Lucčiny myšlenky – 16. prosince
Americký vojenský tábor je v dezolátním stavu. Už čtvrtý den vázne zásobování, a aby vojáci nezmrzli, jsou nuceni pálit pohonné hmoty určené pro jejich bojovou techniku. Z lodí kotvících při pobřeží žádná další letadla ani vrtulníky nevzlétají. Buď už žádné stroje nemají, nebo došli k názoru, že by byly zničeny stejným způsobem, jako ty předešlé.
Včera vypravili tedy klasický trén po zemi, ale když jsem si promítla na mapě, kudy se budou muset těžká vozidla prodírat, snadno jsem si spočítala, že jim cesta potrvá nejméně tři týdny. Z úvah mě vytrhl technický ředitel CPLEN – Gabriel: „Propočítáváte jejich možnosti, slečno Lucie?“
„Ano, ale zdá se mi, že za ty tři týdny to stihnou jen v případě, že se vydají nejkratší cestou a nenarazí na nějakou vážnější překážku. Do té doby však zdejší vojáci buď zmrznou, nebo pomřou hlady, ale pravděpodobně obojí.“
Gabriel zběžně přehlédl můj výpočet a pokýval hlavou: „To by přibližně odpovídalo a oni to vědí také. Právě před deseti minutami dorazila z Bamaka zpráva od Malik,“ a Gabriel ji vyvolal na obrazovce komunikátoru.
Z celého třicetistránkového dokumentu je jasné jen jediné – ministerstvo zahraničních věcí vznáší dotaz, co se stane s vojáky v případě kapitulace.
„Ujistil jsem zmocněnce ministerstva, že vojákům se nestane téměř nic – tedy až na to, že část si jich pobude nějakou dobu v zajateckém táboře na SSE, protože od mužů přece jen potřebujeme získat ještě nějaký biologický materiál. Přednostně se zaměříme na mladší ročníky, svobodné bez vlastní rodiny.
Dále si ponecháme v zajetí všechny důstojníky. Ti budou vráceni jen proti příslibu odpovědných orgánů, že bude umožněn návrat dělníků z Kuby k jejich rodinám a že nebudou za pomoc, kterou vám poskytli, žádným způsobem pronásledováni – ani teď ani v budoucnu. To jsem ale zatím nezveřejnil.“
„Co se stane s těmi jejich tanky, kulomety a ostatním smetím, které si sem s sebou přitáhli?“
Ministerský zmocněnec je srozuměn s tím, že veškerou techniku budou nuceni zanechat na místě. Ta bude postupně ekologicky zlikvidována.“
„Kolik vojáků tady vůbec mají? Nějak jsem se nedostala k tomu, abych si to zjistila.“
„Pochopitelně, že je máme spočítané,“ odpověděl Gabriel, „je jich 618 včetně pilotů z havarovaných letadel a vrtulníků. Počítám-li dvanáct minut na teleportaci jedné osoby a máme-li na sále čtyřiadvacet teleportačních lůžek…“
„…budeme je odsud lifrovat skoro pět a půl hodiny, půjde-li všechno hladce,“ doplnila jsem Gabrielův výpočet.
„Ale protože nepředpokládám, že půjde všechno hladce, budeme rádi, když je odsud dostaneme za 8 – 10 hodin,“ povzdechl si Gabriel. „Jenže nezapomínejte, že každý zajatec musí před teleportací projít lékařskou prohlídkou. Počítejme spíše s několika týdny.“
„Nechápu. Proč by měli být vojáci podrobeni lékařským prohlídkám tady, když budou vězněni na SSE?“
„Protože část vojáků bez zdravotních potíží bude teleportována rovnou do Bamaka. Do tábora na SSE budou teleportováni ti, kteří nějaké potíže mají, aby jich byli zbaveni. Dále pak všichni důstojníci a část mužstva, od které budeme odebírat po určitou dobu biologický materiál. Odhadem to vypadá na polovinu teleportovaných do Bamaka a polovinu na SSE.“
„Tak proto se sem teleportovaly lékařky ze SSE?“
„Samozřejmě,“ odpovídá mi Gabriel, „i v tomto případě zachováváme zásadu, že pacient a lékař mají být opačného pohlaví.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 21. prosince
Dnes celá CPLEN oslavila radostnou událost – Sheile Trentové d’Abdera se narodil krásný roztomilý chlapeček, který dostal po tatínkovi jméno Paul. Vlastní porod vedla Jana se Sofiinou asistencí a se Sheiliným svolením demonstrovaly příslušné postupy čtyřem lékařům – profesoru Amynillovi, profesorce Hygieialle a doktorům Hillovi a Zemillovi. Ti tak měli možnost seznámit se v praxi s tím, co mají do detailu nastudováno teoreticky jen z písemných a filmových záznamů, protože se skutečnou rodičkou ještě nikdy do styku nepřišli.
Požádala jsem Sheilu, aby i mně dovolila zúčastnit se této akce, abych měla představu, co mě za tři měsíce bude čekat.
Jana se Sofií si počínají opravdu profesionálně a je radost sledovat jejich práci. Ovšem nesmím zapomenout zmínit se i o podpoře, kterou Janě a její asistentce poskytuje vyspělá mimozemská technika – například ideálně ergonomický porodní stůl, který uvádí Sheilu do opravdu pohodlné polohy a přitom k ní umožňuje lékařům nerušený přístup ze všech stran.
„Tenhle stůl má dnes celovesmírnou premiéru,“ poznamenává profesorka Hygieialla, „byl zkonstruován našimi techniky na návrh tady kolegy Zemilla.“
Hlavní aktérka na něm leží – jak jinak – zcela nahá, ruce a nohy má ukotvené k polohovacímu zařízení a usilovně se snaží vytlačit dítě ven. To se jí s vynaložením obrovské námahy docela daří. S rozechvěním a zcela fascinována sleduji obrovské rozevření jejího poševního vchodu v momentě, kdy se na svět dostává hlavička děťátka, a jako zdálky slyším slova uznání doktora Hilla: „Měl jsem možnost studovat ze záznamu několik stovek porodů, ale v reále je to opravdu intenzivní zážitek. Vy, ženy, si opravdu zasloužíte úctu a obdiv za to, co jste schopny vydržet a dokázat.“
Sheila ochotně souhlasila s tím, že mimozemšťanům daruje veškerý biologický odpad, který při porodu vzniká – plodovou vodu, pupečníkovou krev, placentu.
Sofie chlapečka osprchovala a ošetřila. Pak ho předala sice vysílené, ale štěstím zářící Sheile do náruče. Ta si ho něžně přivinula k prsu a malý Pauli začal intenzivně sát její mléko.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 22. prosince
Vojáci konečně dospěli k názoru, že je jejich situace beznadějná a vyvěsili bílý prapor. Trén, který jim měl přivézt pomoc, uvázl ve skalní soutěsce a zdá se, že bude i zde nutný zásah mimozemšťanů. V sevření mrazu, sněhu a ledu i nejdokonalejší vojenská technika selhává.
„Nejprve se postaráme o ty, kteří se snažili nás obléhat,“ rozvíjí plány Gabriel. „Zásobovací oddíl necháme být, dokud sami nespotřebují zásoby. Pak budou povolnější.“
Zdá se, že Gabrielova strategie by mohla přinést užitek.
Přesně v poledne se rozestoupila skalní brána a otevřel se tak vstup do útrob masívu. Gabriel vyzval vojáky, aby beze zbraní vstupovali do přechodové komory: „… přednostně ti, u kterých se projevily nejvážnější zdravotní problémy,“ dodal na závěr.
Po té, kdy vstoupilo prvních čtyřiadvacet mužů, byla přechodová komora z vnějšku uzavřena a otevřely se vnitřní dveře. Poznamenávám na tomto místě, že druhá chodba, určená pro návštěvníky v termokombinézách, má na rozdíl od té, kterou obvykle vychází nahá Lenka cvičit a tančit na ledovec, jen dvě přechodové komory. První – vnější – je v provozu pokaždé, když sem má někdo zavítat. V ní se návštěvníci svlékají z kombinéz a navlékají si domácí obuv. Pro vojáky je však zprovozněna ještě druhá přechodová komora, ve které se musí zbavit veškerého oděvu a do prostor CPLEN vstupují zcela vysvlečeni. Jejich další cesta vede do sprch, následuje vstupní lékařská prohlídka a pak už jen cesta do teleportačního sálu.
Asistuji jako sestra profesorce Hygieialle, takže mám představu o tom, jak se na vojácích podepsal téměř dvoutýdenní půst. Všichni jsou značně pohublí a vysílení. V posledních dnech už neměli ani příděly jídla, jen vodu z roztátého sněhu – prakticky destilovanou!
„Původně jsme mysleli,“ poznamenává Hygieialla, „že je budeme už tady rozdělovat na ty, kteří budou teleportováni rovnou do Bamaka a propuštěni, a na ty, kteří nejprve projdou zajateckým táborem na SSE. Kvůli tomu se sem teleportovaly další kolegyně ze SSE. Ovšem jsou-li všichni v takto zbídačelém stavu, nezbývá, než abychom je teleportovali na SSE všechny. Tam se budou pár týdnů dávat do pořádku…“
Další voják stojí před námi v plné nahotě zakrývaje si rukama intimní tělesné partie. Pohled má sklopený k zemi. Zřejmě na něj doléhají pocity studu a ponížení. Je vystaven bez jediného kousku oděvu dvěma ženám, které ho zevrubně prohlížejí a baví se o něm jazykem, jemuž nerozumí Anglicky jsou mu dávány jen příkazy… Sice se mi to z hlediska lékařské etiky dost příčí, ale po tom, co jsem zažila v internačním táboře a ve vazební věznici, mimozemšťany docela chápu. A zaslouží si i můj obdiv, protože vím, co bude následovat. Zajatci jsou podrobováni zevrubným lékařským prohlídkám nejen proto, aby mohli mimozemšťané vybrat ‚vhodné samce na semeno‘ – jak se jadrně vyjádřila Magda – ale také aby mohli být po kratší či delší době pobytu na SSE zbaveni svých zdravotních potíží. A to beze zbytku a na trvalo. O takové péči o zajatce nemůže být u Američanů řeč.
„Ty ruce zvedni nad hlavu a procházej se… Otoč se… ještě jednou. Rozkroč se… víc… Zvedni hlavu a pořádně vypni prsa… Dobře, to by stačilo, postav se na váhu…“
„No, to je stejný případ,“ upozorňuji profesorku, „podívejte se – váha 51 kg a měří 186 cm, hrůza!“
„QI 14,742 – to už je hranice těžké podvýživy,“ komentuje moje hlášení profesorka, „naštěstí má pravidelný puls i dech,“ dodává přejíždějíc mu po prsou fonendoskopem.
„Předkloň se, rozkroč se a opři se rukama o lehátko…“ a zavádím mu do konečníku teploměr.
„Hmm, 36,6°C,“ hlásím po chvíli, „taky začíná být podchlazený.“
„Ještě ti změříme krevní tlak a pak se položíš tady na stůl, ano?“ obrací se Hygieialla k vojákovi svou perfektní oxfordskou angličtinou, kterou Američané tolik nesnášejí. Spolu se bavíme esperantem a angličtina je ve vyšetřovně vyřazena z etherického tlumočení.
Voják leží na vyšetřovacím stole a Hygieialla ho pečlivě prohmatává – nejprve svalstvo paží i nohou tvrdě až na kost, přičemž mě upozorňuje na naprostou absenci tukové tkáně a na počínající atrofii svalových buněk. Dokonce mě několikrát nechala, abych se sama přesvědčila o jejích závěrech.
Následuje pečlivé vyšetření břicha. Uvolňuji zajatci nohy z fixačních smyček polohovacího zařízení.
„Ty nohy napni a zvedni je mírně nad stůl… ano, tak. A chvilku vydrž…“
Téměř žádný tuk nebrání pohledu na napjaté břišní svaly a dokonce i pohmatem lze tukovou tkáň obtížně registrovat, jak jsem se mohla i sama přesvědčit. Asi po minutě křečovitého napětí zajatcovy nohy klesly.
„Nevadí, to co jsme viděly, docela postačuje,“ konstatuje Hygieialla.
Znovu mu nohy fixuji k polohovacímu zařízení a Hygieialla mu je pokrčuje v kolenou a pokouší se mu vyhmatat jednotlivé orgány. Může si bez obav dovolit hlubokou palpaci, protože zajatec je dokonale vyhladovělý a vyprázdněný.
Zaúpěl bolestí.
„No tak, povol to břicho,“ napomínám ho konejšivě, „jinak to bude opravdu bolet a bude to i déle trvat.“
„No vidíš, že to jde,“ pochválila ho profesorka, když s prohmatáváním skončila, „teď ještě několikrát zatlač jako na stolici – pořádně, neboj se, vždyť jsi prázdný… Ano, tak… ještě jednou…“
Pak se obrátila ke mně: „Jano, nechcete si také sáhnout? Teď začal spolupracovat úplně vzorně. Myslím, že by to byla pro vás nová zkušenost.“
Stiskla jsem oběma rukama vojákovo břicho podle profesorčina vzoru.
„Ještě jednou zatlač…“
Pod svýma rukama cítím svalové stahy i pohyb vnitřností. Nechávám zajatce, aby zatlačil ještě několikrát. Opravdu přínosná vyšetřovací metoda…
„Tak, to by stačilo, Jano. Teď ho napojte na EKG,“ požaduje profesorka a polohovacím zařízením mu zvedá a roztahuje nohy, aby si udělala volný přístup ke genitáliím a konečníku.
Hygieialla zdlouhavě prohmatává šourek. Vyšetřuje varlata a hodnotí je – tvar, velikost, tvrdost. Pečlivě vyhmatá vyústění chámovodů a prohmatá je v celé délce.
Následuje penis. Prohmatává ho od špičky až ke kořenu. Úplně přehrne předkožku a obnaží žalud v co největší délce. Jemnými dotyky jehlou provádí testy citlivosti žaludu i předkožky.
Vyšetření přes konečník si Hygieialla nechává na závěr. Zavádí do jeho řitního otvoru rozevírač a roztahuje ho, aby si mohla vizuálně zkontrolovat sliznici. Voják na stole je i přes své vysílení značně vzrušen. Jeho penis tvrdne a zvedá se. Nezbývá mi, než abych mu u něj přidržovala vzorkovnici. Moč, kterou odevzdal před vstupem do sprch, a spermatická tekutina získaná během vyšetření jsou nejdůležitější biologické materiály určené k odběru.
Hygieialla si mého počinu také všimla. Masáží prostaty vyvolává mohutnou ejakulaci. Vojákovo tělo se vzpíná v orgastické křeči a z jeho úst vycházejí výkřiky rozkoše. I přes vysílení došlo u něj k šesti mohutným výstřikům a vzorkovnice je naplněna do tří čtvrtin. EKG věrně zaznamenává průběh jeho vzrušení a orgasmu.
Tak, to by nám stačilo,“ prohlásila Hygieialla, když jsem odbavila vzorkovnici a dopsala poslední větu protokolu.
„Služba!“
Vstoupil člen ochranky v šedé uniformě.
„Odveďte ho do sprchy, pak teleport na SSE. Dieta číslo 215. A ať nám pošlou dalšího!“
Dozorce uchopil vojáka za rameno a vyvádí ho z vyšetřovny. Zajatec se ještě ve dveřích otočil a usmál se na nás.
„Mám dojem, že i přes stud, stres a pocit ponížení, které musel překonávat, se mu nakonec to naše vyšetření líbilo,“ poznamenávám.
„A já zase musím konstatovat, že jste si počínala opravdu bezchybně,“ polichotila mi Hygieialla. Pak mě šokovala návrhem: „Možná by stálo za to, abyste se ujala funkce doktorky v samostatné vyšetřovně. Jenom nevím, seženeme-li k vám vhodnou sestru…“
„Cožpak o to, klidně si k sobě vezmu Magdu. Studovaly jsme spolu a pak jsme spolu sloužily pár měsíců na jednom oddělení – než jsem šla na medicínu… Ta je opravdu spolehlivá. Jenže… Ten kluk se tu zdržel půl hodiny,“ poznamenávám.
„To by tak odpovídalo, slečno Jano. Co vás na tom tak udivuje?“
„No, těch vojáků je – jak jsem se dozvěděla od Lucky – 618. Za osm hodin jich odbavíme 16 a pracuje se ve 12 vyšetřovnách. Tedy denně vyšetříme 192 …“
„Jistě, přerušuje mě Hygieialla, „takže budeme hotovi za čtyři dny.“
„Jenže já bych chtěla jet zítra domů na Vánoce,“ protestuji.
„Janičko,“ oslovila mě profesorka proti svému zvyku familiárně, „my přece máme času dost. Na Vánoce chce jet domů stejně většina sester i našich dívek, takže vojáci klidně počkají…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 26. prosince
Vánoce jsou – anebo mají být – svátky klidu a míru. Měly by patřit rodině. Uchýlily jsme se s Lucinkou domů, abychom si ten klid a mír mohly v kruhu rodinném užít – konec konců, za tři měsíce skutečně rodina budeme… Holčička už se ve mně pravidelně pohybuje a mé těhotenství už je patrné i přes oděv. Musím být opatrná hlavně při chůzi, protože se moje těžiště začíná posouvat citelně dopředu.
Lucka – tělem muž a duší žena – je z děťátka u vytržení. Zřejmě prožívá kombinované maminkovsko-tatínkovské pocity a je nesmírně šťastná. Vždyť ten malinký tvoreček, který ve mně roste, je i kouskem jejího ‚já‘.
„Nemysli si,“ škádlí mě pokaždé, když mi provádí pravidelnou masáž prsou a stimulaci bradavek, „až se nám holčička narodí a mimozemští přátelé získají nové biologické materiály, nechám si taky vyvolat laktaci a kojit budeme střídavě!“
„Ale jistě, lásko,“ odpovídám, „jenže v tom případě už bys také měla podstupovat určitou přípravu…“
Lucinka samozřejmě souhlasí. Obnaží svou hruď a střídá mě na masážním stole. S rozkoší a vzrůstajícím vzrušením si nechává ode mne prohmatávat svá nádherná prsa a vytahovat bradavky, které se jí ochotně topoří.
„Tak – a teď všechno dolů, ať se mohu s děťátkem také potěšit,“ dožaduje se, když i její masáž končí.
Nejprve si mě nahou dlouze prohlíží z profilu, pak mě požádá, abych se položila na pohovku, láskyplně mě hladí po vzdouvajícím se bříšku a přikládá k němu ucho snažíc se zaslechnout nějaké zvuky. Když zachytí tlukot dětského srdíčka, rozzáří se její obličej štěstím.
„To je nejkrásnější vánoční dárek, jaký jsem si mohla kdy přát…“ a končíme spolu na pohovce ve vřelém objetí.
Nesmím se také zapomenout zmínit o naší bezpečnostní situaci. Za přáteli a známými chodíme zásadně spolu. Dokážu kolem sebe vytvořit ochranné silové pole, takže jsem schopna ubránit před případnými útoky sebe i sestřičku – i když v zimě na to padne obrovské množství energie a musím se často nabíjet. Totiž – ochranné pole je bipolární. Jeden pól jsem já a druhý je fotoplastická anténa na střeše našeho domku. Kde ovšem končí její dosah, musím se přepojit na satelit mimozemšťanů. Gravitační vlny jsem však schopna přijímat jen částmi těla nezakrytými oděvem.
Kdybychom přijali etický kodex mimozemšťanů, mohla bych chodit všude nahá a problém by byl vyřešen. To pochopitelně nejde a zvlášť teď – v zimě, když mrzne a všude je plno sněhu, musím mít na sobě kalhoty a zimní bundu. Chodím sice bez pokrývky hlavy a bez rukavic, ale vytvoření ochranného pole dá za těchto podmínek opravdu zabrat. Moc se těším na léto. To bude jednoduché – krátké tričko pod prsa a bez rukávů, k němu šortky nebo minisukně udělají své. V plavkách to bude senzační a na nudapláži bezkonkurenční. Vzhledem ke své bioenergetické senzitivitě bych mohla i v mrazech pobývat venku v letním oblečení, ale asi bych budila nežádoucí pozornost.
Ostatně – americká administrativa má máslo na hlavě, protože jejich vojáci v počtu 618 mužů jsou drženi na SSE a CPLEN. Musí teď být moc ‚hodní‘ – aby svým lidem v zajetí nepřitížili. Dokonce i ta otravná kamera z kandelábru zmizela.
„Měli ji tam zas,“ ubezpečoval nás soused, kterého jsme také poctily návštěvou, „ale dva dny před Štědrým dnem přijeli čtyři maníci v džípu a odmontovali ji. Tady máte jejich SPZ…“
Starý ‚dopravák‘ se opravdu nezapře. Ale jsme mu za to vděčné – díky jeho postřehům už víme, co jsou zač ta auta, která se před naším domkem střídají jako před turistickou atrakcí.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 1. ledna
Zatímco Vánoce obvykle patří rodině, Silvestra a Nový rok by měl člověk oslavit ve společnosti. Tak i my jsme byly pozvány k Janě, Lence a Magdě. Zvlášť tedy na Magdu jsem byla opravdu zvědavá – za to, jak statečně se zachovala vůči Janě. Sice s námi pár dní pobývala na CPLEN, ale ihned se ujala svých pracovních povinností podle smlouvy, kterou jí sjednala Jana – takže byla záhy teleportována na SSE.
Kamarádky trávily Vánoce spolu u Janiných rodičů – Lenka je úplný sirotek a od smrti dědečka nikoho nemá, takže v Janině rodině trávila Vánoce už loni. A Magdu hledá policie – pochopitelně, takže se doma nemůže ani ukázat.
Teleportovaly jsme se s Luckou na Silvestra odpoledne. Jana s kamarádkami do své nové rezidence dorazily pár hodin před námi. Všechny tři nás přivítaly úplně nahé. Cožpak o to – u Lenky a Jany mě to nepřekvapuje, ale že i ta nová – Magda – se od nich tak rychle nakazila…
„Na SSE tak chodí všechny ženy, pokud nejsou ve službě. Zpočátku mi to připadalo vzrušující, teď už to beru jako zcela přirozené – a mimochodem velice příjemné,“ směje se vesele odpovídajíc ochotně na mou otázku. Dá rozum, že my s Luckou jsme momentálně také nahé – kvůli teleportaci.
„No ne, ty máš ale velice zajímavé vybavení,“ poznamenává vzápětí Magda pohlédnuvši na Lucku, „ani jsem netušila, že…“
Pravda – dnes vlastně vidí Magda Lucku poprvé bez oděvu. Pracuje na SSE a na CPLEN se s Luckou viděly jen na té Mikulášské zábavě…
„Ale no tak,“ zaráží ji pohotově Jana, „nejev se jak puberťačka, prosím tě.“
Pak se obrátila k Lucce: „Promiň jí to, ona je sice trochu prostořeká, ale jinak je fajn…“
Ale to už se Lucka navléká do svého oblíbeného župánku, který jí tak učaroval už tenkrát po mém návratu z CPLE. Magdinu poznámku přešla jen úsměvem.
Já jsem si vzápětí po příchodu oblékla kalhotky, které mám doporučené – prsům však nechávám v přítomnosti kamarádek volnost.
Ale to už se nás ujímá Jana a zve nás k prohlídce svého nového domova. Našla si opravdu krásnou nemovitost – na samotě kousek západně od Prahy a mimozemští přátelé ji vybavili podle svého zvyku komfortně. Dokonce jí zřídili i vyšetřovnu v duchu mimozemské kliniky – stůl s polohovacím zařízením, digitální přístroje napojené na centrální počítač – když jsem do místnosti vstoupila, připadala jsem si jako na CPLEN.
„A tady,“ vykládá Jana jako rozená kastelánka, „se nám Magda přednedávnem krásně ‚udělala‘ během autoerotické seance. Dopadlo to ovšem tak, že jsem ji musela nakonec zachraňovat…“
Pohlédly jsme s Luckou tázavě na novou kamarádku.
„Ale ano, má pravdu…“ a Magda nám vypověděla příběh o svých prvních zkušenostech s mimozemským lékařským instrumentariem, které sama na sobě vyzkoušela v den, kdy Jana odjela do Prahy za docentem Mámilem. „… a to už jsem opravdu myslela, že to nikdy neskončí a že tady na tom stole umřu.“ Ovšem šibalský výraz v jejích očích napovídá, že to s tou hrozící smrtí nebylo zase tak zlé.
„A proč jsi vůbec vyváděla takové vylomeniny?“
Lucčina otázka vyvolala u Magdy výbuch upřímného smíchu. „No přece proto, že jsem si na vlastní kůži chtěla vyzkoušet, jak to funguje – jen jsem trochu přecenila svou intuici.“
„Magda totiž,“ ujímá se Jana znovu slova, „a já vám to prozradím – provozuje různé netradiční sexuální praktiky. Už na internátě si zřídila ‚erotickou ordinaci‘ a tam prováděla každému, kdo o to měl zájem, eroticky vzrušující vyšetření. Tedy – ne abyste si myslely o tom něco špatného. Dělala to jen pro potěšení a ne za odměnu. Prostě jen proto, že jí to baví. Nejprve to praktikovala na děvčatech… několikrát jsem se jí poddala i já a bylo to opravdu úžasné. Pak se nám na internát podařilo pašovat i kluky.“
„No – to mi ani nepřipomínej,“ ohradila se Magda, „víte – oni ti kluci si mysleli, že takové ‚vyšetření od sestřičky‘ skončí stykem – ale to jsem tvrdě odmítla. Prostitutka v žádném případě nejsem. Pak to ale mělo dohru. Oni – jak se ukázalo – to žádní kamarádi nebyli. Pustili si pusu na špacír. Slízla jsem za to ředitelskou důtku a dvojku z chování!“
„No, vždyť jsem vám říkala, že Magda je číslo, ale správná,“ podotkla s úsměvem Jana, „tenkrát totiž také vzala vinu na sebe a ty kluky neshodila, i když si myslím, že si to nezasloužili.“
„A doteď mě to nepustilo. Docela jsem vděčná Janě, že mě v práci dostala do maléru, protože náhrada, kterou mi za to poskytli mimozemšťané, je s ohledem na můj koníček opravdu velkorysá.“
Dovedu si živě představit, že se Magda v novém zaměstnání vrchovatě realizuje, protože prakticky každé vyšetření u mimozemšťanů má silný eroticky náboj a obvykle končí orgasmem pacienta. Možná, že se Magda sama u toho stačí ‚udělat‘.
„A co kdybys nám své ‚umění‘ taky trochu předvedla?“
No samozřejmě – Lenka! Ta se ve vyšetřeních přímo vyžívá. Janě dělala figurantku, když se připravovala na gynekologii i na neurologii. A už prý se těší na ortopedii…
„Máš snad zájem?“
„Ale jistě – já jsem takový tvůj protipól, moc ráda si hraji na vyšetřovanou…“
Magdě přímo zazářily oči. „A jakému přístupu dáváš přednost? Mám s tebou zacházet jemně nebo mohu trochu přitvrdit…“
Ty dvě jako by se našly. Magda hmátla do skříňky. V mžiku má na sobě bílý plášť a kolem krku fonendoskop.
„A vy tři se také nějak stylově oblečte,“ nabádá mě, Lucku a Janu, „ať má ten správný pocit pacientky,“ a ukazuje na Lenku.
„A proč zrovna pacientky? Proč ne třeba delikventky?“
Lenka tak nepřímo odpověděla na Magdinu otázku a mně začalo být jasné, že silvestrovskou noc oslavíme pěkně odvázanými orgiemi s Lenkou v hlavní roli.
„Ó, ó, ó – ty máš ale náročné požadavky,“ podivuje se Jana, „ale já mám nápad – počkej, to bude něco…“ a odvedla si Lucku na chvíli stranou, aby jí svěřila cosi, co má být překvapením nejen pro Lenku, ale i pro mne a pro Magdu.
Lucka se ukázala jako ‚žena činu‘ – pohotově zaujala místo u komunikátoru a pak u výrobního automatu.
Po necelých deseti minutách se vrací v přiléhavém latexovém oblečku a další dva nese pro mě a pro Janu.
„No, nevím, nevím – aby to malou netísnilo,“ zdráhám se vidouc, jak se pod přiléhavým oděvem výrazně rýsují všechny Lucčiny křivky.
„Neboj,“ chlácholí mě sestřička, „i s tím jsem při zadávání parametrů počítala.“
Skutečně. Obleček z černého latexu mi všude těsně přiléhá, ale na bříšku je volnější. Sice to není až tak sexy, ale miminko má přednost.
„No ne,“ podivuje se Lenka, „vy jste se na mě vyparádily. Na copak si vlastně chcete hrát?“
„Všechny jsme se tázavě podívaly na Janu.
„Tak mě napadlo,“ napíná nás kamarádka pomalu odměřujíc slova, „že když jsi blázen do antiky, tak z tebe uděláme otrokyni. Magda tě důkladně prohlédne a pak tě vydražíme, ať máme pořádný silvestrovský odvaz.“
„Jenže ty kostýmy tomu nějak neodpovídají,“ poznamenává Lenka, „rovněž tak je dost nepravděpodobné, aby někde na řeckém nebo římském tržišti byla k dispozici vyšetřovna vybavená mimozemskou technikou…“
„Tak jsem to trochu zmodernizovala. Kdybychom si navlékly tógy – nebo jak se ty jejich oděvy tenkrát jmenovaly, určitě by to nebylo tak vzrušující,“ namítá Jana, „a stejně ti jde spíš o to, aby ti tady Magda předvedla svoje praktiky. To ostatní už je jen taková nadsázková kulisa, kterou…“
Jana ani svou myšlenku nedokončila, když jí do řeči skočila Magda: „Ty jsi fakt odbornice na antiku? To by mě tedy zajímalo, kolik tenkrát takový otrok stál. Když už tě máme dražit…“
Lenka se na chvíli zamyslela. Pak spustila: „Například ve starém Římě za vlády císaře Augusta se za otroka platilo nějakých 800 až 2000 sestercií. Otrokyně bývaly dražší. Za hezkou otrokyni se platily až 4000 sestercií…“
„A ty sestercie jsou co?“
„To byly bronzové 27 g mince. Vedle nich měli v té době Římané ještě stříbrné denáry o hmotnosti 4 g a zlaté aurey o hmotnosti 7 g – tedy přepočteno na naše jednotky,“ uvádí nás Lenka do tajů měnové soustavy raného římského císařství. „Vzájemný poměr byl stanoven takto: 1 aureus = 25 denárů = 100 sestercií.“
„Takže za hezkou otrokyni bylo nutno zaplatit 108 kg bronzu nebo 4 kg stříbra nebo 0,28 kg zlata,“ přepočítala bleskově Lucka.
„Tak to jsem tedy moc zvědavá, na kolik mě vydražíte,“ směje se Lenka svůdně pózujíc.
„No tedy,“ poznamenávám s vážnou tváří, „na to, že máš představovat otrokyni přivedenou na trh někam daleko od domova – kdoví, ze kterého dobytého města tě naši legionáři přivlekli – se tváříš dost nevěrohodně…“
Po mých slovech Lenka opět prokázala svůj vynikající herecký talent, který se nám tolik osvědčil tenkrát v internačním táboře. Nasadila zkormoucený výraz, sklopila oči, ze kterých se jí začínají koulet nefalšované slzy, a rukama si cudně zakryla své intimní tělesné partie. Najednou před námi stojí jako hromádka neštěstí s hrůzou očekávajíc sled dalších událostí. Hra začíná. Jelikož jsme se předem nedomluvily na scénáři, necháváme Janu, která je autorkou nápadu, aby se ujala režie. Ta si vzápětí bere slovo:
„Tato otrokyně pochází až z daleké Galie, je mladá a krásná. Zdá se, že ani dlouhá a úmorná cesta na ní nezanechala následky.“
„Než ji však nabídneš do dražby, měla by se podrobit důkladné prohlídce,“ namítá spontánně Lucka, která se nechala inspirovat Janiným nápadem, „abychom se přesvědčily, žes ji před prodejem jen nenalíčila. Známe ty různé podvodníky…“
„To je pravda,“ skáču Lucce do řeči, „proto tu máme s sebou odbornici na slovo vzatou,“ pokynula jsem směrem k Magdě, „která už si se svěřeným úkolem snadno poradí. Doufám, že se neurazíš,“ obracím se k Janě, „ale já také nerada kupuji zajíce v pytli.“
„Dobrá, souhlasím. I když už na první pohled vidíte…“
Pak se obrátila k Lence, uchopila ji za ruce a prudkým pohybem jí je zvedla nad hlavu. „Otáčej se! No tak… bude to?“ a doprovodila svůj rozkaz plesknutím přes zadek.
„… že její tělo je pružné, bez kazu, štíhlý pas, pevná prsa, nádherné lesklé vlasy. Vše svědčí tomu, že i přes útrapy cesty s ní bylo slušně zacházeno a že nijak zvlášť netrpěla,“ vychvaluje Jana své ‚zboží‘ zatímco se Lenka se sklopenou hlavou poslušně otáčí.
„Přesto ale požadujeme odborné posouzení,“ namítá Lucka.
„Tak dobrá, ujmi se svých povinností,“ souhlasí nakonec Jana pokynuvši Magdě.
„Neboj, maličká, a přistup blíž,“ spustila Magda a položila na Lenčinu hruď kornoutek fonendoskopu. Chvíli poslouchá a dívá se na hodinky.
„Její tep i dech se zrychlují… to je dobré znamení,“ komentuje pro nás svá zjištění. „Je to známka toho, že se snadno vzrušuje… Kdy naposled masturbovala?“ obrátila se k Janě jakožto ‚současné majitelce‘.
„Protáhla jsem ji před koupelí, než jsme šly na tržiště.“
„A zdá se, že je znovu značně nadržená…“ poznamenává Magda přejíždějíc rukama po Lenčiných prsou. Silně je hněte a mne mezi prsty bradavky.
„Ano, ano… je to tak… její prsa se zvedají, dech se jí prohlubuje a bradavky se jí topoří… Bude to hotový poklad pro jejího nového pána.“
Pak promluvila opět k Lence: Polož se tady na stůl, ať mohu prozkoumat tvou bránu rozkoše.“
Lenka – tedy na otrokyni až neobvykle ochotně – vyplnila Magdin příkaz. Vzápětí byla za končetiny připoutána k polohovacímu zařízení a Magda jí roztáhla doširoka nohy.
„Jen víc,“ nařizuje Jana.
Magda se na ni vyděšeně podívala, ale Jana sešlápla příslušný pedál a roztáhla Lence nohy až do rozštěpu.
„Senzační,“ zajásala Magda vypadnuvši z role, „tak roztaženou jsem ještě žádnou neviděla.“
„Lenka je gymnastka – dokonce loňská republiková přebornice vysokých škol,“ poznamenala Jana také mimo hru jen pro Magdinu informaci.
Ta se rychle vzpamatovala a přistoupila k roztažené Lence. Uchopila do prstů její stydké pysky a jemně je roztáhla. Nahlédla mezi ně a zvolala: „Má ji porušenou, necuda jedna nečistá… To půjdeme s cenou opravdu hodně dolů!“
Pak se otočila ke mně a k Lucce: „Jakou další prohlídku u ní ještě požadujete? Přece jen jste zákaznice, tak ať víte, za co platíte.“
„Měly bychom se přesvědčit, zda po ztrátě panenství také netrpí nějakou nepříjemnou chorobou. Otevři tu její pýchu co nejvíce, ať vidíme dobře dovnitř…“
Magda se nenechala dlouho pobízet a roztahovačem otevřela doširoka Lenčinu pochvu, do které poté zavedla gynekologické zrcadlo. Prvně jsem měla možnost vidět tento zákrok na někom jiném než na sobě a docela se zájmem jsem si také prohlédla vnitřek Lenčiny lasturky. Zároveň jsem na sobě pocítila zvláštní věc… Je to s podivem, ale když do mne zaváděl zrcadlo Rummler, bylo to odporné. Zatímco od Jany to bylo docela snesitelné. A teď, když vidím zrcadlo v pochvě kamarádky, začínám se vzrušovat… Sklonila jsem se k ní blíž a se zájmem pozoruji růžovou sliznici, která se mi v zrcadle zobrazuje až k děložnímu hrdlu.
Ale to už Magda pokračuje v prohlídce: „Zdá se, že se to té otrokyni nakonec líbí. Ale sliznici má krásně růžovou, hladkou, čistou a nezjizvenou, takže se dá předpokládat, že ač už si užívala s jinými, na jejím těle to kromě porušené blány žádné vážnější následky nezanechalo. Nuž dobrá, vyzkoušíme si, jak bude reagovat na dráždění ostatních citlivých míst…“
Uchopila do ruky pinzetu a stiskla jí Lenčinu levou bradavku. Lenčino tělo se zavlnilo. Stejná reakce na pravém prsu.
„A co takhle klitoris, tomu by se to také líbilo?“
Magda se bleskově přesunula k Lenčině dokořán otevření jeskyňce, uchopila do pinzety její nejcitlivější tkáň a stiskla.
Lenka zasténala a její tělo sebou trhlo. Později se mi svěřila, že ač tento Magdin zákrok vypadal navenek krutě, stiskla jí citlivá místa jen tak, aby mírná bolest, kterou pinzeta způsobovala, spíše více vzrušovala, než aby působila utrpení.
„No to je senzace! Ono se jí to snad opravdu líbí! Ještě si vyzkoušíme, kolik toho vydrží…“
S těmito slovy otočila stůl s upoutanou a roztaženou Lenkou do téměř vertikální polohy, odstranila jí z pochvy zrcadlo a ozdobila její prsní bradavky, stydké pysky i klitoris svorkami, na které postupně zavěšuje závažíčka.
Ale to už se Lenka blíží k vyvrcholení. Ve chvíli, kdy Magda závažíčka rozhoupala, Lenčino tělo se zachvělo v orgastické křeči. Milostná šťávička jí vystřikuje v nepravidelných intervalech z vagíny a začíná pod ní tvořit loužičku.
Pohled na orgasmem zmítanou Lenku nenechává v klidu žádnou z nás. Jako o překot si strháváme těsné latexové oblečky a vrháme se jedna druhé do náručí. Je jen škoda, že si musím dávat více pozor – ale miminko má přednost a musím se ve svých vášních mírnit. Toho si včas všimla Jana a jí vděčím za to, že mě svou jedinečnou masáží prsou přivedla také k orgasmu.
„To bylo senzační,“ vydechla Lenka, když jsme jí společnými silami odstranily svorky a uvolnily ji od polohovacího zařízení.
Pak se však znovu vpravila do role. „No, a co ta dražba? To je smutné, aby byl člověk na trhu jako otrok a nedozvěděl se ani svou vlastní cenu…“
„Rozhodla jsem se, že tě neprodám,“ prohlásila Jana, „podívej se na tyhle dvě – vždyť i přesto, že máš porušenou blánu, nemají ani tolik, aby se na tebe složily…“
Všechny jsme se svorně rozesmály právě ve chvíli, kdy hodiny začaly odbíjet půlnoc…
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah