Lucka svírá křečovitě Janinu ruku a celá se třese. Jana ji jemně vede k lůžku v rohu vedlejší místnosti a naznačuje jí, aby se posadila. Místnost je spoře osvětlena petrolejovou lampou, kterou před setměním donesl na ošetřovnu Mark a kterou Jana odnáší s sebou. Postavila ji na stůl a poněkud stáhla knot, aby petrolej co nejdéle vydržel. Pak si sedá vedle Lucky.
„Naší rodinu stíhá nějaké prokletí…“ šeptá Lucka Janě tisknouc jí opět ruku, „moje babička zemřela při porodu, táta přišel o život zřítiv se ze skály při geologickém průzkumu na Sahaře… Jeho kolega z výzkumné skupiny to přišel mamce oznámit osobně… když se vrátil. Velice milý člověk… Začal k nám docházet pravidelně. Po čase se do sebe zamilovali. I já jsem ho měla moc ráda – ale z další expedice se nevrátil ani on. Bylo mi dvanáct, když se narodila Nikolka – a maminka…
Zůstaly jsme samy. Nikolka je můj život, moje radost, moje všechno! Pak ji srazil ten pirát. Na přechodu… Měla zelenou. A nechytili ho. Měla jsem takovou radost z toho, že ji dali ti… mimozemšťané do hromady… ale naše štěstí zase netrvalo dlouho. Unesli nás… a teď se jí nemohu ani dotknout…“
Jana s dojetím poslouchá smutný příběh obou sester. Její ruka hladí Lucku po vlasech. Lucka se k Janě bezděčně tiskne.
„Neboj, jistě se to naučí, Lenka to také zvládla…“ šeptá Jana Lucce do ucha.
Zarazila se. „… musela bys nejprve získat její důvěru. Ale po velice trpkých zkušenostech to dá u Lucky dost práce, tedy získat její důvěru…,“ vzpomíná Jana na Nikolčino varování.
Čímpak jsem si tu její důvěru zasloužila, vždyť se známe pouhé čtyři týdny…A teď se mi tady svěřuje s příběhem vlastní rodiny do takových detailů…
Lucka je vlastně transsexuál. Je to vidět každé ráno i večer, když nás honí nahé na rozcvičky a nástupy – i když se ji Nikolka snaží zakrývat. Takže se asi straní fyzického kontaktu s ostatními lidmi. Má jen Nikolku – a ta jí teď schází.
Jana přímo cítí, jak se jí přehřívají mozkové závity.
Co teď? Nesmím ji zklamat, protože by jinak zůstala sama… a samota je hrozná… Nikolka si našla náhradu aspoň v Lence… i když to asi není ono, protože Lucka je pro ni vlastně máma… i když je to sestra…Nebo bratr… Vždyť já vlastně o problematice transsexuality nevím skoro nic… A to mám za sebou sedm semestrů medicíny… Jednou ze mne bude ‚paní doktorka‘ … a na fakultě nás vlastně vychovávají v zajetí předsudků. Kdybych Lucku neznala, kdybych nevěděla, jaká je to sympatická a kamarádská dívčina, odbornice s obrovským rozhledem v matematice, fyzice a astronomii, žena znalá mnoha jazyků, a ona pak za mnou přišla do mé ordinace s nějakým svým problémem, kam bych ji zařadila? Podle skript asi mezi pacienty pověstného docenta Chocholouška…
Jana se ještě více přitiskla ke své společnici a cítí na svém rameni mohutně vyvinuté laloky mléčné žlázy. Její myšlenkový proud se opět dává do pohybu: Lucka, dívka žijící v mužském těle. V mužském? Vždyť ty mléčné žlázy odpovídají svou mohutností čistokrevné mimozemšťance! Jak je vůbec možné, aby ‚mužské‘ tělo takto reagovalo?
Lucka si však uvědomila Janin intimní dotek a spontánně se odtáhla. Ne však natolik, aby s ní ztratila fyzický kontakt úplně.
Neunáhlila jsem se? Janu znám pár dní, studuje medicínu, co teď udělá? Bude se chovat tolerantně a ohleduplně? … Co když mě teď bude považovat za nějakého pokusného králíka…
„Lucko, mohu se tě na něco zeptat? Kdy jsi přišla na to, že jsi dívka vyrůstající v mužském těle?“ sonduje Jana neznámý terén uvědomivši si předchozí Lucčin pohyb.
Tak, teď to přišlo! Jaká ta Jana opravdu je? Snaží se najít cestu ke sblížení a pochopení nebo to bere jako senzaci?
„Proč tě to tak zajímá? Já o tom nerada mluvím…,“ a Lucka se mírným pohybem odsunula od Jany úplně.
„Tak promiň, nechci být dotěrná,“ a Jana se znovu zamýšlí nad skutečnostmi, které o obou sestrách zná.
„… Cožpak o to, pokusím se ji přesvědčit, aby ti prsa předvedla, ale nechtěj od ní, aby se svlékala úplně do naha… Ona je totiž transsexuál a během léčení této poruchy se několikrát setkala s netaktním a necitlivým přístupem lékařů…,“ vzpomíná Jana na Nikolčino varování, zřejmě při vědomí toho, že jsem medička, se mě nejspíš pokouší hodit do jednoho pytle s těmi hulváty, kteří se k ní prý nevybíravě chovali. Ale jak? Pravda, ten lump Rummler je možná názorným příkladem…
Lucka se mezitím pohodlně uložila na lůžko, které si původně Jana přichystala pro sebe. Náhle si to uvědomila. Posunula se až ke stěně a naznačila Janě, aby se natáhla vedle ní. Pak jí stiskla ruku. Jana cítí pod svými prsty zrychlující se Lucčin tep na jejím zápěstí.
Před Janou nemusím skrývat žádná tajemství. Je milá, citlivá, obětavá a k pacientům se chová tak, jak jsem si vždycky přála, aby se i moji lékaři chovali ke mně. Ještě zdaleka není ‚hotová‘ doktorka, do konce studií má ještě nějaký ten pátek, ale odpovědnost, s jakou přistoupila k těm dvěma zraněným klukům… když porovnám její postoj s tím felčarem, který nám tady dělal tu vstupní ‚prohlídku‘ a který, když tady teď jsou skutečně pacienti, kteří by ho potřebovali, se pak ani neobtěžoval…
Lucka se otočila tak, aby se její ústa dostala k Janinu uchu, a začala šeptat:
„To jsem pociťovala od dětství, proto jsem se dost uzavírala do sebe. Dívčí komunita mě mezi sebe jako kluka nechtěla pustit a s kluky jsem se nedokázala ztotožnit. Naštěstí jsem našla zalíbení v exaktních vědách – nesporně genetické dědictví po dědečkovi – takže mě ta osamělost tolik netrápila. Brzy jsem stejně zjistila, že nikdo z mých vrstevníků mé zájmy nesdílí. Pozorování hvězd a výpočty drah planet byly daleko za hranicemi jejich chápání.
Ale když se narodila Nikolka a maminku stihl babiččin osud, nezbylo mi, než abych začala o malou sestřičku pečovat. Její babička na to sama nestačila… Tehdy se u mne probudily ženské instinkty na plno. Krmila jsem ji, přebalovala, koupala, hrála jsem si s ní, mazlila jsem se s ní… Když ona je tak podobná mamince a já jsem ji v ní stále viděla a vidím dodnes. Je to ten nejcennější poklad, který mi po mamce zůstal.
»Tys měl být holka,« říkávala mi Nikolčina babička, aniž by tušila, že ten její úsudek je pravdivější, než si byla ochotna připustit…“
Teď se tady otevírám skoro neznámému člověku, vylévám si tu srdce, seznamuji ji s našimi rodinnými problémy a neštěstími… Ani jsem se neporadila se sestrou… Nikolka, co mi asi řekne, až se dozví, co všechno jsem teď tady Janě navyprávěla? Ale já už to nemohu vydržet! Za ty tři dny jsme se s Nikolkou tak hrozně odcizily – vlastně ne… byly jsme odcizeny… událostmi … a otázka je, kdy se zase budeme moci sblížit. Fyzicky. Vždyť to mazlení se sestrou je tak krásné, příjemné, uklidňující – a já tady teď musím žít se svým problémem sama. Pro ty vojáky jsem hotový exot – jenom co mi stačila povědět Nikolka o těch Fredových řečech u toho pranýře. Napřed se zdráhala, ale pak uznala, že bude lépe mě varovat, než zatajovat takové hrozné věci. Ještě štěstí, že ten náš dívčí kolektiv zatím drží pohromadě, že se jim zatím nepodařilo nás rozeštvat. Pochopí to Jana?
Jana poslouchá dojemný příběh obou sester a do očí se jí derou slzy… Ta Lucka… dokázala se od dvanácti postarat o mimčo, o malou sestřičku – a ještě při tom vystudovat univerzitu… takový náročný obor. Pak jí projel myslí jako blesk výrok profesora Švejcara, význačného a ve světě uznávaného pediatra: „Jedině žena má specifické citové a duševní receptory, kterými je schopna vnímat všechny potřeby dítěte.“ Jaký další důkaz o ženskosti Lucčiny duše kdo ještě potřebuje!?
„Ale ta tvoje nádherná prsa,“ Janina ruka mimoděk zabloudila v ona místa – „to přece…“
„Prsa! Ve druhém ročníku na gymnasiu už jsem to nemohla vydržet a začala jsem uvažovat o přeměně. K tomu mi šťastně pomohla nešťastná náhoda. Krátce po vánočních prázdninách jsem si zlomila nohu na náledí. Sice to nebylo nějak zvlášť komplikované zranění, nohu mi zafixovali do sádry a poslali mě domů. Ale s nohou v sádře jsem se přece jen bála chodit do školy, zvlášť za tak nepříznivého počasí. A styk se školou mi zajišťoval Vašek Mámil, on tehdy bydlel ve vedlejší ulici. Pět týdnů k nám tehdy chodil téměř denně a postupně se seznamoval s poměry panujícími v naší domácnosti…“
„Cože, Vašek Mámil, to je…“
„Ano, docent Mámil, ke kterému jsi šla původně na tu zkoušku, tak to je můj spolužák.“
„Snad mi nechceš tvrdit, že…“
Lucka se tiše zasmála a pokračuje ve vyprávění znovu tisknouc Janinu ruku: „Vašík to tehdy nijak nekomentoval, ale za tu dobu jsme se spřátelili natolik, že mě a Nikolku pozval v létě na pár dní ke svému dědečkovi na chalupu, je na krásném místě v Jizerských horách… Kdybych tenkrát tušila, co mě tam čeká, asi bych ho určitě s díky odmítla – ale nakonec jsem ráda, že jsem tam jela. On ten jeho dědeček je – vlastně byl – sexuolog. Dnes už si na té chalupě užívá zaslouženého odpočinku, ale tenkrát ještě pracoval – a s tou mojí přeměnou začal sám. Tehdy to Vašík zařídil moc hezky – Nikolku svěřil do péče své babičce, sám odešel s kluky na horskou túru a zůstala jsem s jeho dědou sama.
Ani jsem nezpozorovala, že k té situaci došlo. Seděli jsme spolu v zahradním altánku u kávy a povídali si o slastech a strastech osiřelých sourozenců. Že od Vaška ví o tom, co se nám stalo a zajímalo ho, jak dokážu zvládnout školu i domácnost s malou sestřičkou.
A tak jsem mu vykládala – nu to co jsem ti říkala na začátku. Nakonec jsem mu prozradila i to moje celoživotní dilema o věčném boji mé ženské duše s mužským tělem Teprve potom mi prozradil, že je sexuolog a že se o mně Vašík zmínil, že funguji suverénně v ženské roli a že tedy on by byl ochoten se mě ujmout, aby se moje tělo lépe přizpůsobilo mému duševnímu rozpoložení.
Po prázdninách jsem začala navštěvovat jeho ordinaci a začala jsem brát hormony, které mi předepisoval. Změny se dostavovaly pozvolna, ale krátce před maturitou už jsem měla krásně vyvinuté poprsí… Jenže přeměna nebyla dokončena – Vašíkův dědeček odešel do důchodu a odstěhoval se na chalupu – už na trvalo. Pravidelně ho navštěvuji, je to velice moudrý a chápavý člověk, který se vždycky dokázal vžít do problémů svých pacientů, ale on už mi pomoci nemůže, lékařskou praxi nevykonává, už je mu hodně přes osmdesát let… Jestli se odsud ve zdraví dostaneme, určitě tě s ním seznámím.
Ale ta doktorka, která nastoupila po něm, mou přeměnu na dlouhá léta zbrzdila,“ stěžuje si Lucka Janě na necitlivý přístup lékařů, jak ho nedávno naznačovala Nikolka, „přistupovala ke mně jako k nějaké věci – pořád mě jenom přeměřovala, zkoumala, zda se vejdu do jakýchsi normovacích tabulek,“
…A co je norma pro vědu? To záleží na úhlu pohledu… víří Janě v mozku dialog ze známého muzikálu Dracula…
„…musela jsem se z dokumentárních důvodů nechat vyfotografovat ze všech stran úplně vysvlečená – a teď už k tomu nemám další odvahu, i když mě Vašík několikrát ujistil, že by mi zajistil jiného terapeuta…“
„Není ta doktorka taky agentkou CIA? To mi totiž něco připomíná…“ přerušila Jana proud Lucčiných vzpomínek uvědomujíc si současně jistý povahový rozdíl mezi oběma sestrami – Lucka, ač značně citlivá k lidskému neštěstí a ač sama v tíživé situaci, chová se poměrně racionálně a klidně. Kdyby totéž vykládala Nikolka, cloumaly by jí emoce a přenášela by na posluchače střídavě návaly lítosti a vzteku.
Lucka se kupodivu zasmála: „Možná, že je to podobný dáreček jako ten Rummler. Vašík se přede mnou o svých spolupracovnících nebaví, takže jsem netušila, že má za asistenta takového CENZUROVÁNO – vždyť to byl právě on, který na nás upozornil FBI!“
„Rummler! Toho mi ani nepřipomínej! Protekční blbeček, tatínek je proděkan – fakt, prvotřídní odborník v oboru hematologie – a zplodí takovou zrůdu, křiváka, podrazáka, kterému není rovno. Cožpak o to, je to prý dobrý chirurg i diagnostik, ale s lidmi jednat neumí. Gynekolog – a k ženám se chová jako neurvalec! Ty krevní podlitiny způsobil Nikolce při vyšetřování on. Dvakrát jsem se s ním zle chytla kvůli tomu při demonstracích. Teď mě chtěl potopit. Naštěstí jsem si Nikolčin ‚problém‘ pečlivě nastudovala – ale stejně to dopadlo tak, jak to dopadlo. Mámil jistě ví, co je jeho asistent zač, ale kvůli jeho otci asi nemá na vybranou.“
„Jano,“ oslovila Lucka kamarádku po chvilkové odmlce, „už ses rozhodla, kterému medicínskému oboru se budeš věnovat, až budeš hotová?“
„O tom jsem zatím příliš nepřemýšlela, ale nejspíš gynekologii a porodnictví. Vždyť přivádět na svět děti – co může být krásnějšího?“
„Škoda,“ povzdechla si Lucka, „ve skrytu duše jsem doufala, že jednou budu tvojí pacientkou…“
„Co ty víš, třeba budeš. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné…,“ a Jana pohladila usínající Lucku jemně po vlasech.
Náhle uslyšela tlumené cvaknutí kliky. Opatrně uložila Lucčinu hlavu na polštář a vstala. Tiše přistupuje ke dveřím a otevírá je. Zjišťuje, že dveře místnosti, ve které leží oba zranění, jsou otevřeny. A rovněž tak i venkovní dveře. Vstoupila do místnosti a pohlédla k Willyho lůžku. Dělník spí neklidným spánkem odkopav pokrývku, jedna noha mu visí s postele. Jana ho znovu ukládá na lůžko. Pak si přinesla židli, posadila se k němu, zkoumá mu puls a nakonec namáčí do vody pruh látky, aby mu vyměnila obklad na hlavě.
Není proud, nefunguje lednice, nemáme led, mudruje v duchu – a Willy by ho zrovna tolik potřeboval…
- × - × - × -
Lenka opustila obě kamarádky a tiše za sebou zavřela dveře. Opatrně, aby nebyla zahlédnuta hlídkou, přešla chodbu a jako duch vstoupila do pokojíku, který za normálních okolností sdílejí obě medičky. Nikolka, ač leží otočena tváří ke zdi, ucítila závan vzduchu způsobený pohybem dveří a posadila se.
„Ty jsi tu potmě?“ táže se tiše Lenka postřehnuvši kamarádčinu siluetu proti světlejšímu oknu, „vždyť Mark přinesl lampu i sem.“
Nikolka nepromluvila. Lenka přistoupila ke stolu a ze zásuvky vytáhla zapalovač.
„Ne, nerozsvěcuj,“ zaprosila Nikolka, „mně je takhle dobře.“
Lenka lehkým pohybem zavřela zásuvku a posadila se vedle Nikolky. Chvíli sedí vedle sebe naprosto tiše, takže Lenka zřetelně slyší Nikolčin přerývaný dech. Zase pláče… Co já s ní budu dělat… Nalezla Nikolčinu ruku a ta jí ji křečovitě stiskla. Lenka zřetelně cítí proud předávaného tepla. Chybí jí fyzický kontakt se sestrou, s Luckou. Čím to jen může být, že jsou na sobě tak závislé? Kdyby mezi nimi nebyl věkový rozdíl půlky generace, člověk by řekl, že jsou dvojčata. Ale…
Nikolka jako by četla Lenčiny myšlenky: „Když si představím, že Lucka teď… je úplně… sama, sama… na všechno…“
„Ale jdi,“ oponuje jemně Lenka vracejíc kamarádce předané teplo, „kdopak ti řekl, že je sama?“
„Je… sama… je jiná a já jsem jediná, kdo jí rozumí…“
„Proč hned myslíš tak černě, Nikolko? Vždyť je nás tu šestatřicet – a řekni, která z nás se k ní kdy zachovala špatně?“
Nikolka místo odpovědi zabořila svůj obličej do Lenčina pláště a skrápí jej slzami.
Lenka instinktivně plášť rozevřela, aby Nikolka cítila přímý tělesný kontakt. Něžně hladí její dlouhé blonďaté vlasy a šeptá: „Lucka není sama, neodešla spát do ratejny, zůstala vedle s Janou.“
„Já… našim děvčatům věřím, vždyť jsme spolu žily většinou více než půl roku, ale co ti hnusní dozorci? Ti vojáci? Vždyť tam s nimi zůstal ten násilník… Fred!“
„Ten zase tvrdě usnul a Jana prohlásila, že se hned tak neprobere. Mimo to – Jana uložila Lucku tam do té vedlejší místnosti, kde si uchystala lůžko sama, aby měla také trochu soukromí, když svůj pokojík postoupila nám. Tam ji bude Fred těžko hledat, i kdyby se nakrásně vzbudil,“ namítá Lenka odkládajíc plášť úplně.
„Když já mám o ni takový strach, já snad půjdu toho chlapa… dorazit. Kdybys jen slyšela, co se jí chystá udělat… Lenko!“
Lenka vší silou drží třesoucí se Nikolku: „Je tam s Janou, přece když jsou dvě, tak si snad nic nedovolí, i kdyby je našel. Kromě toho se ještě nevzpamatoval z toho šoku!“
„Ale Lucka… Lucka, kdybys jen věděla, co si musela všechno protrpět – i kvůli mně – víš, ona – ona napřed byla mým bratrem, pak sestrou – a nahrazovala mi i maminku. Když jí bylo sedmnáct, musela bojovat i o to, aby nás dvě nerozdělili a nestrčili každou z nás do jiného děcáku. Babička byla uznána bezmocnou, ale ti soudci – Lenko! Takovou pakáž svět neviděl! Dokonce prohlásil jeden z nich, že je nepřípustné, aby se o mne staral – nezletilý úchyl! Představ si to!“
Nikolka se na chvíli odmlčela a opřela si hlavu o Lenčino rameno. V té chvíli si také povšimla, že Lenka leží na lůžku úplně nahá a opět zatoužila po jejím nádherném těle. Sama odkládá plášť, aby si plně vychutnala fyzický kontakt na co největší ploše. Pod svýma rukama cítí zrychlující se Lenčin tep i její uvolňující se svaly připravené přijmout její laskání. „Vůbec jsem neměla tušení, jak krásné to může být s dívkou…“ vybavuje si Nikolka Lenčina slova a zkušenými prsty vyhmatává na Lenčině těle erotogenní zóny. Lenka se s rozkoší oddává Nikolčiným aktivitám a snaží se je opětovat. Její ruka zkoumá intimní partie kamarádčina těla a cítí její záchvěvy rozkoše při doteku prsních bradavek. Sjíždí jí po bříšku do klína a hladí ji něžně na vnitřní straně stehen. Pak se vrací zpět a proniká dvěma prsty do jejích stydkých pysků, které už propouštějí vlhkost. Uvědomuje si, že intimní doteky odvádějí Nikolčiny myšlenky od úvah o aktuální situaci na ostrově i od životního příběhu obou sester.
Ale samotné se jí tato metoda vymyká z rukou a podlehnuvši zvědavosti neprozřetelně Nikolce načaté téma připomíná: „Kde k tomu přišli?“
Nikolka spustila nepřítomným hlasem: „Lucka – byla před tím kluk, víš? Ale ve skutečnosti je transsexuál – tedy žena v mužském těle – a když jsem se narodila a přišly jsme o maminku, probudily se v ní naplno ženské instinkty. Pomáhala mé babičce, která si nás vzala úředně do péče, i když už tenkrát sotva na to stačila. Ve skutečnosti se Lucka starala nejen o mne, ale i o ni. A při tom Lucka – ona dokonce ve škole přeskočila ročník. V těch sedmnácti už měla po maturitě s vyznamenáním, udělala zkoušky na univerzitu – a najednou nějaký CENZUROVÁNO – řekne, že je úchyl, že se nedá říci, zda je to muž či žena a že by to na mně mohlo zanechat nežádoucí následky!“
Lenka poslouchá příběh obou sester, otřesný a zároveň dojemný, který jí střídavě žene slzy do očí a adrenalin do krve.
„Naštěstí se Lucce podařilo sehnat advokáta – bývalého spolužáka naší maminky, který naši rodinu poměrně dobře znal, a jen díky jeho obětavému úsilí nás nechali nadále v péči babičky. Ale celé to peklo trvalo tři čtvrti roku! Tenkrát mi bylo pět, takže jsem nevěděla, co se vlastně děje, ale cítila jsem, že není něco v pořádku. Lucka běhala mezi mnou, školou a úřady. Vždycky, když se odněkud vrátila, chytila mě a dlouho se se mnou mazlila. Přitom zadržovala slzy. Paradoxně nejhorší následky na mně zanechali ti byrokrati, kteří se obávali následků…“
Během vyprávění Nikolka křečovitě svírá Lenku a kamarádky si střídavě předávají obrovská kvanta energie. Lenka jemně masíruje Nikolčina prsa. Z bradavek jí kape mléko, které už nikdy neposlouží účelu, ke kterému byla laktace vybuzena. Lenka ho roztírá po jejím těle.
Nikolka ustala konečně ve vyprávění a opětuje Lenčiny něžnosti. Rukou zabloudila do jejího klína a jemně rozvírá její stydké pysky, mazlí se s nimi a nakonec proniká dvěma prsty hluboko do její pochvy. Poznenáhlu se uklidňuje a soustředí se na Lenčiny pohyby a laskání.
Teď už je mi jasné, jaké drama obě sestry v těchto chvílích prožívají. A nemohou se dotknout. Nikolka by měla trénovat, ale zdá se, že v sobě nedokáže zlomit jakousi vnitřní zábranu.
Lenka cítí Nikolčiny prsty v hloubi své pochvy a intenzivněji tiskne její prsa. Mléko už doslova stříká. Lenka podala se stolu prázdnou sklenici a odstřikuje Nikolčino mléko do ní. Nikolka se probírá ze snění: „Asi bys také chtěla odstříkat mléko. Vždyť tě to musí tlačit,“ a ohleduplně stiskla Lenčin prsní dvorec těsně pod bradavkou. Cítí, že i Lenčina prsa jsou nalitá a podává si druhou sklenici. Něžná masáž se poznenáhlu mění v intenzivní hnětení a Lenka se slastně prohýbá. Nikolku vzrušuje Lenčino nádherné, vysportované, pružné tělo až k extázi. Konečně se jí podařilo zcela vyprázdnit Lenčina prsa, ale nepřestává se s nimi mazlit. Lenka – nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy poznala – a je moje, mám ji dnes v noci jen pro sebe. To její nádherné tělo, její prsa, stehna, paže, ramena… A Nikolka pečlivě prozkoumává všechny Lenčiny tělesné partie. Vzrušuje ji způsob, jakým se Lenka dokáže uvolnit – všechny hmaty a doteky jsou mi dovoleny! Nakonec se Nikolka tiskne k Lence celým tělem, jejích ústa se spojují a jazyky proplétají.
Zapomínají na tíživou situaci, ve které se ony i jejich kamarádky nacházejí, zapomínají na nedůstojné a ponižující situace, do kterých jsou dívky na ostrově dnes a denně přiváděny, na sexuálně obtěžující tresty, které slouží spíše jako povyražení pro vojáky, na pranýř, na služby v jídelně.
Pak se Lenka uvolnila z objetí a Nikolka cítí, jak se dobývá do jejího klína. Rozkošnicky uvolňuje svůj poševní vchod a nechává se ukolébat laskáním klitorisu a stydkých pysků. Nikolka je opravdu krásná, ty její jemné dlouhé blonďaté vlasy jsou opravdu rozkošné… Lenka jednou rukou hladí Nikolku po vlasech, druhou si hraje s jejím klitorisem. Pak se postupně její ruce k sobě přibližují – Nikolka se slastně vlní pod Lenčinými hmaty na krku a bříšku. Konečně se obě její ruce setkávají na Nikolčiných prsou, která nejprve hladí, pak prohmatávají a nakonec hnětou.
„Já jsem se nikdy nemilovala s jinou dívkou,“ sděluje Lenka Nikolce šeptem, „vůbec jsem netušila, že to může být tak pěkné. Nevím, kde se to ve mně najednou vzalo, že jsem po tobě tak zatoužila. Asi v sobě máš nějaké kouzlo, ale když si tě pohladím, když se tě dotýkám, když vnímám tvé doteky, cítím takový nepopsatelně krásný pocit – a přitom se známe už víc než půl roku. Nechápu, proč jsme se takhle nedokázaly přiblížit už mnohem dřív…“
Nikolka jen slastně vzdychá a znovu hledá Lenčina ústa. Opět zatoužila ucítit její jazyk a doteky jejích rtů. Znovu se k sobě tisknou, vášnivě se líbají a nechávají si mezi rty přeskakovat jemné elektrické jiskry.
Orgasmus se dostavuje u obou dívek téměř současně a je doprovázen praskajícími elektrickými výboji mezi různými částmi jejich těl. Zvlášť intenzivní rozkoš pociťují, když výboje procházejí dobře inervovanými partiemi – přes klitoris a prsní bradavky.
Po orgasmu následuje zákonitě slastné uvolnění. Obě kamarádky leží vedle sebe na jednom lůžku, zhluboka oddechují a jemně se vzájemně hladí na intimních místech. Nové vzrušení nacházejí ve změně formy výměny energie – místo elektřiny si teď opět předávají vzájemně teplo.
U Nikolky však propuká opět psychická krize: „Tohle bych přála prožít Lucce…“ – a Lenka cítí pod svou rukou, jak se Nikolčino srdce zachvělo.
- × - × - × -
Unavená Jana v noci usnula sedíc u Willyho lůžka. Když se probudila, poznala instinktivně, že v místnosti není něco v pořádku. Rozhlédla se. Proud stále nejde, celý tábor je bez světla. Petrolej v lampě dávno dohořel. Jana přivyká bledému měsíčnímu svitu a vstala. Na lůžku, u kterého seděla, spí neklidným spánkem Willy. Přešla do vedlejší místnosti podobné jejich ratejně. Tam na lůžku v rohu slastně oddechuje Lucka… Pak si uvědomuje, že v místnosti, kde leží Willy, má být ještě jeden pacient. Znovu se vrátila. Fredovo lůžko je prázdné a venkovní dveře jsou pootevřené.
Ať si táhne, když se mu má péče nelíbí. Jeho problém… Jana opatrně ulehla vedle Lucky a opatrně nahmatala její ruku. Něžně jí hladí a znovu usíná…
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah