Dcerušku mám hezkou, malou,
její krásný ladný půvab podobá se zlatým květům.
Milovaná Kleis má!
Ani za Lýdii celou ani za rozkošný Lesbos
bych ji nedala.
Σαπφώ
„Nedá se nic dělat, plukovníku, ale jsem nucen vám nařídit, abyste zastavili všechny akce, které jsou ještě rozjeté proti vesmírným vetřelcům a jejich přisluhovačům. Právě jsem dostal písemný příkaz samotného ministra…“
„Ale, pane generále… právě teď? Když už máme do všech detailů propracovanou novou účinnější koncepci, která by měla zaručit, že…“
„Plukovníku, to je rozkaz, a já nepřipustím, abyste o něm diskutoval. Zatím to vypadá tak, že na svou stranu přetáhli nejen řadu našich vojáků včetně důstojníků, ale dokonce i tři naše nejschopnější agentky! Uvědomujete si, že se jedná o katastrofu? A to nemluvím o té ostudě, kterou jsme si svými marnými snahami vypudit je odsud udělali ve světě.“
„Dobře. Co to tedy znamená pro nás, pane generále?“
„Znamená to, že budete i nadále sledovat jak jejich základny na Sahaře a v Antarktidě, tak i obydlí takzvaných ‚pacientek‘ té jejich povedené ‚kliniky‘ – ale nebudete proti nim naprosto nic podnikat. Všechny plánované únosy a výslechy se odkládají na neurčito.“
„Nechápu, proč, pane generále. Jestli to nevíte, tak vojáci, kteří se vrátili z jejich zajetí, jsou v nesrovnatelně lepším zdravotním stavu, než když vytáhli do boje. Jejich spřeženkyně jsou vybavovány schopnosti ubránit se našim agentům. Vetřelci čile obchodují se zeměmi, proti kterým je vyhlášeno embargo, což je v příkrém rozporu se zájmy světového společenství. A my budeme nečinně přihlížet?“
„Plukovníku! Opakuji ještě jednou: Je to rozkaz! A o rozkazech se nediskutuje! Chcete-li znát odůvodnění – přestože rozkazy se obvykle neodůvodňují – pro Spojené státy je cesta, kterou jsme dosud šli, za stávajících okolností krajně nevýhodná. Vláda proto připravuje novou koncepci vztahů – jak vůči vesmírným vetřelcům, tak i vůči jejich přisluhovačům – s cílem získat všechny jejich vědecké poznatky a pokročilé technologie. Dokud nebude vládní koncepce připravena, všechny dosavadní akce se pozastavují.“
„Rozkaz, pane generále!“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 8. června
Dnes uplynuly dva roky od doby, kdy jsme s Luckou a Míšenkou opustily Kliniku. Na rozdíl od tehdy je však krásný prosluněný den. Na šmolkově modré obloze se prohání několik bílých obláčků, ze kterých svatý Medard sotva něco vyždímá. Sedíme s Luckou na zahradě v altánku, popíjíme vychlazený džus a občas se vyjdeme nabít na sluníčko, což je mnohem příjemnější, než když je pod mrakem a my musíme čerpat energii v podobě elektřiny.
Míšenka běhá po trávě za červeným míčem a já si matně uvědomuji, že jsem podobnou scénu viděla kdysi ve snu na CPLEN. Bezděky jsem uchopila Lucku za ruku…
„Maminto, nědo voní…“
Míšence jsou dva roky a kousek. Už krásně mluví, i když některé hlásky ještě trochu ‚patlá‘…
Navlékla jsem si tričko a jdu se podívat, kdopak to zvoní…
Míšenka je celá vyjevená, protože za brankou postávají Jana s Lenkou. Ne, že by je neznala, objevují se u nás dost často. Ale obvykle se teleportují. Jejich příchod ‚vnějškem‘ je u nich opravdu překvapivý, nehledě k tomu, že už se pár měsíců neukázaly.
Padly jsme si spolu do náručí.
„Tety Janicta a Lenicta,“ hlaholí Míšenka svým něžným sopránkem a běží radostnou zprávu zvěstovat Lucce. Její rozevláté zlaté vlásky se lesknou v záplavě slunečních paprsků a kamarádky na ní mohou nechat oči.
„Vyrazily jsme si na výlet do moravské přírody a při té příležitosti jsme se rozhodly vás trochu navštívit, protože tady pro vás něco máme,“ sděluje mi Lenka vymanivši se z mého objetí.
Dívky si vyrazily opravdu nalehko. Na sobě mají jen bikinky a sandálky, přes rameno lehkou plážovou tašku – ale dnešní den je pro takový výlet opravdu jako stvořený, nehledě k tomu, že čím méně oděvu na sobě, tím snáze a s menším množstvím vynaložené energie lze kolem sebe vytvořit silové pole.
Jen pro pořádek poznamenávám, že diplomatická jednání se ubírají nadějným směrem. Řada států už uznala existenci obou mimozemských základen – na Sahaře i v Antarktidě – a instituce OSN s mimozemšťany spolupracují na široké bázi. Od řešení problémů nedostatku pitné vody až po rekultivace území zničených výrobními činnostmi. Smlouvu o spolupráci podepsaly i Spojené státy, jenže ji dosud neratifikovaly.
Po celou dobu pobytu doma jsme nezaznamenaly žádnou známku toho, že by někdo proti nám vyvíjel nepřátelskou činnost, ale jak se říká, ‚čert nikdy nespí‘ – takže vždy po opuštění areálu našeho domku jsme s Luckou ve střehu a vždy se oblékáme tak, abychom mohly kolem sebe silové pole bleskurychle vytvořit. Aspoň mají pánové na co koukat, ha, ha, ha.
„Pojte dál, odlozte si, udělejte si pohodí, jako doma…“ zve Míšenka hosty odposlouchanou frází.
Lenka se kucká smíchy: „No pane, ty děláš pokroky, takové milé uvítání…“ a bikinky opravdu odložila.
Jana ji následuje a já jsem si s ulehčením také stáhla tričko. Usadily jsme se v altánku a Lucka mezitím přinesla další dvě sklenice. Vychlazený džus přišel kamarádkám opravdu k chuti.
„Nesu vám promoční oznámení,“ sděluje Jana prohrabávajíc plážovou tašku, „a zvu vás na oslavu. Všechny tři. Před týdnem jsem obhájila diplomovou práci a už je ze mne opravdová paní doktorka.“
Lenka promovala loni, je doktorka filosofie a její diplomovou práci máme v knihovně – velice zajímavý spis o básnířce Sapfó… V té chvíli jsem si uvědomila, že mi chybí dodělat poslední ročník. Ráda bych se pak věnovala mimozemské šestiúhelníkové architektuře.
„Připravovala ses na CPLEN?“
„Jistě, a Lenka mi dělala společnost většinou jako figurantka, když jsem se učila ke zkouškám. Při psaní té diplomky jsem ji využila jako jazykovou korektorku. Podstatnou část mé práce tvořily podklady poskytnuté docentem Mámilem. Od září u něj nastupuji jako asistentka.“
Lenka si mezitím hraje s Míšenčiným míčem a malá je v sedmém nebi, protože jí Lenka předvádí různé kreace z moderní gymnastiky.
„Hned po promoci se pak připravte na cestu do Antarktidy,“ pokračuje Jana po přestávce, kdy také se zájmem sledovala Lenčiny hrátky s míčem, i to, jak se ji Míšenka snaží napodobit. Jakmile se tyhle dvě dostanou k sobě, nikdo už nemá šanci…
„Copak se tam bude dít tak závažného?“
„Budou křtiny! Ariana čeká dítě a Hill to celou dobu držel v tajnosti jako veliké překvapení. Teď ovšem je to na Arianě znát natolik, že to tutlat nemohou. Zve nás všech šestatřicet. Budeme tam pozvány všechny, které jsme jim k tomu štěstí dopomohly, navíc i Jennifer a Anthony s dvojčaty, Sheila a Paul s malým, Magda, Irenka s Májou a docent Mámil… Pozvánky rozešle hned, jak se dítě narodí.“
Jennifeřiným holčičkám také pomáhala Jana při porodu. Jsou to jednovaječná dvojčátka, na fotografiích velice roztomilá, naprosto od sebe k nerozeznání. Docela se těším, až je uvidím v reále.
„No, to tedy bude veliké,“ medituje Lucka.
„Taky že ano,“ přitakává Jana, „vždyť to bude narození prvního mimozemšťánka, který po několika stech letech přijde na svět ze své matky a ne ze zkumavky. A tvůj dědeček na tom má obrovskou zásluhu. Ty jsi toho živoucí důkaz a na oslavu zkrátka přijít musíš, i kdybys nechtěla, protože bez tebe by to opravdu nebylo ono.“
„Ale neboj, určitě přijdu. Strýčka a tetu už jsem dlouho nenavštívila… Jenom jim trochu vyčiním ☺
za to, že takovou radostnou událost tajili i před svou neteří. Vždyť já jsem tady na Zemi vlastně jejich nejbližší příbuzná…“
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Zpět na obsah