Z Nikolčina deníčku – 25. října
„Chtěla bych se s vámi trochu poradit,“ oslovila mě a Lenku Jana, když nám oběma provedla svou fantastickou masáž prsou. „Potřebuji navštívit školu – a doma nemám teleport. U rodičů to nejde – bydlí v paneláku v bytě.
„Aha, takže ty bys potřebovala, aby ti jedna z nás poskytla dočasný útulek,“ doplňuje Lenka.
„Právě…“
„To není problém, klidně si můžeš na ty dvě cesty půjčit náš domek,“ navrhuji Janě.
„Nebo klidně můj,“ dodává Lenka.
„A tady se právě nemohu rozhodnout, kterou z vás požádat, protože z Brna do Prahy je cesta rychlejší než z Ostravy, jenže váš domek je špehován, kdežto Lenčin – jak se zdá – zatím nevyčenichali, takže je bezpečnější…“
„A v Praze se chceš zařídit jak?“
„No, kolej jsem zrušila – když většinu času trávím tady, bylo by škoda zabírat místo jiným. Asi se ubytuji v hotelu, jako to udělala Xiaolan v Pekingu, než jí tam mimozemšťané zřídili rezidenci.“
„Škoda, žes mimozemské přátele nepožádala o podobnou službu,“ poznamenává Lenka.
„Právě, že jsem nedávno požádala – jenže Evropa není Afrika a nelze tam zabrat jen tak beze všeho nějaký pozemek. To je taky jeden z cílů mé cesty – takový pozemek popřípadě i s vhodnou nemovitostí najít a koupit.“
„Tak klidně cestuj přes náš teleport,“ navrhuji Janě. „Stejně budeš většinu času trávit v Praze a za tu chvíli, kdy budeš na cestě od nás na nádraží a potom zpátky, se snad nic tak hrozného stát nemůže. Bránit se dokážeš.“
Je tedy rozhodnuto a Jana pocestuje do Prahy přes Brno.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 26. října
Z CPLEN jsem se teleportovala krátce po desáté hodině dopoledne, takže tady máme časné ráno. Opustila jsem Nikolčin domek a nechala jsem zapnout ochranné pole. Vyrazila jsem na nádraží. Stihla jsem sice přímý ranní vlak do Brna, ale cestou nabral zpoždění a vyhlédnutý rychlík mi ujel o pouhé čtyři minuty! Smůla… Prohlížím jízdní řád. Další jede až za dvě hodiny. Pak jsem si všimla, že mezitím jede jeden vlak EuroCity. Uvědomuji si, že dnes nejsem v pozici chudé studentky a že si mohu dovolit nebývalý luxus. Dokoupila jsem si příplatek EC, jízdenku 1. třídy i místenku. Do Prahy cestuji jako princezna!
Přijeli jsme krátce po půl jedenácté – přesně podle grafikonu. Dodatečně jsem zjistila, že jsem udělala moc dobře, když jsem si zvolila vlak. Na dálnici zase byla havárie, a když jsem viděla ve zprávách tu dvoukilometrovou kolonu kamionů, ve které byly uvězněny i dva linkové autobusy, mohla jsem si jen spokojeně mnout ruce.
Ubytovala jsem se v hotelu kousek od nádraží a nahlédla jsem do svého cestovního plánu. Dnes odpoledne musím zajít do knihovny a budu se ještě připravovat ke zkoušce. Zítra ráno mám zkoušku, odpoledne musím za docentem Mámilem a večer pojedu domů k rodičům. Pozítří je státní svátek, budu doma.
Devětadvacátého ráno zpět do Prahy – navštívím nějaké realitní kanceláře. A jakmile najdu vhodný pozemek, vrátím se zpět do Brna. Pak do Nikolčina domku, kde je teleport – a zpět na CPLEN.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 27. října
Zkoušku jsem složila v pohodě – musím přiznat, že studium z mimozemských pramenů je opravdu přínosné. Proti plánu se však zkouška trochu protáhla. Examinátor se opozdil a už jsem se ani nestačila vrátit do hotelu, abych se převlékla. Zašla jsem si aspoň na oběd do blízké restaurace a vrátila jsem se do školy. Čeká mě ještě setkání s docentem Mámilem. Schůzku jsem si s ním dojednala telefonicky ještě z Antarktidy. Mám se určitě zastavit, prý má pro mne spoustu zajímavých materiálů.
Přivítal mě velice srdečně: „Tak vás tu vítám, odložte si, bundu si dejte támhle do skříně… ano a posaďte se… Bohunko!“
Nejprve spolu sedíme u kávy. Docent si u Bohunky opět objednal svého ‚smrťáka‘ a předkládá mi výsledky rešerše, kterou nechal na můj popud udělat.
„Jen tak mimochodem – jak studujete a praktikujete na té vaší mimozemské klinice?“
„Je to báječné,“ rozplývám se, „Dnes jsem v pohodě složila další zkoušku – tentokrát neurologii. Ale většinou mám plnou hlavu rizikových těhotenství a abnormálních porodů. Když jsme tady byly naposledy s Luckou…“
Nenechal mě ani domluvit.
„Počkejte, počkejte… s Luckou – ano. Teď jsem si vzpomněl – vám jsem tehdy vyšetřoval nadměrně vyvinuté mléčné žlázy, dokonce se u vás objevila laktace, ač jste nulligravida. Pak nás vyrušili kolegové ze sálu, protože… Ale víte co? Teď půjdeme spolu do vyšetřovny a trochu se mi předvedete, ano? Váš případ je zajímavý hned z několika hledisek. A také pro vás mám ještě jedno překvapení.“
Pravda – důkladným gynekologickým vyšetřením mi tenkrát ‚pohrozil‘ – ovšem to jsem nebrala příliš vážně. Dokonce jsem za ním volala, že se budu těšit. A teď je to tady. Po několika neúspěšných telefonátech se mu podařilo sehnat sestru, která musí být při gynekologických prohlídkách přítomna – minule se spokojil se společností Lucky – a vyrazili jsme do vyšetřovny – právě do té, ve které jsem absolvovala praktickou část zkoušky z gynekologie.
„Slečna má u nás kartu?“
„Ne, slečna u nás kartu nemá,“ odpovídá Mámil roztržitě.
„Tak založíme novou,“ spustila sestra a požádala mě o kartičku pojišťovny.
„Ne, ne, ne,“ vzpamatoval se Mámil – toto vyšetření pojišťovna nebude hradit. Provádím je ex privata industria – protože mě slečnin případ obzvlášť zajímá.“
„Dobře, ale přestože provádíte vyšetření z vlastní iniciativy, tu kartu přece založit musím,“ brání se tvrdohlavě sestra.
Ke své hrůze si uvědomuji, že je to táž, která držela služby s Rummlerem a která byla tenkrát přítomna u mé zkoušky, když jsem vyšetřovala Nikolku. Nechápu, proč si ji tu Mámil pořád drží. Podala jsem jí kartičku pojišťovny, ze které si do karty opsala moje personálie.
„A teď si jděte odložit – támhle do kabinky.“
Zamířila jsem do kabinky celá nesvá. Ne, že bych podstupovala gynekologickou prohlídku prvně, ale nejsem na ni vůbec připravena. Před chvílí jsem bohatě poobědvala, sprchovala jsem se ráno – a teď už je pozdní odpoledne…
„Jano – prosím vás…“
Zcela nesoustředěně jsem se otočila za hlasem docenta Mámila.
„… byl bych rád, abyste se svlékla úplně… Já vím, že to není obvyklé, ale vzhledem ke složitosti vašeho případu mi to připadá nezbytné.“
Polilo mě horko.
„Mohu si aspoň dojít na záchod?“ vykoktala jsem ze sebe rozrušeně.
„Ale – tak jděte. Na konec chodby a vlevo…“
Ani jsem sestru neupozornila, že zdejší prostory důvěrně znám. Na záchodě jsem si ulevila – i když úplně vyprázdnit střeva se mi nepodařilo, a trochu jsem si omyla intimní partie toaletním papírem namočeným ve vodě. Jiné hygienické prostředky tu nejsou k dispozici. Hrozné, jak člověk rychle přivyká komfortu. Na CPLEN bych měla k dispozici sprchu a veškerou kosmetiku – to všechno jako součást vyšetřovny. Tady se musím spokojit jen s těmito primitivními prostředky…
Vrátila jsem se do kabinky a uvažuji o tom, zda bych neměla Mámilovi prohlídku odmítnout. Ale na druhou stranu – sem se dostanu zase až za několik měsíců a on mi připravil spoustu zajímavého materiálu. Kromě toho – o pomoc jsem ho požádala já a na výsledcích jeho práce – i této prohlídky! – možná závisí osud kamarádek… Nikolky… – to přece nemohu udělat!
Začala jsem se svlékat – Boty, sukni… Vzhledem ke své bioenergetické senzitivitě bych snadno vystačila s lehkým oblečením, ale teď na konci října, kdy se teploty pohybují jen mírně nad nulou, nechci zbytečně na sebe upozorňovat – už jen kvůli své bezpečnosti.
Blůzku, punčochy … zbývají už jen poslední dva kousky spodního prádla … kalhotky a podprsenka… Váhavě rozepínám její háčky…
„Jak to, že ještě nejste svlečená? Jak dlouho si myslíte, že na vás bude pan docent čekat,“ láteří sestra nahlížejíc do dveří kabinky.
„Promiňte, já jsem…“
Sestra přivřela dveře kabinky a já s povzdechem stahuji kalhotky… Je to zvláštní. Na CPLEN pobíhám nahá skoro celý den, jen do jídelny a na některé kulturní programy se navlékám do župánku – a tady jsem celá nesvá a v rozpacích… Co je to se mnou?
„Jano, už jste připravena?“
Tentokrát se ozval sám docent Mámil. Nastal okamžik pravdy. Otevírám dveře kabinky a vysvlečená do naha váhavě vstupuji do vyšetřovny. Cítím, jak se mi hrne krev do obličeje. Musím být červená jako rak, ale přesvědčit se nemohu, protože ani v kabince ani ve vyšetřovně není k dispozici zrcadlo.
„Postavte se na váhu!“
Sestra se mnou jedná nezúčastněně, dalo by se říci komisně. Kdybych byla někdy primářkou a dostala bych k ruce sestru takového ražení, leštila by druhý den kliku pracovního úřadu!
„Hmm, 69,5 kg … a výška 177 cm…“ prohodila sestra směrem k Mámilovi zapisujíc údaje do karty.
Mám o půl druhého kila víc než obvykle – ale uvědomuji si, že se vážím krátce po bohatém obědě, nedostatečně vyprázdněná…
„Podržte si teploměr…“
Sestra je opravdu nechutná, štěká na mě jako pes. Zřejmě už má po pracovní době a dává svou nevůli okatě najevo. Tentokrát jsem se ale dopálila. Už toho mám dost. Přidržela jsem teploměr v podpaží…
„Pane docente! Vždyť ona má horečku…“
Sestra nevěřícně zírá na teploměr, který ukazuje 41,4°C.
Mámil mi lehce sáhl na čelo. „To bude nějaká blbost, kdoví co měříte…“
Sklepal rtuť a podal mi teploměr znovu.
„Tak se podívejte,“ nastavuje po chvíli sestře přístroj rovnou před oči, „ukazuje 35,8°C, to bych spíš řekl, že je podchlazená, ne?“
„Ale, pane docente, před tím…“
„Tak do třetice – a tentokrát rektálně,“ rozhodl nakonec zmatený Mámil.
No tedy. To jsem si vykoledovala věc. Raději své bioenergetické aktivity omezím…
„Jano, prosím vás, opřete se tady o lehátko a mírně se rozkročte,“ mluví ke mně Mámil skoro prosebným hlasem, nanášeje na konec teploměru vazelínu. Pak jsem ucítila, jak mi jemně roztáhl hýždě a opravdu šetrně mi zavádí teploměr do konečníku. V duchu uvažuji, jak by si asi počínala při této proceduře sestra mající školu neurvalce Rummlera.
Mámil přidržuje teploměr, aby nevyklouzl, přičemž s ním jemně pohybuje. Přes všechen stud a rozpaky začínám pociťovat vzrušení. Přiznám se, že mi dalo dost námahy, abych udržela svou tělesnou teplotu v rámci normy a vzrušení nedávala příliš najevo. Ale na úvahy a zdlouhavé vymýšlení strategie není čas. Následuje měření krevního tlaku, poslechové vyšetření dechu a srdeční činnosti.
„A teď se chvíli procházejte… ruce nad hlavu bych prosil…“
Jestliže začal Mámil vlastní prohlídku celkovým hodnocením postavy, je mi jasné, že si ve vyšetřovně pobudu aspoň hodinu.
„Postavte se proti mně… ukloňte se vlevo… víc, ano, tak. Děkuji. A teď vpravo… předkloňte se… ještě víc, výborně.“
Mámil si mě prohlíží ze všech stran a diktuje sestře své poznámky. Konečně učinil závěry taky pro mě: „Máte opravdu krásnou postavu, Jano. Jednotlivé partie spolu přímo vzorově harmonizují.“
Jeho hodnocení mě docela těší – aby taky ne, ty hodiny strávené v tělocvičnách a bazénech CPLE a následně CPLEN se někde projevit musí.
„Teď se podíváme, co v sobě skrýváte za překvapení. Položte se prosím tady,“ ukazuje na gynekologický stůl, „nohy do korýtek a ruce za hlavu.“
Tak! Teď jsou všechny mé intimní partie zcela vystaveny jeho pohledům – slabiny, rodidla, konečník i prsa. Ještě trochu roztáhl opěrky nohou, až jsem ucítila, že se mi pootevřely stydké pysky. Začíná rozhodující část vyšetření. V mysli mi víří naděje i pochybnosti, cítím střídavě stud a vzrušení, rozpaky i tíhu odpovědnosti. Jsem celá nesvá, neklidná a napjatá. Docent Mámil je přece můj učitel. Nikoliv můj lékař… Ale já jeho pomoc potřebuji. Možná, že kdybychom byli ve vyšetřovně sami, byla bych klidnější. Ale etická pravidla to nedovolují a jako na potvoru musí mít službu zrovna ta nejnechutnější fúrie, kterou naše zdevastované zdravotnictví zaměstnává. Zvlášť po obdivném Mámilově hodnocení mé postavy dává najevo svou špatnou náladu. Její chování ke mně je už vyloženě hnusné: „Hlavně, že jste studentka medicíny – ale že si máte s sebou přinést plínu nebo ručník, na to nepamatujete. A menstruační kalendář jste také neráčila předložit…“
Tentokrát se mě zastal sám Mámil, ačkoliv sestru přede mnou shazovat nesmí: „Slečna s tou prohlídkou nepočítala. Dohodli jsme se na ní před chvílí.“
Sestra jako by na mne žárlila. Zatoužila jsem uvidět ji aspoň bez uniformy a mé sebevědomí kupodivu stouplo. Vzápětí mě však dostal do rozpaků sám Mámil. Přistoupil ke mně a jal se mi prohmatávat břicho. Je mi to dost nepříjemné a Mámil to pochopitelně okamžitě poznal: „Jano, nejste dostatečně vyprázdněná… Nevadilo by vám, kdybychom vám dali klystýr?“
Polila mě opět vlna horka. Samozřejmě, že mi to vadí – zvlášť, když vím, že to je práce pro sestru a že takové příležitosti využije, aby si na mně hojila své mindráky. Ale dala jsem se na vojnu, musím bojovat…
„Co se dá dělat…“ povzdechla jsem si.
Vzápětí jsem ucítila, jak mi sestra docela neurvalými hmaty, které si nezadají s Rummlerovou rasovinou, zavádí do konečníku trubičku výplachového přístroje, kterou ke všemu dost nedbale namazala… A pak jsem ucítila, jak do mých útrob proniká obrovské množství vody. Tu musím v sobě na pár minut zadržet, trochu se obléknout a pak běžet na záchod skoro přes celou chodbu… Hrůza! Navlékla jsem na sebe blůzku, ale je příliš krátká a na oblečení sukně není čas. Bundu jsem naneštěstí nechala ve skříni v Mámilově pracovně. Nezbývá mi, než abych na chodbu z kabinky vyběhla polonahá. Naštěstí tu teď odpoledne nikdo není. Nakonec jsem to v pořádku stihla. Opět jsem se trochu omyla a vracím se do vyšetřovny na gynekologický stůl. Ovšem zážitek to byl velice nepříjemný…
Nyní přišla na řadu vlastní gynekologická prohlídka. Břicho, rodidla, konečník. Mámil si počíná velice šetrně, ale pečlivě. Postupně do mne zavádí zrcadla, vaginoskop i kolposkop, provádí stěry pro laboratorní testy i ultrazvukové vyšetření všech břišních orgánů. Ležím klidně a uvolněně, protože sestra je zaměstnána sepisováním sáhodlouhého protokolu, který jí Mámil diktuje, a nemá příležitost dávat mi svou nelibost najevo.
„Tak, a teď bych se ještě znovu podíval na vaše prsa – to jsme posledně nedodělali…“
Prohmatává mě opravdu pečlivě a počítá jednotlivé laloky mléčné žlázy v obou prsech. Když se dopočítal mnou avízovaných osmapadesáti, spokojeně pokýval hlavou. Nakonec tiskne bradavky a zkouší jejich citlivost.
„Výborně, můžete se obléci,“ prohlásil spokojeně po závěrečném ultrazvukovém vyšetření prsou. „Pak na mne počkejte, ještě něco pro vás mám.“
Sedíme opět v jeho pracovně, popíjíme kávu, a Mámil mi sděluje: „Nejprve bych se chtěl omluvit za sestru – mrzí mě, že jsem jinou nesehnal, ale zítra je státní svátek a lidi si houfně berou dovolenou. Tahle byla teď jediná k dispozici.“
„Já vím, co je zač. Ona má Rummlerovu školu. Jen se divím, že ji tady pořád ještě držíte, když už tu Rummler není…“
„Nechejme toho, Jano, to je složitý případ. Ale proč vlastně jsem vám dělal tak podrobné vyšetření – podívejte se.“
A Mámil přede mnou rozevřel desky s ultrasonogramy.
„Tohle jsme pořídili tenkrát, když jste tu byly s Luckou a mě odvolali na sál. Rodila nám tam předčasně osmadvacetiletá maminka. Podívejte se na tu zvláštní polohu dítěte. Děloha je zle zdeformovaná a hrozí úplné roztržení hráze. Dítě i matku jsme zachránili na poslední chvíli císařským řezem. A při tom to dítě! Tři měsíce před termínem a je naprosto zdravé s abnormálně vysokou porodní váhou a s naprosto správně vyvinutými všemi orgány.
„Maminku jsem po šestinedělí vyšetřil stejně podrobně, jako před chvílí vás, Jano. A zjistil jsem, že máte hodně společného. Například její prsa – tady!“
Sleduji oba sonogramy – její i svůj – a nestačím žasnout. Stavba našich prsou je tak podobná, jako bychom byly sestry.
„Nebudu vás napínat, Jano. Napočítal jsem jí šestašedesát hlavních laloků v každém prsu! Byl jsem fascinován…“
„Pane docente – šestašedesát laloků má jedna moje kamarádka z kliniky…“
„Cože?“
„Opravdu. Je to pravnučka mimozemšťana. A jeho vnučka jich má dvaasedmdesát – stejně jako jedna čistokrevná mimozemšťanka!“
„Poslyšte, Jano. Připravil jsem pro vás kopie všech materiálů, které jsem vám tady dnes ukázal. Jen personálie pacientek jsou cenzurované – jména jsou změněna.“
Zaplavila mě vlna radosti – tak přece jen to moje odpolední martyrium přineslo výsledky.“
„Mockrát vám děkuji, pane docente. Jsem vaší velikou dlužnicí…“
„Dlužnicí, říkáte? Hmm… Co míníte dělat po absolvování školy?“
„Chtěla bych se specializovat na riziková těhotenství a porodnictví.“
„V tom případě očekávám, že se stanete mou asistentkou. Jak je možné, že jsem si vás nevšiml dříve?“
„Protože jste nám jenom přednášel. Praktika jsme absolvovali pod Rummlerovým vedením a zkoušel mě taky on.“
„Aha, to je pravda. Ale to, co jsem vám nabídl, platí. Máte možnost zůstat na škole dál. S radostí vám zajistím další odborný růst.“
- × - × - × -
Janiny zápisky – 28. října
Dnes je státní svátek a já jsem doma, u rodičů! Konečně po dlouhé době – vždyť od Vánoc jsem je neviděla, jen jsme si občas zatelefonovali. Když jsem byla naposledy v Praze, měla jsem na starost také Lucku a spoustu vyřizování ve škole a po úřadech… na cestu do našeho pohraničního městečka se už nedostalo.
„Tak vítám naší čestnou doktorku – táto, podívej! Ztracená dcera je opět doma! Ukaž se – no ty jsi vyrostla…“
Objetí a polibky neberou konce. Ale je pozdě v noci a mně se chtělo po rušném dnu opravdu spát. Noc jsem však měla neklidnou. Znovu jsem prožívala všechny ty rozpaky během Mámilova vyšetření, nechutná sestra mi neustále hrozila klystýrem, běžela jsem nedostatečně oblečená na záchod, chodba neměla konce a pořád jsem se bála, že mě někdo uvidí. Ve snu jsem viděla celé včerejší odpoledne jako ve filmu. Poslední, co jsem uviděla před probuzením, byl sonogram zdeformované dělohy se zdravým dítětem uvnitř.
Není proto divu, že první otázka, kterou jsem mamince položila, se týkala okolností mého vlastního porodu.
„A co přesně bys chtěla vědět? Dala’s mi zabrat, přišla jsi na svět císařským řezem. Na rozdíl od tvého bratra, který ze mne vyklouzl jako po másle.“
„A… mami… co termín. Nejsem nedonošená?“
„Nejsi. Narodila ses přesně podle vypočítaného termínu. A nechápu, proč hned po ránu otravuješ s takovými blbostmi. Tři čtvrtě roku se doma neukážeš – a když se s tebou chce člověk potěšit, tak ty vyrukuješ s porodem.“
„Maminko, no tak. Jsi přece taky doktorka. Což nemáš pochopení pro moje zájmy? Podívej – sám Mámil mi nabídl, abych u něj po škole zůstala jako asistentka…“
„Tak za prvé, Janičko: Já jsem zubařka – ne gynekoložka, nebo porodní bába. A za druhé – jak ti může Mámil nabízet místo, když ti chybí ještě čtyři semestry, a ty se místo učení potuluješ někde ve světě? Co když tu školu nedoděláš?“
„No dovol, náhodou mám všechny zkoušky, za tento semestr, dokonce jednu v předtermínu, podívej,“ a mávám jí rozhořčeně před očima indexem.
Pohled na samé výborné jí vykouzlil na rtech spokojený úsměv: „Tak to ještě předveď tatínkovi. A taky bys nám měla trochu povyprávět, kde jsi vlastně celou tu dobu byla. Jestli si myslíš, že nás uspokojilo těch pár telefonátů…“
Mou spolupráci s mimozemšťany přijali všichni klidně. Už se nemusím bát, že si budou dělat starosti o moje duševní zdraví, protože i přes značné informační embargo je i u nás známo, že se na Sahaře usadili ‚vesmírní vetřelci‘.
„Jenom ty ‚vetřelce‘ berte jako výplod americké propagandy – vždyť například Lenka je pravnučkou jednoho z nich. Jsou to velice milí lidé.“
Dnešní den utekl jako voda a já uléhám docela vyčerpaná. Ráno musím brzo vstávat, abych se dostala zpět do Prahy v rozumnou dobu.
- × - × - × -
Následujícího dne Jana vyrazila zpět do Prahy. Tentokrát s cílem najít vhodné místo pro své budoucí obydlí. Díky finančnímu zajištění od mimozemských přátel si mohla dovolit výběr podle kriterií účelnosti bez ohledu na cenu, takže celou záležitost vyřídila během několika hodin. O administrativní záležitosti se postará realitní kancelář a Jana se zde má objevit asi tak za měsíc. Navečer vyrovnala účet v hotelu a vyrazila na nádraží.
Pospíchá. Vlak odjíždí za dvacet minut a je hrozné počasí. Z mraků se hrnou proudy vody. Jana s sebou vláčí dva kufry dokumentace získané od docenta Mámila a je promoklá na kost. Prochází parkem u Hlavního nádraží, když tu ji obklopili čtyři muži v nepromokavých kombinézách.
„Když dovolíte, slečno, pomůžeme vám…“
„Není třeba, pánové. Vždyť ty kufry nejsou nijak zvlášť těžké…“ a Jana oběma zavazadly zlehka nadhazuje, přestože každé váží bezmála dvacet kilogramů.
Jenže muži jsou neodbytní. Každého kufru se chopil jeden z nich a zbylí dva strhli Janu k zemi. Stiskla jednomu z nich ruku, ale ke své hrůze zjistila, že ho nemůže tímto ‚Nikolčiným‘ způsobem paralyzovat, protože muži mají na rukou gumové izolační rukavice.
Poslední, co si uvědomila, byl zápach chloroformu.
Když se probudila, zjistila, že je spoutána na rukou i nohou a leží v provlhlých šatech na betonové podlaze jakési kobky bez oken, jen pod dveřmi je vidět záblesk světla z chodby nebo vedlejší místnosti. Zpoza dveří se v pravidelných intervalech ozývají zvuky těžkých kroků – zřejmě tam přechází stráž, došlo po chvíli Janě.
Pokusila se vstát. Jde to, i když se spoutanýma nohama je to velice obtížné. Krátký řetěz jí dovoluje dělat jen drobné krůčky. Došla ke dveřím a hledá kliku. Místo ní nahmatala kouli. V okamžiku, kdy se jí dotkla, zazněla siréna. Jana se lekla a uskočila od dveří stranou. Neuvědomila si však v té chvíli, že má nohy nakrátko spoutané řetězem, a upadla.
Vzápětí se však otevřely dveře. Cvakl vypínač. Kobku zalilo ostré světlo, které Janu nepříjemně oslnilo. Instinktivně zavřela oči.
„No sláva, naše čestná doktorka se probudila ze zimního spánku. Buďte u nás vítána.“
Nad ní se sklání muž, kterého poznala podle hlasu jako toho, jenž jí v parku nabízel ‚pomoc‘ s kufry. Je vysoký, rozložitý a na sobě má nepromokavou kombinézu jako v momentě přepadení, jenže suchou. I tentokrát má na rukou gumové rukavice a na obličeji masku jako člen oddílu rychlého nasazení, ze které je vidět jen čelo, nos, oči a ústa.
Jana horečně přemýšlí, jak se teď má zachovat. Aby tyto lidi zneškodnila, musela by jim zaútočit na nechráněné části obličeje. Má však spoutané ruce a její pohybové možnosti jsou omezeny. Naposledy se nabíjela v Nikolčině domku před odjezdem do Prahy a ani neví, jak dlouho spala. Asi dost, protože má hlad, žízeň a chce se jí na záchod. Část energie také spotřebovává na udržení tělesné teploty. Když totiž přeruší přenos energie na povrch těla, cítí nepříjemný chlad provlhlých šatů. Studený říjnový déšť vykonal svoje.
„Snad jste neztratila řeč, slečno?“
Jana se nakonec rozhodla, že bude mluvit co nejméně. Na takřka řečnickou otázku svého věznitele nijak nereaguje.
Chlapík pokynul rukou a do kobky vtrhla další tři anonymní individua v podobné maškarádě. S sebou vezou jakýsi servírovací stolek.
„Ruce!“
Jana nastavila ruce a jeden z dozorců jí odemkl pouta a sebral jí ze zápěstí hodinky, zatímco jiný ji drží samopalem v šachu.
„Shoď ty mokré hadry, ať nám nenastydneš, už ses v tom válela dost dlouho…“
Jana rozepnula promáčenou bundu a rozhlíží se po nějakém věšáku.
Kobka je však bez jakéhokoliv nábytku. Jen vysoko u stropu je třítrubicové zářivkové těleso. V kobce není ani vypínač – ten je zřejmě zvenku, došlo Janě. Jen do stěn a do podlahy je zapuštěno několik ocelových kruhů.
„Dej to sem a pokračuj,“ vyštěkla jedna maškara natahujíc po bundě ruku.
Jana odevzdala bundu, kterou další dva dozorci pečlivě prohledali. Na ‚servírovací stolek‘ postupně vykládají Janiny doklady, klíče a satelitní telefon.
„Řekl jsem: Pokračuj!“ osopil se na ní dozorce, zatímco Jana s nelibostí sleduje prohledávání kapes své bundy.
Váhavě rozepíná knoflíčky provlhlé blůzky a nakonec ji odevzdává do rukou maškary. Blůzka končí ve spodní přihrádce ‚servírovacího vozíku‘ bez prohledávání. Kuličkové pero, které má Jana v jediné její kapsičce, zřejmě není pro její věznitele důležité.
„Tak – a ještě tu podprsenku bych prosil,“ natahuje maškara znovu ruku.
Janě je jasné, že proti čtyřem grázlům se samopaly, kteří jsou od hlavy k patě oblečeni do izolačních oděvů, nemá žádnou šanci a že jí nezbývá, než se podvolit. Osvobodit se může jen za předpokladu, kdyby její věznitelé udělali chybu. Váhavě sáhla za záda a s povzdechem uvolnila zapínání něžného krajkového kousku dámské garderoby, kterého se okamžitě zmocnil dozorce. Po zběžné prohlídce končí podprsenka vedle bundy a blůzky.
„Ruce!“
Vzápětí cvakly náramky a Jana je vlečena ke stěně kobky. Krátký řetěz, kterým má spoutané nohy, jí omezuje v pohybu, takže jí nezbývá, než aby za dozorcem nemotorně klopýtala a poskakovala, nechce-li být nakonec vlečena po zemi.
„Otoč se zády ke zdi!“
Dozorce zvedl Janiny ruce vysoko nad hlavu a zámkem ukotvil pouta v jednom z kruhů. Jana teď stoji u zdi se spoutanýma rukama nad hlavou, vysvlečená do půl těla a její obnažená prsa jsou v ostrém světle zářivek vystavena chlípným pohledům dozorců. Ti se zalíbením chvíli pozorují bezmocnou dívku, která tu teď před nimi stojí se sklopenou hlavou.
„Když dovolíte, slečno, pomůžeme vám od zbytku těch mokrých hadrů sami.“
S těmito slovy se k ní jedna maškara sehnula, rozepnula jí boty a vzápětí jí je stáhla i s ponožkami. Tento manévr dostává dívku rázem do ještě horšího postavení. Země se dotýká jen špičkami bosých nohou, takže vlastně napůl visí na řetěze za ruce.
Grázl však pokračuje dál. Rozepnul jí džíny, které se jí svezly ke kotníkům. Odemkl jí pouta na nohou a džíny jí stáhl úplně. Následuje pečlivá prohlídka kapes zabavených kalhot a na ‚servírovacím stolku‘ nachází místo i Janin kapesník a peněženka.
„Kabelku neměla?“
Otázka neplatí Janě, ale jednomu z dozorců.
„Ne, všechno má po kapsách. Táhla s sebou dva kufry. Ty jsme samozřejmě zabavili.“
„Když dovolíte, slečno, vzali bychom si i vaše kalhotky. Doufám, že vám to nebude vadit, prý jste na to zvyklá.“
S těmito slovy zbavila maškara jedním nacvičeným hmatem konsternovanou Janu posledního kousku oděvu, který končí na vrchu hromádky ve spodní přihrádce ‚servírovacího vozíku‘. Všechny čtyři maškary teď se zalíbením sledují své dílo.
„Tedy, řeknu vám, kluci, že jsme ulovili opravdu parádní kus. Takovou krasotinku už jsme v práci opravdu dlouho neměli. Doufám, že budu u toho, až začne zpívat…“
„Na to se moc netěš, tu si objednali hoši z FBI. Jestli se s ní chceš ještě pokochat, tak máš teď zřejmě poslední příležitost.“
„Snad si s ní můžeme trochu pohrát, než jim ji předhodíme,“ poznamenala další maškara, „jenže v té masce je mi dost horko…“
„Tak jí zavaž oči a sundáme masky,“ rozhodl další dozorce.
Jana zbavená zraku černou páskou cítí, jak se jí cizí ruce v odporných gumových rukavicích dobývají do klína. „…ty nožičky by to chtělo trochu roztáhnout…“
Další člen eskorty docela ochotně sáhl do prostřední přihrádky ‚servírovacího vozíku‘ a v jeho ruce se objevila rozporka, kterou obratně připevnil za náramky k dívčiným kotníkům. Zároveň trochu povolil řetěz poutající Janiny ruce, aby se zase špičkami nohou dotýkala země.
„Snad by snesla ještě větší roztažení, ne? Aby se jí trochu otevřela CENZUROVÁNO. A hned jsme jí mohli také ulevit…“
Zatímco jeden grázl upravuje délku rozporky, druhý odkudsi přinesl kbelík a postavil ho nešťastné dívce mezi nohy. Pak jí surově stiskl břicho v místě močového měchýře. Jana vykřikla bolestí a pustila moč.
Je to sice ponižující, ale úleva také, jenže jak dlouho mě tady budou držet? Ani nevím, kde jsem, jak dlouho tady jsem a cítím, že mi ubylo dost energie. Potřebovala bych se nabít…
Když vyprázdnila močový měchýř, otřel jí další grázl stydké pysky a vnitřní stranu stehen kouskem buničiny.
To už ale cítí, jak jí několikery gumou potažené ruce ohmatávají prsa, stehna, slabiny i klín, roztahují stydké pysky a dráždí klitoris.
„Co tady s ní provádíte, vy mezuláni? Koukejte padat! Tady není erotický salón, ale služebna… však vy víte. A bylo to naposledy, kdy jsem vás při takových hrátkách přistihl! Hlavně si pamatujte, že tato delikventka je sama o sobě velice nebezpečná. Máte štěstí, že jsem vás odsud vyhodil včas. Padejte!“
„Promiňte, pane kapitáne, ale…“
„Žádné ‚ale‘ nechci slyšet! Pro tebe to platí taky. Odvezte ty krámy a ven!“
Ozval se rachot koleček ‚servírovacího vozíku‘ dveře kobky hlučně zapadly a světlo zhaslo. Bezmocná Jana svlečená do naha, připoutaná ke stěně za ruce, s nohama roztaženýma rozporkou a se zavázanýma očima, osaměla v temnotě.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah