Z Nikolčina deníčku – 5. října
„Tak už jsme na stopě v otázce těch úmrtí!“ To je první zpráva, kterou jsme se včera od doktora Hilla dozvěděly hned po svém předčasném návratu z nádherné dovolené. „Všechny porody byly předčasné a komplikované a hrozí to všem ženám, které jsou zasaženy naším genetickým kódem i těm, které se spojí s takovým mužem. Jedinou výjimkou, která potvrzuje pravidlo, je tady Lucčina a Nikolčina matka – ale ta byla po prvním komplikovaném porodu tak poškozena, že druhý porod – byť i by nebyl komplikovaný – už nezvládla. Musíme teď zahájit auto- i xenofarmatickou léčbu všech dívek, o kterých víme, že naším genetickým kódem zasaženy jsou. A pro Nikolku musíme připravit speciální terapii, aby ji dítě při svém příchodu na svět nezabilo!“
„Důležité je, že výzkumnému týmu z experimentačního oddělení se už podařilo najít postupy nutné pro výrobu vhodných preparátů. Jejich aplikaci je však nutno posílit podpůrnou terapií,“ doplňuje Hilla profesor Amynill.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 10. října
Nikolka je, jak se zdá, v dobrých rukou. Točí se kolem ní celý tým odborníků a aspoň podle strýčkových slov je vše na dobré cestě, čemuž jsem opravdu ráda. Většinu volného času tráví ve společnosti Sheily Trentové d’Abdera, která už ví, že bude mít chlapečka a že se narodí koncem prosince, tedy asi za dva měsíce.
Tady v Antarktidě před třemi týdny konečně vyšlo Slunce a nastal polární den. Sheila se na ten moment celou dobu těšila předpokládajíc, že ji bude moci navštívit manžel nebo bratr, ale debilní vyhláška americké vlády jejich cestě zabraňuje. Ještě štěstí, že spojení přes komunikátor mimozemšťanů je pozemskými přístroji neodposlouchávatelné – jinak by byli zcela bez kontaktu.
Já jsem se dnes zase po dlouhé době spojila se SSE, abych si popovídala s Jenny o stavu Nancy Moareové. Byla jsem docela mile překvapena, když jsem se dozvěděla, že začala mít zájem o dění ve svém okolí.
„A kdy k tomu zlomu došlo?“
„Před týdnem,“ sděluje mi Jenny, „hned druhý den po odchodu doktora Zemilla na CPLEN. Ona z něj má zřejmě panickou hrůzu.“
Pravda. Doktor Zemill je sice prvotřídní specialista, ale jeho jednání s lidmi – zvláště pak se zajatci – je poněkud svérázné. On sice nemíní fyzicky ublížit, ale hrůzu umí pouštět docela přesvědčivě. Kdo jeho způsoby neprohlédne, může jimi být zle zaskočen. Nancy byla zřejmě deptána představou, že by mu měla sloužit jako pokusný materiál. Uvědomila jsem si skutečnost, že o podstatě ‚trestu‘ experimentace s ní nikdo nediskutoval – konec konců, ani k tomu nebyla příležitost, protože už když Zemill začal před ní o pokusech mluvit, byla po fyzické stránce v dezolátním stavu a následná hladovka, kterou zahájila na obranu před ‚pokusy‘ páně Zemillovými, ji vlastně dorazila.
„Můžeš mi ukázat poslední fotografie,“ požádala jsem kamarádku.
Jennifer promítla na obrazovku komunikátoru několik snímků. Nancy je stále příšerně vychrtlá, ale už jí zmizel z očí ten tristní apatický výraz.
„Asi se k vám v nejbližší době nechám teleportovat. Když už komunikuje, mohla bych tam snad být co platná.“
Viděla jsem, jak Jenny radostně zazářily oči. „No, to by od tebe bylo moc pěkné, už se mi po vás stýská. Přijdeš sama nebo s někým? Co sestřička?“
„Přijdu zřejmě sama. Nikolka nemůže. Je těhotná a prodělává speciální terapii. A nevím, zda by měl ještě někdo zájem. Děvčata střídavě cestují spíše domů…“
Hned odpoledne jsem navštívila strýčka Hilla a přednesla jsem mu svůj návrh.
„Sice pochybuji, Lucinko, že by se ti podařilo s Nancy navázat nějaký důvěrnější kontakt, ale zkazit nic nemůžeš. A pokud chceš navštívit přátele, Jenny a Tonyho – není nic jednoduššího. V noci tě nechám teleportovat.“
Právě tohle se mi u mimozemšťanů líbí. Dnes se rozhodnu k cestě a zítra ji uskutečním. Nemusím vyřizovat pas, víza, jízdenky, povolení, pověření, akreditiv… a já nevím jaké všechny peripetie a obstrukce se musejí při cestách na delší vzdálenosti překonávat. Tedy – vím to, ale už jsem si stačila odvyknout…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 14. října
Lenka se zase odstěhovala na Menstruační oddělení. Jak ten čas letí! Pozítří ji bude následovat Jana a za další dva dny bych byla na řadě já. Ale nebudu, ha, ha, ha. Už je na mé postavě znát, že mi v bříšku roste nový život. Sice zatím jen nepatrně, ale já se každou chvíli zálibně pozoruji z profilu v zrcadle.
„Těšíš se?“
Za mnou stojí Sheila Trentová d’Abdera a dobrosrdečně se usmívá. Sama se v zrcadle pozoruje několikrát denně, dokonce při tom svléká i kalhotky, aby pohled na nadouvající se bříško nebyl ničím rušen, a já jsem se od ní ‚nakazila‘ – ten pohled je vzrušující a docela mě fascinuje.
Včera si Sheila dokonce přivedla Halinu a nechala se jí fotografovat.
„Ale, ale, copak to vidím? Snad nepózuješ pro nějaký ten bulvární plátek…“
Skoro se urazila. „No dovol – to jsou obrázky pro Paula. Každý den se ptá, jak děťátko roste a jestli je o ně dobře postaráno… Jenže se před kameru komunikátoru stavím dost nemožně, tak se nechám ‚naaranžovat‘ a vyfotografovat Halinou, no. Paul její obrázky přímo zbožňuje.“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 19. října
Statio Saharensis Exoterra! První základna mimozemšťanů na Zemi, zřízená počátkem ledna, odkud proudí potravinová pomoc africkým státům a kde jsou také drženi váleční zajatci. Tedy – teď zrovna ne, je tu jen potrestaná Nancy a dva piloti, kteří požádali o azyl. Pobývám tady už osm dní a uvažuji o tom, co provést s Nancy. Prostudovala jsem si Vězeňský řád, prohlédla jsem si její celu – sice je to jen jeden šestiúhelníkový modul, ale svou plochou 57 m² odpovídá menšímu panelákovému bytu. Moje apartmá je třikrát větší. Jenže podle Vězeňského řádu nemá Nancy právo na žádné soukromí. Její modul je vybaven jen lůžkem, stolem a jednou sklápěcí židlí jako v divadle – ovšem musí si tam opravdu připadat jako na jevišti. Jednu stěnu tvoří mříž přes celou šířku stěny – čtyři a půl metru – a Nancy může být kdykoliv a kýmkoliv pozorována, ať už leží na posteli, sedí za stolem či se zdržuje ve sprše nebo na záchodě.
„Takhle jsem na CPLE žila ve vězení tři měsíce,“ komentuje situaci Jennifer. „Bylo to velice nepříjemné, stresující a ponižující. Pak jsem něco podobného zažila v kleci na jižním ostrově. Ovšem oba přístupy se značně liší – tady má Nancy aspoň zaručenou kvalitní stravu – dokonce podle vlastního výběru – a dokonalou hygienu. V té kleci jsem měla místo záchodu kýbl s pískem. A jednou za den mě pokropili studenou vodou…“
Pokouším se vžít do Nancyiny situace: Pobývat ve vězeňské cele úplně nahá, bez jediného kousku oděvu, nemít k dispozici pokrývku – ba ani ručník. Být neustále – kdykoliv si kdo vzpomene – sledována… Vůbec se nedivím, že Nancy rezignovala, je naprosto apatická a je jí všechno jedno – ve stylu ‚mouchy, snězte si mě… ‘.
Před dvěma dny jsem ji navštívila osobně. Sice odpověděla na pozdrav, což je u ní oproti minulému stavu pokrok, jak poznamenal Anthony, protože v době, kdy za ní docházel do cely doktor Zemill, nemluvila vůbec. Ale já s ní nutně potřebuji slovní kontakt navázat…
„A jak si to představuješ, Lucinko?“
Sedíme s inženýrem Hafaistem v jeho pracovně a probíráme zevrubně Nancyin problém.
„Já si myslím, že kdyby jí bylo poskytnuto trochu víc soukromí, že by se třeba mohla i vzpamatovat.“
„Jenže podle Vězeňského řádu…“
„Inženýre, nechej si Vězeňský řád od cesty… Vždyť to, co vy tady s Nancy provádíte, je naprosto neúčinné. Ona už je natolik apatická, že si snad ani neuvědomuje, že je za něco potrestána – a takový trest nemá přece smysl – ani z hlediska právního ani z hlediska psychologického.“
„Já to ale dost dobře nechápu,“ namítá Hefaistos. „Pokud máš nějaký nápad, projednej ho s doktorem Gavrillem nebo s primářkou Myreiallou. Podaří-li se ti je přesvědčit, provedeme experiment podle tvého návrhu. Konec konců – Nancy je v trestu experimentace, takže to budeme brát jako jeden z pokusů…“
Zatmělo se mi před očima. Tak já, která bojuji proti pokusům na zvířatech, mám být nakonec iniciátorkou pokusu na člověku… Hrozné! Jenže – jak jinak Nancy zbavit apatie a dodat jí chuti do života? To nikdo neví a bez pokusů se to neobejde.
Poděkovala jsem Hefaistovi za radu a vyrazila jsem za primářkou Myreiallou. Našla jsem ji venku v bazénu. Když se ‚doplácala‘ ke břehu, požádala jsem ji o delší rozhovor.
„Ale ano, samozřejmě Lucko, třeba hned.“
„A mohla bys jít se mnou trochu do stínu? Mně to saharské sluníčko nedělá dobře.“
Myreialla mě popadla za ruku a táhne mě do stínu stromů, které se na území SSE hojně nalézají. Jen pro pořádek si musím poznamenat, že se jedná o makety – to je jen dočasné řešení. Opravdové stromy jsou tady sice vysazeny, ovšem zatím je to jen mlází – ani mimozemšťané nemohou urychlit růst natolik, aby se v poušti vyskytovaly vzrostlé stromy za pouhých deset měsíců jejich působení. Zato trávy a drobné keře si pod jejich taktovkou razí cestu dále a dále do pouště. Zelený pás, který v počátcích obklopoval areál v okruhu necelých osmi set metrů, už dosahuje k hranici pronajatého území, kde jsou výstražné tabulky, o kterých se tak opovržlivě vyjadřovali vojenští specialisté USA.
Myreialla se uvolněně posadila na lavičku a já vedle ní.
„Tak co mi povíš zajímavého?“
„Uvažovala jsem o neutěšeném stavu Nancy Moareové a napadlo mě, že kdybyste jí poskytli více soukromí, že by se možná vzpamatovala. Hefaistos sice tvrdí, že je to krok proti Vězeňskému řádu – ale je teď Nancy víc vězeň nebo pacient?“
Myreialla se na chvíli zamyslela. Všimla jsem si, že ač sedíme ve stínu, její tělo za tu chvíli stačilo oschnout.
„Cožpak o to, zkusit to můžeme. Jak by sis to představovala?“
Rozevřela jsem poznámkový blok a načrtla jsem plánek vězeňské cely. „Podívej, stačilo by tady a tady připevnit konzole a pohled do hygienické části zakrýt závěsem. Pak by možná stálo za to vybavit její lůžko pokrývkou.“
„Tak to ne,“ prohlásila rezolutně Myreialla, „to by mohlo být nebezpečné, protože nevíme, zda nemá sebevražedné úmysly. Pokud se domníváš, že je Nancyin psychický stav nevyrovnaný proto, že jí chybí pocit soukromí – a já ti asi dám za pravdu, protože jsi pozemšťanka a dokážeš její mentalitu lépe posoudit – budeme to řešit našimi technickými prostředky. Pojď.“
Myreialla mě odvedla do jedné z vězeňských cel, navlas shodné s Nancyinou, a podává mi výklad svého řešení: „Sem Nancy přestěhujeme – ale nejprve provedeme několik stavebních úprav. Hygienickou část oddělíme. Nikoliv však závěsem, ale automatickými zasouvacími dveřmi, které se zavřou jen tehdy, když Nancy vstoupí dovnitř. Jinak budou zůstávat neustále otevřené. Dveře budou fotoplastické se semitransparentní povrchovou úpravou. Rovněž tak bude zakryta část modulu, ve které se nachází její lůžko.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 20. října
„Kdyby ti to nevadilo, zpestřili bychom ti trochu terapii,“ oslovil mě dnes ráno doktor Hill místo pozdravu. Zřejmě je obzvlášť dobře naladěn, protože se potutelně usmívá a změnu mi oznamuje se zvláštním zabarvením hlasu – jako by se pokoušel se mnou laškovat.
„Bude-li to zpestření příjemné, proč ne,“ odpovídám stejným tónem netrpělivě očekávajíc, s čím na mne vyrukuje.
„Co bys řekla, kdybychom rozšířili tvou xenofarmatickou léčbu o čerstvé mléko?“
„Ano? A kdopak bude jeho dárcem?“
Vtom jsem ve dveřích uviděla usmívající se Lenku. Ta se nedávno vrátila z Menstruačního oddělení a okamžitě si nechala aplikovat dávku laktogenního séra, napadlo mě.
Hill odešel a nechal mě s kamarádkou o samotě.
„Tak jak se daří holčičce? Koukám, že už je to na tobě vidět,“ a Lenka mi pokládá něžně ruku na břicho. Je jako obvykle nahá a já mám na sobě jen kalhotky. Župánek jsem automaticky odložila, když přišel Hill, domnívajíc se, že mě bude prohlížet.
Lenčiny doteky mě vzrušují a představa, že budu pít mléko z jejích nádherných prsou, mi zpočátku připadá jako krásný sen. Jana tenkrát vůbec nepřeháněla, když Lenku označila za nejkrásnější dívku z našeho ansámblu. Když mi sjela rukou k lemu kalhotek, instinktivně jsem se trochu nadzvedla, aby mi je mohla pohodlně stáhnout – nu, což, nosit kalhotky mám doporučeno, nikoliv nařízeno a pití mléka se bez něžností jistě neobejde…
Uvolněně ležím na pohovce a nechávám Lenku, aby mě zkoumala, aby si mohla po libosti hladit miminko, na které se tolik těším… Lenka mě hladí po celém těle, střídavě na prsou a na bříšku, dvěma prsty mi občas zabloudí do klína – ale jen opatrně, to dá rozum.
Pak si položila mou ruku na svá prsa a naše role se obracejí. Cítím pod svýma rukama Lenčino fantastické, hebké, ale pevné tělo. Její nalitá prsa mě nenechávají klidnou. Hladím je… tisknu je… hnětu je… na špičkách bradavek se objevují krůpěje mléka. Zmocňuji se jedné bradavky svými ústy a stimuluji jí jazykem. Bradavka je naběhlá, vzpřímená a tvrdá… Začala jsem sát… Říká se, že co člověku prospívá, to mu také chutná. Někdy je to přehnané, ale v případě Lenčina mléka to bude určitě pravda. Je teplé a sladké. Olympští bozi si snad nemohli pochutnat na nektaru lépe.
Cítím pod rukama, jak Lenčino tělo projevuje známky vzrušení a zmocňuji se jejího druhého prsu. Saji čím dál silněji a Lenka se zachvívá rozkoší. Moje vzrušení také vzrůstá…
„A ještě masáž,“ poznamenávám, když má Lenka oba prsy dokonale vyprázdněné.
Ochotně se položila na pohovku a složila ruce za hlavu. Pochopila jsem, že nezůstane jen u závěrečné masáže prsou po odběru, ale že se mi odevzdává celá… Sebrala jsem ze skříňky masážní olej, kterým potírá Jana prsa mně, a pustila jsem se do celého Lenčina těla. Bohatě jsem jí namazala a teď jí s potěšením hnětu nejen prsa, ale i paže, stehna, slabiny a končím v její jeskyňce. Cítím, jak vlhne a jak jejím celým tělem probíhají nervové záchvěvy rozkoše. Lenka zhluboka dýchá a zrychluje se jí tep. Položila jsem jí ruku na srdce. Přitiskla se ke mně a nakonec mě na sebe strhla. Je příjemné dotýkat se jí celým tělem – má úžasně jemnou pleť – jako hedvábí.
Opatrně mě převalila na záda a klekla si nade mne. Ano, teď zase ona mně udělá masáž prsou. Roztírá olej… Zavřela jsem oči a nechávám se laskat Lenčinýma obratnýma rukama. Je úžasná, něžná, milá, citlivá. Jemně se dotýká děťátka, slabin, stydkých pysků. Neustále má na paměti, že na určité mé tělesné partie nesmí jít silou. Vyvrcholila jsem, ani nevím jak, ale bylo to krásné. Něžnou dohru mělo i naše následné společné sprchování…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 21. října
Pod pojmem ‚stavební úpravy‘ si většina lidí představí, kravál, mraky prachu, hromady sutin a vůbec samé nepříjemné věci – hlavně ten binec, který se musí po zednících nakonec uklidit.
Ne tak u mimozemšťanů. Včera jsem sledovala při práci dva techniky, kteří prováděli ‚stavební úpravy‘ v budoucí Nancyině cele – montáž potřebných zařízení probíhá bezhlučně a bezprašně. Plastická hmota, kterou zde používají při stavbách a jejíž vlastnosti opěvovala Nikolka, taje pod působením paprsků ze zvláštní pistole a je poddajná jako plastelína. Do ní je vlepen rám zasouvacích dveří, a když je celá konstrukce správně ukotvena, paprsky z jiné pistole způsobí, že hmota opět ztvrdne na kámen.
„Tak, a teď do zabudované konstrukce namontujeme dveře,“ vysvětluje mi jeden technik.
Dveře zakrývající hygienickou část modulu a zástěna před vězeňským lůžkem se automaticky zavírají, když někdo projde dovnitř, a automaticky se otevřou, vyjde-li ven. Ale to uzavření je vlastně klam. Zevnitř působí dveře i zástěna jako další stěna, z venku jsou však průhledné, což znamená, že Nancy bude poskytnuta jen iluze soukromí. Aby na tuto kamufláž nepřišla, dveře se nikdy nezavřou, bude-li Nancy vně prostorů, které mají být uzavírány.
„Jak chcete zamezit tomu, aby se dveře nezavřely za někým jiným než za Nancy? Kdyby se to stalo a ona zůstala vně…“
„Vzpomínáš si, jak ses dostávala do krytu,“ zeptal se mě jeden technik.
„Ano, musela jsem navolit osobní kód na klávesnici.“
„A to bylo všechno?“
„Vlastně – “ vzpomněla jsem si na sestřinu zkušenost, „musela jsem se svléci do naha.“
„Správně. A právě tak budou reagovat i dveře. Stačí přehodit pár instrukcí ve fotobuňce, která řídí jejich ovládání. Všichni, kteří mají co do činění s vězni, musí být oblečeni, kdežto vězňům je právo na oděv odepřeno.“
Ještě večer jsem novou Nancyinu celu navštívila sama a vyzkoušela jsem si funkci nudabrány, jak jsem fotobuňku v duchu pokřtila. Skutečně. Dokud jsem nesvlékla poslední kousek oděvu, dveře se ani nepohnuly…
A dnes nastal pro Nancy jeden z významných životních zlomů… Byla přestěhována do nové cely vybavené dveřmi ze semitransparentního fotoplastu. Převedla jsem ji sama s Jenny – účast dozorců jsme odmítly.
Ačkoliv přibrala pět kilogramů, na jejím vyhublém těle to zatím není nijak zvlášť znát. Je zesláblá a shrbená, není na ni příjemný pohled.
„Tady teď bude tvoje cela, Nancy,“ oznámila jí Jennifer.
Nancy vkročila do místnosti, která se navenek nijak neliší od cely, kterou před chvílí opustila. Automaticky zamířila k lůžku a posadila se na něj. V té chvíli jemně zašustil proud vzduchu a pneumatické zařízení uzavřelo zástěnu před lůžkem. Pro Nancy jsme zmizely, ale ji vidíme neustále. Iluze uzavření je dokonalá. Nancy, když zjistila, že máme na ni zakrytý výhled, vstala a přistoupila znovu k zástěně. Ta se před ní ovšem rozhrnula. Vyzkoušela si funkci nového zařízení několikrát, aby se ubezpečila, že se může před zraky svých dozorců skutečně ukrýt. Když tak učinila asi po páté, zůstala za zástěnou a ven už nevyšla. Posadila se na lůžku, složila hlavu do dlaní a rozplakala se.
Uchopila jsem Jenny za ruku a jenom jsem šeptla: „Pojď…“
V tichosti jsme opustily −7 podlaží a usadily jsme se v mém apartmá.
„Asi jsem přistoupila na nesprávný způsob řešení,“ povzdechla jsem si, „vždyť cela, ve které je teď Nancy uvězněna, je horší, než ta, ze které vyšla.“
„Jak to? Já v tom žádný rozdíl nevidím…“
„Podívej, Jenny, v původní cele věděla, že je sledována. Teď je sice sledována také, ale neví o tom… Nebo snad někdy před tím dala takovým způsobem průchod svým emocím?“
„Asi máš pravdu,“ přitakala Jennifer po krátkém přemýšlení, „tohle ještě nikdy neudělala – ale možná, že jí to chybělo. Možná, že teď, když má dojem, iluzi soukromí, vybije si emoce a dá se trochu dohromady.“
„Je to možné, ale ten podvod by se mohl nakonec vymstít. Co když na to přijde? Dovedeš si představit ten šok?"
„A co když si znovu promluvíš s Myreiallou?“
To jsem učinila hned po obědě. Sedíme opět pod umělým stromem, Myreialla se rozkošnicky vystavuje sluníčku a já se ukrývám ve stínu.
„Já vím, že to, co jsme pro Nancy připravili, neodpovídá tak docela tvým představám, ale nebude to mít dlouhého trvání. Nancy bude nadále dodržovat Vězeňský řád – od toho ji osvobodit nemíním. Ale namísto doktora Gavrilla ji budu ošetřovat já osobně a do její cely nebudou nadále chodit muži. Ty k ní máš volný přístup kdykoliv.“
„A jak dlouho bude tedy žít v klamu?“
„Lucinko, v klamu tady přece žijeme všichni. Celý areál je osazen kamerami, takže jsme sledováni úplně všichni a nejen Nancy. Je to kvůli tomu, že kdyby tu došlo k něčemu mimořádnému, máme k dispozici ihned všechny informace. Můžeš namítnout, že se to neslučuje s principy lidských práv nebo něco podobného. Ale uvědom si, že my máme k dispozici i retrospektiv. A tím můžeme zjistit informace o čemkoliv. Stačí jen pár výpočtů a dostatek času.“
V té chvíli mi došlo, že proti retrospektivu, jehož záznamů bylo použito při našem osvobozování a pak při soudním přelíčení, jak s Nancy, tak i s piloty, nadporučíkem Brianem i jeho seržantem, je natolik mocný informační a zpravodajský prostředek, že všechny kamery, štěnice, špionážní družice a další jim podobné ‚výdobytky‘ naší civilizace, jsou proti němu opravdu jen dětskými hračkami a že mimozemšťané musí být ve své mentalitě vybaveni obrovskou morální silou a vědomím odpovědnosti za techniku, kterou vládnou. Jak lehce by ji mohli zneužít k ovládnutí celé planety a v podstatě dělat to, co jim podsouvají autoři zvrhlých amerických thrillerů. Přesto s námi jednají jako s přáteli a dostali-li jsme se kvůli nim do nesnází, všemožně nám vzniklé útrapy kompenzují. Ať už se to týká našich dívek nebo dělníků z internačního tábora. Jejich hlavní předností je, že si dokáží – aspoň většinou – získat na svou stranu i nepřítele. Jennifer a oba piloti jsou toho zářným příkladem.
Z přemýšlení mě vytrhl hlas inženýra Hefaista: „Tak jak ses rozhodla, Lucko? Přijmeš úlohu, kterou ti nabízíme?“
„Jakou úlohu, já nechápu…“
„My jsme se k tomu ještě nedostaly,“ přerušila mě Myreialla, „protože Lucka má výhrady proti novému uspořádání Nancyiny cely.“
„Ach tak – právě že se jedná jen o dočasné řešení. Podívej, Nancy teď žije v iluzi, že má přece jen trochu soukromí. Tu ji nebudeme brát. Možná že dojde na tvá slova a že se vzpamatuje. Tobě k ní je ode dneška umožněn volný přístup, kdykoliv si vzpomeneš, abys na ni mohla působit. Tvým úkolem je zjistit, zda si uvědomuje nebezpečnost činu, který na tobě chtěla spáchat, zda svého jednání lituje a zda je ochotna se ti omluvit a požádat tě o prominutí.
Jelikož je Nancy ve špatném fyzickém i psychickém stavu, není tvůj úkol limitován. Můžeš si s ní hrát, jak dlouho se ti zachce. Pokud se ti to podaří, bude pak záležet na tobě, zda jí trest zmírníš nebo promineš. A kdyby se ti to náhodou nedařilo, a ty jsi cítila, že na to nestačíš, bude Nancy vrácena zpět do své původní cely a bude u ní nadále pokračováno v původní terapii, která, jak se ukazuje, k cíli sice také vede, ale je velice zdlouhavá.“
Tak! Záchrana Nancy je teď v mých rukou… Ale vždyť je to vlastně původní cíl mé cesty sem. Podařilo se mi přesvědčit mimozemské přátele, aby mi dovolili zabývat se Nancy a pokusit se ji zachránit a přesvědčit ji ke spolupráci s námi. A ani to tak dlouho netrvalo, první úspěch se dostavil. Nancy se rozplakala…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 21. října
Zdá se, že moje Lucinka je nejšťastnějším tvorečkem na Zemi i v přilehlém vesmíru. S jakou radostí mi dnes v noci sdělila, že hned její první nápad v léčbě Nancy Moareové slavil úspěch.
„Poskytli jsme jí trochu soukromí – tedy aspoň iluzi, že ho má – a zabralo to. Nevím, zda se rozplakala nad sebou nebo zda si uvědomila, že je potrestána a za co – ale důležité je, že už není apatická.“
„Tak tedy dovol, abych ti poblahopřála k úspěchu. Jak tě vůbec napadlo, že by cesta k nápravě mohla jít tímto směrem?“
„Tak – snažila jsem se vžít do jejího postavení. A taky k tomu přispěla změna v jejím chování po odchodu doktora Zemilla. On jí vlastně naháněl hrůzu…“
„Ó ano, hrůzu on nahánět umí, ale neublíží.“
„Právě. Ale to přece nemůže Nancy vědět. Vůbec neměla příležitost blíže se s ním seznámit. Nejprve ji omráčil, pak jí hrozil injekcí s dávkou Verodixinu. Nakonec zazmatkovala a aplikovala si ji vlastní vinou. Provedl jí důkladné lékařské vyšetření prohlížeje ji úplně nahou před mnoha svědky – a to hned dvakrát, jednou na místě činu a podruhé na SSE. Nakonec prohlásil, že jí dá dohromady proto, aby na ní mohl provádět pokusy.“
Lucce se podařilo velice stručně ale přesně vystihnout sled událostí, které nutně musely do Nancyiny mysli vtisknout dokonale zkreslený obraz osobnosti doktora Zemilla. Proto se ani nelze divit, že musela být pořádně vystresovaná už při pomyšlení na něj.
„Náhodou – Zemill je tady a podílí se na přípravě preparátů k léčbě dívek, které mají chránit jejich případné těhotenství – a samozřejmě i na mé léčbě.“
„Ach, to je od něj milé, a jakpak nám holčička roste?“
Vzpomněla jsem si na Halininy fotografie. Snad se bez nich obejdu. Odložila jsem župánek i kalhotky a postavila jsem se z profilu proti objektivu kamery.
„Podívej, už to začíná být vidět,“ a snažím se pózovat tak, aby si mě mohla Lucka celou prohlédnout.
„Jsi opravdu krásná,“ vydechla jen Lucka obdivně, „ale víš co, srdíčko? U vás už je dávno po večerce, měla by sis jít lehnout. To nastávající maminky moc potřebují.“
„Dobrou noc, lásko…“
Zrušila jsem spojení a odebrala jsem se tam, kam mě sestřička poslala.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah