„Chtěla bych s tebou mluvit,“ řekla po večeři Jana Lucce, „ale pokud možno o samotě… Dozvěděla jsem se totiž dost důležitou věc, o které bys měla vědět.“
„Dobře, ale kdy a kde? Ačkoliv je teď na ošetřovně sám kapitán, noční službu má seržant Adams, to je ten lotr, který asistoval té naší vstupní ‚lékařské‘ prohlídce…“ – Lucka se zachvěla odporem – „a ten určitě udělá večerní rozkaz, pak budeme rozděleny…“
„Neboj, vyžádám si tě jako tlumočnici ke zraněným vojákům. Xiaolan tam bude taky, takže budeme mít příležitost se uklidit do pokojíku pro ‚personál‘. Nikolka už se stejně rozhodla, že stráví noc v ratejně i s Lenkou a se Sličnými Akvabelami. Budou tak chránit nejen uprchlé zajatkyně z jihu, ale i naše dívky před případnou zvůlí vojáků. Já pevně doufám, že ty noční razie nadobro ustanou, když došlo odpoledne k tomu incidentu u pranýře…“
Její proslov přerušil zvuk polnice. Seržant Adams skutečně svolává nástup k večernímu rozkazu.
„Dělej, rychle! Ten plášť dolů – a poběž!“ Jana vyrazila jako první kryjíc tak částečně Lucčinu nahotu podle Nikolčina vzoru.
Seržant Adams si co do krutosti a podlosti nezadá ani s kapitánem Austinem ani s nadporučíkem Rogersem.
„Nemyslete si,“ obrací se ke dvaatřiceti zcela vysvlečeným zajatkyním stojícím ve vzorném pozoru, že se onemocněním kapitána Austina něco mění! Ten včerejšek byla výjimka, která se už opakovat nebude. Bude se pokračovat dále v jím zavedeném režimu. Takže předstoupí čtyři dobrovolnice ke kontrole laktace a čtyři dobrovolnice podstoupí hygienickou prohlídku!“
Pak zjistil, že čtyři zajatkyně se nedostavily (Halina s Rodicou jsou v krytu a Nikolka s Mořskou Vlnou hlídají tři uprchlice v ratejně…)
„Vlastně to bude šest plus šest,“ doplňuje po tomto zjištění, „poděkujte se za to svým čtyřem kumpánkám!“
Janě se moc chtělo protestovat proti konání hygienické prohlídky, když stejně neteče voda, ale ovládla se, protože by byly ponižujícímu zacházení vystaveny další dvě kamarádky – a na otevřený konflikt je ještě příliš brzo, musíme počkat na návrat ještě několika dívek z krytu, uvažuje horečně a pak se raději sama hlásí ke kontrole laktace. Nesmí připustit, aby se do rukou vojáků dostala její přímá sousedka v řadě – Lenka!! Ten poprask, kdyby objevili, že skutečně produkuje mléko! Ale už jen pár dní a zatočíme s vámi tak, že na to nezapomenete ani po smrti, uvažuje v situaci, kdy jí dva vojáci drží ruce za zády a třetí jí důkladně prohmatává prsa, aby zjistil, že se mléko neobjevuje.
„… teď na ubikace a za každou, kterou uvidím mimo vyhrazený prostor, půjdou dvě na promenádu!“
Pak se otočil k Janě: „Koho chceš na ošetřovnu?“
„Xiaolan a Lucku,“ ukázala Jana vědouc, že žádost o třetí dívku by byla spojena s vystavením trestu některé z kamarádek.
- × - × - × -
„Už vím,“ spustila Jana, když odvedla Lucku do pokojíku pro ‚personál‘ zatímco Xiaolan se ujala své práce u zraněných vojáků, „proč Nikolka a Mořská Vlna nejsou schopny nabýt energetické rovnováhy.“
Při jejích slovech Lucka zbystřila pozornost, ale oči jí posmutněly. Konečně se snad dozvím, proč se nemohu dotknout sestřičky…
„Je to způsobeno citovým šokem, který utrpěla, když byla uvázána k tomu pranýři – krátce před tím, než podstoupila lékařský zákrok v krytu.“ Jana se na chvíli odmlčela a mechanicky se natáhla ke stolu, aby stáhla knot petrolejové lampy. Pak pokračovala: „A Mořská Vlna viděla retrospektivní záznam událostí v zajateckém táboře na jižním ostrově, zrovna když…“
„Co myslíš tím retrospektivním záznamem,“ přerušila ji Lucka se zájmem.
„Prý existují nějaké tachyony, částice překračující nějakou mezní rychlost, či co, a těmi oni zachytávají světlo odražené od země a pozorují obraz, který nese. Aspoň takhle mi to vysvětloval Hill, on také není přes tyto věci odborník.“
Tak oni už jsou tak daleko, že běžně v praxi využívají něčeho, co u nás zatím je možno pozorovat jen v laboratorních podmínkách. Kdybych to srovnala s našimi poměry, tak je to jako kdyby oni používali elektrického motoru v době, kdy starý Thales žasl nad tím, jak jantarová tyč přitahuje kuličky z bezové duše.
„To je zajímavá informace, ale kdy budeme moci se sestrou zase normálně žít, to ses asi stejně nedozvěděla, viď,“ řekla smutně, když se opět vrátila ze světa mimozemské vědy do syrové reality.
„Tak to je mi líto, to opravdu nevím…“
„Ale – když ty jsi vycvičená – jak tady už docela běžně říkáte, to dokážeš se svou tělesnou energií skutečně nakládat podle libosti?“
„Samozřejmě,“ informuje Lucku Jana – a to dokonce i vůči bioenergeticky nesenzitivním jedincům aniž bych je zranila,“ a na důkaz svých slov uchopila Lucku za ruku. V té chvíli Lucka ucítila jemné mravenčení.
„Tohle mi předváděla i Lenka,“ vzpomíná Lucka na setkání po sestřině a Lenčině návratu z krytu, „ale jak je možné, že někteří vojáci jsou tak zle popáleni? Od elektrického šoku přece…“
Jana vstala a svlékla si plášť. Pak se posadila na lůžko a požádala Lucku: „Polož mi ruce na záda – celými dlaněmi, ano. Tak – a teď…“
Lucka cítí postupně se zesilující žár vycházející z Janina celého těla. Po chvíli byla nucena ucuknout, protože na Janiných zádech už nelze ruce udržet.
Jana se zasmála. Pak se obrátila ke své společnici a sdělila jí další šokující informaci: „Funguje to i obráceně. Teď ti předvedu něco moc příjemného. Svlékni si ten plášť – viděla jsi večer ten teploměr na dveřích jídelny?“
„Ano,“ odvětila udiveným tónem Lucka, „108,5°F, to máme… 42,5°C,“ uvažuje nahlas…
„Tak, a teď se ke mně pořádně přitiskni, co největší plochou – ale ten plášť musíš svléknout, to by kouzlo nefungovalo…“
Jana si totiž vzpomněla na události, kdy prvně vyšetřovala Arianu a na ten její ‚mrtvolný‘ chlad – a napadlo ji, že by mohla její manévr napodobit.
„Myslíš to vážně?“
Lucka pozoruje svou společnici s krajní nedůvěrou. Co asi zamýšlí? Mně úplně stačí, když se musím nahá předvádět při těch potupných nástupech… Pak si však uvědomila, že Jana je po Nikolce poslední člověk na světě, který by jí chtěl jakkoliv ublížit, a poslušně odkládá jediný kousek oděvu. Zvědavost zvítězila nad obavami a podezíráním. Pak se k Janě váhavě přitiskla.
„Co cítíš?“ zeptala se Jana kamarádky po chvíli.
Lucka, která se původně přitiskla svými zády na Janina, vydechla úžasem: „Janičko, vždyť ty funguješ jako klimatizace!“ A Lucka se pomalu otáčí tak, aby si o Janu postupně ochladila celé tělo, což je v tropické noci zvlášť příjemné. Aniž si to uvědomila, stojí Janě tváří v tvář a pevně ji objímá.
„Jak daleko můžeš zajít,“ ptá se hledíc Janě zblízka do očí.
„Kousek nad bod mrazu, ale to už by ti byla moc zima, to zkoušet nebudeme,“ šeptá Jana a tiskne si nahou Lucku na prsa. Ta si slastně položila hlavu na Janino rameno a tře se o její chladné tělo co největší plochou.
„Zabíjím dvě mouchy jednou ranou,“ šeptá Jana uvolněné Lucce do ucha, „odčerpávám tvou energii, která tě za těchto klimatických podmínek vlastně obtěžuje, protože nejsi bioenergeticky senzitivní a nedokážeš ji… jak bych to nejlépe vyjádřila… konzervovat, a zároveň doháním nabíjení, které jsem dnes kvůli bouřlivým událostem na ošetřovně hrubě zanedbala… I když je to jen slabá náhražka, protože musím dávat pozor, abych tě ‚nevysála‘ přespříliš. To by ti nemuselo udělat dobře.“
Lucka se zasmála: „Zatím je to velice příjemné, ta vedra jsou ubíjející… A voda neteče, koupání ve slané mořské vodě je také nepříjemné, když se člověk potom nemůže ani osprchovat – a to ještě musíme dávat pozor, abychom zmátly stráže.“
Jana místo odpovědi hladí Lucčiny vlasy a ta, rozkošnicky se tisknouc k jejímu chladnému tělu, má pocit, jako by objímala nádhernou mramorovou sochu, o kterou se příjemně ochlazuje.
Jana se posadila na lůžko a Lucka bezděčně zaujala místo obkročmo na jejích stehnech. Pak zabořila obličej do jejích prsou.
Jana si náhle uvědomuje, že Lucce nesmírně chybí fyzický kontakt se sestrou, a přestala chladit. Lucka, Nikolčina sestra! Je teď moje, milá, něžná, jemná – a ta její pevná prsa! Velká, pružná, citlivě reagující na moje dráždění. Ať se ke mně ještě více přitiskne… Ať mi pohlédne do očí…
Cítí jemné Lucčiny vlasy, které ji lechtají na břiše. Uchopila jednou rukou Lucku za bradu a pomalu jí zvedá hlavu do výše svých očí. Jejich pohledy se setkaly a Lucka postřehla něžný úsměv v Janině obličeji. Stalo se tak vteřinu před tím, než se jejich rty k sobě přisály.
Obě kamarádky se teď už beze slov vzájemně hladí, laskají, líbají a působí jim nesmírnou rozkoš dotýkat se vzájemně na intimních místech. Jen jednou Lucka instinktivně ucukla – když se Jana snažila cíleně dotknout jejího topořícího se penisu. Ale ta vycítila, že je jí to nepříjemné – soustředila se proto především na její prsa – pevná a pružná se vzpřímenými bradavkami, které jí laská jazykem.
Lucka postupně ztrácí zábrany a její ruce bloudí po Janině těle jako lodi na rozbouřeném moři. Lucka cítí bouřlivé dmutí Janiny hrudi ve vlnách vzrušení, přikládá své ucho k Janinu srdci a nechává se ukolébat jeho zrychleným, ale pravidelným tlukotem.
Dívky ani nepostřehly, kdy dohořel petrolej v lampě. Lucka cítí na svých stehnech proud Janiny milostné šťávičky a navštěvuje rukou její povolenou vagínu rozmazávajíc sekret po svém i jejím těle. Pod svými prsty cítí Janin zvětšující se klitoris a vnímá Janiny reakce na jeho dráždění. Cítí, že obě brzy vyvrcholí…
I Jana v celém těle pozoruje vzrůstající napětí a zřetelně vnímá Lucčin ztopořený penis mezi svými stehny, která instinktivně sevřela. Lucka se nebrání, jenom dbá, aby nevnikl do Janiny vagíny. Ale postupně i zde její pozornost ochabuje a Jana cítí, jak do ní Lucka proniká. Instinktivně uvolňuje stehna, a zapírá se patami do matrace, aby mohla snáze přirážet. Rukama hněte Lucčina prsa a zažívá vrcholnou rozkoš, o jaké se jí v životě nesnilo. Pod svýma rukama cítí divoký tlukot Lucčina srdce a její přírazy jí pronikají až k děložnímu hrdlu.
Jana při tom slastně vzdychá: „Lucko, miláčku, jak to, že jsem Tě nepoznala již dříve…“
Bere si přitom do úst Lucčinu prsní bradavku a vášnivě ji olizuje a saje. Lucka se prolamuje rozkoší a hladí Janu po vlasech. Nato se obě začínají vášnivě líbat, jejich jazyky se navzájem proplétají v ústech, a pokoj rozeznívá tlumené vzdychání obou roztoužených dívek. Znovu se spojují, jejich pohyby se zrychlují, Jana zatíná prsty do Lucčiny šíje a přes rty se jí dere slastný vzlykot, když cítí přicházející vyvrcholení.
Orgasmus se dostavil u obou téměř současně. Teplý proud Janina sekretu stéká po Lucčiných stehnech, zatímco gejzír semenné tekutiny, kterou Lucka uvolnila v momentě největší rozkoše dvěma mohutnými výstřiky vysvobodivši duchapřítomně svůj penis z Janina lůna, skrápí kamarádčina prsa.
Pak přišlo slastné uvolnění. Obě dívky zprudka oddechují, ale stále jsou spolu v nejtěsnějším kontaktu.
„Jsi skvělá,“ šeptá Lucka, „báječná, moc se mi to s tebou líbilo,“ a hladí svou rukou její prsa. Jana na důkaz díků opět přisála své rty na Lucčina ústa. Nakonec, obě vyčerpané příjemnou únavou, usnuly vzájemně se držíce v náručí.
- × - × - × -
„Nástup!“
Zvuk polnice vyburcoval Janu z příjemného snu, ve kterém se kochá prohmatáváním nádherných Lucčiných prsou, která ji přímo fascinují. Sen se jí splnil jen na půl. Nahá Lucka leží vedle ní na lůžku, ruku ovinutou kolem její šíje a prsa vystavená Janiným hmatům – ale zároveň prudké rány na dveře, které vracejí Janiny milostné fantazie do kruté reality.
Dveře se nakonec otevřely a v nich stojí – Nikolka.
„Zmeškaly jste rozcvičku, takže dvě kamarádky za vás půjdou hodinu na pranýř – a jestli nepůjdete ani na nástup, tak budou další dvě nuceny podstoupit kontrolu laktace, hygienickou prohlídku nebo nějaký jiný potupný trest,“ oznamuje kamarádkám hlasem, který má u ní nezvyklé zabarvení.
Pak se obrátila k Janě: „A ty mi vysvětli, jak jsi vůbec mohla takovým hanebným způsobem zneužít situace – a svádět mi sestru!? Co když z toho bude mít šok?“
„Z čeho by měla mít šok, prosím tě,“ snaží se Jana smířlivým tónem uklidnit Nikolku rozrušenou na nejvyšší míru. S údivem sleduje, jak se její dlouhé blonďaté vlasy staví do pozoru a mezi jejich konečky přeskakují drobné modravé jiskry.
„Z tvých sexuálních praktik! Vždyť jí vůbec nerozumíš a – “
Do Nikolčina rozhořčeného proslovu se náhle ozval hlas seržanta Adamse: „Tak jak dlouho budu svolávat ten nástup? Dámy se tu vybavují jako na čajovém dýchánku…“
Pak neomaleným způsobem odstrčil Nikolku ze dveří ven a nahlédl do místnosti…
„Tak vy takhle? Nu, mám takový dojem, že se dnes budou mít kluci na co dívat! Snad si nemyslíte, že takový bordel tady budu trpět! A ty – „ obrátil se k Nikolce, „cožpak nevíš, že si smíš plášť obléknout až po nástupu? Rač si odložit!“
Zmatená Lucka útržkovitě překládá Adamsovo lání vědouc, že obě kamarádky stejně rozumějí, ale na druhou stranu se jako první vzpamatovala a zapadla do své role.
Adams mezi tím pohlédl na hodinky, což je signál, že končí s debatami a začíná jednat. Za každou minutu zpoždění sexuálně obtěžující potupný trest pro další kamarádku. Jen přistiženým se zpravidla nic nestane – aby tak byla nahlodána jejich soudržnost.
Nikolka shodila plášť a rychlým krokem vyrazila na táborové náměstíčko, kde už stojí v pozoru zbývajících devětadvacet dívek – úplně nahých, jak nařizuje táborový řád. Seržant Adams uvolnil dveře a umožnil Janě s Luckou, aby vyšly ven a zařadily se na svá místa.
Pak zahájil ceremoniál rozkazu. Když dozněly předepsané formule, obrátil se k zajatkyním a jal se udílet tresty:
„Dneska, jak vidím, budeme mít o zábavu postaráno. Šest z vás se nezúčastnilo ranní rozcvičky – takže tři dobrovolnice po hodině na pranýř a tři na promenádu. Tři z vás se opozdily na nástup a jedna se ještě předčasně oblékla, takže další čtyři dobrovolnice, které zůstanou bez plášťů celý den.“
Náhle se k němu jeden voják naklonil a pošeptal mu cosi do ucha.
„Samozřejmě! Omlouvám se, zapomněli jsme na kontroly laktace a hygienickou prohlídku! Ačkoliv to nebývá zvykem, tentokrát podstoupí procedury samy vinice, to bude zajímavé… Tak, která z vás se hlásí ke kontrole laktace?“
„Běž…“ nabádá pohotově Jana Lucku, já podstoupím hygienickou…“
Lucka pochopila, že pro ni je to právě to menší zlo. Vystoupila z řady, zvedla ruce nad hlavu, aby se vyhnula jejich zkroucení za zády, a s největším sebezapřením si ‚dobrovolně‘ nechala potupně prohmatat prsa.
Pak její místo zaujala Jana, aby se podrobila potupné hygienické prohlídce. V mém případě to bude zvlášť ponižující, protože odhalí následky našeho nočního dobrodružství, ale nemohu se bránit, protože by za to stihl nějaký trest jiné dvě dívky…
Mechanicky se rozkročila a dobrovolně si nechala provést důkladnou prohlídku análního otvoru i vagíny. Kdybych se vzpouzela, tak si mě stejně podrží…
„Potřebovala by důkladně vysprchovat, protože dost teče, šéfe,“ oznamuje prohlídku konající voják seržantovi chlípně prohmatávaje její pochvu, „jenže – má smůlu, voda na rozdíl od její CENZUROVÁNO neteče…“
„Tak přece to byly sexuální orgie, podívejme se, mám takový krásný nápad – celý den nahé zůstanou všechny kromě těch provinivších se!“
Pak se podíval na hodinky: „Nástup do zaměstnání. Ihned. A první dobrovolnice se dostaví k pranýři.“
Jana s Luckou vyrazily zpět na ošetřovnu – sledovány Nikolkou, která sice byla zařazena do čety opravující šatstvo, ale nedbá rozkazu vědomě tak ohrožujíc minimálně další jednu až dvě dívky, kterým hrozí trest za její neposlušnost.
„Tak jak si to představuješ? Myslíš si snad, že když se momentálně nemohu Lucky dotknout, že si ji snad přisvojíš – nebo co,“ obořila se znovu na zkoprnělou Janu, když za ní vtrhla do pokojíku pro personál.
„Ale tak už se uklidni,“ žádá ji napadená smířlivým hlasem, „místo toho, abys byla ráda, že tvoje sestra…“
„Tak já mám být podle tebe ráda, že se s Luckou navzájem odcizujeme? Že spolu nemůžeme normálně žít, jak jsme zvyklé? Ty si myslíš, že připustím, aby se mi odcizila ještě více – a to s tvým přičiněním? Jak si vůbec představuješ…“
Nikolka hřímá hůř, než rozzuřený nadporučík Rogers, a blesky na Janinu adresu také nešetří. Dokonce jí zabránila v tom, aby si oblékla plášť, a snaží se do ní vybít svou zlost ve formě energie.
„Snad mi tady nechceš sehrát žárlivé divadélko!?“
Janina trpělivost je také už u konce a její výčitky přehlušují Nikolčiny elektrické výboje:
„Sama si užíváš s Lenkou…“
„Jenže já s Lenkou musím trénovat bioenergetickou rovnováhu, kdežto ty s mou sestrou…“
„Ale jakpak ty tu rovnováhu trénuješ? Nezvrhává se ten ‚trénink‘ náhodou v lesbické orgie? A co si o tom mám myslet právě já? Lenka je orientována na chlapy! Znám ji od mateřské školky a vím, co v ní dřímá! Moje pokusy o lesbické sblížení tvrdě odmítá, prvně jsem si na ni sáhla teprve při tom vyšetřování na klinice – a s tebou najednou bude vyvádět…“
„Mohu snad za to,“ skočila Nikolka Janě jízlivě do řeči,“ že si nedokážeš svou kamarádku i eroticky naklonit? Na tvém místě bych se takovými věcmi raději nechlubila. Konec konců – můžeš být ráda, že jsem jí otevřela cestu do lesbického ráje, když si s tím sama nedokážeš poradit!“
Jana využila momentu, kdy si Nikolka udělala pauzu na nádech, a tvrdě oponuje: „Tak vidíš! Sama to přiznáváš! To ti Lenka nestačí? To musíš mít všechny dívky jen pro sebe?“
„Kdo mluví o všech dívkách! Nemýlím-li se, tak se bavíme o tom, že jsi své chlípnosti zneužila vůči mé sestře…“
„Já mám Lucku, ty máš Lenku – nejkrásnější dívku z našeho ansámblu. Ta ti nestačí?“
„To snad není pravda – ty tady mluvíš o Lucince jako o nějaké věci, kterou já mohu jako směnit za něco jiného? Myslíš si, že když teď hrozí nebezpečí, že bych ji mohla zranit, že můžeš jen tak beze všeho zneužít situace a dělat si z ní nějakého pokusného králíka?“
Lucka nevěří vlastním očím ani uším. Celá zkoprnělá poslouchá strašlivou hádku mezi oběma kamarádkami a sleduje modrofialové záblesky, které na nejvyšší míru rozzlobená sestra vysílá z různých částí svého těla Janiným směrem.
„Nikolko, sestřičko! Uklidni se přece. Cožpak zapomínáš, že k takovým věcem musejí být dva? Jana si nedovolila ničeho proti mé vůli…,“ vstoupila do hádky zapínajíc si plášť.
Místo toho, aby se Nikolka uklidnila, působí Lucčina poznámka jako další sud oleje přilitý do rozpoutaného požáru. Zuřící Nikolka ztrácí nad sebou kontrolu úplně a vrhá se na Janu jako býk rozdrážděný muletou. To byla poslední věc, kterou si Lucka uvědomila těsně před tím, než se její nohy obrátily k východu z ošetřovny. Zapomněla si obout i sandály… Musím pryč, daleko, někam, kde mě nenajdou. Celou dobu se tady snažím o udržení jednoty kolektivu a teď jsem sama příčinou roztržky mezi nejlepšími kamarádkami. Jediná krásná noc, kterou jsem zde zatím prožila, nás přišla pěkně draho. Pykají za ni všechny dívky a Nikolka s Janou… Jak teď vypadám sama před sebou?
Lucka jde nazdařbůh pryč z tábora nevnímajíc své okolí. Jde pískem směrem k údržbářské dílně, ale nevnímá, že už se blíží k prameni, který objevily hned druhý den po únosu. Necítí hebkou trávu, která jí hladí nohy, necítí vůni lesa. Jde jako tělo bez duše.
„Lucía!“
Jindy příjemný Jorgeův hlas na ni působí jako dotek žhavého drátu. Rozběhla se a zmizela mu z dohledu.
- × - × - × -
„Tak už přestaň, cožpak jsi úplně zešílela?“
Jana se snaží vymanit z Nikolčina sevření. Ale Nikolčiny ruce i nohy se náhle změnily v ocelové svěráky, kterými Janu sevřela a cloumá s ní jako by z ní chtěla vytřást duši. Jana nestačí přijímat obrovská kvanta energie, která Nikolka proti ní vysílá, a kolem nahých těl zápasících dívek praskají modrofialové výboje. (Pozn. autora: Čtenář si musí uvědomit, že Jana – jak sama řekla v noci Lucce – „hrubě zanedbala nabíjení“ – takže má nad ní Nikolka momentální převahu.)
Skoro dvacet minut trvala Nikolčina křeč, než ochabla vysílením a Janě se podařilo uvolnit z jejího sevření. Pak si uvědomila, že Nikolka je na pokraji záhuby. Vždyť vydala téměř všechnu energii. Přitiskla ji sama k sobě a jala se jí předávat část energie zpět.
„Nechci! Od tebe ne! Ty proradná zrádkyně! Zlodějko! Okradla jsi mě o sestřičku. O mou Lucku! O jediný poklad, který na světě mám,“ a snaží se sama vytrhnout z Janina objetí.
Teď ovšem se situace obrací – a Jana předává Nikolce energii proti její vůli. Když pocítila, že Nikolka opět nabyla trochu sil, dodávku energie zastavila. Nikolka se mezi tím smířila s tím, že Jana nabyla nad ní vrchu, a přestala se vzpouzet. Teď jen sedí stále přitištěná k Janě a zprudka oddechuje.
„Vidíš! A jsi vyléčená,“ sděluje jí náhle Jana.
„Cože?“
„Ale, Nikolko! Cožpak necítíš, že ač se k sobě stále tiskneme, žádný tok energie mezi námi neprochází? Ani elektrické ani tepelné…“
Nikolka vstala a s údivem hledí do Janiných očí: „Tak… já jsem… vyléčená!“ A bez jakéhokoliv vysvětlení vyběhla z baráku na táborové náměstíčko.
„Mám takový dojem, že jsi byla určena do správkové čety. Asi se ti za to některá kumpánka poděkuje…“
Voják, který chytil Nikolku za rameno, uskočil hledě nevěřícně na obrovský puchýř, který mu náhle vyrostl na ruce, a Nikolka si uvědomila, že vyběhla z ošetřovny bez pláště.
Nevadí, využiji toho k nabíjení, vracet se nebudu. Aťsi mě očumují, vrátím jim to i s úroky. Teď musím v první řadě najít Lucku a podělit se s ní o tu radost! Konečně se můžeme zase obejmout a pomazlit! Jenže – kam zmizela?
Nikolka bloudí po tábořišti. Navštívila i ratejnu, kde Lenka ochraňuje uprchlé zajatkyně, ale ani tam se sestra nevyskytuje.
Nikolka vyšla z ratejny a namířila si to přes náměstíčko směrem k prameni. První, koho uviděla, je Jorge.
„Jorge! Jak se vede, není u tebe Lucka?“ chrlí na něj jedním dechem.
„Děkuji, už je to celkem dobré. A Lucía… Ta šla směrem k dílně, přede mnou však utekla. Nevím, co se jí stalo. Už je to dobrá půlhodinka… To už jsi zase bez pláště, děvče? Vždyť se na tom sluníčku pořádně spálíš! Pojď, půjčím ti zase tričko…“
„Díky, Jorge, jsi hodný, ale mně to momentálně takhle vyhovuje.“
Obdařila údržbáře milým úsměvem a vyrazila udaným směrem snažíc se co nejvíce držet v přímém slunečním světle, aby znovu získala energii ztracenou při hádce s Janou. Asi po patnácti minutách chůze, kousek za Jorgeovou dílnou pěšina končí. A tam uviděla na větvi, která zasahuje do pěšiny, cár trestaneckého pláště.
Lucka musela jít nevnímajíc okolí, uvažuje Nikolka, když nedává pozor na cestu. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Aspoň vím, že jsem na správné cestě.
Ušla ještě pár metrů – a strnula. Před ní se otevírá srázná strž, a na jejím dně –
Hrůza! Lucka mi spadla do propasti! Jestli se jí něco stalo – do smrti si to neodpustím! Takhle blbě žárlit na kamarádku, když s ní byla Lucka šťastná! Kde jí v té díře budu hledat?
„Lúúúc-kóóó!“
Nikolčin zoufalý výkřik se vrací několikanásobnou ozvěnou.
„Tady. Tady jsem…“ ozývá se Luciin hlas poněkud zprava.
Nikolka pohlédla tím směrem a na samém dně strže spatřila Lucčino tělo podivně zkroucené pod padlým stromem. Jediným pohledem odhadla situaci. Musím strž obejít, z protější strany není sráz tak příkrý. Ale rychle!
„Vydrž, jdu k tobě!“
Ale trvalo dalších deset minut, než Nikolka strž obešla a objevila schůdnější cestu. Konečně stojí nad Luckou. Ta je zapadlá v jakési prohlubni a zavalena padlým stromem. Nikolka s velikým úsilím zvedla větve tisknoucí Lucku k zemi a ta pomalu vylézá ze svého vězení.
„Stalo se ti něco?
„Asi… mám něco s kotníkem…“ Lucčina levá noha je opravdu podivně zkroucená.
„Jen aby to nebylo zlomené, tady asi nebudou na léčbu zlomenin prostředky,“ strachuje se Nikolka a prvotní radost z nalezení sestry se jí začíná kalit.
„Jenže jak se teď odsud dostanu? Na tu nohu se nepostavím… Nejlépe uděláš, když ještě pro někoho zajdeš. Třeba pro Jorgea, vždyť jsme kousek od jeho dílny.“
„To nejde! Přece tě tady nenechám samotnou,“ – zachránce nesmí v žádném případě opustit raněného, honí se hlavou Nikolce jedna z rozmluv s Janou kdysi na klinice. „A Jorge je s Markem u rozvaděče, potkala jsem ho cestou sem. To bych musela do tábora a zpátky. Zůstala bys tu bezbranná celých tři čtvrtě hodiny.“
Nikolka horečně přemýšlí. Vytáhla ze změti větví padlého stromu dvě silné ulomené větve, zbavila je větviček a listí. Pak se o ně celou váhou opřela. „To bude snad stačit, dej sem ten plášť…“
Lucka svlékla zničený plášť a podala ho sestře. Ta po krátkém uvažování roztrhla látku podélně na tři pruhy. Přiložila jednu větev k Luciině zraněné noze a pruhy látky jí tuto dlahu zafixovala.
„Moc s tím nehýbej, je to hrozný aušus, trhá se to jako papír…“
Uchopila Lucku pevně v pase, sehnula se a posadila si ji na záda. Pak začala opatrně stoupat opírajíc se o druhou větev na svažující se straně cesty, aby neztratila rovnováhu kvůli posunutému těžišti.
Když Lucku vynesla z průrvy, opět se sehnula a požádala sestru, aby se postavila zdravou nohou na zem.
„Tak, a teď se o mě hezky opři a do druhé ruky si vezmi tu hůl, ať se co nejvíce odlehčíš – a jdeme!“
„Ty, ty už jsi… vycvičená,“ uvědomuje si teprve teď Lucka novou skutečnost.
„Ano, právě během té prudké hádky s Janou jsem přišla na to…“
Hádka s Janou! Lucka se zachvěla úzkostí. „Doufám, že jste se nakonec usmířily?“
„Vidíš. Na to jsem docela zapomněla. Budu jí muset poděkovat.“ A Nikolce se do očí vedraly slzy – tentokrát štěstí…
Cesta se zraněnou sestrou ubíhá pomalu, Lucka musí často odpočívat. Usadily se na chvíli pod stromem u pramene a Lucka si natáhla zraněnou nohu.
„Jak se ti to prosím tě stalo, že jsi tam spadla? Měla jsem o tebe takový hrozný strach, když jsem tě tam uviděla bezmocně ležet,“ zeptala se Nikolka hlasem, ze kterého je slyšet účast i obavy.
„Nedávala jsem pozor na cestu a najednou jsem pocítila, že mi ujíždí půda pod nohama. Tak jsem se chytla toho stromu, jenže – nu, snad sis toho všimla, měl uhnilé kořeny. Nevydržel ten náraz a tak jsem jela dolů i se stromem. Sice zbrzdil můj pád, ale nakonec mě zavalil. Naštěstí jen přes tu díru, do které jsem šťastnou náhodou sklouzla… Aúúú – musím si na tu nohu dávat pozor.“
„Klid, nepospíchej,“ a Nikolka opatrně zvedla sestru se země, postavila ji na zdravou nohu a podepřela ji. Konečně – skoro po hodině – dorazily do tábora.
První, na koho narazily, je ke vší smůle sám seržant Adams. S nestoudnou chlípností zírá na obě úplně nahé dívky, z nichž jedna je zraněná, ale místo aby nabídl pomoc, spustil jízlivě: „No ne, to vám ty noční orgie nestačily? To budeme muset vybrat další dvě holky, třeba na promenádu. Večer u rozkazu si to vyříkáme!“
Lucka automaticky překládá, Nikolka po Adamsovi zle loupá očima. Těš se, hulváte! Taky na tebe dojde. Dřív, než se naděješ…
„Máš tady další pacientku,“ oznamuje Nikolka Janě, když konečně dovedla Lucku na ošetřovnu a položila ji na lůžko v pokojíku pro personál.
„Lucko, co se ti stalo?“ vyhrkne ze sebe nešťastně Jana a běží přes pokoj ke kamarádce, „snad to není zlomené,“ strachuje se, odstraňujíc opatrně Nikolčinu dlahu. Pak jemně ohmatává Luciin kotník:
„Hmm, máš štěstí, je to jen vykloubené…“ konstatuje, zatímco jí Nikolka, které se po Janině zjištění opět vrací optimistický výraz do obličeje, popisuje celou anabázi.
Jana se k ní s úsměvem obrátila: „Pěkně jsi jí to zafixovala, byla by z tebe prima sestra – tedy zdravotní…“
„Ale stejně to dost bolí,“ stěžuje si Lucka.
„Nu nediv se, je to pro ten kloub dost velká zátěž a nepřirozená poloha. Jenže – co s tím? Tohle bude práce spíš pro Xiaolan, ta se zaměřuje na sportovní lékařství…“
Xiaolan právě vstoupila do dveří a zaslechla svoje jméno. Pohlédla tím směrem a spatřila tři kamarádky v živém rozhovoru.
„Tak už jste se uklidnily?“ táže se s úsměvem na rtech.
„My ano,“ sděluje Nikolka, „ale Lucka si při tom vykloubila kotník…“
„Ukaž…“ Xiaolan jemně přejíždí prsty zraněné místo, „… to bude dobré, jen chvilku vydrž…“ a nacvičeným hmatem prudce trhla Lucce nohou.
Lucka ucítila pronikavou bolest, která však záhy opadla. Vzápětí se vrhla k sestře a vroucně ji objala.
„Teď tu nohu trochu šetři,“ napomíná ji Xiaolan, „měla bych ti to na pár dní zabandážovat…“
Ale obě sestry okolí již nevnímají.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah