„Můžeš mi nějak rozumně vysvětlit, proč jsi dne 11. března ráno v jídelně CPLEN napadla tak brutálním způsobem svou krajanku Nancy Moareovou?“
Odhalená agentka ICG stojí nahá v prostoru ohraničeném červenou kružnicí na bílém koberci před stolem v kanceláři disciplinárního komisaře SSE, kam byla právě před chvílí teleportována. Na jejím těle už není ani stopy po zraněních, která jí způsobila Nikolka bráníc Nancy před jejím útokem. Za zády jí stojí čtyři členové eskorty, která ji přivedla od teleportu.
„Protestuji proti porušování mé diplomatické imunity a proti ponižujícímu zacházení s mou osobou. Při nejbližší příležitosti podám proti vašemu bezprecedentnímu jednání stížnost generálnímu tajemníkovi OSN,“ pronesla Rayenová tvrdě místo odpovědi na komisařovu otázku, snažíc se při tom rukama zakrývat intimní tělesné partie.
„Tak za prvé: když se mnou mluvíš, budeš stát v pozoru a nebudeš se mi tady kroutit a hrbit jako nějaký skrčenec.
Za druhé: Ty nesplňuješ kriteria, která jsme na členky diplomatického sboru kladli. Do této funkce jsi byla jmenována vládou vaší země, přestože jsi agentka tajné služby. Odpovědnost za to, že do diplomatické funkce byla jmenována persona non grata, nese sice vaše vláda, takže kdybys ihned po odhalení této skutečnosti rezignovala na svou funkci, byla bys teleportována do Bamaka a odtud by ses dostala domů. Ty jsi však místo toho fyzicky napadla osobu pod naší ochranou, které my jsme poskytli azyl, a proto za její zdraví a život neseme odpovědnost. Za těchto okolností se na tebe v žádném případě nevztahuje diplomatická imunita. Generální tajemník OSN už byl o této skutečnosti informován naší expoziturou v Bamaku.
Teď prosím odpověz na mou otázku.“
„Ona je taky agentkou tajné služby a dokonce…“
„To všechno víme. Za své činy byla potrestána a trest si odpykala. To ovšem není odpověď na moji otázku… Mimochodem, když se ti nelíbí stát přede mnou v pozoru – rozkroč se na šíři ramen a slož ruce za hlavu, ano?“
Zmatenou agentku polila vlna studu. V obličeji rudá jako rak si instinktivně položila jednu ruku přes prsa a druhou si zakryla klín.
„Seržante, uveďte slečnu do předepsaného postoje!“
Velitel eskorty pokynul svým podřízeným. Jeden zkroutil Rayenové ruce za záda a na jejích zápěstích zacvakly náramky. Další dva současně roztáhli její nohy a na kotníky jí zaklapli rozporku. Na závěr jí shrnuli vlasy dozadu a svázali do drdolu, takže zcela vystavili její prsa komisařovu pohledu.
„Já čekám,“ pronesl komisař kovovým neosobním hlasem, když skončil bleskový zásah dozorců.
„Nevím, jakou odpověď na svou otázku ode mne očekáváte…“
„Pravdivou, slečno Rayenová. A když už jsme u těch otázek: Můžete mi vysvětlit, co jste sledovala tímto článkem?“
Komisař uchopil do ruky list papíru a nastavil ho agentce před oči.
„Mně se to tak jevilo,“ komentuje agentka drze svůj článek, ilustrovaný fotografií nahé Lenky na ledovci a uveřejněný ve Washington Post, „co má být? Nevěděla jsem, že každou zprávu, kterou chci odeslat, musím nechat schválit cenzorem.“
„Cenzory u nás naštěstí nemáme, ale každý autor za pravdivost odesílaných zpráv odpovídá. Ukáže-li se, že zpráva není pravdivá nebo je dokonce lživá se záměrem někoho poškodit – což je právě tento případ, slečno Rayenová – jedná se ovšem o trestný čin.“
„Protestuji…“
Komisař přerušil nový sled agentčiných protestů mávnutím ruky. „Tvoje vina je zřejmá. Retrospektivní záznam doplněný záznamem zvukovým dokazuje, že slečna Lenka tě žádala o smazání fotografie, kterou jsi pořídila proti její vůli. Porušila jsi tím její základní osobnostní práva, na kterých vy, Američané, sami tolik bazírujete. Dále je zřejmé, že jsi Nancy Moareovou brutálně napadla poté, kdy veřejně odhalila tvou pravou totožnost. Upozorňuji tě, že retrospektivní záznamy u nás mají platnost soudního důkazu. Co můžeš říci na svou obhajobu?“
„A co jsem asi tak měla dělat,“ vyjela agentka ostře na komisaře, zcela zapomínajíc na své nedůstojné postavení, „když mě ta CENZUROVÁNO označila za agentku ICG? Jak byste vy naložili se zrádcem a zběhem?“
„Víte, slečno Rayenová, my také zrádce a zběhy trestáme, pravda – ale na rozdíl od vás je fyzicky nenapadáme a nelikvidujeme.“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 23. března
Tak jsme s Nikolkou vpluly ze dne na den do stavu rodičovského. Zvláštní to pocit. Míšenka je okouzlující, krásná, nádherná, roztomilá. „Vypadá to, že bude mít blonďaté vlásky po Nikolce a pusinku po tobě,“ sděluje své dojmy Lenka, když se na ni prvně podívala.
„Pije nějak hltavě,“ poznamenává Jana pozorujíc ji při kojení.
„Tak to opravdu po mně nemá,“ ohrazuje se Nikolka, „to má určitě po Lucce!“
„No dovol,“ namítám příkře, „tím snad chceš říci, že holduji nezřízenému pití, či co? Kdyby ses místo těch poznámek raději naučila dělit šesti!“
To samozřejmě jako čerstvá šestinedělka nemůže umět, že?
Škoda, že ty naše slovní hrátky dokáží pobavit jen Janu, Lenku, Irenu a mimozemšťany – a to ještě jen při vypnutém etherickém tlumočení. Ostatní kamarádky mají smůlu, protože slovo šestinedělka je pochopitelně překládáno jako akuŝintino. Když pak sama užiji slova persesnedividantino, tak nechápou ☺
Veškerý biologický materiál získaný jako odpad při porodu je pečlivě zakonzervován. Mimozemští lékaři konečně získali prostředky k tomu, aby i mne vybavili bioenergetickou senzitivitou, když už jsem se odmítla léčit jako transsexuál. Kromě toho také naléhám na Hilla i Amynilla, aby u mě vyvolali laktaci, nebo začnu Nikolce to potěšení z kojení závidět.
To jsem si ale naběhla! Skoro celé dopoledne jsem strávila nahá ve vyšetřovně, kde si mě předávali různí specialisté jeden druhému – je nutno určit správné dávky autofarmak i xenofarmak a zavést další doprovodné procedury.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 23. března
Dnes uplynul jeden rok a jeden měsíc od naší první teleportace na CPLEN. Všechny dívky už jsou vybaveny trvalou bioenergetickou senzitivitou a jsou vyškoleny tak, že se dokáží účinně bránit nejen agentům tajných služeb, ale i různým zvrhlíkům a násilníkům, kteří by je chtěli napadnout. Rovněž jsou zbaveny ‚astronavigátorova syndromu‘, jak Lenka nazývá předčasný porod zdravého dítěte, které svým nevhodným uložením ohrožuje život vlastní matky. Jsou propouštěny domů, ale mohou se kdykoliv vrátit a pobýt, čehož řada z nich často využívá. Například Sličné Akvabely tu máme na návštěvě každý týden – ačkoliv si doma nechaly zřídit nádherný bazén s upravenou vodou, nemohou se nějak odloučit od Máji a od Ireny, která se s nimi velice spřátelila. Teleportace je snadná, rychlá a spolehlivá, takže se vlastně jedná spíš o rekreační výlet než o nějakou náročnou cestu s rozsáhlými přípravami. Ale klinika se nezadržitelně vylidňuje a začíná tu být docela smutno. Sedíme spolu s Lenkou ve vyšetřovně a uvažujeme o dalších svých plánech.
„Dneškem jsme skončily s ortopedií. Moc jsi mi pomohla. Teď mi ještě schází pár týdnů klinické praxe, abych se mohla na tu zkoušku připravit všestranně.“
„K tomu už mě jako figurantku nepotřebuješ?“
Zasmála jsem se: „No, cožpak o to. Jako figurantka jsi mi pomohla k tomu, abych se seznámila s ideálem. Ale zlomeniny, tenisový loket ani zánět šlach u tebe asi nevyzkoumám, nemluvě pak o vadách držení těla, plochých nohou, zkrácených svalech nebo skolióze – takže mi nezbývá než vyrazit mezi skutečné pacienty. Zkoušku bych mohla udělat v půlce dubna a pak se zase vrátím. Nebo chceš jet se mnou?“
„Ani snad ne. Budu dělat společnost zbývajícím děvčatům, aby jim tady nebylo smutno. Malá Míšenka je tak rozkošná… A taky tu mám Agilla, víš?“
„No dobře, ty nevěrnice – ale figurantku mi pak budeš zase dělat, až si dohodnu přípravu na další obor, ano?“
Lenka mě objala a zašeptala: „To ano. Pro tebe vždycky, Janičko…“
Teleportovala jsem se ještě téže noci.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 12. dubna
Tak už se nám čas na klinice krátí… Lucka začala před týdnem produkovat mléko a ‚pereme‘ se o to, která z nás bude malou kojit. Nakonec jsme se dohodly na střídání. Míšenka ho ale tolik nespotřebuje, takže značnou část odevzdáváme.
„Dnes mám dostat bioenergetický stimulátor,“ sděluje mi Lucka, „takže půjde-li vše podle propočtů, mohly bychom být koncem jara definitivně doma.“
„No, dnes je dvanáctého dubna… v půlce května dostaneš trvale působící verzi, pak týdenní školení… to by tak vycházelo na konec května nebo začátek června. Už se nemohu dočkat.“
Míšenka se mě chytá ručičkou a spokojeně vrní – asi vycítila, že mám z něčeho radost.
V té chvíli se ve dveřích objevila Sofie – Lucčina osobní sestra: „Tak, už je všechno připraveno, mám tě odvést do vyšetřovny…“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 21. dubna
Dnes se vrátila Jana od zkoušky a její první cesta vede k Míšence. Té je dnes právě jeden měsíc, takže slavíme. Škoda je, že dobroty, pod kterými se prohýbá stůl, sama oslavenkyně zatím papat nemůže…
„No teda – ta ale vyrostla,“ rozplývá se Jana při pohledu na měsíční miminko, „je vidět, že ji dobře krmíš,“ obrací se k Nikolce. „Ještě pije tak hltavě?“
„Náhodou – už ji kojíme obě,“ upozorňuji kamarádku na novou skutečnost.
„No prosím – a pak nemá růst jako o závod. Dejte si obě moc dobrý pozor, aby vás za chvíli nepřeprala,“ škádlí nás Jana.
Ale stejně si myslím, že je to relativní. Ona holčičku měsíc neviděla a pamatuje si ji jen jako maličký uzlíček nového života. Za ten měsíc pochopitelně vyrůst musela. Zkoumavě hledím na prosperující mimino a uvažuji, kdypak asi bude mít šanci mě přeprat. Mě, která jsem dělala v dětství Nikolce nejprve chůvu a pak i ochranku. Jenže Míšenka – to je i kousek mne samotné. Vzala jsem ji na ruku. Instinktivně mi ovinula ručičky kolem krku a přitiskla se ke mně. Je roztomilá. Hladím ji po hlavičce… Opravdu bude mít blonďaté vlásky – v tomhle směru Nikolčiny geny odvedly skvělou práci, všechna čest…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 16. května
Dnes mě Erymill důkladně prohlédl a sdělil mi, že se mi po porodu všechny orgány vrátily do normální polohy. „Teď by to chtělo zavést rehabilitační cvičení a za pár dní na tobě nebude znát, že jsi vůbec rodila,“ pochvaluje si výsledky prohlídky.
Ono období – příznačně pojmenované šestinedělí – u mne skončilo. Sice to trvalo o něco déle než šest neděl, ale důležité je, že se nadále nemusím nijak omezovat v pohybových aktivitách ani v erotických radovánkách s kamarádkami. „Už zase umím dělit šesti,“ sděluji Lucce radostnou zprávu. „Jen mám ještě doporučenou rehabilitaci…“
„No výborně – to tě hned protáhnu tělocvičnou, až se z tebe bude kouřit,“ hlaholí Lenka, která právě vešla do dveří a zaslechla moji poslední větu.
„V první řadě se musím pořádně nabít. Až do teď jsem se musela omezovat…“
A tak jsme hned po večeři vyrazily do nabíjecího centra. Tentokrát se k nám přidala i Lucka, která včera dostala svou dávku trvalého bioenergetického stimulátoru, což znamená, že už se může nabíjet stejně intenzivně, jako my.
Sedíme spolu nahé v žáru umělého slunce a nasáváme všemi póry jeho blahodárnou energii. Držím Lucku za ruku a snažím se vyvolat kalihapický efekt… Podařilo se! Konečně si mohu se sestřičkou vyměňovat myšlenky beze slov – ale nejen myšlenky, ale i vjemy a pocity, pro jejichž vyjádření slova nestačí. Lucka je překvapena možnostmi, kterých její hmatový smysl náhle nabyl. Dosud se chodila nabíjet v doprovodu tety Ariany, která respektovala moje přání, abych mohla být první, kdo Lucku do tajů hmatového umění zasvětí.
Tiskneme se k sobě co největší plochou svých těl a prostupuje nás navzájem duše té druhé. Otevíráme se navzájem jedna druhé do nejzazších zákoutí svých myšlenek a pocitů. Přestáváme vnímat své okolí… Cítím, jak Lucka přímo vrůstá do mého vnitřního světa a já do jejího. Zmítají námi vlny štěstí a lásky střídané vlnami pochybností a obav. Ladíme navzájem své plány do budoucna. Chvíle pohody v letní zahradě se střídají se střety s dotěrnými agenty tajných služeb…
Obě jsme při tom maximálně vzrušené – ani jsem nepostřehla moment, kdy do mne Lucka vnikla i fyzicky. Jedna vlna rozkoše následuje druhou. Je to úžasné, nádherné! Milujeme se dlouho a bouřlivého orgasmu, který Lucka zakončila několika mohutnými výstřiky, dosahujeme takřka současně.
Když jsme se od sebe konečně odtrhly – a to skoro doslova, protože jsme slepené směsí mých milostných šťáviček s Lucčiným ejakulátem a spoustou mléka, které jsme si navzájem přímo vylisovaly z prsou, zjistila jsem, že jsme v nabíjecím středisku úplně samy. Když kamarádky zaregistrovaly naše milostné vzplanutí, diskrétně nás opustily a nechaly nás v naprostém soukromí. Krásné chvíle jsme završily ve sprše…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 21. května
Míšence jsou dnes dva měsíce! Krásně roste a dělá nám samou radost. Uspořádaly jsme videokonferenci se SSE, abychom se mohly o své štěstí podělit také s Magdou, Jenny a Tonym. První se nám zjevila Magda, která si holčičku se zájmem prohlédla ze všech stran a svým svérázným jazykem prohlásila, že je to opravdu ‚kus ženské‘ jak se sluší a patří, čímž nás docela pobavila.
Vzápětí dorazil Tony s manželkou. Radostnou událost čekají za necelé dva měsíce. Jenny má už pěkně zakulacené bříško. Nosí v sobě dvojčata a je to na ní opravdu znát.
„Už víte, co to bude?“
„Doktor Gavrill to už ví,“ odpovídá Anthony, „ale my jsme ho požádali, aby nám to neříkal. Chceme se nechat překvapit.“
Jenny se po jeho slovech usmála. „Ano, dočkáme času… Raději nám předveďte svou holčičku, ať vím, na co se možná mohu těšit.
Dvouměsíční dítě zaujaly pohyblivé obrázky na monitoru a jezdí po nich svými droboučkými prstíky snažíc se je uchopit do ručičky.
„To bude nějaká zvědavá Eva, že? O všechno se zajímá…“ Jenny je z ní u vytržení.
Náhle si na něco vzpomněla: „Máte tam někde Janu?“
„Jsou s Lenkou na Menstruačním, ale zapojíme je také do konference, to není problém,“ a Nikolka iniciativně nastavuje spojení, „určitě vás taky rády uvidí.“
Obě kamarádky se zjevily na obrazovce a přivítaly se s přáteli na SSE.
Vzápětí se Jennifer obrátila k Janě: „Až budu rodit, že mi přijdeš dělat asistentku?“
„Jistě, pokud si to přeješ…“
„Tak jo, budeme zase pracovat spolu,“ raduje se Magda.
Vtom se ve dveřích objevila Nancy a mne při pohledu na ni něco napadlo: „Jenny, jakpak to vypadá s Theresou? Všechen můj zájem se teď točí kolem Míšenky a nějak jsem zapomněla sledovat dění tam u vás…“
„Theresa… zatím jde v mých stopách,“ odpovídá Jenny, „Dostala čtyři měsíce experimentace. Jeden za podraz spáchaný na Lence a tři za fyzické napadení Nancy. Gavrill už jí odstranil ty hnusné silikonové implantáty z prsou, vyčistil jí plíce, průdušky i cévy od zplodin kouření… ale právě teď prožívá nejhlubší psychickou krizi. Naštěstí to neřeší hladovkou jako Nancy, takže je v dobré fyzické kondici. Teď už čekáme jen na její menstruaci, aby byly suroviny pro kompletaci jejích autofarmak.“
„Jsou k dispozici nějaké její fotografie?“ ozvala se Jana.
„Ale jistě…“ a Jenny promítla na obrazovku komunikátoru sérii fotografií, „takhle vypadala před operací…“
„Nic moc,“ komentuje Jana, „byla jsem u její přijímací prohlídky a Zemill hned podle její ‚hranaté‘ postavy odhadl, že se jedná o vycvičenou agentku.“
„… a takhle vypadá teď,“ dokončila Jenny promítnuvši další sérii.
Po odstranění implantátů je Theresino tělo ještě ‚hranatější‘ a kůže prsou zbavená podpory jí splihle visí dolů. Nevábný pohled. Ani se nedivím, že prožívá psychické trauma.
„Jenom se obávám, aby se přece jen nevydala Nancyinou cestou, neměla bych se k vám na čas teleportovat?“
Jenny jen zamítavě zavrtěla hlavou: „V podobném rozpoložení jsem byla kdysi i já sama, ale v momentě, kdy jsem si uvědomila, že jsem potrestána a za co, začala jsem sama spolupracovat. Předpokládám, že se tak stane i u Theresy. Kdyby k tomuto poznání nepřišla, neměl by celý trest smysl.“
„Jak je možné, že jsou ty fotografie takhle volně k dispozici? To můžete prohlížet i ty moje?“ děsí se Nancy, která od dveří sleduje dění na velkoplošné obrazovce.
„To jde jen u lidí ve výkonu trestu,“ uvádím skutečnost na pravou míru. „Díky tomu jsem se také ujala tvého případu. Kdybych tvoje fotografie neviděla, tak by se to pravděpodobně nestalo,“ vysvětluji konsternované Nancy. „Teď, když ti trest skončil, je možné tvé fotografie prohlížet jen s tvým souhlasem.“
„Lucinko, ty ses měla dát přece jen na tu advokátku,“ povzdechla si Nikolka, „ to už se zase chceš starat o osudy zajatců?“
Přitiskla jsem sestru k sobě. „Zatím se to vyplatilo. Podívej třeba tady na Nancy…“ pokynula jsem směrem ke dveřím, „ta mě chtěla ošklivě ublížit – a nakonec jsme se spřátelily, no není to tak lepší?“
Nikolka mi místo odpovědi stiskla ruku a já jsem poprvé pocítila kalihapický vjem mimo nabíjecí středisko. Pocit pohody se rozlil mým nitrem.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 24. května
Včera se Lenka vrátila z Menstruačního – a hned mě podle svého slibu ‚protáhla‘ tělocvičnou, až se ze mne opravdu kouřilo. Ale bylo to úžasné – zase jednou jsem si vyzkoušela, co dokáže bioenergetická senzitivita s člověkem udělat.
A dnes jsme si vyzkoušely něco, o čem jsme se jen tak mimochodem kdysi bavily v internačním táboře. Stalo se asi toto:
Přišla za námi Irena s Májou – že by s ní ráda do bazénu, „… ale dvojčata si dala s Májou tolik práce, že teď plave lépe než já – a bojím se, aby mi nezdrhla někam daleko a pak aby se neutopila.“
Bazény jsou opravdu rozsáhlé a ani bych se nedivila, kdyby tak malé dítě přecenilo svoje síly. Vyrazily jsme tedy s Lenkou do bazénu, aby Irenka nebyla na rozdováděnou Máju sama. Její obavy se ukázaly oprávněné. Malá rošťačka, sotva ucítila pod sebou vodu, ocitla se hned několik desítek metrů od břehu a zmizela pod hladinou. Lenka se za ní pohotově vrhla, ale vtom se malá čertice vynořila na úplně jiném místě a vesele hlaholí: „Mája subakvas sin!“
„Mája se potápí,“ směje se Lenka, „aspoň že na ni naše Sličné Akvabely mluvily esperantem nebo kečuánštinou, kterou zdejší etherické tlumočení překládá. Představ si, kdyby na tebe spustila třeba aymarsky…“
„No, to bych asi nepřežila,“ děsí se Irena, ale uznejte samy, že bez vaší pomoci bych tu s ní byla ztracená.“
Mája nás svými kousky báječně pobavila, i když nám dala opravdu zabrat. Uhlídat ji není žádná legrace. Když jsme ji po půl hodině vytáhly z vody, nejprve zuřivě protestovala, ale nakonec se lačně přisála k máminu prsu. Po chvíli jí usnula v náručí.
„Budete tu ještě? Uložím malou a pak se vrátím, abych si té vody také v klidu užila,“ medituje Irena.
„Ale jistě, budeme tady,“ ubezpečuji ji, „taky bych si to tu chtěla zase jednou pořádně užít…“
„Kolik ten bazén může měřit,“ zamýšlí se Lenka.
„Vidíš, to mě tenkrát na CPLE zjistit nenapadlo. Ale s tou bezvládnou rukou jsem do bazénu nechodila a potom jsem si spíš užívala, než abych se trápila dalšími výpočty. Ale můžeme to odhadnout – jsou tu tři bazény s různě teplou vodou. Využívají celou plochu areálu. Modul má délku stěny 4,683 m; šířka chodby je 1,561 m a těch modulů je v každém směru 72, takže souvislá délka tvoří v obou směrech 72 × (4,683 + 1,561) = 449,568 m.
Jelikož jsou bazény obdélníkové – nikoliv šestiúhelníkové jako normální místnosti – a něco se musí odečíst na šířku břehů, odhaduji, že každý bazén bude přibližně 400 m dlouhý a 120 m široký.“
Lenka se na chvíli zamyslela a pak poznamenala: „Vzpomínáš si, jak jsme zachraňovaly ty dívenky z jižního ostrova?“
„Jistě, tenkrát jsi kvůli nim pětkrát přeplavala úžinu…“
„Právě. A tys mi řekla, že světový rekord na 800 m je něco pod 9 minut… Já bych si chtěla vyzkoušet, za jak dlouho se to dá uplavat s bioenergetickou senzibilitou.“
„No, proč ne? Osm set metrů máš tam a zpátky. Hodiny tady taky jsou, tak můžeš experimentovat. Já ti to stopnu.“
Přistoupila jsem k hodinám a odpočítala jsem Lence start na celou minutu.
Lenka se vrhla do vody a plave mocnými tempy podél delšího břehu bazénu, aby měla podle čeho držet přímý směr. Chvíli ji pozoruji. Když obrátila, znovu upřeně sleduji hodiny…
„Teď!“ ozval se Lenčin výkřik od břehu.
„Tak to máš za 5:40 – ale chtělo by to stejně znát přesnou délku bazénu.“
„Co tady vyvádíte?“
Za námi stojí Irena v doprovodu Ariany.
„Lenka si chtěla zkusit, za jak dlouho uplave 800 m jako bioenergeticky senzitivní. Odhadla jsem délku bazénu na 400 m, tak si zaplavala tam a zpátky.“
„No, on ten bazén je tak trochu atypický na vaše poměry,“ poznamenává Ariana. „Vzhledem k tomu, aby byl vhodně situován do zdejší architektury, měří na délku 421,47 m – takže jsi uplavala dokonce víc než tu vaši osmistovku…“
Když jsme se konečně dost vyřádily ve vodě, vede první Lenčina cesta do Informačního centra ke komunikátoru. Hledá rekordy…
„Tak, ženská osmistovka má světový rekord z roku 1989, a to 8 min 16,22 s. Muži tuto disciplínu v repertoáru nemají.“
„Podívej, kočko,“ ukazuji na jednu z dalších tabulek, „tady máš mužskou padesátku. Rekord z roku 2000 dělá 21,64 s…“
„A co s tím,“ namítá Lenka, „my se tu bavíme o osmistovce.“
„Jistě, ale 16 × 21,64 s = 346,24 s – to máš 5 min 46,24 s. Chápeš to?“
Teprve teď to celé kamarádce došlo. „Téééda! A to je ten bazén ještě delší, než jsme si myslely…“
„To je senzační výkon,“ žasne Irena. „Představ si, kdybys šla někam závodit…“
„To nejde,“ ohradila se Lenka, „byl by to výsledek dosažený nečestným způsobem…“
„Jistě, jistě, to chápu, ale za recesi by to stálo, ne? Představ si, až by ses objevila na startu nahá, vytvořila bys takový fantastický rekord a odůvodnila to tím, že tě nebrzdily plavky…“
Všechny jsme svorně vyprskly smíchy – dokonce i stále vážná Ariana…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 8. června
Nastal nám čas loučení. I já jsem včera dokončila poslední kurs sebeobrany a umím kolem sebe vyvolat ochranné silové pole, takže nám nic nebrání v návratu domů.
Loučíme se postupně se všemi přáteli i kamarádkami, jako bychom se už nikdy neměli vidět, ačkoliv můžeme základnu navštívit, kdy nás napadne, a rovněž si kohokoliv pozvat na návštěvu. Ovšem loučení už patří k tradicím, tak proč je porušovat.
Z řad pacientek tady už mnoho osazenstva stejně nezbývá – Irena a Sheila dokončují léčbu, Jana se rozhodla zůstat, aby se mohla připravit k dalším zkouškám pomocí materiálů mimozemšťanů – a Lenka s ní, jako figurantka ☺
Nikolka se teleportuje jako první, za ní Míšenka – a já řadu uzavírám…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 8. června
Sláva! Jsme doma. Doma. Doma. Natrvalo doma! Venku sice hustě prší, takže se dešťové kapky slévají v provazy a padají na zem proudem. Ale to nevadí, určitě nám prší štěstí… Míšenka po teleportaci usnula. Uložila jsem ji něžně do postýlky a čekám, až se na teleportačním lůžku zhmotní Lucka.
„Vítám tě doma, srdíčko.“
Lucka mě strhla na sebe a vroucně mě políbila. Po chvíli vstala a automaticky míří ke koupelně.
„Mám nápad,“ zadržela jsem ji, „dneska se osprchujeme venku…“
Tančíme nahé na zahradě v proudech dešťové vody a bosýma nohama šlapeme v kalužích… Je to nádherné. Pojednou se mraky roztrhaly a vykouklo z nich sluníčko.
„No nazdar,“ vydechla Lucka, „vždyť je dneska Medarda – to nám bude to počasí takhle bláznit čtyřicet dní…“
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah