Lucčiny myšlenky – 23. ledna
Tak jsme zase se sestřičkou spolu. Je nádherná, je okouzlující – protože je šťastná. Šťastná, že její těhotenství spěje ke konci bez komplikací, že holčička krásně roste a také – že jsme opět spolu. Sedíce či ležíce vedle sebe na pohovce, obě úplně nahé a uvolněné, jsme v něžnostech a mazlení strávily celé dopoledne, kdy mají ostatní dívky pravidelný program. Je to zvláštní, nepopsatelný pocit držet ruku na jejím vyklenutém bříšku a cítit pohyby děťátka, plodu naší společné lásky i trpělivosti.
„Jak svou holčičku vůbec pojmenujeme?“
Svou otázkou jsem Nikolku zřejmě vytrhla z nějakého snu. Přitiskla se ke mně a zašeptala: „Asi taky po prababičce… Líbila by se ti Míša? Míšenka…“
Jméno poslední ze tří žen mého dědečka. „Proč ne? Aspoň v ní a v jejím jménu znovu ožije jejich láska,“ a přiložila jsem na Nikolčino bříško ucho snažíc se zaslechnout tlukot dětského srdíčka.
V tomto citovém rozpoložení nás našla Jana, která přišla Nikolce provést masáž prsou.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 23. ledna
Ačkoliv Jana přijala práci zdravotní sestry, moji masáž prsou vykonává ‚mimo službu‘ – jak sama říká – takže už odložila uniformu a vstoupila k nám podle svého zvyku zcela nahá.
„Mazlíte se? To je dobře – děťátko váš vzájemný citový vztah také vnímá, nemyslete si…“
Janu mám moc ráda. V internačním táboře byla pro mne i pro Lucku velikou oporou a teď všemožně napomáhá hladkému průběhu mého těhotenství. Nemáme před sebou žádných tajemství, takže ani já ani Lucka nemáme důvod, abychom před ní zakrývaly svou nahotu. Podobně příjemně se cítíme nahé jen v přítomnosti nejbližších kamarádek, kterými jsou vedle Jany ještě Lenka a Sofie. Pro mě pochopitelně ještě několik dalších dívek, se kterými jsem strávila pobyt na původní CPLE v celé délce.
Uložila jsem se pohodlně na masážní stůl, který patří k výbavě mého apartmá, a Jana už roztírá po mých prsou příjemně vonící olej. Lucka se zájmem pozoruje, jak začíná moje prsa hladit, pak jemně prohmatávat a nakonec je tiskne a hněte mezi prsty. Celá masáž trvá asi čtvrt hodiny a je zakončena stimulací a vytahováním bradavek.
Sestřička je Janě nápomocná. Opatrně vsunuje odsávačku do ústí mé vagíny, aby byl zachycen sekret. Vzhledem k mému těhotenství se jedná o obzvlášť vzácnou surovinu. Obě pak instinktivně vyciťují moment mého vyvrcholení – a ustávají. Zhluboka oddechuji a slastně se vlním. Tyto masáže jsou pro mne svátkem, protože intenzivnějších sexuálních podnětů si až do porodu už užívat nesmím.
„Tak, a teď jsem na řadě já,“ hlásí se o svá ‚práva‘ Lucka – „až se Míšenka narodí, chci také kojit…“
„Ale zajisté, Lucinko, na tebe také myslím. Polož se hezky na stůl místo Nikolky, ruce za hlavu, uvolni se… Tak vy už máte pro holčičku i jméno. Po prababičce? To je opravdu milé.“
Sestřička slastně zavřela oči a nechává na sobě Janu pracovat. Sleduji, jak po ní roztírá olej, jak její prsa hladí, tiskne a hněte. Díky masážím jsou naše prsa mnohem citlivější a bradavky se nám ochotně topoří, což je pro potřeby dítěte velice důležité. Představa malého bezbranného tvorečka, který je chytá svou něžnou pusinkou a usilovně saje, je tak intenzivní, že se celým mým tělem i duší rozlévá nádherný nepopsatelný pocit, který je umocňován tím, že Janiny doteky nejsou chladnými ‚rutinními‘ hmaty masérky, ale vzrušující hmaty věrné kamarádky. A nejsem sama – Lucka se mi svěřila, že ji zaplavují tytéž pocity.
Teď se k Janě přidávám i já a lehce hladím sestřiny genitálie. Cítím, jak se jí nezadržitelně topoří penis, ke kterému přikládám vzorkovnici. Takhle je to Lucce opravdu příjemné. Ve vyšetřovně už biologický materiál neodevzdává – vše se děje jen prostřednictvím něžností kamarádek. Obě si počínáme velice rafinovaně a sehraně. Záměrně oddalujeme její orgasmus, aby si příjemné pocity – hlavně vlastní masáž prsou – vychutnala co nejdéle. Ale vyvrcholení se blíží, cítím první záškuby – „ááách – to je ono…“ výstřik… druhý… třetí…
Následuje slastné uvolnění. Lucinka má zavřené oči a vychutnává si jemné dotyky mých rtů na svých prsou.
„Teď jsem na řadě já,“ poznamenává Jana ukládajíc sestřin ejakulát do odběrní skříňky, „pomůžeš mi?“
Jana se usadila k odběrnímu stolečku a já jí zapínám vibrační podprsenku. Je mi jasné, co bude následovat. Až Jana svá prsa vyprázdní, bude vhodné provést masáž zase jí. To je obvykle práce pro Lucku. Já se budu věnovat odběru jejího vaginálního sekretu.
Jana je krásná a prsa má nádherná, takže se jedná o práci, která sestřičku obzvlášť těší. Jemně jí roztírá po nich olej. Zřejmě pod svýma rukama cítí pravidelný tlukot jejího srdce a na chvíli ustává, aby se jím pokochala. Janina hebká pleť se krásně leskne a pod olejovým filmem ještě více zvláčněla. Lucka postupně přechází od hlazení k prohmatávání a hnětení. Jana má zasněně zavřené oči, ale prohlubující se dech prozrazuje její narůstající vzrušení.
Já se zatím věnuji Janině lasturce. Jemně jí rozevírám stydké pysky, velké i malé, a vnikám do jejího lůna několika prsty. Jana začíná přirážet, což je signál pro Lucku, aby se začala intenzivněji věnovat jejím bradavkám. Má je krásně růžové, ale pod Lucčinými prsty se začínají topořit a postupně nabývají nádherně malinového odstínu – neklamný to důkaz jejich dobrého prokrvování.
Mezi tím nasazuji do Janiny vagíny odsávačku. Neodpustila jsem si podráždit jí přístrojem trochu klitoris, takže se Jana rozkoší vzepjala a milostná šťávička z ní přímo vystříkla.
„Ještě…“ vydechla vzrušeně.
Stimulace klitorisu odsávačkou vybičovala kamarádku nejen k orgasmu připomínajícímu vlnobití na rozbouřeném moři, ale i k vyprodukování obrovského množství sekretu – plná vzorkovnice a ještě téměř polovina druhé…
Po vyvrcholení následuje zákonitě uvolnění. Jana je vyčerpaná, ale šťastná. Společně končíme ve sprše, kde pokračujeme v bezstarostném dovádění až do chvíle, kdy je čas k odchodu na oběd. Tak krásně strávené chvíle mi během téměř třítýdenního sestřina pobytu na SSE opravdu chyběly.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 2. února
„Mám takový nepříjemný pocit,“ svěřuje se mi Irena, „že ta léčba, kterou podstupuji, nějak stagnuje. Vůbec neregistruji nějaké zlepšení…“
Sedíme spolu ve vyšetřovně, profesor Amynill, který se Ireny ujal hned od jejího příchodu, se s námi před chvílí rozloučil. Já jsem měla dnes službu jako sestra – práce mě baví a hodně se při tom naučím.
Na tomto místě bych chtěla poznamenat, že většina dívek, které nastoupily původně jako sestry, prochází náročnými prohlídkami, aby u nich mohla být vyvolána bioenergetická senzitivita. Mimozemští přátelé usilují o to, aby všechny své pozemské spolupracovnice vybavili spolehlivou ochranou před řáděním ‚tajných služeb‘ – proto jsem se i já zapojila naplno do práce. Podobně učinila i Xiaolan, ačkoliv je tady vedena jako členka diplomatického sboru. Většina z nás – původních pacientek i sester – jsme i nadále poctivými dárkyněmi veškerého biologického materiálu včetně mléka.
„Kouzlo autofarmatické léčby spočívá právě v tom, že ke zlepšení zdravotního stavu dochází náhle. Ze dne na den, obvykle během spánku. Já jsem měla jizvu po apendixu – dost ošklivou, zeptej se děvčat – Lenky nebo Nikolky. Jednoho dne ráno jsem se probudila – a jizva byla pryč, jako když mávne kouzelným proutkem. Nikolka třeba – ta měla bezvládnou ruku. Jednoho dne ráno zjistila, že ji bezchybně poslouchá…“
„A po jaké době se tak stalo?“
„To je různé – Nikolka byla vyléčena za pět týdnů, mně ta jizva zmizela taky tak v té době – ale například brýlí jsem se zbavovala několik měsíců. Rovněž tak Lenka si musela počkat skoro půl roku, než se podařilo naklonovat její dva zuby, které si vyrazila při lyžování.“
Irena se na chvíli zamyslela a já jsem zatím s ulehčením svlékla uniformu a vhodila ji do otvoru pro špinavé prádlo. Už mám po službě a mohu si to dovolit.
„Půjdeme se osprchovat?“
Irena se ‚probrala ze sna‘ a vstala z křesla. „Půjdeme. Ale měla bys pak pro mě čas? Ráda bych se tě zeptala ještě na pár věcí…“
„Samozřejmě, pro tebe vždycky, Irenko,“ a vedu ji do sprchy.
Pouštíme na sebe několikrát proudy vody, střídavě horké a studené. To je jedna z mála věcí, kterým tady Irena přišla na chuť. Sprchuje se často a ráda.
„Líbí se mi,“ odůvodňuje svou zálibu, „že voda v bazénech a ve sprchách je upravena tak, že nevysušuje pokožku. I Máje je to moc příjemné, ze sprchy ji obvykle nemohu dostat.“
„Copak Mája! Ta a malý Pauli jsou miláčky celé základny a děvčata se přímo perou o to, která se o ně bude starat, když jste vy, maminky, zaneprázdněny ozdravnými procedurami. A prozradím ti, že Mája je nejšťastnější ve společnosti Peruánek.“
„Proč zrovna Peruánek?“
Zasmála jsem se: „Protože s nimi řádí celou tu dobu v bazénu. Jestli sis toho nevšimla, tak Mája už umí krásně plavat – dřív než se vůbec naučila chodit!“
„Aha! Tak proto ona potom pije jako nezavřená. To musí být pořádná spotřeba energie – zvlášť u půlročního děcka,“ děsí se Irena, „vždyť se nedovede ještě kontrolovat! Co kdyby jí došly síly a…“
„Neboj, dvojčata jsou senzační a voda je jejich druhým domovem. Ty o Máju pečují opravdu vzorně a včas poznají, kdy má dost. Občas ani nechce z bazénu…“
„Půjdu se na to jejich řádění někdy podívat. Možná, že je to tak dobře. Proto ona má tu pokožku takovou sametovou. Dokonce jsem dospěla k názoru, že to velice zpříjemňuje náš vzájemný fyzický kontakt. Když ji kojím, svléknu ji do naha a přitisknu ji k sobě. Ten pocit hebkosti, vláčnosti a vůně je tak fascinující, že se to snad nedá ani popsat.
A další záhada… Neustále se mi tvoří obrovské množství mléka, takže s tím Mája bohatě vystačí a vůbec ji nemusím přikrmovat, jak jsem činila v poslední době doma. Dokonce mohu část mléka odevzdávat.“
„To je jen dobře. Také jeden z účinků autofarmatické léčby. Měla bys…“
Irena mě přerušila uprostřed věty: „Podívej, Janičko, je vůbec možné získat v tomto směru nějaké ucelené informace? Já jsem odborná asistentka farmaceutické fakulty a jistě pochopíš, že mě tato problematika obzvlášť zajímá. Tady ovšem jsem hned spadla do spárů profesora Amynilla, masérů, dietních sester a rehabilitačních pracovníků – ráno vyšetření, odpoledne masáže a rehabilitace…“
„Vždyť je to tak správné. Ačkoliv máš břišní svalstvo částečně ochrnuté, někdo ti s ním hýbat musí, aby nedošlo k atrofii. Až budeš schopna je ovládnout sama, budeš se cítit tak krásně, jako by se to nestalo. Co se týče auto- a xenofarmak, knihovna je ti k dispozici. A Ariana tě může provést svou laboratoří. To teprve něco uvidíš…“
Jdeme vedle sebe klikatou chodbou a Irenka je tak zabraná do rozhovoru, že se ani neshání po svém oděvu. Až teprve ve výtahu se uviděla nahá v zrcadle…
„Musíme se vrátit!“
Zasmála jsem se: „Už je pozdě, Irenko. Úklidový robot pracuje rychle.“
Výtah zastavil a já vedu Irenu do Informačního centra, kam se dostává poprvé. Je fascinována rozsáhlou knihovnou a komunikátory, které mají mnohem více možností než ty malé na pokojích. Úplně zapomíná na svou nahotu a noří se do záplavy informací o účincích auto- i xenofarmak. Zdá se, že jsem našla novou spřízněnou duši.
‚Probrala se‘ až po půldruhé hodině: „No tohle! Vždyť musím také nakrmit Máju…“
Vyrazily jsme rychlým krokem zpět k výtahu.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 8. února
Tady na jižním pólu vrcholí léto, čehož využívají polárníci ze stanice Amundsen-Scott k častým návštěvám. Výměna vědeckých poznatků je prý velice přínosná pro obě strany – aspoň to tvrdí Lucka, která se též podílí na jednom výzkumném úkolu.
Jediným člověkem, kterému tyto aktivity leží v žaludku, je Theresa Rayenová, která neustále protestuje a ohání se nesmyslnou vyhláškou americké vlády. Jenže tu po debaklu nedávné vojenské operace už nikdo nerespektuje.
Ovšem to, co si dovolila dnes, opravdu přesahuje všechny meze. Stalo se asi toto:
Lenka se zase jednou rozhodla, že si vyrazí zacvičit a zatančit na ledovec v rouše Evině. Po těch třech výstupech na povrch koncem loňského března se těšila, že si to zopakuje, až bude polární den. Jenže pak do toho přišla dovolená v Řecku, vojenská invaze, vánoční cesta domů – ovšem Lenka nezapomněla. Právě dnes se udělalo i lepší počasí a utišil se vítr…
Sedíme v Informačním centru a sledujeme její taneční kreace – opět na jí oblíbenou klasickou hudbu. Tentokrát si požádala něco ‚razantnějšího‘ – a tak jí Agill nabídl Wagnera.
Lenka své nádherné tělo ovládá opravdu dokonale a s přehledem. Je radost se na její pohybové umění dívat. Ačkoliv je úplně nahá, vůbec to nevyznívá perverzně.
Když tu najednou…
„Lenko, končíme, budeme mít hosty,“ sděluje Agill do mikrofonu, vypnuv hudební doprovod.
Vědci z americké polární stanice měli sice přijet až zítra, ale zřejmě využili dobrého počasí a vyrazili už dnes. Agill dává Lence echo na poslední chvíli – kluzníky jsme zaregistrovali až když překonaly skalní soutěsku.
V té chvíli však vyšly z ústí chodby, kterou se musí Lenka vrátit, dvě postavy v polárních termokombinézách – podle označení se jedná o Theresu Rayenovou a její věrnou souputnici Ann Dylanovou, členku diplomatického sboru jmenovanou Velkou Británií. Dámy totiž chodí ven kouřit… A teď vracející se Lence zastoupily cestu.
„Dovolíte, abych prošla?“
„Kampak máte tak naspěch, slečno? Myslely jsme, že se s námi trochu pobavíte, zakouříte si,“ spustila Dylanová anglicky.
Venku etherické tlumočení nefunguje, ale Lenka anglicky přece jen trochu rozumí. Ovšem oplácí oběma stejnou mincí. Spustila na ně česky: „Máte smůlu, dámy. Já nekouřím.“
Mezitím Rayenová vytáhla fotoaparát a nahou Lenku, která si dělá blázny z Dylanové odpovídajíc česky na její anglicky pronášené návrhy, vyfotografovala.
„Tak takhle ne,“ spustila Lenka esperantem, aby jí obě ženy konečně také rozuměly, „tu fotografii laskavě smažte, ano?“
V té chvíli se však na planině objevil kluzník, ze kterého vystoupili Paul s Alexem a strhli na sebe Lenčinu pozornost.
„Ani jsme nepředpokládali, že se opět setkáme s polární vílou v plné kráse,“ směje se Alex.
„A ani byste se s ní nesetkali, kdyby mě nezdržely ty dvě…“
„Které dvě?“
Lenka se rozhlédla. Ale obě diplomatky už zmizely v chodbě.
Tato zprvu nevinná a úsměvná příhoda však měla mít vážnější dohru. Před chvílí totiž za námi přišla Sheila a drží v ruce jakýsi papír.
„Podívejte se, co se zase o mimozemšťanech šíří za nesmysly!“
Se znechucením prohlížíme výtisk novinového článku.
POZEMSKÉ ŽENY – OBĔTI VE SPÁRECH MIMOZEMSKÝCH SEXUÁLNÍCH MANIAKŮ hlásá palcový titulek.
Právě před uzávěrkou náš list informovalo tiskové oddělení ministerstva zahraničních věcí, že dnes dorazila diplomatickou cestou zpráva, která potvrzuje, že podezření vznesená Zvláštním odborem pro sledování vesmírných vetřelců při CIA jsou opodstatněná a pravdivá. Na přiložené fotografii můžete vidět nešťastnou zajatkyni, která je nucena pro potěšení těchto nelidských zrůd tančit nahá v krutých mrazech na jimi nezákonně okupovaném území v centru Antarktidy.
Zpráva i fotografie pocházejí z důvěryhodného zdroje a vláda i prezident Spojených států už byli o těchto nechutných praktikách pošlapávajících lidská práva i důstojnost informováni. Mluvčí Bílého domu už vydal prohlášení, že budou učiněna rázná opatření, aby bylo dalším zločinům tohoto druhu zabráněno.
„Horší je,“ poznamenala Sheila, „že tentokrát to není senzační zpráva nějakého bulvárního plátku, ale redakční článek renomovaného deníku Washington Post!“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 15. února
Je až s podivem, jak je volnost denního života mimozemšťanů nakažlivá. Členky diplomatického sboru se většinou zapojily bez zvláštních peripetií do denního režimu CPLEN – dokonce se dobrovolně zúčastňují i ranních rozcviček střídavě vedených Lenkou, Rodicou a Xiaolan, navštěvují tělocvičny, bazény, knihovnu i kulturní akce v klubovnách. Nikomu nevadí, zda chodí na veřejnosti nahé či oblečené – dokonce i ženy ze Saudské Arábie, Egypta a Alžírska, zahalené od hlavy k patě, už nehledí nevraživě na své kolegyně z nemuslimských zemí. Jen Američanka Theresa Rayenová a britská diplomatka Ann Dylanová neustále proti něčemu protestují a podávají stížnosti.
Naposledy včera na veřejné besedě s Jošuou. Zřejmě jim došly zásoby kuřiva…
„Hrajete si na všemohoucí, ale je až s podivem, jak jste v některých směrech neschopní a zaostalí,“ bouří Dylanová. „V celém areálu není možno sehnat cigarety. Horší než v kdekteré rozvojové zemi!“
Na základně je pochopitelně kouření zakázáno. Obě dámy však zdůrazňovaly svou ‚odlišnost od stáda‘ tím, že neváhaly chodit kouřit ven, na mráz. Teploty jsou teď ve zdejším polárním létě poněkud mírnější, ale −40°C zatím překročeno nebylo…
„Tabákové výrobky, které máte zřejmě na mysli, jsou látky zdraví škodlivé.“
„To snad je naše věc, ne?“ odsekla Rayenová.
„To opravdu myslíte vážně, dámy?“ oponuje Jošua, „Jestli vám to nedošlo, tak vám musím připomenout, že kouřením obtěžujete druhé a zbytečně znečišťujete životní prostředí. Tady vaše svoboda takto konat končí. Na stanici nestrpíme žádné nebezpečné látky – lihoviny, tabák, drogy, zbraně a střelivo naše automaty nevyrábějí.“
„Hlavně tedy, že obchodujete s Kubou, která je tabákovou velmocí, nehledě k tomu, že tím porušujete embargo, které je proti nim vyhlášené.“
„Embargo se samo od sebe nevyhlásilo. Prosil bych, abyste se vyjadřovala přesněji, slečno Rayenová. Budete si muset zvyknout na to, že my s každým jednáme na základě rovnoprávnosti a ne jako nějací vaši podřízení,“ vysvětluje Jošua. „Embargo, o kterém mluvíte, je akt vaší zvůle a nenávisti k jiným hodnotám, než zrovna vy vyznáváte. Je příkladem intolerance…“
„Jenže kubánský režim pošlapává lidská práva,“ skočila Jošuovi Rayenová do řeči.
„Ukažte mi zemi, kde lidská práva pošlapávána nejsou,“ přerušil ji Jošua tentokrát už dosti příkře. „Máte vy vůbec představu, jaké poměry vládly v internačním táboře, kam jste zavlekli šestatřicet našich děvčat? Mohu vám promítnout retrospektivní záznamy.“
Jošua udělal záměrně pauzu, ale konsternovaná Rayenová se nezmohla na slovo. Jošua však vzápětí pokračoval:
„Možná, že vám to nedošlo, ale my jsme povinni Kubáncům poskytovat pomoc, protože oni poskytují pomoc nám – zajišťují azyl pro naše přátele. Vykupujeme však od nich jen cukr. Tabák od nich ze zásady neodebíráme. Jediné, co vám mohu vřele doporučit je, abyste se aktivně zapojily do odvykací kúry. Můžete se spojit s Jennifer Fournierovou, která ji podstoupila. Jistě vám potvrdí, že jí náramně prospěla.“
O slovo se přihlásila Lenka: „Chtěla bych se vás zeptat, slečno Rayenová, zda jste si vědoma toho, že jste lidská práva porušila i vy osobně tím, že jste mě proti mé vůli vyfotografovala a pak jste toho snímku ještě zneužila k dokumentaci svého nesmyslného blábolu o mých nucených tancích na ledovci…“
Obě diplomatky po těchto slovech spěšně opustily místnost. Pokusily se za sebou prásknout dveřmi, ale to uzavírací systém neumožňuje…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 27. února
Irenka je po měsíčním pobytu na CPLEN změněna k nepoznání. Jizva po císařském řezu jí před dvěma dny zmizela opravdu znenadání – jak jí ostatně předpověděla Jana – a dnes zjistila, že dokáže zatáhnout břicho. Dokonce zůstala nahá a zkouší si to před každým zrcadlem, které ‚potká‘ – ve vyšetřovně, ve výtahu, v přísálí knihovny…
„Když mě začala poslouchat ruka,“ dělím se s ní o své vlastní zážitky, „taky jsem radostí celé dny dováděla v tělocvičně i v bazénu snažíc se vynahradit si veškerý pohyb, o který jsem byla po úraze ochuzena.“
„Vůbec se ti nedivím,“ rozplývá se štěstím Irena. „Dokonce už věřím i tomu, že se mi zhojí ta zjizvená děloha a že se Mája dočká bratříčka nebo sestřičky.“
„Snad jsi o tom nepochybovala?“
Irena jen pokývala hlavou. „Pochybovala. Až do předvčerejška mi celý zdejší pobyt připadal jako čiré bláznovství a nebýt té příjemné atmosféry, která tady vládne, a vašeho kamarádského vztahu ke mně, asi bych se už dávno nechala teleportovat domů.“
Mája, kterou při těch slovech drží na ruce, se vesele směje. Jistě vycítila, že se její mamince přihodilo něco moc, moc příjemného, a sdílí s ní radost.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 10. března
„Dnes byl ze SSE propuštěn poslední uzdravený voják. Zůstalo jen osmnáct dobrovolníků ochotných i nadále odevzdávat biologický materiál a všichni důstojníci,“ informuje mě Jenny.
„A jak se daří Nancy?“
Nancy se po mých slovech zjevila vedle Jennifer. „Dobře se mi daří,“ odpovídá na mou otázku, „my jsme tady totiž spolu.“
Při pohledu na ni musím konstatovat, že se moje dílo zdařilo. Nejenže jsem tu zchátralou a zdeptanou lidskou trosku probudila znovu k životu, ale našla jsem v ní i docela milou kamarádku. Nancy očividně zkrásněla – ostatně jako všechny dívky, které na spolupráci s mimozemšťany přistoupily.
„No, jen se pochlub, o čem sníš,“ škádlí ji Jenny.
Nancy se na mě podívala svýma velkýma očima a pronesla tichým hlasem: „Směla bych tě navštívit? Docela se mi po tobě zastesklo…“
„Ale ano. Proč bys nemohla?“
„Když já nevím… Obávám se, aby ostatní dívky… Přece jen jsem byla členka vyšetřovací komise, sepisovala jsem o vás nepravdivé zprávy… A určitě vědí i o tom, co jsem se chystala provést tobě…“
Přerušila jsem ji: „Podívej, Nancy. Co se stalo, nedá se odestát. To je pravda. Ale já jsem ti to přece odpustila, tak už se tím netrap. Jestli chceš, tak si můžeš třeba hned lehnout na teleportační lůžko. Svlečená jsi, jak vidím…“
„Jenže to tak rychle nepůjde. Zítra očekávám menstruaci a…“
„To přece nevadí. Tady jsme také zařízeni na odběr biologického materiálu, dokonce je tady i specializované Menstruační oddělení.“
„Tak dobře, oznámím to Myreialle.“
Rozloučila jsem se s Jenny, zrušila jsem spojení a vyrazila jsem do telepoortačního sálu. Právě včas. Jeden teleport signalizuje transport osoby ze SSE.
Nancy se zhmotnila za několik minut poté. Podržela jsem ji za ruku a naznačila jí, aby ještě chvíli ležela. Byla teleportována jenom jednou a ještě k tomu v bezvědomí, takže nemá s cestováním tohoto druhu žádné zkušenosti.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 11. března
Nancy se teleportovala včera v noci – a už dnes se postarala o pěkný rozruch. Hned ráno totiž v jídelně zaregistrovala Theresu Rayenovou. „Kde se tady vzala ta ženská?“ ptá se mě nevěřícně ukazujíc na ni pohledem.
„Byla sem delegována vaším ministerstvem zahraničních věcí jako členka diplomatického sboru OSN.“
„Rayenová? Členka diplomatického sboru OSN? Podivné…“
Její slova zaslechla Sheila Trentová d’Abdera a rázem je u nás. Novinářka jejího kalibru si přece nenechá ujít žádnou důležitou událost!
„Copak se ti nelíbí na její Excelenci?“
„Její ‚Excelence‘ totiž nespadá pod ministerstvo zahraničí. Je příslušnice vojenské rozvědky – špiónka! A dokonce je angažována i v ICG. Prodělaly jsme spolu několik cvičení.“
Zemillovo podezření je potvrzeno! Rayenová si ovšem všimla rozruchu, který způsobila Nancy kolem její osoby a také ji okamžitě poznala. „Ty sketo! Dezertérko!“ a pohotově k ní přiskočila. Uchopila ji za hrdlo a smýkla s ní k zemi. Nikolka jí duchapřítomně stiskla ruku. Okamžitě jí naskočil veliký puchýř. Zařvala bolestí, pustila svou oběť a vrhla na sestru nenávistný pohled. Následná elektrická rána ji zbavila vědomí.
Jana s Lenkou mezi tím pomáhají Nancy na nohy. „Neublížila ti?“
„Naštěstí ne. Vůbec jsem nečekala, že zaútočí tak impulsivně,“ vydechla Nancy hledíc s úžasem na zneškodněnou špiónku. Ale mám obavu, že se mi z toho leknutí spustila krev…“
Tak pojď, odvedu tě na menstruační,“ nabízí se Jana.
Zprávu o incidentu Sheila neprodleně zveřejnila jak na Internetu tak ji i poskytla několika světovým deníkům. Theresa Rayenová byla ovšem izolována za fyzický útok na hosta stanice.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 22. března
Včera byl první jarní den – tedy u nás doma, na severní polokouli, pochopitelně. Nevím, zda to je náhoda nebo řízení osudu, ale tento den – symbol začátku nového životního cyklu – se stal velikým dnem pro Míšenku, naši milovanou holčičku, protože se rozhodla přijít na svět!
Kontrakce jsem pocítila krátce po půlnoci a zburcovala jsem Lucku. Celá CPLEN byla rázem na nohou, protože naše holčička moc znamená nejen pro nás dvě, ale i pro všechny mimozemšťany.
U porodu asistuje osvědčený tandem Jana a Sofie. Vzpomínám, jak právě před třemi měsíci ležela na tomto stole Sheila, a doufám, že i v mém případě půjde všechno právě tak snadno a hladce jako u ní.
Všichni lékaři – počínaje Erymillem a konče Hygieiallou, mě ujišťují, že díky včasným informacím obsaženým v zápiscích Hillova bratra se podařilo eliminovat u mne ‚astronavigátorův syndrom‘ a Míšenka v mé děloze zaujímá polohu, která je pro porod optimální. Jejich tvrzení odsouhlasila i Jana, která si pečlivě prostudovala všechny snímky.
Cítím, že dítě chce ven. Nejprve ze mne odtéká plodová voda, kterou Sofie pohotově zachytává do vzorkovnice – pro mimozemské přátele se jedná o nesmírně vzácnou surovinu. A pak to přišlo! Tlak na děložní hrdlo a vzápětí na poševní vchod… Otevírám se – dítě si razí cestu ven… Lucka mě drží za ruku… To je dobře…
„Tlač, tlač a pravidelně dýchej,“ nabádá mě Jana sledujíc můj rozevřený klín, „už je vidět hlavička… ještě, ještě trochu… nepřestávej!“
Je to hrozná námaha… bolí to… Příslušné svalové partie nejsou na takovou zátěž zvyklé… Ale jde to. Jde to, cítím, jak hlavička vyklouzla.
„Teď už jde tělíčko,“ informuje mě Jana, „takže ti můžeme trochu pomoci.“
Neustále tlačím a Jana mi pomáhá tím, že dítě opatrně uchopila a vytahuje je ven. Jsem hrozně unavená, ale křik čerstvě narozené holčičky je pro mne rajskou hudbou.
Sofie zručně podvázala pupeční šňůru a přestřihla ji. Jana holčičku omyla a teď mi jí konečně ukazuje. Je krásná, nádherná, růžová…
Ale zase se se mnou něco děje… Aha, odchází placenta… I to je zdroj důležitých biologických surovin. O ně se starají mimozemští lékaři… Díky tomuto biologickému odpadu budou moci připravit xenofarmaka nutná k tomu, aby i Lucinka mohla kojit – na což se až nekriticky těší – ale hlavně aby byla vybavena bioenergetickou senzitivitou a nemusela být při pobytu doma odkázána na doprovod mimozemšťanů nebo kamarádek.
Sofie mi ošetřila rodidla, shodila uniformu a pomáhá mi se stolu. „Pojď se osprchovat…“
Střídavá horká a studená sprcha mi udělala moc dobře – krásně jsem se po té námaze osvěžila. Stěhuji se na lůžko a Lucka pokládá Míšenku vedle mě. Je krásně teploučká. Přidržela jsem si ji u prsu. Začala sát… Snažím se srovnávat ten pocit s našimi častými degustačními orgiemi… ale je to opravdu něco jiného. Přece jen zde hraje roli silnější citové pouto. Při dotycích dětských rtíků na mých prsou mě zalévá vlna štěstí a něhy.
„Tak, a teď by ses měla pořádně vyspat. Neboj, zůstaneme tady s tebou,“ chlácholí mě Lucka s Janou.
Takže jsem skoro celý včerejšek i dnešek prospala, kamarádky mě budí jen jídlo a na kojení. O Míšenku je vzorně postaráno. Leží v postýlce vedle mě a kdykoliv se probudím, hned ji vidím, mohu si ji vzít k sobě, hladit ji, mazlit se s ní – mohu se kdykoliv přesvědčit, že se můj sen opravdu splnil.
Teprve dnes k večeru jsem vstala, abych se taky trochu protáhla, a sepisuji tyto řádky, dokud jsou moje zážitky čerstvé, abych na ně měla památku.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah