Janiny zápisky – 6. ledna
Vánoce jsou za námi, oslavy Nového roku taky a život na obou základnách mimozemských přátel se vrací do zaběhnutých kolejí. Ode dneška na půdě mimozemské expozitury v Bamaku jsou postupně přijímány členky diplomatického sboru a následně jsou teleportovány k nám na CPLEN. Členkou sboru se stává i Xiaolan, kterou jmenovala čínská vláda už dříve samostatně a teď ji ve funkci potvrdila z titulu stálého člena Rady Bezpečnosti OSN.
Ovšem jako poslední dnes dorazila diplomatická zástupkyně Spojených států, Theresa Rayenová, která se nějaký čas zdržovala na polární stanici Amundsen-Scott, kde prováděla jakousi inspekci a dokonce svým přičiněním zabránila Paulovi, aby mohl svou ženu navštívit v době porodu. Nakonec ji Paul d’Abdera kluzníkem přivezl sám – nabídl se k této cestě jen proto, aby se mohl se Sheilou a se svým děťátkem konečně potěšit.
Během návštěvy nám sdělil, že si Rayenová počínala při pobytu na stanici Amundsen-Scott vyloženě panovačně a zřejmě i posílala kamsi tajné informace, protože režim stanice byl zpřísněn a jejich vedoucí byl několikrát kontaktován zmocněncem ministerstva obrany – což nebývá zvykem.
Proto jsem taky byla moc zvědavá, jak se bude tvářit na vstupní lékařskou prohlídku, které jsou podrobeni všichni pozemšťané, kteří mají na stanici dlouhodobě pobývat, a až zjistí, že se při ní musí svléci úplně do naha. Dovolila jsem si profesora Amynilla požádat o povolení zastávat během její prohlídky funkci sestry. V latině jsem díky Lenčině péči kovaná a zápis protokolu mi nebude činit potíže.
Amynill mi ochotně vyhověl – a k mé veliké radosti určil pro Theresu jako vyšetřujícího lékaře doktora Zemilla. Ať si ta potvora trochu užije!
Její vstupní prohlídka byla určena na dnešní odpoledne. Zatím pobývá v části určené hostům pro krátkodobý pobyt a s ostatními členkami diplomatického sboru nepřišla do styku, takže ani neměla možnost dozvědět se, co ji čeká.
Už při vstupu do vyšetřovny mi vůbec neučarovala – tváří se povýšeně a přezíravě, jako by jí patřil celý svět. Její první komentář vyzněl v tom smyslu, že jí vadí, že na půdě mimozemské základny není úředním jazykem angličtina – to když jsme se domlouvali se Zemillem o postupu vyšetřování částečně latinsky a částečně v esperantu, kterému ona zatím nerozumí, protože přibyla jinou cestou, než ostatní členky diplomatického sboru, a neprodělala zatím příslušnou hypnopedickou lekci.
„Angličtina je ve světě rozšířena ne kvůli nějakým svým obzvláštním kvalitám, ale proto, že jste ji většině národů vnutili jako dorozumívací prostředek násilím – ať už vojenským nebo ekonomickým,“ usadil ji Zemill, „ale tady je lékařská vyšetřovna a ne sněmovna, takže se račte postavit na váhu…“
„A taky nechápu, proč se před vámi musím producírovat vysvlečená do naha a proč jsem byla nucena celý včerejšek hladovět. Navíc jste mě ráno nalili nějakým projímadlem…“
„Protože je to u nás zvykem. Když k vám přijíždějí cizinci, musí také projít řadou procedur – většinou značně ponižujících, a dodržovat vaše zákony. Tady jste na půdě mimozemské základny, tedy jste povinna se podřídit zdejším zákonům, jasné?“
Pravdou je, že žádná členka diplomatického sboru proti prohlídce neprotestovala tak vehementně, jako tato Američanka. Nedalo mi to a sama jsem se zapojila do diskuse: „Například já jsem byla naprosto bezdůvodně unesena vaší FBI – a to hned dvakrát. Pokaždé jsem byla podrobena přijímací prohlídce vysvlečená zcela do naha – a dokonce za přítomnosti vojáků. My – na rozdíl od vás – ve vyšetřovně žádné vojáky nemáme – jsme skutečně jen zdravotnický personál.“
Rayenová se konečně postavila na váhu, takže jsem mohla zapsat Zemillem naměřené údaje: váha 75 kg, výška 181 cm.
„Dobrá, zvedněte ruce nad hlavu a projděte se… pomaleji… otáčejte se, ještě jednou… děkuji. Postavte se ke mně zády a připažte…“
Zemill jí chvíli prohmatává paže a pak se obrátil ke mně: „Mám takové neblahé tušení, že slečna Rayenová je fyzicky vybavena podobně jako byly Jennifer Fournierová a Nancy Moareová. Všimněte si, že svalová tkáň je proti té tukové opravdu nadměrná. Generální to tenkrát u Fournierové ohodnotil slovy, že je ‚hranatá‘ – budu muset Gabriela upozornit na tuto skutečnost.“
Pak se k Rayenové obrátil s požadavkem, aby se položila na vyšetřovací stůl. Opět série protestů, a když byla připoutána k polohovacímu zařízení, prohlásila, že předá celou záležitost výboru pro lidská práva.
„Nic špatného se vám přece neděje, slečno Rayenová,“ namítl Zemill, „raději uvolněte břišní stěnu, abych měl pohodlnější práci a aby vás to nebolelo…“
„Tak, ještě prsa a budeme hotovi,“ poznamenal Zemill po důkladném prohmatání Theresina břicha, zvednuv jí ruce za hlavu.
„Myslel jsem si to už od začátku. Má voperované silikonové implantáty. Setkala jste se s tím už někdy?“
„Ne,“ přiznávám po pravdě.
„Tak si pojďte sáhnout, ať máte představu…“
Je to při vyšetření opravdu značná komplikace, protože nelze zjistit počet laloků mléčné žlázy – a to je kriterium, které je sledováno u každé ženy, která se mimozemšťanům dostane do rukou. Bezradně jsem se na Zemilla podívala: „Co s tím budeme dělat?“
„Zatím nemůžeme dělat nic,“ povzdechl si, „Jenny byla v trestu experimentace, takže jsme si mohli operaci dovolit. Kdežto tahle je členkou diplomatického sboru a my takovou věc proti její vůli provést nesmíme. Jsou tedy dvě možnosti – buď nám to sama dovolí, až se seznámí s našimi možnostmi, nejlépe prostřednictvím Jenny – nebo se potvrdí, že se jedná o agentku. Pak ovšem budeme postupovat v souladu s Etickým kodexem, to znamená, že na ni uvalíme trest experimentace za porušení dohod. Ale už se tady s ní zabýváme skoro dvě hodiny. Otestujeme její sexuální reakce, odebereme vaginální sekret a pošleme ji na hypnopedii, aby byla schopna se tady dorozumívat.“
Zjišťuji, že vinou implantátů má prsa dosti necitlivá k erotickým podnětům, takže se nám podařilo vyvolat u ní orgasmus jedině drážděním vagíny, labií a klitorisu. Ukázalo se, že je značně nadržená – vzorkovnici naplnila skoro až po okraj.
„Sestra vás teď odvede na hypnopedii, kde budete uspána a bude vám aplikována spánková lekce esperanta, abyste se tady mohla dorozumívat,“ informuje ji Zemill.
„Tak pojďte, Thereso. Nejprve vás vysprchuji a pak vyrazíme.“
„A co můj oděv?“
„Ten byl předán do prádelny a bude na vás čekat ve vašem pokoji.“
„A zatím budu mít na sobě – co?“
„Většinou nic. A kdyby vám to vadilo, tak budete mít na pokoji k dispozici župánky. Jestli chcete, můžeme se osprchovat spolu.“
Bez rozpaků jsem odložila uniformu a obě jsme vstoupily do sprchy. Potom jsem ji odvedla na hypnopedii, kde ulehla nahá na lůžko a v několika minutách byla uspána.
„Ta nám tady bude dělat jen samé nepříjemnosti,“ poznamenal Zemill, když jsem se vrátila a dopsala jsem protokol, „jenom jsem zvědav, zda se potvrdí moje teorie. A jestli ano, tak…“
Jestli je Rayenová opravdu agentka, tak pro ni Zemillova nedokončená věta určitě nevěstí nic příjemného.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 8. ledna
Na SSE je opravdu rušno. Podlaží −7 je s kapacitou téměř na doraz, protože jsou v celách pozavíráni zajatí vojáci teleportovaní z CPLEN. Doktorky i sestry mají plné ruce práce – bezstarostné polehávání u bazénu je nutno na čas omezit. Ačkoliv nejsem zdravotnice, rozhodla jsem se jim také pomoci. Ti kluci jsou opravdu v dosti zbědovaném stavu – kostry potažené kůží, vysílení a vyhladovělí. A z jejich řečí jsem nabyla dojmu, že ani pořádně nevědí, proti komu a proč vůbec vytáhli do boje.
Denně kontrolujeme zdravotní stav dvanácti vojáků. Tedy – kontroluje ho Myreialla. Magda u ní funguje jako zdravotní sestra, ale protože není tak zběhlá v latině, jako sestry, které prošly náročným konkursem, provádí jen odborné zdravotnické úkony, a já doplňuji tuto dvojici jako zapisovatelka.
Po návratu na saharskou základnu jsem zjistila ke své veliké radosti, že Nancy s Myreiallou opravdu vzorně spolupracuje. Vrátila se jí chuť k jídlu, přibrala další tři kilogramy, pravidelně navštěvuje tělocvičnu i bazén a dokonce se stala dárkyní mléka.
„On ten trest ‚experimentace‘ opravdu není tak hrozný, jak zní jeho název,“ svěřila se mi hned po mém návratu, „a musím ti moc poděkovat za to, že jsi mě tady podržela, když jsem na tom byla nejhůř. Je mi hrozně při pomyšlení na to, co jsem proti tobě chystala…“
„Lituješ tedy svého jednání?“
„Je mi to opravdu moc líto,“ pronesla tichým hlasem uchopivši mě za ruku. „Nejhorší je to v noci, když jsem tu zavřená sama a převaluji se na lůžku ze strany na stranu… Pořád to před sebou vidím – jak tam ležíš… bezbranná, omráčená … a já … můžeš mi to vůbec někdy odpustit? Taková hrůza…“
Stojí přede mnou nahá, roztřesená, se sklopenou hlavou a křečovitě mi tiskne ruku, jako by se bála, že někam zmizím a už se k ní nevrátím. Přivinula jsem ji k sobě a pošeptala jsem jí do ucha sladké tajemství: „Víš, Nancy, nejdůležitější je, že sis uvědomila nebezpečnost a zvrhlost svého jednání a že toho lituješ. Já jsem jako tvoje oběť oprávněna zmírnit či zcela prominout tvůj trest – ale nesměla jsem ti říci za jakých podmínek. Dopracovala ses k nim sama, a proto ode dneška nejsi trestanec, ale válečný zajatec. Můžeš se rozhodnout, jak s tebou bude dále naloženo. Buď se můžeš vrátit domů, nebo zůstat tady a požádat o azyl.“
Nancy neodpověděla, ale setrvala v mém náručí. Usnula. Zřejmě z ní spadlo obrovské napětí, které ji delší dobu trápilo. Tak nás taky našla Myreialla, když se přišla večer podívat za svou pacientkou.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 17. ledna
Dnes jsem se znovu teleportovala domů, tentokrát s Hillem a Arianou, protože mi docent Mámil sdělil, že k němu má přijít na kontrolu pacientka, o které se lze právem domnívat, že je další pravnučkou Hillova bratra. Na kliniku jsme dorazili hned po ránu a docent Mámil nám umožnil, abychom se vmísili mezi stážující mediky, takže mimozemští přátelé měli možnost seznámit se s chodem kliniky.
„Pacienti většinou ochotně dávají souhlas k přítomnosti mediků,“ vysvětluje Mámil, „protože jsou si velmi dobře vědomi toho, že se jedná o budoucí lékaře, kteří je budou za čas třeba i sami léčit, a že se vyšetřovací, diagnostické i terapeutické dovednosti musí nějak naučit.“
Zúčastnili jsme se nejprve vizity na lůžkovém oddělení a od deseti hodin začala služba na ambulanci. Docent Mámil ostatní mediky propustil a ponechal si jen nás tři – a mě ke všemu ve funkci sestry.
„Ta ‚naše‘ dívčina je objednána sice až na odpoledne a ještě ke všemu jako poslední,“ upozorňuje nás Mámil, „ale když jste projevili zájem seznámit se s chodem jak lůžkového oddělení, tak i ambulance, zorganizoval jsem dnešní den tak, abyste mohli nerušeně svá pozorování provádět.“
Konečně tedy přišla na řadu poslední dnešní pacientka… Jaká asi bude? – uvažuji v duchu. Co mají společného Lucka s Lenkou? Vždyť si nejsou vůbec podobné… tedy aspoň po fyzické stránce. Ani zájmy nemají stejné. Ale obě jsou velice milé, přátelské, pracovité a obětavé. A nabité vědomostmi! Lucka nosí v hlavě kalkulačku, ovládá obrovské množství jazyků, Lenka je chodící encyklopedie antické i křesťanské kultury… Čímpak bude výjimečná další potenciální pravnučka astronavigátorova?
Už se otevírají dveře ambulance…
„Dobrý den, pane docente… dobrý den vespolek,“ opravila se, když zjistila, že je nás zde víc. Svlékla zimní bundu a pověsila ji na věšák za dveřmi.
Je vysoká přibližně jako já, ale zdá se, že trpí nadváhou. Dlouhé hnědé vlasy až na záda, velké hnědé oči. Na sobě má sukni a halenku – obvyklé to oblečení žen jdoucích na gynekologické vyšetření. Pak si v kabince svléknou kalhotky a sukni si ponechají. Vyhrnou si ji až na vyšetřovacím stole.
Docent Mámil k ní vykročil podávaje jí ruku: „Vítám vás, Irenko, posaďte se a povídejte, jak se daří. Ale nejprve dovolte, abych vám představil doktora Hilla, sestru Arianu a sestru Janu, která toho času je studentkou medicíny. S jejich přítomností jste předběžně souhlasila.“
„Ano, i když nechápu, co vlastně způsobilo takový velký zájem o mou skromnou osobu… Já jsem Irena,“ a podává nám všem ruku.
„O přítomnosti mimozemšťanů na Zemi jste už určitě slyšela,“ spustil docent Mámil.
„Jistě! Vždyť jsou toho plné noviny,“ nenechala ho ani domluvit, „v televizi a v rádiu zaujímají zprávy a komentáře polovinu vysílacího času – až to začíná být otravné. Jenom nevím, co z toho obrovského množství informací je pravda a co výmysly, lži a spekulace.“
„Záleží na tom, odkud o nás ty informace čerpáte,“ ozvala se Ariana.
Irena se na chvíli zarazila a upřela na Arianu zkoumavý pohled. „Tak vy jste mimozemšťané? Je zajímavé, že v televizi o vás stále jen mluví, ale aby vás taky ukázali – to ne! Já si pořád mimozemšťany představuji jako bytosti izolující se od nás ve skafandrech – kvůli ohrožení mikroorganismy, a tak…“
„Dotkla jste se velice závažné otázky, paní Ireno. Ujišťuji vás však, že jsme prošli důkladnými imunologickými procedurami, kterými jsme zajistili bezpečné soužití pro obě strany,“ odpovídá tentokrát Hill.
„A jakými procedurami prošel tvůj bratr, než…“
Moje nedokončená otázka vyvolala na Hillově obličeji smutný výraz. Chvíli přemýšlí, než odpověděl: „On přece imunologickými procedurami prošel také. Tehdy mělo být uskutečněno měkké přistání a ke kontaktu byli připraveni všichni astronauti. Pak ovšem došlo k havárii…“
„Váš bratr zahynul při přistání? To je mi moc líto,“ ozvala se Irena.
„Ne, paní Ireno. Můj bratr to ztroskotání zřejmě jako jediný přežil – a vy jste podle všech známek jeho pravnučka!“
Kdyby byl vedle ní uhodil blesk, nezbledla by více. Ještě štěstí, že seděla v křesle. Chvíli trvalo, než se vzpamatovala: „To je… absurdní! Jak chcete takové závažné tvrzení dokázat?“
„Nejjednodušší metodou je lékařská prohlídka cílená k vyhledání charakteristických genetických znaků.“
„Tak proto jste si dali se mnou schůzku právě tady?“
„Ano – a chtěl bych vás poprosit, abyste s prohlídkou souhlasila.“
„Jistě, pane doktore, jsem vědecká pracovnice – sice teď na mateřské dovolené,“ usmála se, „ale zájmy vědy ctím. S prohlídkou určitě souhlasit budu – tedy za předpokladu, že nebude na újmu mému chatrnému zdraví, které mým těhotenstvím a porodem značně utrpělo.“
„Myslím, paní Ireno, že v tomto směru můžete být docela klidná. Dokonce vám slibuji, že uděláme všechno proto, aby se váš zdravotní stav opět rychle zlepšil – a to bez ohledu na to, k jakému výsledku při tomto cíleném vyšetření dojdeme.“
„Nechápu…“
„Tedy jasněji. Odstraníme vaše zdravotní problémy bez ohledu na to, zda pravnučkou mého bratra jste, nebo ne,“ usmívá se Hill, nabízeje Ireně lákavou službu.
Irena tázavě pohlédla na docenta Mámila.
„Ptáte se, co bych dělal na vašem místě? Bez váhání bych přijal…“
„Dobře, vám věřím. Zachránil jste mi život i dítě…“ Pak se obrátila k Hillovi: „Přijímám. K docentu Mámilovi mám absolutní důvěru, a jestliže mi vaši nabídku tak vřele doporučuje, není co řešit…“
„V tom případě můžeme hned začít… Račte prosím do kabinky a odložte veškerý oděv včetně spodního prádla. Prosil bych úplně do naha.“
„Úplně … do naha? To opravdu musím?“
Docent Mámil se jen shovívavě usmál: „Je to ve vašem zájmu, Irenko. A vůbec se nemusíte stydět nebo se něčeho špatného obávat. Sám jsem se přesvědčil, že mimozemští lékaři dokáží ve srovnání s námi hotové zázraky…“
Irena sice ještě chvíli váhala, ale nakonec se přece jen odhodlala a vešla do mně důvěrně známé kabinky, ve které jsem i já prožila nedávno obdobné trauma… Po několika minutách vstoupila znovu do vyšetřovny zcela do naha vysvlečená, se sklopenou hlavou a červená studem. Až mi jí bylo líto. A vzápětí jsem pochopila, proč… Po císařském řezu, který jí zachránil život na poslední chvíli, má velice nepěkně zdeformované, jakoby nafouklé břicho, jehož prostředkem se táhne opravdu ohavná jizva. Oblečená tak hrozně nevypadala. Zřejmě se stahuje korzetem. Chudák holka… Ale vzápětí jsem si vzpomněla na svou ošklivou jizvu po dvojí operaci slepého střeva, a vzplanula ve mně jiskřička naděje, že i tato nešťastná žena se dočká v brzké době pěkné postavy.
„Vzhledem k tomu, že nejste vyhladovělá a dokonale vyprázdněná, provedu vám jen orientační vyšetření,“ spustil Hill pokynuv Ireně, aby se postavila na váhu.
„Tak, 71,2 kg nevyprázdněná, výška 178 cm…“ diktuje Hill Arianě do protokolu, „takže to máme QI 22,472.“
Podívejme se – tak ten její nepěkný vzhled není způsoben nadváhou, ale něčím jiným! V duchu jsem se jí za svůj první odhad omluvila.
„Zvedněte ruce nad hlavu, změříme si vás přes prsa… 98 cm… a teď ještě pas… 88 a boky 92 cm… Dobře. Teď nechejte ruce nad hlavou a pomalu se otáčejte… ano… ještě jednou, prosím.“
Irena poslušně pózuje a Ariana sepisuje sáhodlouhý protokol.
„Teď se položte tady na stůl a dejte ruce za hlavu. Hezky se uvolněte… klid, čeho se bojíte? Ano, tak se mi to líbí… já vám jen trochu prohmatám prsa… Aha, vy ještě kojíte… to je dobře. Budu si počínat velice ohleduplně.“
Vyšetření Ireniných prsou se kvůli laktaci dost protáhlo, ale nakonec se Hill opravdu dopočítal šestašedesáti hlavních laloků mléčné žlázy! Předpoklad je potvrzen. Irena je skutečně vnučkou druhé dcery astronavigátorovy!
„… a teď se ještě podíváme na to nešťastné bříško… Pokrčte nohy – nebo lépe – posuňte se a dejte je do třmenů, ano… a uvolněte břišní stěnu.“
Hill pečlivě vyšetřuje hlavně okolí jizvy, ale neprovádí hlubokou palpaci nutnou při vyšetřování vnitřních orgánů. Zajímá ho jen povrch – pokožka, svalová a tuková tkáň. Nakonec ještě roztáhl třmeny a orientačně prohmatal Ireninu pochvu. Když skončil s vyšetřením Irenina zdevastovaného břicha nadiktovav opět rozsáhlé poznámky do protokolu, promluvil znovu k Ireně: „Ta vaše ošklivá míra v pase je způsobena částečným ochrnutím břišního svalstva po operaci, která byla zřejmě provedena na poslední chvíli, ale to spravíme. Dokonce i tu poškozenou dělohu dáme do pořádku, takže se budete moci těšit i z dalších dětí – budete-li je tedy chtít.“
Po těchto Hillových slovech spadl s Ireny veškerý ostych i stres a uvolněně se posadila do křesla. Hill se mezitím otočil k docentu Mámilovi se slovy: „Pane docente, jste ochoten svěřit svou pacientku do naší péče?“
„Pokud bude sama chtít, tak s největší radostí,“ oznámil Mámil bez špetky závisti či žárlivosti v hlase. V té chvíli jsem si plně uvědomila skutečnost, že z hlediska našeho zdravotnického systému vlastně přichází Mámil o veliký ‚kšeft‘ – určitě si spočítal, kolik bodů by na ní dokázal vydělat. Ale on je opravdu ještě ‚ze staré školy‘ a patří k lékařům, kteří stále ještě upřednostňují zdraví pacienta před svými zisky. Jaké obstrukce by asi prováděl asistent Rummler…?
„A jak ses rozhodla ty, Irenko? Doufám, že ti nevadí, že ti tykám,“ dodal vzápětí Hill, „protože jsi opravdu pravnučka mého bratra – a tedy moje příbuzná.“
„No, když pan docent souhlasí, tak tvou nabídku přijmu… strýčku… Mohu ti tak říkat?“
„Ale zajisté, můžeš. A tady máš hned i tetu… Ariana je totiž moje žena.“
„Už se mohu obléknout? Vždyť jsem tu pořád ještě docela nahatá…“
„Můžeš. A připrav se na cestu – samozřejmě i s holčičkou, vezmeme vás s sebou obě…“
„Holčička je tady, kousek od Prahy u dědečka. Kontrola na zdejší klinice znamená pro mne výlet na celý den, tak jsem ji vzala s sebou. Ale musím si sbalit nějaké věci a rozloučit se s manželem. Domů to mám opravdu dost daleko, takže hned to asi nepůjde,“ namítá Irena.
„Snad to nebude tak zlé… S sebou nebudeš potřebovat vůbec nic, protože na naší klinice budeš všestranně zabezpečena. Ty i dítě. A tvého manžela kontaktuje náš technik, který ho vybaví speciálním komunikačním zařízením. To vám umožní spolu mluvit a vidět se, kdy vás napadne.“
„Jen tak mimochodem,“ vzpomněla si ještě Ariana, „nezůstaly po tvém pradědečkovi nějaké písemnosti? Rádi bychom totiž přišli na kloub jedné věci…“
„Písemnosti po pradědečkovi? Tak mě teď napadá… Víte co? Pojďte se mnou k tátovi. On tam nějaké záhadné papíry má. Sice to nikdo nedokáže přečíst, ale on to schraňuje jako památku po mamince… Zemřela při porodu.“
Tak – další oběť spadající do rámce astronavigátorova tajemství! Zatmělo se mi před očima… Irena konečně zapadla do kabinky a chvatně na sebe naházela šaty. Zapomněla za sebou zavřít dveře, takže jsem měla možnost se přesvědčit, že se opravdu utahuje do korzetu. Rozloučili jsme se s docentem Mámilem a vyrazili jsme z kliniky do zešeřelých pražských ulic častovaných nevlídným počasím. Metrem na konečnou a pak několik stanic příměstským autobusem. Do domku Irenina otce jsme dorazili až za hluboké tmy.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 21. ledna
Je to báječné! Máme tu novou kamarádku, která je navíc pravnučkou Hillova bratra, podobně jako Lenka. Jmenuje se Irena a přišla sem s okouzlující půlroční holčičkou Májou – tedy má jméno po své prababičce!
„Kéž by s tebou ten mír opravdu přišel,“ vydechla nadšeně Lenka, když jí byla Irena představena jako její sestřenka.
„Jak to myslíš,“ ptám se nechápavě kamarádky.
„Tak jak to říkám – ‚Iréné‘ je řecké slovo a znamená ‚mír‘ – a já bych si opravdu moc přála, aby tady Irenka ten mír přinesla. Ty věčné útoky tajných služeb, všechno to pronásledování, špiclování, únosy… Mě už to opravdu nebaví!“
„O čem je vlastně řeč,“ ptá se Irena, nechápavě na nás hledíc.
Vypravujeme jí tedy střídavě své příběhy – od prvního pobytu na CPLE, léčení, spolupráce s mimozemšťany, zkáza areálu, krátký pobyt doma, únos, otřesné zážitky v americkém internačním táboře, osvobození a návrat na CPLEN.
„Co tady řešíte, děvčata?“
Ve dveřích stojí Ariana držíc v ruce svazek listin.
„Vypravujeme tady Irence svůj příběh,“ odpovídám pohotově.
„To je dobře, ale ráda bych vás požádala, abyste to vypravování na chvíli přerušily. Mám tady něco zajímavého.“
Ariana rozložila na stole listiny a automaticky odloživši plášť usedla do křesla.
„Na tohle si pořád nemohu zvyknout,“ povzdechla si Irena, „Lenka tu pobíhá nahatá, Ariana taky – a vůbec… skoro každá žena. Mně vadí, že se musím třikrát denně svlékat – kvůli prohlídce, tělocviku a plavání…“
„Tak to buď ráda, žes tady s námi nebyla od začátku,“ chlácholím ji konejšivě. „Tenkrát jsme musely chodit nahé i na přednášky, co ti budu povídat…“
Irena je tady opravdu krátce a ještě se nestačila seznámit s Etickým kodexem. Kdyby zde měl platit původní Domácí řád, asi by se zbláznila… Ale docela ji chápu. Nerada se předvádí se svým zdravotním defektem na veřejnosti. Korzet jí byl odebrán z terapeutických důvodů, takže je to vidět i přes její civilní oděv. Župánek odmítla nosit – prý se k její postavě nehodí.
„Irenko, za pár týdnů se to spraví,“ opakuje jí – pokolikáté už? – Ariana, „dívky by ti mohly vyprávět – Nikolka, Halina, Rodica…“
Ale to jsem trochu odbočila. Ariana totiž uchopila do ruky jeden list papíru ze svazku, který přinesla, a podala mi ho.
„Tak se na to podívej, ty naše blonďatá vědátorko – konečně se potvrdila tvoje teorie…“
Držím v ruce Arianin překlad části deníku Hillova bratra, kterou dodala právě Irena. Se zadostiučiněním pročítám těch několik vět astronavigátorova vyznání pozemským ženám:
„Ve svých oděvech jsou zahaleny tajemstvím a to tajemství mě neobyčejně vzrušuje. Představa té krásy, kterou skrývají, je neobyčejně dráždivá a nezbývá mi, než v duchu rozvíjet svou fantazii. Mise, která měla přinést znovu radost do našich domovů, sice ztroskotala a já jsem přežil nějakým zázrakem jako samojediný. V mysli si neustále přehrávám scénář našeho jednání připravovaný největšími mozky naší civilizace po dlouhá desetiletí… Nový kontakt s lidmi – získání mladých žen a mužů ke spolupráci… Jenže dnes vím, jak by to bylo dopadlo.
V komunitě měl být zaveden náš životní styl a nahé pozemské dívky by nám zevšedněly stejně rychle, jako naše krásné ženy – a byli bychom tam, kam jsme se dostali u nás…
Ale teď už jsem našel cestu. Vždyť mně se podařilo zplodit dítě! Dítě, které nebylo nutno piplat ve zkumavce! A bylo to krásné. Jenže tu dívku jsem si musel nejprve získat… Vlastně – vždyť já mám… dvě děti ach, kdepak je konec tomu prvnímu?“
Podala jsem list zpátky Arianě se slovy: „Tak. Teď už je moje teorie potvrzena i čistokrevným mimozemšťanem. Pročpak se tím neřídíš?“
„Ale ano, už se tím poznatkem řídím přes měsíc – tedy od té vaší Mikulášské zábavy, kdy Hill poprvé…“
„Ale vysvětli mi, proč jsi tedy odložila ten plášť?“
Ariana se rozesmála: „Protože se nahá cítím příjemně a pohodlně. Takže – když tady Hill není, nechápu, proč bych se v něm měla škrtit…“
„Totéž platí o mně a o Agillovi,“ poznamenala Lenka, „v jeho přítomnosti se také oblékám – tedy pokud to zrovna není ve vyšetřovně. U mě je to totiž komplikované – musím rozlišovat, kdy jsem pro něj pacientka a kdy přítelkyně.“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 22. ledna
Zajatí vojáci jsou postupně propouštěni domů. Za ten měsíc pobytu na CPLEN a později na SSE se dokonale zotavili a zesílili. Mimozemští přátelé se opravdu vyznamenali a posílají je do Bamaka ve skvělé formě. Nadále jsou zadržováni jen důstojníci. Z řad mužstva se našel dostatečný počet dobrovolníků ochotných zůstat a nějakou dobu ještě poskytovat svůj biologický materiál. Na tomto místě musím vyzdvihnout hlavně Magdin přínos. Zabývá se teď výhradně odběry semenné tekutiny a kluci si u ní libují jako v luxusním erotickém salónu. Zrovna dnes dávala instruktáž samotné primářce Myreialle během pravidelného vyšetření: „Je vidět, že vy zvládáte lidskou sexualitu jen po teoretické stránce – i když musím přiznat, že opravdu dokonale. Jenže každý člověk – muž nebo žena, na tom konec konců nezáleží – disponuje na svém těle celou řadou erotogenních zón – a to nejen na intimních místech. Všimni si, že například tenhle kluk se docela pěkně vzruší už při pouhém hlazení břicha. Zatímco vy se soustředíte výhradně jen na ‚osvědčené‘ partie, což za čas může zevšednět, mně se osvědčil systém střídavé stimulace různých částí těla, které jsou sexuálně citlivé, byť i ne téže intenzity jako na genitáliích. Tím pádem se ti kluci na odběry vyloženě těší, protože pokaždé postupuji jinak a je to pro ně vždy přitažlivé překvapení.“
„Možná, že by stálo za to, abys své metody vyzkoušela i na mimozemšťanech obého pohlaví,“ navrhuji Magdě, „vždyť to všechno dělají primárně kvůli tomu, aby sexuální vzrušivosti sami opět nabyli.“
„Budu o tom uvažovat. Ráda bych pro ně udělala něco velkého, když mi poskytli tak velkorysou pracovní příležitost.“
Odpoledne pak jsem narazila na další zajímavost – ta se zase týká obou bývalých amerických agentek…
„Deset měsíců jsem tady přežívala bez jediného kousku oděvu,“ svěřuje se mi Nancy pohodlně se rozvalujíc nahá v křesle, „a pociťovala jsem to jako hrozné ponížení. Jenže teď, když jsem získala zdejší azyl, je mi docela nepříjemné, že se musím oblékat aspoň do jídelny. Já mám snad na ty hadry nakonec alergii…“
Její vyznání mi dalo spoustu látky k přemýšlení… Tak podívejme se na to: Když má zůstat nahá za trest, touží po kousku oděvu jako šílená – pravděpodobně to byla i jedna z příčin té její protestní hladovky – a teď, když má možnost se obléknout, tak je jí to nepříjemné. Dokonce by byla schopna vyvolat nějaký incident v jídelně, kde oblečená být musí…
„A vadí ti to vyloženě fyzicky, nebo je ti to jen proti mysli,“ snažím se upřesnit si význam jejího tvrzení.
„Skoro bych řekla, že obojí…“
„Co tady řešíte tak závažného, že jste se od oběda neukázaly?“
Ve dveřích stojí Jennifer. Zřejmě právě vylezla z bazénu, protože z ní stékají kapky vody.
„Tady Nancy řeší záhadné dilema. Právě se mi svěřila, že když tady byla vedena coby vězeň, vadilo jí, že se nemůže obléci. A teď, když může – tak se jí to kupodivu protiví. Zvlášť tedy v případech, kdy je to nařízeno.“
Jennifer se na chvíli zahleděla do stropu – všimla jsem si, že to dělá vždy, když o něčem přemýšlí. „No, to je podobná reakce, jako u mne – když jsem byla držena v cele na CPLE, myslela jsem, že se zblázním. A nakonec, když jsem se stala spolupracovnicí mimozemšťanů, tak mi to docela vyhovuje. Dokonce, když mi bylo kvůli těhotenství doporučeno nosit kalhotky, opatřila jsem si ten tvůj fotoplastický model, jako jsi pořídila Nikolce tenkrát na dovolené v Řecku.“
„Ale to není žádný můj model – ten Nikolce doporučila Lenka kvůli tomu, aby se necítila jako exot na nudistické pláži, a já jsem jen zařídila, aby je automat vyrobil,“ namítla jsem.
„Jen doufám, že si to Lenka nedala patentovat,“ zasmála se Jenny, „a – konec konců – tady okolo bazénu máme co? Nejnádhernější nudistickou pláž, jakou jsem kdy navštívila…“
„Co je to fotoplastický model?“
Pravda. Nancy má teprve teď možnost seznamovat se s výdobytky pokročilé mimozemské vědy a techniky. Jenny také pochopila a přistoupila blíže.
„Tak si sáhni – ono to totiž není absolutně vidět.“
Nancy opatrně přejela rukou přes Jennifeřiny boky a klín. Svůj pokus několikrát opakuje a nakonec uchopila mezi prsty lem neviditelných kalhotek.
„To je ale jemňoučká látka… A pevná. Daly by se z ní vyrobit i jiné oděvní součásti?“
„Proč ne? Za vyzkoušení přece nic nedáme…“ a přistoupila jsem ke komunikátoru. Nalistovala jsem obor oděvnictví a předvedla jsem oběma děvčatům modely spodního prádla i svršků. „Stačí jen vybrat vzor, materiál a velikost…“
„Tak zkus tenhle plášť, jak to bude vypadat,“ požádala mě Nancy.
Zadala jsem požadované údaje výrobnímu automatu a po necelých deseti minutách je Nancy oblečená – neoblečená tak dokonale, že by jí mohla závidět i Chytrá Horákyně ze známé pohádky od Boženy Němcové.
„Tak – a na večeři půjdu v tomhle. Jsem zvědava, zda mi to uznají jako oděv…“
Nadšení obou dívek je pro mě dost nepochopitelné. Já sama chodím všude ve svém oblíbeném župánku, který se tak příjemně nosí, a svlékám ho jen ve vyšetřovně a před spaním. Nemohu stále pochopit, v čem většině kamarádek nahota tolik učarovala…
A další překvapení mě čekalo záhy poté, kdy Jennifer odvedla Nancy zase do bazénu. Bylo to právě v čase, kdy je nejvhodnější termín pro spojení s CPLEN. Musím se zase trochu potěšit se sestřičkou…
„Tak byla nalezena další tvoje sestřenka,“ oznamuje mi radostnou novinu. „Jmenuje se Irena a má moc krásnou půlroční holčičku. Škoda jen, že ti ji momentálně nemohu představit, má právě teď předepsaná rehabilitační cvičení.“
„Tak to mě moc těší, jak dlouho je tam s vámi?“
Uvědomila jsem si v ten moment, že jsem už tři dny s Nikolkou nekomunikovala.
„Je tady už čtyři dny, ale procházela lékařskými prohlídkami a dalšími nutnými procedurami, takže nám byla představena teprve včera. A přivezla s sebou další část dokumentů po tvém dědečkovi.“
„No to je skvělé, doufám, že už jsou k dispozici v Informačním centru…“
„Jistě, že jsou,“ informuje mě Nikolka potutelně se usmívajíc.
Zpozorněla jsem: „Jak tak na tebe koukám, asi už znáš i jejich obsah. Ariana zapracovala?“
„Tak jest, sestřičko. A dokumenty potvrzují moji teorii, kterou jsem vypracovala na základě empirických pozorování při tanečních zábavách…“
„Cože? Dědeček…“
„Ano. Tvůj dědeček výslovně napsal, že vzrušení mu přinášelo tajemství pozemských žen a dívek. Tedy přesně to tajemství, které je skryto pod šaty…“
„Mám takový dojem,“ povzdechla jsem si, „že jsem právě před chvíli udělala Nancy medvědí službu…“
„Copak jsi jí provedla?“
„Nechala jsem jí vyrobit fotoplastický plášť…“
Nikolka se zasmála. „Ale jdi, u té to přece nevadí, ono jí pobíhání bez šatů zřejmě samotnou vzrušuje. A dostane-li se někdy domů, zase se sama pěkně rychle oblékne. Ovšem u mimozemšťanek je tomu jinak – ty to pokládají za naprostou samozřejmost, takže se teď vzrušení musí znovu učit vyvolat a prožívat. To je ten hlavní problém.“
„Tak to jsem sama ráda, že jsem neprovedla nic tak hrozného.“
„Dobře, dobře… Jenom mne udivuje, že na mne v tomto směru tak dáš. Psychologie není můj obor…“
„Tedy – až na to, že tvé postupy byly patentovány a pobíráš rentu za licence, že?“
„Jenže to je za techniky nácviku bioenergetické rovnováhy, srdíčko, víš?“
„Máš sice pravdu,“ namítám, „ale ty pokusy na plesech…“
„… byly původně Janin nápad,“ skočila mi do řeči. „Komu čest tomu čest. Já jsem z nich jen udělala závěry.“
„Ano, uznávám. A teď mi ještě ukaž, jak nám roste holčička.“
Nikolka ochotně shodila župánek i kalhotky a postavila se před kameru z profilu.
„Vidíš, jak už je veliká. Za šest týdnů by se měla narodit. Asi by ses měla vrátit zase ke mně. Moc by mi to pomohlo…“
A tak jsem se ještě večer rozloučila s přáteli na SSE a nechala jsem se teleportovat na antarktickou základnu.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah