Posádka na ostrově je v morálním rozkladu. Kapitán Jeff Austin leží na ošetřovně s ochrnutou pravou polovinou těla a není schopen pohybu. Jeho zástupce je na Ascensionu, Jennifer zmizela. Zdá se, že vojáci se dívek bojí. Nemají ani tušení, která z nich je a která není schopna jim při každé jejich nepravosti uštědřit elektrickou ránu nebo je popálit.
Lenka hlídá ratejnu a neproklouzne jí ani myš. Nedovolí nikomu vstoupit, aby chránila tajemství uprchlých zajatkyň. A Peruánky zcela otevřeně zabavily pro sebe člun, který Jorge nedávno opravil, a vyrazily na jižní ostrov se zásobou jídla pro vězněné Indiány. Nikdo jim neodporoval.
„Všechny Indiány jsme pustily z klecí a zachránily jsme Jennifer. Kapitán ji tam nechal převést v den, kdy byla zbavena funkce velitelky tábora,“ sděluje Mořská Vlna Lence po návratu.
„A to vojáci nekladli odpor?“
„Stačilo jednoho omráčit,“ vysvětluje Mořská Pěna se smíchem, „ostatní hned strčili hlavy do písku. Sice je asi po našem odjezdu zase pochytají, ale aspoň na chvíli se mohou pořádně protáhnout. Jennifer strávila úplně nahá v kleci jen dva a půl dne – a je z toho celá zdecimovaná.“
„Taky jsme tam sebraly pár samopalů. Dáme je prozkoumat Nikolce nebo Rodice. My se v nich nevyznáme…“
„Asi v nich mají taky slepé náboje, jinak by se bránili,“ uvažuje Lenka, „ale na Nikolku ani Rodicu snad čekat nemusíme.“
S těmito slovy se obrátila k zachráněné Jennifer: „Podívej se, čím jsou nabity,“ a podává jí jeden samopal.
„Slepými,“ prohlásila Jennifer, sotvaže prohlédla zásobník, „takže je to jasné. Oni jsou vlastně bezbranní.“
„Jaké zbraně mají ještě k dispozici kromě samopalů?“
„Velitelé mají ještě pistole. Mužstvo má jen samopaly. Pak jsou tu k dispozici zbraně těžkého kalibru. Přístavní děla a protivzdušná technika. Tu proti nám těžko použijí…“
„Říkáš – proti nám. Což ty nejsi důstojník Spojených Států?“
„Jistě, Lenko, ale to jen navenek. Tady uvnitř,“ Jennifer si položila ruku na srdce, „jsem ve službách Jošuových. Kdo si myslíš, že vás tu bránil před fyzickou újmou a kdo zná tajemství krytu?“
„Takže jsi na naší straně?“
„Proč pořád pochybuješ?“
„Protože tvé způsoby, když jsi šéfovala vyšetřovací komisi a velela táboru, tomu nenasvědčovaly. Mne jsi nechala štvát psem, výslechy dívek jsi vedla krajně ponižujícím způsobem, musely se vystavovat úplně nahé ve zcela nedůstojných pozicích nejen před členy komise, ale i před zraky vojáků ve stráži…“
„Máš pravdu, ale to všechno jsem dělala jen na vnější efekt, abych se chránila před podezřením ze spolupráce s vámi. Jistě uznáš, že na druhou stranu jsem při tom všem dbala toho, aby vám nebyl zkřiven ani vlásek. Dokonce i Arny, ten voják, který byl po celou dobu přítomen té ponižující Nikolčině exekuci na pranýři, konal podle mých příkazů. Taky měl chudák co dělat, aby ji uchránil před Fredovými zvrhlostmi, když se mi už nepodařilo ho od pranýře nějak vzdálit. Z něj mám taky největší strach. Jeho podlé způsoby, donášení, kruté zacházení se zajatci…“
„Fred už to má za sebou,“ informuje Lenka Jennifer, „včera před polednem spáchal sebevraždu.“
„Tak to se mi docela ulevilo. Ale má tu několik kumpánů podobného ražení, na ty si budeme muset dávat pozor. Naštěstí jsou většinou v četě seržanta Anthonyho – to je náš člověk a daří se mu je zatím držet na uzdě.“
„Jak – náš člověk? Cožpak seržant Anthony…“
„Seržant Anthony je čestný a poctivý člověk. Pouští sice na vás hrůzu po mém vzoru, ale i to jsou ‚mimikry‘ – ve skutečnosti vám fandí a dělá všechno pro to, aby věci dospěly do zdárného konce. To slepé střelivo nafasoval zcela úmyslně. Trest měsíční strážní služby si takřka navrhl sám, aby mohl strážní četu vodit na místa, kde ji potřebujeme mít my, a aby se s ní vyhýbal místům, kde svědky nepotřebujeme. Nepopírám, že jsme v sobě našli zalíbení, ale to naši situaci jen ulehčuje, protože pravda o našich milostných pletkách, která je tu vydávána za fámu, zakrývá skutečnost, že společně pracujeme proti vašim dozorcům.“
„Jenže se tak postupně dostaneme do bezvýchodné situace,“ upozorňuje Lenka.
„Proč?“
Lenka se na Jennifer zkoumavě zahleděla: „Protože v momentě, kdy by se nám podařilo vojáky nějakým způsobem zbavit vlády nad základnou, padne na nás všechna odpovědnost za její chod. Zůstaneme tu bez prostředků, protože samy nemůžeme opatřovat zásoby a nevíme, na které vojáky je spolehnutí. Také by se mohlo stát, že dříve nebo později připluje loď s řádně vyzbrojenou posádkou a…“
„Osvobodíme-li Indiány, tak se snadno ubráníme s jejich pomocí,“ oponuje Jennifer.
„A čím? Samopaly se slepými náboji?“
Optimistický výraz z Jennifeřiny tváře zmizel.
„Schovej se!“ zvolala náhle na Jennifer Mořská Vlna, „Blíží se sem skupina vojáků!“
Nahá Jennifer skočila za dveře ratejny. Právě včas. Zpoza rohu se blíží skupina čtyř vojáků, kteří namáhavě hekají vlekouce na nosítkách mrtvé Fredovo tělo.
„Ani jsem netušila, jak dokonale nás Hill fyzicky vybavil,“ poznamenala Lenka k Peruánkám, „my s Jorgem jsme ho nesli bez nosítek jen sami dva a vůbec mi to nepřišlo nějak zvlášť namáhavé…“
Skupinu doprovází Nikolka s Xiaolan. Když spatřily kamarádky, oddělily se a zůstaly s nimi před vchodem do ratejny.
„Celý den tam smrděl,“ odplivla si zhnuseně Nikolka, „než se uráčili splnit kapitánův rozkaz a odklidit ho do krytu!“
Pak spatřila Peruánky: „Tak jak jste se vyřádily na jihu?“
Mořská Pěna jí sděluje všechny žhavé novinky, včetně obsahu posledního rozhovoru o vývoji situace na ostrově.
„Kde je Jennifer?“ ptá se Nikolka, když Indiánka skončila s vyprávěním.
„Tady jsem,“ a Jennifer, teď už zabalená do pokrývky, vystoupila z úkrytu.
Nikolka se na ní přívětivě usmívá: „Pověz nám, jakou tady mají vojáci spojovací techniku?“
„Tak to nevím, do těchto podrobností jsem nebyla zasvěcena. Vím jen o místním telefonu, který teď bez proudu nefunguje.“
„Ale kapitán před chvílí nařídil Anthonymu, aby se spojil s…“
„Pravda! Anthony nám to poví… Ale proč to chceš vědět?“
„Musíme zjistit,“ rozvíjí Nikolka svůj nápad, zda komunikační techniku lze použít jen v rámci složek US Army a CIA, nebo zda je jimi možno dosáhnout libovolného spojení…“
„Sice nevím, k čemu by nám to bylo, ale zjistit se to dá,“ uvažuje Jennifer.
„Mne totiž napadlo…“ spustila Nikolka, ale větu nedokončila, protože právě přiběhla z ošetřovny Lucka a hledá Xiaolan: „Jana ti vzkazuje, že se máš hned vrátit.“
Ani nevysvětlila proč a zase běží zpátky.
„Jdu se tam taky podívat,“ rozhodla se Lenka, „ochraňujte uprchlé zajatkyně,“ obrátila se ještě k Peruánkám a vyrazila s Nikolkou a Xiaolan za Luckou.
Na ošetřovně je boží dopuštění. Ty dva vojáky, které chtěla Xiaolan propustit z ošetřovny, stihl z neznámých důvodů Fredův osud. Leží nazí na palandách, každý má u penisu igelitový pytel a u hlavy konev vody.
Jana pohlédla na Nikolku a na Lenku, které právě dorazily s Luckou a Xiaolan: „Kde přišli k vašemu mléku?“
„Já si to mohu vysvětlit jen tak,“ uvažuje Nikolka, „že nás šmírovali, když jsme si včera s Lenkou navzájem vyprazdňovaly prsa. Mléko už bylo sice určeno k vylití, ale protože došly vzorkovnice, zůstalo ve dvou sklenicích tady na stole. Večer jsme je našly rozbité pod stolem. Ti chlípníci to asi vypili a pak rozbili sklenice, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda…“
„A dnes ráno se stalo něco podobného,“ poznamenává Lenka, „což znamená – pokud si tihle tři nedali nášup, že to možná během zítřka postihne ještě někoho dalšího.“
- × - × - × -
Lenčina slova se potvrdila. Následujícího dne, tj. 15. února, onemocněli záhadnou chorobou zbývající vojáci včetně kapitána. Ošetřovna připomíná nádraží. Dvě čety vojáků mají co dělat, aby zvládli náročnou obsluhu onemocnělých kumpánů.
„Měl by se o vás postarat lékař, který přijel s komisí,“ poznamenává Jana vyšetřujíc kapitánovi prostatu a genitálie, „my s Xiaolan jsme jen studentky…“
Jana už se po Nikolčině vzoru ani neobtěžuje zastírat znalost angličtiny.
„Já vím, že nám nepomůžete, ale aspoň se o nás postaráte. Tomu budižkničemovi bych nedal ošetřit ani psa,“ povzdechl si kapitán, „u té komise je jenom jako vocas mající vyslýchané přivádět do ponižující situace. Funguje tam jen jako stresový faktor. To je asi jediné, co umí. Kdybych mu byl nesvěřil do péče toho chlápka s otřesem mozku, tak už jsme možná i ten proud měli… aúúú … tam to zabolelo…“
„Varlata má sice už z podstatné části atrofovaná, ale stále ještě citlivá,“ sděluje Jana po straně Xiaolan, „zato ti tři, kteří onemocněli včera, už mají téměř prázdná scrota a necítí nic.“
- × - × - × -
„V noci na zítřek vás dvě Jorge zavře v krytu,“ upozorňuje Lenka Malik a Obereju, „tak se připravte. Pokrývky a nějaké šatstvo si vezměte ve skladu. Stejně nikdo nehlídá, většina vojáků obletuje ty nemocné…“
„Ale… tam přece …“
„Mrtvola ti neublíží. Před živými se musíme mít na pozoru,“ chlácholí Lenka čokoládovou krásku.
- × - × - × -
„Vedle deseti přímých armádních pojítek jsou tu k dispozici dvě běžné krátkovlnné vysílačky a dva satelitní telefony. Jenže baterky v nich docházejí, potřebovaly by nabít. Funkční je jen to jedno pojítko, kterým komunikujeme s Ascensionem,“ vysvětluje Anthony Nikolce a Jennifer předváděje jim spojovací techniku v osiřelé kapitánově kanceláři, „Zítra se vrátí nadporučík Rogers – tedy kapitánův zástupce. A přiveze také nový transformátor. Pak to budeme moci uvést do provozu.“
- × - × - × -
Pak přišel osudový den – 16. únor. Ráno před svítáním ještě Jorge vyzvedl z krytu další dvě vycvičené dívky a manželé se ujali Malik a Obereji. Peruánská dvojčata ještě s Lenkou a Nikolkou jsou na jižním ostrově s potravinovou pomocí pro Indiány. Dvě čety vojáků jsou k dispozici Janě a Xiaolan na ošetřovně, protože šest nemocných vojáků spotřebovává neuvěřitelné množství vody.
Půl hodiny po poledni zakotvila loď. Nadporučík Rogers odvedl svědomitou práci. Přivezl nového šéfa vyšetřovací komise, výslechového specialistu s opravdu rozmanitou výbavou a kněze. Mimo nich přivezl specializovaného elektromontéra, nový transformátor a také zásobu léků. O střelivo však nepožádal, protože ke zničení pověsti jeho i kapitánovy stačí maléry, které už nebylo možno ututlat.
„Nástup!“
Hlas polnice prořízl už tak napjatou atmosféru na ostrově a část vojáků včetně některých zajatých dívek se poslušně řadí do předepsaného obrazce na táborovém náměstíčku.
Nadporučík Rogers nevěřícně přehlédl prořídlé řady osazenstva ostrova: „Kde je kapitán?“
„Nemocen na ošetřovně,“ odpovídá podle pravdy jeden ze seržantů.
Nadporučík Rogers vyrazil udaným směrem a nestačí se divit. Ošetřovna připomíná veřejné tržiště orientální metropole. Vojáci ve funkci nosičů cestují ve dvou proudech. Jedni s konvemi na vodu, druzí s igelitovými pytli čehosi odporně páchnoucího…
„Co se to tady děje!?“
Na spodních lůžcích paland leží šest nahých nemocných včetně samotného kapitána a dvě čety vojáků jsou plně vytíženy jejich náročnou obsluhou. Nemocní v krátkých intervalech pijí obrovské množství vody. Jana a Xiaolan bezmocně sledují toto divadlo.
„Vojáci onemocněli neznámou chorobou. Jeden spáchal sebevraždu,“ podává Jana hlášení.
„Proč seržant Anthony nepožádal také o lékaře?“
„Lékař tu je – ten co přijel s komisí, ale odmítl se nemocných ujmout.“
„Také to není v jeho kompetenci,“ konstatuje Rogers.
„V jeho služební kompetenci to sice není, ale jako lékař by se jich ujmout měl. Kdybych byla ministryně zdravotnictví, usilovala bych o to, aby byl zbaven diplomu – má-li vůbec nějaký.“
„Na to nemáš právo, protože nejsi občanka USA. A kromě toho – kdopak nám tady vypravoval, že neumí anglicky?“
Jana se jen pohrdavě usmála: „Myslela jsem, že…“
„Ty nemáš co myslet. Jak je vidět, těm nemocným tady stejně nepomůžete, takže se račte všichni odebrat k nástupu.“
Jana, Lucka i Xiaolan se beze slova odebraly na táborové náměstíčko sledovány vojáky, kteří ještě před chvílí zásobovali ošetřovnu vodou a odnášeli odpad.
„To jste neměl, nadporučíku,“ ozval se ze svého lůžka kapitán, „ty holky dokázaly mužstvo aspoň držet na uzdě, jinak by…“
„Od kdy tady vládnou nějaké ženské, které se ještě ke všemu paktují s vesmírnými vetřelci za našimi zády?“ osopil se Rogers zcela neslužebně na kapitána. Ale ten jen apaticky mávl rukou: „Dělej, jak myslíš. Jen abys nesplakal nad výdělkem. Stačí moc málo k tomu, abys tu skončil mezi námi …“
Rogers se bez odpovědi otočil a vyrazil k nástupu mužstva a zajatkyň na táborové náměstíčko. Přehlédl prořídlé řady svých oveček a jeho pohled se zastavil na neuspořádané formaci zajatkyň. „Pokud je mi známo, k nástupu se máte dostavovat bez oděvu! Nebo někdo během těch pár dní, kdy jsem byl pryč, změnil řád nástupu? Nevím o tom. Takže ty pláště bych prosil dolů! Okamžitě!“
Dívky odložily pláště před sebe na písek a postavily se do vzorného pozoru.
„Svatá panno…,“ vydechl kněz a zakryl si oči dlaněmi.
„Jak to, že je vás tady jen osmadvacet?“ zeptal se Lucky nadporučík nedbaje knězovy reakce, „kde jsou ostatní?“
„Já je snad hlídám? Od toho tu máte čtyři čety samopalníků, ne?“
„Jak to se mnou mluvíš? Snad si znovu nekoleduješ o promenádu?“
„Nadporučíku, nezdá se vám, že má Lucka pravdu,“ přerušila jeho proud vyhrůžek Jana. Její hlas zní tvrdě a nekompromisně.
Nadporučík Rogers začal měnit barvu v obličeji – nejprve zbledl, pak zezelenal, zmodral, zfialověl a nakonec zbrunátněl. Jeho oči se podlily krví a žíly na krku mu naběhly jako provazy. Pak vybuchl:
„Velitelem posádky v době nemoci kapitána Austina jsem já! Já! A nepřipustím, aby si vůbec někdo dovolil – a ještě k tomu ženská, civil, nula – rozumíš – nula! – aby si taková nula vůbec dovolila mě poučovat o tom, kdo tu má a kdo nemá pravdu! Já s tebou zatočím! Nemysli si, že jsi pořád pod ochranou té čarodějnice, která do nedávna velela zajateckému táboru! Budeš teď sdílet její osud. Nechám tě zavřít do klece jako opici…“
„Uklidněte se, nadporučíku, nebo přiděláte další práci tady důstojnému pánovi,“ využila Jana k replice momentu, kdy se nadporučík odmlčel, aby mohl zalapat po dechu, „vždyť…“
„Seržant Anthony!“
„Zde!“
„Se čtyřmi muži z vaší čety odvezete tuto vzpurnou zajatkyni na jižní ostrov a uvážete ji nahou, zdůrazňuji NAHOU! – do některé klece uprostřed tábora, aby byla všem ostatním neustále na očích! Jako důkaz splnění rozkazu mi přivezete její plášť sandály! Odjezd do půl hodiny! Jasné?“
„Rozkaz!“
Anthony se obrátil k Janě: „Půjdeš s námi dobrovolně, nebo…“
„…Seržant Anthony je čestný a poctivý člověk. Pouští sice na vás hrůzu po mém vzoru, ale i to jsou ‚mimikry‘…“ honí se Janě v hlavě Jennifeřin výrok, který jí parafrázovala Mořská Vlna včera večer – tomu ublížit nemohu, přišli bychom o spojence…
„Půjdu dobrovolně… jen trochu strpení…“
Pak se obrátila k Lucce a spustila česky: „Až mě převezou, tak se s nimi domluvím – doufám, že Anthony ví, koho má vzít jako doprovod, aby nedošlo k prozrazení – a pošlu svůj plášť a sandály jako důkaz. Tam už si nějaký oděv opatřím – třeba něčí uniformu. Na jižním ostrově budu ‚legálně‘ a budu moci usnadnit život Indiánům i v době, kdy tam naše děvčata nejsou… Smůla je, že jsem včera zanedbala nabíjení a ani dneska…“
„Tak se tady nevybavuj. Jdeme, jdeme!“ pobízí ji drsně Anthony a cloumá jí ramenem. Jana si ke všeobecnému veselí vojáků oblékla plášť…
„…na tu chvíli ti to nestojí za to…“
„… jen se s ním naposled pomazli …“
„…taky ho tu mohla rovnou nechat, aby se s ním kluci nemuseli tahat nazpátek…
… a vydali se směrem k přístavu.
- × - × - × -
Člun vyrazil z přístavu a obeplouvá ostrov z východu využívaje síly proudu v úžině. Uprostřed seržant Anthony, proti němu Jana. Po stranách dva samopalníci. Třetí muž obsluhuje motor, čtvrtý kormidlo.
„Jen, mi notis, ke vi kaj viaj kamaradinoj uzas Esperanton kiel komunikan rimedon,“ {Tak jsem si všiml, že vy a vaše kamarádky užíváte esperanto jako komunikační prostředek}, zaslechla náhle Jana tichou Anthonyho poznámku. Jen lehce přikývla, ale nedala nijak najevo, že se s ní seržant baví. Anthony tiše pokračuje týmž jazykem; navenek to vypadá, že si jen tak něco polohlasně pro sebe mumlá…:
„Vzal jsem s sebou čtyři nejhorší grázly, kteří mě podezírají, že jsem s vámi spolčen – tak jsem tě chtěl poprosit, abys vydržela a sehrála to divadlo až do konce.“
Jana se rozhlíží po vodní hladině, před sebou vidí přibližující se pobřeží jižního ostrova, které je tak rozdílné od břehu, který před chvílí člun opustil. Přitom však pozorně naslouchá seržantovu ‚mumlání‘ snažíc se, aby jí neuniklo ani slovo… „Náramek, který ti dám osobně na pravou ruku, má poškozený zámek a do roubíku, který dostaneš, jsem vpašoval klíče…“
V případě prozrazení mohu ty čtyři lotry snadno zlikvidovat, i když mi dochází energie, ale asi by to zatím nebylo dobré, protože bych pak na Anthonyho vrhla stín podezření zcela zjevného… Nechám se svléknout, připoutat a zavřít. Až odejdou, tak se snadno osvobodím…
Člun přirazil ke břehu a jeden ze samopalníků ho připoutal k molu. Pak vyvedli Janu na břeh.
„Šéfe, neměla by se svléknout už tady, ať se s těmi krámy nemusíme tahat zpátky?“
Jana se pohrdavě podívala na strážného: „Tak to jsem neměla ani tušení, že vojáka americké armády zmůže jako nesnesitelné břemeno kus hadru…“
„Tady nejde o to břemeno, ale o to, aby sis toho trestu co nejvíc užila,“ odvětil jízlivě voják.
„Mně se spíš zdá, že si toho mého trestu chceš užít hlavně ty!“ Ani nevíš, ty chlípníku, jak mi hraješ do noty…
„Na to, že jsi ženská, jsi docela chytrá, kdo by to byl řekl… Takže bych prosil ten pláštíček dolů, ano… a ty sandálky taky… Vidíš, jak ti to jde…“
Jana se drží vytčené strategie a zatím bez odporu vojáky poslouchá. …spočítám mu to dodatečně, chlípníkovi. Teď nesmím ohrozit spojence… A pak…
„Vidíte, šéfe,“ oslovil voják zcela neslužebně seržanta, „kdypak zdejší klece viděly zajatkyni s tak nóbl zakulaceným zadečkem, to bude pro tu vyvolenou klec veliká čest…“ a pleskl nahou Janu přes právě opěvovanou tělesnou partii. Vzápětí však zavrávoral: „Aúúú, mě vám vzala do té ruky nějaká křeč…“ a zmateně napíná co nejvíce svou pravici tlače ji dlaní do kmene nejbližšího stromu. Jana se mezi tím pustila do uskutečňování svého plánu a postoupila ze stínu o pár kroků dál, na místo plně ozářené Sluncem. Tam vystavila své nahé tělo co největší plochou jeho paprskům. Musím toho využít a cestu co nejvíce zdržovat, abych se stačila důkladně nabít. Kdyby ten lotřík jen tušil, jak mi svou chlípností a zvrhlostí právě pomohl, dal by si pár facek a šel se udat za spolčování se s nepřítelem…
„No ne, to snad není pravda, podívejte se, jak se ta coura vystavuje…“
„Poslyšte, Hunte,“ obořil se na něj seržant, „vysvětlete mi, co vy vlastně chcete! Nejprve ji donutíte k tomu, aby se svlékla, pak se…“
„Ale, šéfe! Mně se zdá, že se svlékla až moc ochotně…“
Mám dojem, že jsem tak trochu vypadla z role! Měla jsem se víc vzpouzet, ale jak jsem cítila, že se potřebuji pořádně nabít… Včera jsem se k tomu nedostala kvůli té epidemii ‚mléčné úplavice‘, ta rána, kterou teď Hunt dostal, už byla značně oslabená… Ale pozdě bycha honit, teď už to nespravím…
„Hunte! Za prvé: Budete mě oslovovat ‚seržante‘ – A za druhé: Nebudete mi skákat do řeči! Jste ve službě a ne v hospodě. Jasné?“
Seržant Anthony zachránil choulostivou situaci mistrně odváděje Huntovy myšlenky jiným směrem, „Bude-li se to opakovat, zarazím vám týden vycházky!“
„Promiňte, seržante, ale před zajatkyní snad mou osobu snižovat nemusíte…“
„Je zajímavé, Hunte, že po mně vyžadujete dodržování čehosi, co sám nerespektujete. Zůstanete tady a budete hlídat člun a věci!“
Pak se obrátil k Janě: „A ty se trochu kroť, jsi tady v zajateckém táboře a ne ve strip-baru!“
Po těchto slovech se průvod vydal na cestu do tábora, přičemž Jana se stále snaží držet na plném slunečním světle. Podle vyprávění to do toho tábora trvá asi dvacet minut pěšky To by mi mělo stačit. Klece jsou pod přístřešky, takže ve stínu… Tam bych se nenabila… Musím jen doufat, že dodrží slib a že se snadno a rychle osvobodím…
Konečně dorazili k cíli cesty. Seržant Anthony vyhledal velitele stráže a požádal ho o vyklizení jedné klece uprostřed tábora přesně podle Rogersova rozkazu. Pak pokynul Janě, aby vstoupila.
„Podržte mi ji,“ rozkázal dvěma svým vojákům, „a ty mi podávej věci!“
Sám osobně připoutal Janiny ruce a nohy k mřížím klece. Na zápěstích a kotnících jí zacvakly ocelové náramky. Jana podvědomě zaslechla, že náramek, který má na pravé ruce, vydal při uzavírání trochu jiný zvuk a v duchu jí spadl kámen se srdce.
Seržant Anthony si zase cosi spokojeně mumlá ‚pod vousy‘ a Jana zachytila opět dvě esperantské věty: „Já se omlouvám, že jsem tě tak pokáral. Vím, proč jsi to udělala, ale mně nezbylo nic jiného, nechtěl-li jsem riskovat prozrazení.“
Nahlas pak řekl: „Tak si to tu užij, krasotinko. Podívej se, kolik tu máš vděčných diváků…“
Dveře klece zaklaply a vojáci si chtivými pohledy prohlížejí nahou bezbrannou dívku, zatímco seržant Anthony podává veliteli stráže hlášení o novém přírůstku.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah