Ráno byly všechny dívky – i z ošetřovny – vyhnány k nástupu. Včetně Xiaolan. Willyho se ‚ujal‘ lékař komise tím způsobem, že ho uznal práce schopným a byl poslán k rozvaděči, aby pomohl při opravě poškozeného transformátoru.
„Dnešním dnem se stává náčelníkem komise poručík Brandon, který byl do této funkce jmenován dne 10. února a přijede během tří dnů,“ překládá Lucka proslov kapitána Austina, „do jeho příjezdu se opět ujímám velení nad táborem.“
Zajatkyně byly jako obvykle rozděleny do pracovních skupin. Jorge a Mark byli veřejně pokáráni za nesplnění úkolu a dáno jim ultimátum do dnešního poledne. Nebude-li transformátor opět funkční, mají se připravit k cestě na sousední ostrov – jako vězni.
Xiaolan byla určena k službě na ošetřovně, ale samojediná pro všechny případy. Momentálně tam nejsou žádní pacienti… Ostatní byly rozházeny různě po pracovních skupinách.
„A vy dvě,“ kapitán ukázal na Lenku a Nikolku, „ se opět ujmete funkce servírek v jídelně. Do jedenácti máte volno.“
„To je určitě Fredova práce,“ sděluje Nikolka Lence své dojmy, „protože to byl právě on, který se první den chlubil, že dobře vybral – jednu blonďatou a druhou černovlasou. Jenže dneska se nás asi nedočká…“
„Co chceš dělat?“
„Sebereme Mořskou Vlnu a vyrazíme na obhlídku sousedního ostrova.“
„A jak ji chceš dostat z kuchyně?“
„To už jsem s ní domluvila. Využije toho, že neteče voda, a nabídne se, že ji nanosí od pramene…“
„Dobře. Ale uvědomuješ si, že za takový přestupek čeká několik kamarádek trest? A už by to nemuselo být jen sexuální obtěžování. Vzpomeň si, co nedávno provedl Adams Sličným Akvabelám na pranýři,“ varuje Lenka.
„Tresty jsou obvykle udělovány při rozkazu. Do té doby tady samozřejmě budeme a jejich řádění už jsme schopné docela účinně zabránit.“
„Nevím, nevím,“ pobrukuje si Lenka pochybovačně pro sebe, „ale nechám to na tobě. Dělej, jak rozumíš…“
Spiklenecká dvojice nemusela dlouho čekat. Během deseti minut se dveře kuchyně otevřely a vyšla Mořská Vlna s putnou na zádech. Vyrazila k prameni, u kterého tenkrát Lenka tak krásně ‚omdlela‘, z povzdálí sledována Lenkou a Nikolkou. Vstoupily do lesa. Pramen dávno přešly. Když už byly bezpečně z dohledu tábora, stočily své kroky k jihu. Mořská Vlna ukryla putnu v hustém lesním porostu. Ráz kraje se změnil velmi rychle. Po necelé půlhodině chůze les skončil a před uprchlicemi se objevily rozeklané skály. Nikolka vede obě kamarádky neomylně ke skalní rozsedlině na jižním pobřeží. Po zasekaných skobách snadno dosáhly okraje moře. Svlékly pláště, uvázaly si je na hlavy jako turbany a mocnými tempy vyrazily k protějšímu ostrovu.
První dosáhla břehu Mořská Vlna. Vyždímala umáčený plášť a volně si ho přehodila přes ruku, aby co nejrychleji uschl.
„Oblékneme se, až to bude nutné,“ poznamenala, „zatím se můžeme nabíjet.“
Nikolka a Lenka ji napodobily. Pak vyrazily na průzkum.
Vypadá to, že zdejší ostrov je mnohem rozsáhlejší a ráz jeho pobřeží připomíná sever ‚jejich‘ ostrova, kde je v místě přístavu volný přístup k moři.
„Vylezu na strom a trochu se tu rozhlédnu,“ navrhuje Lenka.
Aniž by čekala na reakci kamarádek, pověsila plášť na nejbližší větev a jala se uskutečňovat svůj nápad. Náhle však sjela se stromu jako blesk.
„Plave sem Fred! Musíme se ukrýt a pak ho sledovat,“ navrhuje.
Obě dívky souhlasí.
Fred dosáhl pobřeží téměř na témže místě, jako před tím dívky. Na sobě má pouze plavky a opasek s nožem. Sotva vystoupil na břeh, vydal se do nitra ostrova. Dívky ho sledují jako stín. Procházejí lesem a zvedající se vítr maskuje zvuk jejich kroků. Asi po dvaceti minutách se Fred zastavil u dutého stromu, ze kterého vytáhl těžký batoh.
Hodil si ho na záda a vyrazil na další cestu. Tentokrát uhnul mírně k východu. Došli k potoku. Fred ho přebrodil a usadil se na vyvráceném kmeni. Rozbalil batoh, ze kterého vytáhl uniformu. Oblékl se, batoh hodil opět na záda a pokračoval v chůzi. Dívky ho napodobily a také si oblékly pláště, které už jim mezi tím uschly.
Les řídne a objevuje se veliká mýtina. Řada dřevěných přístřešků krytých dehtovaným plátnem a pod nimi – klece!
„Vypadá to, jako by z této strany byl týl tábora,“ poznamenává Nikolka, „protože tudy nevede žádná cesta a ani tu není strážní domek.“
Měla pravdu. Dorazily k plotu z ostnatého drátu. Sledují zpovzdálí Freda, který jde podle drátů stále východním směrem. V jednom místě je drát prostříhán a svázán. Tady Fred rozmotal vázání a vstoupil do tábora, aniž by porušený plot po sobě jakkoliv maskoval.
„On to sváže, až půjde zpátky,“ napadlo Mořskou Vlnu, „ale to je moc dobře, aspoň se tam snadno dostaneme za ním.“
A Mořská Vlna bez rozmyšlení překročila poškozený plot. Nikolka s Lenkou ji následují. Ale kde je Fred? Zmizel! Trojice děvčat se zmateně rozhlíží. Tábor je postaven do tvaru podkovy ve třech řadách. Podkova je otevřená k jihovýchodu, což znamená, že poškozený plot je skutečně v jeho týlu. Když dívky prošly až ke krajnímu přístřešku, uviděly proti podkově dvě řady baráků podobných těm z ‚jejich‘ ostrova. Ubikace posádky a technické zázemí.
Prodraly se mezi přístřešky tak, aby mohly sledovat dění mezi nimi. Vtom zaslechly tlumený zděšený výkřik přicházející z opačné strany podkovy, tj. od severovýchodu. Opatrně, kryjíce se stavbami, vyrazily tím směrem.
«Buenos días, palomitas…» zaslechla náhle Lenka od jedné z klecí, která byla situována nejseverněji.
„To je Fredův hlas! Ani jsem netušila, že umí španělsky…“
Výkřik však vyburcoval i stráže na ostrově a dívky se musely spěšně vrátit na druhý konec tábora, aby nebyly spatřeny. Teprve asi po deseti minutách zjistily, že stráže od Fredova ‚stanoviště‘ odcházejí, zatímco zděšený křik se mění v nářek. Opatrně se znovu přiblížily – a pak už viděly všechny tři hrůznou scénu. Fred vnikl do klece, ve které je mu vydána na pospas sotva šestnáctiletá dívenka. Skoro ještě dítě. Obsah batohu je vysypán před klecí na trávě. Fred přivázal děvče k mřížím klece řetězem, když jí strhl před tím plášť podobný těm, které mají na sobě Lenka, Nikolka a Mořská Vlna. Marně se zmítá v poutech a křičí hrůzou – zřejmě se to tady neděje poprvé. Fred jí právě připíná na prsní bradavky podobná lanka se skřipci, která na sobě nedávno okusila Mořská Vlna, která se při tom pohledu zachvěla hrůzou.
«Buenos días, Fred,» zdraví ho náhle Lenka, „ani jsem netušila, že umíš španělsky, už dávno jsme si mohli spolu přátelsky popovídat.“
Fred se otočil po hlase a strnul. Lenka otevřela dveře klece: „Svlékni se“
„Cože?“
„Svlékni se!“ Mořská Vlna opakuje Lenčin rozkaz španělsky i anglicky.
„Pán zřejmě náhle ohluchl, budeme ho muset vyléčit,“ pronesla měkce Lenka a vstoupila za Fredem do klece.
Fred pustil konec lanka, které se právě chystal napnout a chopil se nože za svým opaskem. Než ho však stačil vytáhnout, zasáhla ho silná elektrická rána a paralyzovaná ruka ho přestala poslouchat. Chytil se druhou rukou za mříže, aby se nesesul k zemi. Lenka mezi tím uvolnila skřipce s dívčiných ňader i řetěz poutající zajatkyni k mřížím klece a připoutala jím napůl omráčeného násilníka.
Osvobozená dívka se vrhá směrem k Nikolce a Mořské Vlně, které zmateně uskakují, aby ji náhodou nezranily.
„Uklidni se a obleč se,“ chlácholí ji Mořská Vlna vidouc její vyděšený výraz v obličeji.
„Ale do čeho?“
Děvče drží v ruce svůj plášť rozervaný na čtyři kusy.
„To by neměl být problém,“ usmála se Lenka a jala se svlékat s Freda jeho uniformu, „vždyť jen ta jeho blůza jí může posloužit jako šaty.“
Uvolňuje jednu jeho ruku z pout, stahuje blůzu a zase ruku poutá na původní místo. Celý postup si zopakovala i u druhé ruky a osvobozená dívka má aspoň nějaký oděv.
„Moment,“ zarazila ji Mořská Vlna, zvedni ty ruce… a otoč se…“
Nikolka spatřila v celé hrůze dívčino nahé, na kost vyhublé tělo poznamenané podlitinami a dosud nezahojenými krvavými šrámy po bičování. Vrhla se ke kleci: „Ty lumpe, lotře! Hulváte! Zvrhlíku! Násilníku!“
Mořská Vlna ji strhla v posledním okamžiku zpátky: „Snad nechceš klesnout na jeho úroveň, vydrž, odplata ho nemine,“ a tisknouc Nikolku k sobě cítí, jak se její kamarádka třese vzteky i rozhořčením a snaží se jí vytrhnout. Pak se jakž takž uklidnila a oslovila Lenku:
„Tak si ho snad prohlédneme celého, ne?“ Mluví esperantem a Mořská Vlna poctivě překládá do španělštiny, aby rozuměl jak Fred tak i jeho bývalá oběť.
„Proč ne, času máme dost…“ a Lenka stahuje Fredovi kalhoty a odepíná jeho opasek s nožem.
„Podívejme se, co to tady máme,“ a Nikolka zvedá klíč, který vypadl z kapsy Fredových kalhot.
„To je klíč od klecí,“ promluvila prvně osvobozená dívka, která si mezitím navlékla Fredovu uniformu a vzpamatovala se ze šoku.
„Nu, tak si ho hned vyzkoušíme, ne?“
A Nikolka otvírá dveře dvou sousedních klecí, kde jsou také vězněny dívky, pravděpodobně rovněž nezletilé. Klece v jejich nejbližším okolí jsou prázdné.
„Ty si vezmeme s sebou a budou pod naší ochranou,“ rozhodla Nikolka a Mořská Vlna se na ní vděčně usmála.
„On vás tady nikdo nehlídá?“ zeptala se osvobozených děvčat kečuánsky, aby Fred nerozuměl.
„Jen jedenkrát denně, hned po ránu, nám sem nosí jídlo. Krmí nás tu jako psy. A v noci jsou výslechy. Přes den jsme zavřené v klecích a nikdo se o nás nestará.“
Všechny tři dívky leží ve stínu přístřešku na trávě a slastně se protahují.
Mořská Vlna přeložila do esperanta. Pak se obrátila ke kleci s Fredem a důkladně si ji prohlédla.
„Surovci!“ Vždyť v té kleci se nedá ani stát ani ležet. Při tom pohlédla na Freda, který stojí u stěny klece se silně roztaženýma a pokrčenýma nohama.
„Ještě má plavky,“ upozorňuje Lenku.
„Ty mu svlékneme v jeho oblíbeném stylu, ne?“ A Lenka se zmocnila Fredova nože.
Fredovy ruce i nohy jsou už spolehlivě fixovány řetězy k mřížím klece. Lenka zapracovala spolehlivě. Teď uchopila jednou rukou Fredovy plavky v pase a nožem, který drží druhou rukou, je rozřízla podél levého stehna. Podobnou operaci provedla i v jeho rozkroku – a násilník je náhle zbaven veškerého oděvu a vydán na milost a nemilost těm, na kterých ještě nedávno praktikoval své zvrhlé choutky.
„Tak co, taky vám připadá jako jateční prase?“ hodnotí Fredovu postavu Nikolka, vzpomenuvši si na své úvahy, když byla před pěti dny v obdobné situaci, „asi by mu prospělo, kdyby trochu shodil, ne?“
„Podle mě by měl shodit dost a ne jen trochu,“ uvažuje Lenka, „podívej, jak mu ten pupek přetéká,“ a nadzvedla mu tukový lalok, který mu visí z břicha.
„Škoda, že si taky nemohu sáhnout,“ poznamenává Nikolka, zatímco Mořská Vlna pilně překládá.
Fredova tvář mění barvu od úplně bílé přes šedou a zelenou až k jasně červené.
„To si vypijete, vy čarodějnice,“ vyráží ze sebe tlumeně – o pomoc volat nemohu, protože tady nemám konec konců co pohledávat. A co by tomu řekli chlapi, až by zjistili, do jaké prekérní situace mě dostala hrstka holek. Byl bych znemožněn na doživotí!
„Myslím, že vyhrožování teď není na místě, mister Fred,“ varuje ho přátelsky Mořská Vlna, „protože my s tebou budeme zacházet podle toho, jak uctivě s námi budeš jednat.“
Fred ztichl.
„Stejně nechápu, jak sem mohla ta hora sádla doplavat,“ uvažuje Lenka prohmatávajíc důkladně všechny jeho tukové polštáře na břiše, prsou rukou a nohou.“
„Z fyzikálního hlediska mu musí být ve vodě příjemněji než na suchu,“ uvažuje Nikolka, „tuk plave na vodě, má nižší hustotu, takže je to skoro jako by měl plovací vestu. Jemu se náhodou musí plavat moc dobře a pohodlně, i když ne tak rychle.
„Nu, teď bychom se mu mohly podívat na tu jeho ‚mužskou pýchu‘. Podrž znovu ten lalok,“ požádala Mořská Vlna Lenku.
Lenka ochotně znovu zvedla Fredovo převislé břicho a odkryla tak jeho stydké oblasti zrakům dívek.
„Myslím, že už je mi jasné, proč si v těch zvrhlých choutkách tak libuje,“ sděluje svůj názor Mořská Vlna, „s takovýmhle chcípáčkem žádnou velkou díru do světa neudělá. A se svou nemožnou figurou také příliš mnoho žen neokouzlí – takže on si tak vlastně vybíjí své komplexy.“
Při těchto slovech Fred mocně zacloumal svými pouty a zjevně se snaží – i když neúspěšně – po dívkách plivat.
„Myslím, že jsme tě už jednou varovaly, aby ses zdržel neuctivého jednání,“ obořila se na něj Lenka, „takže ti teď udělám přesně to, co’s provedl ty mně!“
A s těmito slovy se postavila po jeho pravé straně. Pak pokynula dívkám, aby uhnuly stranou a prudce stiskla jeho močový měchýř.
Fred zavyl.
„Tak si trochu pomůžeme!“
A Lenka doprovodila další stisk elektrickým šokem.
Tentokrát se výsledek dostavil okamžitě – z Fredova penisu se vyřinul silný proud moči.
Lenka mu nacpala do úst cár pláště, který předtím roztrhal na bezbranné zajatkyni, a tento roubík převázala látkou, která ještě nedávno byla jeho plavkami.
„Výborná práce,“ jásá Nikolka, „jsi skvělá,“ a uznale poklepává Lenku po rameni.
„Já bych mu ještě chtěla oplatit ten hnusný skřipec,“ poznamenává Mořská Vlna držíc v ruce nylonová lanka, kterými se Fred chystal své oběti napínat prsa.
Nikolka se po jejích slovech znovu rozhlédla po kleci – a pak ji uviděla: „Tak takhle je to,“ zvolala ukazujíc nad Fredovo pravé rameno, „pán si tady připravil kladku…“
Lenka pochopila okamžitě. Přehodila lanko přes kladku, uchopila Fredův penis, přehrnula mu předkožku a skřipec připjala k jeho žaludu. Pak uvolnila jeho levou nohu z řetězu. Drobnými elektrickými šoky ho donutila, aby nohu zvedl do vodorovné polohy – a přivázala na její konec lanko napjaté přes kladku.
„Myslím, že bychom ho teď měly ponechat, aby se trochu povařil ve vlastní šťávě,“ poznamenala Lenka, „a my se zatím porozhlédneme po táboře.“ S těmito slovy vyrazila podél třetí řady klecí v severovýchodní části podkovy. Zjišťuje, že jsou prázdné. Vydala se tedy k jihozápadní větvi.
„Jestli hledáš další zajatce, tak ti jsou ve druhé a v první řadě,“ informuje Lenku jedna ze zachráněných, „tady vzadu zavřeli jen nás tři, aby s námi mohli nerušeně provádět orgie. Tenhle lump – “ podívala se směrem ke spoutanému Fredovi, „ – tu neúřadoval sám…“
Lenka prošla mezerou mezi přístřešky do prostřední řady klecí. Skutečně. Tady už jsou klece obsazené. V každé krychli 1,5 × 1,5 × 1,5 m se tísní dva zajatci – Indiáni. Lenka se bleskurychle vrátila.
„S tím musíme něco udělat,“ domlouvá se vzrušeně s kamarádkami, „ti chudáci tu živoří jako skrčenci!“
„Je nás málo na to, abychom válčily na dvou frontách,“ medituje Mořská Vlna, „ale aspoň některým na chvíli ulevíme…“
Sebrala klíč, kterým Nikolka před chvílí osvobodila dvě dívky, a pustila se do otevírání klecí, které jsou z dohledu strážního domku. Pak se vrátila zpět.
„Asi se vrátíme. Musíme převést zachráněná děvčata k nám do ratejny a obstarat jim jídlo,“ upozorňuje Lenka kamarádky.
„A co uděláme s tímhle tu,“ ukazuje Nikolka na bezmocného Freda, který se snaží udržet nohu ve vzduchu, aby zmírnil tah na penis.
„Co by. Nic. Jenom mu odepni ten skřipec a necháme ho tady. Buď si ho někdo všimne, nebo ho pustíme večer při další návštěvě,“ navrhuje Mořská Vlna Lence.
„Ještě moment,“ zadržela Lenku Nikolka dívajíc se, jak se bezmocný surovec snaží udržet napjatou nohu ve vodorovné poloze. Jeho penis je i tak vytažen vzhůru a Nikolku inspirují jeho zcela odkryté genitálie k pomstě.
„Já mu totiž ještě dlužím něco za to, jak bezohledně seřezal mou sestřičku a za to, jak hulvátsky se choval ke mně, když jsem byla uvázaná k tomu pranýři.“
Pak se otočila znovu k Fredovi a upřela na něj pohled, který nevěští nic dobrého. Fred se roztřásl, ale poslušně zase zvedl nohu, jakmile ucítil nesnesitelný tah na svůj penis, jehož žalud je uvězněn ve skřipci. Nikolka se pase se zadostiučiněním na jeho úzkosti. Konečně se splnil můj sen – dostat toho surovce do stejně bezmocného a ponižujícího postavení, jako jsme byly my – se sestřičkou. Pak Nikolčin výraz na chvíli zkameněl a svaly na nohou se jí napjaly. Jediným mocným kopem zasáhla násilníkova odkrytá varlata. Při tom se jí sesmekl sandál – a Nikolka zavadila bosou nohou o kořen jeho penisu. Fredova reakce byla úděsná. Mohutný řev zvrhlíkův bylo slyšet i přes roubík a jeho tělo se zkroutilo ve strašné křeči. Elektrický šok ho zbavil vlády nad napjatou nohou a ta teď schlíple visí na lanku, držena ve vzduchu jeho penisem.
Lenka se nejprve zasmála, protože si moc dobře vybavila všechny křivdy a všechno násilí, které tento lotr páchal nejen na ní ale i na většině kamarádek. Pak však uchopila nůž a jedním tahem přeřízla lanko. Fredova noha padla bezvládně na zem.
„Ty sem chceš jít ještě večer?“ ptá se Lenka Mořské Vlny, navazujíc na přerušený rozhovor.
„Samozřejmě. Musíme jim sem dopravit něco k jídlu – aspoň…“
„Tak dobře. Půjdeme,“ a Lenka skládá rozsypané věci do Fredova batohu, „podívejte se na tu jeho výbavičku!“
Řetězy, pouta, karabáč… Lenka přibalila i nůž, opasek, zbytek Fredovy uniformy i cáry z roztrhaného pláště.
„Ten roubík mu vyndáme, nebo…,“ ptá se Nikolka.
„Zdá se, že mu ho asi vyndáme. On se, jak se mi zdá, stydí dost na to, aby se odvážil volat o pomoc. Dovedete si představit tu ostudu, až by ho tady našli? Ten ať se jen modlí, aby ho tady neobjevila některá hlídka dřív, než se večer vrátíme,“ prohlásila Lenka, rozvázala Fredovi ústa, vytáhla mu z nich hadr, který byl ještě nedávno límcem pláště, a přibalila i tyto věci do batohu.
„Když se nebudeš vzpouzet, tak tě třeba i rozvážu…“
Fred jen přikývl hlavou. Lenka sňala řetězy z jeho rukou a nohou a zamkla klec.
„Doufám, že je ti jasné, proč jsme tě tady zavřely. Předpokládám, že i u vás v USA je pohlavní zneužívání nezletilých trestné.“
„To jistě, ale tady naštěstí nejsme v USA – a ty coury nejsou našimi občankami. Tak o co vám jde?“ vzteká se zkrocený zvrhlík.
„Coury z nich děláš ty. A pamatuj si: ode dneška ti beztrestně neprojde jediná lumpárna. Lidská práva, kterými se vy, Američané, tak často a hlasitě oháníte, tady budou teď platit pro všechny. Nejen pro vás. Jasné?“
S těmito slovy se Lenka pustila do zahlazování posledních stop jejich pobytu v táboře. Řetězy, lanka i skřipce přidány do Fredova batohu, takže po jeho ‚výbavě‘ nezůstává poblíž klecí ani památky, a …
„… měj se tu hezky, Frede. Večer na shledanou.“
Šestice dívek vyrazila k severnímu pobřeží ostrova. Osvobozené zajatkyně při cestě svázaly poškozený plot a Lenka našla vhodný úkryt pro Fredův batoh. Slunce stálo téměř v zenitu, když dorazily k pobřeží. Lenka pečlivě balí klíč od klecí do svého pláště.
„Proč to vlečeš s sebou,“ ptá se udiveně Nikolka.
„Protože chci požádat Jorgea o několik duplikátů, aby je měli k dispozici i zajatci.“
„Tak ho raději zapni do kapsy Fredovy blůzy, z toho pláště bys ho mohla vytřepat.“
„Pravda. Dovol…“ a Lenka bere zachráněné dívce část Fredovy uniformy. Vkládá klíč od klecí do kapsy uzavíratelné zdrhovadlem.
„Jenže tu blůzu asi nepůjde uvázat jako turban. Je na to moc tuhá…“
„Ukaž,“ nabízí se Mořská Vlna, uvážu si ji kolem pasu. Sice bude promáčená, ale celkem rychle uschne.“
„Jenže ty tři jsou dost vysílené. Jak to uděláme, aby se nám cestou neutopily,“ ptá se starostlivě Nikolka.
„Jediné rozumné řešení spočívá v tom,“ rozhoduje kategoricky Lenka, „že já a Mořská Vlna přeplaveme na druhou stranu. Ty tady zůstaneš a budeš chránit dvě dívky. Já té třetí budu pomáhat při plavání a Mořská Vlna ji pak bude ochraňovat na druhém břehu. Já se vrátím pro druhou a pak pro třetí. S tou pak poplaveš i ty.“
„Aby ses pak neutopila sama, vždyť 5 × 800 m = 4 km…“
„Tak se budu mezi cestami nabíjet. To není problém…“
„V tom případě ale bude jejich přeprava trvat přes tři hodiny…“
„Proč?“
„Světový rekord na 800 m je něco pod devět minut – a ty určitě nejsi jeho držitelkou –,“ vysvětluje Nikolka, „ale v klidné vodě bazénu. Tady máš vlny a bude tě strhávat proud. Takže počítej s patnácti minutami – pro sebe na jednu cestu. Při třech cestách budeš mít s sebou břemeno – nezapomeň, že s její fyzickou aktivitou příliš počítat nemůžeš – zdvojnásob si proto čas se zachráněnou a vyjde tě to na půl hodiny. A teď počítej: 3 × 30 minut se zachráněnou = 90 minut + 2 × 15 minut na návrat sem = 120 minut + 3 × 20 minut na odpočinek a nabíjení = 180 minut – a to jsou tři hodiny. Minimálně!“
„To je pravda, ale jinak to asi neuděláme. Vy dvě jim pomáhat nemůžete – buď byste je zranily, nebo přímo zabily. Chápeš to?“
A tak Lenka přepravila na ‚jejich‘ ostrov všechny tři zachráněné zajatkyně. Za tři hodiny, přesně podle Nikolčina výpočtu. Stala se tak ‚hrdinkou dne‘.
- × - × - × -
„Ukryj se s nimi zatím v Jorgeově dílně, my dvě půjdeme na průzkum,“ navrhuje Nikolka Lence, „potřebujeme napřed znát situaci v táboře.“
„To bude asi nejrozumnější řešení,“ míní Mořská Vlna a všechny dívky vyrážejí k severu. U pramene se rozdělily. Lenka se zachráněnými k východu, Nikolka s Mořskou Vlnou k západu.
- × - × - × -
Čtyři dívky dorazily k dílně za necelých deset minut.
„Jorge! Jóóór-gééé!“
„Není tu. Tak se zatím posaďte,“ a Lenka vyrobila provizorní lavičku z fošny a dvou truhlářských koz, jak to má Jorge ve zvyku.
- × - × - × -
Mořská Vlna a Nikolka dorazily do tábora opravdu nenápadně kryjíce se ve stínu jednotlivých baráků. Nikolka se opatrně proplížila k ošetřovně. Nikdo nehlídá. Vstoupila do místnosti. Jorge Mark a Willy leží na lůžcích v péči Xiaolan. U stolu sedí nešťastná Lucka.
„Co se to tady děje,“ ptá se Nikolka udiveně sestry.
„Kde jste byly?“ ptá se Lucka místo odpovědi.
„Na sousedním ostrově. Zachránily jsme ty tři nezletilé dívky…“
„A tady mezi tím došlo k hrozným událostem,“ informuje Lucka sestru, „Willy omdlel, Jorge a Mark ho přinesli půl hodiny po té, kdy ho felčar komise vyhnal do práce. A kapitán, když zjistil, že opustili pracoviště, choval se úplně nepříčetně a nechal je oba zbičovat. Takže agregát stále nefunguje a Xiaolan pečuje o tři pacienty.
Také byl zaregistrován váš útěk. Vojáci už přichystali pranýř a máte se tam postupně objevit nahé – každá na dvě hodiny.“
„To jsem moc zvědavá, jak mě k němu dostanou…“
„Když tam nedostanou vás, tak si najdou náhradu v jiných. Měly jste s Lenkou například sloužit jako servírky v jídelně a Mořská Vlna v kuchyni. A jestlipak víš, jak to dopadlo? Zrušili četu z prádelny – co by tam dělaly, když nejde proud, že? A jednu poslali do kuchyně místo Mořské Vlny, dvě jako servírky do kuchyně a zbývající tři do lesa na dříví. Když nejde proud, vaří se v kotlích na otevřeném ohni. Pak ale ty dvě servírky měli po hodině k dispozici na pranýři – aby si uvědomily, že když některé z nás poruší táborový řád, budou místo nich potrestány jiné. Stále uplatňují tutéž cestu, kterou nás chtějí mezi sebou rozeštvat. Chápeš to?“
„Chápu – a oplatíme jim stejnou mincí,“ odvětila Nikolka a tón jejího hlasu vzbuzuje strach, „jenom jsem nepočítala s tím, že budou uplatňovat tresty ihned. Obvykle se tak dělo při rozkaze…“
„Zapomněla jsi, jak rychle byly potrestány Sličné Akvabely za to, že opustily tábor, když chtěly varovat Jorgea před cestou do krytu v den, kdy ses tam nechala zavřít?“
„Tak to jsem netušila,“ hledí Nikolka udiveně na sestru, „to mi nikdo neřekl…“
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah