Xiaolan a Mořská Vlna opravdu nemusely čekat dlouho. Sotva za nimi s rachotem a mnohanásobnou ozvěnou zapadly pancéřové dveře a v podzemní chodbě zavládlo ticho, objevila se v jejím zákoutí nažloutlá mihotavá zář, která se střídavě přibližovala a vzdalovala. Dívky pochopily, že ji mají následovat. Bez váhání za ní vyrazily. Záhy zjistily, že se jedná o světlo Arianiny kapesní svítilny.
„Tak vás tu vítám,“ promlouvá Ariana střídavě čínsky a kečuánsky, „pojďte rychle za mnou, je tu zima.“
„Jen, parolu kun ni Esperante,“ navrhuje Xiaolan, „tial ni ne perdos vane tempon pro tradukado.“ {Klidně s námi mluv esperantem, aspoň nebudeme ztrácet zbytečně čas kvůli překládání.}
Když došly ke křižovatce chodeb, kde předevčírem Nikolka poprvé zabloudila, vytáhla Ariana ze skalní rozsedliny dvě kombinézy.
„Tady to si oblečte, cesta je dlouhá.“
Pak šly beze slova za Arianou. Dlouhou chodbou, která se jim zdá nekonečná. Jen zjistily, že ústí chodby se za nimi uzavřelo. Po necelé hodině chůze dorazily ke schodišti. Během sestupu cítí, že se vzduch začíná oteplovat. Na konci schodiště samy svlékají kombinézy, aniž by už přečetly výzvu na dveřích…
„Tak se u nás posaďte,“ přivítal je radostně Hill, „jsem rád, že vás zase vidím.“
Dívky znovu zahrnují Hilla otázkami podobnými těm, na které už odpovídal Lence a Nikolce. Pochopitelně. ‚Střídání stráží‘ proběhlo tak rychle, že se dívky ani nemohly domluvit.
Novou zajímavou otázku položila náhle Xiaolan: „Je mi divné, že se tady zatím neobjevily naše osobní sestry a vůbec žádný pozemský personál. Jen nás 36 původních klientek – počítám-li i Jennifer, a Nikolčina sestra.“
„Pozemský ženský personál ‚nemizel‘ ve ‚ztracených lůžkových vozech‘, ale byl dopraven naráz pomocí transdimensionálních teleportů zabudovaných v lůžcích jednoho internátu, kde sestry absolvovaly soustředění před zahájením akce,“ vysvětluje Hill, „ovšem – po katastrofě jsou také rozházeny po celém světě. Jenže slavná CIA ani jiná ‚tajná‘ služba jim zatím asi nepřišla na stopu. A doufám, že po nich nezačnou pátrat dřív, než se nám podaří je zase shromáždit na nové CPLE.“
„Ona existuje nová klinika? Kde? Zase v mimoprostoru?“
„Ano, existuje – nebo lépe řečeno – staví se. Ale ne v mimoprostoru. Tentokrát je situována do podzemí Antarktidy v samé blízkosti jižního pólu,“ vysvětluje Hill.
„A co se teď stane s námi?“
„Vy teď budete vybaveny účinným obranným systémem, abyste byly schopny vzdorovat zvůli vašich věznitelů a také ochraňovat kamarádky, které z technických důvodů takto vybaveny být nemohou.“
A doktor Hill seznamuje Xiaolan a Mořskou Vlnu s principy bioenergetické senzibility.
„Až se vrátíte nahoru,“ vstupuje do debaty Ariana, „vyřiďte Nikolce, že ten zajatecký tábor na sousedním ostrově opravdu existuje a slouží k věznění zajatců z národně osvobozeneckých bojů latinskoamerických Indiánů ze skupiny nesoucí jméno posledního náčelníka Tupaka Amarua…“
„Cože?“ Mořská Vlna při těchto slovech vyskočila ze židle, jako by se pod ní rozžhavila, „Tady někde jsou vězněni … i moji … bratři?“
„Asi ano. Ten tábor je na sousedním ostrově, tři čtvrtě kilometru jižně. A podle obrazového materiálu tam panují příšerné podmínky,“ navazuje na Arianinu řeč doktor Hill.
„Ten tábor musím vidět, protože… věděli jsme, že spousta našich lidí někde beze stopy mizí… a jestli je zavlekli až sem…“
„Ale ano, posaď se a podívej se na retrospektivní záznam…“
- × - × - × -
„Pojďte k obědu,“ zve Jana obě trénující dívky, „právě ho přinesli, ať vám nevystydne.“
„Já zase cítím rybu a už se mi z toho zvedá žaludek,“ prohlašuje rezolutně Nikolka.
„A já taky obědvat nebudu,“ přizvukuje jí Lenka.
„Jenže Ariana mi kladla na srdce, že musíte jíst – denně aspoň kousek jídla!“
„Ale to neznamená, že musíme jíst jenom ryby. My se teď sebereme a půjdeme se nabít na sluníčko. Cestou si v lesíku natrháme ovoce. To nám bude stačit,“ chrlí ze sebe nápad za nápadem Lenka a Nikolka ji při tom obdivně pozoruje.
„Teď přes oběd je to stejně nejlepší čas, protože všichni vojáci jsou namačkáni v jídelně a tupě zírají na dvě nahé servírky. Nikdo nehlídá…“ pokračuje Lenka v argumentaci.
„Už dlouho beztrestně zevlovat nebudou,“ dodává podivně zbarveným hlasem Nikolka, a Jana s Lenkou začínají tušit, že se Nikolka opět chystá k čemusi neuváženému.
„Nikolko, vydrž ještě, až nás bude víc. Na vlastní pěst zatím nic nedělej,“ říká jí Lenka varovným hlasem.
„Víte co? Tak jděte. A nezapomeňte na to ovoce,“ rezignuje nakonec Jana.
Obě dívky opatrně opustily ošetřovnu a rozhlížejí se po okolí. Skutečně. Nikdo je nehlídá. Vyrazily k lesíku za pramenem, u kterého Lenka tak úspěšně předváděla mdloby.
Když se dostaly dost daleko od tábora, odložily pláště a vystavily svá nahá těla sluneční lázni. Nikolka cítí, že už se nemůže dočkat, až zase uvidí nádhernou Lenku bez šatů. Očima hltá její ladné křivky… Ale ani Lenka nezůstává chladná. A za několik sekund se dívky znovu drží v náručí. Spojují příjemné s užitečným. Milují se na slunci nabíjejíce se při tom jeho nekonečnou energií. Nikolka přejíždí stojící Lence po ramenou a pažích. Náhle trochu oddálila ruku a mezi ní a Lenčiným loktem přeskočil silně praskající blesk. Lenka se slastně zachvěla. „Udělej to ještě jednou, to je obzvlášť příjemné…“
A obě dívky objevují kouzlo milování při nabíjení. Vytvářejí si modravé blesky mezi různými částmi těla, přičemž zjišťují, že nejsilněji působí tento zvláštní druh přenosu elektrické energie tehdy, projde-li přes dobře inervovanou erotogenní zónu. Když k sobě přitiskly navzájem svá prsa a pak je náhle prudce od sebe oddálily, vyšlehly naráz dva mohutné blesky, které přeskočily mezi jejich bradavkami a jejichž vedlejší výbojové kanály sežehly několik okolních stromů. Současně se po okolí rozšířila pronikavá vůně ozónu. Dívky se zachvěly maximální rozkoší. Zároveň se však ozval polekaný bolestný výkřik.
Otočily se tím směrem – a strnuly. Na kraji mýtinky leží mohutná postava vojáka.
„Asi nás někdo špehoval,“ napadlo Nikolku, a vyrazila k nehybnému tělu ležícímu pod sežehlým stromem. Lenka ji následuje. Zírá chvíli na stopy, které elektrický výboj na stromě zanechal:
„To teda byla šlupička, viď?“ obrací se obdivně ke kamarádce. Pak její pohled padl na ležící postavu:
„Aspoň vidíš, šmíráku, že už nás nemůžeš beztrestně očumovat,“ dotkla se Lenka štítivě nohou jeho uniformy, „to je ten hulvát Fred. Dobře ti tak!“
Ale pak se vzpamatovala jako první: „On je v bezvědomí! Rychle, navleč si plášť, já ho vezmu za ruce, ty ho vezmi za boty … abys mu neublížila, a na ošetřovnu!“
„Ne, nebudu se s ním vláčet!" odvětila pomstychtivě Nikolka, „To je ten šmejd co karabáčem zbil mou sestřičku, když se mi snažila pomoci, a pak si ještě surově dovoloval ke mně, když jsem byla připoutaná ke kříži. Ať si ho odnesou ti jeho kumpáni!“
„Jenže pak prozradíme místo činu a bude to na nás,“ přemlouvá Lenka kamarádku, „Nám sice už ublížit nemohou, ale potrestají za to jiné kamarádky – a zle!“
„Tak ať si tady zůstane a zhebne! Mně může být docela ukradený! Vždyť se na něj štítím sáhnout, musela bych se pak celá vydezinfikovat!“
A Nikolka na důkaz, že toto je její poslední slovo, se otočila k bezvědomému Fredovi, vrhla na něj nenávistný pohled a vyrazila dále pryč od tábora, směrem k údržbářově dílně.
„Salud, Nicolita!“
„Jorge!“ vykřikla Nikolka radostně, „Kampak máš namířeno?“
„Vypadl asi agregát, nejde proud. Tak se musím podívat, co se stalo.“
„Tak já jdu s tebou,“ navrhuje Nikolka.
„Když tě to tak zajímá, proč ne?“
Za dvě minuty došli zpět na mýtinu.
„Co se mu to stalo?“ a Jorge nechápavým pohledem měří bezvědomého Freda.
„Asi dostal ránu proudem.“
Jorge se otočil po hlase, spatřil Lenku a bouřlivě se s ní přivítal. Pak pohlédl znovu na bezvládného Freda: „No – ale co s ním? Nechápu, proč se hrabal do elektrického zařízení, když tomu vůbec nerozumí… Pomůžete mi s ním? … Blbost, to byste se strhly, vždyť má skoro čtyři sta liber. Musím jít pro někoho, kdo mi s ním pomůže.“
„Ale já ti s ním klidně pomohu,“ oponuje Lenka, „podívej,“ a bez větší námahy zvedla Fredovo tělo do sedu.
„No ne, muchacha, ty máš tedy páru! Od tebe bych ji nechtěl držet,“ pokyvuje uznale Jorge, „ale raději ho vezmi za nohy, tam se ti pohodlněji ponese.“
- × - × - × -
„Jsme už půl dne bez proudu! Někdo si hrál s rozvaděčem a nikoho nenapadne, aby zajistil opravu. Sežeň Marka a Portorikánce, ať zjistí, co s tím je! Nechápu, proč se do toho kluci hrabou… Od té doby, co tady máme ty holky, tak jste všichni zvlčili. Ale já vám zase zvednu morálku!“
„To je Fredova práce, kapitáne. Teď leží na ošetřovně a …“
„Cože?“
„Ano, když jsem tam dělal odpoledne kontrolu, tak tam ležel, a ta holka… Jane… prohlásila, že je po zásahu proudem. Tak kdo jiný by to asi měl na svědomí?“
A Anthony se sebral, aby našel některého z údržbářů.
Oba jsou u rozvaděče.
„Tak co se tady vlastně stalo?“
„Musíme vyměnit transformátor, sekundární vinutí je úplně pryč,“ ukazuje Mark ohořelou cívku s nataveným jádrem.
„A jak se to stalo?“
„Nevím. Najednou se ozvala hrozná rána…“
„A jak dlouho vám bude trvat oprava?“
„Dva dny – když to dobře dopadne. Budeme muset převinout to ohořelé vinutí, jenže to natavené jádro nebude zaručovat plný výkon. Pro nouzový režim – než obstaráte nový ze základny – by to ale mohlo stačit.
Anthony jen pokýval hlavou a vypravil se zpět na ošetřovnu.
„Poslouchej, Frede, jak jsi přišel k tomu úrazu?“
„Sledoval jsem ty dvě holky – blonďatou a černovlasou – jak spolu pořád chodí a drží se za ruce, aby je navzájem vítr neodvál… Tady nikdo nehlídá a holky se tu volně producírují, jako by jim to tady patřilo…“
„To snad není tvoje starost. Kam by z ostrova taky utekly, že?“
„Nech mě sakra domluvit! Sledoval jsem i jejich lesbické milování, když vtom od nich vyletěl blesk, a – a … pak už nevím. Vzbudil jsem se tady…“
„A kde jsi je sledoval?“
„Zalezly si do lesa, tam na tu mýtinu, půlka cesty k Portorikáncově dílně… A ten blesk… vylít’ … vylít’ najednou z těch dvou… Rovnou z prsních… bradavek! Ty dvě jsou… čarodějnice… Musíme… je upálit…!“
„Z toho nic kloudného nedostanu, vždyť blouzní!“ Anthony vyzvedl balík se vzorkovnicemi, rozloučil se prostřednictvím Lucky s děvčaty a odešel.
„Náhodou má pravdu, a jeden výbojový kanál si zřejmě našel cestu po vedení od Jorgeovy dílny k rozvaděči. Jenže tohle mu nikdo neuvěří a my mu to potvrzovat nebudeme,“ vysvětluje Nikolka Janě a Lucce okolnosti Fredova úrazu a zničení transformátoru.
Aspoň budeme mít víc času pro sebe,“ raduje se Lucka, „výslechy se nekonají, protože není proud, nejdou počítače…“
„Nějak jsem nerozuměl tomu jeho blábolení,“ ozval se ze sousední postele Willy.
„Z toho si nic nedělej, já taky ne,“ uklidňuje ho Lucka, „zřejmě se hrabal v rozvaděči, dostal ránu a teď blouzní.“
„Aha, tak on si hrál… Kdyby už mi ta hlava dala pokoj… šel bych se tam podívat…“
„Klid, Willy, nedělej si starosti. Lež a mysli na něco hezkého,“ chlácholí ho Lucka.
„Toho Freda nám tu byl čert dlužen,“ mrmlá si pro sebe Jana, „teď abychom se tu zase domlouvali přes tlumočníka!“
„Já si myslím, že teď je to snad jedno. I kdyby prozradil, že je nás tu víc, kdo umíme anglicky, tak by se to dalo vysvětlit tím blouzněním…“
„Na to bych moc nespoléhala,“ oponuje Jana Nikolce, „protože to by mu mohli třeba i věřit.“
- × - × - × -
„Mně je pořád divné, že bylo zničeno vinutí na straně rozvodů, zatímco vinutí na straně generátoru je netknuté. Vypadá to, jako by do něj uhodilo. Jenže žádná bouřka nebyla a vedení je všude chráněno bleskojistkami podle normy,“ upozorňuje Mark Jorgea.
„Tak postupně prohlédneme všechny rozvody, třeba najdeme ten, po kterém ten výboj přišel,“ a Jorge prohlíží jednotlivé kontakty.
„Nu, tak to vypadá, že ten výboj přišel po vedení od mé dílny, ale jak? Vždyť já jsem tam dnes skoro celý den nebyl, opravuji v přístavu ten člun. Dvakrát jsem si tam byl pro nářadí a pro materiál. Když jsem tam byl teď odpoledne, zjistil jsem, že mi nesvítí světlo – a ono je to takhle rozsáhlé…“
Mark nevěřícně prohlíží opálené kontakty, které mu ukazuje Jorge: „Ale je to od blesku, přece mi nechceš tvrdit, že by se tohle mohlo stát – i za předpokladu, že by se ti zkratoval v dílně některý motor nebo…“
„Jdeme se tam podívat,“ rozhodl rázně Jorge, a oba muži vyrazili směrem k dílně sledujíce elektrické vedení od rozvaděče. Všimli si ožehnutých stromů na mýtince, ale Jorge zatím pomlčel o tom, že právě tady narazil na zraněného Freda. Nejprve prohlédli zařízení dílny.
„Tak, tady to vypadá, jako kdyby se nic nestalo. Ty dráty jsou od dílny až k mýtině docela v pořádku. Ale odsud…,“ a Jorge ukazuje na spálený strom v blízkosti vedení a na namodralý nádech drátů vedení od tohoto místa.
„Já to taky nechápu,“ kroutí Mark nevěřícně hlavou, „připadá mi to stejně záhadné, jako ten nedávný požár skladiště dřeva. A důrazně doporučuji se v tom nešťourat, nebo by byli schopni to hodit zase na nás!“
- × - × - × -
„Lucko, pomoz mi s těmi lůžkovinami,“ volá Jana z vedlejší místnosti sousedící s ošetřovnou přecpanou patrovými palandami.
„Co tam vlastně děláš?“
Lucka vchází do další ‚ratejny‘ a očima hledá Janu. Uviděla jí v rohu za dveřmi, jak oprašuje a myje jednu z paland.
„Připravuji si tady kousek soukromí, protože jsem se rozhodla přenechat pokojík ‚personálu‘ Lence a Nikolce, aby měly kde trénovat.“
Lucka ochotně přinesla rezervní vybavení z ‚personálního‘ pokojíku a pomohla Janě s hrubým úklidem místnosti.
- × - × - × -
„Tak jak jste daleko s tréninkem,“ ptá se po večerce Lucka Lenky a Nikolky.
„Pořád se mi nedaří,“ sděluje Nikolka sestře se slzami na krajíčku, „já to asi s Lenkou nezvládnu, protože…“
Nedopověděla a znovu se rozplakala.
„Ale neboj, zvládneš to,“ chlácholí ji Lenka držíc ji za ruku. Přitom však cítí, jak do ní přechází z Nikolky silný proud tepla.
„Však teď musíš sama cítit, že to není pravda!“
Nikolka vytrhla svou ruku z Lenčiny a vyběhla z místnosti.
„Nevím si s ní rady,“ sděluje tiše nešťastná Lenka Lucce, „představ si, že v ten den, když jsem byla uvržena do krytu a ještě jsme nevěděly, co se tam ve skutečnosti děje, Nikolka myslela jen na mne, bála se o mne a toužila po tom, aby tam mohla být zavřená se mnou a abychom se tam mohly vzájemně zahřívat. Když se do krytu také dostala a byla vybavena bioenergetickou senzitivitou, tak se ke mně přitiskla – jenže ta její utkvělá představa byla tak silná, že mi předala téměř všechnu svou tělesnou energii, a kdyby jí v tom Ariana nezabránila, tak by snad i omdlela.“
V té chvíli se objevily slzy i v očích Lenčiných. Lucka něžně přivinula její hlavu na svá prsa a pevně ji uchopila za ruku. Náhle zvlhly i její oči…
„Tak se mi zdá, že se z toho zcvoknete všechny tři – a já s vámi,“ povzdechla si Jana pozorujíc rozvíjející se drama.
Pak se vydala za Nikolkou. Našla ji v pokojíku personálu – tedy v tom, který sdílí se Xiaolan.
„Pláčem to nevyřešíš,“ uhodila na ni zostra, „musíš trénovat, jak vám to Ariana předepsala. Pochop, že osud ostatních dívek je mimo jiné i v tvých rukou, a asi by nebylo moudré teď selhat!“
„Já to … chá-chá…pu,“ vzlyká Nikolka, „ale když já se… ne…mohu…hu do-tknout… ani své se-ses…try…“
„A to si jako myslíš, že to tímhle spravíš? Pojď hezky zpátky, utři si ty slzičky a budete s Lenkou zase trénovat!“
„T-tak … dob-ře… poš-šli sem Le-Le-nku, Lenič-k-ku, budeme trénovat ta-tad-dy…“
Jana se vrátila na ošetřovnu promýšlejíc složitou situaci. Lucka a Lenka se stále drží v náručí. Fred a Willy usnuli hlubokým spánkem.
„Lenko, běž za Nikolkou a trochu jí utěš, ona ten tělesný kontakt moc potřebuje a ty jsi tady momentálně jediná, kdo jí může pomoci…“
Lenka se vyvinula z Lucčina objetí a váhavým krokem jde ke dveřím. Uprostřed cesty se obrátila k Janě: „A co Lucka? Podívej…“
Jana se otočila a spatřila Lucku také mířící ke dveřím.
„Lucko…“
Otočila se. V očích má slzy.“
„Zůstaň tu se mnou… Jako tlumočnice…“
Pak se otočila k Lence a zašeptala: „Neboj, já se o ni postarám.“
Lenka odešla a Jana vzala Lucku jemně za ruku.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah