Jana a Mořská Pěna se probudily hodinu před svítáním a chystají se na cestu zpět. Obě jsou řádně vycvičeny, takže u nich nehrozí nebezpečí, že by někoho mohly nechtěně zranit. I sám doktor Hill žasne: „To je poprvé, kdy ta dvojčata mají rozdílné vlastnosti – a zrovna v případě, ve kterém by se to dalo nejméně čekat.“
„Já bych asi věděla, čím to může být,“ medituje Ariana, „její sestra viděla retrospektivní záznam ze sousedního zajateckého tábora. To v ní mohlo zanechat hlubší citový dojem, než jsme mohli předpokládat… jen si vzpomeň, jaké emoční tlaky brání v dosažení energetické rovnováhy Nikolce.“
Mořská Pěna však zaslechla část rozhovoru a udiveně se k Arianě obrátila: „O jakém dalším zajateckém táboře je řeč? O tom, o němž slyšela Nikolka od těch vojáků, když…“
„Ano, přesně o něm je řeč,“ potvrzuje Ariana.
„A co je to vlastně za tábor?“
„Jsou tam vězněni Latinskoameričtí Indiáni. Tábor zřídila CIA a pod dozorem US Army tam drží stoupence národně osvobozeneckého hnutí Tupaka Amarua…“
„To snad je teroristická skupina, ne?“ zeptala se neprozřetelně Jana.
„U nich je terorista každý, kdo nehraje podle jejich taktovky!“ odvětila jí tvrdě Mořská Pěna a odvrátila od ní svůj pohled.
Jana si uvědomila, kdo a za jakých podmínek drží na ostrově daleko od civilizace jejich skupinu a jak je s dívkami jednáno. Pak Mořskou Pěnu objala a řekla jediné slovo: „Promiň…“
Mořská Pěna své odpuštění vyjádřila mírným zvýšením tělesné teploty.
„Tak, a je nejvyšší čas vyrazit,“ nabádá Ariana dívky ke spěchu, „cestou vám povím o novinkách na ostrově a v táboře. V noci jsme pozorovali s manželem retrospektivní záznam včerejšího odpoledne.“
- × - × - × -
Xiaolan se probudila. Někdo silně cloumá jejím ramenem. Otevřela oči, ale nic nevidí. Je hluboká noc a v místnosti je tma.
Lenka však poznala, že se Číňanka probudila, a zašeptala: „Tiše, to jsem já… Chtěla jsem ti jen oznámit, že jdeme s Jorgem do jeho dílny pro klíče od krytu a také vyrobí několik duplikátů klíčů od klecí.“
„Dobře, kolik je hodin?“
„Asi dvě po půlnoci. Za hodinu či za hodinu a půl bychom měli být zpět.“
„Hlavně, aby vás někdo nechytil. Kapitán zostřil hlídky…“
„Kapitán támhle spí – a děvčata z odpolední směny přimíchala vojákům ze strážní čety do večeře nějaké indiánské bylinky, které jim natrhala v lese na sousedním ostrově Mořská Vlna. Stráže jsou v limbu…“
„Nu což, to je pěkné. A jak dlouho to má účinkovat?“
„Prý až do rána.“
„Tak jděte, já už spát nebudu a postarám se i o Willyho.“
Měsíc jde do poslední čtvrti a dvě postavy opouštějí ošetřovnu míříce k údržbářské dílně. Celý ostrov spí spánkem spravedlivých. Jorge s Lenkou překročili potok těsně u pramene, kde si nabrali vodu. Když došli do dílny, rozsvítil Jorge petrolejovou lampu a pustil se do práce.
„Musíme si pospíšit, už mám málo petroleje,“ posteskl si Jorge.
Za necelou hodinu se mu podařilo vyrobit šest klíčů ke klecím. Sebrali ještě klíče od krytu a vyrazili zpět. Lenka vešla do ratejny a vzbudila Halinu a Rodicu: „Pojďte, Jorge vás zavře do krytu, protože ráno byste neměly šanci se tam dostat.“
„Jenže než se nás někdo ujme, tak tam zmrzneme,“ namítá Rodica.
„To je pravda, uvažuje Lenka, „Ariana se vás ujme až po svítání, po propuštění Mořské Pěny a Jany. To by vám tam byla opravdu zima… Budeme muset něco vymyslet.“
Všechny tři vyšly ven. Halinin pohled utkvěl na spících strážích: „Co když si vezmeme jejich uniformy?“
„To není špatný nápad,“ uvažuje Lenka a stahuje jednomu z tvrdě spících vojáků uniformu. Jorge se chopil druhého.
„Ale to jsou tropické uniformy,“ upozorňuje, „a v tom krytu ve skále je opravdu dost chladno. Vezměte si ještě přikrývky.“
Dívky sbalily ještě své přikrývky. Společně s uniformami to bude proti chladu dostatečná ochrana. Pak vyrazili. Jorge vpředu, za ním Halina s Rodicou, a Lenka průvod uzavírá. Ke krytu došli během necelých patnácti minut.
Jorge odemkl pojistky, nasadil klíč do hlavního uzávěru a otevřel dveře. Lenka provází kamarádky až hluboko za záhyb hlavní chodby. Tam se s nimi rozloučila a vrátila se zpět ke svému společníkovi.
„Pomoz mi s těmi dveřmi,“ obrátil se Jorge k Lence, „ať naděláme co nejméně hluku.“
Dveře tiše zapadly a Jorge uzamkl bezpečnostní pojistky. Pak se obrátil k Lence:
„Co se vlastně stalo s tím kapitánem? Já to nechápu… Nicolita shodila plášť – a vtom…“
„Jorge, jsi kamarád?“
„Váš? Samozřejmě! Já s vámi cítím jako se svými dcerami, ony jsou ve vašem věku… Dvojčata… Když vidím, jak tu s vámi zacházejí, tak bych je nejraději stáhl zaživa z kůže, udělal z nich vepřový guláš a hodil je psům, protože takoví lotři ani nemají právo spočinout v hrobě! Jenže jich je moc – a my jsme jen tři, přičemž Willy na tom opravdu není dobře…“
„Kolik je tady vojáků?“
„Tady slouží čtyři strážní čety po dvanácti mužích, pak jsou k nim čtyři seržanti, kapitán a jeho zástupce. Ale na ubikacích posádky ještě přespává část strážných určených pro sousední ostrovy. Souostroví se skládá ze čtyř ostrovů, z nichž ten náš je druhý co do velikosti. První je ten jižní, kde jsou drženi Indiáni. Ostrůvky na východě a na západě jsou malé, slouží jen k pobytu hlídek, které se tam střídají, ale není tam žádné zázemí. Odhaduji, že celá posádka má asi tak dvě stě mužů…“
„Víš, Jorge, nikde neříkej, co jsi viděl na ošetřovně, když se stal kapitánovi ten úraz. Až přijde čas, všechno se dozvíš, ale teď ještě bude nejlépe, když si to tajemství necháme zatím pro sebe. Slibuji, že ti o tom budeme podrobně vyprávět.“
„Dobře.“
Ušli mlčky pár kroků, když si Lenka vzpomněla na další podivnou událost: „Jorge, mně se zdá, že kapitán Austin nějak ztrácí kontrolu nad posádkou i nad táborem. A už vůbec se v posledních dnech nechová jako velitel…“
„Tak to si vysvětlit dovedu, protože jsem pozorně vyslechl ten rozhovor, který vedl s Fredem. Během tří dnů se tady má objevit… Lenko! Je zle! Bude zle! Chystají na vás… Víš, pro koho jel kapitánův zástupce?“
„Pro nějakého poručíka Brandona.“
„Správně. A ten s sebou veze výslechového specialistu. Víš, co to znamená?“
„Tak to nemám představu…“
„To znamená, že tady chtějí do výslechových metod zařadit elektrotorturu! A poručík Brandon, jak jsem pochopil, se má stát šéfem vyšetřovací komise! Jenže tenhle Brandon je i inspektorem pro šetření vnitřních záležitostí! Když si uvědomím, že kapitán má na svědomí už pět nehlášených mimořádných událostí… požár skladiště, chybně nafasované střelivo, zničený transformátor, zraněné vojáky a uprchlé zajatkyně ze sousedního ostrova, tak se oprávněně bojí o svou kůži, ruply mu nervy a řádí jako pominutý. Ono mu konec konců hrozí i to, že by mohl být sám podroben Brandonovým metodám – a Brandon je velice krutý člověk; sám jsem pod ním půl roku sloužil, než mě vlastně z trestu převezli sem. A zeptej se, jaká památka mi po jeho metodách zůstala na zádech! Teď v noci nic neuvidíš, ale Nicolita ti poví…“
Jorge silně tiskne Lenčinu ruku a dívka cítí, jak se její přítel chvěje.
„To je ti taková zima? Vždyť tady v tropech ani v noci neklesají teploty pod…“
„Jenže… já … to není zimou. Ale bojím se o vás… Víš ty, co je to elektrotortura? To…“
Lenka mu skočila do řeči dříve, než stačil rozvinout řeč o svých neblahých zkušenostech: „Jistě. To je mučení elektrickým proudem. Ale o nás nemusíš mít strach. Proč, to ti raději nebudu z konspiračních důvodů vykládat, ale upokoj se, opravdu. Nemusíš mít o nás vůbec žádné obavy.“
Za tichého hovoru došli až na ošetřovnu. Jorge se tiše pozdravil s Luckou a vklouzl do své postele, zatímco Lenka šla upozornit Xiaolan, že celé dílo bylo zdárně dokonáno.
- × - × - × -
Rodica uslyšela blížící se trojici jako první: „Už jdou,“ upozorňuje Halinu.
A opravdu – záhy se objevilo světlo Arianiny svítilny, jehož paprsky mihotají po stěnách. Mořská Pěna a Jana ji následují.
„Kde se tu berete?“ ptá se Jana kamarádek vidouc je v záhybu chodby.
„Jennifer už nevelí táboru a neměl nás kdo ‚odsoudit‘ – tak nás sem v noci zavřel Jorge,“ vysvětluje Halina.
„A čeká tě tam moc zajímavá prácička,“ oslovuje Janu Rodica, „představ si, že…“
„Zadrž, zadrž, všechno už vím. Fredovi začalo účinkovat to Lenčino mléko, kapitána a dalších pět vojáků postihl trest za neurvalé chování k děvčatům, jeho zástupce veze na ostrov poručíka Brandona a výslechového specialistu – jenom váš příchod nám nějak unikl.“
„Nechci vás vyhánět, ale máte nejvyšší čas – za chvíli se otevřou dveře krytu a nebylo by vhodné, aby vojáci předčasně seznali jeho tajemství,“ nabádá Janu a Mořskou Pěnu ke spěchu Ariana, „jenom nezapomeňte pozítří nad ránem dodat další dvě dívky ze seznamu, který připravil manžel. Lenka s Nikolkou se opravdu překonaly a máme dostatek xenofarmak pro vyzbrojení všech šestnácti dívek, které mají z CPLE za sebou potřebná vyšetření.“
- × - × - × -
Dveře krytu se otevřely a seržant Anthony hodil ‚z trestu‘ propuštěným dívkám trestanecké pláště. Ačkoliv Jennifer zmizela a nikdo nevěděl kam, Anthony se dále řídí jejími pokyny. Mořská Pěna a Jana ani nepředstírají vyčerpanost. Oblékly si pláště a vyrazily rychlým krokem k ošetřovně. Vojáci jim sotva stačí. Největší radost z Janina návratu ovšem projevuje Xiaolan, protože počet klientů ošetřovny se za včerejšek značně rozrostl. Nejvíce starostí a práce je pochopitelně s Fredem.
„Proč je tu k jeho obsluze tak málo vojáků,“ ptá se udiveně Jana, „měla’s jich do jeho ošetřování zapřáhnout víc. Vždyť jenom té vody co spotřebuje!“
„Máš pravdu,“ souhlasí s Janiným návrhem Xiaolan.
A Lucka ihned žádá seržanta Anthonyho, který teď posádce velí, aby byly ošetřovně k ruce dvě další čtveřice vojáků. Fred spotřebovává stále osm galonů vody za hodinu…
„Co se mu vlastně stalo?“
„To je sekret prostaty, ale proč mu bez přestání vytéká, zatím nevíme. Vyšetřila’s ho?“ obrací se Jana ke Xiaolan.
„Ještě k tomu nebyla příležitost ani čas. Jsem tu sama na osm zraněných a nemocných. Ti tři vojáci, které omráčila Lenka, už se vzpamatovali a mohli by odejít. Ale kapitán dostal plný zásah od Nikolky, která se stále nedokáže kontrolovat, a ti popálení, kteří se jí dostali do rukou, jsou na tom opravdu dost bídně,“ vysvětluje Číňanka, „A také stav Willyho je stále neutěšený…“
„Jenže my musíme zjistit, co se s tím Fredem děje, podívej se, kolik lidí musí tancovat jen kolem něj!“
„Vojáci stejně nemají nic kloudného na práci,“ oponuje Xiaolan. „Místo těch zvrhlostí, které páchají na nás a na těch zajatých Indiánech, teď aspoň dělají něco užitečného. Ale musíme se o něco pokusit, protože do nekonečna měnit igelitové pytle nemůžeme. Jejich zásoba není nevyčerpatelná a Fred – i když je to arcilotr, to taky věčně nevydrží…“
A s těmito slovy přistoupila k Fredovu lůžku.
„Pokrč nohy a pořádně je roztáhni,“ požádala ho.
„Jsem snad nějaká děvka, abych před vámi roztahoval nohy, nebo co?“ osopil se na ní Fred sotva Lucka větu přeložila.
„Nu, u nás bys takové jednání samozřejmě předpokládal,“ komentuje jeho reakci Jana, „jenže my na rozdíl od tebe konáme v tvůj prospěch a ne pro nějaké svoje potěšení. Takže bych prosila roztáhnout ty nožičky. A nezdržuj, musíme se starat i o ostatní!“
Jana si navlékla gumovou rukavici a postavila se nad vzpouzejícího se násilníka. Xiaolan jí podává kelímek s vazelínou. Vtom vstoupili do místnosti další čtyři vojáci a škleb na jejich tvářích prozrazuje, že se s potěšením pasou na Fredově neutěšeném stavu.
Fred začal zuřivě nadávat: „Proč sem ten ignorant musel poslat zrovna tuhle verbež? To už tam nebyli k dispozici horší grázlové? Kdybych moh’ vstát, já bych z něj udělal…“
„Buď už konečně ticho!“ zvýšila hlas Jana, jejíž nekonečná trpělivost náhle přetekla, „Když už mluvíš o grázlech, tak ty jsi tady bez pochyby ten největší. Pokrč a roztáhni už konečně ty nohy – a vy,“ obrátila se k právě přešedším vojákům, „vy se tu chovejte jako v ambulanci! Tady není žádný cirkus!“
Fred v nestřeženém okamžiku vyrazil z Xiaolaniny ruky plechovku vazelíny a přetáhl přes sebe přikrývku.
„Takhle se pracovat nedá,“ konstatuje Xiaolan, „budeme ho muset uvázat.“
„To asi bude nejrozumnější řešení,“ uvažuje Jana, „i když násilné donucovací metody v medicíně přímo nesnáším.“
Xiaolan mezitím stáhla s Freda pokrývku a nedbajíc jeho vzteklého ječení a proudu sprostých nadávek, které Lucka odmítla překládat, pokynula vojákům:
„Ruce mu uvažte k čelu palandy, nohy mu pokrčte, roztáhněte, zvedněte a zafixujte k postranicím horního lůžka.“
Vojáci přinesli řemeny a vykonali Xiaolanin příkaz.
„Čím víc se budeš vzpouzet, tím více lidí bude kolem tebe tancovat a tím více lidí bude vědět o tom, co se snažíš před nimi utajit,“ domlouvá Fredovi přátelsky Jana.
Fred však nedbá jejího varování. Lucka překlad ani nedokončila, když oblažil Janu dalším proudem šťavnatých nadávek, tentokrát španělské provenience.
„On je Texasan,“ upozorňuje jeden voják Lucku.
„To mi nevadí, umím španělsky stejně dobře jako anglicky, ale takové sprosťárny zásadně nepřekládám,“ vysvětluje dívka své mlčení.
Nutno dodat, že Fred mezitím postupně vypil další osmilitrovou konev vody a vojáci odnesli dva pytlíky s jeho prostatickým sekretem. Nakonec si uvědomil dosah Janiných slov a se skřípěním zubů se podvolil vyšetření. Dokonce sám roztáhl nohy víc, než k čemu ho nutily řemeny.
„Odvažte mě… Já… budu spolupracovat…“
Xiaolan uvolnila řemeny poutající jeho končetiny a Fred poslušně zaujal požadovanou polohu. Jana namazala rukavici vazelínou a zavedla prsty do Fredova konečníku. Druhou rukou se snaží prohmatat vrstvami tuku k inkriminované žláze.
„Má ji pěkně naběhlou,“ informuje Xiaolan, „ale při tom poddajnou – je jako nacucaná houba. Když ji víc stisknu…“
Z Fredova penisu vystříkl mohutný proud sekretu, igelitový pytel se sesmekl a výtok potřísnil Janin plášť.
„Převléknu se, až skončíme, teď se to může ještě opakovat,“ poznamenala Jana a pokračuje v práci.
„Za normálních okolností by ho to muselo hrozně bolet, vždyť je to horší než adenom. Musí mu to totálně blokovat odtok moči… Xiaolan! Sáhni si!“
Xiaolan vyhmatala na Fredově břiše místo, kde se nachází močový měchýř, a silně stiskla.
„Prázdný. Vůbec se mu netvoří moč. Všechnu vodu spotřebovává ta zblázněná žláza. Asi skončí na dialýze. Jenže takové zařízení tady není k dispozici,“ sděluje Číňanka Janě své názory.
„Asi máš pravdu. Jenže…!“
„Jenže… co?“ zeptala se Xiaolan vidouc napjatý výraz na kamarádčině tváři.
„Má úplně atrofovaná varlata,“ sděluje Jana prohmatávajíc Fredovo prázdné scrotum.
„Skutečně. Mohl by ihned sloužit jako strážce sultánova harému,“ poznamenává Xiaolan přesvědčivši se důkladným prohmatáním toho, co zbylo z Fredových genitálií, o pravdivosti Janiných slov.
Jen, li tuj povus servi kiel gardisto de la sultana haremo… zněla poslední Xiaolanina slova v originále.
„Já… ti rozumím!“ zařval nepříčetně Fred.
Xiaolan se udiveně podívala na Lucku.
„Ty jsi Číňanka, tak to nechápeš, vysvětluje jí Lucka čínsky, „ale španělština vznikla z latiny a angličtina, přestože je to germánský jazyk, do sebe z latinského slovního pokladu nasála dobrých pětasedmdesát procent.“
Jana, ač nerozumí jejímu proslovu, udiveně naslouchá proudu neznámé řeči odvrátivši svou pozornost od vyšetřovaného pacienta.
„A esperanto z latinské slovní zásoby rovněž přímo vychází. Tobě, jako Číňance, se ty čtyři jazyky zdají úplně odlišné, ale Fred, který mluví anglicky stejně dobře jako španělsky – podle mého odhadu pochází ze smíšeného manželství – tomu esperantu rozumět musí, i kdyby se ho vůbec neučil, protože…“
Lucka svůj výklad nedokončila. Fred se totiž vymrštil v nestřeženém okamžiku z lůžka. Neudržel se však na nohou. Padl k zemi a smýkl sebou ke stěně, kde na věšáku visí kapitánova uniforma. Dříve než tomu mohl kdokoliv zabránit, vytrhl z volně visícího opasku nůž a prudkým pohybem si ho vrazil mezi žebra…
„S nožem umí zacházet mistrovsky, to tedy všechna čest,“ poznamenala Nikolka, která právě vstoupila do místnosti a byla svědkem posledního Fredova činu.
Xiaolan se vzpamatovala jako první a vrhla se k Fredovi bezvládně ležícímu na podlaze. Jediný pohled jí stačil: „Klidně o něm můžeš mluvit v minulém čase…“
„Hmm, aspoň je o jednoho parchanta míň,“ poznamenala Lucka, když se vzpamatovala z prvního úleku, a pohlédla na sestru.
Nikolka na ni upřela svůj pohled a ukázala směrem k ležícímu bezvládnému tělu: „Vůbec mi ho není líto. Když si jen vzpomenu, jak surově tě seřezal! A kdybys jen viděla jeho počínání, když jsem byla uvázaná u toho pranýře – nahá, bezmocná, vydána na pospas jejich choutkám… Kdybys viděla, jak surově nakládal s těmi zajatými děvčaty na sousedním ostrově …“
„O tom raději nemluv,“ přerušila Nikolku Xiaolan, „ty jsou tak zbědované, že se budou dávat dohromady několik týdnů.“
„Fuj, ono to prosakuje,“ otřásla se odporem Jana a shodila jediným pohybem špinavý plášť, aby ji nepotřísnil Fredův sekret, a nedbajíc chlípných pohledů ostatních vojáků rozhlíží se po nějaké vhodné náhradě.
„Dej si pozor, aby ti ty bulvy nevypadly z důlků,“ oslovila náhle Nikolka čistou oxfordskou angličtinou jednoho z vojáků, který nemůže odtrhnout pohled od nahé Jany, „místo toho zevlování se seber a přines jí čistý plášť… Tak bude to? Mám si tě podat?“
Voják se sebral a beze slova odešel.
„A vy ostatní se postarejte o pohřeb svého kumpána!“
„To’s neměla. Prozradila ses,“ upozorňuje ji Jana.
„Vždyť je to konec konců jedno,“ oponuje Nikolka, „mně už ublížit nemohou…“
„…ale budou si před tebou dávat větší pozor a budeš tak ochuzena o informace, které nám už několikrát pomohly,“ oponuje Lucka.
„To jsem si neuvědomila, ale už se stalo,“ připouští Nikolka, „ale nemohla jsem se udržet, když jsem viděla, jak tady na Janu tak tupě zíral.“
„Sežeňte seržanta Anthonyho,“ požádal jednoho z vojáků ve vší slušnosti kapitán Austin, když se situace na ošetřovně trochu uklidnila a všichni přítomní opět jakž takž nabyli psychické rovnováhy.
Voják se okamžitě sebral a odešel. Za chvíli se vrátil s požadovanou osobou.
„Přišel jsem na váš rozkaz, kapitáne!“ a Anthony se staví do vzorného pozoru.
„Pohov! Fred před chvílí spáchal sebevraždu. Zařiďte transport těla z ošetřovny, nejlépe do protiatomového krytu – tam je aspoň chladno. A spojte se s nadporučíkem Rogersem. Má se pozítří vrátit ze základny s poručíkem Brandonem. Ať s sebou přivezou také kněze, aby mohl být vystrojen řádný pohřeb!“
„Rozkaz!“
Na Nikolčině tváři se po dlouhé době objevil úsměv: „Ten chudák kněz ani netuší kolik práce mu dá, aby pro jeho hříšnou duši vymodlil aspoň očistec…“
La kompatinda pastro tute ne povas supozi, kiom da laboro li bezonos, por ke li elpreĝu por lia pekoplena animo almenaŭ purgatorion…
„Já jsem taky Texasan…“ poznamenal po jejích slovech španělsky voják, který na Fredův původ upozorňoval před chvílí Lucku.
„Taky ti rozuměl,“ sdělila Lucka sestře.
„Doufejme, že to přeloží i ostatním…“
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah