ke svému údivu – nerozumí! Když skončil, obrátil se zpět ke své neteři se slovy:
„Dokonce – zůstaneš-li tady – budeš moci kamarádkám prokázat mnohem užitečnější služby, než když jim budeš nahoře na obtíž.“
„O jakých službách…“
„Měli bychom tu pro tebe práci, ale nejprve se musíš podrobně seznámit s vývojem situace na ostrovech. Teď se běž osprchovat, aby ses po té cestě trochu osvěžila, a my ti mezitím připravíme něco k snědku. Je právě čas oběda. Potom si promluvíme o práci.“
Když se Lucka vrátila ze sprchy a usadila se ke stolu, aby poobědvala ve společnosti strýce a tety, které našla za tak pohnutých okolností, oznámila jim své rozhodnutí: „Tak dobře, zůstanu, ale asi bych se měla trochu obléci – nebo tu mám pobíhat nahá?“
„Víš, Lucinko, to je zcela tvoje věc. Nám je srdečně jedno, zda tady budeš pobývat nahá nebo oblečená, protože ženy jsou pro nás základním symbolem krásy a jejich nahota není tabuizována, jako je tomu v pozemských poměrech. U nás je tato výsada žen zcela běžnou součástí společenské etikety. Opakuji: výsada – A protože tvoje tělo už nabylo do značné míry ženských rysů, mohla bys v našich společenských poměrech bez obav existovat bez jakéhokoliv odění. Ale cítíš-li se nahá nepřirozeně, můžeš se samozřejmě obléci,“ vysvětluje Lucce teta Ariana.
„A jak je tomu u mužů,“ ptá se udivená Lucka.
„Ani mužům to samozřejmě není zakázáno, ale nepovažuje se to za etické – asi jako u vás v tzv. ‚civilizovaných‘ zemích kdyby sis vykračovala po ulici v elegantním kostýmku a na nohy sis obula bačkory,“ uvádí příklad pro změnu její strýc.
Lucka chvíli pozoruje ladné křivky nahého těla své tety. Pak však vstala a zamířila ke dveřím. Její strýc jako by četl její myšlenky: „Lucko, snad si nechceš obléci ten nevzhledný hadr…“
„Když – já nic jiného nemám…“
„Ale jdi!“
Lucka se otočila po tetině hlase – a zajásala. Rozkošný župánek, navlas stejný, jaký tolik obdivovala u své sestry v den jejího návratu, se stává jejím vlastnictvím.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah