Zanedlouho se dveře kobky znovu otevřely a Jana uslyšela zvuky těžkých kroků. Dovnitř vstoupili opět čtyři muži, ale podle hlasů jiní, než ti, kteří zde ‚úřadovali‘ před chvílí.
„Já toho kapitána přetrhnu vejpůl! Cožpak to neví? Tady tu máme předat FBI a on si jí tu snad drží na chov, nebo co,“ láteří jeden z nich. „Takže obvyklé procedury, ať se s tím pak nemusejí zdržovat. Sundejte jí tu pásku s očí, ať vám neklopýtá po schodech, a odveďte ji do vyšetřovny.“
„Jenže pro ni nemáme žádné dispozice…“
„A jaké by chtěl pán dispozice? Všechno jako obvykle. Jevíš se jako bychom tady měli takový případ prvně. A pohyb, pohyb! Už se nám tady flákala ke stravě dost dlouho!“
Dozorci zbavili Janiny nohy rozporky a vysvobodili její ruce z pout. Vzápětí jí byly nasazeny nové náramky, přičemž jí ruce spoutali za zády. Nakonec jí strhli pásku s očí.
Jana nejprve mžourá, ale když její oči přivykly světlu, uviděla tři muže ve známých maškarádách. Nedali jí však čas k tomu, aby se mohla po svém okolí rozhlédnout.
„Tak jdeme, jdeme, nezdržujeme,“ a vyvádějí nahou dívku z kobky. Jdou dlouhou chodbou. Jana zaregistrovala, že po obou stranách chodby je řada dveří – několikeré jsou otevřené a Jana si všimla si, že se zřejmě jedná o stejné nezařízené kobky, jako je ta, ze které byla právě vyvedena. Po chodbě přechází sem a tam několik strážců ‚v maškarním‘ ozbrojených samopaly.
Ale to už ji eskorta vede ke schodišti, které je v čele chodby a zamířili směrem dolů. Vstoupili do chodby o poschodí níž, ale ani toto není nejspodnější podlaží, uvědomuje si Jana. Ráz chodby je však poněkud odlišný. I tady přecházejí ozbrojené stráže, ale není tu tolik místností, protože jednotlivé dveře jsou dosti daleko od sebe. Vedoucí eskorty bez zaklepání vstoupil do jedněch dveří a dva, kteří vedou Janu, ho následují.
„Tady se polož,“ ukázal velitel eskorty na gynekologický stůl.
„Sestro! Máte tady práci!“
Mezi tím dva členové eskorty Janu připoutali ke stolu – ruce za hlavu nohy jí fixovali do třmenů.
Do místnosti vstoupila dívka v sesterské uniformě.
„Copak tu pro mě máte?“
„Standard, sestro, standard. Vycévkovat, klystýr, odběr krve, rozbory na drogy, pohlavní choroby, cizopasníky, těhotenský test a tak dále. A samozřejmě parametry pro výslech. Je to expres pro FBI, tak si dejte záležet, ať si neuřízneme ostudu. Počkám si na výsledky,“ a velitel eskorty se posadil na židli vedle dveří tak, aby měl na Janu dobrý výhled.
Sestra se otočila k pacientce a strnula. Pak se však vzpamatovala a pustila se do své rutinní každodenní práce. Roztáhla ještě více třmeny, takže se Janě pootevřely stydké pysky. Ty sestra dvěma prsty roztáhla od sebe, aby se ukázalo ústí močové trubice, a zručně zavedla cévku do Janina měchýře. Druhý konec zavedla do vzorkovnice.
„No, moc toho tam nemá,“ poznamenala, když se na dně vzorkovnice objevil zbytek moči, „jako kdyby byla před chvílí na záchodě.“
Poté šetrně vytáhla cévku a pečlivě si umyla ruce. Zaškrtila Janino stehno těsně nad kolenem gumovým obinadlem a počkala, až jí naběhnou žíly na lýtku. Pak do jedné zabodla jehlu a odebrala několik zkumavek krve.
„Magdo, kde to jsem?“ zašeptala Jana, když se k ní sestra znovu sklonila.
„Pssst!“ a Janina spolužačka ze zdravotní školy si letmo položila prst přes rty.
„Zvedněte trochu pánev, slečno,“ pronesla pak nahlas držíc v ruce fekální mísu. „No tak, děvče, udělej to pro mě, ať tě k tomu nemusí nutit násilím…“
Jana trochu zvedla zadeček a Magda ji podložila mísou. Pak jí do konečníku zavedla trubičku výplachového zařízení a pustila vodu. Druhou rukou kontroluje napětí Janina břicha.
„Chvíli to v sobě podrž.“
Asi za pět minut přistoupila k Janě znovu: „Teď už to můžeš pustit,“ a jemně jí začala masírovat břicho. Do zvuku odcházejících fekálií zašeptala: „Tady je služebna jednotky boje proti organizovanému zločinu. Jak ses sem dostala?“
Než však mohla konsternovaná Jana odpovědět, poslední procedura skončila. Magda sebrala vzorkovnice s močí, krví i fekální mísu a obrátila se k dozorci: „Odnesu to na rozbor. Hned se vrátím a dodělám ji.
Když se po chvíli vrátila, obrátila se k dozorci, který neustále zírá na Janu a při tom pokuřuje cigaretu odklepávaje popel na podlahu: „Potřebovala by vysprchovat, ujmete se toho?“
Janě se udělaly mžitky před očima. Tak moje spolužačka se mnou zachází jako s nějakým drogovým překupníkem nebo nájemným vrahem – a ještě k tomu je ochotna mě samotnou předhodit do drápů tomu grázlovi – to snad ani nemůže být pravda!
Vzápětí se však stalo něco, s čím by ani ve snu nepočítala. Dozorce se na Magdu zle osopil: „Rozkazy tady dávám já, jestli jste to za ty tři roky nepochopila. A vaší práci už vůbec dělat nemíním. Jestli ji potřebujete osprchovat, tak ji osprchujte. Snad stačí, když jí spoutám ruce. Zrovna jsem si zapálil. A na chodbě je stráží dost, ne?“
Magda odpoutala Janu od stolu a navlékla si gumovou zástěru. Dozorce mezi tím spoutal Janě ruce za zády. Tak si ji také Magda odvedla do sprchy.
„Magdo, prosím tě, jak ses dostala právě sem?“
„No jak. Táta byl policajt. Zahynul při přestřelce. A když tady potřebovali sestru, tak jsem dostala kvůli tomu přednost… Ale o mě teď nejde. Co tady děláš ty?“
„To bych taky ráda věděla Devětadvacátého října večer jsem šla na nádraží, vaši lidé mě sprostě přepadli a strčili mě sem, aniž by mi to nějak vysvětlili, nebo mě z něčeho obvinili. Z řečí, které mezi sebou vedli, jsem pochopila, že si můj únos objednali ‚hoši‘ z FBI.“
„Tak to jsi na tom dost blbě, FBI se s nikým nemazlí. A já ti pomoci nemohu, protože by mě obvinili ze spolupráce s teroristy – to je teď tady veliká móda.“
„Tedy, Magdo, ty máš ale nápady. Dovedeš si mě představit jako sebevražednou atentátnici?“
„Ten transport by šel oddálit jedině, kdybys onemocněla – to bys byla převezena do vězeňské nemocnice nebo bys zůstala tady na ošetřovně.“
„To by nemusel být problém… Ještě mi řekni, kolikátého dnes máme. Úplně jsem ztratila pojem o čase.“
„Dneska? To máme prvního… listopadu, pochopitelně, a je devět hodin ráno.“
Magda přivedla Janu ze sprchy zpět do vyšetřovny.
„Postavte se na váhu, slečno … ještě si vás změřím… Dobře. A teď zpátky na stůl. Podívá se na vás pan doktor.“
Dva dozorci Janu znovu připoutali a Magda zatím přivolala doktora.
„Delikventka odebrána, vyprázdněna a vycévkována. Materiál je v laboratoři. Výška 177, váha 66,5, požadovány parametry pro výslech, expres pro FBI,“ podává Magda strohé služební hlášení.
Doktor si zastrčil do uší sluchátka fonendoskopu a položil kornoutek Janě na prsa dívaje se na hodinky. „Hmm, je nějaká nepravidelná, změříme tlak… ale, ale 180/100 – to se mi nelíbí. No, ale když už je tady, tak to dokončíme, ať to máme komplet,“ a doktor roztáhl Janě stydké pysky. Sotva se jí však dotkl, zvolal: „Vždyť celá hoří, podejte mi teploměr…“ a než se Jana nadála, zajel jí doktor přístrojem hluboko do pochvy.
„Hezké, opravdu: 41,2°C. To je ta, co jste ji nechali celé dva dny v promáčených šatech v cele? Není divu, že takhle dopadla. Teď si hezky dlouho poleží ve vězeňské nemocnici a modlete se, aby to neodnesla zápalem plic!“ oznámil lékař dozorci.
„To nejde! Má zákaz s kýmkoliv se stýkat a tam tomu nelze tak snadno předejít,“ odmítl dozorce kategoricky lékařův návrh.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 31. října
Jana zmizela! Už včera se měla vrátit, ale ani se nám neohlásila a její satelitní telefon je vypnutý. Prohlížím retrospektivní záznamy z okolí našeho domku, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se tam Jana zdržovala. Když jsem se o této skutečnosti s obavami zmínila před Gabrielem, vzbouřil celou základnu.
„Kdy se hlásila naposled?“
„Devětadvacátého večer, před odchodem z hotelu,“ informuje službu konající technik Gabriela.
„Dobře, proveďte výpočty a pořiďte retrospektivní záznam jejího pohybu od okamžiku, kdy opustila hotel.“
- × - × - × -
Janiny zápisky – 2. listopadu
Sláva, jsem z toho venku, i když jsem už měla namále. Ale musím začít od začátku. Když jsem si díky své bioenergetické senzitivitě ‚pohrála‘ s doktorem a byl mi odepřen pobyt ve vězeňské nemocnici, umístili mě do karanténní cely, kde jsem konečně také dostala najíst a napít.
Karanténní cela je aspoň trochu zařízená. Postel, stůl, židle. Dokonce mám i přikrývku a teplou noční košili. Jenže zvýšenou teplotu nemohu udržovat do nekonečna. Jednak nemohu připustit, aby do mne píchali pro nic za nic antibiotika, a také musím šetřit se zásobami energie. Teprve večer mi došlo, že se mohu snadno nabít, když si budu počínat opatrně. Oproti původní cele má tato kupodivu vypínač uvnitř!
Při večeři jsem ulomila jeden hrot z mizerné hliníkové vidličky – ani si toho nevšimli, protože jídelní náčiní je stejně v dezolátním stavu, a potom jsem s jeho pomocí rozebrala vypínač od světla. Cesta ke zdroji energie je otevřená, jenom musím dávat pozor, abych odebírala proud umírněně. Kdybych vyhodila pojistky, mohla bych se prozradit.
Nedočkavě jsem se dotkla kontaktů a ucítila jsem blahodárný proud, který do mne vlévá novou sílu. Odsávala jsem erární elektřinu několik hodin, když vtom zaharašil klíč v zámku. Přikrčila jsem se za dveřmi a připravila se k útoku.
Dveře se otevřely a objevila se silueta ženské postavy v sesterské uniformě. Bleskově mi došlo, že je to noční sestra s další injekcí antibiotik, a pohotově jsem jí stiskla nataženou ruku, aby nesáhla do odkryté krabice vypínače. Zároveň jsem ji vtáhla dovnitř a přirazila jsem za ní dveře. Teprve teď jsem sama rozsvítila.
„Ty jsi zešílela nebo co? Člověk se kvůli ní obětuje, vymění si noční službu a ona by mě snad zmrzačila!“
„To jsem udělala právě proto, abych tě nezabila,“ oponuji Magdě. „Představ si, jak bys mohla dopadnout, kdyby sis tam sáhla.“
Magda vrhla nevěřícný pohled na rozebraný vypínač a zbledla.
„Co tady vyvádíš, prosím tě? A jak jsi to udělala s tou horečkou? Při odběrech jsem nic necítila – a najednou přes jednačtyřicet…“
„Kdo umí, umí. Když jsi mi tak krásně poradila…“
„Dobře, ale co získáš tím, že rozebereš vypínač?“
„Kradu elektřinu.“
„Jak, prosím tě?“
„Takhle,“ a znovu jsem se dotkla kontaktů.
Magda zavrávorala a málem upustila tácek s injekcemi. Podařilo se jí ho však položit na stůl. „Co blbneš, prosím tě? Snad nepomýšlíš na sebevraždu?“
„Ale kdepak, vždyť vidíš, že to se mnou nic nedělá. Připravuji se na útěk, víš? Jenže nechci, aby ses stala mou spolupachatelkou, takže promiň…“
Je mi to moc líto, že jsem se ke kamarádce zachovala tak, jak jsem se zachovala, ale později – aspoň doufám – jí to mnohonásobně vynahradím. V nestřeženém okamžiku jsem Magdu chytla za ruku a ona se bezhlesně sesula k zemi. Přesvědčila jsem se, že je jenom omráčená, svlékla jsem jí uniformu a navlékla jsem jí svou noční košili. Pak jsem ji něžně políbila a uložila do postele. Oblékla jsem se do její uniformy, vlasy jsem si sbalila do drdolu, na hlavu jsem si navlékla její čepec, na zápěstí její hodinky, sebrala jsem její klíče a tácek s injekcemi. Opustila jsem celu a pečlivě jsem za sebou zamkla dveře.
Dlouhou spoře osvětlenou chodbou prochází jediný samopalník v maškarádě. Když minul mou celu, sebejistě jsem se vydala směrem ke schodišti.
MÍSTNOST SESTER, hlásá nápis na jedněch dveřích. Použila jsem Magdiných klíčů a vstoupila jsem dovnitř. Avšak vzápětí se otevřely dveře a v nich stojí strážný, který mě před chvílí minul.
„Tak co, Magdičko, už máte čas?“
Zřejmě nějaký sukničkář. Nedovedu si představit, co si asi chtěl k Magdě dovolit, ale vzhledem k tomu, že jí vyká, tak ona k němu asi příliš důvěrný vztah nemá.
Položila jsem tácek s injekcemi na stolek a otočila jsem se. Chlápek je v ‚maškaře‘ – nezbývá mi, než abych se ho zbavila útokem na obličej…
„Ale ano, kocourku, pro tebe vždycky…“
Strážný s takovou odpovědí zřejmě vůbec nepočítal, protože strnul a vytřeštil na mě oči. Možná, že si v té chvíli uvědomil, že nemluví s Magdou, ale už bylo pozdě. Prudce jsem ho objala a políbila ho na ústa. Skácel se mi k nohám. Přenesla jsem ho do první otevřené cely, převlékla jsem se ze sesterské uniformy do jeho maškary – jen rukavice jsem si nevzala, abych měla ruce připravené k obraně i k útoku. Strážného jsem na rozdíl od Magdy svlékla úplně do naha a zabavila jsem i jeho spodní prádlo – i když jsem se do něj neoblékla, pochopitelně – celu jsem za sebou zamkla. Boty jsou mi o dost větší, musela jsem si je důkladně utáhnout. Přesto však nadělám při chůzi dost hluku. Boty jsou těžké, okované.
Vracím se do sesterny, ale vtom mi padl do oka další nápis: ŠATNA SESTER. Výborně! Budu mít i civilní šaty. S Magdou jsme přibližně stejně vysoké a její uniforma mi docela seděla… Skříňky jsou označeny jmény, takže jsem tu Magdinu snadno objevila. Do její tašky jsem nacpala její uniformu, džíny, bundu i boty. Z kabelky jsem jí sebrala peníze, které bych mohla potřebovat, tužku a zápisník. Zamkla jsem šatnu i sesternu.
Vyzbrojena samopalem, na hlavě přilbu a na obličeji masku, vyrazila jsem po schodišti nahoru. Jenže co teď? Musím se řídit krizovým plánem, který jsme si na CPLEN dohodli poté, kdy se vrátily kamarádky z Řecka a upozornily na nebezpečí při ztrátě satelitního telefonu. To se mi právě teď stalo. Nemám vůbec nic – satelitní telefon ani doklady – vše mi bylo zabaveno a nedovedu si představit, jak bych to tady v těch katakombách hledala. Jsem tedy bez prostředků. Mám jen něco peněz – osm set korun a hromadu drobných od Magdy – a její civilní oděv. Ale s tím vším krizový plán pochopitelně počítá. Musím se dostat někam k telefonu a kontaktovat Malik v Bamaku. To je jediný bod, přes který se mohu spojit s mimozemskými přáteli.
Pohlédla jsem na hodinky. Jsou dvě hodiny s půlnoci, tedy už 2. listopadu. Procházím rozlehlým podzemním komplexem a hledám východ. Cestou potkávám muže v maškarách, ale ti se o mne nezajímají. Jsem teď podle oblečení jeden z nich. Vystoupila jsem o čtyři poschodí výš a ucítila jsem závan čerstvého vzduchu. Tady někde je nutné hledat východ…
„Kam jdeš!“
Otočila jsem se za hlasem. Vedle mě stojí maškara s důstojnickými prýmky! Co teď? Nenapadlo mě nic lepšího, než že jsem ho místo odpovědi chytila dvěma prsty za nos. Přeskočily modravé jiskry a důstojník leží bezvládně uprostřed chodby – ovšem teď jsem si všimla, že jsem ve vstupní hale a že můj čin má svědka – vrátného! Ten už drží v ruce telefon… Přeskočila jsem pult a shodila jsem aparát na zem. Pro jistotu jsem na něj těžkou botou šlápla a vzápětí jsem zneškodnila vrátného. Rychle jsem se převlékla do důstojnické uniformy a samopal jsem vyměnila za jeho pistoli.
Jsem kdesi na samotě, kolem dokola les. To by mě zajímalo, kam jsem byla zavlečena. Jdu po úzké cestě několik set metrů. Několik předsunutých hlídek mě uctivě zdraví. Ukazuje se, že převlek do důstojnické uniformy bylo moudré rozhodnutí.
Ale už jsem se dostala na silnici. V dálce vidím světla veřejného osvětlení. Cesta ke svobodě je volná! Zašla jsem trochu do lesa a převlékla se do Magdiných šatů. V maškaře bych ve městě mohla vzbudit nežádoucí pozornost.
Teprve v půl čtvrté jsem se dostala na okraj jakéhosi města, ale nevím kterého. Vandalové zřejmě ukradli dopravní značku s názvem. Procházím ulicemi, když vtom jsem zaslechla houkání vlaku. Docela blízko! Vyrazila jsem po zvuku – a za zatáčkou jsem narazila na malou železniční zastávku. Měla bych využít toho, že zatím nebyl kvůli mně vyhlášen poplach, a zmizet z blízkosti služebny někam pryč. Ale kam? Právě teď se z ní rozjel vlak. Počkala jsem, až přejede, a konečně jsem uviděla název stanice: KLADNO-ŠVERMOV. Tak podívejme se – oni si zřídili služebnu v některém ze zrušených kladenských dolů. A nikdo o tom neví! To znamená, že já jsem pro ně dvojnásob nebezpečná. Získala jsem jejich nedbalostí povědomí o utajovaných informacích.
Vtom přijíždí vláček na druhou stranu. Bez rozmýšlení jsem do něj nastoupila. Zastávka je bez obsluhy, jízdenku si musím koupit u průvodčího.
„Dobré ráno, mladá dámo, kampak to bude?“
„Dobré, dobré. Do Prahy bych prosila.“
„Ale to jste se trochu spletla. My jedeme na druhou stranu – do Kralup.“
„To nevadí,“ usmívám se přátelsky na příjemného mladíka v železničářské uniformě, „z Kralup se pak do Prahy dostanu taky. Teď se mi tady stejně nechce mrznout.“ A tak jsem utratila prvních 28 korun z Magdiných peněz.
Cesta do Kralup trvá něco přes půl hodiny a já jsem si za tu chvíli stačila uvědomit několik závažných skutečností: Především musím počítat s tím, že omráčení strážní se dříve nebo později probudí a vyhlásí poplach. Oni mají všechny moje doklady včetně jízdenky, podle které zjistí, kam se potřebuji dostat. Do Brna!
V duchu se bavím sama se sebou: „Takže co udělají, Janičko?“
„Obšancují všechny cesty – železnici i dálnici – a budou pořádat razie ve všech vlacích a autobusech jedoucích tím směrem.“
„Co ti zbývá?“
„Vyrazit do Ostravy a dostat se do bezpečí přes Lenčin teleport.“
„Jenže, Janičko, děvče zlaté, ona ta cesta do Ostravy je společná s tou do Brna až do České Třebové! Co tedy uděláš?“
„Objedu Prahu širokým obloukem ze severu a na trať 270 přejdu až za Českou Třebovou.“
Cesta do Kralup tedy není špatná. V Praze mi přece buď už hrozí nebezpečí, nebo hrozit bude.
Kralupy disponují rozsáhlým nádražím s obrovskou halou. Přešla jsem k jízdním řádům a uvažuji o vhodné trase nad mapou: Kralupy – Neratovice – Mladá Boleslav – Stará Paka – Jaroměř – Strakoč – Václavice – Týniště nad Orlicí – Hanušovice – Zábřeh na Moravě. Tady moje oklika ústí na kýženou trať. Opisuji si časy odjezdů po vybraných úsecích. No, když odsud vyrazím v 6:27, dorazím do Zábřehu na Moravě v 18:48, do Olomouce ve 20:24 a do Ostravy ve 21:54. Dobrá. A teď jestlipak vystačím s penězi? Čeká mě ještě 474 km, to by vyšlo na 532 korun, jenže kdybych požádala o jízdenku na tak krkolomnou cestu rovnou, mohla bych vzbudit nežádoucí pozornost. Musím si trať rozdělit na rozumné úseky. V rychlosti jsem si zjistila, kde budu mít dost času na nákup jízdenek, a spočítala jsem si, že mě ta legrace přijde na 670 korun včetně těch osmadvaceti, které už jsem utratila. V Ostravě budu ještě potřebovat asi 150 korun na taxík k Lenčinu domku v lese na samotě… a budu na mizině. Musím vyžít jen z elektřiny, kterou jsem se v noci nabila.
Václavice, 12:52. Na přípoj budu čekat půldruhé hodiny, takže mohu kontaktovat Malik. Našla jsem telefonní budku s fungujícím aparátem. Se zbytkem peněz bych se do Afriky asi na dlouho nespojila. Nezbývá mi, než trochu potrápit paměť. Nejsem Lucka ani Nikolka a pamatovat si dlouhé kódy mi dá dost zabrat – ovšem číslo karty Telekonta jsem si ve vlastním zájmu na CPLEN pečlivě natrénovala, takže se teď mohu pustit do telefonování bez peněz.
Nejprve přístupové číslo… 822 112 233 … „Prosím, zadejte nebo řekněte číslo vaší karty a ukončete stisknutím křížku nebo slovem KONEC…“ … „Zadejte PIN…“ … a nakonec volím číslo expozitury mimozemšťanů v Bamaku.
Vysvětluji Malik svou neutěšenou situaci a ta mě spojuje přes komunikátor s technikem SSE.
„Budeme tě sledovat přes retrospektiv, a až budeš u Lenčina domku, zrušíme silové pole.“
- × - × - × -
3. listopadu – PRAHA/KLADNO – (ČTK) – Policejní ředitelství oznámilo, že z karanténní cely vinařické věznice na Kladensku uprchla v noci na včerejšek nebezpečná teroristka úzce spolupracující s vesmírnými vetřelci, kteří soustavně poškozují zájmy mezinárodního společenství. Je zajímavé, že dvaadvacetiletá delikventka, ač vážně nemocná, na útěku omráčila tři příslušníky jednotky a zdravotní sestru, která jí v noci měla podat léky. Přes rozsáhlou pátrací akci, do které byly zapojeny všechny složky policie, nebyla dosud dopadena. Hledaná delikventka je 177 centimetrů vysoká, sportovní postavy, dlouhé hnědé vlasy až na ramena. Oblečena bude pravděpodobně do světle modrých džínových kalhot a černé bundy s červenými pruhy, kteréžto oděvní součásti odcizila zneškodněné zdravotní sestře. Cílem její cesty je okolí Brna. Policejní ředitelství žádá každého, kdo by hledanou ženu spatřil, aby sdělil informace o jejím pohybu nejbližšímu útvaru policie nebo na telefonní číslo 158. Pozor! Uprchlice je ozbrojená a hrozí nebezpečí, že při pocitu ohrožení nebude váhat zbraně použít!
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 3. listopadu
Znovushledání s Janičkou je pro mě i pro Lenku svátek. Sedíme všechny tři spolu nahé na pohovce v mém apartmá, mazlíme se a seznamujeme se s její anabází.
„Tak slečna si pobyla ve vinařické věznici! To ses měla, co? Mezi tolika kluky…“ směje se Lenka sledujíc retrospektivní záznam Janina útěku, „ale vůbec jsem netušila, že na jejím pozemku je těžní věž!“
„Já ti dám kluky…“ a Jana zmocnivši se Lenčiných prsou jala se jí kroutit bradavky, až se objevily krůpěje mléka. „Za takové rouhání tě celou vypijeme, nenecháme v tobě ani kapku!“
To je ovšem signál i pro mne. Každá se zmocňujeme jednoho Lenčina prsu a usilovně sajeme.
„Právě že to nebyla vinařická věznice, ale zrušený důl,“ vykládá Jana mezi jednotlivými doušky, „Ta věž je toho důkazem.“
„Tak moc nepovídej, ať se nezakuckáš,“ napomíná Lenka kamarádku. Tón jejího hlasu prozrazuje počínající vzrušení.
„Jenže oni před veřejností existenci takového zařízení tají, pokračuje Jana nedbajíc Lenčina napomenutí. „Chtějí-li po mně vy…“
Teď se Jana opravdu zakuckala a vysloužila si ode mne herdu do zad.
„Dě-ekuji… hlásit pátrání a požádat o pomoc veřejnost, nezbylo jim nic jiného. Občany by mělo uhodit už to, že vinařická věznice je mužská, jak jsi správně poznamenala,“ obrátila se Jana k Lence a opět se přisála k jejímu prsu.
Lenka má týden před menstruací, takže je její laktační cyklus těsně za vrcholem a mléko jí teče z prsou proudem. Zatímco nám Jana mezi pitím sděluje své úvahy, moje ruka zabloudila do Lenčina klína.
„… dále to, že nezveřejnili moje jméno a že ani neuvedli přesný cíl mé cesty, ačkoliv jsem měla jízdenku koupenou až k vám.“
Lenka vyvrcholila a prudce oddechuje. Má krásné orgasmy, které mě nenechávají klidnou.
„Tak nám to dopověz a budeš nám zase dělat masáž… Oběma,“ oznamuje Lenka Janě, „mě po odběru, když jste si daly tak pěkně záležet, a Nikolce kvůli dítěti.“
Je pravda, že Janiny masáže prsou mi dost chyběly. Také proto jsem se nemohla dočkat jejího návratu.
„Tak se mi tady hezky položte… uvolněte se… ruce za hlavu…“
„Á, naše cestovatelka po vlastech českých se konečně dotrmácela,“ ozvalo se v té chvíli za námi. Do apartmá neslyšně vstoupil doktor Hill a vyrušil nás z bujarého veselí. „Ale dobře sis tu cestu naplánovala. Koukni se na ty jejich manévry na dálnici, na trati Praha – Česká Třebová – Brno i na trati Praha – Havlíčkův Brod – Brno. Některé vlaky měly kvůli nim až hodinová zpoždění a na dálnici u Mirošovic blokovali kvůli prohlídkám skoro celý den jeden jízdní pruh.“
„Aspoň vidíš, Janičko, jaká jsi důležitá osoba,“ vyprskla Lenka smíchy a kamarádku k sobě přivinula. Následuji jejího příkladu, ale když jsem se také k Janě přitiskla. Jana mi položila ruku na břicho a jemně stiskla. Pak se nám vytrhla z objetí a s vyděšeným výrazem v očích se obrátila k Hillovi: „Tak! A to nejdůležitější, kvůli čemu jsem cestovala domů, je ztraceno. Ukradli mi veškerou dokumentaci, kterou mi připravil docent Mámil! Musím se tam nějak vrátit a ty materiály získat zpět, protože…“
„Ty ses zbláznila,“ děsím se Janina nápadu, „málem jsi tam zůstala v nějaké díře, pořádají se tam kvůli tobě policejní manévry – a ty jim chceš mocí mermo padnout rovnou do náruče! Zůstaň hezky tady a buď ráda, že jsi v bezpečí. Člověk se o ni bojí, div nepotratí – a ona…“
„No právě! Vždyť jde hlavně o tebe. A o Hilla taky – nebo lépe o tvého bratra,“ obrací se Jana k Hillovi, „docent Mámil mi totiž ukázal sonogram zdravého dítěte ve zdeformované děloze, a celé se to podobá tomu, co psal a kreslil tvůj bratr ve svých pamětech. Jenže ta žena rodila letos v červenci a dítě přišlo na svět císařským řezem.“
„Důležité je, že to víme a že se můžeme podle toho zařídit,“ uklidňuje Hill nešťastnou Janu. „Jošua vede další diplomatická jednání a doufáme, že se situace uklidní a že vám už ti tajní agenti dají konečně pokoj. Pak za docentem Mámilem vyrazíme spolu.“
Hill se usmál a vyrazil ke dveřím. „Dobrou noc, děvčata!“
„No tak,“ chlácholíme Janu společně s Lenkou, „neseď tu jako hromádka neštěstí… Podívej, jak už mi zase holčička narostla…“ stavím se k Janě z profilu a stahuji kalhotky, aby pohled na děťátko nebyl ničím rušen.
Jana mi něžně hladí bříško a oči se jí konečně znovu rozzářily.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah