Lucka už nestačila Nikolčin výrok okomentovat. Dveře ošetřovny se rozletěly a do místnosti vtrhli čtyři vojáci. Cizí, které Lucka ani Nikolka před tím neviděly. Vlečou nosítka. Na nich leží – Fred!
„Kde je doktor?“
„Tady doktor ordinuje jednou za čtrnáct dní,“ informuje vojáky Lucka.
„A kdo ošetřuje tady ty…“ a voják ukázal na tři ležící dělníky.
„Momentálně jen Xiaolan, když je Jana zavřená.“
„Kdo je Xiaolan a kdo je Jana? Nemysli si, že jsme ti tady pro blázny.“
„Co se to tady děje?“ Xiaolan právě vchází do dveří.
„To je Xiaolan,“ oznamuje vojákům Lucka.
„Ta … né, nééé!!“ ječí Fred.
„Co ječíš?“ osopil se na něj jeden z vojáků, „můžeme my za to, že tu doktor není? Někdo se tě přece musí ujmout!“
„Ale ženskááá – nééé. A ještě k tomu barevnááá… Voduuu!“
„Uložte ho tady,“ ukazuje Xiaolan na volnou postel a Lucka překládá.
„A dojděte mu pro vodu,“ obrací se Xiaolan opět k vojákům podávajíc jim konev.
„Cože? Od kdy nám má co poroučet ženská – a ještě k tomu barevná, jak tady upozorňuje Fred! A kromě toho – my patříme ke kmenové posádce na jihu. Nejsme pendleři!“
Lucka ani nestačila přeložit, když do místnosti vtrhl kapitán Austin. Sám, bez jakéhokoliv doprovodu. Z jeho očí šlehají blesky.
„Ty lumpe,“ osopil se na bezmocně ležícího Freda, „jak ses mohl opovážit přeplout na sousední ostrov a jak mi vysvětlíš, že odtamtud zmizely tři teroristky a tebe zavřely úplně nahého do klece a při tom pustily ven šestadvacet Indsmenů? Co’s tam měl vůbec co pohledávat!?“
Fred mlčí a jeho vyděšený pohled padá střídavě na kapitána a na Nikolku, která se mu postavila do zorného pole a jejíž výraz v obličeji ztvrdl.
„Tak dozvím se, ty lotře, co se stalo u sousedů, nebo si počkáme na poručíka Brandona? Veze s sebou výslechového specialistu se zvláštní výbavou…“
„Já… nevím… kde… jsem…“ blekotá zděšeně Fred.
„On už to z tebe dostane. Vzpomeneš si i na to, co sis nikdy nezapamatoval!“
„Dovolte, kapitáne,“ překládá Lucka Xiaolaninu žádost, „on teď potřebuje vodu – a tihle čtyři,“ ukazuje přitom na vojáky, kteří Freda přinesli, „odmítají pro ni jít.“
„Však to je taky v pořádku. Tihle čtyři patří služebně na jižní ostrov.“
Kapitán vyšel před ošetřovnu a přivolal dva vojáky ze strážního oddílu.
„Tihle přinesou vodu. A vy – “ kapitán se obrátil k vojákům z jižního ostrova, „si jděte po svých!“
Když vojáci odešli, loupl zle pohledem opět po Fredovi: „Nemysli si, že ti to projde tak hladce, jako ti to procházelo doposud. Pokud ses tam chodil bavit – prosím. Chápu, že s těmi ženskými, které tady držíme my, si užívat nemůžete. Ale mají-li ti zajatci přerůstat přes hlavu – tak to tady už trpět nebudu!“
Pak spatřil Nikolku: „Á, naše blonďatá servírka se nám vrátila! Nu, to mám radost… tak pojď hezky se mnou, předvedeš se klukům na pranýři, když ses z té služby ulila! Vystřídáš tam tu černou hubu…“
A popadnuv Nikolku za rameno, jak je u něj zvykem, tlačí ji před sebou ke dveřím. Xiaolan jim zastoupila cestu: „Já ji tady potřebuji jako ošetřovatelku!“
„Nejprve bude potrestána. Rozkazuji tu já!“
„A svlékni se! Ten plášť dolů,“ obrátil se k Nikolce, „ať se tam s ním nemusíme opatrovat.
„To bych vám nedoporučovala, kapitáne, protože hrozí nebezpečí, že byste mohl přijít vlastní vinou k úrazu,“ varuje Nikolka kapitána.
Sotva Lucka přeložila podtrženou část věty, kapitán vypěnil: „Nestrpím, aby si tu ze mne kdekdo střílel. Posádka mi zvlčila,“ loupl znovu zle očima po Fredovi, „vy si tady děláte, co chcete! Nejsem tu nikomu pro blázny! Jasné? Máš na to svlečení tři sekundy. Pak…!“
Nikolka svlékla plášť dříve, než Lucka stačila přeložit celou kapitánovu litanii. Nedbale ho přehodila přes opěradlo nejbližší židle a vyzývavě hledí kapitánovi do očí. Varovala jsem ho. Nebudu to já, kdo zaútočil. Až mě teď chytí za rameno…
Ani nedomyslela a omráčený kapitán se sesul k zemi. Nikolka se znovu oblékla.
„Pomoz mi s ním,“ obrací se Xiaolan k Lucce.
„Ani bych se ho nedotkla, hulváta! Když poslouchám ty jeho řeči – ono mu nevadí, že si tamto jateční prase hojí své komplexy na nezletilých dívkách – ono mu vadí, že mu přerostly přes hlavu! Nejraději bych ho dorazila,“ soptí Nikolka.
„Ale sestřičko! Snad by ses nesnížila na jejich úroveň! A odklidit ho musíme. Leží nám uprostřed ošetřovny, přece o něj nebudeme zakopávat!“
A Lucka pomohla Xiaolan uložit kapitána na poslední volné lůžko.
Nikolka vyběhla z ošetřovny a vyrazila k prameni. Musí přece upozornit Lenku, která hlídá v údržbářově dílně tři zachráněná indiánská děvčata, že Jorge je na ošetřovně a že se ho nedočká. Náhle za sebou uslyšela spěšné kroky.
„Tady se děje něco neobvyklého,“ informuje ji Mořská Vlna, když ji dohnala, „představ si, že…“
„Prosím tě,“ přerušila její řeč chvatně Nikolka, „pojď se mnou za Lenkou, musíme jí říci, že Jorge je na ošetřovně a že se ho hned tak nedočká. Pak musíme něco udělat se zachráněnými děvčaty. Na ošetřovnu právě přinesli čtyři cizí vojáci Freda. A – mimochodem – kapitán Austin mě chtěl dát uvázat na pranýř. Dokonce mě donutil, abych se svlékla. Ale pak na mne sáhl, ha, ha. Měl smůlu. Padl omráčen přímo na ošetřovně.“
A Nikolka vyrazila ke svému cíli sledována zkoprnělou kamarádkou.
„Kampak, kampak, holubičky! Kdopak vám dovolil opustit tábor?“
„Jdeme pro vodu – na ošetřovně ji potřebují,“ použila Mořská Vlna běžnou výmluvu, aniž by tušila, že má tentokrát pravdu, a vyrazila za Nikolkou. Ta už nabrala směr po cestě dál k Jorgeově dílně.
„Nikolko, vrať se! Musíme…“
„Napřed musíme vyřídit tohle, ať tam není Lenka v pochybnostech. Všechno ostatní zatím počká.“
„Právě že nepočká! Mají tam na pranýři…“
„Aha! Tak oni si za nás našli náhradu!“ Z Nikolčiných očí opět šlehají blesky hněvu. „Jdi to říci Lence a já jdu zachraňovat naše děvčata z jejich spárů!“
Mořská Vlna vyrazila směrem k dílně a Nikolka k obávanému pranýři. Už z dálky vidí pět vojáků, kteří se baví na účet nešťastné Malik. Cáry z jejího pláště se povalují pod stromem, jedním pruhem má zavázané oči – podobně jako nedávno Nikolka – a vojáci se snaží vyvolat u ní orgasmus zaváděním cizích předmětů do pochvy.
Je jich pět – a já jsem sama. Stačím zlikvidovat tak dva, možná tři – ale ostatní způsobí poplach! Nikolka horečně uvažuje, jak vysvobodit čokoládovou kamarádku z ponižujícího postavení, když tu za ní zazněl známý tichý hlas.
„Když chytíš támhle ty dva vojáky, kteří stojí vedle sebe, za oděvem nechráněné části těla – ale opatrně, ať je nezabiješ! – tak to bude dobré. Já vyřídím ty tři zbývající.“
„Lenko! Co je s Indiánkami?“
„Jsou v péči Mořské Vlny.“
Lenka k Nikolčině nelibosti shodila plášť a připravila se k výpadu.
„Tak – pozor – Teď je vhodná chvíle!“
A nahá Lenka rozpaživši tiše vyrazila směrem, kde se shlukli tři vojáci. Nikolka už na nic nečekala a vyrazila k těm dvěma, které jí určila kamarádka.
Vojáci jsou plně zaujati dívkou na pranýři a okolí téměř nevnímají. Oplzlé poznámky na adresu jejich oběti pění Nikolce krev. Ještě jeden skok – a drží každého z obou vyhlédnutých vojáků pod krkem. Elektřinou ne! blesklo jí v poslední chvíli hlavou – a v tu chvíli se po okolí rozšířil puch spáleniny. Vojáci klesli k zemi, ale jejich výkřik plný hrůzy už nestačil zabránit Lence, která doběhla ke vzdálenější skupině tří vojáků o zlomek sekundy později, aby beze zbytku splnila vytýčený úkol. A právě teď Nikolka pochopila, proč Lenka vyrazila do útoku v Evině rouše.
Se zatajeným dechem sleduje, jak kamarádka uchopila za ruce dva krajní vojáky. Ti padli omráčeni elektrickým šokem. A třetí voják? Místo, aby se zachránil útěkem a vyhlásil poplach – fascinován tím, že na ně zaútočila zcela vysvlečená dívka, jal se jí sápat po prsou. Pochopitelně, že v momentě, kdy se jí dotkl, skončil na zemi vedle svých kumpánů.
„Jakožto bioenergeticky senzitivní osoba se cítím bez pláště mnohem bezpečněji,“ poznamenala Lenka, když odvázala od pranýře vyčerpanou Malik, aby ji odvedly na ošetřovnu.
Když tam dorazily, naskytl se jim neutěšený pohled. Na zadním lůžku leží v bezvědomí kapitán Austin a vedle něj – Fred! Leží na lůžku zcela nahý a z jeho penisu bez přestání vytéká bělavá tekutina do igelitového pytle. Když spatřil přišedší dívky, vrhl na ně opovržlivý pohled.
Xiaolan nalila vodu z konve do kelímku a podala ji Fredovi. Ten začal hltavě pít. Po chvíli proud kapaliny vytékající z jeho penisu zesílil.
„Z neznámých důvodů se mu splašila prostata,“ vysvětluje Xiaolan Nikolce, „a já vůbec nevím, jak ten výtok zastavit! Jeden voják je zaměstnán vynášením těch výměšků, druhý nosí neustále novou vodu,“ informuje kamarádky Xiaolan.
„Že se o něj staráš! Vždyť má pro nás jen pohrdání a ústrky. Až uvidíš, jak jsou zřízena ta indiánská děvčata – od něj – tak…“
„Já vím, Nikolko, že se ti to nelíbí, ale pochop. Já jsem studentka medicíny a…“
„Ale dostudovaná ještě nejsi, takže…“
„To je sice pravda, ale při přijetí na univerzitu jsem složila akademický slib, víš? A to znamená, že se musím chovat vždy tak, abych neposkvrnila dobré jméno školy. Nebo by se ti líbilo, abych se chovala jako ten felčar, který nám tu dělal ty vstupní prohlídky? Vždyť bych si pak nemohla vážit ani sama sebe. Jak bych pak mohla chtít, aby si mě vážili jiní?“
- × - × - × -
Posádka je náhle bez velitele! Hodnostně nejvyšší je zde momentálně seržant Anthony, když velitelův zástupce odjel se služebními dokumenty na letiště na britskou základnu Ascension a má se vrátit až za tři dny s poručíkem Brandonem. Anthony je ovšem se svou četou na obchůzce. Jennifer jako důstojník CIA nemůže pochopitelně posádce velet – a dokonce byla sesazena i z funkce velitelky tábora.
Zatím však o kapitánově osudu mnoho lidí neví. Dva vojáci, které před tím pověřil službou na ošetřovně, jsou plně zaneprázdněni uspokojováním Fredových potřeb a Fred sám je zdecimován už tím, že leží úplně nahý před zraky dívek, které před tím jen ponižoval, a z jeho schlíplého penisu bez přestání vytéká prostatický sekret.
„Kolika ženským mě tady ještě budete předvádět?“ vzteká se i přes značné vysílení, když vstoupily Nikolka, Lenka a Malik, která se cestou jakž-takž vzpamatovala z utrpení na pranýři.
„S tím se budeš muset smířit,“ oznamuje Xiaolan a Lucka překládá, „protože tady nemáme v péči jen tebe, ale i dělníky, kteří tu leží vaší vinou – kdopak je nechal zbičovat? A kdo poslal Willyho do práce a nechal ho tam omdlít? O tebe ať se postarají tví kumpáni – ale o dělníky se budeme starat samy. A proto tady dívky budou, ať se ti to líbí nebo ne!“
Fred ztichl a zavřel oči.
Jeho opovržlivá slova však vyprovokovala Nikolku k bezvadnému nápadu: „Poslyš, Xiaolan, proč vlastně musíme my zůstávat ve společnosti tady toho hnusného individua? Mně osobně je na zvracení už když se na něj podívám – a když ještě se máme pořád dívat na tu jeho zdechlinu…“
„A ty máš nějaký jiný nápad?“
„Ano – u pranýře se totiž povaluje dalších pět zraněných vojáků, stejně je nemáme kam dát. Takže navrhuji zprovoznit tu sousední ratejnu…“
„To by šlo, ale dáme tam jen vojáky. Dělníky si necháme tady, je to tu komfortnější,“ doplňuje Nikolčin nápad Lucka.
„To je přece samozřejmé,“ souhlasí Nikolka spokojená s tím, že se Lucce i Xiaolan její nápad zamlouvá.
„Co myslíš,“ obrací se s náhlou pak myšlenkou ke Xiaolan, „není to účinek toho Lenčina mléka?“
„Nejspíš ano, ale nemám představu o tom, jak to zastavit.“
„Copak? Moje mlíčko už zapracovalo?“ zeptala se se zájmem Lenka.
„Vypadá to, že ano,“ míní Xiaolan.
Nikolka s Lenkou prohlížejí sousední místnost plnou patrových paland, která se podobá jejich ratejně a kde si předevčírem Jana udělala koutek pro sebe.
„Ty spodní postele zprovozníme,“ uvažuje Nikolka nad palandami, „Horní nemají pro zraněné význam.“
Dívky vyrazily do skladu prádla a Lucka oznámila skladníkovi, že je třeba dovybavit ošetřovnu.
„Proč?“
„Podívejte se z okna.“
„Pět vojáků ležících na zemi, kteří jsou právě ošetřováni Xiaolan, skladníka přesvědčilo i bez patřičných papírů. Lucka s Lenkou a Nikolkou nanosily do sousední místnosti lůžkoviny a zprovoznily deset lůžek.
„Aspoň tam budou mít dělníci klid od těch zvrhlíků,“ libuje si Nikolka, „oni se k nim chovají stejně hnusně jako k nám.“
„Přestěhujte sem ty zraněné od pranýře,“ požádala Lucka oba vojáky ve chvíli, kdy měli krátkou pauzu mezi nošením vody a odnášením Fredova pytle, „a Freda s kapitánem taky.“
- × - × - × -
„Zítra budeme mít problém,“ upozorňuje Nikolka kamarádky, „vrátí se sice Jana a Mořská Pěna – jenže nikdo ‚neodsoudil‘ k trestu zavření do krytu Halinu a Rodicu. Jak je tam dostaneme?“
„Jorge má náhradní klíče, pustíme je tam samy,“ navrhuje Lucka.
„Ano, to půjde. Jorge už bude ráno v pořádku a Mark taky,“ schvaluje Xiaolan Lucčin návrh.
- × - × - × -
„Co se to tady stalo za masakr?“ seržant Anthony přímo zavrávoral vida, že ošetřovna je rozšířena o další místnost a v ní sedm zraněných vojáků včetně kapitána. S údivem zírá i na dva vojáky, kteří právě mění Fredovi igelitový pytlík u penisu a nalévají mu další kelímek vody.
„Já jsem kapitána varovala. Mám na to svědky. Ale nedbal. Zavinil si to sám,“ ospravedlňuje se Nikolka.
Lucka překládá, Anthony nechápe. „A toto je taky tvoje dílo?“ ukazuje na Freda.
„Ne, to není moje dílo,“ sděluje po pravdě Nikolka.
„Seržante,“ oslovuje Anthonyho Lucka a její hlas ztvrdl, „dodejte nám sem osm vojáků, ať se starají o zraněné, a hlavně tady o toto hnusné prase – “ ukazujíc opovržlivě na Freda. Tady ti dva, které nám navelel k ruce kapitán před svým zraněním, už jsou dost unavení!“
„Dobrá! Ale uvědomte si, že jsem tu na celou posádku sám. Mám obrovskou radost!“ a Anthony odešel vztekle prásknuv dveřmi. Ani se neobtěžoval odnést vzorkovnice s odebraným mlékem. Když je chtěla Xiaolan ráno vylít, našla pod stolem jen jejich střepy…
Toho dne se nekonal večerní rozkaz.
Ale Lucčině žádosti seržant Anthony promptně vyhověl. Pro potřebu ošetřovny byly vyčleněny dvě čtveřice vojáků. Byl nejvyšší čas – Fred už spotřebovává osm galonů vody za hodinu…
„Ono vám nestačí, že jsem tu pro smích ženským – ještě ke mně přivedete přes půlku čety, abych byl pro smích i jim!“ běsní Fred.
„Mám takový dojem,“ rovná zuřícího tlouštíka do latě Lucka, „že naše děvčata se nemocným zásadně neposmívají. Budeš-li však terčem posměchu svým kamarádům, tak to asi žádní kamarádi nebudou… Ale možná, že se o tebe budou starat s účastí. Nesmíš hned každého soudit podle sebe!“
Fred ztichl a odvrátil od Lucky svůj pohled. Vzápětí se dostavila první čtveřice vojáků.
„Takže – vy dva se chopíte konví a půjdete k prameni pro vodu,“ rozděluje úkoly Xiaolan, „a vy dva se budete střídat u lůžka nemocného. Vždycky, když naplní pytlík výtokem, jeden z vás ho vynese a druhý mu nasadí k penisu nový pytlík. Jasné?“
Lucka překládá a vojáci nevěřícně hledí na zdecimovaného Freda.
„Co se mu vlastně stalo?“
„To je sekret prostaty, ale proč mu bez přestání vytéká, zatím nevíme,“ informuje vojáky pravdivě Xiaolan.
- × - × - × -
„Proč vypadá ta Nikolka tak sklesle? Myslela jsem, že …“
Nedaří se jí nacvičit energetickou rovnováhu,“ vysvětluje Lenka Číňance, „a už třetí den se kvůli tomu straní své sestry. Ta je z toho pochopitelně taky nešťastná. A když se pustíme do nácviku, tak se to celé zvrhne v lesbické milování, kde vzájemný přenos energie slouží jako zdroj vzrušení a rozkoše.“
„Jestli to tedy chápu dobře,“ uvažuje nahlas Xiaolan, „tak Nikolce brání v úspěchu silné citové pouto. Možná, že by pomohly naše orientální metody.“
„Když se ti to podaří, Xiaolan, tak budu nejšťastnější tvor na ostrově,“ prohlašuje Lenka, „protože už pomalu propadám beznaději z toho, že jí nedokážu pomoci – a ona pro mne moc znamená… I když je mi divné, že na Nikolku si troufáš a s Mořskou Vlnou nemůžeš hnout…“
„Mořská Vlna snad ani nemá o nácvik zájem,“ vysvětluje Xiaolan, „tvrdí, že její sestra bude taky bioenergeticky senzitivní a nikoho jiného se zatím dotýkat nemíní.“
„Ujmeš se tedy Nikolky?“
„Samozřejmě, že ano. Ale zůstaň u Willyho, a kdyby něco, tak mě zavolej. Jorge a Mark už jsou dobří, ráno je pustím.“
A Xiaolan zamířila do pokojíku pro personál, ve kterém tráví Nikolka už třetí noc.
„Xiaolan… co je nového? Kde je moje sestřička?“
„Lucka? Zůstala na ošetřovně s Lenkou. Tam u dělníků – ne u vojáků,“ upřesňuje Xiaolan postřehnuvši úděs v Nikolčiných očích, „a my budeme trénovat spolu,“ informuje drobná Číňanka Nikolku a sahá do kapsy pláště.
Vytáhla šátek a zavázala Nikolce oči.
„Svlékni se, polož se na břicho a hezky se uvolni. Budu ti dělat masáž… Soustřeď se na moje pohyby a doteky. Přitom mysli na něco pěkného, milého…“
A Xiaolan jemně prohmatává Nikolce páteř a záda. Nikolka cítí pod jejími prsty každý obratel, každé žebro. Xiaolaniny ruce přecházejí na její ramena a paže. Nikolka s rozkoší vnímá její citlivé příjemné doteky, které postupně nabývají na síle. V konečné fázi prohmatává Xiaolan Nikolčiny svaly a vazy až na kost a Nikolka při tom cítí cosi krásného, co se rozlévá celým jejím tělem.
Xiaolan požádala Nikolku, aby se obrátila, a opakuje masážní postup po druhé straně, ale obráceně. Začíná silným hnětením jednotlivých tělesných partií. Nikolka cítí každý její pohyb, stisk, dotek i hmat na pažích, nohou, v klíně na břiše i na prsou. Xiaolaniny doteky slábnou, jsou lehčí, jemnější a něžnější… Nikolka cítí, že se postupně někam hluboko propadá, přičemž pád nemůže zastavit, ale je to krásné, utišující… Nakonec usnula klidným spánkem.
- × - × - × -
„Tak jak to vypadá?“ zeptala se Lenka, když se Xiaolan vrátila k pacientům.
„Teď klidně usnula, ale žádné trénování jsme zatím nedělaly. Ona je totiž psychicky velice vyčerpaná, a dokud nedosáhne pohody a rovnováhy, tak by se výcvik míjel účinkem. Teď bude spát až do rána a já doufám, že se probudí klidnější a vyrovnanější.“
Pak se Xiaolan odebrala do místnosti se zraněnými vojáky. Zjistila, že všichni usnuli a že ve spánku z Fredova penisu nic nevytéká.
„Uvidíme ráno. Kdyby bylo možno zastavit výtok spánkem, tak by to mohlo být prozatímní řešení. Jinak budu potřebovat aspoň osm vojáků, kteří se tady budou střídat, zásobovat ho vodou a vylévat jeho prostatický sekret.“
Arianina předpověď se opravdu splnila,“ komentuje vzniklou situaci Lenka, „představ si, jak nedůstojně a poníženě se musí za této situace cítit před dívkami, které před tím sám ponižoval tím nejhorším způsobem, i před svými kumpány, kterým předváděl své ‚silácké‘ exhibice.“
„Víte co, rozdělíme se. Zůstanu tady u vojáků, těch je víc, a vy zůstaňte u dělníků. Kdyby něco, tak mě vzbuďte,“ rozhodla nakonec Xiaolan a popřála Lence a Lucce dobrou noc.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah