Lucčiny myšlenky – 4. listopadu
Jana se našla, takže se zase mohu věnovat nešťastné Nancy. Pocit soukromí – aspoň nějakého – zatím dělá divy. Přibrala za čtrnáct dní další čtyři kilogramy, dokonce začala i jíst – i když tedy jen suchary – takže je už méně odkázána na výživné nápoje.
Každý den ji navštěvuji, mluvím na ni a sleduji, zda mě vůbec vnímá. Občas se na mě usměje, občas mi odpoví lakonicky na otázku, ale většinou jen mlčí a poslouchá. Zdá se však, že se zájmem, že není duchem nepřítomna.
Využívám toho, že dlí za poloprůhlednou zástěnou. Než k ní vstoupím, vždycky ji několik minut ve skrytu pozoruji snažíc se odhadnout, jak bude na mou přítomnost reagovat. Právě dnes jsem tedy byla svědkem dalšího pokroku v úsilí o to, aby nabyla duševní rovnováhy.
Když jsem vstoupila do její cely, nacházela se Nancy na lůžku a upřeně hleděla na jakýsi předmět, který držela v ruce. Když jsem přistoupila blíž k zástěně, zjistila jsem, že se jedná o kartáč na vlasy. A pak jsem strnula. Nancy uchopila jednou rukou kartáč za ostny, roztáhla doširoka nohy, druhou rukou si rozevřela stydké pysky a zavedla si do pochvy rukojeť kartáče. Pak s ním začala jemně pohybovat dopředu a dozadu. Zároveň si druhou rukou hněte prsa a prsty mne bradavky, které se jí viditelně ztopořily.
Nejprve mě tento výjev přivedl do rozpaků, ale pak jsem si uvědomila dosah toho, čeho jsem právě byla svědkem, a vyrazila jsem za Myreiallou. Ta dnes kupodivu není v bazénu, ale ve svém apartmá. Leží uvolněně na pohovce, ruce za hlavou a o něčem přemýšlí, protože si ani nepovšimla mého příchodu.
Myreialla je opravdu krásná žena. Leží na pohovce úplně nahá, jak je ostatně jejím zvykem. Obléká se jen tehdy, když jde do cely k Nancy nebo do společné jídelny. To platí i o ostatních mimozemšťankách a Jenny se od nich v tomto směru opravdu ‚nakazila‘ – uniformu si obléká až ve výtahu a sotva opustíme −7 podlaží, už je zase nahá a použitý oděv hází do špíny.
Lehce jsem zakašlala, abych na sebe upozornila. Teprve teď Myreialla pootočila hlavu. Když mě spatřila, oči jí zazářily radostí.
„Podívejme se, Lucka. Copak mi neseš pěkného? Vidím, že jsi dobře naladěná…“
Nemám důvod skrývat svou spokojenost a dobrou náladu. „Nancy projevila zájem o sex. Právě před chvílí jsem vstoupila do její cely a zjistila jsem, že masturbuje.“
„To je úžasný pokrok. Tak Nancy vedle jídla a pití začíná projevovat zájem i o ostatní biologické potřeby,“ pochvaluje si Myreialla, „dosáhla orgasmu?“
„To nevím,“ ohradila jsem se příkře, „přece nejsem úchyl, abych…“
„Promiň, promiň. Takhle jsem to nemyslela. Bylo by však dobré to vědět z terapeutických důvodů. Podívám se na záznam.“
Přistoupila ke komunikátoru a stiskla několik kláves.
„Dosáhla,“ pronesla s potěšením v hlase po chvíli, „tak to je další známka správnosti tvého úsudku. Je vidět, že tebou navržená terapie je úspěšná. To je opravdu důvod k radosti a měli bychom tento den řádně oslavit, co říkáš?“
„Nejsem proti.“
„A aby těch radostných zpráv nebylo málo… Nebo víš co? Běž se na to zeptat Jenny,“ doporučuje mi Myreialla s vyloženě poťouchlým výrazem v obličeji. „Ona má taky důvod k oslavě.“
„Ano? Tak pověz, s čímpak vlastně děláš tajnosti?“
Myreialla se rozesmála: „Ne, ne, nepovím! Nevyzvídej, ona ti to Jenny poví sama. Zlobila by se, kdyby zjistila, že jsem ti to prozradila dřív než ona.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 4. listopadu
Sice se blíží večerka, ale my pořádáme videokonferenci se SSE. Z naší strany jsem přítomna já, Lenka, Jana, Xiaolan, Sličné Akvabely, Ariana a Hill. Na druhé straně je Lucka, Jenny, Tony a Myreialla.
„Dneska se stalo asi něco významného, že? Ještě nikdy jsme takové velké sezení nepořádali,“ ptám se účastníků na druhé straně, kteří nás ke konferenci pozvali.
„Jistě,“ oznamuje Lucka a oči jí září radostí, „představte si, že Nancy má zájem o sex.“
„Můžete se podívat na záznam,“ doplnila ji Myreialla.
„Ale to není všechno,“ pokračuje nadšeně Lucka, „další radostnou zprávu mají pro vás Jenny a Tony.“
Naše pohledy se obrátily k manželskému páru.
„Čekáme rodinu,“ zvolala šťastná Jennifer a vrhla se manželovi do náruče.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 6. listopadu
„Nad čím bádáš, Janičko?“
Jana sedí u komunikátoru, před sebou kapesní zápisníček a v ruce drží tužku.
„Přemýšlím o Magdě,“ povzdechla Jana smutně. „Tohle je její zápisník. Původně jsem ho sebrala, abych si měla sama kam dělat poznámky. Vidíš – tohle je rozpis mé cesty, když jsem objížděla Prahu, aby mě nechytili. Tady vepředu má pečlivě zapsány všechny své personálie včetně čísla na mobil, ale nebere mi to. Zkouším jí volat ráno, odpoledne i večer, tedy s ohledem na časový posun, jenže všechno marné. Padá mi to do schránky – ale já nechci mluvit s plechovou Magdou, já chci tu skutečnou…“
„Půjč mi to…“
Prohlížím zápisník Janiny kamarádky a narazila jsem na krátký telefonní seznam. Ukazuji Janě devět čísel: „Tak zkus obvolat ten její seznam, třeba někdo bude vědět, co se s ní stalo.“
„Ukaž! Toho jsem si nevšimla…“
„To proto, že ta tvoje Magda má v zápisníčku ‚oslí uši‘ a ty dva listy jsi asi obracela současně,“ ukazuji Janě ohnuté rohy.
„Asi ano,“ přijímá Jana mé vysvětlení. „Ale teď – co ta čísla znamenají? Místo jmen jenom jakési přezdívky… Máme tu skoro samé mobily, jen dvě pevné linky. Jedna začíná 313 – to je Rakovnicko, a 354 – to je tam u nás, to by mohlo být k rodičům. Vlastně už jen k mamince… Tam zkusím zavolat nejdříve…“
Volání je však marné. Volané číslo neexistuje, hlásí nám automat.
Zřejmě pevnou linku zrušila a přešla na mobil. To je teď v módě.
„Zkusíme rakovnické číslo. To bude k její babičce. Pamatuji si, že mluvila párkrát o tom, že tam jezdí na prázdniny. Jenže nevím, jak se ta babička jmenuje, je z matčiny strany.“
Nahlížím Janě přes rameno. „Tedy, pochybuji o tom, že by se její babička jmenovala… co to tam má napsáno? Přečteš to po ní?“
„Ale ano, po Magdě přečtu, často jsme si ve škole od sebe opisovaly poznámky. Jenže tohle – hmm – Limbijka – že by dala své babičce takovou přezdívku?“
„Tak nad tím nemudruj. Zkus zavolat té Limbijce – hlavu ti neutrhne, jsme daleko.“
Tentokrát slavíme úspěch, ale jen částečný.
„Koho že sháníte? Já už špatně slyším… Jo Magdičku, tak to nevím. Už půl roku se u mne neukázala. A pracuje tady kousek, potvora … je to půl hodinky autobusem. Jestli chcete, slečno, dám vám číslo na její mobil. Někde ho tu mám poznamenané…“
„Mnohokrát děkuji. Číslo na mobil mám, ale nebere mi ho.“
Jana obvolala ještě dalších šest čísel, ale má povětšině smůlu. Dva kluci a jedno děvče nevědí, kde by mohla Magda být. Několik dní nebo i týdnů s ní nepřišli do kontaktu. V dalších třech případech se ozývají hlasové schránky.
Zbývá už jen poslední číslo, které stojí na spodní řádce stránky a nemá u sebe ani jméno ani přezdívku. Jen malé červené srdíčko.
„Kdo volá? Jaká Jana? Neznám žádnou Janu. A Magdu už také raději ne. Má průšvih v práci a sedí ve vyšetřovací vazbě. Od takových pochybných existencí raději dál…“
Mužský hlas vychrlil sérii sprostých nadávek na Magdinu adresu i na ‚ženské plemeno‘ jako celek – a zavěsil.
Jana vstala od komunikátoru a těžce dosedla na pohovku.
„Tak Magda, Magdička… ve vězení… No tedy… to jsem jí pěkně zavařila. Jestli ji kvůli mně ještě vyhodí z práce… Koukám, že mám co napravovat. Jenže… jak to rozplést? Dokonce i její kluk se na ni vykašlal…“
„To je jen dobře,“ oponuji Janě, „vždyť je to zmetek, který se za svou holku nedovede postavit, nedokáže se jí zastat. S takovým by v životě žádné terno neudělala. A s tou prací si také nemusíš dělat starosti. Jak znám naše mimozemské přátele, tak ti dovedou pomoc ocenit. Stačí je jen informovat.“
Sedla jsem si vedle ní a něžně jsem ji pohladila po vlasech. Instinktivně se ke mně přitiskla a zabořila mi hlavu do prsou.
„Asi máš pravdu,“ povzdechla si, když se trochu uklidnila. Zvedla hlavu a políbila mě, což je signál k něžným radovánkám.
Ležíme vedle sebe, Jana mi hladí prsa a já se dobývám rukou do její lasturky. Má ji krásně vlhkou a vzrušenou. Naběhlé stydké pysky se jí samovolně otevírají. Nahmatala jsem její klitoris a stiskla ho mezi prsty. Jana se slastně zavlnila.
„S tebou je mi moc krásně,“ šeptá mi do ucha a olizuje mi lalůček. Teď mě jemně kousla…
Její ruka bloudí po mém nadouvajícím se bříšku a zachytává za lem kalhotek.
„Stáhni mi je, ať vidíš, jak ve mně roste miminko,“ a stavím se k ní z profilu. Jana teď zkoumá novou křivku, která se začíná na mém těle zřetelně rýsovat, a objíždí ji jemně prsty.
„Skoro bych řekla, že ti to těhotenství přidává na půvabu…“
Tentokrát jsem ji zase políbila já.
„Mazlíte se s miminkem?“
Za námi stojí Sheila Trentová d’Abdera, které zbývá do porodu pouhých sedm týdnů. Bříško už má vzedmuté, je jako koule – ale je krásná. Nádherná. Neustále se usmívá, oči jí září a v zrcadle se zálibně pozoruje několikrát denně.
„Janička by pro tebe měla práci,“ poznamenávám.
„Práci? Jakou?“
„Potřebovala by něco pořádně rozmáznout v novinách…“
„Ano? Tak to já dělám moc ráda. Zrovna včera jsem znovu celému světu připomněla, že tři američtí dělníci se musí před našimi tajnými službami skrývat na Kubě a jsou odtrženi od svých rodin…“
„No, tak to by bylo něco podobného. Jana na útěku omráčila svou kamarádku, sebrala jí šaty, boty a peníze, aby měla oblečení a prostředky na cestu. Ale to děvče teď strčili do vyšetřovací vazby a pravděpodobně přijde kvůli tomu i o práci…“
„Jenže já ani nevím, z čeho je Magda obviněna,“ hrozí se Jana.
„Tak víš co? Zavolej znovu babičce Limbijce a požádej jí o mobil na Magdinu maminku. Ta to snad vědět bude…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 10. listopadu
Tak mi nastává znovu ‚škola‘ u mimozemšťanů. Vyšší kurs sebeobrany. Jako těhotná se musím chovat trochu jinak, než ostatní dívky, proto navštěvuji tyto hodiny sama a vede mě sám doktor Zemill. Už vím, jak kolem sebe vytvořit silové pole a jak si počínat, aby každý předmět, který je po mně vržen, odletěl zpět po své původní dráze. S novými dojmy jsem se chtěla svěřit v první řadě Janě, která by si byla nedávno ušetřila spoustu starostí a nepříjemností, kdyby byla tato ‚kouzla‘ ovládala. Jana mě však předešla.
„Už jsem to vypátrala,“ oznamuje mi žhavou novinu hned, jak jsem vešla do dveří jejího apartmá.“
„A co jsi vypátrala?“
„Jak to bylo s Magdou. Mluvila jsem s její maminkou. Našli ji omráčenou na mém lůžku a objevili i rozebraný vypínač. Je obviněna z hrubého porušení služebních povinností, protože prý do cely nebezpečného zločince – to jsem měla být jako já – vstoupila bez doprovodu stráží, čímž zavinila můj útěk a dopustila tak, aby se cizí osoba dopátrala státního tajemství. Fakt, že jsem poté zlikvidovala čtyři maškary, vůbec nebrali v potaz. U Magdy musím ocenit ještě to, že je charakter. U výslechu tvrdila, že vstoupila do cely, sáhla si do otevřené krabice vypínače a ztratila vědomí. O tom, co se dělo dál, prý nemá ani tušení.“
„Aspoň vidíš, že Magda je opravdová kamarádka, když tě neshodila a když ani nepřiznala, že se znáte. Tím spíš si zaslouží pomoc. A nezapomeň – ráda bych ji poznala.“
„Zdravím vás, děvčata, nad čím meditujete?“
Do mého apartmá vstoupila právě Ariana a odložila plášť, což je pro nás vždy signál, že není ve službě. V obličeji jí září spokojený úsměv.
„Janička právě před chvílí zjistila, co se stalo s Magdou, její kamarádkou, která jí – ač nevědomky – dopomohla k útěku.“
Když si Ariana vyslechla celý příběh, oznámila nám: „To se musí uvést do pořádku. A rychle. V nejbližších dnech cestujeme s manželem za docentem Mámilem, protože Hill si přeje, aby se pan docent na mě taky podíval. Při té příležitosti…“
„Za Mámilem? Kdy? Toho bych se taky ráda zúčastnila,“ zvolala nadšeně Jana, „jenže… mám před menstruací, a…“
„Kdy ti skončí menstruace?“
„No, pozítří mi teprve začne. Dnes si tam šla ‚odpočinout‘ Lenka…“
„Dobrá, takže nám to krásně vychází. Pozítří mají Američané v Bamaku odevzdat materiály od docenta Mámila a tvoje ukradené doklady. Doklady ti budou teleportovány a dokumentaci nahraje Malik do Informačního systému. Dva až tři dny ji budeme studovat, takže hned jak skončíš na Menstruačním, teleportujeme se k vám. Přidají se k nám dva technici ze SSE. Ti zajistí rekonstrukci tvého nového domku, který jsi koupila. Zabezpečení a teleport. Bude s námi také Lucka, která projevila o tuto cestu zájem. Je nutné, aby se věci hnuly kupředu. Při té příležitosti se postaráme i o Magdu.“
Tak nám Ariana vylíčila stručný plán rozsáhlé akce, která za dobu naší známosti s mimozemskými přáteli zatím nemá obdoby.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 12. listopadu
Dnešek musím opět přiřadit ke šťastným dnům. Konečně! Konečně se mi podařilo navázat kontakt s Nancy. Stalo se tak po další intervenci u inženýra Hefaista.
„Celu je nutno vybavit dalším nábytkem a trochu ji zútulnit. Nějaká křesla a stolek. Není vhodné, abychom spolu seděly na Nancyině lůžku. A to sklápěcí divadelní sedátko, které tam má Nancy místo židle, ke kulturnosti prostředí také nepřispívá.“
„Dobře, něco vymyslíme. Máš ještě nějaký nápad, abychom to zařídili všechno najednou?“
„Asi by bylo vhodné, abyste aspoň po dobu mých návštěv vybavili Nancy nějakým oděvem. Stačil by třeba župánek, jaký mají dívky na CPLEN.“
„Tak to ne,“ zamítl Hefaistos kategoricky můj další návrh.
„Jenže Nancy se musí cítit značně ponížená, má-li být přede mnou neustále nahá. A mně se zase příčí chodit bez šatů na veřejnosti. Chápu, že jsem tady host a že se musím podřídit zdejším zvyklostem, jenže jde především o léčbu pacientky a…"
„Aha, tak o tohle jde. V tom případě budeme postupovat obráceně. Nancyina cela zůstane taková, jaká je. A návštěvy se budou konat v klubovně, kde se mohou zdržovat klidně i naše děvčata nebo třeba i Jennifer – bez šatů, pochopitelně. Takže Nancy uvidí, že ‚v tom‘ není sama.“
A dnes právě se konala první Nancyina návštěva klubovny. Přivedla ji Jenny, která si hned po vstupu podle scénáře svlékla uniformu a nenuceně usedla do křesla. Vzápětí vstoupila Myreialla se svou asistentkou – obě nahé. Ještě z nich teče voda. Zřejmě před chvílí opustily bazén.
Změna prostředí a přirozené chování vysvlečených žen má na Nancy očividně uklidňující vliv. Rozhlíží se po místnosti a zkoumavě si měří přítomné. Nakonec se rozvalila do křesla podle jejich vzoru.
„Tak co si kdo dáte,“ zahajuji nenucenou konverzaci předkládajíc nápojový lístek, „Nancy určitě ananasový džus…“
Jen přikývla – a usmála se.
„Chutná?“
„Ano…“
„Tak vidíš, piješ pořád jen vodu, jíš jenom suchary. Nechtěla bys přece jen něco lepšího?“
„Nechtěla. Protože bych přibrala a začali by na mně dělat pokusy… To… to… já nechci.“
Byl to bezesporu nejdelší proslov, který Nancy pronesla od doby, kdy začala držet hladovku. Jenny se při jejích slovech pousmála a zeptala se: „Jestlipak se na mě ještě pamatuješ?“
„Na tebe… Ano, byla jsi šéfkou vyšetřovací komise… A tebe,“ podívala se na mne zkoumavě, „… taky znám – dělala jsi tlumočnici, jenže pak se stalo něco… já nevím … Ta Indiánka zranila Brandona i vojáky, pak jsme utekli … Ty jsi měla zahynout při zemětřesení, ale našli jsme tě. Pak mě někdo omráčil… Injekce… Nevím. Najednou jsem byla tady a ten, co mě omráčil, na mně chce dělat pokusy. Kde jsem, já chci odsud pryč… někam daleko…“
„A jestlipak se pamatuješ, co jsi dělala, než tě ‚tamten‘ omráčil?“
Nancy mě znovu dlouze pozoruje. Pak zase spustila: „Byli jsme s nadporučíkem Brianem a jeho seržantem někde v Evropě – nevzpomínám si, jak se to tam jmenuje… Ale… ale ten tady přece byl! Oba tu byli… Kde je Brian?“
„Brian a jeho seržant tady opravdu byli. Jakožto válečné zajatce jsme je vyměnili za ukradené dokumenty,“ odpověděla tentokrát Myreialla.
„Tak vyměnili… A já? Já jsem taky válečný zajatec?“
„Ne, ty nejsi válečný zajatec. Jsi tu zavřena za trest. Za pokus bestiální vraždy tady na slečně Lucii.“
Nancy svěsila hlavu a na Myreiallinu odpověď už nijak nereagovala. Jenny ji uchopila za ruku a odvedla ji zpět do její cely. Nancy usedla na lůžko a zástěna se za ní zavřela. Teď sedí schoulená do klubíčka. Jaký asi dojem na ni dnešní sezení udělalo?
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. listopadu
Hill, Jana i Ariana odcestovali za docentem Mámilem. Sheila připravuje další článek a stěžuje si: „Ta tvoje povedená sestřička se mi snad záměrně vyhýbá! Pořád se chystám udělat s ní rozhovor, jenže není k zastižení. Teď dokonce snad odcestovala domů…“
„No jo, Lucka! Ta se teď zabývá návratem Nancy k normálnímu životu. Docela se jí to i daří, jen těch pár dní, kdy byla Janička nezvěstná, nebyla nějak ve své kůži…“
„Kdo nebyl ve své kůži?“
Ve dveřích se objevila naše Antická Bohyně a toto byla první slova, která zaslechla.
„Bavíme se o tom, jak Lucka těžce nesla zmizení Jany,“ vysvětluji Lence.
„Hmm, to se ani nedivím, mně z toho také nebylo nejlépe, ale Jana je na světě, tak bychom se snad mohly věnovat něčemu příjemnějšímu, než vzpomínat na nehezké věci…“
„To je dobrý nápad,“ raduje se Sheila, „mohla bys nám například povědět, jak jsi daleko s Agillem. Donesly se ke mně takové podivné zvěsti… Jenže já bych si to chtěla poslechnout od přímé aktérky…“
„Je vidět, že tamtamy neúprosně duní i na CPLEN,“ komentuje Sheilin požadavek Lenka, usedajíc do křesla, „ale je to pravda. Mně totiž Agill učaroval. Sice je mu 118 let, ale je to nejmladší lékař na stanici. Častým cestováním transdimensionálním teleportem, které zastavuje stárnutí – jak jsme se ostatně mohly samy přesvědčit, si zachovává životní funkce na úrovni třicetiletého našince.“
„O čem jste se samy přesvědčily,“ přerušila Sheila Lenčin proslov.
Stručně vysvětluji: „Původní CPLE se nacházela v mimoprostoru. Já, Lenka, Jana, Urszula, Halina a Rodica jsme tam byly dopraveny transdimensionálním teleportem letos 4. ledna, prožily jsme tam osm úžasných měsíců – a domů jsme byly vráceny 9. ledna téhož roku. Zatím nikdo z nás nechápe, jak to funguje – ale funguje to.“
„Tak o tom mi budete muset vyprávět podrobněji – ale někdy jindy, teď si nesmíme nechat ujít tady Lenčin románek…“
Je pravda, že Lenka teď s Agillem tráví hodně ze svého volného času. Někdy ji docela postrádám – jak jsem byla až donedávna zvyklá na její častou přítomnost. Ale zamilovala se a zdá se, že Agill její city opětuje – tak proč jí to nepřát, že? O její touze mít dítě s mimozemšťanem však vím jenom já, Jana, Lucka a Sofie – a držíme to svorně v tajnosti…
„S Agillem si náhodou báječně rozumíme. Škoda jen, že ho nedovedu vzrušit…“
Dlouze si prohlížím nádhernou kamarádku. Je – jako obvykle – nahá a je opravdu krásná. Několikrát si ji přeměřuji od hlavy k patě. Všechny tělesné partie – hlava, krk, paže, prsa, boky, zadeček, nohy – spolu harmonicky ladí a zvlášť když učiní nějaký pohyb… titul Antické Bohyně se k ní hodí jako k nikomu jinému.
„Poslyš, Leničko, a ty se v jeho přítomnosti vyskytuješ zásadně v Evině rouše – jako právě teď a vůbec pořád, že?“
„A proč ne? Když jsme sami, také se svlékne a pobývá se mnou v rouše Adamově. Jenže já jsem krásně vzrušená – a on ne…“
„Já ti tedy něco poradím – jestli se tedy neurazíš…“
Zasmála se: „Tak raď, nastávající maminko. Ale nejprve se předveď, jak ti roste miminko…“
Předvádění miminka kamarádkám mě vždycky těší. Ochotně jsem stáhla kalhotky a postavila se k Lence z profilu. Zálibně a láskyplně mi hladí bříško. „Jsi moc krásná, Nikolko, opravdu. Tohle bych také chtěla zažít… A teď tedy sem s tou radou…“
„Viděla jsi tu novou Patriciinu kolekci erotického prádélka? Je opravdu rozkošná…“
„No, cožpak o to, rozkošná je. Ale co s ní?“
„Coby? Požádej Patricii, aby ti připravila pár kousků ve tvé velikosti, obleč se do něj, vezmi si přes něj sukýnku a blůzičku… A dej si rande s Agillem. Pak mi můžeš podat hlášení.“
Lenka se plácla do čela: „Aha – tak mám tedy vyzkoušet tu tvou teorii, kterou jsi empiricky rozvinula z pozorování po té taneční zábavě. Nu což. Zkazit tím snad nic nemohu…“
Lenka se s námi spěšně rozloučila a vyběhla z mého apartmá.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 22. listopadu
Události se daly do pohybu převratným tempem. Jana už má zajištěno bydlení kousek od Prahy se vším všudy. Rozdílovou elektrárnu, teleport, jídelní automat, bezpečnostní pole i abarický ‚deštník‘ kluci nainstalovali za tři dny. Hned po zdravotní revizi teleportu, kterou provedl sám strýček Hill, mě Jana pozvala na návštěvu. A dnes jsme byli všichni čtyři za Vašíkem Mámilem.
Přivítal nás velice srdečně – jak je jeho zvykem. Zvlášť na mne si potrpí, jsme kamarádi už od školních let. Jenže dnes jsem z té učené debaty, kterou vedl s Hillem, Janou a Arianou, moc neměla. Nejsem lékařka… Začetla jsem se do novin, které byly pohozeny na konferenčním stolku.
Pak ovšem přišel moment, kdy Ariana Vašíka požádala o komparativní vyšetření. Mají se srovnat výsledky její s Janinými a ještě jedné pacientky, jejíž jméno nám Vašík odmítl poskytnout, protože si v tomto směru nevyžádal její souhlas.
„Která sestra má dnes službu? Mám dojem, že tam byla napsaná tatáž megera, jako minule,“ poznamenává Jana.
„Máte pravdu,“ povzdechl si Vašík, když nahlédl do rozpisu.“
„V tom případě ji ani nevolejte, ujmu se její funkce sama,“ rozhodla se bleskově Jana, „diplom mám, pane docente.“
„Dobrá. Tak můžeme vyrazit hned do vyšetřovny. Všichni se zvedli z křesel. „Lucinko, zvedej se. Jdeme.“
„Nechápu, co tam budu dělat. Mě vyšetřovna frustruje, sama to víš,“ oponuji Janě.
„Neexistuje! Přece tě tady nenecháme bez dozoru. Chceš, aby tě zase někdo unesl? Ono ti nestačilo to, co se stalo nedávno mně?“
To je ovšem pádný argument. Při představě, že by mě někam unesli, dávali mi klystýr a zkoumali, jestli neberu drogy či jestli nemám kapavku, se mi udělalo docela nevolno. Vyrazila jsem tedy do vyšetřovny také.
Místnost působí přímo odpudivě. Strohá, v půdoryse úzká obdélníková místnost se zbytečně vysokým stropem, vyvolává pocit stísněnosti. Nancyina vězeňská cela je nesrovnatelně útulnější. A vládne tady opravdu nechutná sestra. Kdyby mohl pohled ublížit, tak bych jí opravdu nechtěla přijít na oči.
„Pro dnešek máte volno,“ oznámil jí Vašík stroze.
Sestra se sebrala a zmizela jako vystřelená z děla.
„Tak se můžete připravit,“ požádal Vašík Arianu přátelsky, „támhle je kabinka… A také vás bych poprosil, abyste se vysvlékla úplně do naha.“
„To je u nás samozřejmé, pane docente,“ usmála se Ariana, „cožpak vás tady Janička neinformovala?“
„Nějak na to nepřišla řeč,“ pronesla Jana ponurým hlasem.
Ariana se zkoumavě rozhlíží po místnosti.
„Hledáte něco?“
„Jistě, ráda bych si zašla na záchod a osprchovala se…“
Jana jí podala igelitovou tašku. „Tady máš to nejnutnější. Umýt se však můžeš jen na záchodě – na konci chodby vlevo… Pojď, já tě tam odvedu.“
Strýček Hill si se zájmem prohlíží vybavení vyšetřovny, zatímco Vašík…
„Poslyš, Lucko…“ rozpačitě na mne hledí a hledá vhodná slova, „ty víš, kde slečna Jana studuje a praktikuje?“
„Jistě…“
„Prosím tě… Jak to tam vlastně vypadá? Mně se zdá, že jsem paní Arianu něčím přivedl do rozpaků.“
„Tam totiž… jak bych ti to řekla: Každá vyšetřovna je vybavena záchodem a sprchou. Dokonce je tam na výběr z několika druhů mýdel, šampónů a sprchových gelů. I odkládací kabinky jsou útulně zařízeny, vybaveny stolkem, křesly, mnoha věšáčky na odkládané oděvní součásti, zrcadlem, kde můžeš pohodlně zhlédnout celou postavu a vhodně se upravit před vstupem do vyšetřovny.
A podívej se, jak to vypadá tady. Pacientka přijde do čekárny, hodinu se tu potí v zimní bundě, protože tam není ani věšák. Pak přijde do kabinky, kam se skoro nevejde – a má se v ní svléknout. Domníváš se, že ten jediný věšáček pojme veškerý oděv – zvlášť v zimních měsících? No není to trapné? Zkus se vžít do jejich pocitů…“
Odpovědi jsem se nedočkala, protože se mezitím vrátila Jana s Arianou. Ta se ani neobtěžovala pobývat v těsné kabince a svlékla se přímo ve vyšetřovně.
Vašík přistoupil k vyšetřování vzácné pacientky velice svědomitě, a ač se v tomto prostředí cítím nesvá, sledovala jsem jeho práci se zájmem. Po obvyklých úkonech, jako je měření, vážení, poslech dechu a podobně, se Vašík soustředil na pečlivou prohlídku Arianiných prsou, ve kterých ke svému údivu opravdu vyhmatal po dvaasedmdesáti hlavních lalocích mléčné žlázy. Musím jen blahořečit Janě, že totéž neprozradila o mně, protože jak Vašíka znám, chtěl by se sám osobně o takové skutečnosti přesvědčit – a přiznám se, že při tom pomyšlení – obnažovat prsa před kamarádem ze školy – mi přeběhl mráz po zádech…
Následuje zevrubné vyšetření rodidel a břišních orgánů. Nahá Ariana leží uvolněně na gynekologickém stole a s klidem nechává do sebe zavádět všechny možné nástroje a přístroje, které Vašík ve vyšetřovně ‚splašil‘ – za to je jím neustále chválena, jak ochotně spolupracuje.
Vašík ovšem – ač pracuje se zápalem a soustředěně, chová se ke své pacientce opravdu ohleduplně a šetrně. Když si jen vzpomenu, jak jeho asistent zrasoval v této vyšetřovně moji Nikolku, zůstává mi rozum stát nad tím, že si takového neurvalce mohl držet jako svého nejbližšího spolupracovníka…
Když po dvou hodinách koncert souhry lékaře a pacientky skončil, je na Vašíkovi vidět značná únava.
„Nedá se nic dělat, musím si dát svého ‚smrťáka‘ – a dvojitého…“
Sedíme znovu v jeho pracovně u kávy a bavíme se o posledních událostech.
„Paní Ariano, jste moje nejúžasnější pacientka, opravdu. Tak vzorně se mnou ještě nikdy žádná nespolupracovala. A výsledky prohlídky jsou opravdu překvapující. Vy, slečna Jana a ta maminka, kterou jsem na poslední chvíli v červenci zachránil…“
„Poslyšte, pane docente,“ ozval se konečně doktor Hill, „my bychom měli eminentní zájem tu maminku poznat. Mohl byste nám dát na ni kontakt?“
Tentokrát se však Vašík zachmuřil: „Tedy, pane kolego, nezlobte se, ale to si z hlediska lékařské etiky nemohu dovolit. Ta žena o vás neví vůbec nic a předpokládá, že já budu podle přísahy dodržovat zásady mlčenlivosti. Musíte se spokojit s podrobnou zprávou, kterou pro vás vypracuji a kde budou zevrubně popsány výsledky všech tří vyšetření.“
„Ovšem, pane docente,“ ozvala se tentokrát Jana, „mohl byste o naší návštěvě informovat tu pacientku a požádat ji o svolení, zda byste mohl její personálie doktoru Hillovi poskytnout.“
„To je pravda, to pro vás udělat mohu…“
Konečně jsme se rozloučili a já s povděkem zaznamenávám nárůst vzájemných sympatií mezi Vašíkem, strýčkem Hillem a tetou Arianou. Už, už se chystáme odejít, když tu mě ještě něco napadlo: „Vašíku, ty noviny, jak jsem si tu odpoledne četla… mohl bys mi je věnovat? Něco mě tam zaujalo…“
„Ale jistě. I když se divím, že se zajímáš o bulvár. To tu zapomněla včera uklízečka…“
„Copak převratného jsi v tom plátku objevila? Opravdu, vyložený bulvár,“ prolistovává Jana tlustopis plný barevných reklam, senzačních zpráv ze života hereček, šokujících odhalení z pražského podsvětí a pikantních obrázků spoře oblečených slečen…
„No přece tohle!“
PRÝ SPOLUPRACUJE S TERORISTY – A NESEŽENE ANI PÁR SET TISÍC NA KAUCI!
„Mám takový hřejivý pocit, že Magdičku zachráníme ze spárů tajných služeb,“ vydechla Jana šťastně a samou radostí mě políbila.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah