Návštěva u docenta Mámila skončila. Lucka je zpátky na SSE a naplno se věnuje Nancy. Ta během její nepřítomnosti prodělala opět po dlouhé době menstruaci a Myreialla se proto rozhodla k důkladné inventuře jejího těla.
- × - × - × -
Dnes si mě doktorka nechala zase přivést do vyšetřovny. Je to hrozné – zase abych se kdoví jak dlouho předváděla úplně nahá před celou smečkou čumilů… Kromě doktorky jsou tu i dva dozorci, ta zrádkyně Fournierová i se svým povedeným manželem – a nakonec i ta podivná ženská, která dole vypadá jako chlap, se kterou jsem chtěla udělat krátký proces. Jenže ta se ke mně kupodivu jako jediná chová aspoň trochu přátelsky – i přesto, že…
„Postav se na váhu,“ vyrušuje Myreialla Nancy ze zamyšlení, „a nehrb se tak, vůbec ti to nesluší…“
Nancy se neochotně postavila na váhu – a strnula…
„Už má 71,2 kg,“ hlásí dozorce, který u vězňů nahrazuje sestru, a přidává vlastní komentář: „Konečně začíná vypadat trochu k světu.“
Asi jsem se zbláznila! Přece není možné, abych z ničeho – ze vzduchu! naráz přibrala skoro dvacet liber. Vážila jsem se ráno – a ještě ke všemu mě nechali kvůli dnešnímu vyšetření celý včerejšek hladovět a proplachovali mě tím hnusným projímadlem! Nedávno mě ubezpečovali, že ač jsem v trestu experimentace, pokusy na mně provádět nebudou, ale jak si mám vysvětlit ten nárůst váhy? Jakou boudu to zase na mě šijí…
Nancy se tak po dlouhé době seznámila se svou skutečnou hmotností. Opustila váhu a zahleděla se na sebe do zrcadla, ale doktorka jí opět nenechává čas na delší přemýšlení.
„Ruce nad hlavu… Procházej se… pomaleji. Otáčej se… ještě jednou… Dobře. Pojď blíž, postav se ke mně zády…“
Následují poslechová vyšetření. Pak jí Myreialla dlouho a pečlivě prohmatává paže, nohy, prsa a hýždě hodnotíc se znepokojením ochabující svalovou tkáň a stále ještě nedostatek tuku.
„Měla bys začít trochu cvičit, aby ses dostala do formy. A ta povislá prsa musíme také nějak vylepšit. Ještě se polož tady na stůl, podíváme se, jak jsi na tom po gynekologické stránce.“
Vyšetření pokračuje důkladným prohmatáním prsou, břicha, konečníku i vagíny.
„Sexuální reakce se začínají normalizovat,“ diktuje Myreialla do protokolu sledujíc silné ztopoření Nancyiných bradavek a klitorisu a výtok vaginálního sekretu.
„Budeš teď pořádně jíst, chodit do tělocvičny a do bazénu. Vezmi si příklad tady z Jenny.
„A proč zrovna z ní?“
„Ona se ti nelíbí?“
Myreialla se obrátila k Jennifer a požádala ji, zda by mohla na chvíli odložit uniformu.
Nahou už jsem ji vlastně viděla nedávno, když mě kdoví proč přivedli do té klubovny a tamta mě tam napájela tím džusem. Jenže jsem si jí moc nevšímala. Kde vůbec k takové figuře přišla? Pokud se pamatuji, tak měla dokonce prsa vycpaná silikonem…
Nancy chvíli zírá na svlečenou pečovatelku. Dokonce k ní přistoupila blíž a přejela jí rukama po prsou. Jennifer se jen usmála a nechala Nancy, aby její tělo chvíli zkoumala.
„Cožpak o to – líbí,“ odpovídá nakonec váhavě, „… jenže… Co bude potom?“
„Kdy – potom?“ nechápe Myreialla Nancyinu otázku.
„No… potom. Já nechci, abyste na mně dělali pokusy… A jak to, že tady ta váha ukazuje něco jiného než ta, kterou mám v cele?“
„To záleží jen na tobě. Budeš-li dodržovat léčebný režim a slušně se chovat, může ti být třeba zmírněn nebo i prominut trest. Budeš-li se vzpouzet a dělat naschvály – jako třeba s tou svou hladovkou – tak se nemáš šanci uzdravit,“ promlouvá jí Myreialla do duše. „My tady nikoho násilím neléčíme – ledaže by byly ohroženy základní životní funkce. Kvůli tomu jsme tě nechali vážit na speciálně upravené váze. Ale ohrožení životních funkcí u tebe už nehrozí. Takže se rozhodni sama, zda se chceš dát dohromady nebo zda se budeš i nadále devastovat.“
„A co ty pokusy? Já nechci, aby…“ klade Nancy znovu svou utkvělou otázku, na niž stále nedostává jasnou odpověď.
„Chceš, já ti něco ukážu?“
Nancy pohlédla nechápavě na stále nahou Jennifer, která jí skočila do řeči.
„Co?“
Jenny odvedla Nancy ke komunikátoru a promítla na jeho obrazovku sérii nám již známých fotografií.
„Já jsem totiž taky podstoupila trest experimentace, víš? Takhle jsem vypadala před ním… a teď – jen se podívej.“
Nancy zírá střídavě na fotografie a na Jenny v reále neskutečně dlouhou dobu. Nakonec prohlásila: „Dobře, budu o tom přemýšlet…“
- × - × - × -
Janiny zápisky – 27. listopadu
Ani jsem nedoufala, že vysvobození Magdy bude tak snadné. Čtvrtmiliónovou kauci jsem včera složila prostřednictvím jejího advokáta ex offo u kladenského soudu a dnes už kamarádka sdílí můj nový domov. Osobně jsem si ji byla vyzvednout. K mému úžasu i nelibosti mi ji dozorce přivedl v téže noční košili, do které jsem ji já sama téměř před měsícem oblékla. První dojmy z našeho opětovného setkání vyzněly trochu rozpačitě.
„Vítám tě na svobodě, Magdičko…“
„Cože? Ty? Já… já nevím, co si mám o tobě myslet! Můžeš mi vysvětlit…“
„Teď ne, prosím tě. Až doma…“
Navlékla jsem ji do své bundy a zavolala jsem taxík, který nás odvezl ke mně domů. Celou cestu jsme mlčely a dívaly se na sebe. Doma jsem Magdu v první řadě strčila do koupelny, a ty hadry, které měla na sobě, skončily rovnou v otvoru na odpadky.
Já jsem se mezitím také svlékla, abych si udělala pohodlí, prostřela jsem stůl a přistoupila jsem k jídelnímu automatu. Vysvobození kamarádky se přece musí nějak oslavit!
„Co si dáš dobrého?“
„Nevím,“ ozývá se z otevřených dveří koupelny, „hlavně ne fazole! Těmi mě tam krmili skoro denně…“
Vzpomněla jsem si na tu ohavnou rybí dietu v internačním táboře a otřásla jsem se odporem.
„Neboj, fazole se ke slavnostnímu obědu nehodí. Což roštěnku na smetaně… nebo řízeček?“
„Vidíš. S tou roštěnkou bys mi zrovna přišla k chuti. Jenže… slavnostní oběd, jo? Ale já ani nemám co na sebe,“ volá Magda znovu z koupelny.
„Vždyť nic nepotřebuješ. Je tady teplo a jsme tu samy. Jestli ti to vadí, tak v té skříňce vedle dveří jsou župánky.“
Stůl se plní dobrotami a z koupelny se ozývá šustění ručníku. Vzápětí se Magda objevila v pokoji – nahá, jak vyšla ze sprchy, s poťouchlým úsměvem na rtech. Když mě spatřila, její úsměv se změnil v údiv.
„Ty tady vegetuješ fakt nahatá? Já to vzala jako recesi…“
Zdá se, že Magda je opět ve své kůži. Budu si muset na ni dávat pozor. Ve škole i na internátě byla svými kanadskými žertíky vyhlášená.
Zasmála jsem se. „Vždyť ti říkám, že tady nic nepotřebuješ. Teď se najíme, trochu si popovídáme – a pak se uvidí, co bude dál.“
„Nejdřív mi vysvětli, co se to vlastně se mnou stalo v práci. Vždyť ty ses tam objevila jako delikventka. Podle toho, co jsem s tebou měla provádět, jsem usoudila, že ses zapletla do obchodu s drogami nebo s bílým masem – popřípadě s obojím. I když – k tobě mi to tak nějak nesedělo. Chtěla jsem se tě na to vyptat, vzala jsem si kvůli tomu noční službu, ale když jsem vstoupila do tvé cely…“
„Když jsi vstoupila do mé cely, omráčila jsem tě elektrickým proudem, sebrala jsem ti uniformu, hodinky, šaty, boty a peníze, abych měla prostředky na cestu a abys ty nebyla obviněna ze spolupachatelství při mém útěku. Když jsem se ti chtěla omluvit a vrátit ti věci, které jsem si bez tvého vědomí vypůjčila, zjistila jsem, že jsi přesto byla obviněna. To se nemělo stát.“
„No vidíš! A stalo se to! Porušila jsem své služební povinnosti a vstoupila jsem do tvé cely bez ozbrojeného doprovodu. Tím jsem ti umožnila útěk. Horší ovšem je, že jsi vyšla při plném vědomí z objektu, jehož existence je před veřejností utajována, a potom jsi to ještě zveřejnila v novinách. Tím jsi tomu nasadila korunu. Ten advokát – ač jenom ex offo – si kvůli tomu skoro rval vlasy. Jediné štěstí je, že má hlavu plešatou jako koleno. Víš, delikventi jsou tam dopravováni v autech bez oken.“
„A to, že jsem zneškodnila čtyři vaše maškary, nebylo bráno v potaz?“
„Převlékla ses do mé uniformy… Tím jsi oklamala strážce na chodbě. On nemohl předpokládat, že na něj zaútočíš. Proto je prvotní vina na mně, chápeš to?“
„Nechápu!“
„Tak nechápej, ale hlavně už mi vysvětli, v čem vlastně jedeš,“ obořila se na mě Magda – tentokrát dost zle. „A nevykládej mi, že v ničem, když jsi sehnala takovou šílenou sumu na kauci!“
„Budeš mi věřit, když ti řeknu, že spolupracuji s mimozemšťany?“
„Cože? No to je ještě horší, než jsem si myslela! Tak ty spolupracuješ… Vždyť oni likvidují zpravodajské družice, osvobozují teroristy ze zajateckých táborů, paktují se s Číňany, s Kubánci…“
„… poskytují azyl americkým občanům pronásledovaným jejich vlastní vládou,“ skočila jsem Magdě do řeči, „poskytují pomoc americkým polárníkům v Antarktidě, chudým africkým zemím zajišťují dodávky potravin… Prosím tě, ušetři mě té propagandy, která se tu na lidi valí ze všech stran.“
„Dobře. Tak ty peníze na kauci pocházejí od mimozemšťanů – ale stejně je to jen výkupné za mou dočasnou svobodu. Až budu odsouzena…“
„…tak už ti to bude moci být jedno. Co říkáš této pracovní smlouvě?“
Magda si přečetla dokument a ztuhla. „To snad nemyslíš vážně? To bych měla plat jako nějaký senátor…“
„Vždyť je to tak správné, Magdičko. Pamatuj si, že jedna zdravotní sestra vykoná za směnu mnohem více odpovědnější a kvalifikovanější práce, než celý slavný senát za jedno volební období. Ale musí dřít celý kvartál, aby dostala tolik, kolik zabere jeden senátor za prochrápanou schůzi.“
„A ty… ty tam taky pracuješ jako sestra?“
„Někdy také. Nejprve jsem na tu kliniku přišla jako pacientka. Pak se ze mě stala dárkyně mléka a teď tam funguji ještě jako konzultantka.“
„S čím ses tam léčila?“
„Původně jsem tam přišla, abych se zbavila těch svých dioptrií. Ale oni dokáží úžasné věci… Vypadaly mi všechny zubní plomby a zuby mi zarostly vlastní tkání, zmizela mi jizva po operaci slepého střeva… podívej.“
„No, pravda… s tím sis tenkrát užila, viď? Ono ti to prasklo, kuchali tě dvakrát… na to si ještě vzpomínám. A tu jizvu jsi měla dost ošklivou,“ ale, poslouchej… jak tak koukám – sice jsem si toho všimla už před měsícem, když jsem tě měla v práci … Z tebe je hotová výstavní kočka! Co si pamatuji, tak jsi nikdy tak pěknou postavu neměla…“
Magda si mě prohlíží ze všech stran a její údiv roste.
„To je odměna za dárcovství mléka.“
Magda se zasmála: „Tedy, já zírám! Tak ti tvoji ufoni vyplácejí mzdu nejen v penězích, ale i ve velice atraktivních naturáliích – to bych si taky nechala líbit…“
„Předně o nich nemluv jako o ufonech – vůbec se to označení k nim nehodí. Nejsou to žádní malí zelení mužíčkové s tykadélky, ale velice krásní a milí lidé,“ uvádím Magdiny představy na pravou míru, „a za druhé – nic ti nebrání, aby sis takových ‚naturálií‘ užívala sama. Pojď se mi trochu předvést…“
Zavedla jsem ji do místnosti na druhé straně chodby, kterou jsem si od mimozemšťanů nechala vybavit jako vyšetřovnu, protože mám se svou novou rezidencí i určité plány do budoucna. Magdě se při vstupu do místnosti údivem rozšířily oči a na rtech se jí objevil obdivný úsměv: „No teda…“
„Procházej se… otáčej se, pomaleji… ruce nad hlavu… jsi jen trochu pohublá.“
„Nediv se,“ komentuje mou poznámku Magda, „v posledních dnech už jsem se na ty hnusné fazole nemohla ani podívat, natož abych je jedla…“
„To se spraví velice snadno. Postav se na váhu, no, 58 kg – a jsme stejně vysoké.“
Magda je sice konsternována mým dalším počínáním, ale poslušně pózuje, otáčí se, nechává se vážit, měřit i poslouchat.
„Ještě se polož tady, podívám se ti trochu na prsa…“
„No tedy – ty máš ale zájmy,“ poznamenává uléhajíc na gynekologický stůl, „skoro jako já,“ – a aniž bych ji vyzvala, zaklesla nohy automaticky do třmenů.
„Dej ruce za hlavu a hezky se uvolni… klid…“
Soustředěně prohmatávám Magdina prsa. Netrvá to dlouho a je mi jasné, že jsem našla další dědičku božích synů. Magda je ovšem nadržená a prsa má nadmíru citlivá, takže dosáhla orgasmu dříve, než jsem se stačila dopočítat. Skončila jsem někde ve dvou třetinách levého prsu u čísla 28.
„Večer si to zopakujeme, snad se mi to povede,“ poznamenávám, když se Magda umyla.
„Co si chceš zopakovat? Teď se zase podvolíš na oplátku ty mně, ne?“
„Jak to myslíš?“ V té chvíli mi v podvědomí vytanula její poznámka, že mám skoro stejné zájmy jako ona.
„No, pohrála sis se mnou – takže si potom zase já pohraji s tebou…“
Další podvědomá vzpomínka – tentokrát na naše první setkání u ní v práci. Ona se mnou nepracovala jako rutinérka, ale … dalo by se říci, že s potěšením.
„Máš to tady vybavené moc hezky,“ hodnotí Magda zařízení vyšetřovny, „ani jsem netušila, že provozuješ luxusní SM salón…“
„No tak,“ uvádím skutečnost na pravou míru, „SM salón neprovozuji. To je lékařská ordinace. Já totiž pokračuji na medicíně a toto mi moji mimozemští přátelé pořídili jako studijní pomůcku…“
Je až s podivem, jak rychle Magda zapomněla na vězení, na nadcházející soud, který ji čeká a na další životní nepříjemnosti. Tak ona i nadále provozuje netradiční sexuální praktiky. Doufám, že…
„Poslyš, Magdo, ten strážný, kterého jsem sejmula jako prvního… On za mnou vlezl do sesterny a ptal se, kdy na něj budu mít čas…“
„No, právě! My jsme si tam ještě se dvěma kolegyněmi takovou službu zařídily. A on chtěl, abych – až u tebe skončím…“
„Ale fuj! Tak ty se přiživuješ ještě jako prostitutka?“
„No dovol,“ ohradila se Magda, „to v žádném případě! Jakýkoliv pohlavní styk se zájemci je vyloučen. Pracujeme zásadně v uniformě. A oni se před námi svlékají, nechávají se cévkovat, dáváme jim klystýr, provádíme masáže erotogenních zón a podobně. Někteří vyžadují i roztahování konečníku gynekologickými roztahováky a náznaky některých tvrdších praktik, kterých se naostro užívá během výslechů delikventů. Oni se podvolují naši dominanci a uvolňují se tak z celodenního stresu.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 1. prosince
Tak už máme prosinec! Tady v Antarktidě vrcholí léto a polární stanice Amundsen-Scott žije naplno. Jak mě informovala Sheila, během posledních tři týdnů dorazili další odborníci a rozjely se práce na několika nových výzkumných programech.
Američtí vědci se však mimozemšťanů straní a kromě každodenní tajné komunikace mezi Sheilou a Paulem naši základnu nikdo oficiálně nekontaktoval. Mají strach z následků, protože vyhláška o zákazu styků stále platí. Vzniklou situaci nese zvlášť těžce Sheila. Tolik se těšila, že v době polárního dne se tady ukáže buď manžel, nebo bratr, ale režim na stanici byl zpřísněn. Její činnost teď kontroluje vládní inspektorka, jakási Theresa Rayenová. Dokonce se proslýchá, že se má stát členkou pozemské diplomatické mise tady na CPLEN.
„Na komunikátor zatím nepřišla,“ informuje mě Sheila, „takže se stále dozvídám, co se na stanici děje. Ale obávám se dne, kdy se to provalí a Paul s Alexem…“
V té chvíli se komunikátor ozval a Sheila se k němu s obavami vrhla.
„Ano, miláčku?“
Na obrazovce vyvstala strhaná Paulova tvář.
„Asi se stalo neštěstí,“ vyhrkl místo pozdravu, „Alex…“
„Co, Alex?“
„… včera vyletěli s pilotem a ještě jedním spolupracovníkem ve směru k magnetickému pólu, to je vaším směrem. Ale před pěti hodinami jsme s nimi ztratili spojení a nemůžeme je znovu navázat. Mají se hlásit co půl hodiny…“
Sheila zbledla jako křída a těžce dopadla do křesla. Vzápětí se však vzpamatovala a oznámila manželovi: „Požádám o pomoc mimozemšťany. Ať se na ministerstvu třeba staví na hlavu a odstrkují se ušima. Mně může být celá jejich vyhláška ukradená!“
A tak jsme se stali svědky záchranné akce.
„Kdybychom je hledali retrospektivem tak, že je budeme sledovat od vzletu letadla, trvalo by nám to také několik hodin,“ vysvětluje technik. „My však známe přibližný směr jejich letu. Zkusíme tedy nejprve prohledat předpokládanou trasu se zpožděním několika minut.“
Sledujeme na obrazovce scenérii ledové pustiny. Křivolaké průrvy, kopce zmrzlého sněhu, vrcholky skal, údolí…
„Teď jsme asi 220 kilometrů od stanice v předpokládaném směru letu,“ poznamenává technik, když se objevila další široká průrva.
„A támhle se něco mihlo,“ vykřikla Sheila přitisknuvši prst na obrazovku.
„Moment, vrátím se tam…“ a technik stiskl vedlejší klávesu.
Opravdu. Na hřebenu skály visí lehké letadlo!
„A máme je,“ oznamuje technik s klidem, „ještě je tam odtud musíme nějak dostat.“
Obraz se mezitím ustálil tak, aby bylo letadlo v jeho středu.
„Vypadá to, že nouzově přistáli, ale nemají šanci vzlétnout. Terén jim to neumožňuje. My tam můžeme poslat diskolet. Má kolmý start a cesta bude trvat … momentíček… osm minut a dvanáct sekund,“ ukazuje technik výpočet.
Skutečně! Za necelou půlhodinu se všichni tři trosečníci zahřívají horkým čajem na CPLEN a šťastná Sheila se objímá se svým bratrem.
Blesková akce zanechala v nás hluboký dojem a Sheila ihned informuje o záchraně polárníků manžela.
„A vyřiď té CENZUROVÁNO Rayenové, aby si tu jejich vyhlášku nechala vytisknout na záchodový papír. Jinam se jako dekorace snad ani nehodí!“
- × - × - × -
Janiny zápisky – 3. prosince
„Jdu za docentem Mámilem pro dokumentaci,“ oznamuji Magdě, „chceš jít se mnou nebo počkáš tady?“
„Raději počkám tady. Kdy se vrátíš?“
„Asi tak k obědu,“ informuji Magdu nahlížejíc do jízdního řádu, „podívej, vlak přijíždí v 11.14 – tak budu doma kolem půl dvanácté.“
„Kdybys jela autobusem nebo taxíkem, byla bys doma dřív…“
„Jenže vlak je pohodlnější a ekologičtější. Dávám mu přednost.“
S docentem Mámilem jsem se setkala jen krátce. Předal mi podrobně zpracované zprávy o komparativních vyšetřeních pro doktora Hilla a sdělil mi, že telefonoval oné pacientce, jejíž totožnost před námi tají. Má se u něj objevit na kontrole v polovině ledna a prý si rozmyslí, dá-li se také prohlédnout doktorem Hillem. Přesný termín její návštěvy mi sdělí emailem.
Návrat domů byl pro mě vyloženě šokující. Na zazvonění žádná reakce, musela jsem si požádat o uvolnění silového pole technika na SSE satelitním telefonem. Magdu jsem našla ke svému zděšení ve své vyšetřovně. Leží s vytřeštěnýma očima na gynekologickém stole, ruce i nohy připoutané k polohovacímu zařízení v pochvě i v konečníku vibrátory a prsa vtažená hluboko v odsávačkách. Z úst jí vycházejí nesrozumitelné skřeky.
Přiskočila jsem ke stolu, odpojila jsem odsávačky a vibrátory, uvolnila jsem jí ruce a nohy z pout.
„Vo-du…“
Podala jsem jí sklenici vody, ale ruce má tak ochablé a odkrvené, že jsem jí musela nádobu přidržet u úst. Hltavě vypila skoro půl litru.
„Co se to tady děje? Kdo tu byl? Kdo ti to udělal?“
„Ni-ni…kdo t-tu n-ne-nebyl… t-to já s-sa-sama…“
Nevěřícně kroutím hlavou.
„No… když jsi odešla, napadlo mě, že bych si mohla vyzkoušet ty mimozemské hračičky. Tak jsem si tady lehla, připoutala jsem si nohy, zavedla jsem si ty aparátky a pak jsem strčila ruce do těch náramků. Jenže jsem si neuvědomila, že zafungují automaticky. Ruce se mi přitiskly k podložkám – a už jsem byla chycená.
Ze začátku to bylo příjemné, dokonce jsem se udělala. Ale pak to obtěžovalo čím dál tím víc – až to bylo k nevydržení. A jak jsem křičela, úplně mi vyschlo v krku.“
Dala jsem se do smíchu a nemohla jsem se zastavit. „Tak konečně – konečně Magdička okusila slast svých kanadských žertíků, co?“
„Moc se nesměj, nebo ti to předvedu, až budeš zase v roli subinky…“
„Myslím, Magdičko, že teď budeme mít jiné starosti. Běž se umýt, najíme se, já nahraji zprávy do Informačního systému a cestujeme za mimozemšťany.“
„To nejde,“ hrozí se Magda, „zítra se musím hlásit na policii, jinak přijdeme o tu kauci!“
„Prosím tě! Ať si ji klidně nechají od cesty. S tím pochopitelně naši mimozemští přátelé počítají. Přece si nemyslíš, že tě necháme vláčet po soudech a pak shnít ve vězení?“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 4. prosince
„Zítra si uděláme mikulášskou zábavu,“ navrhuji Lence, Janě a Lucce, která se na čas vrátila ze SSE spokojena, že Nancy přece jen konečně dostala rozum a přistoupila na terapii navrženou mimozemšťany.
„Co ta tvoje spolužačka – ta Magda,“ vyptává se Jany Lenka, „taky bys nám ji měla představit a ne ji před námi schovávat.“
„No dovol, já ji před nikým neschovávám. Jenom byla na šestatřicet hodin uspána a bere hypnopedickou lekci esperanta, aby se tu vůbec domluvila. Zítra ji poznáte. Je to pěkné číslo… Ale správná!“
„Takže předpokládám, že se zítřejší zábavy zúčastní,“ beru si opět slovo. „Musíme si rozdělit úlohy a připravit kostýmy, aby ostatní dívky, mimozemšťané i naši američtí hosté poznali kousek našich národních kulturních tradic…“
„To jistě,“ vymýšlí Lenka scénář, „ty budeš nádherný zlatovlasý anděl, tady z Lucky uděláme Mikuláše a my se převlečeme za čerty…“
„Výborně,“ doplňuje Lenku Jana, „například z Magdy bude senzační Lucifer…“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 5. prosince
Americká vláda jako by tušila, že chystáme mikulášskou zábavu, a poslala nám také svůj dárek. V okolí CPLEN operuje silný vojenský oddíl – v naprostém rozporu s Antarktickou smlouvou. Alex a jeho dva kolegové by se měli zítra vrátit, ale rozhodli se, že raději zůstanou, aby se cestou do něčeho nezapletli.
Jak informoval Paul Sheilu, stalo se tak na zásah inspektorky Theresy Rayenové, která do Washingtonu oznámila, že polárníci udržují s vesmírnými vetřelci styky zcela v rozporu s platnými předpisy a dokonce od nich přijali pomoc po havárii letadla.
Jenom by mě zajímalo, co tady v té divočině chtějí podnikat a jak tu chtějí vegetovat. Jednak nás chrání ledový krunýř silný místy až půldruhého kilometru, pod nímž je skalní blok o téměř stejné síle, a za druhé: docela by stačilo, aby mimozemšťané vytvořili nad oblastí abarické pole – a první poryv větru celou jednotku odvane někam do Tramtárie i s jejich těžkou technikou.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 6. prosince
I přes tu americkou ‚nadílku‘ měla naše včerejší zábava náramný úspěch. Kostýmy byly opravdu zdařilé, i když jsme nemohly počítat s našimi návrhářkami, které neměly představu, o co jde. Nakonec však většina dospěla k názoru, že se jedná o nějaký karneval nebo maškarní ples – a podle toho to také dopadlo. Jedinou podmínkou účasti bylo to, že každý musí přijít v originálním kostýmu, takže vedle Mikuláše, anděla a čertů s chrastícími řetězy se v sále objevily i jiné roztodivné bytosti a příšerky.
Jen Rodica vstoupila do sálu prakticky nahá tvrdíc, že jde za Evu. Ale Lucka-Mikuláš – co by ústřední postava večera – ctíc dohodnutá pravidla ji nemilosrdně vykázala s odůvodněním, že „ten list přece není fíkový,“ ha, ha, ha. Rodica svůj nápad ovšem nevzdala a nechala si automatem vyprodukovat hromadu skutečných fíkových listů, ze kterých si vyrobila slušivou sukýnku – a tak byla pramáti Eva na plese nakonec také zastoupena, i když s půlhodinovým zpožděním.
Po představování masek následovala docela odvázaná taneční zábava, která se protáhla daleko přes večerku, a při které jsem vystřídala několik tanečníků. No řekněte – kdo by si nechtěl zatančit s andělem, že?
„Neotestujeme si zase jednou jejich vzrušivost?“ ptá se mě chlupatý, rohatý čert s chřestícím řetězem Janiným hlasem.
„No tak si to vyzkoušej, ale já dnes vynechám – kdybychom se k sobě přitiskli, pomačkal by mi křídla – a kromě toho – mohli bychom ublížit miminku…“
To Jana samozřejmě uznala – a tak se klasické tance provozovaly bez mé účasti, i když mi to bylo dost líto. Sedíme spolu se Sheilou u stolu a pozorujeme taneční páry.
„Ani jsem netušila, že je tu klasika tak oblíbená,“ poznamenává Američanka po třetí taneční sérii sledujíc se zájmem, jak se tančící dvojice k sobě tisknou.
„To je totiž Janin nápad,“ vysvětluji, „ona tak testuje sexuální vzrušivost mimozemšťanů.“
„A k jakým dospěla závěrům?“
„K velice zajímavým. Podívej, my tady s nimi spolupracujeme právě na tom, aby byli znovu schopni přirozené reprodukce. Zatím se jim děti rodí ze zkumavek. Jenže bratr doktora Hilla, astronavigátor kosmické lodi, která ztroskotala na Zemi roku 1908,…“
Vypravuji Sheile pohnutý osud Lucčina dědečka, jak se nám ho dosud podařilo zrekonstruovat, i to, že díky jeho neúplnému deníku a Janiným pokusům už jsme na stopě tomu, jak u mimozemšťanů vzrušení dosáhnout. Jsme natolik zabrány do rozhovoru, že jsme si nevšimly rozruchu kolem jednoho z tančících párů. Najednou mě někdo uchopil v pase, zvedl mě ze židle a zprudka políbil.
Přede mnou stojí kdosi v kostýmu připomínajícím Andersenovu Sněhovou královnu, a ten někdo ke mně promlouvá Arianiným hlasem: „Nikolko, funguje to, je to senzace! Hill…“
Ariana nedopověděla. Zmocnil se jí totiž podivný tvor v přiléhavé kombinéze a s anténkami na hlavě. Někam ji nese. Stačila jsem si všimnout, že představitel ufona má kombinézu protrženou v místě rozkroku…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 10. prosince
Vojenská jednotka obklíčila celý skalní masív a zdá se, že tady chtějí ‚zakořenit‘ – jak trefně poznamenala Magda, Janina spolužačka ze ‚zdrávky‘, pozorujíc jejich snažení. Jsou vybaveni dokonce i tanky a obrněnými vozidly. Nikomu to však nevadí, jen Lenka je mrzutá, že si nemůže hrát na polární vílu. Ještě donedávna chodila pro naše potěšení cvičit a tančit nahá na ledovec, ovšem její oblíbený ‚parket‘ teď slouží jako místo, kde vojáci rozbili svůj hlavní stan. Na ústí vchodu do jeskyně míří několik kulometů.
„Oni si snad představují, že nás budou obléhat a že nás vyhladoví,“ pokyvuje smutně hlavou Alex – Sheilin bratr. Kdyby jen tušili, že jsme tady naprosto soběstační…“
„Ono jim jde spíš o to, aby dalším vašim kolegům uzavřeli cestu k nám,“ oponuje Sheila, „přece si nemyslíš, že jsou úplně praštění a že by se pokusili mimozemskou základnu dobýt? Zkušenost z obdobné akce, kterou provedli na Sahaře, by je snad měla poučit o marnosti jejich snažení.“
„To je sice pravda,“ souhlasí Alex, „jenže mně vázne práce! Potřebuji zkontrolovat stav meteorologických přístrojů, které máme rozmístěny v oblasti, vyměnit v nich baterie a podobně. Kvůli jejich harcování tady teď musím trčet.“
„Už tady straší pátým dnem a přestává se mi to líbit,“ vstoupil do naší debaty technický ředitel Gabriel. „Jednak porušují smlouvu, kterou my striktně dodržujeme, aniž bychom ji sami podepsali, a za druhé tady ničí životní prostředí těmi vrtulníky, kterými zajišťují zásobování. Jestli do dvou dnů neodtáhnou, neudržím se a zasáhnu.“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 12. prosince
Dnes je to přesně týden, kdy jsme byli obleženi vojenskou jednotkou. Vrtulníky sem přilétají každý den a shazují zásoby potravin, pohonných hmot a paliva. Venku je −53°C a vojáci se nějak zahřát musí. Moc by mě zajímalo, co mají za lubem. Zda si opravdu myslí, že by nás mohli vyhladovět, nebo zda se domnívají, že se jim podaří základnu dobýt… Opravdu nemám představu.
Alex a jeho dva kolegové už jsou tu jako na trní. Váznou jim práce na výzkumných úkolech. Retrospektivní záznamy ukazují, že se za ten týden jednotka rozrostla o další vojáky, kteří jsou rozmístěni v širším okolí.
Ovšem – dnes vypršel termín, který si Gabriel stanovil jako nejzazší časový horizont, do kdy tady míní rejdy vojáků trpět. Akce začala v pravé poledne místního času. To je doba příletu vrtulníků…
„V okruhu dvanácti kilometrů kolem CPLEN bylo právě vytvořeno abarické pole,“ oznámil mi Gabriel, když mě zahlédl v Informačním centru u komunikátoru.
Okamžitě jsem svolala kamarádky a sledujeme dění nad základnou na velkoplošném monitoru. Opakuje se to, co už jsme viděli nad SSE nebo nad naším domkem: Vrtulník je vržen do výše a pilot se katapultuje.
„Co teď s tím?“
„To je jednoduché,“ vysvětluje Gabriel, „vrtulník spadne, vzplane a vybuchne, kdežto pilot spadne nezraněn do vojenského tábora. Dnešním dnem jsou odříznuti od zásobování. Jsem zvědav, kdo to déle vydrží – jestli my nebo oni.“
„Jak to, že stav beztíže nepůsobí i na vojáky? Myslela jsem, že…“
Tak tohle už dokážu vysvětlit Sheile sama: „Abarické pole je vytvořeno tak, že od určité výšky jsou pohlcovány gravitační vlny. A tady je ta výška stanovena vrcholem skály. Ta je 3200 m nad mořem. Údolí kolem ní, kde mají vojáci ležení, je v průměru o 1300 m níž. Vrtulník ovšem tak nízko letět nemůže, aby se o skály nerozbil. Proto v té výšce na něj už zemská přitažlivost nepůsobí, kdežto na vojáky dole ano.“
„Takže teď budou vojáci bez zásob – a navíc budou mít na krku ještě hladové a vystresované piloty,“ dochází Sheila k celkem logickému závěru, „To jsem tedy opravdu zvědava, jak se z toho dostanou…“
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah